Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

V posledním vydaném videu „Urza s Timem o ceně státu na Andělu“ hned v prvním úseku Urza konverzuje s paní v pokročilém věku, kde ji říká, že pokud by si šest tisíc měsíčně, které platí státu spořila a investovala, tak by po 40 letech mohla mít důchod přes 170 tisíc korun, což záleží, kde přesně by peníze investovala, ale je to určitě čistě teoreticky dosažitelná částka. Jenže následně ji řekl, že teď má důchod pravděpodobně mnohem menší, protože dávala peníze státu a neměla tu možnost si je odkládat. Podsouvá tím myšlenku, že by bez státu mohla mít takový důchod, což je lež. Protože to absolutně ignoruje situaci, která se vyvíjela. Většina lidí si nemohla dovolit před 30-40 lety odkládat šest tisíc měsíčně, protože takový neměla ani celkový čistý příjem. Podle mých výpočtů by bylo čistě teoreticky možné dosáhnout na důchod 30-50 tisíc dle toho, jak optimální kroky by daný jedinec činil a samozřejmě by to neslo rizika. Pokud chcete dělat osvětu, tak bez zkreslování, lží a zavádějících informací, děkuji.
________________________________

Urzova otázka pod čarou: Když to tedy chcete počítat v praxi a ne v teoretickém modelu, započítal jste do těch výpočtů cenu státem způsobené inflace, regulací (vizte mou přednášku o ceně státu), indoktrinace ve školství nebo ztrát způsobených centrálním řízením minulého režimu, v němž ta paní také žila?

Na minulé přednášce o anarchokapitalismu v podniku The Grail jsem se zabýval (ne)poslušností.
Dnes budu mluvit o kapitalismu; jaké jsou jeho skutečné problémy i „problémy“?
Všichni jste zváni na příští přednášku o (ne)mluvení (nejen) s policajty; ta by se měla konat 5. listopadu.
Dnes večer se na Vás těším poprvé v LibertyLoftu – jako vždy v 19 hodin!

Volby se blíží, což se začíná projevovat i v mezilidských vztazích – jsou toxičtější, diskuze vyhrocenější, hádky ostřejší a pro větší malichernosti – co by se loni přešlo, je letos průser. Proč? Protože lidé mají strach – z návratu komunistů, z Babiše, z pokračování Fialy, z nástupu progresivistů… Bojí se. I já se bojím, co přijde po volbách – čekám posun k horšímu. Občany v demokracii neohrožují jen politici, ale i jejich voliči – včetně těch z řad příbuzných, přátel, známých (a samozřejmě náhodných internetových profilů). Nebýt voleb, mohli by se normálně bavit, teď se však vzájemně ohrožují. Z kamaráda se stává nepřítel. Takové jsou dopady demokracie na mezilidské vztahy.

Strany končící vlády ČR volilo pouze 21 % obyvatel. Vláda dokonce nedostala ani většinu platných hlasů. Přesto má pohodlnou většinu v parlamentu.

Odbory jsou z definice kartel – jedná se o dohodu různých aktérů na straně nabídky (v tomto případě prodejců práce – zaměstnanců) o tom, za jakou cenu (mzdu) a za jakých podmínek budou nabízet svůj produkt (práci). V každém kartelu existují incentivy dohodu porušit – zde například získat lepší plat, když bude zaměstnanec pracovat více hodin, než kolik stanovil odbor. Nelze být konzistentně proti kartelům a zároveň pro odbory.

Již renesanční filozof Michele de Montaigne v eseji O pedantismu naléhavě popisuje jisté limity vědeckého poznání: „Snažíme se jen naplnit paměť, a soudnost a svědomí necháváme prázdné. Jako se někdy ptáci vydávají za zrním a nesou zrnko v zobáčku, aniž ho okusí, neboť je sezobnout mají jejich mláďata, tak i naši pedanti pořádají rabovací výpravy do knih za vědou, ale zůstává jim jen mezi zuby a na jazyku, načež ji pouze zase vyvrhnou a rozptýlí do větru.“

Navzdory tomu je právě na vědě v konečném důsledku postaveno nezměrné množství výdobytků moderní společnosti. Otázkou nicméně zůstává: Proč naše utrpení setrvává? Dle kritiků dílčí vědecké metodologie nás věda dokonce může vést na scestí skrze přílišný redukcionismus či patologizaci lidského jednání. Věda zároveň nedokázala svými poznatky předejít nebo predikovat 20. století válek. Replikační krize v humanitních oborech navíc naznačuje, že v některých ohledech snaha o fragmentaci reality skrze experimenty nemusí přinášet spolehlivé výsledky. V tomto ohledu se mi zdá, že vědě se nedaří překlenout jistou spirituální krizi, proklamovanou již v 19. století například Friedrichem Nietzschem.

Z libertariánské perspektivy dává smysl poukazovat na to, že věda nepředstavuje apriorně pozitivní hodnotu: posuzovat je třeba vždy komplexně dílčí oblasti výzkumu, společně s jejich rozmanitými důsledky. Prevalentní financování vědy z veřejného rozpočtu tento problém může prohlubovat, neboť bez tržních mechanismů lze hůře rozlišit, které z vědeckého bádání skutečně vytváří užitek. Řešení společenských problémů musí přicházet ze smysluplných iniciativ z mnoha stran, zatímco představa úzké skupinky lidí, která tyto problémy vyřeší, může být zjednodušující. Právě v posilující svobodě i narůstajícím pocitu společenské odpovědnosti spatřuji naději, skrze niž lze překonat i problémy, na které věda samotná je krátká.

USA začínaly téměř jako ankap: nízké daně, zbraně, důraz na soukromé vlastnictví, minimální stát. Dnes? Byrokracie, šmírování, daně, regulace, armáda po celém světě. Co se pokazilo? Stát má tendenci růst. Každá válka, krize nebo „výjimečná situace“ poslouží jako záminka, proč potřebujeme o trochu víc státu. A jakmile se jednou rozroste, málokdy se zmenší. Vzniká síť závislostí – lidi, firmy i instituce se na stát navážou a už bez něj nechtějí fungovat. Pokud i ten nejlibertariánštější start skončí jako dnešní Amerika, co to říká o dlouhodobé udržitelnosti anarchokapitalismu? Je reálně možné dlouhodobě udržet svobodu bez toho, aby se časem nezrodil nový stát? A pokud ne – co s tím?

Osobně vnímám státní školství jako určitého nepřítele individualismu. Je to místo, kde vám celé roky vtloukají do hlavy, že musíte myslet a chovat se určitým způsobem, jinak je to špatně. Pokud vám nesedne systém frontální výuky nebo rozvrh, kdy se po hodinách přeskakuje od jednoho tématu k jinému či vám nevyhovuje systém učení založený na memorování obrovské spousty informací, hned jste označeni za vadný kus, který naprosto selhal a nikdy z něj nic nebude. Tu máš pětku na vysvědčení! A přitom s daným člověkem nemusí být vůbec nic špatně. Může mít jen jiný styl myšlení a jiné potřeby, které ovšem prostě nejsou kompatibilní s tím, jak školy fungují.