A co když se mýlím? – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Když se s lidmi bavím o ankapu, tak často skončí rozhovor něčím jako „to je sice hezký, ale lidi prostě nejsou takoví a ono by to nefungovalo“. Pak mi poradí, abych se podíval do minulosti, kde bylo hodně lidí, kteří věřili v jejich nápad, jak by svět měl fungovat, zdálo se to logické, ale nefungovalo to, protože lidé nebyli takoví, jaký je chtěli autoři teorií… třeba komunismus.

Nechci rozebírat, proč si myslím, že se nemýlím, ale rád bych se zamyslel nad tím, co by znamenalo, kdybych se přeci jen mýlil. Nejdříve ale musím napsat, co si vlastně myslím. Myslím si, že svět by mohl existovat a fungovat bez toho, aby někdo někoho násilím nutil cokoliv dělat nebo platit. Myslím si, že lidi vlastně nejsou tupá bezohledná hovada, kterým když nebudete držet pistoli u hlavy, tak se povraždí, ba naopak, lidé jsou podle mě schopni vzájemné pomoci, aniž by k tomu byli motivováni něčím jiným, než dobrým pocitem. To jsou podle mě předpoklady, o které se opírá logická teorie anarchokapitalismu, která podle mě nejde zpochybnit… jediné co lze zpochybnit jsou ty předpoklady. Čili jediný způsob, jak bych se mohl mýlit, je to, že věřím ve špatné předpoklady… a co by to vlastně znamenalo?

Znamenalo by to, že lidi vlastně jsou tupá bezohledná hovada, která by se povraždila, kdyby jim nikdo nedržel pistoli u hlavy. Že by nechávali lidi umírat ve škarpě, protože by prostě byli líní jim pomoct. A k tomu by museli být extrémně hloupý, aby jim nedošlo, že být svině se v ankapu nevyplácí. To mi zní jako odporný svět, ve kterém bych žil opravdu nerad, a proto radši budu žít v mé slepé víře, že lidé nejsou vypatlaná bezohledná hovada i za cenu toho, že se budu mýlit.
To si opravdu nemyslím! A to je má odpověď pro ty, kteří se mě ptají: „A co když se mýlíš?“