Blackout, jeden z moderních strašáků dnešní doby, není zdaleka řádně doceněn. Slyšeli jsme cosi o nějakém problému v USA, ale to je přece daleko za vodou. U nás by se to „nějak zvládlo“. Nezvládlo. Skutečný blackout znamená totální rozpad energetické soustavy, kdy by nefungovalo prakticky vůbec nic. Pár nejkritičtějších pracovišť by běželo na náhradní zdroje, dokud by jim nedošlo palivo do agregátů. Další by nikdo nepřivezl. Postupný náběh elektráren by trval řadu dní. Synchronizace sítě není žádná sranda! Nápravu vidím v decentralizaci. Tak jako bylo možné nahradit jeden mohutný parní stroj v továrně množstvím malých elektromotorů, tak jako byly velké sálové počítače vytěsněny sítěmi počítačů často menších než klasický psací stroj, tak i mohutné elektrárny, rozvodny, dispečinky a dálkové trasy velmi vysokého napětí (vvn) mohou být nahrazeny víceméně autonomními ostrůvky, které by mohly fungovat případně i bez propojení s ostatními. Ale propojení je možné a vysoce žádoucí. Samozřejmě z technických důvodů by propojovací vedení byla stejnosměrná (obdoba technologie HVDC). Ostrovy by se specializovaly: některé by jely hlavně na takzvané „obnovitelné zdroje energie“, jiné by si pořídily třeba kontejnerové jaderné minielektrárny, jiné by se specializovaly na akumulaci energetických přebytků sousedů a prodávání energie na požadavky ve špičkách. Ceny za energii by se zřejmě řídily kategoriemi smluv: Nejcennější by byla energie na požádání (vytržení trnu z paty), potom dodávky v předem sjednaných dobách, potom dodávka trvalá, a nejnižší cenu by měly přebytky nabízené „do placu“.