Jak si řada z Vás všimla (a psala mi, za což děkuji), stránky Urza.cz včetně všech subdomén (tedy i Stok) minulý týden spíše neběžely než běžely. A ani teď není situace vyřešena (k některým subdoménám chybí SSL certifikáty, v důsledku čehož nejde HTTPS; databázový server je přetížen, takže Stoky mají občasné výpadky). Důvodem je kybernetický útok na mého poskytovatele hostingu, jenž je zároveň jedním z největších registrátorů domén v ČR; a protože jeho prioritou je DNS pro ty domény, problémy s hostingem řeší pomaleji, za což se Vám moc omlouvám. Bohužel nejsem schopen situaci řešit, jelikož k výpadkům dochází na straně mého poskytovatele.

Protože texty ve Stokách vycházejí automaticky, i během výpadku přibyly další; za minulý týden šlo o Morbidovu úvahu o rouškách, Ondrášečkův Stát jako zvyk, Mahařin text o rouškách a vlastnickém právu, Ondrášečkovu brilantní úvahu o svobodě a mou otázku, co je stát. Vše vřele doporučuji k přečtení.

Jelikož bez SSL certifikátů nefungují ani náhledy odkazů na sociálních sítích a spousta lidí se sem ani nedokliká, rozhodl jsem se do vyřešení problému nic nevydávat. I tak prosím autory, pište dál, vše vydáme potom!

Jelikož se v Terezky práci vyskytli COVID pozitivní lidé, rušíme dnešní anarchovečer; snad nám nic není, ale jistě to vědět nemůžeme, pročež nechceme riskovat promoření české anarchistické scény. Až se situace uklidní, oznámíme další termín.

Docela často se v diskusích o svobodné společnosti dostanu k tomu, že někdo chce, abych popsal, co vlastně označuji za stát; co ještě státem nazývám a co už ne? Stát je entita, která si (nezanedbatelně úspěšně) uzurpuje monopol na násilí na nějakém (nezanedbatelně rozsáhlém) území, které nevlastní; typicky je financována nedobrovolnými příspěvky (má sílu je vybírat, takže proč by tak nečinila). Svěří-li tedy někdo určité funkce dnešního státu soukromé firmě, tato se jen kvůli tomu nestane státem, i když bude dělat „skoro totéž“, pokud nebude nikoho nutit ji financovat a podřídit se jí. Z toho je dle mého názoru celkem jasné, proč je stát takové zlo: Vztahy (obchodní, osobní, pracovní… jakékoliv), které za něco stojí, jsou založeny na dobrovolnosti; nefunguje-li něco na bázi dobrovolnosti, zjevně to za moc nestojí, ergo nedává smysl to vynucovat, protože na tom někdo tratí (kdyby netratil, dělá to dobrovolně).

Slovo „svoboda“ mnohdy bývá používáno pro dva různé jevy – mohu na papíře mít možnost dělat, cokoli chci, ale mám-li těžké psychické potíže, nemám žádnou motivaci jít a těchto svobod, které mám, využít. Zpravidla pak ani nejsem schopen si je uvědomit, jsem de facto ve svojí hlavě nesvobodný.

Jak se vyvíjíme, okolí na nás činí různé nároky. Některé bohužel mohou být tak specifické a naléhavé, že nám brání stát se člověkem, kterým si přejeme být. Člověk cítící tlak okolí na to, aby se choval způsobem, který mu není blízký, nemůže být sám sebou. Toto často vede k frustraci, při níž lidé mají pocit, že jediným způsobem dosažení svobody je změnit systém. Takto dle mého názoru často vznikají kolektivisté - ve společnosti, v níž na ně společenské normy vyvíjejí tlak, třebaže jsou na papíře svobodní, se snaží prosadit změnu, která jim zajistí, že ostatní k nim již nebudou přistupovat jako ke kolečku ve stroji, nýbrž jako k plnohodnotné lidské bytosti. Právě skrze to, že spousta lidí nemá psychickou sílu svobody využívat, jim nedělá problém se těchto svobod vzdát ve prospěch většího (např. socialistického) blaha. Bohužel, toto řešení vnímám jako iluzorní, neboť svoboda v mysli pro jednoho v těchto situacích typicky znamená omezení svobod druhých lidí. Skutečným řešením je podle mě začít se zajímat o vlastní psychiku, změnit prostředí a s psychickými problémy se obrátit na kvalitní odborníky. Pro mě asi největším krokem k pocitové svobodě bylo obklopit se takovými lidmi, kteří mým potřebám skutečně naslouchají a se kterými mohu být, kýmkoli chci.

