Jak dlouho trvá, než člověk, jenž se o danou problematiku nikdy nezajímal, promyslí, zda by mohla fungovat společnost bez státu? Je to velká spousta témat, otázek, neznámých a přemýšlení nad alternativami; tak složitá a komplexní problematika si dle mého názoru vyžádá stovky hodin čtení a přemýšlení, ale řekněme, že ne nad vším člověk musí až tolik hloubat, tak můžeme předpokládat desítky či alespoň jednotky hodin. Neumím si představit nikoho, kdo by to zvládl promyslet v řádu minut; přesto drtivá většina lidí odpoví během několika vteřin, aniž o tom kdy něco slyšeli. Jak je to možné? Dotyční jsou prostě indoktrinováni státní propagandou; bylo jim vysvětleno, že stát potřebujeme a tak to prostě je. Když se tedy snažíme někoho přesvědčit, že stát je nemorální, nezačínáme od nuly, nýbrž od přesvědčení dotyčného, že se určitě mýlíme; co s tím? Odluka školství od státu je řešením.

Někteří pravičáci zastávají názor, že výjimky a slevy v daňové soustavě jsou neférové a měly by být odstraněny. Vypadá to logicky: Proč je někdo ve velkém okrádán a jiný skoro neplatí. Ovšem stejně by šlo říci: Proč většina Čechů musela žít pod komunisty a někteří utekli na Západ; je to fér? Nevím, ale za každého, kdo utekl, buďme rádi; stejně jako za každou daňovou slevu.

Někdy se bavím s lidmi o EU, a o tom, jak ji vnímají. A spoustu lidí ji vnímá velice pozitivně. Mluví o výhodách, které díky EU mají. Možnost cestovat bez pasu, možnost studovat a pracovat v zahraničí a tak dále. Když se nad tím zamyslím, připadá mi to jako naprosto neuvěřitelně zvrácené myšlení. Proč? Protože ti lidi oslavují jako výhodu něco, co by mělo být naprosto samozřejmé. Mělo by být naprosto samozřejmé, že žijeme v nějakém volnotržním a globalizovaném světě, kde si každý cestuje, studuje, pracuje a obchoduje, jak chce.

Zde budu citovat Jeffreyho Tuckera, kterého jsem se nedávno ptal, co si myslí o zákazech některých zvířat: „Modern human was born with travel, trade, and bringing animals and plants from far away places.“

Ve skutečnosti je to naprostý Stockholmský syndrom. Jeden úřad omezil mou možnost cestovat, studovat a druhý to přebil svou další byrokracií, takže mám být vlastně vděčný, že mi daroval jakože možnosti, které jsem vlastně nikdy neměl? To je podobné, jako kdyby mě někdo držel celé roky v kleci, a pak mi dovolil se projít po dvorku a já bych byl vděčný za darovanou svobodu. Absurdní!

YouTuber Bratříček se poslední dobou hodně pouštěl do ankapu; když jsem jeho kritiku označil za nepříliš konstruktivní, odpověděl: „Neřekl bych ani, že jsem kritik. Doslova se té ideologii ve svých videích vysmívám a používám ji spíše jako oslí můstek na další témata. Především vysvětluji úlohu státu.“
Jeho i mí diváci si však žádali náš názorový střet; a my jsme se rozhodli jim vyhovět. Na živé vysílání se můžete podívat dnes ve 20 hodin v Bratříčkově kanálu!

Zaznamenal jsem, že argumentačně zdatnější oponenti při debatách s libertariány začínají nahrazovat dotace slevami na dani. Jakým způsobem to uchopit? Sleva na dani má s dotací společného asi to, že zvýhodňuje určitý typ chování před jiným, na základě programu současné garnitury. Z tohoto hlediska je stejně škodlivá, protože stejným způsobem deformuje tržní prostředí. Na druhou stranu, narozdíl od dotace sleva na dani nikdy nikomu jednoduše nepřihraje cizí peníze, pouze mu nechá o něco více jeho vlastních (pomineme-li více než stoprocentní slevy či daňové bonusy, které by vůbec neměly být považovány za slevy). Ze slev na dani tedy pro všechny plynou negativa, pro některé pak pozitiva. Ač nepříliš silně, kloním se k tomu považovat jakoukoliv nevšeobecnou nenárokovou slevu na dani za jistou formu zastropené dotace, a namísto slev vždy hájit snížení daně jako takové.
________

Urzova poznámka pod čarou: Protože si stále spousta lidí myslí, že jsem autorem všech článků ve Stokách, raději uvádím, že s tímto textem nesouhlasím. Jsem zastáncem každé sebemenší slevy na dani, včetně slev nárokových (avšak pochopitelně nejsem zastáncem dotací).

