Setkávám se s přesvědčením, že abychom si udrželi civilizovanost, je nějakého donucení prostě potřeba. Bez něj by dle jeho obhájců nemohlo existovat právo,
vše by fungovalo komplikovaněji, a možná bychom se dokonce vrátili do pravěku. Čím hlouběji poznávám výhody dobrovolnosti, tím spíše pociťuji lítost, když se setkávám s podobnými argumenty: Zdá se mi, že tato idea vychází z očekávání, že cokoli dobrého, co se člověku v životě přihodí, se nemůže stát jen tak, a musí si to „zasloužit“. Zejména pokud není schopen se svého příkoří dlouhodobě zbavit, má tendenci si ho
racionalizovat jako nutné zlo. Lidé na základě této podoby naučené bezmocnosti dělají z utrpení a útlaku ctnost, namísto toho, aby je pojmenovali
pravým jménem, a snažili se je co možná nejvíc omezit. Soucítím proto s těmi, kdo upadli do propasti kompromisu mezi násilím a nenásilím: Tento život, domnívám se, zahrnuje i mnoho zbytné bolesti. Mě osobně libertariánství zbavilo právě potřeby tento
„kompromis“ hledat.