Autor: velkej Ká
Čas: 2016-11-29 00:00:02
Lidé se neumějí dohodnout
Když se občas bavím s lidmi o možnosti bezstátní společnosti, objeví se často argument: "Lidi se neumí dohodnout, a proto potřebují stát." Ten výrok je dle mého názoru chybný, a jako argument je naprosto dementní, protože naopak přihrává libertariánským myšlenkám. Ukažme si, proč:
Za prvé - když se lidé neumí dohodnout, jak funguje ten stát? Kdyby byl stát dohodou (lidé se dohodli na státu), výrok by popřel sám sebe. Stát tedy dohodou není. A to je v pořádku? Ten, kdo pronesl zmíněný výrok, otevřeně přiznává, že stát je násilí.
Za druhé - zcela naivně pasuje stát do role spasitele. Jenže stát není nějaký bájný jednorožec. Tvoří jej konkrétní omylní lidé, úředníci, kteří jsou považováni za mocné. Lidé se přece ale neumí dohodnout, takže to nemůže umět ani stát. Co se tedy od státu ohledně dohod očekává?
Za třetí - není to spíše trochu jinak? Potřebují se lidé vůbec dohodnout, když mohou poprosit stát, aby se dohodnout nemuseli a mohli se skrz stát zbaběle fackovat? Ať už se fackují sousedé udavačstvím nebo voliči instalací mocichtivých čuráků, ani v jednom případě se lidé vlastně nedohodli - protože to ani nepotřebují.
Za čtvrté - autor výroku často předpokládá, že na každém tématu musí existovat nějaká dohoda. A že když není možná, musí prostě přijít stát. Třeba taková dohoda na tom, že černouškům odvedle koupím auto, i když jsou mi totálně ukradení. Nebo že se musím dohodnout se sousedem na sdílení své manželky. Je spousta věcí, o kterých se slušný člověk nedohaduje, buď je udělá sám, nebo o nich sní, nebo ví, že jsou špatné, a tak je nedělá.
Když to shrnu, je výše zmíněný výrok skvělým argumentem pro nás. Ukazuje nám, že mnozí lidé se neumí dohodnout, protože nemusí, nepotřebují to. Mají po ruce stát. Ale není to správné. Lidé, kteří se nepotřebují dohodnout, protože se mohou spolehnout na stát, jsou obvykle ti, kteří nerespektují druhé, nechápou přirozené hranice a nerozumí slovům "ne" nebo "soukromí". Nejsou to lidé, se kterými by se dalo žít, budovat, vzkvétat, nebo se bavit. Stát jim umožňuje jejich nerespekt prohlubovat a rozvíjet, ovšem za cenu sousedských sporů, udavačství a pošlapávání menšin a individualit silou. Kdyby tuto možnost neměli, museli by se dohodnout, protože zmizela síla, která vyslechla jejich intriky. Je to jeden z mnoha důvodů, proč jsem anarchokapitalista.
Za prvé - když se lidé neumí dohodnout, jak funguje ten stát? Kdyby byl stát dohodou (lidé se dohodli na státu), výrok by popřel sám sebe. Stát tedy dohodou není. A to je v pořádku? Ten, kdo pronesl zmíněný výrok, otevřeně přiznává, že stát je násilí.
Za druhé - zcela naivně pasuje stát do role spasitele. Jenže stát není nějaký bájný jednorožec. Tvoří jej konkrétní omylní lidé, úředníci, kteří jsou považováni za mocné. Lidé se přece ale neumí dohodnout, takže to nemůže umět ani stát. Co se tedy od státu ohledně dohod očekává?
Za třetí - není to spíše trochu jinak? Potřebují se lidé vůbec dohodnout, když mohou poprosit stát, aby se dohodnout nemuseli a mohli se skrz stát zbaběle fackovat? Ať už se fackují sousedé udavačstvím nebo voliči instalací mocichtivých čuráků, ani v jednom případě se lidé vlastně nedohodli - protože to ani nepotřebují.
Za čtvrté - autor výroku často předpokládá, že na každém tématu musí existovat nějaká dohoda. A že když není možná, musí prostě přijít stát. Třeba taková dohoda na tom, že černouškům odvedle koupím auto, i když jsou mi totálně ukradení. Nebo že se musím dohodnout se sousedem na sdílení své manželky. Je spousta věcí, o kterých se slušný člověk nedohaduje, buď je udělá sám, nebo o nich sní, nebo ví, že jsou špatné, a tak je nedělá.