„Když se ti tu nelíbí, proč se neodstěhuješ do Somálska?“ Proč jo? Argument je validní od člověka, který je stoprocentně spokojený s aktuálním stavem společnosti. Kdokoliv má byť sebemenší výhradu, kterou se snaží řešit, může se odstěhovat sám, do Somálska či kamkoliv jinam.
„Chtěl bych vidět, jak by se anarchokapitalistické společnosti vedlo na opuštěném ostrově.“ Chtěl bych tamtéž vidět etatisty. Pokud oni mohou stavět na socialismu, nacismu, bezpočtu monarchií a dalších neliberálně-nedemokratických režimů, proč zrovna anarchisté by museli začínat od nuly?
„V ankapu by všem vládli nebezpeční šílenci, dost bohatí, aby si koupili zbytek země.“ Říká zásadně člověk, který vcelku správně považuje tři čtvrtiny demokraticky zvolených světových lídrů za nebezpečné šílence, a skuhrá, že miliardář si z pozice premiéra rozkrádá republiku.
„Chcete-li něco změnit, tak si to odhlasujte ve volbách, ne? A proč vůbec chodíte k volbám, když byste je nejradši zrušili?“ Pět set let zpátky: Chcete-li něco změnit, tak se staňte Bohem vyvoleným panovníkem, ne? Nejsem povinen prosazovat změny pouze aktuálně dominantním způsobem, naopak mám však plné právo ho využít, pokud vidím naději na úspěch.
„Nevolil jsi, nemůžeš si stěžovat. Volil jsi a prohrál ve férových volbách, musíš respektovat volbu ostatních. Volil jsi a vyhrál, máš cos chtěl.“ Hmm, stačilo říct, že si nemůžu stěžovat nikdy.

Greta Thumberg volá po tom, aby lidé poslouchali vědce. Ale vědce jakých oborů? Pokud se jedná o projekty měnící strukturu průmyslu a požadavky na změnu spotřebitelského chování, tak vědce, kteří posoudí, zda navrhované změny zvýší společenský blahobyt a zda očekávané přínosy převýší očekávané náklady – tudíž vědce ekonomy. I mainstreemový ekonom uzná, že náklady a přínosy nelze v celosvětovém měřítku nijak zjistit ani odhadnout (zvlášť, pokud se zde jedná o subjektivní veličiny) a tudíž nelze spolehlivě říct, zda jsou jakékoliv změny přínosné a žádoucí.

Ekonomové rakouské školy navíc dodají, že pouze jednotlivci nejlépe umí sami ocenit, jak je pro ně životní prostředí a riziko člověkem způsobené klimatické změny důležité a jaké náklady (např. v podobě změny svého životního stylu) jsou ochotni obětovat. Jednotliví spotřebitelé svými preferencemi volí, které technologie a produkty mají mít budoucnost, a které mají zaniknout. Také platí, že růst životní úrovně jde ruku v ruce s větším zájmem o své okolí a životní prostředí. Jiní vědci, zabývající se tzv. teorií veřejné volby mají přesvědčivé důkazy o tom, že i dobře míněné vládní opatření mají své nezamýšlené důsledky, politici podléhají korupci, dochází k plýtvání veřejných prostředků, apod.

Nejefektivnější a zároveň k naši Zemi nejšetrnější se jeví uspořádání společnosti založené na svobodné směně a dobrovolnosti. Poctivý vědec – ekonom – ještě musí na závěr dodat předpoklad, že tento samoregulující a na motivacích založený přístup funguje pouze v tržním prostředí, kde ceny nejsou deformovány vládními zásahy a dotacemi, vlády nebráni konkurenci, inovacím a kreativitě lidí a zároveň jsou respektována vlastnická práva, kde každý je zodpovědný za své činy včetně škod (externalit) uvalovaných na jiné členy společnosti. Závěrem musím dodat: "Souhlasím s Grétou, poslouchejte vědce!"

Oblíbená kratochvíle zastánců státního aparátu je vymýšlení absurdních scénářů, k nimž by na volném trhu jistě došlo nebýt státní moci, která nás před touto katastrofou ubrání. Typickým příkladem je skoupení všech pozemků kolem dokola našeho domova nepřátelskou entitou a následné vymáhání drakonických poplatků za průchod, v lepším případě rovnou vyhladovění k smrti. Nedávno jsem se však dostal do sporu, ve kterém jsem zastával názor, že žiju-li ve svém bytě a nemám v plánu využívat žádné veřejné služby, neměl bych být nucen je platit. Byl jsem však oponentem (vedle úsměvných perliček, jako že výhled na pěkné město je veřejná služba) poučen, že chci-li byt opustit, musím využít veřejného chodníku, který však nelze uhradit zvlášť, neboť provozovatel jej pronajímá pouze v jedné kolekci se školstvím, zdravotnictvím, zemědělstvím, kulturou, důchodovým a dotačním systémem, a pokud se mi to nelíbí, nepřekvapivě se mám odstěhovat.

