Autor: Urza
Čas: 2015-09-29 00:00:36
Zákaz islámu v Angole
Prezident Angoly, José Eduardo dos Santos, oznámil zákaz islámu v této západoafrické zemi, kde žije necelých sto tisíc muslimů napříč šestnáctimilionovou populací; na Internetu lze najít fotografie zbouraných angolských mešit, přičemž jsou-li pravé, podle data (a různých textů, na které jsem náhodou narazil) se zdá, že tento proces trvá již delší dobu, ačkoliv oficiální zákaz byl oznámen teprve nedávno.
Ač mně osobně islám rozhodně sympatický není (spíše naopak), ani nestojím o nějaké evropské kvóty, případně o to, aby mě stát nutil někoho živit proti mé vůli (což se vztahuje zdaleka nejen na uprchlíky a sociálně slabé, ale především na takového Babiše), rozhodně si nemyslím, že řešením by byly zákazy (a to naprosto čehokoliv, nejen islámu), natož boření něčích svatostánků.
Není až tak překvapivé, když většina radikálních islamobijců tomuto zákazu tleská, vyjadřuje nadšení a naději, že něco takového přijde i v ČR; trochu (i když ne moc) zarážející je, kolik z těchto fanatiků, kteří tleskají boření mešit, bylo ještě před pár týdny rozpáleno do běla, když nějací grázlové z ISIS vyhodili do povětří Baal-Šaminův chrám. Obávám se, že (zdaleka nejen) tento doublethink ukazuje, kolik lidí už se dávno přesunulo z oblasti racionální debaty hluboko na pole bezmyšlenkového fanatismu, kdy stejně idiotské jednání na jedné straně odsuzují, zatímco na straně druhé mu tleskají; v momentě, kdy někdo začne hodnotit činy nikoliv podle nich samých, nýbrž podle toho, kdo se jich dopustil, je prakticky vyloučeno, aby přijal libovolné racionální argumenty.
Bohužel se obávám, že do podobného stavu postupně dospěly obě strany sporu (islamobijci i sluníčka), takže už automaticky podporují cokoliv, co vyhovuje jejich pocitům z imigrantů a islámu (ať už jsou to pocity kladné či záporné), přičemž nic jako kritické myšlení nedostává v tomto procesu sebemenší prostor; naopak to funguje podobně, kdokoliv s dotyčnými nesouhlasí (byť třeba kritizuje jen nějakou konkrétní jednotlivost), je ihned onálepkován a odeslán do patřičných míst. Prosím, proberme se!
Ač mně osobně islám rozhodně sympatický není (spíše naopak), ani nestojím o nějaké evropské kvóty, případně o to, aby mě stát nutil někoho živit proti mé vůli (což se vztahuje zdaleka nejen na uprchlíky a sociálně slabé, ale především na takového Babiše), rozhodně si nemyslím, že řešením by byly zákazy (a to naprosto čehokoliv, nejen islámu), natož boření něčích svatostánků.
Není až tak překvapivé, když většina radikálních islamobijců tomuto zákazu tleská, vyjadřuje nadšení a naději, že něco takového přijde i v ČR; trochu (i když ne moc) zarážející je, kolik z těchto fanatiků, kteří tleskají boření mešit, bylo ještě před pár týdny rozpáleno do běla, když nějací grázlové z ISIS vyhodili do povětří Baal-Šaminův chrám. Obávám se, že (zdaleka nejen) tento doublethink ukazuje, kolik lidí už se dávno přesunulo z oblasti racionální debaty hluboko na pole bezmyšlenkového fanatismu, kdy stejně idiotské jednání na jedné straně odsuzují, zatímco na straně druhé mu tleskají; v momentě, kdy někdo začne hodnotit činy nikoliv podle nich samých, nýbrž podle toho, kdo se jich dopustil, je prakticky vyloučeno, aby přijal libovolné racionální argumenty.
Bohužel se obávám, že do podobného stavu postupně dospěly obě strany sporu (islamobijci i sluníčka), takže už automaticky podporují cokoliv, co vyhovuje jejich pocitům z imigrantů a islámu (ať už jsou to pocity kladné či záporné), přičemž nic jako kritické myšlení nedostává v tomto procesu sebemenší prostor; naopak to funguje podobně, kdokoliv s dotyčnými nesouhlasí (byť třeba kritizuje jen nějakou konkrétní jednotlivost), je ihned onálepkován a odeslán do patřičných míst. Prosím, proberme se!
Přečtení: 14080
Komentáře
Komentář 191
„Koho?”
„Jako byste nevěděl! Jeho! Koho jinýho? Je přece jenom jeden!”
Napnu uši. Nic jsem neslyšel. V ulici je ticho. Jiřího okno se právě opatrně
přivřelo.
„Koho jsem měl slyšet?” ptám se nahlas, abych získal čas a dal těm dvěma
znamení, že Líza může zmizet v zahradě.
„Člověče, jeho přece! Vůdce Adolfa Hitlera!”
„Adolfa Hitlera,” opakuji s úlevou. „Tak toho!”
„Jakýhopak toho?” ptá se Watzek vyzývavě. „Copak vy pro něho nejste?”
„A jak! Právě teď! Nemáte vůbec ponětí, jak mu fandím!”
„Tak proč jste ho neposlouchal?”
„Vždyť tu přece nebyl.”
„Mluvil v rádiu. Poslouchali jsme ho na jatkách. Z šestilampovky. Ten to všecko
změní! To byla řeč! Ten člověk ví co a jak. Všechno se musí změnit.”
„To je jasné,” říkám. V této jediné větě je uložena veškerá výzbroj všech
demagogů světa. „Všechno se musí změnit! Co byste řekl jednomu pivu?”
„Pivu? Kde?”
„Za rohem, u Bluma.”
Erich Maria Remarque, Černý obelisk
Komentář 194
Komentář 203
Komentář 204
Komentář 217
Komentář 218
Komentář 219
Komentář 220
Komentář 221
Komentář 222
Komentář 223
Komentář 224
Komentář 225
Komentář 226
Komentář 241
Komentář 242