Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Hodiny češtiny a literatury byly na naší škole noční můrou. Arogantní češtinář nikdy nevynechal možnost poukázat na svou povýšenost. Vychutnával si, že po jeho vstupu do třídy stojíme v pozoru do chvíle než se pomalu uvelebí ve svém křesle a dá nám pohov. Na jakýkoliv dotaz následovala předem známá odpověď: „To si to neumíte najít?“ Diktáty četl tak rychle, že jsem vždy psal jednu větu, v průběhu si zapamatovával druhou, a když jsem dopsal první, začal jsem psát druhou zpaměti, zatímco jsem se snažil zapamatovat si třetí právě čtenou. Typická hodina měla strukturu: 30 min předčítání z jeho přípravy (stejnou rychlostí jako diktáty) a 15 min zkoušení slovo od slova ze zápisků z minulé hodiny. A pak to přišlo. Navštívila nás školní inspekce. Otočka o 180°. „Proč vstáváte? Posaďte se.“ Mezi lavicemi chodil milý přátelský učitel, který neváhá iniciovat pomoc se zadaným úkolem i při nejmenším náznaku, že by to možná někdo mohl potřebovat. Na konci hodiny nám s úsměvem poděkoval za naši aktivitu. Měl jsem v tu chvíli chuť se přihlásit a zeptat se, jestli takto budou probíhat i běžné hodiny, nebo jestli se vrátí k… Ale sám jsem tohle nečekal a rychlý úsudek neriskovat, že by si mě vychutnával po zbytek roku a u maturity, převážil. Po inspekci následoval návrat to zajetých kolejí. Tohle by se v Ježku asi nestalo. :)
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: I kdyby se to v Ježku stalo, má to hodně jednoduché řešení – prostě nepřijít na další lekci.

Objevil jsem zajímavého anarchokapitalistického youtubera LiquidZulu skrz jeho video, kde rozebírá ideový rozpad Davida Smitha od libertariánství k neopragmatismu. Připomíná mi to naše samozvané libertariány, kteří pod tlakem cesty politických řešešní a odvoláváním se na pragmatismus úplně sejdou z cesty, až nemají s libertariánstvím nic moc společného (například Svobodní). Na kanále do podrobna rozebírá třeba duševní vlastnictví a proč je špatně. Myslím, že to stojí za zhlédnutí. :)
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: S LiquidZulu jsem před časem řešil argumentation ethics.

Zapaluji svíčku svobodě / svoboda visí za krk / houpe se pro „dobro většiny“ / na které nemá nárok.
Pliveme do ksichtu svobodě / v šanci vyššího dobra / nechceme nechat nic náhodě / líhne se jedovatá kobra.
„Volíme“, kdo bude kázat / zákazy a příkazy jako pruty lana / lano demokracie svazuje svobodu / demokracie není božská mana.
U koryta, partaje poslušnosti učí / poslušnost je jedovatá kobra / pro „dobro většiny“ menšinu mučí / za šanci vyššího dobra .
Iluzí volby v klamu žijem / ve víře politickým pánům / ztrácíme svobodu, ziskáme poslušnost / ta vede k hrozným činům.

Dnes je tomu jednatřicet let od doby, kdy ve věku nedožitých 69 let opustil tento svět „otec anarchokapitalismu“ Murray Newton Rothbard; jeho životním dílem bylo konzistentní a logické dovedení do důsledků dvou směrů – jež spolu zdánlivě příliš nesouvisely – anarchismu (anarchoindividualismu) a rakouské ekonomické školy. Dřívější anarchisté typicky nerozuměli v ekonomii a zastánci rakouské ekonomické školy neaplikovali své (jinak správné) závěry na stát; Murray Newton Rothbard obojí napravil a došel k brilantnímu závěru: „Capitalism is the fullest expression of anarchism, and anarchism is the fullest expression of capitalism. Not only are they compatible, but you can't really have one without the other. True anarchism will be capitalism, and true capitalism will be anarchism.“ Toto poznání a jeho plné pochopení značně změnilo můj život; děkuji Vám, pane Rothbarde.

Murray Newton Rothbard se narodil 2. března 1926; to znamená, že by mu letos bylo 100 let. Na počest toho Svobodný přístav pořádá sedmou konferenci na téma svoboda; a to první sobotu po jeho stých narozeninách.

Nedávno jsem si všiml zajímavého kulturně evolučního fenoménu, který říká, že lidé systematicky přehlížejí subtraktivní řešení, i když jsou objektivně výhodnější. Nejde primárně o to, že by subtrakci považovali za špatnou – oni na ni často vůbec nepomyslí. Lidská mysl zkrátka při snaze „zlepšit“ situaci spontánně preferuje něco přidat, nikoli něco odebrat. Z článku vyplývá, že s rostoucí složitostí prostředí lidé mnohem méně často řeší problém subtraktivně a upínají se k aditivnímu řešení. Nová pravidla se často přidávají jako reakce na konkrétní excesy, málokdy se revidují jako celek ošetřující případné problémy už před jejich vznikem. V praxi to znamená, že čím je větší systém, tím častěji vznikají další pravidla a tím komplexita systému dále roste – jde tedy o pozitivní zpětnou vazbu. Do rozhodování pak vstupují i další faktory, zejména jakási asymetrie rizik, kdy je při odebrání pravidla vyšší pravděpodobnost, že se něco jiného rozbije a naopak nižší pravděpodobnost rozbití systému při přidání nového velmi konkrétně specifikovaného pravidla. Možná by mohlo jít o jedno z vysvětlení, proč počet právních norem neustále jenom stoupá.