Beru to tedy za potvrzení, že i zdánlivě groteskní scénáře se mohou naplnit. Jenže zatímco volný trh viníkem být hypoteticky může, stát jím už je.

Ač nejsem historik a o akademické sféře v tomto oboru vůbec nic nevím, rád bych vám, vážení čtenáři, zprostředkoval domněnky dvou historiků, které mě v rozhovorech s nimi velmi zaujaly; oba tvrdili, že granty na výzkumy rozdělují lidé, již mají nějakou představu o tom, co se v minulosti dělo, přičemž nechtějí financovat výzkumy, jejichž předmětem je něco, co se od té jejich verze výrazně liší. To dle mého názoru nemusí být vůbec žádná konspirace (ty mimochodem nemám moc rád coby velký příznivec Hanlonovy břitvy), ono to dává smysl i tak – ti lidé prostě považují financování něčeho, čemu nevěří, za plýtvání penězi; důsledkem tohoto – celkem logického – přístupu je však těžká komplikace možnosti opravovat velké chyby v současném vnímání historie. Děje-li se to, důvodem není zlý úmysl, nýbrž socialistické dotování historických výzkumů; řešením by pak bylo – podobně jako leckde jinde – volnotržní financování.

Když mluvím o bezstátní společnosti, často se setkávám s námitkami, že by něco (cokoliv) bez státu zaniklo, takže stát potřebujeme; zajímavé je, že protiargument je zcela univerzální bez ohledu na to, o co konkrétně se jedná. Naprosto zásadní otázka totiž zní: Přináší daná věc lidem více užitku, než kolik užitku by jim přinášely zdroje, jež ona věc spotřebuje? Je-li odpověď kladná, pak námitka padá; lidé by si to pořídili i bez státu (ať už samostatně, nebo by se na to složili, ale rozhodně potřebných zdrojů by se vzdali, neboť výsledný produkt je pro ně cennější). Je-li odpověď záporná, pak daná věc nemá existovat a stát by ji neměl uměle držet při životě; proč? Jednoduše proto, že lidé dokáží potřebné zdroje využít jinak, aby jim tyto přinesly ještě větší užitek; a protože žijeme ve světě omezených zdrojů, neměli bychom jimi plýtvat.

Čekám-li někde, čtu si; proto mi čekání ani nevadí. Před několika dny jsem se však ocitl v situaci, ve které jsem musel čekat a neměl nic ke čtení, tak jsem jen seděl a přemýšlel; z toho mě však vyrušily dva rozhovory, jichž jsem byl svědkem. Aktéry prvního z nich mohl být majitel či ředitel nějaké firmy a pravděpodobně jeho obchodník; zuřivě řešili, co mají dělat, aby se u nich zákazníci cítili dobře a chtěli se vracet. Druhý rozhovor vedly nejspíše dvě zdravotní sestry; svorně nadávaly na to, jak si někdo může dovolit přijít bez objednání a sdělovaly si triky, jak dotyčného „vytrestat“ (nechat jej čekat déle, než je nezbytné, aby si tohle již nedovoloval). Vidíte ten rozdíl? Zatímco jedni o zákazníky bojují, jiné obtěžují; proč? Inu, jednomu ti klienti zdroje nosí, zatímco druhému je odčerpávají; přemýšlí o tom takto ty zdravotní sestry? Nejspíše ne; a asi si to ani neuvědomují.

Kapitalismus je spoustou lidí nenáviděn (podobně jako anarchie, ale tu teď pomiňme); proč vlastně? Myslím si ale, že bychom se neměli ptát „proč“, nýbrž „co“; co vlastně tito lidé nenávidí? Typicky jednu ze dvou následujících věcí: Buď „divoký kapitalismus“ devatenáctého století (v porovnání s dnešní dobou), nebo současné (na stát napojené) korporace; nenávidět kapitalismus devatenáctého století proto, že lidé žili v horších podmínkách než dnes (ačkoliv v lepších než předtím), dává asi takový smysl, jako hanět vynález parního stroje, protože dnes máme stroje výkonnější, zatímco nazývat na stát napojené a přeregulované korporace (jež leckdy skrze lobby tvoří zákony a omezují konkurenci) kapitalistickými, svědčí o těžkém nepochopení toho pojmu. Kapitalismus znamená volný trh a dobrovolné směny, ne lobbování a uplácení poslanců; a na nás je, abychom to lidem vysvětlili.