Dělení politického spektra na levici a pravici je relativně problematické, neboť tyto pojmy jsou již neuvěřitelným způsobem zprofanované, mediálně pokroucené a nejasné; v ČR v podstatě platí, že kam politická strana sama sebe zařadí, tam ji média prezentují (zcela bez ohledu na program i případnou činnost v parlamentu). V USA je situace trochu jasnější, již tradičně tam působí dva zásadní politické tábory: demokraté (řekněme levičáci) a republikáni (řekněme pravičáci); zatímco demokraté obhajují svobody osobní a potlačují svobody ekonomické, republikáni fungují přesně opačně. Většina libertariánů se z nějakého důvodu spíše identifikuje s republikány (když už si mají vybrat); a já kladu do pléna otázku k diskusi: „Proč?“ Mně osobně přijde libertariánská filosofie stejně blízká i vzdálená oběma táborům (prosazujeme svobody osobní i ekonomické); proč to však tolik libertariánů vidí jinak? Děkuji za odpovědi.

Povinné přimíchávání biosložky do paliva byla snaha státu a evropské unie učinit paliva a jejich spalování v motorech ekologičtější. Nařízení se bohužel minulo s původní myšlenkou a v poslední době se ukazuje, že nařízení má negativní vliv na ekologii a nejen to.

Přimíchávání biopaliv do pohonných hmot komplikuje proces produkce paliv a tím je zdražuje. Což má negativní vliv především na chudé lidi, kteří jsou citliví na cenu a kvůli dražším palivům jím můžou chybět peníze na něco jiného, co nutně potřebují. Stát si přitom bere jako rukojmí ekologii, u které se ale čím dál častěji ve spojení s biopalivy skloňuje absolutní neúčinnost, neefektivita a nesmyslnost.

Další negativní ekonomický dopad spočívá ve větším opotřebení motorů a nutné vyšší režii k jejich údržbě. Nové motory musí procházet inovacemi, aby dokázaly palivo dobře zpracovávat, což se projevuje následně ve vyšších cenách nových aut. Všechny tyto náklady nejvíce pocítí chudí lidé, kteří jsou takovými opatřeními nuceni měnit svoje priority, podle toho, co si zrovna stát usmyslí – i když to nedává smysl jako právě v tomto případě s povinným přimícháváním biopaliv do pohonných hmot.

Řešením situace je přestat vynucovat přimíchávání biosložek do paliva.

Co je to pojištění? Dobrovolná smlouva mezi pojistitelem a pojištěncem, jež typicky zavazuje pojištěnce k placení relativně malých poplatků pojistiteli, který v případě smlouvou definované škodné události uhradí pojištěnci relativně hodně peněz; v podstatě se jedná o sázku s vysokým kurzem na nepravděpodobnou událost, kterou pojistitel uzavře proto, že si nastaví výhodný kurz, zatímco z hlediska pojištěnce jde v podstatě o poplatek za službu. Něco úplně jiného je daň – z podstaty věci není dobrovolná, lidé jsou nuceni ji platit pod pohrůžkou násilím (ze strany státu), jedná se o něco jako výpalné (leč daně mají lepší PR); výše daní navíc typicky nesouvisí s tím, jaké služby a v jaké míře za ně plátce obdrží, nýbrž je určena nějak jinak (velmi často závisí například na jeho příjmech, případně na tom, kolik utrácí a podobně).

