Ještě jednou se vrátím ke škále ztráty svobod a nástupu totality ze svého předvčerejšího textu. Kdy se nějakému stavu společnosti začne říkat totalita? Zajímavé je, že záleží jak kde. Například nepamatuji, že by se systému, co jsme tu měli do roku 1989, u nás tehdy říkalo totalita. Zatímco na západ od nás ano. Jenže totalita není totalitou proto, že ji tak někdo nazve, ale proto, že omezuje svobodu lidí. Od kdy ji tak začneme nazývat, je jen na nás. Pro někoho už v totalitě žijeme, pro jiného ne. A čím více lidí bude naši společnost za totalitní považovat, tím větší bude společenský tlak na změnu, protože, jak správně řekl Urza, totalitu skoro nikdo nechce. Proto pak přijdou ty další kroky omezování svobody. Anebo možná nepřijdou, lidé se vzbouří, a míra svobody se zas zvýší. Zatím se v takových případech vždy vraceli k bodu dva až tři na mé škále ztráty svobod. Nevím o tom, že by se někde vrátili k bodu jedna. A už vůbec nevím, jestli se kdy jakákoliv společnost dokázala vrátit k bodu 0.

Občas se v rámci omezování svobod může zdát, že ty body nenásledují po sobě (jako například u zákazu zbraní v Německu a Francii). To obvykle bývá způsobeno tím, že nějaké omezení zůstalo ještě z dob minulých, než se lidé vrátili o pár kroků zpátky. Omezení prostě zůstalo, a pak nebylo potřeba zavádět je znovu. Ovšem kdyby ten zákaz nezůstal, pro další nárůst totality by se musel zavést.

Dnes se vrátím k tomu, co jsem psal včera. A přidám pár dalších postřehů. Předpokládejme, že se lidská společnost skutečně pohybuje na mnou popsané škále ztráty svobody, což by znamenalo, že bychom se nyní měli nacházet někde u bodu 6 – a očekávat omezení držení zbraní. Něco mi naznačuje, že tomu tak skutečně je, asi nařízení Evropské komise. A také lze sledovat, že bez předchozího kroku „Omezování svobody projevu a názoru“ je ta snaha o odzbrojení málo účinná. Ano, svoboda projevu je omezována, ale ještě ne dost na to, aby bylo možno občany odzbrojit. Máme se tedy na co těšit.

Očekávat můžeme další krok, tedy postupnou izolace jedinců se špatnými názory. Ostatně již dnes můžeme pozorovat náznaky, že se to děje (jak jsem říkal, prolíná se to), kupříkladu dopis 19 senátorů je toho snad jasným příkladem: Nemáš správný názor, nemáš co dělat v Radě ČT. Časem to pravděpodobně přitvrdí a jedinci budou izolování důslednějšími způsoby – vězení, vyhnanství, internační tábory, případně ještě něco nového, přeci jen pokrok nezastavíte. Též je zajímavé, že pokud se dáte do studia fašismu, nacismu nebo socialismu, tak to nikdy nezačíná u toho bodu 0 (ze stupnice v mém včerejším textu), ale obvykle někde mezi třetím až pátým bodem. Nacista Joseph Goebbels to pěkně shrnul do prohlášení: „Moc ležela na ulici jen ji zvednout.“ A měl pravdu, vše měli pro totalitu již připraveno, stačilo jen pokračovat.

Zhlédl jsem Urzovu přednášku o rozpoznávání totality. Musím říci, že mi přišla velice přesná a inspirativní. Předně ukázal rozdíl mezi diktaturou a totalitou. S přihlédnutím k němu mi nedává smysl bojovat proti diktatuře, protože skutečnou hrozbou pro svobodu je totalita. Zaujaly mě body, kterými Urza definoval totalitu. Souhlasím s nimi, ale rád bych to pojal trochu jinak. Totalita není statický stav, který by nastal ze dne na den (což i Urza zdůrazňuje). Je to proces, který nějak začíná, nějak pokračuje a někam směřuje – jako ostatně všechny společenské změny. Napadlo mě, jestli náhodou nepřicházejí ty body vždy ve stejném pořadí. Hlubší analýza by byla prací pro historika na plný úvazek. Já mohu vycházet jen ze svých znalostí fašismu, nacismu a komunismu. Takže vám to předkládám jen jako úvahu a můj osobní názor.

