Morálku lze chápat jako všeobecně přijímaný soubor pravidel určujících, co se nesmí dělat, co se musí dělat a co by se mělo dělat. V ankapu platí jediný imperativ, a to absence útočného násilí. Myslíte, že společnost omezena pouze tímto imperativem by se ustálila ve společenství podvodníků, lhářů a prospěchářů? Zcela jistě ne. Ve společenstvích žijících na odloučených územích daleko od vnější civilizace (literatura: Jan Welzl, Třicet let na zlatém severu) byli jednotlivci zcela závislí na vzájemné spolupráci, takže naprostá důvěra byla podmínkou přežití.

„Ankapovou“ skupinu si můžeme představit i v podmínkách, které jsou proti Welzlovu zlatému severu naprosto salónní. Lidé si tu vyměňují zboží a služby, uzavírají smlouvy, do kterých jim nikdo nemluví. Při takových interakcích je důležité renomé, pověst. Z dlouhodobého hlediska právě dobrá pověst nositeli pomáhá ke zvyšování blahobytu. Pověst může jedinci vylepšit i dobročinnost. Obchodník, o kterém se ví, že pomáhá lidem v nouzi, získá si zvýšenou pozornost společenství, čímž se jeho postavení i na volném trhu zlepší. A tak se v ankapu vytvoří docela spontánně i pravidla, co se nesmí. Když se něco nesmí, musí být podepřeno sankcemi. Tady je sankcí za nepoctivost zhoršené postavení na trhu a tím daný pokles blahobytu.

Samozřejmě, že každý jedinec musí občas řešit, zda výhoda z porušení pravidel mu přinese takový prospěch, který převýší důsledky horší pověsti. Jestliže se mění podmínky, například vlivem technického pokroku, může být někdy hranice mezi poctivým jednáním a podvodem rozostřená. A právě takovými pokusy se stává z morálky živý systém, reagující na vývoj.

Ve Spojených stádech v roce 1972 vláda vyčlenila 20 miliónů dolarů na financování programu „Hvězdná brána“, s cílem zkoumat schopnost „dálkových pozorovatelů“ získat vojensky cenné informace. „Pozorovatelům“ poskytli geografické údaje a jasnovidci pak kreslili nebo zapisovali cokoli, co šlo o cíli shromáždit. Vláda program ukončila až o více než 20 let později, v roce 1995, pro nedostatek důkazů. Tato investice USA je jistě pochopitelná z důvodu, že mnoho lidí v té době v existenci mimosmyslových schopností věřilo. Lze ji však skvěle zasadit do kontrastu s představou, že vláda je důležitá, protože ona o penězích rozhoduje kvalifikovaně a vyhýbá se spekulacím.

Proč si lidé přejí zachování státu? Proč nevidí jeho nemorálnost a neefektivitu? Někdo by možná řekl, že je to proto, že jsou hloupí. S tím však nesouhlasím – lidé hloupí nejsou, jenže ani největší génius nemůže dojít ke správným závěrům, pokud vychází z nesprávných předpokladů. Problém je v tom, že v případě státu z takových nesprávných předpokladů vychází téměř každý, kdo prošel státním vzdělávacím systémem. Všichni jsme se ve škole museli učit o tom, že určité služby musí zajišťovat stát, protože trh při jejich poskytování selhává, zatímco jiné je nutné regulovat nebo dotovat, jinak by byly drahé a nekvalitní. Všem nám bylo řečeno, že vybírat daně je správné a nutné. A kdo daně neplatí, je zloděj. Nebo že jediným správným a funkčním mocenským uspořádáním je demokracie a hierarchický stát.