No a pak tu máme takové věci jako zdravotní „pojištění“, případně sociální „pojištění“; na těch je pozoruhodné, že s pojištěním mají společného pramálo, vlastně pouze jméno, nicméně nejsou dobrovolné a výše „pojistného“ nezávisí na rizicích, pravděpodobnosti škodné události, ani výši platby pojistitele (v případě, že k ní dojde). Tyto platby mají všechny charakteristiky daně, zatímco prakticky žádné charakteristiky pojištění (zejména třeba sociální „pojištění“ platí více ti zajištění a bohatí, již jej logicky využijí s nižší pravděpodobností a naopak); protože by však neznělo dobře, že jsme zdanění přibližně šedesáti až sedmdesáti procenty, stát se snaží vyvolat v občanech iluzi, že tomu tak vlastně není, když docela velké daně nazve jiným názvem, jenže již Shakespeare správně poznamenal, že: „Co po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak, vonělo by stejně.“

Chtěl bych se krátce vyjádřit k nedávné kauze (dlouhé vyjádření můžete najít jako seriál na serveru Mises.cz), když jeden lev zabil svého chovatele, což je pro většinu lidí ultimate důkaz, že mít velké „nebezpečné“ šelmy jako lev je špatně – a mělo by se to zakázat. V ČR žije možná až 300 kočkovitých šelem v zajetí (243 oficiálně + zbytek na černo) a z toho jen jedna někoho zabila. Navíc zabila majitele, což je eticky jeho věc, že se rozhodl mít rizikový koníček. Lidem to ale jako důkaz o nebezpečnosti stačí.

V USA mezi lety 1990 až 2012 kočkovité šelmy zabily 21 lidí, z čehož jen dva byli soukromí chovatelé a zbytek zoo. Žádný z případů nebyl o tom, že by někomu z nich kočkovitá šelma utekla a někoho zabila (což je nejčastější obava většiny lidí). Z toho plyne, že máte daleko větší šanci, že do vás uhodí blesk, nebo že se zabijete pádem ze schodů. Jistě, člověk je tvor emocionální a čísla ho moc nezajímají. Každopádně je to dobrá ukázka, proč demokracie nevyhnutelně vede k čím dál menší svobodě, a čím dál většímu socialismu. Lidé jsou ochotni se ihned vzdát svobody, jen když je politici a média postraší nějakou horror story.

Velmi často se můžeme od kritiků volnotržní ekonomiky doslechnout o údajných selháních trhu způsobených informační asymetrií, případně tím, že někdo něco neví, například z důvodu chybějícího vzdělání, takže pak není schopen učinit kvalifikované rozhodnutí; proto je podle dotyčných zapotřebí stát, který situaci napraví. Ponechme nyní stranou, že nenapraví a v lepším případě jen spotřebuje množství zdrojů na nic (v horším uškodí); rád bych se zde zaměřil na to údajné „tržní selhání“, jež dle mého názoru tržním selháním ve skutečnosti vůbec není. Je totiž důležité si uvědomit, že informace ani vzdělání nejsou volné statky, neboť k jejich získání je třeba vynaložit minimálně čas (a typicky ještě něco navíc); když někdo informace nemá, často vidíme jen nevýhody toho stavu, ale zapomínáme na to, že dotyčný ušetřil zdroje, které nemusel vynaložit k jejich získávání.

Než nějakou informaci získáme, v podstatě nemůžeme s jistotou vědět, zda se nám úsilí vynaložení k jejímu získání vyplatilo, nebo ne, neboť ji v tu chvíli ještě neznáme; nikomu nezbývá nic jiného než to za použití vlastní zkušenosti zkusit odhadnout, jelikož křišťálovou kouli pro věštění budoucnosti nemáme. A protože lidé jsou různí a naše zkušenosti (i povahy) se liší, někdo prostě preferuje informace před jinými věcmi (třeba volným časem), jiný zas ne; to však rozhodně není tržní selhání, každý si prostě vybere to, co sám považuje pro sebe za nejlepší. A označovat informační asymetrii za tržní selhání je podobné jako prohlásit, že trh selhal, když mi ujel autobus, zatímco ten, kdo chodí každý den běhat, jej doběhl – oba jsme si zvolili, co považujeme pro sebe za nejlepší, což nám v různých životních situacích přináší rozličné výhody i nevýhody; a nejsme-li s tím spokojeni, můžeme své životy změnit.

