Jedna věc, na které se téměř všichni shodnou, je, že nemají rádi tzv. establišment. Pod tím si většina lidí představí obvykle nějakou skupinu „těch nahoře, co vládnou“, což můžou být vlády, státy obecně, úřady, nadnárodní organizace, ale také nejrůznější vlivní boháči a korporace. Tady se shodnou dokonce i ankapové a ankomové, akorát ankapové chtějí bojovat proti establišmentu volným trhem, zatímco ankomové zrušením peněz a soukromého vlastnictví. Bojovníci proti establišmentu byli vždycky tak trochu „na okraji“. Tedy takovej ten punk, protiproud, rebelství…

V poslední době si všímám, že zastánci Evropské unie se snaží tvářit, že jsou proti establišmentu. Že být proti Brexitu, chtít více evropské integrace a podobně, je forma rebelství, punku… Protože prý jdou proti zájmům korporací, bank a boháčů. Spoustu umělců jako Klus nebo Hřebejk se tváří, že jdou proti proudu jako osamělí bojovníci a hrdinové.
Nikoliv! EU JE Establišment. EU je vládnoucí skupina mnohdy bohatých s korporacemi kolaborujících úředníků. Být zastánce EU je střední proud. Nedělejme z toho punk, prosím. EU je přesný opak.

Často slýchávám, jak Česká republika – nebo rovnou Evropa – vymírá. „Rodí se málo dětí, pojdmě s tím něco dělat!“ Otázka však zní: „Je třeba s tím skutečně něco dělat?“ Tedy když pomineme strach z toho, že méně dětí do budoucna znamená menší rozpočet na důchody a jiné sociální pomoci, které si stát zapříčinil sám. Příčina paniky podle mě tkví v demokracii, ta totiž vyvolá paniku, pokud by „Češi“ začali býti v České republice menšinou.

4. listopadu 2018 vyšel na iDnes článek s titulkem „Udávání po našem. Nacistům Češi donášeli na kolegy i příbuzné“, a protože jsem konzervativní člověk a dám na dodržování tradic, už se těším na topnou sezónu, kdy budu moci nahlásit souseda, že mu kouří komín. Ale ostatně nač čekat, vždyť mohu nahlásit hospodskýho, že si zapálil ve svý hospodě, Vietnamce z večerky, že mi nedal účtenku, souseda, že měl zabíjačku a dal sousedům výslužku… Případně podám oznámení na souseda myslivce, že se chová divně, aby ho příslušníci trochu proklepli, jestli třeba nemá špatně uložené zbraně. Prostě udávat se dá furt. Věřím, že víte o dalších věcech, za které mohu své sousedy nahlásit a poradíte mi v diskuzi. Hezký demokratický večer.

Vím o člověku, který v žádné práci nevydržel déle než pár týdnů. Pak se to stupňovalo a hned druhý den po nastoupení do práce šel na nemocenskou. Říkal jsem si, jak tento člověk bude fungovat ve společnosti z dlouhodobého hlediska. Bylo pár pokusů o sebevraždu, pravidelné chození za psychiatry a človíček už se prý těší na invalidní důchod. Věřím, že existují i případy, kdy lidé obětují nějakou končetinu, aby se o ně stát po celý život staral a nebo prostě stačí být dobrým hercem a umět získávat razítka od lékařů. Stát přece nesmí dělat rozdíly a soudit člověka podle jeho pracovní historie. Soukromá charita si však vybírat může – a měla by. Čím lepší charita tím podrobnější příběh člověka, kterému pomáháte. I mezi charitami je konkurence a dobré jméno má organizace jen jedno. Navíc, kdo z vás má ten hřejivý pocit z pomoci druhému člověku, pokud tu pomoc provádí stát za vaše peníze proti vaší vůli, aniž byste si mohli vybrat komu?

