Filozof Platón byl kritikem demokracie, její nedostatky ukazoval na metafoře k lodi. Pokud bychom chtěli rozhodnout o tom, kdo bude řídit loď, bude logičtější do jejího čela dát vyškoleného kormidelníka než někoho, o kom většina zrovna rozhodne, že ji má řídit. Toto připodobnění považuji za důležitý kulturní základ kritického uvažování o demokracii – byť s ním nakonec nesouhlasím.

Pokud se totiž podíváme na Platónovu metaforu, vidíme jasnou roli, kterou kormidelník zastává – ovládá loď směřující do cíle. Pokud se však podíváme na stát, jak ho známe, zjistíme, že podstata toho, co vykonává, je nesmírně komplikovaná, a mnohdy i ambivalentní – prosperitu se snaží zajistit tím, že jí určitou část pohlcuje na nepotřebných službách. Neexistuje nadčlověk ani skupina lidí, kteří by byli schopni všechna odvětví, která řídí stát, řídit optimálně pro lid a z jednoho mocenského centra – stejně tak není nikdo, kdo by ubráním celkového bohatství byl schopen ho zázračně navýšit. Hledat kormidelníka státu je podle mě podobně absurdní jako hledat toho nejlepšího možného řidiče do auta, kterému chybí kola – lepší je to auto vůbec nepoužívat. Domnívám se, že důvodem, proč je demokracie většinou lepší než Platónem propagovaná vláda filozofů, není z důvodu lepších vládců, nýbrž z důvodu, že tito vládci jsou ve své nesmyslné vládě regulováni různorodými požadavky většinové společnosti, takže je jejich moc působení alespoň omezená.

Novodobí liberálové (a nemyslím klasické liberály, nýbrž ty „levičáky“ ve smyslu amerických demokratů) rádi označují za parazity ty, kdo pracují na černo, případně fungují v nějakém hrubém rozporu se zákoníkem práce; konzervativci (klasičtí „pravičáci“ ve smyslu amerických republikánů) zase typicky označují za parazity ty, kdo pobírají sociální dávky, dotace a tak podobně. Já myslím, že se obě tyto skupiny mýlí. „Levičáci“ více, neboť ten, kdo pracuje na černo, rozhodně na nikom neparazituje, pouze se nenechá státem oloupit; „pravičáci“ se sice mýlí o něco méně, nicméně ten, kdo bere dávky či dotace, jen sebere to, co mu někdo (stát) nabídne. Skutečným parazitem je entita, jež nás o ty prostředky pod hrozbou násilím připravuje – tedy stát. Vyvolávání nenávisti vůči těm či oněm jsou jen krycí manévry politiků a vytváření klamných cílů; tím, kdo krade, není aktér v šedé ekonomice ani „socka“ – je to stát.

„Žijeme v šílené době, kdy některé věci, jež umíme vyrobit lokálně, raději dovážíme z druhého konce světa,“ varují někteří. Je to skutečně špatně? Odpověď není tak jednoduchá na dnešním deformovaném (regulovaném, dotovaném a daněném) trhu, kde se to může různit; na volném trhu je však jednoznačná odpověď: „Ne, není to špatně!“ Důvod pro dovoz zboží, jež můžeme vyrobit lokálně, spočívá typicky v tom, že je to (i s tím dovozem) levnější. Ne, není to selhání trhu; naopak jde o tržní nalezení nejlepší cesty, která v daném případě spočívá právě v tom dovozu. Zdrojů spotřebovaných výrobou jinde a dovozem si lidé zjevně cení méně než zdrojů spotřebovaných výrobou na daném místě (kdyby tomu tak nebylo, muselo by být levnější vyrobit to lokálně); k tomu může docházet třeba v důsledku toho, že svého času (a práce) si lidé v různých místech cení různě, případně k výrobě některých statků jsou někde lepší podmínky.

Když se řekne „anarchie“, většina lidí si představí apokalypsu, konflikty, chaos a válčení; jak moc jsou tyto představy vzdáleny realitě? V historických anarchiích se rozhodně neválčilo více než na územích, která si uzurpovaly státy; mnozí namítnou, že tohle mnoho neznamená, neboť dnes může být situace jiná než dříve. Budiž, může to tak být; přesto se ale domnívám, že společnost bez státu bude mírumilovnější. Proč? Protože války jsou drahé; a když válčí státy, neplatí to ti, kdo o válkách rozhodují, financují to z cizích peněz, zatímco chce-li válčit soukromník, platí to ze svého. Netvrdím, že v anarchii nebudou nikdy žádné konflikty, určitě budou, neboť někdy se to vyplatí i tak (ať už ekonomicky nebo z nenávisti); jsem však přesvědčen, že jich bude jednak méně, ale především se výrazně zmenší jejich rozsah, neboť společnost bude decentralizovaná, což dělá třeba ze světové války dost nepravděpodobný scénář.