Nejdříve jsem si srovnal ty jednotlivé znaky totality, tak jak si myslím, že postupují v čase, pár jich ještě přidal a srovnal jsem je do určitého pořadí: 0 – Centralizace všeho a zákaz konkurování státu – 1 – Legislativní džungle (každý je něčím vinen) – 2 – Centralizace vzdělávání a indoktrinace ideologií – 3 – Regulace téměř všech oblastí života – 4 – Dohled, fízlování, narušení soukromí – 5 – Omezování svobody projevu a názoru – 6 – Omezování práva nosit a držet zbraň – 7 – Izolace jedinců s nesprávnými názory – 8 – Eliminace jedinců s nesprávnými názory – 9 – Prosazování správných názorů v zahraničí (válka) – 10 – Kolaps společnosti.

Jednotlivé stupně se samozřejmě prolínají a posilují postupně. Navíc vývoj nejde stále stejným směrem. Jen směrem kupředu to obvykle jde plynule a postupně, kdežto kroky zpět se dějí skokově a obvykle po nějakém ne moc příjemném společenském konfliktu, často po válce. Zajímavé mi přijde, že vlastně vše začíná pouze tím prvním – „Centralizace všeho a zákaz konkurování státu“, vše ostatní vzniká a je předkládáno lidem jen jako řešení toho, že to první nefunguje, respektive funguje špatně.

Velmi často se setkávám s přístupem, že pokud jste proti Babišovi, ostatní vás automaticky berou jako stoupence Milionu chvilek. Jako někoho, kdo je s touto iniciativou zajedno, co se týče stylu jejich ‚revolty‘ a obsahu jejich projevů a prohlášení. To je docela zavádějící, já osobně bych našla dost dalších bodů, které se dají spolku vytknout. Na webu spolku je ve stanoviskách uvedené mimo jiné to, že demokracie je civilizační výdobytek, který umožňuje lidem žít svobodně. O pár slov dál je jako jeden z demokratických pilířů jmenovaná moudrá vláda. Tohle je zajímavé, protože moudrá vláda je něco, co demokracie určitě nemůže zaručit, vzhledem k tomu, že vláda lidu je podle jedné z definic založená na tom, že jediné, co lidé v demokracii mají společné pro to vládnout a rozhodovat, je absence jakéhokoli speciálního oprávnění. To moc požadavek moudrosti nenaplňuje. Moudrou vládou by tedy Milion chvilek volal spíš po sofokracii? Dále Milion chvilek vypichuje demokratické hodnoty: laskavost, kritické myšlení a odvahu. Kde je však ta přímá spojitost s demokracií? Tyto hodnoty jsou bezpochyby chvályhodné, ale jako nerozlučně spjaté s demokracií bych je neviděla. Co tedy Milion chvilek pro demokracii vlastně prosazuje? Je to ještě vůbec demokracie? Ač mnoho lidí se s jeho pojetím ztotožní, je otázka, jestli se dnes v mainstreamové společnosti nerozumí demokracie automaticky jako opak nesvobody a jediný protiklad zla. Za mě, kdyby si Milion chvilek pro demokracii vyměnil ve většině textů výraz ‚demokracie‘ za ‚humanita‘, tak by to obsahově odpovídalo mnohem víc.

