Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Existuje tzv. „obcházení zákona“? Myslím si, že ne. Zákon lze pouze porušit, nebo neporušit (resp. jednat v souladu s ním). Ústava ČR v Hlavě první, čl. 2, odstavci 4 říká: Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Pokud je tedy zákon napsán tak, že umožňuje dvojí výklad nebo není schopen postihnout všechny aspekty dané věci (což vzhledem ke složitosti lidských interakcí bude téměř vždy), pak pokud není něco výslovně zakázáno nebo výslovně nařízeno, je takovéto jednání v souladu se zákonem, a „obcházení zákona“ je jen čistě účelová fráze, která ukazuje prstem na někoho a naznačuje, že není hodný tak, jak by si její autor představoval.

Spousta lidí se označuje za velké zastánce svobody a libertariány, nemalá část z nich si říká minarchisté. Často panuje mezi minarchisty a anarchokapitalisty shoda, že táhnou za stejný konec provazu, což může být pravda, ovšem je třeba si uvědomit, že obě skupiny to dělají ze stejného důvodu, a tím je dosažení jejich cíle. Obě skupiny tvrdí, že bojují za svobodu! Není to super? Je. Ovšem každá skupina má jinou cílovou stanici. Pokud v životě dosáhnete jakéhokoliv vysněného cíle, tak se ho s jistotou poté nechcete vzdát, a může se stát, že jednoho dne přítel, s kterým jste tahali společně celý život za stejný konec, se najednou ocitne na konci druhém. To je ten moment, kdy je otrok povýšen na otrokáře.

________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Domnívám se, že do toho bodu vede ještě hodně dlouhá cesta; krom toho minarchisté pak nemusejí bránit tomu, aby si anarchokapitalisté žili po svém; a navíc i pak lze vést mírumilovný dialog. Uvažovat dnes směrem naznačeným v textu mi připadá kontraproduktivní; leč dávám prostor jiným názorům.

Když se nám narodilo první dítě, zažívala jsem pokaždé ohromné dilema, když jsme jeli kamkoliv autem. Důvodem byl nesnesitelný pláč mé dcery, která nesnášela sedět v autosedačce. Vydrželi jsme to vždy maximálně 20 minut – pak jsem ji (v rámci našeho bezpečí) prostě vyndávala a brala jsem si ji na klín (řídil manžel, ne já). V tu ránu bylo po pláči a dítě maximálně spokojené. Takto jsme to dělali do jejích 3 let, pak už cestu v sedačce zvládala sama i bez pláče. Otázka zní: Je bezpečnější jezdit s klidným dítětem na klíně, nebo se zoufale ječícím tvorem v autosedačce? Pokud jsme zahlédli policajty, tak jsem se co nejvíc skrčila, aby nás nikdo zbytečně neotravoval. Je nutná tato „péče“?

Lze se setkat s názorem, že Ústava nám garantuje fundamentální lidská práva a svobody. Opak je pravdou – LZPS garantuje možnost jejich porušování. Sice nám přiznává ta a ta lidská práva, vzápětí ale dodává, že státní moc je smí (prostřednictvím zákonů, které napíše) porušovat. A nejen to – pokud budete svá lidská práva, přiznaná Ústavou, hájit sami, stát vám v tom bude aktivně a silou bránit – zcela v souladu s Ústavou.

Pro zajímavost dnes začnu známým citátem: „Ve zdravém těle zdravý duch,“ jenž má ve skutečnosti původ v cca 2000 let starém textu – a zní: „Je žádoucí, aby ve zdravém těle byl i zdravý duch.“ Text pochází od Juvenalise, který již tehdy sarkasticky poukazoval na sportovce, kteří zušlechťovali pouze své tělo, avšak ducha nikoliv.

Tělesná výchova nás na škole provází takřka po celou dobu studia. Vždy mi přišlo zvláštní, proč je tento předmět zaměřen na činnosti, které většina z nás v reálním životě nevyužije, což mi potvrdilo i mnoho desítek dotazovaných lidí. Osobně bych kupříkladu uvítal vzdělání, jak mám své tělo opravdu cvičit. Jak často mám cvičit, abych si udržel co nejlepší zdraví? Jednou týdně? Dvakrát, třikrát či každý den? A jak cvičit? S činkami? Jak těžkými? Nebo jen s vlastní vahou? A jak dlouhé má takové cvičení být? Mám cvičit celé tělo najednou, nebo cvičit rozfázovaně? Jak správně regenerovat, abych zbytečně nezatěžoval tělo? Mám cvičit více, když mám sedavé zaměstnání? Mám si zacvičit pokaždé, když sedím hodinu, dvě, nebo tři? Nestačí jen procházky? A tak dále. Bohužel však nevidím důvod, proč by státním základním školám mělo záležet na obsahu učiva, který předávají svým žákům, když nejsou provozovány v konkurenčním prostředí.

