Anarchie je (především v důsledku postojů mnohých levicových anarchistů, tedy například anarchokomunistů či anarchosyndikalistů) v očích většiny lidí spojována s (násilnou) revolucí; já osobně se však domnívám, že minimálně anarchokapitalismu revolucí dosáhnout prostě a jednoduše nelze. Proč ne? Inu, i kdyby byla nějaká revoluce úspěšná a anarchokapitalista převzal moc nad státem, má v zásadě dvě možnosti, co může udělat: Dá lidem skutečnou svobodu; jenže lidé dnes chtějí stát, takže první, co s tou svobodou udělají, bude založení státu. Druhou možností je, že jim zakáže vytvářet stát, čímž pádem se státem stává on sám. Lidi lze násilím donutit budovat lepší zítřky socialismu, plynovat Židy ve jménu nacismu, případně volit v demokracii, nelze je však donutit ke svobodě; tu musejí nejprve sami chtít, jenže když už ji drtivá většina lidí chce, není proč dělat revoluci.

Což mě přivádí k další zdánlivě nesouvisející oblíbené otázce, takovému dilematu; občas se mě někdo v diskusi zeptá, zda kdybych měl tlačítko, kterým bych mohl ze dne na den zrušit stát, zda bych jej zmáčkl (většinou narážejí na to, že kdyby stát zmizel z ničeho nic, nastane patrně chaos a násilí). Jenže taková volba je dle mého názoru nesmyslná; buď lidé stát chtějí, pak ale, když jim jej tlačítkem zruším, hned jej zase založí, nebo nechtějí, pak ale netřeba tlačítka. Řešit, zda „odinstalovat“ stát ihned, nebo ne, nedává smysl, neboť státu se lze zbavovat pouze tak rychle, jak lidé sami chtějí; chceme-li jej tedy zrušit, přesvědčujme a ukazujme výhody svobody! Nemyslím si ani, že by se lid pak ke svobodě demokraticky „provolil“, ale spíše, že když většina nebude stát uznávat, tento zanikne bez ohledu na nějaké volby (ale samozřejmě jak se bude společnost měnit, i v těch volbách se to projeví).

Evropská unie plánuje zavést regulaci opravitelnosti výrobků. Ve zkratce jde o to, že výrobky by měly být opravitelné a měly by k ním existovat náhradní součástky. Jedná se o snahu chovat se více ekologicky a ušetřit lidem peníze, které by vynaložili na nákupy nových modelů. Jak už to tak bývá, tak i přes dobrý úmysl může být realita úplně jiná, než jakou očekávají tvůrci a zastánci této regulace.

Opravitelnost a neopravitelnost v současné době je důsledkem volby spotřebitelů, ti svým jednáním a nákupními zvyklostmi jasně demonstrují, že je pro ně mnohem důležitější cena a dostupnost než opravitelnost a třeba trvanlivost. Snaha regulace jde tedy proti reálnému chování zákazníků. Co se týče argumentu s ekologií, tak zákaznické chování jasně ukazuje, že pro spotřebitele je dostupnost důležitější než nižší ekologická stopa.

Neopravitelnost výrobku často snižuje jeho cenu – pokud při návrh a volbě součástek nemusí výrobci brát ohled na to, jestli je výrobek opravitelný nebo neopravitelný, tak můžou zvolit vhodnější součástky – mají širší výběr toho, co splňuje vlastnosti, které od součástky potřebují. Důsledek je nižší cena výrobku. Výrobky s nižší cenou jsou dostupnější i pro nejchudší lidi, takže pokud stát (nebo EU) začne regulovat opravitelnost, zhorší dostupnost velmi levného zboží, což nejvíce ovlivní ty, pro které jsou ty nejlevnější výrobky jedinou dostupnou možností.

Další negativní věc spočívá v dostupnosti náhradních dílů nebo popřípadě službě opravy samotné. Oboje je určitý standard navíc oproti dnešní situaci a pochopitelně takový standard něco stojí a zákazník je vždy ten, kdo to v konečném důsledku musí zaplatit. To opět dopadá na ty nejchudší, protože ti jsou nejcitlivější na rostoucí ceny.

Řešením je neregulovat opravitelnost a tím pádem lidem nechat mnohem širší výběr. Výrobky budou dostupnější a pokud bude u lidí růst potřeba chovat se ekologicky, tak se to i projeví v jejich spotřebním koši.