Na sociálních sítí koluje spoustu výzev k registraci mezi dárce kostní dřeně. Ačkoliv se dárcovství neobejde bez obtíží a komplikací, a je tedy neustálý nedostatek dárců, zůstává finanční odměna prakticky nulová. Ročně se u nás provede cca 100-200 transplantací kostní dřeně. I kdyby byla odměna 50.000,- Kč za úspěšné poskytnutí kostní dřeně, bude činit náklad na její pořízení 10 mil. Kč, tedy částku úplně zanedbatelnou z hlediska rozpočtu na léčbu. Jsem přitom přesvědčen, že taková motivační částka by do registru dostala prakticky každého, kdo je poskytnutí kostní dřeně zdravotně schopen. Přesto je zde udržován systém založený na solidaritě, pomoci bližnímu, dobru a humánnosti, tedy lidských vlastnotech, které v konečném důsledku zabíjí pacienty. Nebo si někdo myslí, že při vysoké poptávce po kostní dřeni a uměle udržováné nulové odměně za její poskytnutí zachráníme více pacientů?

Daňové ráje jsou (v důsledku masivní státní propagandy) výrazně nenáviděné; lidi, kteří tam daní, se stát (a v důsledku toho i mnozí občané) snaží vykreslovat jako vyvrhele. Poškozují nás tedy daňové ráje? Ne! Právě naopak. Zaprvé je třeba si uvědomit, že nezdaněné peníze nejsou „ukradené“ (naopak – daně jsou loupeží a jejich neodvedení je obrana před ní); zadruhé tyto peníze nikde nezmizí, jen o jejich utrácení nebudou rozhodovat politici, ale ti, kdo je vydělali (což je jedině dobře); zatřetí i firma, která by daně vůbec neplatila, je rozhodně pozitivní silou v ekonomice, dokud se uživí (poskytuje zákazníkům hodnoty, kterých si tito cení, jinak by za ně dobrovolně neplatili); a konečně začtvrté daňové ráje znamenají konkurenci pro daňová pekla (státy s vysokými daněmi riskují, že jim budou firmy odcházet do států s těmi nízkými). Jsem rád za každý daňový ráj i podnikatele, jenž daní tam místo tady.

Na jednom se kapitalisté i socialisté většinou shodují; a shodoval se již Mises s Marxem: Kapitalismus znamená, že výrobní prostředky mají soukromé vlastníky; v socialismu vlastní výrobní prostředky stát. Potud máme jasno. Mnozí však občas zapomínají, že z této definice je celkem jasné, že „čistý“ kapitalismus či socialismus budou spíše výjimečné stavy; většinou žijeme ve společnosti do jisté míry kapitalistické a do jisté míry socialistické (kapitalismus a socialismus tedy není binární). Protože všichni mají tendenci zaznamenávat především věci, které nefungují tak, jak si přejí, socialisté rádi tvrdí, že žijeme v kapitalismu, zatímco kapitalisté říkávají opak; jak zjistit, kdo je blíže pravdě? I když pomineme, že zejména v dnešní době není úplně jednoznačné, co je „výrobní prostředek“, narážíme na to, že se liší, kdo něco vlastní de iure a kdo to vlastní de facto.

Představme si hypotetický stav, kdy stát zcela rozhoduje o výrobních prostředcích, avšak de iure jsou vlastníky podniků „bílí koně“ (o ničem nerozhodují); tento stav je bezesporu de facto čistým socialismem (Hitlerův národní socialismus se tomu blížil). V dnešním přeregulovaném světě sice stát nemá výhradní rozhodovací pravomoc, ale svými regulacemi majitele výrobních prostředků o část jejich vlastnictví de facto připravuje (de iure nikoliv); legislativa vynucuje, jak mohou s majetkem nakládat, zasahuje do cen, platů i pracovních podmínek a navíc státu na daních odvádíme většinu toho, co vytváříme. Do jaké míry výrobní prostředky vlastní stát a do jaké formální majitel, nelze říci, neboť míra jednotlivých legislativních omezení je často subjektivní; žijeme tedy v částečném kapitalismu a částečném socialismu (až na odvětví, kde je stát faktickým i formálním vlastníkem; ta jsou čistě socialistická).