DAO – decentralizovaná autonomní organizace. Z tohoto asi nikdo nepochopí, o co se jedná, takže co to vlastně DAO je a jak funguje? DAOs se dají rozběhnout na jakémkoliv decentralizovaném blockchainu (většinou se tak děje na Ethereu) a lze si je představit jako firmy, které mohou držet určitý bank tokenů (ERC-20/ERC-721, např. renBTC). S tímto bankem manipulují majitelé DAO tokenů. Na DAO lze pohlížet jako na akcie – až na to, že jsou decentralizované, takže nikdo není pověřen správou pokladny. Rozhodnutí DAO jsou neměnná a nezmanipulovatelná, váš podíl v DAO (token) vám nikdo nesebere (ani stát, ani např. majitel firmy). Každé DAO v sobě má zakodováno, jak dlouho bude trvat hlasování nebo jak dlouho bude trvat, než se rozhodnutí naplní. Pokud s rozhodnutím nebudete souhlasit, máte vždy právo odejít s vaším procentuálním podílem banku, popřípadě token prodat na decentralizovaných směnárnách jako je UniSwap.

Když se narodím, moderní společnost (nejen jeden specifický stát) mi zabaví můj život. Prvních zhruba dvacet let mi ho zdarma půjčuje s tím, že se musím učit, jak se o něj starat, a zároveň musí být někdo, kdo bude hlídat, že ho správně udržuji. Pak se stanu důvěryhodnější, ale stále platí, že jsou určité věci, které v něm nemohu provozovat, popřípadě je nemohu provozovat bez povolení. Navíc v tomhle důvěryhodnějším období už to není dobromyslná půjčka, ale musím platit nájem (daně). Pokud budu neplatič, tak mi ho z velké části zase odeberou z opatrování (zavřou mě do vězení, kde nemám zdaleka tolik možností, jak využívat svůj život). Samozřejmě ho také nemohu úplně zničit. Jenom blázen by zničil něco, co mu nepatří.

V minulých textech jsem psal o jedné z vizí svobodného vzdělávání a pokusil se odpovědět na otázku, zdali by v tomto případě nedocházelo k nedostatku učitelů. Dnes by chtěl pokusit odpovědět na otázku, zdali by toto vzdělání nebylo jen pro bohaté. I když cenově by vyšla hodina na stejné peníze, je nezpochybnitelné, že ve státní škole neplatíme celou částku najednou a je rozprostřena do celoživotního placení daní. Ve Svobodném přístavu se nejednou řešilo, že je to však právě stát, který převážně vytváří chudé lidi tím, že jim bere cca 70 % toho, co vydělají. Nicméně i tak by se kupříkladu mohly domluvit dvě tři rodiny a jeden učitel učit dvě tři děti najednou, čím by se náklady výrazně snížily. Také by nebylo zapotřebí tolika vyučovacích hodit a dále si umím představit, že by vznikaly vzdělávací firmy, které by poskytovaly dlouhodobé rozložení splátek, či by vyučovaly chudé děti zdarma, aby podpořily své public relations. Nehledě na to, že pokud si nejchudší lidé v Indii jsou schopni zajistit soukromé vzdělávání, nevidím důvod, proč bychom si ho nemohli dovolit i zde. Na závěr bych připomněl, že by takto fungovala jen část, a nikoliv celé vzdělávání. Základním problémem však v současné době je povinná školní docházka, která velmi limituje tyto alternativní možnosti, které by mohly pozvednout vzdělávání do zcela nových výšin.

V minulém textu jsem psal o jedné z vizí svobodného vzdělávání a rád bych se pokusil odpovědět na otázku, zdali by v tomto případě nedocházelo k nedostatku učitelů. Důležité na tomto modelu je skutečnost, že na zmíněných webech může vyučovat kdokoliv a každý rodič/žák si sám vybírá, zdali mu vyučující vyhovuje. Díky tomuto modelu by tedy mohlo učit daleko více lidí. Dalším prvkem tohoto modelu je i fakt, že každý, kdo někdy vyzkoušel soukromou hodinu u nějakého učitele ví, že za jednu soukromou hodinu se naučí daleko daleko více, než leckdy i za měsíc klasické výuky. Žáka by navíc učil někdo, koho si sám vybral a výuka s ním ho baví. Díky tomu by se mohl snížit i počet vyučovacích hodin a rodič by mohl odfiltrovat mnoho a mnoho procent vyučovacího balastu, který se učí v současném státním vzdělávacím systému. V posledku je nutné podotknout, že by takto nemuselo fungovat celé vzdělávání, ale jen jeho část.

