Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Po dvaceti letech doučování jsem přesvědčen, že neexistují hloupé děti, ale jen hloupé přístupy k jejich vzdělávání. Dítěti, které neporozumí výkladu učitele a má špatné známky, se často až automaticky přiřazuje atribut hlouposti. Dítěti, nikoliv učiteli či systému státního vzdělávání. Při doučování mne zas a znovu překvapuje, jak jen stačí k dětem přistupovat jako k sobě rovným, podpořit jejich sebevědomí, věřit a naslouchat jim, poskytnout jim podnětné prostředí a výsledky se dostaví velmi rychle se zjištěním, že hloupý byl pouze přístup k dítěti, nikoliv dítě. Naneštěstí státní školy dokáží toto úsilí vždy úspěšně zvrátit v sisyfovskou práci. Co s tím?

Občas vídám zajímavou výtku, že usilujeme o tržní společnost, i když vlastně v současnosti většina lidí poptává stát, což se může zdát jako v rozporu s volným trhem. Jenže cíle ankapu lze lehce přeformulovat ekonomickým žargonem: Anarchokapitalismus usiluje o snížení poptávky po státu a zvýšení poptávky po tržním uspořádání společnosti. Anarchokapitalismus tedy nejde proti vůli lidu, pouze se snaží vůli lidu změnit přesvědčovací metodou. Libertariánům jinými slovy přijde žádoucí, aby trh poptával sebe samotného, a proto tu poptávku vytvářejí.

Menšiny obvykle požadují stejná práva jako zbytek společnosti, včetně práv pozitivních. Dilema pak mohou mít ti zástupci menšin, kteří jsou zároveň libertariány. Mají za účelem zrovnoprávnění požadovat i pozitivní práva? Nebo se k rovnoprávnosti vydat asi obtížnější cestou snižování vlivu státu natolik, až bude celá společnost mít jen práva negativní? Ať už se rozhodnou jakkoliv, můžou vzít v úvahu otázku, zda snahou o rovnost v pozitivních právech neupevňují pozici státu coby monopolní organizace určující chod společnosti.

Tématem minulé přednášky o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála bylo založení naší politické strany.
Dnes bude přednášet Vláďa Krupa; tématem bude New Deal z první poloviny dvacátého století, jenž byl předlohou pro v dnešní době hojně skloňovaný Green Deal – ty dva spolu mají bohužel dost společného.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která se (snad) bude konat 2. února; konečně si přednášení po dlouhé době užiju já osobně, pročež se pustím do své oblíbené svobody projevu.
Těšíme se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

Jaké konkrétní znalosti a vlastnosti budou v profesním životě zapotřebí? Snad nikdo nedokážeme přesně predikovat budoucí vývoj, avšak troufám si říci (i díky své práci, kde mám možnost navštěvovat velké desítky firem), že pro získání dobré práce bude čím dál důležitější kreativita a schopnost učit se novým věcem. MŠMT se ve svých strategických plánech zavazuje, mimo jiné, k přípravě žáků na profesní život. Kreativita je však dle mých zkušeností to poslední, co státní školy podporují (postačí si i jen otevřít v podstatě jakoukoliv učebnici) a nezřídka kdy je dokonce i trestána. Už několik let se lidí ptám, zdali se ve škole učili, jak se mají nejlépe učit (paměťové paláce, propojování slov v příběhy, převod čísel na slova, křivka zapomínání, tvorba mnemotechnických pomůcek, motivace, vyhledávání relevantních informací…) a zdali škola rozvíjela jejich kreativitu. Stovky záporných odpovědí mě vedou k zamyšlení, zdali by nebylo vhodné dát školám větší svobodu ve vzdělávání, aby se mohly, alespoň z části, soustředit na reálný budoucí profesní i osobní život dítěte, a dát tak rodičům, dětem i školám možnost volby, zdali chtějí upřednostnit například znalost Smetanových oper (BraProDaLiDvěHuTaČe), nebo přípravu na skutečný život.

Povinná tělesná výchova je ukázkou toho, že když vezmeme něco, o čem víme, že to má pozitivní benefity, a dáme to všem povinně, zdaleka ne každému to jenom prospěje. Některým to například neprospělo, když si kvůli sportu, na který například nemuseli být úplně dokonale připravení, způsobili úraz. Znal jsem taky mnoho dětí, ve kterých tělovýchova vyvolávala úzkost. Při kolektivních sportech se bály, že něco pokazí, a neustále se cítily méněcenně, protože viděly tělesně zdatnější spolužáky, kterak zvládají něco, co jim činí problém. To pak mělo řadu psychosomatických důsledků, které jistě převážily pozitivní zdravotní benefity, které sporty samy o sobě mají. Jako řešení vnímám, nechť si každý sám rozhodne, čemu chce věnovat svůj čas podle toho, co on sám považuje za prospěšné. Proto jsem nakonec i odpůrcem státního školství.

Slovo ideologie vyvolává v našem prostředí poměrně negativní asociace. Jako anarchokapitalista, někdo zjevně vyznávající určitou ideologii, považuji za vhodné vyjádřit se k tomuto tématu. Osobně se k ideologiím stavím neutrálně – zejména vezmeme-li obecnější pojetí ideologie jakožto soustavy idejí, hodnot a názorů. Myslím si, že ideologie jako takové je třeba hodnotit individuálně, podle toho, na jak (ne)pravdivých myšlenkách jsou založeny. Spoustu ideologií vnímám neutrálně až pozitivně: například humanismus, stoicismus, klasický liberalismus nebo feminismus. Oproti tomu na odlišných ideologiích, jako například fašismus, komunismus nebo absolutismus, asi moc dobrého nenajdeme.