Tak jsem si procházel staré sešity ze školy, když vtom jsem narazil na docela hezký příklad státní propagandy u malých dětí. Jedná se o sešit občanské výchovy z páté třídy ZŠ. Snad se Vám, milí čtenáři Stok, bude líbit. Zde je co nejpřesnější podoba poznámky: Lidé si vytvořili stát proto, aby zajistil to, co je potřebné pro všechny. Stát lidi chrání a pomáhá jim. Proto stát potřebuje mít moc. Stát je společenstvím lidí, kteří žijí trvale na určitém území a mají své zákony. Náš stát se stará o Čechy, Moravu a Slezsko a jejich obyvatele, nazývá se Česká republika.

Etatisté často zastávají názor, že volný trh by sloužil jen bohatým, protože pro poskytování služeb chudým není motivace, neboť mohou zaplatit méně; tak to sice může na první a velmi povrchní pohled vypadat, nicméně zamysleme se nad tím hlouběji. Předpokládejme, že to tvrzení skutečně platí; žijeme ve společnosti, kde se všechny firmy předhánějí v tom, kdo nabídne lepší a luxusnější služby bohatým, zatímco pro chudé nedělá nikdo nic. Jak v takové společnosti nejlépe vyděláte? No pochopitelně ne tím, že se budete cpát mezi drsnou konkurenci na trhu s přepychem, nýbrž tak, že začnete poskytovat statky (pochopitelně ne tak luxusní) chudým; místo toho, abyste na jednom zákazníkovi vydělali milion, raději vyděláte na stovce z nich po deseti tisících. Ostatně kdyby vážně platila výše zmíněná teze, automobilky by vyráběly jen ty nejdražší vozy, nikdo by nestavěl levné byty, pouze vily a tak dále…

Vztah je určitá forma směny, která vzniká mezi dvěma subjekty. Jakmile mi někdo říká, že jeho vztah je komplikovaný, cítím, že něco je špatně. Komplikovanost značí ambivalenci - na jednu stranu mu vztah dává jisté emocionální uspokojení, na druhou stranu je zde faktor nejistoty. Osoba v takovém vztahu se často bojí komunikovat své potřeby anebo neví, co od svého protějšku má čekat. To v nezdravé míře škodí psychice. Z toho vyplývá, že je poměrně ideální, když každý vztah má konkrétní funkci a podobu. Přátelský znamená emoční oporu, pracovní kupříkladu kooperaci. Mnoho vztahů je k instituci - pokud mám vztah s obchodem, obchod mi poskytuje zboží a já jemu finanční ohodnocení. Takové vztahy jsou přínosné, protože víme, co od nich čekáme, jak trvalé jsou, co zhruba je očekáváno od nás i za jakých podmínek je můžeme ukončit. Jakmile na nás někdo třeba jen vyvíjí nátlak, abychom vztah neopouštěli, cítíme, že je něco v nepořádku, neboť dotyčný nerespektuje, že nám vztah nadále nevyhovuje.

Není jasné, co přesně my chceme od státu a co stát chce od nás. Každý člověk má na stát tak unikátní požadavky, že je velmi těžké určit, které budou naplněny a které smeteny ze stolu. Je nepředvídatelný a neproniknutelný. Nevíme, co udělá za rok, a ovlivníme to jen málo. A co je nejdůležitější, vztah s ním nelze ukončit, do našeho života bude zasahovat přes naše přání. Přestože je vztah se státem do takové míry komplikovaný, spousta lidí se na něj fixuje a očekává, že napraví jejich životy. Já je lituji, protože mi přijde, že akorát vytvářejí příležitost pro další zklamání. Myslím, že řešením je podobné vztahy zatratit a navázat ty jednoznačné a oboustranně prospěšné.

Jak by nyní vypadala naše společnost, kdyby od devadesátých let neustále nevzrůstala ochrana státu před podvody všeho druhu? Má představa je taková, že by lidé přirozeně více přemýšleli o dohodách a smlouvách, které uzavírají. Přemýšleli by o skutečných motivacích druhé strany. Postupně by si navykli na mechanismy, jak se co nejvíce vyvarovat případnému podvodu. Neříkám, že by se nepodvádělo vůbec, jen by jednotlivci měli v rukou mnohem více zodpovědnosti. Stát nás totiž dnes ubezpečuje, že legislativně předchází těmto situacím, případně si bere na starost jejich řešení. Když pominu, jak předražené a neefektivní tyto „snahy“ jsou, napadají mě minimálně dva jejich další negativní dopady na společnost.

Jednak jsou některé z podvodů, se kterými se dnes lidé potýkají, v důsledku nutného obcházení zákonů sofistikovanější, a tudíž hůře rozpoznatelné. A druhý – pro mě zásadnější – důvod je ten, že spoléháme na funkční roli státu. Spoléháme, že nás stát chrání, a to z nás chtě nechtě snímá značnou část zodpovědnosti. Ba co víc, často ani nepřemýšlíme o mnohých rizicích, které svět přináší. Proč bychom to dělali, když nám od malička stát říká, že je to jeho starost. V konečném důsledku stát vyhrává na všech frontách. Lidé mu nadšeně předávají své zdroje a zároveň mnohem méně přemýšlejí.

