Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Patologie je často vnímána jako porucha adaptace. Toto vymezení ovšem nemám rád, protože nelze spolehlivě určit, zda je nemocný vyšetřovaný, nebo je nemocná společnost, v níž se nachází: Společenské normy totiž na člověka v řadě případů kladou nerealistické, přehnaně specifické, nebo dokonce protikladné požadavky. Z tohoto důvodu rozhodně nepovažuji psychiatrické diagnózy za pádný důvod pro omezování svobody jednotlivce.

Typicky jde o případy, kdy je potřeba na někom vykázat činnost nebo donutit trestně nepostižitelnou osobu (často pod falešnou hrozbou zahájení trestního stíhání) k podání vysvětlení nebo k jiné zdánlivě nevinné spolupráci, která často mívá katastrofální důsledky pro někoho dalšího. Činnost může vykázat postupně: PČR, Státní zastupitelství, jedna až dvě soudní instance, Vězeňská služba, Prevence kriminality a Ministerstvo zdravotnictví (o tom více v jiné Stoce, která bude následovat). I v případě, že neexistují důkazy, může podezřelý, neporadí-li se s právníkem, vyváznout s podmínkou – to aby se nevykazovala činnost bez výsledků. V případě vazebního stíhání zase bývá tlak na alespoň podmínku proto, aby se vlk nažral a koza zůstala celá – stát nemusí proplácet vazbu a obviněný je často rád, že se může vrátit domů k rodině, takže „z vděčnosti“ zaplatí i soudní výlohy.

Rád bych vznesl úvahu ohledně územního plánování v ankapu. Fandím myšlenkám anarchokapitalismu a často z pozice architekta přemýšlím, jak by fungoval rozvoj územní a tvorba prostředí. Absence centrální autority v tomto odvětví skýtá mnoho otázek a zatím se mi nepodařilo dohledat nějaký zdroj, kde by se tato problematika řešila. Obor architektury a urbanismu obsahuje obrovské množství nesmyslných plošných regulací, které se skrývají pod souslovím „veřejný zájem“, což je často dost abstraktní pojem, ale zároveň netvrdím, že něco takového úplně neexistuje. Při tvorbě územního plánu jsou zohledněna kvanta tzv. „veřejných zájmů“ a proces schvalování i pro malé město je něco neskutečně komplikovaného, co se táhne roky. Nicméně plánování rozvoje území, infrastruktury, ochrany ekosystémů apod. považuji za důležité. Problém je však v odlišných zájmech mnoha vlastníků. Beru v potaz aktuální stav, kdy malé město má tisíce vlastníků pozemků. Pokud by developer stavěl město na zelené louce, tak by vše mohlo fungovat velmi dobře.

Velkou moc získá ten, komu se podaří přesvědčit lidstvo, že existují diskrétní kategorie lidí, s nimiž je nutno zacházet odlišně. V takovém pojetí totiž práva mohou být udělována podle toho, komu náleží jaká podstata. Někdo je slabý a potřebuje pevnou vládu, zatímco někdo je ten privilegovaný. Může jít o „rasu“, náboženství, národ, pohlaví, třídu, věk, orientaci, (duševní) zdraví a mnoho dalšího. Proti esencialismu mám dvě námitky: Zaprvé, kategorie utváří člověk dle svých potřeb, jsou proměnlivé a jejich objektivní existenci nelze prokázat. Zadruhé, vlastnosti volně přecházejí i mezi těmito arbitrárními kategoriemi. Snažím se proto v rámci liberálního myšlení navazovat na nominalistickou tradici.

Po mnohých debatách jsem dospěla k tomu, že někteří lidé si nejsou vědomi své volby. Mnohdy říkají, že něco prostě musejí, že žádná jiná varianta není. Dle mého názoru to nedává logický smysl. Řekneme-li, že každý musí platit daně, ve skutečnosti to znamená, že kdo nechce mít problémy s berňákem nebo policií, daně platí. Existuje volba, jen jedna z možností je tak nepřijatelná, že ji daný člověk vůbec nevnímá.