Státní aparát má téměř neomezenou moc na vaším životem. Politici mají téměř neomezenou moc nad státním aparátem. Pokud tito politici s vážnou tváří naslouchají duševně narušenému jedinci, a dokonce mu tleskají, je to na pováženou…
…a pokud vám tito politici již stihli sebrat zbraně… pak jste v řiti.

„…nauč ho, jak rybařit a zničíš skvělou podnikatelskou příležitost.” – Citát, který je přisuzován K. Marxovi, je sice zajímavou a snad i vtipnou variací na všeobecně známý frazén, za to je ale z hlediska ekonomické vědy úplně mimo.

Věcí, která autora očividně minula je koncept takzvané časové preference. Jde o vcelku velmi logickou a na pochopení jednoduchou záležitost: Obecně se dá říct, že lidé preferují spotřebu nyní, před spotřebou později – kdyby to tak nebylo, tedy kdyby lidé preferovali spotřebu později před spotřebou nyní, byli bychom všichni mrtví. Kdybych vám nabídnul 100 Kč dnes nebo 100 Kč za dva týdny, je asi vcelku jasné, co si vyberete. Věci se ale stávají poněkud složitějšími, když jsou hodnoty statků různé – kdybych vám nabídnul 100 Kč dnes nebo 200 Kč za dva týdny, kterou z možností si vyberete? Zde už se odpovědi budou lišit v závislosti na tzv. časové preferenci. Časová preference vyjadřuje jednoduše to, jak velkou pro vás čas hraje roli. Člověk, který by do dvou týdnů jistě pošel hlady si tedy v mém scénáři nejspíš vybere první možnost, protože jeho časová preference je velmi vysoká. Naproti tomu člověk, který má všeho dost, si může dovolit dva týdny počkat a dostat o 100 Kč navíc.

A tady se dostáváme k jádru pudla. I kdyby motivace rybáře z citátu byly zcela výhradně sobecké (tím míním, že mu nezáleží na ostatních lidech, na jejich přátelství a mínění o něm atp.) v závislosti na své časové preferenci se může rozhodnout buď prodávat ryby po dlouhou dobu a tím v celkovém součtu získat víc, nebo si naúčtovat víc peněz jednorázově za výuku rybářství. V reálném světě vídáme tento jev všude kolem nás. Proč výrobci aut auta prodávají a neprovozují místo toho taxi služby nebo půjčovny, když ty jsou očividně výdělečné? Proč chovatelé krav přeprodávájí své mléko výrobcům sýra? A tak dále a tak podobně.

Přijal jsem pozvání do čajovny Cherubín na Náměstí Krále Jiřího z Poděbrad 5 v Řevnicích; budu povídat o ankapu, můžete se mě ptát a zejména se mnou nesouhlasit, diskutovat. Beseda bude spíše o základech, ale zajímavé dotazy ji samozřejmě mohou posunout dál – ke složitějším problémům. V případě velkého zájmu o nějaké konkrétní téma počítá majitel podniku s tím, že bychom mohli potenciálně uspořádat i další přednášky.

Těším se na Vás dnes večer v čajovně Cherubín!

Duševní vlastnictví je už podle svého názvu standardní součástí vlastnictví. Pokud chceme být v obhajobě svobody konzistentní a vyhnout se jakékoliv arbitrárnosti, tak si nemůžeme z konceptu vlastnictví vybrat pouze část a jinou část odvrhnout.

Často vyčítaná nekompatibilita duševního vlastnictví s hmotným vlastnictvím je pouze zdánlivá. Pokud vlastním svoje tělo, vyplývá z toho moje výhradní právo rozhodovat o jeho použití a zásazích do něj. Pro ostatní z toho vyplývá nemožnost vrazit do něj nůž nebo do něj praštit baseballovou pálkou, což nic nemění na tom, že tyto předměty legitimně vlastní. Stejné je to s duševním vlastnictvím. Z toho, že vlastním text článku, který jsem napsal, vyplývá moje výhradní právo rozhodovat o jeho užití. Pro ostatní z toho vyplývá např. nemožnost jeho obsah šířit v opsané, okopírované nebo namluvené podobě, což nic nemění na tom, že své psací potřeby, kopírovací stroje i nahrávací zařízení legitimně vlastní.