V rozhovorech se skalními antikapitalisty jsem často zaskočen tím, jak mylné mají tito lidé představy o tom, co si vlastně já – jako anarchokapitalista – myslím; podstrkují mi nejrůznější myšlenky, se kterými vůbec nesouhlasím; například ze mě dělají obhájce současného bankovního systému, velkých korporací a podobně. Takové věci jsou ale nakonec pochopitelné, protože nikdo nemůže správně pochopit vše; absurdní situace však nastane v momentě, kdy vysvětlím, proč si to či ono nemyslím a nechci, na což diskusní oponent nezareaguje revizí svých názorů, nýbrž důrazným prosazováním toho, že si to prostě myslím! Co z toho plyne? Osobně si myslím, že tito lidé prostě dali nálepku „kapitalismus“ na všechny ekonomické či společenské jevy, které se jim nelíbí; to, že jsou antikapitalisté, pak plyne z toho, že „kapitalismus“ je pro ně synonymem pro „to špatné, co nemám rád“. Čím to je? Další vítězství newspeaku?

U spousty, i velmi inteligentních, lidí se setkávám s argumentem, že ministerstvo XY potřebujeme, protože nám v něm vládnou odborníci, kteří to zařídí. Tento argument považuji za chybný dokonce na dvou rovinách: Ne vždy nám totiž odborníci skutečně vládnou – často se jedná prostě o lidi s politickými konexemi. I kdyby nám však vládli, neznamená to nutně, že opravdu dokážou optimálně řídit nějaké odvětví – důležitou rolí v úspěchu hraje i náhoda. Devět lidí se něco s nějakou idejí pokusí podniknout a selžou a desátému se to zrovna povede. Roli v nalezení dobré služby tak podle mě sice hraje i to, jak dobré znalosti a kompetence někdo má, ale nakonec je v praxi zásadní podmínkou, kolik lidí v tomhle extrémně složitém světě vůbec má možnost vyzkoušet své nápady. Celý argument o vládě odborníků tak vnímám jako argumentační klam – dovolávání se autority. Až vám ho někdo bude předhazovat, nenechte se oklamat. :-)
Skvělý text od Matthiase rozšiřující toto téma naleznete zde.

V posledních měsících k nám z USA dorazilo volání po přísnější regulaci sociálních sítí kvůli jejich zásahům do obsahu sdíleného samotnými uživateli nebo dokonce mazání celých účtů. Často se můžeme setkat s názorem, že by uživatelé sociálních sítí měli být státem chráněni před takovým svévolným jednáním sociálních sítí, jelikož se údajně jedná o zneužití jejich dominantního postavení na trhu. Ty nejúspěšnější sociální sítě totiž disponují obrovskou uživatelskou základnou, která nemá důvod používat zároveň i jiné, alternativní služby, na kterých k zásahům do sdíleného obsahu nemusí docházet.

Stručně řečeno, jedním z argumentů je konstatování, že ačkoliv se jedná o soukromé společnosti, je přesto legitimní je více regulovat antimonopolními zákony, protože sociální sítě mají v dnešním světě významnou informační roli. Uživatel je dle tohoto argumentu slabší stranou, jelikož pro něj prakticky není možné využívat konkurenci, protože úspěch případné migrace nespokojeného uživatele na jinou službu závisí na ochotě ostatních uživatelů na takové alternativy migrovat s ním. Co nám tím ale obhájci regulace vlastně říkají? Volají po zásahu státu, jelikož jejich přátelé a „followeři“ nemají zájem následovat je na jinou platformu spolu s nimi. Tato situace se ovšem nijak neliší od stavu, kdy je uživatel sice na mainstreamové sociální síti aktivní, ale nikdo nemá zájem se s ním přátelit, nebo jej sledovat resp. povolit mu sledování své stránky. Měl by podle této logiky v tomto případě také zasáhnout stát a nutit jednotlivé uživatele otevřít své účty pro všechny, kteří o to projeví zájem?

Co by se dělo, kdyby v době koronaviru měl pod svou dikcí prodej potravin stát? V médiích by se neustále řešilo (ostatně stačí se podívat, jak se to řešilo ve zprávách v době komunismu), že není dostatek masa, rýže, těstovin. S nadšením bychom vítali pomoc z Číny, ministři by jezdili vítat každou dodávku potravin a samozřejmě by se vítězoslavně fotili, že zajistili potraviny, ač v regálech by stále nic nebylo. Dalším stěžejním bodem by byl nedostatek personálu v obchodech. Kdo by prodával, když jsou všichni nemocní? Kdo by doplňoval zboží? Opět ministři by se blýskli a požádali by okolní státy, zda by od nich nemohli přijít na výpomoc prodávat nějací jejich zaměstnanci. Je vám to povědomé? Ano, úplně stejně funguje stát v případě zdravotnictví. Nejsou ochranné pomůcky, není personál a řeší to celá republika.