A co negativa? Došel jsem k závěru, že škodlivost ideologií je dána zejména extrémismem, do něhož je zavedena jejími zastánci. Extrémismus pro účely tohoto textu vnímám spíš jako neochotu jednotlivce vidět svět jinak než optikou jeho ideologie a také jako hostilitu vůči jiným ideologiím. Například anarchokapitalista, který všechno včetně vztahů hodnotí jen skrze nabídku a poptávku a který ve všech vidí svoje nepřátele (etatisty nebo komouše), asi nebude mít moc zdravý vztah se svojí ideologií, a bude tím nejspíš škodit sobě i okolí.

A nakonec, myslím si, že ideologie mají důležitý introspektivní účel: Jsou naší součástí a nelze se jim plně vyhnout. Nakonec i takové to přesvědčení, že ideologie jsou špatné, by se dalo nazvat ideologií. Každý má nějakou osobnost, nějaké hodnoty a nějaká osobní témata, které se snaží logicky uspořádat. Pojmenovat si to a dát tomu nálepku ideologie může člověku pomoct uvědomit si, čeho chce dosahovat nebo kde jsou jeho vlastní kognitivní zkreslení. Na ideologie si dávejme pozor, ale nezatracujme je.

Od školního roku 2013/2014 zavedly ZŠ povinně druhý cizí jazyk. Snad ani není potřeba akcentovat, že již výuka jednoho cizího jazyka neměla zrovna dobré výsledky. Většina lidí má i po absolvování mnoha a mnoha let školní výuky problém se dorozumět. Přijde mi pozoruhodné, že se stát rozhodl tuto situaci řešit nikoliv změnou systému výuky a zamyšlením se, zdali by se nedalo vyučovat jiným způsobem, ale tím, že dětem, které mají problém už s jedním cizím jazykem, jen přidají další. Cizí jazyky se stávají čím dál důležitějšími pro uplatnění na trhu práce a získávání informací, jsem však přesvědčen, že tento krok ani zdaleka nepovede ke kýženému cíli lepší znalosti cizích jazyků.

Závěrem myšlenkový experiment: Představme si, že bychom dětem namísto mnohaleté klasické výuky vždy jen pustili nějaký seriál v angličtině, který by si samy zvolily. Učitel by jen stiskl tlačítko „play“ – nic víc. Nebylo by úsměvné, kdyby se nakonec ukázalo, že se děti naučily cizí jazyk daleko lépe a navíc by je i bavil?

V poslední době velmi často slýcháme, že by se ve školách mělo učit kritické myšlení – a není snad nikdo, kdo by to rozporoval. Ale jakým způsobem by to mělo vypadat? Není náhodou při posuzování věcí zcela zásadní to, k čemu jsme filosoficky (či nábožensky) ukotveni? Předpokládáme, že bychom měli automaticky hájit morální hodnoty, ale rozhodli jsme se je ve školách nevyučovat. Zrušili jsme předmět náboženství, protože se nehodil komunistům… Mnoho lidí dnes nechápe, k čemu je lidem náboženství dobré – případně k čemu je dobrá filosofie – a tento stav hraje do karet státu, který obsadil tuto pozici. Není náhodou výuka filosofie neméně podstatná jako výuka matematiky či češtiny? Můžeme opravdu kriticky přemýšlet, pokud naši mysl ukotvíme k neochvějné víře ve stát?

Byl jednou jeden učitel matematiky a fyziky na ZŠ. Žáci, rodiče, ředitel i inspekce s ním byli nadmíru spokojeni a skutečně mu záleželo na dětech. Avšak přišel 1. leden roku 2015, kdy každý učitel musel mít pedagogické vzdělání (spokojenost všech zúčastněných nebyla jakkoliv relevantní), jinak nemohl dále učit. Byly zde dvě výjimky: Dosažení alespoň 55 let věku a praxe 20 let. Tomuto učiteli bylo 57 let, ale měl praxi „pouze“ 19 let a 8 měsíců. Kvůli tomu musel začít studovat VŠ. 3 roky obor Matematika a Fyzika (derivace, integrály, fyzika plazmatu, nanomateriály… zkrátka vše, co na ZŠ jistě bude potřebovat) a 2 roky zaměření na pedagogiku (kde se paradoxně ani zdaleka neučí, jak kupříkladu nejlépe děti zaujmout a danou látku vysvětlit…). Po ukončení studia, bylo tomuto učiteli 62 let – rok a půl před odchodem do důchodu. Úsměvný příběh - škoda jen, že není vymyšlený.

Totalita: Odevzdávej, co vyděláš, a žij, jak řekneme.
Pravice: Totalita je špatně. Žij, jak řekneme, a nech si to, co vyděláš.
Levice: Pravice je špatně. Odevzdej, co vyděláš, a ve volném čase si dělej, co chceš.
Centrismus: Lepší je zlatá střední cesta. Všechno zregulujme tak nějak rovnoměrně.
Svoboda: Vykašli se na pravici a levici. Prostě pracuj a žij, jak uznáš za vhodné.
Pravice a levice: No to by bylo hrozné, nastal by chaos!