Nemálo lidí (a před lety jsem k nim také patřil) má pocit, že „průměrní lidé“ nejsou dostatečně chytří či schopní, nedokáží se o sebe postarat a celkově se jedná o „tupé stádo“; každý z elitářů, již toto hlásají, samozřejmě považuje sebe sama za nadprůměrného (jak jinak; ostatně většina lidí se považuje za nadprůměrné). Kde se však bere to přesvědčení, že „skoro všichni jsou nesvéprávní idioti“? Dle mého názoru je to dáno tím, že všichni máme v životě věci, jež nás nezajímají, neorientujeme se v nich a ani o to nemáme příliš velký zájem, neboť naše priority jsou jinde, z čehož plyne, že všichni se alespoň v něčem jevíme býti idioty; u sebe však chápeme důvody, rozumíme a omlouváme si to, zatímco u ostatních ne, neboť vidíme jejich nedostatky v tom, co třeba sami považujeme za podstatné.

Snad každý člověk je komplexní jedinec, jenž má své slabé i silné stránky; rozvíjí to, co považuje za důležité, a stagnuje v tom, na čem mu příliš nesejde. A jen proto, že kolem sebe neustále vídáme mnoho lidí, kterak se chovají z našeho pohledu nemoudře, nemusí ještě „průměrný člověk“ být dement; jednak se zase v mnoha jiných věcech budeme chovat nemoudře my z pohledu jejich, ale především typicky neznáme celý kontext jejich jednání, takže to, co se nám může jevit stupidní, může být prostě důsledkem toho, že dotyční mají jinak nastavené priority a je pro ně důležité něco jiného než pro nás (což nám mimochodem komplikuje ocenění jejich kvalit). Každému, kdo kolem sebe vidí samé idioty, doporučuji se zamyslet nad tím, zda i on sám se kolikrát nemůže jevit okolí úplně stejně; netvrdím, že lidé jsou „si rovni“ a „stejně dobří“, ale spíše tolik, že to moc není jak posoudit.

Nemohu ani spočítat, kolikrát jsem za ta dlouhá léta, co se pohybuji mezi libertariány, byl svědkem toho, jak anarchokapitalisté nazývají minarchisty socany, minarchisté anarchokapitalisty fanatiky a anarchisté všech možných barev vedou svou nekonečnou válku o to, kdo je skutečný anarchista a kdo si na něj jen hraje; prostě jde o spory, ve kterých se pro argument ad hominem nejde daleko. Mě osobně to vždy mrzí, zejména když ze zkušenosti vím, jak snadno lze takovým zbytečným konfliktům v drtivé většině případů předejít prostě tím, že se nechceme pohádat a chováme se přátelsky; protistrana na takové jednání skoro vždy po chvíli přistoupí (pravda, nedávno mi jeden ankom na smířlivý přístup odvětil, ať jdu s tím hraním si na chápavého do prdele; to se však děje jen výjimečně), vážně si to někdy zkuste: Hledejte společnou řeč, snažte se diskusního oponenta pochopit.

Netvrdím, že máte souhlasit, postačí prostě nepřistupovat k tomu, s kým debatujete, jako k idiotovi jen proto, že má jiný názor; zkuste spíše hledat společné styčné body, ono to jde daleko častěji, než se může zdát. Pak třeba s překvapením zjistíte nejrůznější zajímavé věci; například že anarchokomunismus nemusí být nutně nekonzistentní. Položme si základní otázku, o co nám jde: Přesvědčit lidi, nebo vypustit páru a poslat někoho do háje? V druhém případě si asi každý poradí sám, leč k tomu prvnímu bych si dovolil připomenout, že vyvoláním hádky zaženete svého oponenta do emocionálního stavu, ve kterém nebude ochoten akceptovat názory druhých, což je kontraproduktivní; nemluvě o tom, že i z pohledu těch, kdo debatu sledují, vypadá lépe kultivovaná diskuse než dementní pořvávání. Chápu, že je to někdy těžké; z vlastní zkušenosti to však vřele doporučuji.

Mnozí tvrdí, že musíme chránit zaměstnance či spotřebitele regulacemi, neboť jsou ve slabší vyjednávací pozici než firmy. Mají-li však opravdu horší postavení, firma na ně přenese všechny náklady regulací a budou na tom ještě hůře. No a kdyby vážně nesla náklady firma, některé, hlavně ty menší, to nezvládnou a zaniknou. Tak bude firem méně, budou větší, budou mít menší konkurenci a jejich pozice bude ještě silnější.

