Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Minulou přednášku o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála jsem se zabýval argumenty poukazující na „utopičnost“ ankapu.
Dnes vystoupím znovu; a budu se věnovat jednomu ze dvou svých (celo)životních témat – svobodě (tím dalším je láska).
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 6. září; přednášet bude Markéta Čermáková o školství.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

Už jako velmi mladý jsem míval pocit, že se nade mě dospělí povyšují. Dnes to vnímám tak, že jsem prostě jako příslušník dětské populace byl brán rodiči, ale zejména celým systémem jako občan druhé kategorie. Povinná školní docházka mě nutila participovat na spoustě nepříjemných aktivit, byla mi omezována svoboda pohybu a většinu svých životních rozhodnutí jsem musel konzultovat s rodiči. Na vztahové rovině to na mě dopadalo tak, že dospělí často moje potřeby a názory nebrali příliš vážně, někdy se jim přímo vysmívali. Pocit křivdy ve mně zůstal do dneška – řada lidí si řekne, že to ti dospělí dělali pro jejich dobro a že oni sami se ve většině svých postojů mýlili, ale já si za svými názory a rozhodnutími v mnoha případech stále stojím. Považuji za hluboce nemorální to, že mi moji primární pečovatelé i stát diktovali, jak mám žít, a to ve výrazně větším rozsahu oproti tomu, jak se stát chová vůči běžným občanům.

Lze argumentovat tím, že toto opatření má za cíl chránit děti. Trvalou újmu však působí všem, kdo v určitém věku dosáhli inteligence dospělého nebo alespoň některými aspekty svého intelektu předčili svého zákonného zástupce, a to není vůbec neobyklé vzhledem k velké interpersonální variabilitě jednotlivých aspektů inteligence a zvyšující se kvalitě vzdělání. Pevně navíc věřím i tomu, že existuje mnoho lepších způsobů, jak děti chránit proti špatným rozhodnutím, například osvětou a budováním respektujícího vztahu. Jsem proto jednoznačně pro zrušení institutu zákonného zástupce a nutnosti věkové hranice vůbec. Věřím, že každý člověk by měl být veden k zodpovědnosti za svůj život a měl být posuzován jako jednotlivec, nikoli na základě své věkové (nebo jakékoli jiné) příslušnosti.

Etatisté typicky předpokládají, že člověk, který by rád nechal své zákazníky kouřit u sebe v hospodě nebo by si snad rád užil večer s přáteli a marihuanou, by si měl obhájit, že na to má právo. Jenže pokud mi chce někdo násilím zakazovat činnost, jíž nikomu jinému než sobě neubližuji, neměl by nést důkazní břemeno? Chci-li někoho zavřít do vězení a omezit tím jeho svobodu, měl bych být schopen mu nejen dokázat, jaký zákon porušil, ale také komu konkrétně co udělal. Často padne argument, že důkazní břemeno je vždy na člověku, který chce změnu. Jenže kdo z těch, co tohle tvrdí, věří tomu, že Židé v nacistickém Německu měli dokazovat, proč neměli být zplynováni?

Stát nás chrání (špatně a kolikrát proti naší vůli) před různými nástrahami osudu – jako například nemoc, nutnost operace (zdravotní daň) nebo dopravní nehoda (bezpečnostní pásy), protože lidé prý nejsou dost rozumní a zodpovědní, aby se před chránili sami. Zajímavé je, že když dojde na úkony, které stát po občanech směrem k sobě vyžaduje, tak najednou tvrdí, že jde o odpovědnost každého občana a že to prostě zařídit musí, jinak přijdou sankce.

Jenže neměl by nás stát podle svých vlastních deklarací chránit sám před sebou? Například před svým zcela nepřehledným daňovým přiznáním, když před „nepřehlednými smlouvami“ nás chrání? Neměl by nás chránit i před vysokými daněmi, když před „lichvou“ či „příliš vysokými maržemi“ nás chrání? Je absurtní, že před lichvou nás chrání ten, kdo nás stojí až dvě třetiny našich přijmů a tyto svoje ceny si nastavil zcela sám a vymáhá je násilím i po těch, kdo jeho služby nevyužívají. Chrání nás i před nepřehledností smluv, ačkoli má aktuálně přes dva miliony právních norem, které po všech vyžaduje.

Přijďte pobesedovat se mnou a Gabrielou Ježkovou o svobodě i „svobodě“ ve vzdělávání; dnes v 17 hodin vystoupíme v Měšťanském pivovaru v Polné.

Na státních školách vnímám velký tlak na „normálnost“ dětí. Všechny musejí dělat tu samou věc v tu samou dobu a tím samým způsobem. Pokud chce dítě dělat něco jinak, po svém, je často označeno za problémové a trestáno špatnými známkami, poznámkami, šikanou… Proč se mnou téměř každý souhlasí, že každý člověk je jiný, ale děti nutíme dělat vše roboticky stejně? Proč dětem bereme možnost se individuálně rozvíjet, a naopak v nich potlačujeme jakoukoliv odlišnost a chceme, aby byly „normální“? Dnes a denně si čtu desítky příběhů dětí, které mají ve škole problémy, protože nejsou „normální“. Namísto toho, abychom se učili bezpodmínečně přijímat druhé jací jsou a abychom měli bezpodmínečně rádi sebe sama, učíme děti, že být jiný je něco špatného a nechtěného – jaký to asi může mít dopad na sebehodnocení, sebevědomí, vztahy osobní i pracovní, když děti učíme, že být sám sebou je špatně? V ankapu by mohly svobodně vznikat i respektující svobodné školy, kde by se děti mohly pohybovat v respektujícím a svobodném prostředí. Dnes založit takovou školu je v podstatě nelegální a extrémně náročné, kdy neustále škola balancuje na hraně zákona, musí splňovat mnoho podmínek MŠMT a musí ji v každém případě stát schválit.