V posledních dnech se na sociálních sítích objevilo několik příspěvků, které obsahovaly fotky cedulí zakazujících vstup lidem s rouškami do restaurace nebo jiných soukromých prostor. Příspěvky dále celkem opovržlivě odsuzovaly ony majitele, kteří si před svůj podnik ceduli umístili. A nebylo to z důvodu, že by tím byla porušena oficiální nařízení. Bylo to spíše vyjádření naprostého nepochopení, jak někdo může být tak nesolidární.

Ohledně roušek, jakožto hodně kontroverzní záležitosti, si člověk může vytvořit názor na základě vlastních zkušeností, informací z rozličných médií nebo přímých vyjádření odborníků. Ti, ač mají za sebou podobné studium, se mnohdy vyjadřují k nošení roušek úplně opačně. Majitel restaurace, který zakazuje vstup s rouškou, si třeba přečetl jiné studie, jiné názory odborníků a jedná v souladu s tím. Jeho hospoda – jeho rajón. A ve výsledku je vlastně jedno, jestli je jeho přístup založen na vůbec nějakých souvisejících datech. Ač je to absurdní, stejně dobře můžou v majiteli roušky například vzbuzovat vzpomínky na dávná traumata z dětství. A proč by si ve svém dělal zle? Pro stoupence roušek – na světě jsou i jiné podniky.

Dost často si lidé postupem času navyknou na něco, co poté dělají pravidelně. Tím zvykem může být nějaký rituál – například vstávat v určitý čas, každý den sledovat televizi, kupovat si libovolný produkt atd. Složitějším zvykem by mohlo být například, jak jednáme s určitými lidmi, jak zacházíme se svými financemi nebo které zájmy máme. Některé zvyky jsou osvojené jedincem, jiné jsou stanovené společenskými normami - takovým zvykem by mohlo být třeba držení se etikety anebo různých náboženských pravidel.

U spousty zvyků se děje, že si jimi škodíme - pokud máme zvyk hodně utrácet, chovat se k lidem zle nebo si nějak ničit zdraví, neseme dlouhodobé negativní následky. Říká se však, že zvyk je železná košile, a mnohdy je těžké tyto zvyky změnit a přijmout vzorce chování, které nám prospívají více. Je vůbec těžké si přiznat, že zvyk, který dlouhou dobu uplatňujeme, je špatný - jeho zpochybnění je přiznání vlastní chyby a krokem do neznáma. Tohle platí obzvláště u těch zvyků, které jsou společensky stanovené, o těch nás totiž okolí systematicky utvrzuje. Přijde mi, že jedním z takových zvyků je stát, jak ho známe. Mnoho lidí ho podporuje, protože jsou na něj zvyklí, ale zároveň netráví čas analýzou, zdali je skutečně potřebný - protože to by zkrátka znamenalo zpochybnění něčeho, čemu celý život věřili, nebo bez čeho si ho už ani neumí představit.

Příliš na nějakém zvyku lpět je forma neurotického chování - jakmile se z něčeho, co nám dříve pouze vyhovovalo, stane obsese, není to dobře. Myslím, že neurotickým problémem celé naší společnosti je lpět na státu, jehož funkce spočívá hlavně v iluzorním přislíbení jakési zvláštní ochrany, která by dle jeho zastánců „náhodou“ nebyla v žádné jiné formě společenského uspořádání. Zbavovat se špatných zvyků je dobře, stáváme se tak charakternějšími lidmi. Myslím, že postupně omezovat státní moc by hodně přispělo charakteru naší společnosti, neboť, jak už celkem dlouho ukazuje ekonomie, stát je zatraceně špatný správce našich financí.

Z pohledu svobody je důležité pouze to, kdo a kde vyžaduje nošení roušek. Majitel pozemku, obchodu – prostě nějakého prostoru – má samozřejmě právo požadovat, aby ten, kdo tam vstupuje, měl roušku – nebo třeba skákal po jedné noze. Důvody jsou naprosto vedlejší. Jedinou otázkou je, jestli je právoplatným majitelem, protože pokud ne, má být majetek navrácen původnímu majiteli a zloděj má být potrestán. A stát není právoplatným majitelem vůbec ničeho, protože vše, co má, získal donucením. I peníze na to, co koupil.

„Peníze jen pracovitým lidem,“ čtu na předvolebním plakátě. Ke svým penězům se tak chová každý i bez politiků – dává je těm, kdo si je podle něj zaslouží. Zajímavé je, že pouze stát tenhle princip ze své podstaty porušuje (dává naše peníze těm, kdo si je podle nás nezaslouží) a politici slibují nápravu skrze… stát. Po volbách bude ten princip porušován dál. Stát nevyřeší problém, jehož je nevyhnutelnou příčinou.