Všechny tyto věci nám byly podány jako axiomy, jako fakta, jejichž pravdivost není třeba dokazovat a o nichž není třeba diskutovat. Jako malé děti jsme tedy poslechli a nediskutovali, nepátrali po důkazech. Po čase jsme si zvykli a tato výchozí tvrzení přijali jako dogmata. Stali se z nás etatisté. Teprve mnohem později se hrstka z nás rozhodla tato dogmata přezkoumat. A ještě menší hrstka je vyhodnotila jako nepravdivá. Z takových se stali anarchokapitalisté. Ale to, že je ostatní lidé berou za pravdivá, neznamená, že jsou hloupí. Jen o nich zatím nepřemýšleli. Třeba proto, že nedostali ten správný podnět. Úkolem nás, anarchokapitalistů, je ostatní takovým podnětům vystavovat. Upozorňovat na logické a morální nekonzistence v etatistickém uvažování. Diskutovat. Tak můžeme dojít ke svobodě.

Svobodný přístav i letos (snad) pořádá další konferneci; původně se měla konat v únoru, ale vládní opatření nás donutila ji přesunout na 22. května. Přijdete?
Pokud ano, prosím, zaregistrujte se na Facebooku nebo stránkách konfernece, nemáte-li facebookový účet; pomůžete nám tím vidět, kolik lidí máme očekávat.
Téma vzdělávání považuji za naprosto klíčové pro svobodnou společnost; budu rád, pokud přivedete i své přátele a známé, které by téma mohlo zajímat.

Klimatičtí aktivisté často klimatické změny svádějí na kapitalismus, který prý vede k obrovskému plýtvání. Řešením dle nich má být socialismus a silné státní regulace. Já však tvrdím, že jde o špatné řešení, které naopak povede k ještě většímu plýtvání. V reálném komplikovaném světě nelze o vzácnosti milionů různých statků spolehlivě rozhodnout jinak než na základě jejich tržních cen. Čím je statek vzácnější, tj. čím nižší je nabídka oproti poptávce, tím vyšší je jeho cena. Ta spotřebitele informuje o tom, jak moc má daným statkem šetřit a zároveň ho motivuje k tomu, aby tak činil. Kapitalismus plýtvání tedy neeliminuje, ale výrazně ho omezuje a dává nám přirozené nástroje k jeho snižování.

Naproti tomu socialistické centrální plánování, státní regulace či dotace vždy ceny statků křiví, případně úplně ruší. Tím všichni (včetně centrálních plánovačů – státu) ztrácejí nejvíce vypovídající informaci o jejich vzácnosti. Zároveň též mizí motivace potřebnými zdroji neplýtvat a alokovat je co nejefektivněji. Socialismus tak nejen povede k většímu plýtvání, ale v důsledku nemožnosti ekonomické kalkulace v centrálním plánování plýtvání rozpozná, teprve když daný statek začne opravdu docházet.

Ekonomické argumenty o neefektivitě a deformování trhu zpravidla zastánce unijní dotační politiky o její škodlivosti nepřesvědčí, jelikož se jedná většinou o socialisty, kteří výše uvedené efekty mohou dokonce považovat za výhodu. Pokud jim tedy jako další argument nabídneme všudypřítomnou a prokazatelnou korupci, vytasí se zastánci EU s tvrzením, že za rozkrádání dotací nenese odpovědnost EU, ale je chyba členských států, že kradou. V hlavách zastánců EU jde totiž o spor mezi EU, resp. přímými plátci na jedné straně, a občany přijímajících států a jejich zástupců na straně druhé. Ve skutečnosti jde o všem o zcela jiné soupeřící skupiny, a to o zastánce a odpůrce dotací napříč státy a institucemi (bez ohledu na jejich národnost). Já, přestože jsem Čech, jsem na jedné straně s Němci a europoslanci, kteří dotace odmítají. Za rozkrádání dotací je tak zodpovědný každý, kdo dotace prosazuje a hájí, bez ohledu na jeho státní příslušnost. V podstatě jde o další interpretaci Rothbardova výroku: „Pokud stát jsme my, pak židé v nacistickém Německu spáchali sebevraždu.“