Tento fenomén způsobuje například to, že diskutující „bez možnosti volby“ nedokáže chápat, co říká protistrana, protože nechápe, že pro někoho volba existuje. Zatímco jeden vnímá „musím“, druhý vidí i jiné možnosti. Díky tomuto zjištění mám s protistranou diskutující v módu „jsou věci, které musíš“ větší pochopení. Oni něco cítí, dává jim to smysl, ale nedokáží to popsat, případně si nedokáží přiznat, že reálně určitou volbu dělají. Možná Vás toto zjištění v diskuzích obohatí podobně jako mě.

Po delší době přináším další report o stavu darkmarketů. Událo se toho hodně. Bohemia a Incognito udělali exit scam. Nemesis byl seized (zabavený, zavřený vládou). Momentálně je pro mě nejdůvěryhodnější darkmarket Archetyp. Na ten přibyli další vendoři. Někteří prodávají kvalitní levné drogy, které posílají i z ČR (takže neputují přes hranice). Nejvíc mě oslovil návrat party Czech Airlines, která si během pár měsíců opět získala důvěru české komunity. Naleznete je právě na zmíněném marketu Archetyp. Pokud se chcete o tomto marketu dozvědět víc, doporučuji toto video.

Na minulé přednášce o anarchokapitalismu v Baru Behind the Curtain jsem mluvil o licencích a oprávněních.
Dnes vystoupím znovu; rád bych se totiž věnoval velice zásadnímu tématu – jak dojít k ankapu v praxi?
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 1. května; vystoupí Pepa Tětek a bude mluvit – nepřekvapivě – o Bitcoinu.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v podniku Bar Behind the Curtain.

V duchu Bastiatova „Co je vidět a co není vidět“ přemýšlím nad různými aspekty zákazů u dětí. Často by u nás ve škole bylo jednoduché něco dětem nařídit či zakázat. Kupříkladu když nějaké dítě je agresivní vůči druhému dítěti, tak bych mohl jednoduše přijít a autoritativně mu přikázat, že tohle prostě dělat nebude. Následně bychom i viděli, že se to již neděje. Tohle je vidět. Co ale není vidět, je to, že se celá situace přesune jen někam jinam, mimo náš zrak a rozhodně se tím nevyřešila agrese daného dítěte. Naopak bychom mu tím ještě předali vzorec, že je v pořádku používat autoritativní zákazy, když se nám něco nelíbí. Agrese bude pak probíhat stále dál, jen bude probíhat tak, abychom ji neviděli. Proto volíme jinou cestu – s dítětem si povídáme a povídáme a povídáme.

Respektujeme, jaké je a pokoušíme se zjistit, co ho vede k agresivnímu chování. Vyžaduje to více času a úsilí než zákaz? Rozhodně ano, ale již se nám takto podařilo vyřešit nejeden konflikt. Tento přístup má z dlouhodobého hlediska daleko lepší výsledky a vždy se ukáže, že za chováním agresora se skrývá jen nějaké nepochopení či trauma z minulosti, které se touto respektující komunikací krásně rozplývá a léčí. Zákazy nevedou k řešení problému, ale jen k jeho přesunutí na jiné místo a často i k jeho zhoršení.

Problém nevidím tolik v ideji osvíceného diktátora jako ve vládě jako takové. Navzdory tomu však chci zdůraznit, že každý mocný člověk se k moci musí nějak dostat: Představu, že osvícený diktátor se prostě „přihodí“ v mocenském vakuu, považuji za absurdní, a čistě empiricky historie myšlenku osvíceného diktátora také zavrhuje, ať už jde o totalitní režimy nebo staleté absolutní monarchie drasticky bránící pokroku. Diktátor se ostatně tradičně dostává k moci díky dalším mocným lidem, jejichž zájmy hájí, jinak bude sesazen: Prosazuje zájmy oligarchie, na úkor průměrného občana, jenž se mu nemůže bránit. Nemůže si ani dovolit být příliš „osvícený“, ať už si pod tím představíme cokoli, neboť by to oslabilo jeho pozici. Oproti tomu na volbě a podpoře demokratického vládce se alespoň podílí větší množství lidí, tudíž je lehoulince „decentralizovaný“, a má jisté pobídky vládnout způsobem, jenž je poptávaný co nejširším množstvím lidí, navíc jeho zvůli zpomalují i jiné existující „demokratické“ instituce. Diktatura navíc podporuje kult osobnosti, zatímco opakovaná selhání demokratických vládců nás staví před otázku, jestli vůbec státní instituce jako takové mají nějaký přínos.