Dnes bych se rád podíval na jednu z možných vizí budoucího vzdělávání. Rozpočet ministerstva školství byl v minulém roce 239,7 miliard korun. Když se podíváme na celkový počet žáků za uplynulý rok, který činil 2 015 200 (MŠ, ZŠ, SŠ, VŠ), jednoduchým podílem zjistíme, že vzdělání jednoho studenta vyšlo na 118 946 Kč/rok. Počet odstudovaných hodin jednoho žáka na ZŠ je v průměru 888 za rok. Jedna odstudovaná hodina tedy vyjde přibližně na 134 Kč. Pokud se podíváme kupříkladu na weby italki.com či doucuji.eu zjistíme, že za tuto nebo velmi podobnou cenu jsme schopni zajistit soukromého učitele na takřka jakýkoliv předmět, jenž se navíc může věnovat pouze a jen jednomu žákovi, a nikoliv přeplněné třídě. Výhoda těchto a podobných webů je ta, že zde vidíme i hodnocení učitelů a pokud nám jeden nevyhovuje lze kdykoliv přejít k jinému. Osobně bych byl velmi rád, kdyby se část (zdůrazňuji „část“) vzdělání odvíjela tímto směrem. Jistě vyvstává mnoho otázek k takovému modelu vzdělávání. V následujících textech se pokusím nastínit odpovědi na dvě otázky: Nebylo by málo učitelů? Nebylo by vzdělání jen pro bohaté?

Představme si, že by se firma poskytující internet rozhodla účtovat měsíční poplatky podle toho, jaký máme operační systém, prohlížeč, počítač, navštívených stránek, času stráveného na internetu a podobně. Vše bychom si museli navíc sami evidovat a na konci měsíce tyto údaje poskytnout dodavateli, který by nám na základě této evidence vyměřil poplatek za daný měsíc. Pochopitelně by mohl i přijít na kontrolu, zdali jsme vše vyplnili správně. Jelikož v tomto odvětví existuje konkurence, tak bychom v takovém případě ihned přestoupili k jinému dodavateli. Firmy si uvědomují konkurenci, a tím jsou nuceny poskytovat lepší a lepší služby. V opačném případě by pravděpodobně zkrachovali.

Účetnictví je velice potřebné, avšak kvůli státu neuvěřitelně komplikované. Jelikož je stát monopolní dodavatel mnoha služeb, nemusí si lámat hlavu s tím, že bychom díky této komplikovanosti celého systému odešli k jinému dodavateli. Umožnění volnotržní konkurence ke státním službám by stát byl nucen vše zjednodušit, zpřehlednit a nabízet lepší a lepší služby, jinak by hrozil odliv odběratelů.

Všiml jsem si jakési dvojí definice práce. Tou obecnější je: účelná, užitečná činnost prováděná s vynaložením úsilí. Užší definice bývá synonymem pro povolání nebo závazek vydělávající peníze. Za problém považuji, když lidé skrze toto rozdělení začnou o těchto vymezeních práce smýšlet jako o něčem odděleném od sebe, jsouce v tom samozřejmě podpořeni zákoníkem práce. Může to mít podivné implikace — z určitého důvodu smíme zákonem pracovat „jen“ 12 hodin, ale zároveň samozřejmě nikdo nekontroluje, co děláme poté. Dalším zajímavým příkladem je dětská práce. Je zakázána, říkali nám, jenže jako taková samozřejmě existuje — děti pracují pro školu, rodiče nebo kamarády. Taky vám to přijde zvláštní, chránit někoho před prací tím, že smí dělat jenom práci, která je neplacená? Ve skutečnosti tak vynucujeme, aby dítě dělalo pouze formu práce, kterou naše společnost považuje za správnou. Dítě nemá například možnost zkusit si na určitou dobu zaměstnanecký poměr, aby vědělo, chce-li jednou podobným způsobem pracovat naplno. Je odkázáno na své rodiče a instituce, kteří nad ním získávají obrovskou moc, čímž ho činí ještě nesamostatnějším. Děje se to přitom čistě na základě toho, že si naše společnost usmyslela, že pro „tu práci“ s emočně negativní konotací je třeba určit jakési speciální podmínky.

Toto typické pojetí práce považuji za sociální konstrukt, který dvojím metrem věnuje pozornost různému vynaloženému úsilí, což může sloužit jak ideologii konzervatismu, tak socialismu. Mělo by být jedno, zda pomáhám blízkým, dělám ve fabrice nebo zda se vzdělávám. Všechno to je práce, na kterou by měl být brán zřetel a která by měla být posuzována dle jedinečných přínosů, k nimž vede. Naše existence je nakonec jen jedna a rozdělovat ji na úseky na základě práva, konstruktů a ideologií považuji za poměrně nepřirozené. Mým závěrem proto je: Emancipujme všechny podoby práce!