Všechny zákony jsou zbytečné nebo škodlivé. Vynucuje-li totiž zákon něco užitečného, znamená to, že lidé jsou ochotni zaplatit za takové služby, jaké zaručuje ten zákon, ať už jde o regulaci kvality či o ochranu vlastnictví. Lidé by si to tedy zajistili sami i bez státu. A pokud nevymáhá nic užitečného, je škodlivý.

Jistě znáte spoustu lidí, kteří na jednu stranu souhlasí s omezením nákladní dopravy ve městě, ale zároveň jim vadí platit více za zboží (jehož cena vzroste v důsledku takových omezení), případně podepíší petici proti stavbě obchoďáku či parkoviště místo parku, ale pak tam nakupují či parkují víc, než kdy chodili do parku, nebo jdou protestovat proti fabrikám znečišťujícím životní prostředí, ale pak stejně hojně nakupují a využívají jejich produkty; jednají tak proto, že si kolikrát sami neuvědomují souvislosti, což je naprosto v pořádku, nikdo nemůže vědět všechno. Co z toho ale plyne? Že ptát se lidí na jejich preference (nebo je o nich nechat demokraticky hlasovat) nepřináší výsledky odpovídající realitě; jejich skutečné preference nelze zjistit jinak než tak, že je necháme jednat na volném trhu – pouze činy, nikoliv slovy, člověk demonstruje, co mu skutečně přináší užitek.

Je tomu pár desítek let, kdy si mnozí lidé vydělávali jako ledaři; těžili led a prodávali jej lidem, aby tito mohli udržovat své potraviny v chladu. Pak přišla lednička; a díky ziskuchtivým kapitalistům se v Evropě i USA stala brzy dostupnou pro téměř každého, miliony lednic masově zaplavily domácnosti. Jenže… ledaři houfně přicházeli o práci; dnes už dost možná na celém světě není ani jeden. A například s obsluhou zdviží to není o mnoho lepší; kolik lidí přišlo o práci kvůli automatickým výtahům? Tak bych mohl pokračovat. Dávalo by však smysl v těch případech „chránit pracovní místa“? Ne! Je jedině dobře, že ledaři byli nahrazeni, jejich práce pozbyla smyslu a lidé mohou chladit potraviny lépe; dotyční pak šli místo obchodu s ledem dělat jiné věci, kterými přispěli společnosti. Zpětně téměř každý chápe, že je to tak správně; proč však tomutéž rozumí tak málo lidí, když jde o přítomnost?

Stát masivním způsobem reguluje telekomunikace. Dokonce kvůli tomu existuje Český telekomunikační úřad. Mnoho lidí namítá, že je to nutné, protože firmy v tomto oboru jsou velké korporace, které by si bez regulací dělaly, co by chtěly. Realita je ale taková, že státní zásahy nám všem zhoršují výsledné služby a mají negativní vliv na cenu.

Příkladem, jak státní zásah škodí převážně chudým lidem, může být stejná cena služeb v zahraničí (např. roamingu). Operátoři jsou zákonem donuceni mít jednotné ceny v rámci Evropské unie. Na první pohled se to může zdát dobré. Na druhou stranu to nutí firmy chovat se nějakým způsobem, který nemusí být ideálně ten, který vyžaduje zákazník a současně firma mu ho chce sama dobrovolně poskytnout. Cena za takové změny parametrů služby nejen opět ztěžuje vstup konkurence na trh, ale také rozkládá náklady na takovou regulaci i mezi lidi, kteří takovou službu nepotřebují, protože necestují.

Nejvíce regulace dopadá na chudé – nejen proto, že méně cestují a zrovna tato konkrétní regulace na ně přenáší náklady, ale i proto, že pak mají kvůli obecným regulacím daného oboru mnohem dražší služby s horším plněním. Nemluvě o tom, že z jejich daní se platí provoz úřadů a vymáhání často zbytečných regulací.

Řešením je liberalizace trhu, nebránit vzniku konkurence a aktivně odstraňovat zákonné bariéry pro vstup na trh.