Všimli jste si, jaké příklady lidé typicky uvádějí jako takzvané „selhání trhu“? No přece ty, kde se jejich preference liší od toho, co chtějí ostatní, takže trh rozhodne jinak, než jak by oni chtěli. Klasickým „selháním trhu“ je pak kupříkladu zboření krásné budovy ve jménu toho, aby na daném místě mohl stát supermarket; co to ale znamená? Pouze tolik, že užitek lidí z toho supermarketu je vyšší než z oné budovy; kdyby tomu tak nebylo, mohli by ti, kdo chtějí zachovat současný stav, pozemek koupit za tolik peněz, kolik nejsou ochotni utratit nakupující (jinak mají z pozemku více užitku zjevně právě oni). Takzvaným „selháním trhu“ to pak nazývají etatisté, kteří chtějí budovu a nejsou spokojeni s výsledkem mírumilovných dobrovolných směn, přičemž údajné „napravení“ situace pak má spočívat v donucení svobodných lidí k tomu, aby místo toho, co sami chtějí, udělali to, k čemu je etatisté donutí.

Na úvod bych rád zmínil, že si coby osoba mladší 15 let připadám povolaným o tomto tématu psát. Jde o téma citlivé a emoční. Jen vezměte emoce spojené s dětskou prací a vynásobte je společenskou nenávistí k prostitutkám! V debatách etatistů s libertariány slýcháme: „Tak třeba dětský bordel je tak hrozná věc, že prostě musí být ilegální.“ Nikdo samozřejmě nepodpoří dětský bordel nahlas. Je to jedna z těch regulací, které berou všichni jako automatické, a když se člověk postaví na odpor, je hned zvrhlý pedofil a měli bychom ho upálit.

A přesto je zákonný zákaz dětských bordelů nesmyslný. Já samozřejmě nejsem zastáncem toho, aby děti pracovaly místo studia, zejména ne takto. Jenže zákaz není řešení. Naopak situaci zhorší. Řešením je pomoci dětem, aby se nedostaly do situace, ve které je prostituce jejich nejlepší volbou. Abych šel souložit za prachy, musel bych být v situaci, kdy se na mě vykašle rodina, nebudu schopen sehnat rozumnější práci (což je skoro jakákoliv) a nepomůže mi ani charita, ani žádný jiný člověk. Prostě abych se nechal zaměstnat v nevěstinci, by se muselo podělat úplně všechno. Ale pokud se podělá a někdo mi přesto zakáže se živit takto, budu to muset dělat ilegálně (což výrazně zhorší moji situaci), nebo asi umřu hlady. Kdyby existovala lepší možnost, tak bych ji rozhodně využil. Ale pokud ne? Státní zákaz dětské prostituce je buď zbytečný, nebo škodlivý.

Mnoho lidí bere tento ekonomický ukazatel velmi vážně; pro některé je skoro až modlou. Netvrdím, že tento údaj je úplně k ničemu, reálně jím lze velmi zhruba (vážně velice zhruba) porovnávat bohatství různých států (alespoň řádově; je-li HDP jednoho státu o jednotky procent vyšší než HDP druhého, nic to neznamená, rozdíl ve velkých desítkách či malých stovkách procent už ano); jeho růst však nemusí nutně znamenat něco dobrého. Problémů s tímto ukazatelem je celá řada; za největší však považuji míchání hrušek s jablky (leckdy shnilými) – k hodnotě statků, se kterými se obchoduje na volném trhu, stát přičítá své výdaje. I kdyby stát zaplatil tisíce lidí, aby kopali díry a zas je zahrabávali, vzroste HDP navzdory zjevné zbytečnosti této činnosti (totéž platí i pro všechno ostatní státní plýtvání); naopak šedá ekonomika, jež lidem bezesporu pomáhá, do HDP zahrnuta není… takže pozor na to.