„Kladná“ obchodní bilance znamená, že cena zboží ze země vyvezeného převyšuje cenu zboží dovezeného; opak se nazývá „zápornou“ obchodní bilancí. V povědomí lidu ukotveno jest, že bychom se měli snažit o první z výše uvedených stavů; je to ale vážně žádoucí? „Kladná“ obchodní bilance znamená, že ze země odchází zboží, jehož tržní cena je vyšší než toho, které přichází; s penězi je to naopak, nicméně bude-li si země držet „kladnou“ obchodní bilanci pořád, peníze se jen znehodnotí inflací, neboť nikdy nedojde k jejich utracení, protože to by muselo zboží, jež do země proudí, mít vyšší hodnotu než to, co ji opouští. Lze to přirovnat k tomu, když vyděláváte, spoříte, ale peníze nikdy neutratíte, jen je rozpouštíte v inflaci; tato analogie mimochodem vysvětluje, proč nedává smysl argumentovat tím, že „kladná“ obchodní bilance vytváří pracovní místa (ano, vytváří, ale cílem není práce, nýbrž její produkty).

Je tedy vhodné snažit se o dlouhodobou „zápornou“ obchodní bilanci? Inu, to je především marná snaha; bylo by sice skvělé, kdyby nám ostatní neustále dávali věci s větší tržní cenou než my jim, leč tento stav není trvale udržitelný. Co je tedy žádoucí? No přece laissez-faire: Čím větší zájem o například české zboží ve světě bude, tím silnější bude koruna, což přirozenou cestou zvýší cenu onoho zboží, ergo zájem o něj poklesne; naopak malý zájem o české zboží ve světě způsobí slabou korunu a nízké kurzy, důsledkem čehož cena zboží klesne, což opět zvýší zájem o něj. Obchodní bilanci můžeme pro zajímavost sledovat (samozřejmě to není žádoucí, zahrnuje-li to buzeraci podnikatelů celníky či statistickým úřadem), ale je bláhové si myslet, že nějaký úředník či ekonom dokáže rozhodnout, zda je „správné“, aby byla „kladná“, nebo „záporná“; to je něco, co umí jen trh.

Stát reguluje záruční dobu produktů. Jedná se o jeden z prvků ochrany spotřebitele. Ve výsledku ale takový přístup může nakonec spotřebitelům škodit a nejvíce těm chudým.

Povinnost poskytovat záruku sebou nutně nese sekundární náklady – to se projevuje v konečné ceně produktů, která je vyšší, než bez regulace. To nejvíce dopadne na chudé lidi, kteří jsou citliví na cenu a radši by si koupili něco levnějšího bez záruky, co jim zrovna vyřeší akutní problém než něco, co můžou teoreticky za rok a půl reklamovat.

Další zásadní dopad takového opatření je falešný pocit, že něco lze jednoduše reklamovat. To vede k nižší ostražitosti spotřebitelů a následnému neuznání reklamace zboží z nějakého výrobcem uvedeného důvodu, který zákazník vůbec neznal, protože žil ve falešném dojmu, že má na něco státem garantovaný nárok – například nevhodná manipulace nebo nevhodné zacházení. Systém založený na dobrovolnosti naopak ukazuje ty výrobce a distributory, kteří záruku poskytují v rámci konkurenčního boje a snahy poskytnout zákazníkovi co nejlepší službu. Jejich následná motivace vyřešit reklamaci je tedy pak mnohem vyšší, protože se snaží poskytnout dobrou službu a ne jen vyhovět liteře zákona.

Ideální stav je neregulovat nijak záruční dobu zboží a nechat tento instrument na dobrovolné bázi mezi výrobci, distributory a zákazníky.

Komunita Folou zítra pořádá přednášku o anarchokapitalismu v Brně, kam mě pozvali. Jste-li z Brna, přijďte si mě poslechnout; a hlavně potom podebatovat!
Těším se na vás zítra večer v 1830 v ArtBaru Druhý Pád!

