Jak je možné, že se vyskytne nový libertarián? Že se člověk začne zajímat? Že upustí od etatismu a začne aktivně hledat odpovědi na palčivé otázky? A po té, co nalezne odpovědi, shledá, že je z něj libertarián. Vím, že se to děje. Ty i já jsme toho důkazem. Důkazem, že jednou za čas se ten zázrak stane. Já však na zázraky nevěřím. Chci porozumět příčinám a souvislostem, abychom ty i já, v příští konverzaci s etatistou, byli schopni spíš než odpor a nesouhlas, zažehnout touhu po poznání. Umožni mi vyslechnout si tvůj příběh, doptat se a porozumět detailům, které napomohly utvořit tvé nynější postoje. Pomoz mi rozkrýt tajemství zrození libertariána.

Klikni sem a poděl se se mnou o svůj příběh.

Urza ve svých přednáškách (zvláště ve Stát je špatný sluha, ale zlý pán) ve své argumentaci kapitalismus versus socialismus mluví o ideální verzi socialismu jako o stavu, kdy se čestný a núplatný úředník snaží co nejlépe zjistit, co lide chtějí a to se pak snaží společnými penězi realizovat. Urzova argumentace spočívá v tom, že je nemožné zjistit, co lidé doopravdy preferují, a i kdyby to šlo, je nemožné toto přání ideálně centrálně vyplnit.

Ma kritika se týká toho, že toto není ideál socialismu. Kdyby to byl ideál socialismu, každého hned napadne, že to už rovnou může těm lidem ty peníze nechat a oni si s nimi udělají co chtějí, když to tak dobře vědí. Socialismus je ale ještě mnohem zrůdnější. Základní teze socialismu je, že lidi nevědí, co chtějí, a nevědí, co „mají chtít“, a právě proto musí přijít ten úředník a dostupné prostředky investovat do těch správných projektů, které by si lidé sami nezvolili, protože pro kažedého jednotlivce jsou nevýhodné, ale přinesou „prosperitu celé společnosti“.

Lidé urputně hledají logiku v nařízeních vlády – i tam kde, žádná není. Dokonalá ukázka tohoto jevu je omezení regulace roušek v MHD: Proč by se v tramvaji, autobusu a vlaku nemusela nosit rouška, ale v metru ano? Hledají za tím argumenty typu, že v pozemské dopravě není klimatizace, že se tam hůře dýchá, že tam jsou lidé více u sebe a podobně. Jenže podobné argumenty by se daly najít i pro přesně opačné nařízení. Když se ale podíváme na nahodilost, s jakou byla všechna opatření přijímána a rušena, dost možná to žádnou logiku nemá – prostě to jen někomu v politice přišlo jako dobrý nápad, toť vše.

A jsou tu zase prázdniny, které nemalou část z nás nějakým způsobem ovlivňují, ať už jde o školáky, jejich rodiče, vysokoškoláky, učitele, návštěvníky různých festivalů a podobně; čtenost a sledovaost textů i videí Svobodného přístavu v tomto období každoročně klesá. Z toho důvodu se budeme věnovat jiným věcem (třeba přípravě konference), takže přepínám Stoky na dva měsíce do prázdninového módu, což znamená:
1/ Texty zde nebudou vycházet s takovou pravidelností jako doposud; snaha bude, ale nevím, jak moc se bude dařit (očekávejte výpadky).
2/ Prosím libertariány, kteří mají více času, o texty do Stok; ty mi posílejte mailem (případně publikujte sami; ideálně trefujte dny, kdy nic nevyjde xD).

Užívejte léta; a především života!
Těšíme se zas v září <3

Komparativní výhoda patří mezi jeden z největších objevů Davida Ricarda; a co vlastně znamená? Představme si úspěšného právníka, jenž je zároveň velmi zdatným cyklistou; přesto se mu může vyplatit najmout messengera (na kole), aby doručil jeho balíček, i když by to právník sám dokázal lépe a rychleji, nicméně když se věnuje své práci, vydělá si o tolik více, že se mu vyplatí s balíčkem poslat někoho jiného. Tento příklad není zrovna světoborný a nikdo asi nemá problém si jej představit; co z něj však plyne? Že vzájemný obchod se může vyplatit i tehdy, když jedna ze stran není v ničem efektivnější než ta druhá; to platí i v mezinárodním obchodu – i pro státy, z nichž jeden je po všech stránkách „zaostalý“, může být vzájemně prospěšné obchodovat. Koncept komparativní výhody nahrazuje koncept výhody absolutní (podle té se obchod vyplatí, když každá ze stran dělá něco lépe než druhá), s níž přišel Adam Smith.

Ex post často velmi snadno víme, co bylo v minulosti špatně; odsuzujeme otrokářství, mučení, čarodějnické procesy, nevolnictví, rasismus, nacistický i komunistický režim (alespoň většinou). Přesto byly všechny ty věci ve „své“ době společností přijímané a dokonce žádoucí; nikoho tehdy nenapadlo, co je to za hrůzy, i když na to někteří upozorňovali. Jak je to možné? Byli snad tehdy lidé zlí? Nemyslím si; řekl bych, že jsou pořád více méně stejní. Jak tedy mohli něco takového dopustit? Inu, bylo to prostě tehdy normální a „každý věděl“, že to „je realita“ a „nemělo smysl jít hlavou proti zdi“ a žádného praktika nezajímaly „vzdušné zámky a naivní teorie“, protože každý „žil teď a tady“; jediná věc nezbytná pro triumf zla je, aby dobří lidé nic nedělali. A tak se ptám: Dopustíme i my, aby naši potomci v daleké budoucnosti viděli, jak slepí jsme nyní ke zlu jen proto, že „každý přece ví, že stát potřebujeme“?