Mnozí z nás berou reklamu jako nutné zlo, někteří ji dokonce chtějí omezovat či zakazovat a tvrdí, že svět by byl bez ní lepším místem, navíc se jim nelíbí, že za reklamu v konečném důsledku platí zákazník; proč tedy reklamu nepostavit mimo zákon? I když pomineme morální důvody, má reklama mimo jiné i informační přínos pro všechny, kdo jsou jí vystaveni; vždyť jak jinak bychom se orientovali v nepřeberné nabídce zboží, kterou nám kapitalističtí podnikatelé nabízejí? Už i jen sdělení na obalu výrobku, případně libovolná informace o produktu kdekoliv, je formou reklamy. Bavíme se tedy jen o míře; ale jak určit tu správnou? Inu, nechme firmy, nechť si konkurují na volném trhu; kdo bude dělat reklamy příliš mnoho, bude také přespříliš utrácet, čímž ztrácí svou konkurenceschopnost; právě fakt, že náklady na reklamu se promítají do konečné ceny zboží, je důvodem k redukci jejího množství.

Často čítávám argument, že anarchokapitalisté chtějí vnutit ostatním svá pravidla. Jediné, co však chtějí trestat, je porušování vlastnického práva. To je ale zakázané i dnes! Pro běžné osoby se na tom tedy nic nezmění. Pouze nechceme porušovat tato práva v zájmu vymáhání jiných umělých pravidel státy.

Občas se můžeme setkat s tvrzením etatistů, že bez státu a veřejných rozpočtů bychom neměli ani pouliční osvětlení; pravdou je, že tam, kde by se na něj lidé složili, by veřejné osvětlení bylo, zatímco jinde nikoliv. Je to ale špatně? Ne; právě naopak. Tam, kde si lidé veřejné osvětlení pořídí dobrovolně, z něj evidentně mají větší užitek, než kdyby zdroje potřebné na jeho vybudování využili jinak; naopak tam, kde se na něj nesloží, dávají jasně najevo, že mají pro ty zdroje lepší využití (jinak by dobrovolně vystavěli osvětlení), takže je pro ně lepší možnost jej tam nemít (a místo toho mít něco jiného). Zde často přichází oblíbený argument o černých pasažérech – lidé budou méně motivovaní platit, když vědí, že se mohou „svézt“ na tom, že za ně zaplatí ostatní; to je skutečně pravda, vyloučit někoho ze spotřeby veřejného osvětlení lze jen velmi přetěžko.

Je to však důvod k násilnému vybírání zdrojů? Kdyby byl, lze tak obhájit násilné vybírání zdrojů na cokoliv jen proto, že tam existuje černé pasažérství, případně nějaký jiný objektivní (fyzikální a povahou světa daný) důvod, proč danou věc zdražuje nějaká externalita. Nevylučitelnost ze spotřeby je vlastnost daného statku, která jej činí dražším – podobně jako třeba bažina na nějakém pozemku zdražuje cenu stavění na onom místě, černé pasažérství zvyšuje (pro platiče) cenu veřejného osvětlení; ano, kdyby byly podmínky jiné (země suchá či černé pasažérství lépe řešitelné), dané statky by byly levnější, což však (ani v jednom případě) není důvodem k násilnému donucování lidí to platit, když dobrovolně zájem nemají – onen statek bude stále přinášet méně užitku, než kolik by přinášely lidem ty zdroje, které za něj zaplatili (kdyby tomu tak nebylo, zaplatí dobrovolně).

Existuje jakási hra na OSN, jíž se účastní studenti z celého světa. Nedávno měla jedna taková modelová OSN (MUN) zasedání, kde usoudili, že zásadním problémem dneška je neuznávání odlišných postojů. Nedivím se jim, i když s velkou pravděpodobností tato jinak dobře míněná slovo budu chápat velmi odlišně.

Demokracie je konflikt. Konflikt mezi postoji většiny a postoji menšiny. Postoje většiny zcela demokraticky vyhrávají volby, aby mohly přetlačit postoje menšiny. Jak uznává většina postoj menšiny? Neuznává. Může se zaklínat různými gumovými ustanoveními o tom, že práva menšin jsou chráněna, ale ve skutečnosti je jen čistě na té většině, zda se těmito pravidly bude řídit, nebo nikoliv, a co různým menšinám milostivě dovolí. Různé menšiny tedy trpí různými škodlivými zásahy různých většin.