Každý ví, že lidé nejednají vždy racionálně; Ludwig von Mises v jedné ze základních knih rakouské ekonomie (Human Action) předpokládá opak. Znamená to, že celá rakouská ekonomie stojí na vodě? Ne; jen jinak definuje racionalitu. Mises sice předpokládá, že lidé jednají racionálně, avšak takové jednání explicitně definuje jako snahu neustále maximalizovat svůj užitek (se zohledněním nestálého a emocionálního rozpoložení člověka, neúplné informovanosti, „neekonomických“ tužeb, měnících se preferencí a tak dále); dle jeho definice tak jedná racionálně i feťák riskující život pro další dávku. A protože se Mises této definice striktně drží, je korektní; působí to však zmatečným dojmem na neznalého čtenáře (dle mého názoru se jedná o nešťastně zvolenou definici). Setkáte-li se tedy s předpokladem rakouské ekonomie, že lidé jednají racionálně, neděste se; znamená to něco jiného než to, co tím pravděpodobně myslíte.

„Jaký je rozdíl mezi školou a vězením? Ve vězení víš, za co sedíš.“

Už i lidová slovesnost vtipů určitou souvislost mezi vězením a školou reflektuje. Já ji vnímám jako mnohem hlubší, než by se mohlo na první pohled zdát. Historicky byly školy jakousi preventivní káznicí, ve které dětem nutili tvrdý řád a poslušnost. Dnes jsou malovány mnohem růžověji, ale princip zůstává podobným: člověk je zde nucen být po dobu určitou. Ve vymezený čas může trávit čas mimo ni. Je pak de facto v zákonné moci rodičů, zdali z domova udělají druhé vězení anebo dítěti udělí svobodu dělat to, co chce. Hlavním proviněním dětí pak není konkrétní zločin, ale jejich nízký věk, který je ke školní proceduře odsuzuje. Místo dozorců zde máme učitele, kteří v procesu hrají esenciální roli. Další personál školy zajišťuje např. stravování, hlídkování u vchodu a podobně.

Škola i vězení jsou navíc obě sociální instituce, které mají za jeden z cílů osobnostní posun jejich účastníků. V obou případech totiž nejste společností vnímáni jako dost dobří k tomu, abyste v ní žili prostě takoví, jací jste. Obě v tomto cíli však z podstaty selhávají, protože nejenže život člověka, který v nich tráví čas, příliš aktivně nevylepšují, ale naopak ho totální izolací od světa spíše zhoršují. Podobně jako spoluvězni dotvářejí osobní identitu kriminálníka, ani základní skupina složená pouze ze spolužáků stejného věku nemusí být příliš dobrým místem pro sociální učení. Inu, rád bych se zkrátka dožil doby, ve které si nebudu muset vybírat, do kterého vězení svoje dítě pošlu.

Mnozí ekonomové, filosofové a myslitelé nás varují, že kapitalistická ekonomika moc rychle roste, což nemůže trvat věčně; její dny jsou prý už ale pomalu sečteny, takže nás nečeká nic než pád a bída. Proč by se měl ale takový doomsaying naplnit? Ano, máme se skvěle, žijeme v úžasné době, jsme obklopeni bohatstvím; ale vážně už není co zlepšovat? Samozřejmě, že je! Neustále si můžeme vymýšlet další a další věci, které si přejeme mít; v současnosti je ale nemáme, protože by nás stály mnoho zdrojů. Leč právě mravenčí práce lidí po celém světě tyto ceny neustále snižuje; stejné statky lze produkovat stále levněji (a teď nemyslím jen finančně, ale z hlediska celkového objemu zdrojů – včetně lidské práce). Co by takový pokrok mohlo zastavit? Nedostatek nerostných zdrojů? Těžko; k nedostatkovým zdrojům jsou stále nalézány substituty. Velké války států? Ano, ty možná… to však není problém kapitalistické ekonomiky.

Dnes je tomu přesně šestadvacet let od doby, kdy ve věku nedožitých 69 let opustil tento svět jeden z největších myslitelů, ekonomů, filosofů a géniů – Murray Newton Rothbard, „otec anarchokapitalismu“; jeho životním dílem bylo konzistentní a logické dovedení do důsledků dvou směrů, jež spolu zdánlivě příliš nesouvisely: anarchismus a rakouská ekonomická škola. Anarchisté často chybovali v ekonomii a zastánci rakouské ekonomické školy neaplikovali své (správné) závěry na stát; Murray Newton Rothbard obojí napravil a došel k brilantnímu závěru: „Capitalism is the fullest expression of anarchism, and anarchism is the fullest expression of capitalism. Not only are they compatible, but you can't really have one without the other. True anarchism will be capitalism, and true capitalism will be anarchism.“ Toto poznání a jeho plné pochopení značně změnilo můj život; děkuji Vám, pane Rothbarde.