Na světě je přes 7 miliard lidí. Ale jenom jednoho z nich znám tak dobře, že si troufám řídit jeho život - sebe. Přesto se jako nejlepší model fungování společnosti většinou obhajuje ten, kdy život každého jednotlivce řídí velké množství jiných lidí, kteří dotyčného ani pořádně neznají. Tato většina má jisté meritum ve svých úvahách - ať už v jejich ráji, nebo v tom našem, každý život je řízen; ale ruku na srdce: bude můj život řízen lépe masou lidí, kteří mne neznají, nebo mnou samým, kdo mě zná nejlépe?

Problémem demokracie je demokracie. Místo svých životů se lidé snaží řídit životy cizí.

Děti by neměly pracovat ale učit se nebo si hrát. Navíc obvykle nemají žádnou kvalifikaci, takže jejich potenciální práce nese pouze velmi omezenou přidanou hodnotu. Zákaz dětské práce je chrání. Toto je velmi obvyklý pohled na věc, pojďme se na to ale podívat i z jiných úhlů.

Dětská práce je v Evropě v dnešní době téměř nemyslitelná. V rozvojových zemích ale není ani v současnosti vzácná, je to způsobené především extrémní chudobou. Dětská práce je pro lidi v dané oblasti způsob jakým se snaží svoji chudobu řešit. Kdyby byli bohatí jako Evropané, nebyl by důvod, aby děti pracovaly – alespoň v takovém měřítku. Pro tamní děti je často lepší pracovat a nehladovět. Je hrozné, že dítě nemůže chodit do školy a hrát si a místo toho pracuje, ale je to pro něho mnohem lepší volba, než trpět hladem a ještě extrémnější chudobou, což je přesně to, co by se dělo, kdyby nepracovalo. Když by se aplikovalo striktnější vymáhání zákazu dětí pracovat, tak by chudé děti přišly o možnost, jak se stát o něco méně chudé. Proto takový zákaz obecně nejvíce dopadá právě na nejchudší lidi, které má chránit. Záměr je určitě dobrý, jako u drtivé většiny zákonů, dopady jsou ale bohužel jiné. Jak řekl Viktor Černomyrdin (ruský premiér v 90. letech 20. století) „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.“

V Evropě je situace trošku jiná, jsme oproti zbytku světa bohatí a tudíž tu dětská práce není potřeba. To ale neznamená, že její zákaz je správný. Některé děti třeba pracovat chtějí a stát jim v tom brání. Nemůžou tak efektivně nabírat zkušenosti a zlepšovat svoje schopnosti, které by pak mohly zhodnotit v dospělosti. Nemůžou si ani vydělat peníze, čímž jim stát brání opatřit si zdroje, které by mohly investovat do něčeho, co si chtějí koupit. Není racionální důvod, aby třeba 12 roční děti nemohly mít brigádu a vydělat si peníze.

Řešením je liberalizace, není důvod dětem zakazovat mít brigádu když jim je třeba 12 let. Obecně by se dalo říct, že v chudých zemích je zákaz dětské práce škodlivý a v bohatých částech světa zbytečný, protože vlastně neřeší žádný problém a pokud náhodou některé dítě chce pracovat, tak nemůže.

Tereza přijala pozvání iniciativy Folou a jede přednášet do brněnského podniku Živo u Palečka. Tématem budou drogy, jejich regulace, dekriminalizace a potenciál využití v medicíně a nejen tam.
Přijďte si ji poslechnout, podiskutovat, souhlasit či nesouhlasit; rozdílným názorům se v debatách meze nekladou.

Tak doražte dnes v 18:30 do podniku Živo u Palečka.

Spousta lidí je nespokojených se současným stavem demokracie. Vyčítá se, že vládne nějaká menšina (obvykle médií, boháčů, neziskovek a různých aktivistů) místo většiny, a že to není skutečná demokracie. Nesouhlasím s tímto hodnocením.

Za prvé - média, boháči, neziskovky i aktivisté, i to jsou členové lidu, ať se nám to líbí nebo ne. A demokracie je vláda lidu.
Za druhé - když vidíme, co by chtěla ve volbách nějaká většina... opravdu by to bylo lepší?