Když to shrnu, je výše zmíněný výrok skvělým argumentem pro nás. Ukazuje nám, že mnozí lidé se neumí dohodnout, protože nemusí, nepotřebují to. Mají po ruce stát. Ale není to správné. Lidé, kteří se nepotřebují dohodnout, protože se mohou spolehnout na stát, jsou obvykle ti, kteří nerespektují druhé, nechápou přirozené hranice a nerozumí slovům "ne" nebo "soukromí". Nejsou to lidé, se kterými by se dalo žít, budovat, vzkvétat, nebo se bavit. Stát jim umožňuje jejich nerespekt prohlubovat a rozvíjet, ovšem za cenu sousedských sporů, udavačství a pošlapávání menšin a individualit silou. Kdyby tuto možnost neměli, museli by se dohodnout, protože zmizela síla, která vyslechla jejich intriky. Je to jeden z mnoha důvodů, proč jsem anarchokapitalista.
Přečtení: 6785
Komentáře
Komentář 9546
Par ultimatnich argumentu:
Spravne by nam meli vladnout lide, kteri budou lepsi, nez my - vzdelanejsi, budou tomu vice rozumnet. Potom oni zajisti tu dohodu, kterou by lide nedokazali.
Ze to tak nefunguje je problem lidi - kdyby tam byli lepsi politici, tak by to dokazali. Jasne, ted je to na hovno, ale u voleb tam zvolime Okamuru / Babise / Zemana / cokoliv a ti budou ti pravi, co to budou delat poctive a vsechno se zlepsi.
A predevsim - lide by se okamzite pozabijeli, kdyby jim to nekdo nezakazal a nedonutil je domluvit se. Tak to proste je a kdo si to nemysli, ze debil.
Komentář 9550
Komentář 9553
Komentář 9559
Problémem je podle mě to, že lidé chtějí do nějaké té komunity nahnat povinně všechny! Státy jsou strašně obrovské, neflexibilní a těžkopádné komunity a nutí k soužití extrémně různorodé skupiny lidí. To je zdrojem obrovského množství současných problémů.
Komentář 9568
Coz je problem tech vsech lidi okolo nas - nuti nas, abychom sdileli ten jejich zivotni styl, ackoliv nekteri z nas to tak nechceme.
Sam jsem v zivote vedl par skupin, ktere vznikly dobrovolne a dobrovolne mi ti lide predavali urcite rozhodovaci pravomoci. Ale vzdy to proste bylo dobrovolne na zaklade toho, ze jsem jim vysvetlil, k cemu jim to bude dobre. A kdyz nekdo I v ramci nejake kominuty nechtel, tak mi tu pravomoc nesveril a resil si ty veci po svem.
Tak by to melo fungovat...
Komentář 9590
Jak píšete, důležité je, že o delegování svých práv (na koho je deleguji a zda vůbec) chci rozhodovat sám.
Zajímavá je jiná věc -- neuvěřitelná lačnost po moci různých těch politických lídrů. Mě bylo asi třikrát v životě krátkodobě svěřeno velení větší skupině (desítky lidí) a pokaždé okamžitě nastoupil svíravý pocit v žaludku a hrůza z toho, že špatně rozhodnu a ovlivním všechny ostatní. Dodnes si pamatuji ten děs, kdy se po otázce "tak tedy co teď?" na mě podívaly všechny ty obličeje a očekávaly spásné rozhodnutí; stejně tak si pamatuji tu úlevu, když jsem vrátil vedení někomu jinému. Podle mě "vůdce národa(1)" musí tento pocit zodpovědnosti drtit natolik, že sotva bude schopen chodit; a pokud tam tento drtivý pocit zodpovědnosti není, nejedná se o lídra, ale o mocichtivého hazardéra.
(1) Ať už pojem "národ" znamená cokoli; pro tyto účely to klidně mohou být "všichni lidé žijící a pracující v ČR" (nebo třeba v Německu, a pak příkladem "lídra" může být třeba Frau Merkel.
Komentář 9586