Střední škola, kde jsem studoval, si v minulosti objednala komerční testy k zjišťování, s jakými znalostmi na školu přicházejí a následně odcházejí žáci. Jak to dopadlo? To už nikdo neví. Výsledky raději nezveřejnili, testování ututlali a bez větších změn se jede dál. To jsou incentivy ve státním školství. Odhalení chyby – impuls a příležitost pro zlepšení – je třeba hlavně zatajit. Státní škole nezáleží na tom, jakou poskytuje službu – jen aby to na oko dobře vypadalo.

V souvislosti se střelbami ve školách v USA se často hovoří o potřebě řešení příčiny místo následků. Namísto barikád do škol a neprůstřelných lavic tak někteří prosazují zlepšení dostupnosti a kvality psychiatrické pomoci a zvýšení péče o duševní zdraví. A byť by to byl určitý posun, stále si myslím, že se pořád jedná o řešní důsledků, nikoliv příčin. Jedním z významných faktorů zhoršeného duševního zdraví je právě samotný školský systém – jeho rigidní struktura, v americkém prostředí ještě silněji orientovaná na výkon, srovnávání a soutěž, vytváří prostředí plné stresu, šikany a sociálního vylučování. To ještě umocňuje i absurdní a segregace do věkových skupin, které omezuje přirozené sociální vazby. To přispívá — spolu s dalšími vlivy — právě ke zhoršujícímu se duševnímu zdraví dětí.

Vítají Vás Stoky roku 2026; a víte co? Je to už jedenáctý Nový rok!
Jako každoročně se chci podělit o svou bilanci loňského roku 2025.
Díky všem autorům za skvělou práci; a prosím o další texty! Někdy se jich sejde moc, pak vydání trvá; teď jich tolik není, tak půjdou rychle.
Do nového i Nového roku posílám přání jedné moudré Zrzky: „Mějte se rádi!“

Nemám žádné novoroční předsevzetí; když se chci měnit, nevidím důvod čekat na přelom roku. Přesto mám přání; rád bych dokončil a vydal knihu, pokračoval v #ne_poslušnosti (a nešel sedět), Přístavu, Ježku i vztazích a trochu víc se propojil s tělem, odpočíval a žil zdravěji – na všem pracuji, něco mi jde líp, něco hůř (to s tělem). Všechno je to má cesta ke svobodě (a lásce); chci žít ve svobodnější společnosti, ale je mi jasné, že tu mohu měnit jen změnou sebe.
A co Vy? Jaká máte přání? Co chcete od sebe? A co od ostatních?

Jako žáci střední školy jsme se setkávali argumenty, že nemáme právo si sěžovat na kvalitu a obsah výuky, protože jsme na škole dobrovolně. Když pomineme, že státní střední školy jsou placené z daní a poskytují státem vynucenou maturitu, bez níž nelze vykonávat určitá povolání, lze z hlediska NAP skutečně tvrdit, že účast na nich je dobrovolná. Jako anarchisté bychom se však měli dívat i na jiné formy omezování svobody než jen na přímé porušení NAP. V tomto případě jde o společenské paradigma, že střední škola je nutnost. Nikdo nás sice fyzicky nenutí na státní střední chodit, ale strukturální tlak — strach ze sociálního vyloučení, očekávání rodičů či omezené životní možnosti — činí tuto „volbu“ pro mnohé jen zdánlivou. Myslím, že je třeba nehledět jen na případy kdy je porušován NAP, ale je třeba rozbíjet i společenská nastavení, která svobodu potlačují. A to třeba i skrze vzájemný respekt a pochopení pro lidi, kteří se rozhodnou jít jinou životní cestou.

Mnohokrát z úst skautů (ať už pravicových, či levicových) slyším výroky, že to my jsme ti, kteří svými myšlenkami mění smýšlení lidí ohledně statusu quo. I když je to do určité míry pravda, je to často velmi iluzorní. Základní snaha bojovníků obhajujících status quo je většinou jeho zabetování a zúžení Overtonova okna, co nejvíce je možné. Pokud poté my, skauti, přijdeme a snažíme se toto zbořit, bojovníky požadovaná reakce od většinové masy je naprostá ignorace daného argumentu coby nesmyslného. Poté jediná cesta ke zničení statusu quo není skrz prezentaci myšlenek, ale spíše ukazováním bojovníků, kteří začali pochybovat a zvažovat naše argumenty, i kdyby pouze se snahou vyvrátit je. I kvůli tomu jakékoliv pokusy omezování svobody projevu skautů (v počátečních fázích snahy o ovládnutí společnosti tímto narativem) jsou nelogické neboli neodstraníte problém (to, že lidé stále přemýšlejí o daném problému a nevidí status quo jako dogma), ale pouze příznaky. Proto bychom také měli věnovat daleko větší pozornost reakcím lidí při snaze o dialog s nimi než násilným snahám o zamezení šíření našich myšlenek, protože buď jde o pouhé potlačování příznaků, které k ničemu nevede, nebo jsme zaspali a většinová společnost už daný narativ přijala jako dogmaticky pravdivý.