Představme si médium vlastněné soukromníkem, které si na sebe ale nemusí vydělat; všichni mu musí povinně platit bez ohledu na to, zda přináší cokoliv hodnotného… a to je vlastně médium veřejnoprávní (jeho vlastníkem je ten největší a nejnebezpečnější monopol – tedy stát – který skrze něj samozřejmě prosazuje své zájmy jako každý jiný vlastník). Ospravedlnění takových (většinou nesmyslně drahých) médií spočívá v tom, že mají být nositeli obsahu, který si na sebe nevydělá; co to ale znamená? Že o ten obsah lidé prostě nemají zájem, respektive o zdroje, které ono médium spotřebuje, mají zájem větší; takže je „logicky“ platit donutíme. Veřejnoprávní média prý také potřebujeme, aby nás informovala o „krizových situacích“; ehm… když se něco krizového stane (živelné katastrofy, teroristické útoky…), soukromá média o tom snad mlčí? Ne! Naopak odsouvají jiný program, jen aby mohla mluvit o tom, co lidé chtějí.

Klamání spotřebitelů zakazuje zákon: Nikdo nesmí klamat spotřebitele, zejména uvádět nepravdivé, nedoložené, neúplné, nepřesné, nejasné, dvojsmyslné nebo přehnané údaje anebo zamlčet údaje o skutečných vlastnostech výrobků nebo služeb či úrovni nákupních podmínek; to vše pod pokutou až padesáti milionů korun. Jak se ale stát chová k občanům, tedy spotřebitelům jeho služeb? Co jim říká ve školách? Třeba otevřené lži o tom, že volný trh nemůže poskytovat určité služby (zdravotnictví, sociální systém, soudnictví, peněžnictví a podobně), ergo je musí (!) zajišťovat stát; a nejde o nějaký „názor“, jedná se o prokazatelné lži, jelikož ty služby již trh v minulosti poskytoval, dokud je vlády nepřevzaly. A jak by se asi stát zachoval k podnikateli, který by podobným způsobem lhal svým spotřebitelům? Dost možná podobně jako k mafiánům, kteří vybírají výpalné; ačkoliv stát sám dělá totéž ve větším a nazývá to daněmi.

Proč se tak zarputile držíme svých postojů, názorů a závěrů, které jsme jen stěží ochotní přehodnotit? Máme snad pocit, že když se změní náš pohled na svět, celá naše existence se zboří a zanikne? A proč se vlastně tohoto kolapsu tolik děsíme? Občas mám takový pocit, že by nám všem nejvíce pomohlo vzít ten nejzásadnější a nejpevnější světonázor, položit ho před sebe jako sekanou a rozsekat ho na nejmenší části, otočit ho vzhůru nohama, rozpitvat a přehodnotit to, co si myslíme a utváří to velmi nepřímo náš svět. Uvidět potenciál v tomto procesu, poznávat sám sebe skrze nejistoty – to vnímám jako největší dobrodružství tohoto života <3

Jen tak pro celistvost, všichni z Vás, kteří mou úvahu dočetli až sem – ať už jste na straně anarchokapitalismu nebo na pomyslné druhé straně socialismu, zkuste se jen tak sami pro sebe vžít do myšlení lidé z opačné strany spektra. Uvidíte, že když se tomu opravdu poddáte, otevřou se Vám mnohé dveře a pohledy.

Lidé často volají po státní ochraně před zlými kapitalistickými bankami; takové volání by bylo k smíchu, kdyby ovšem nebylo k pláči. Proč? Dnešní banky nejsou „zlé kapitalistické“, nýbrž „zlé státní“. Volnotržní banka má nějakou obchodní politiku, poskytuje lidem své služby, případně emituje peníze dle vlastního uvážení a je jen na lidech, zda budou tyto peníze přijímat; chová-li se z jejich pohledu špatně, prostě se mohou jejích peněz zbavit. Dnešní banky mají obrovskou výhodu od státu, jenž jim dal možnost emitovat peníze, které on pak nutí lidi přijímat, vést v nich účetnictví a platit v nich daně; v podstatě jim dává moc kartelu, který násilím vnucuje nám všem. Je tedy paradoxní volat stát, aby nás „chránil“ proti „zlým bankám“; bohatě by stačilo, aby jim stát přestal dávat ta nechutná násilím vynucovaná privilegia (kontrolu nad penězi, které všichni musejí přijímat) a nechal volný trh problém vyřešit.

„Kapitalismus je vrcholné vyjádření anarchie a anarchie je vrcholné vyjádření kapitalismu.“ Tento citát dle mého názoru nejlépe vystihuje podstatu životního díla svého autora – Murrayho Newtona Rothbarda. Mnozí (zejména anarchisté jiných směrů) jej bohužel nechápou; rád bych jim tedy poskytl vysvětlení. Čistý kapitalismus – tedy zcela neregulovaný trh – může existovat jen bez státní moci, neboť jakákoliv – byť sebemenší – daň deformuje tržní prostředí; podmínkou čirého kapitalismus je tedy bezstátní prostředí, čili anarchie. A naopak? V anarchii neexistuje žádná centrální moc, jež by mohla někoho regulovat; lidé mohou svobodně směňovat své statky a vlastnit výrobní prostředky, což znamená kapitalismus – a to i v případě, že se rozhodnou třeba žít v komunách a vlastnit výrobní prostředky komunitně (dokud nebude nikomu bráněno zařídit se po svém, což je podstatou anarchie, vždy se bude jednat o kapitalismus).