Nejméně respektovanou menšinou v demokracii je jednotlivec. Demokracie neuznává jeho autonomii, neuznává jeho názory na vedení vlastního života, neuznává jeho zásady, neuznává jeho problémy, neuznává jeho nápady, neuznává jeho rozhodnutí, neuznává jeho svobodu. Každý z nás je jednotlivec, každý z nás má své odlišné postoje.

Jednou tito studenti možná dojdou k tomu, že právě demokracie (i ostatní systémy vlády) je zdrojem mnoha zbytečných konfliktů z neuznaných postojů. Vyhlížím ten den s nadějí.

Stát reguluje masivním způsobem finanční trh, od bankovních služeb až po investiční fondy, burzy nebo směnárny. Zastánci regulací obvykle argumentují ochranou spotřebitelů a zajištěním bezpečnějšího prostředí pro lidi využívající služby na finančních trzích. Ve výsledku je ale takto přeregulované prostředí kontraproduktivní a nejvíce na něho doplácí chudí lidé.

V první řade kvůli obrovským formálním nárokům na poskytovatele těchto služeb klesá konkurence a rostou náklady na plnění regulatorního rámce, což má za následek vyšší náklady na provoz služeb. Nízká konkurence vede k horšímu plnění a nutnost splňovat regulace odráží náklady v konečné ceně služeb. To nejvíce dopadá na chudé lidi, kteří kvůli tomu mají například dražší pojistné smlouvy, horší úroky, horší kurzy nebo menší zhodnocení investičních fondů.

Další zásadní negativum spočívá v tom, že dané regulace v kombinaci s postojem státních institucí můžou v lidech vyvolávat falešný pocit bezpečí a chybějící obezřetnost je pak vytrestá. Takovéto chyby nejvíc dopadají právě na chudé lidi, kteří jsou nejcitlivější na finanční ztráty nebo horší plnění pojistek.

Řešení je co největší deregulace trhu, aby mohla vznikat dynamicky konkurence a odstranily se zbytečné náklady. To povede ke zlevnění služeb a lepšímu plnění. Z dlouhodobého hlediska budou vznikat služby, které můžou mnohem lepším způsobem reflektovat to, co lidé skutečně chtějí a nebudou omezené zbytečnou legislativou. Lidé budou mít také širší paletu služeb, včetně služeb, které třeba teď ani není možné poskytovat.

Regulace jsou většinou obhajovány tím, že jimi stát chrání slabé; nyní ponechme stranou, zda je násilné vynucování takové ochrany morálně ospravedlnitelné a pojďme se podívat na její konkrétní dopady na malé, velké a obrovské firmy. Velká firma má své účetní i právní oddělení, které se mohou novými regulacemi dle potřeby zabývat a upravit procesy ve firmě tak, aby regulacím vyhovovaly. Obrovské firmy mají (krom výše uvedeného) často ještě lobbisty a další prostředky, jimiž mohou působit na zákonodárce a vážně nepříjemné, drahé či ohrožující regulace zablokovat. Malé firmy však žádnou z výše uvedených možností nemají a každá regulace jejich podnikání pro ně může být potenciálně likvidační, případně velmi bolestivá. Tato ochrana jedněch slabých tedy v konečném důsledku jen ohrožuje jiné slabé a to často velmi zásadně; prosím, nezapomínejme na to.

Dnes mi jedna paní v diskuzi na FB dala zajímavý podnět k zamyšlení. Argumentovala potřebu státu tím, že se historie často opakuje. Kdybychom nad sebou neměly tu vládu, tak bychom zešílely, postřílely se, lidé by byli chudí a nikdo by se o ně nepostaral. Což mě vedlo k zamyšlení; proč to tak je? Opakování historie je bezpochyby zapříčiněno tím, že se opakují ty stejné chyby. Napadlo mě, co měli všichni lidé společného už od pradávna? Vždy, někdo někomu vládl silou. Nemůže být tento fakt, příčinou právě té opakující se historie?

Milý čtenáři, zajímal by mě Váš názor na to, jestli dává smysl založit politickou stranu, která by měla za úkol být proti novým zákonům (znemožňovat jejich prosazení). A kdo z Vás je pro a kdo proti prosazovat Ankap politickou cestou?