Všimli jste si někdy, jakým způsobem vnímá palné zbraně většina lidí, kteří s nimi nikdy nepřišli do styku, nijak zvlášť se o ně nezajímají a ani nemají ve svém okolí nikoho, kdo nějaké zbraně vlastní a nijak se s tím netají? Na základě dlouholetého osobního pozorování musím konstatovat, že jejich vztah k palným zbraním je typicky velmi negativní, ačkoliv v případě, že se o danou problematiku začnou více zajímat, případně mají ve svém okolí vášnivého střelce, jejich názory se obyčejně výrazně změní; ostatně není divu, když uvážíme, že palné zbraně jsou principiálně totéž jako například nože či klacky, jen daleko efektivnější, ale v zásadě se jedná o nástroje jako každé jiné. A pokud jde o možnost snadno a rychle zabít co nejvíce lidí, postačí k podobnému účelu stejně dobře trhavina, kterou není až takový problém vyrobit v domácích podmínkách; drtivá většina lidí však prostě po něčem takovém netouží.

Jak je tedy možné, že lidé, kteří se o danou problematiku nezajímají, bývají tak často a priori více či méně proti zbraním zaujati? Zde nevidím jiné vysvětlení než všudypřítomnou státní propagandu, jež se snaží lidem již od dětství prezentovat palné zbraně jako cosi nepatřičného až nepřátelského, před čím je třeba mít se na pozoru, a antizbraňový aktivismus jako něco vznešeného; proč že má stát tento zájem? No přece proto, že neozbrojený občan se snáze ovládá i v krajních situacích; můžeme si také povšimnout, že právě z toho důvodu nejsou negativně prezentovány i vnímány tytéž zbraně v rukou policistů a vojska. Nemluvě o tom, že čím méně lidí zbraň vlastní, tím menší odpor vyvolají neustálé (zejména evropské, ale nejen) regulace, které bohužel na střelce dopadají stále citelněji; a to máme z hlediska svobody jednu z nejlepších zbraňových legislativ na světě. Snad to tak zůstane.

Transparentní prostředí kolem veřejných prostředků je něco, co nám neustále slibují všichni politici a mnozí z nich to užívají jako jakési zaklínadlo, kterým se dá vše napravit; voliči (a zejména ti mladí a levicoví) jim to bohužel velmi často věří a nezřídka to po nich i opakují. Transparentnost však není řešením našich problémů hned ze dvou důvodů: Zaprvé máme veřejnou správu a celkově stát už tak velký, že i při plné průhlednosti všech transakcí, jich bude takové množství, že nebude v ničích silách je uhlídat (a kdyby náhodou ano, znamená to další moře ztraceného času a neefektivity); a zadruhé krom zcela zjevných a okatých případů není ani v transparentním prostředí jasné, co stát dělá v zájmu občanů a co nikoliv, protože direktivně (nikoliv tržně) řízená ekonomika neumožňuje ekonomickou kalkulaci. Transparentnost tedy v naší situaci prakticky nic neřeší; jediným řešením je zmenšování státu.

Často slýchám, že „my“ (zřejmě ve smyslu Češi) musíme dotovat „své“ (asi jako české) zemědělce, protože ostatní země to také dělají, což jim dává konkurenční výhodu; a souvislosti s touto „logikou“ si kladu otázku, zda je cílem zemědělství, aby bylo co jíst, nebo prostě jen to, aby bylo zemědělství. Co se stane, když zemědělce budou dotovat všechny země krom ČR? Inu, lidé v ČR dostanou možnost si nakoupit zboží, jež jim budou dotovat daňoví poplatníci z cizích zemí; a zemědělci? Inu, někteří tomu konkurovat dokáží (pak není žádný problém), jiní ne; ale to znamená co? Že tito lidé evidentně ke svému podnikání spotřebovávají zdroje, kterých si lidé cení více než produktu, jenž jim tito podnikatelé dodávají, ergo je lepší, aby se šli věnovat něčemu jinému, případně své podnikání nějakým způsobem změnili; hlady neumřeme (kdyby to hrozilo, pak by se tito zemědělci bezpochyby uživili).