Když Mikulář Koperník dospěl k heliocentrické teorii, bylo zde jen málo lidí, kteří si uvědomili, co znamená – byla tedy přijata s klidem několika předními mysliteli. Jakmile si však církev začala uvědomovat, co teorie znamená pro postavení člověka na Zemi, začala se jí bránit. Byla velmi tvrdě odmítána většinou soudobých myslitelů. Martin Luther ji například odmítal, protože v Bibli byla Země označována za nehybnou: a máme věřit Duchu svatému, nebo nějakému vědci? Giordano Bruno ji přijal z ideologických důvodů (byl hermetik) a potom ho popravili.

Teorie rakouské ekonomické školy dle mého názoru má některé podobné vlastnosti – na začátku se jí zabývalo jen několik málo lidí a byla hlavně předmětem akademických sporů. Dnes, jakmile se zjistilo, dokáže narušit tradiční pojetí společnosti, se vůči jejím závěrům leckdo vyhrazuje. Libertariáni jsou, typicky z ideologických důvodů, jedni z prvních, kdo tuto teorii přijali. Nicméně, platí pro ni jako u každého provokativního poznatku, že její přijetí je značně zbržděno a dochází k velkému konfliktu širší společnosti s akademiky a jejími ideologickými zastánci. Tento spor možná bude veden po generace – ideje je prostě třeba nechat zrát v myslích lidí a příliš se nezlobit, že nejsou přijímány. Nejedná se o ojedinělý historický případ a je třeba si uvědomit, že hlasatelé dříve neslýchané pravdy jsou často v menšině.

Důchodový systém je v kostce ponziho schéma alias letadlo. (To chápeme všichni, že jo?) Tudíž na jeho reformu (co jen oddálí krach) máme tři možnosti či jejich kombinace: (1) Zvýšíme daně z dnešních cca 66 % (daňové břemeno zaměstnance) na nějakých 75-85 % čímž nasereme spoustu dnes ekonomicky aktivních. (2) Zvýšíme rok odchodu do důchodu na 68+ let, čímž naserem dnes ekonomicky aktivní lidi a lidi před penzí. (3) Nic z výše uvedeného neuděláme, ale tím pádem se důchod sníží z dnešního průměru (19440,-) na nějakých cca 8000,- v průměru… Matematiku neobchčijete. Inu, tohle nás čeká, ať se vám to líbí nebo ne! Holt chtěli jste socialismus, tak tady jej máte!

Jak se stavět k translidem ve sportech? Nechat transženy sportovat s cisženami a transmuže s cismuži? Zařadit je podle původního pohlaví? Udělat pro ně zvláštní kategorie? A co nebinární? Ve sportu máme kategorie nejen podle pohlaví. Některé sporty (např. box) mívají kategorie podle hmotnosti. Často jsou sportovci rozdělení podle věku. Tato dělení mohou fungovat různě v různých sportech. Například v olympijském boxu je nejvyšší věková kategorie 19+, zatímco v běhu vídám mnohem podrobnější dělení dospělých. Ne ale vždy – třeba olympijský maraton nedělí běžce podle věku vůbec. Podobně to může fungovat i s přístupem k translidem. Nejenže různých sportech může dávat smysl různý přístup, ale dokonce různí organizátoři stejného sportu mohou chtít zvolit různý přístup. Někteří se mohou spolehnout na prohlášení sportovce, jiní mohou chtít třeba i genetický test. Nepotřebujeme jedno centrální řešení pro všechny. Od státu mi zde dává smysl chtít jen jednu věc: nedělat legislativní překážky organizátorům v tvorbě kategorií.

Představte si, že za dva měsíce jedete na dovolenou do exotické země a potřebujete si vyřídit cestovní pojištění. Zajdete do pojišťovny, kde vám řeknou, že vám sice mohou povědět, co vše vám uhradí – ale to platí pouze dnes, protože až budete v místě své cesty, vše může být zcela jinak! Nelze podepsat takovou smlouvu, která by pojišťovnu zavazovala plnit ten či onen lékařský zákrok. Až budete plnění potřebovat, pojišťovna se prostě rozmyslí, zda teď hradit bude nebo ne. V případě, že bude mít štěstí a zákrok vám bude proplacen, dostanete navíc i zákaz si za své peníze v nemocnici koupit nadstandardní služby, a to i když je ani nebudete chtít od pojišťovny proplatit.

Jakmile přijde řeč na cenu pojistky, pracovníka pojišťovny nebude zajímat, zda nejste těžký kardiak, jestli v půlce zubů náhodou nemáte zánět, případně zda-li v zahraničí neplánujete létat na paraglidu. Jediné, na co se vás pro výpočet pojistného bude ptát, je: „Kolik si měsíčně vyděláte?“ Přijde vám to jako absurdní služba? Vítejte v systému státního zdravotního „pojištění“.