Vzhledem k tomu, jak hodně mé články vyjadřují, jakou společnost si přeji, je celkem přirozené, že přichází reakce, které mi říkají: „To, že si to přeješ ty, je naprosto irelevantní!“ Co já na to? Trošku mě překvapuje míra výskytu, nejen u mých článku. Přece i stát se často snaží realizovat přání svých občanů, akorát mnohem vyššího počtu lidí. Od jakého počtu to najednou není jenom přání? Takřka všechno, co děláme, činíme z důvodu, že si něco přejeme, protože máme nějaký cíl. Svá přání (což mé je mimo jiné psát, neb mě to baví) realizujeme různým způsobem, mým způsobem této realizace je, že píši texty, které mají určitý dosah a mohou inspirovat lidi. Tenhle způsob jsem nezvolil zcela arbitrárně - texty dokážu napsat celkem rychle, nevadí mi věnovat jim přiměřený čas a navíc se mi někdy i daří vystihnout určitou pointu určitého tématu, takže tenhle způsob považuji za vhodnější než jiné, ve kterých bych pravděpodobně nebyl tak úspěšný. Nakonec se principiálně neliším od voliče, který jde a vyjádří své přání volebním lístkem, nebo od podnikatele, který se snaží o průlom v nějakém odvětví, protože chce něco změnit. Na závěr bych rád zdůraznil, že si změnu společenského uspořádání sice přeji „jen“ já, ale zároveň si to přeji i z důvodu, že si myslím, že decentralizovaná a svobodná společnost by prospěla většině lidí a že pro některé je dokonce zcela nezbytnou podmínkou přežití.

V diskusích o nemožnosti ekonomické kalkulace v centrálním plánování často narážíme na to, že si diskutující představují proces cenotvorby jako něco, co jednou skončí a ceny budou „nastaveny správně“; s těmito předpoklady se pak snaží přijít na to, jak by něco takového v socialismu mohlo být možné (ačkoliv již Ludwig von Mises ukázal, že nikoliv). Skutečnost je však ještě daleko složitější, neboť volný trh není „dosažení stavu“, nýbrž „proces“; úkolem centrálního plánovače tedy není jen najít ty „správné“ ceny či alokační mechanismus bez peněz (a již v tomto úkolu selhává), ale především být schopen přizpůsobovat se neustále měnícím podmínkám a v reálném čase přijímat, vyhodnocovat a reagovat na informace z celého světa, což je prostě a jednoduše nadlidský úkol, ergo centrální plánování nemůže nikdy fungovat dobře (a to samozřejmě platí i pro školství, zdravotnictví, sociální systém a podobně).

„A já to ještě musím platit ze svých daní,“ čílí se pravicový konzervativec; ptám se, proč mu to přijde nefér, na což dostanu rozhořčenou odpověď, že přece tohle si on nepřeje, jsou to jeho peníze, tak by měl mít právo rozhodovat. Nu dobrá, to dává smysl… a když nechci platit státní školství, zdravotnictví, soudy, policii a armádu, jsou to moje peníze, podpoří mě v tom? Aha, nepodpoří? Jo tak, ono je to „něco jiného“? Hm; a v čem je to jiné? Nastupují argumenty ad hominem, případně nějaké velmi nelogické odvolávání se na společenskou smlouvu a podobné nesmysly. A není divu, rozdíl je totiž jen v individuálních preferencích; on chce platit armádu, policisty, soudce a učitele, ale nelíbí se mu platit neziskovku Auto*Mat. Mně se nelíbí platit ani jedno (což je špatně), cykloaktivisté chtějí obojí (také špatně); správné je totiž jen to, co chce dotyčný… a když se přání jemu podobných sečtou, vyjde solidní socík.