Odpůrci soukromého vlastnictví obhajují prakticky neomezené parazitování na druhých. Odpůrci duševního vlastnictví obhajují částečné parazitování na druhých.
________________

Urzova poznámka pod čarou: Nejsem autorem článku (mnozí stále předpokládají, že vše, co vyjde ve Stokách, píši já, což už dávno není pravda ani z poloviny) a s jeho vyznením nesouhlasím; měl jsem na toto téma celou přednášku, jelikož se jedná o poměrně komplexní problematiku.

Demonstrovat, či nedemonstrovat? Věčné téma libertariánů, kteří jsou téměř vždy v opozici proti vládní garnituře (a tedy přirozenými adepty na demonstranty), zároveň však nechtějí podpořit protestující, ke kterým ideologicky mívají bezmála stejně daleko.

Přináší neúčast na veřejném protestu z hlediska propagace svobody jakýkoliv pozitivní efekt? Proti vládě zcela jistě nikoliv, je to stejné jako vůbec nebýt libertarián. Proti demonstrujícím ovšem také ne, neboť se pak mohou nerušeně utvrzovat ve své monolitičnosti a společně vymýšlet nové kroky proti svobodě (ruku na srdce, kdy naposledy řečníci na demonstracích hlásali něco jiného?).

Jediné relevantní hledisko tedy je, zda jsem za stejný čas schopen (a ochoten) udělat pro svobodu více než šířením myšlenek svobody na masové sešlosti. Pokud ano, dobře pro nás všechny. Já ovšem na příští demonstraci zavítám. S chřestýšem na praporu.

Dnes je tomu na den přesně čtyři roky od otevření Stok. Návštěvnost sice neroste tak rychle jako v minulosti, ale stále roste; denně si nás prohlédnou lidé z více než tisíce unikátních IP adres. Přibyli i noví autoři (nyní jich máme přes sedmdesát – a všem patří mé díky); a především stále větší procento obsahu není tvořeno jen mnou, čímž jsme v podstatě začínali – za to jsem opravdu rád, jelikož mým cílem bylo vytvořit web, kde budou libertariáni psát a diskutovat své názory, nejen debatovat o mých textech. Děkuji!
Krom Stok máme samozřejmě celý Svobodný přístav, jeho Kanál i Fórum, navíc od minulého shrnutí roku ve Stokách přibylo ještě Studio Svobodného přístavu, tedy náš debatní projekt, do kterého chceme začít zvát hosty a živě streamovat, což bohužel není tak jednoduché, jak se původně zdálo (ale už se to blíží xD).

Takových úspěchů bychom nikdy nedosáhli bez Vaší popory, které si nesmírně vážíme (doopravdy, to nejsou prázdná slova) a z celého srdce za ni děkujeme. Dáváte nám svůj čas, sílu, peníze, motivujete nás; máme tu nejlepší komunitu, kterou si jen člověk může přát.
Zároveň prosíme o další podporu; dáváme našim ideám tolik, že více už reálně nemůžeme. A má to výsledky; počet libertaránů v ČR i povědomí o anarchokapitalismu raketově roste, oproti minulým rokům je nás stále víc, leč v celé populaci je naše zastoupení stále mizivé. Pojďme to společně změnit!

Ospravedlnit nemorální jednání morálním cílem je samo o sobě hrozné. Je to nejen nesmyslné, ale i neetické. A taky blbé. Až to lidem dojde, tak jim konečně snad dojde i to, že daně jsou nemorální ze své podstaty. A nemohou být jiné, bez ohledu na to, za co jsou utraceny. Nemorálnost totiž není v tom, na co jsou použity, ale v tom, jak jsou vybrány. A pak konečně nadejde čas na otázku, kdo by stavěl silnice.