Dnes v 18 hodin budeme s Terezkou a Vámi posluchači mluvit o zodpovědnosti v čajovně Cherubín kousek od Prahy. Do čajovny se rádi vracíme pro její nezvykle příjemnou atmosféru; přijďte ji také vyzkoušet!

Dnes je tomu na den přesně pět let od otevření Stok. V současnosti si nás denně prohlédnou lidé z více než tisíce unikátních IP adres. Přibyli i noví autoři (nyní jich máme přesně devětadevadesát – a všem patří mé díky); a především stále větší procento obsahu není tvořeno jen mnou, čímž jsme v podstatě začínali – za to jsem opravdu rád, jelikož mým cílem bylo vytvořit web, kde budou libertariáni psát a diskutovat své názory, nejen debatovat o mých textech. Děkuji!
Krom Stok máme samozřejmě celý Svobodný přístav, jeho Kanál i Fórum, navíc na popularitě stále získává Studio Svobodného přístavu, kam zveme zajímavé hosty, pořádáme pravidelné livestreamy a sledují nás velké tisíce lidí!
Toho bychom nikdy nedosáhli bez Vaší podpory, které si nesmírně vážíme (doopravdy, to nejsou prázdná slova) a z celého srdce za ni děkujeme. Dáváte nám svůj čas, sílu, peníze, motivujete nás; máme tu nejlepší komunitu, kterou si jen člověk může přát.
Zároveň prosíme o další podporu; dáváme našim ideám tolik, že více už reálně nemůžeme. A má to výsledky; počet libertaránů v ČR i povědomí o anarchokapitalismu raketově roste, oproti minulým rokům je nás stále víc, leč v celé populaci je naše zastoupení stále mizivé. Pojďme to společně změnit!

Finanční otroctví nezvyklý druh sexuálního fetiše, při němž mají někteří příslušníci (především) mužského pohlaví touhu posílat ženě většinu svého výdělku a nechat ji, ať o něm rozhoduje. Jejich domina jim pak část peněz vyplácí zpátky v podobně kapesného, mnohdy na velmi specifické nákupy. Řada mužů svoji dominu přitom nikdy nepoznalo osobně. Věřím, že tento vztah, pokud je založen na dobrovolnosti, může být pro obě strany prospěšný, i když je třeba pro mnoho lidí absurdní. Přijde mi, že podobnou formou vztahu je vztah státu k občanovi – řadu jeho peněz totiž obrovský byrokratický aparát ztratí cestou a poté mu dává kapesné – např. v podobě dotací, bezplatného skolství apod. Celý tento vztah je i podobně neosobní – málokdo přijde do kontaktu s tím, kdo rozhodl o jeho penězích. Myslím, že finanční otroctví je pro kolektivisty příkladem toho, že pokud někdo chce, aby někdo jiný rozhodoval o jeho financích, tržní cesta se vždycky najde. Proto věřím, že není třeba nutit celou společnost do finančního otroctví v podobě odevzdání dvou třetin peněz státu.

Jsi-li minimálně libertarián, určitě si ještě pamatuješ svoji fázi hladového hledání odpovědí, které posunulo tvé postoje k minarchismu – ať už jsi hltal Urzovy texty či videa, četl knihy o etice či ekonomii… Následovala fáze přesunu od minarchismu k anarchii. Určité druhy situací tento posun přímo iniciují a jiné zase brzdí (o tom zase jindy). Celý příběh zrození libertariána však začíná mnohem dříve. A to úspěšně provedeným zážehem, který rozhoří v etatistovi vnitřní touhu, ba přímo hlad po odpovědích a vyšle jej na cestu za poznáním. Podobně jako u škrtnutí sirkou, některé způsoby vedou k cíli více, jiné méně a spousta vůbec. Máčením ve vodě sirku fakt nezapálíš. Stejně jako úspěšně zvládnuté škrtnutí sirkou, tak i zážeh etatisty je osvojitelná dovednost. Pro správné provedení vyžaduje know-how, cvik a praxi, ostatně jako každá dovednost.

Pověz mi prosím nakolik je pro tebe důležitá schopnost umět efektivně iniciovat přerod etatisty v libertariána. Uvažuj dosažitelnou úspěšnost že z 10 etatistů se při správném provedení vydá cca 6 na cestu hladového hledání odpovědí, na cestu ke zrodu libertariána.