To, co lidem vadí, je to, že se jim vnucuje něco, co nechtějí. Lidé chtějí, aby bylo "po jejich", to je jejich přirozenost. Co si ale často neuvědomují, je to, že je zde mnoho skupin různých lidí, vzájemně se prolínajících, které nechtějí různé věci, a že jejich "po jejich" může být často proti "po jejich" někoho jiného. Neexistuje systém, který by prohlášením názoru nějaké skupiny za všeobecně platný zákon nevyvolal konflikty a odpor různých skupin lidí, proti jejichž "po jejich" takový zákon jde. Pokud chceme, aby mohlo být pro každého "po jejich", nemůžeme toho docílit vládou, nemůžeme toho docílit centrálními příkazy a zákazy, nemůžeme toho docílit glorifikací vyšších cílů a celků, ale jen a pouze svobodou, autonomií a zodpovědností každého jednotlivého z nás.

Pokud se Vám nelíbí, že současná demokracie Vám nedává to, co od ní chcete, zamyslete se nad tím, zda vůbec nějaká demokracie (či jiná forma vlády) může dát každému to, co chce. Demokracie neselhala. Naopak, demokracie přináší své plody. Ale ne každému chutnají.

Na své první přednášce v Polis jsem vyslovil myšlenku, ke které se mnozí v rozhovorech se mnou později vraceli, neboť ji považovali za podstatnou; proto o ní dnes napíši. Výsledkem toho, že jsme vystaveni propagandě, bývá indoktrinace, jež částečně blokuje naše kritické myšlení; k věcem pak přistupujeme tak, že vše dopředu „víme“, nehledáme argumenty a informace s cílem zjistit pravdu, ale jen si potvrdit svůj názor. Špatná zpráva je, že se to netýká jen etatistů a státní propagandy, ale i poté, co člověk prozře, může spadnout do stejné pasti na opačné (či kterékoliv jiné) straně; já osobně jsem se před několika lety přistihl, že tak funguji v rámci úvah o anarchokapitalismu: Předem jsem „věděl“, kde je pravda, a k argumentům oponentů přestal přistupovat jako k něčemu, co by mě mohlo přesvědčit. Dobrá zpráva pak je, že k napravení situace si to stačí uvědomit a plně přiznat, tím se ten přístup sám změní.

Jak takový stav své mysli detekovat? Obávám se, že taková zatemněná zákoutí v sobě má každý; vždy mě to fascinovalo, aktivně pracuji na jejich odhalování a jsem přesvědčen, že je to nekonečný proces. Za nejjednodušší metodu detekce považuji naši reakci na myšlenku, se kterou se setkáme poprvé; je-li složitá a nikdy jsme o ní nepřemýšleli, nelze rychle rozhodnout, zda se jedná o nesmysl. Víme-li hned, že něco „je úplně absurdní“ a až zpětně hledáme argumenty, můžeme si být jisti, že jsme v tomto směru byli indoktrinováni; jako příklad rád používám přirovnání vojáka, jenž zabije na základě rozkazu nadřízeného, a zaměstnance, jenž zabije na příkaz šéfa… skoro všichni hned „vědí“, že je to absurdní srovnání; až pak hledají důvody, proč vlastně. Nejde vůbec o to, zda přirovnání sedí, nýbrž o proces: „Ihned vím, jak to je; až pak jdu hledat argument.“ O dalších způsobech detekce napíši možná někdy příště.

Dětská práce je v současnosti v našich zeměpisných šířkách a civilizaci považována za něco špatného; a není divu, neboť v tak bohaté společnosti nedává smysl, aby děti pracovaly – zaprvé mohou díky studiu později dosáhnout na mnohem lepší práci a zadruhé existuje propastný rozdíl mezi hodnotou kvalifikované a nekvalifikované práce. V jiných časech či částech světa (v chudší společnosti) však toto bohužel neplatí; děti pracují prostě proto, aby rodina vůbec přežila – nejen, že tato nemá zdroje na jejich studium, ale často ani na to, aby je nakrmila. Jak takovou situaci změnit? Pouze tím způsobem, že daná společnost zbohatne; a rozhodně ne tím, že jim vnutíme zákaz dětské práce. Pracovat v šílených podmínkách šestnáct hodin denně je otřesné; ostatní možnosti (například hlad) jsou však ještě horší – kdyby nebyly, využijí jich. Zákazem je však přesně k tomu donutíme – k výběru horší možnosti.