Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Stoky Svobodného přístavu budou dnes upgradovány na novou verzi; ta s sebou krom nového designu přinese i některé funkce, o které jste si během let žádali (celkové pojetí webu však i nadále zůstane minimalistické).
Během upgrade bude web několik hodin nedostupný (půjde-li vše dobře); pak poběžíme nějakou dobu v beta provozu (což bude trvat tak dlouho, dokud neodladíme chyby; testování sice proběhlo, ale nedělám si iluze, že bychom vychytali úplně vše).

Podle mnohých stát není špatný. Jen ho řídí „ti špatní lidé“. Jenže kdo jsou ti špatní? Proč zrovna oni jsou špatní, a jiní dobří? A kdo by tedy byli ti dobří? Pro komunistu je špatný liberál, pro liberála komunista, pro někoho demokrat, pro jiného pirát. Jenže každý systém je řízen nějakými lidmi. A špatný systém s dobrými lidmi je funkční asi jako špatně spočítané soukolí – dře a zasekává se. Rozhodně nefunguje. Kde je tedy chyba? Proč se nadává na „špatné lidi“ a ne na špatný systém? Chyba je totiž v přítomnosti „systému“ samotného. Odstraníme-li z pomyslné rovnice „systém“, nepotřebujeme už řešit „dobré“ versus „špatné“ lidí. Protože „špatný“ člověk, který nemá nade mnou moc, mi může leda tak… no, vy víte co.

Všade po svete stále viac a viac počúvame výroky typu: „Samozrejme sa nemôže stať, že niekto bude prenasledovaný za svoj názor. Ale povedzme si to otvorene ľudia sú veľmi hlúpi, nie sú schopný pochopiť keď im niekto klame. Takže štát musí zakázať všetky tie konšpiračne/klamlivé/protinárodne/… weby ktoré týmto hlupákom klamu.“ Dokonca sem tam počuť aj návrhy typu: „Spoločnosti ako Facebook by mali vláde posielať informácie o extrémistických príspevkoch aby podľa toho mohla vláda jednať.“ Alebo: „Aby boli naše národne média opäť naše musíme viac zdaňovať cudzokrajne média.“

V prvom rade mi príde veľmi nemorálne špehovať alebo znevýhodňovať ľudí s iným názorom ako je ten náš. Obzvlášť ak to robí štát. Výsledky podobných úvah už dnes môžeme vidieť. Napríklad na súčasnom Turecku, Maďarsku alebo aj Poľsku. Navyše je tu ta otázka: Ako môžeme my vedieť, že to, čomu veríme, je pravda? Veď predsa mnohí z ľudí, ktorí sa mýlia (napríklad konšpirátori), si myslia že oni majú pravdu a ostatní sú hlupáci ktorí sa mýlia a klamu. Čiže je dosť isté že aj my sami sa dostávame do situácii keď sa mýlime. Preto si myslím že je nutné nevnímať ľudí s iným názorom ako tých „zlých ideologických nepriateľov“, ale mali by sme sa navzájom brať ako ľudia s inými názormi, ktorých diskusia priblíži bližšie pravde omnoho lepšie ako cenzúra.

Přes FB byla uspořádána aprílová „fake“ párty v jednom z bruselských parků. Lidé samozřejmě na tuto oficiálně (ne)konanou akci dorazili. Náhodný kolemjdoucí by viděl jen větší počet lidí odpočívajících v menších hloučcích a posedávajících v parku, kterak si užívají krásné slunečné odpoledne. Netrvalo dlouho a dorazil onen „nástroj“ násilí za účelem rozehnání lidí, kteří si jen hleděli svého. Bylo tam hodně vzduchem létajících obušků, vody z vodních děl a také jezdců na koních. V ten den bych nikomu nepřál, aby se tam náhodou vyskytl nebo toho byl součástí. Lidé se samozřejmě začali bránit nebezpečí a agresi. A to buď útěkem, nebo opětovaným „útokem“… Přece nenecháte umlátit kamaráda obuškem.

Vyrojilo se velmi mnoho zpráv o této události a pohledů na ni. „Neměli tam být!“ „Je to proti nařízení!“ „Policie konala správně!“ Tak nějak mi to připomnělo události ze 17. listopadu 1989. Jen jiný režim, jiné nařízení, jiné důvody k rozehnání lidu. Co tedy mají tyto události společného? Jen kvůli nerespektování a porušování pravidel systému prolitou krev lidí, kteří jen svobodně projevovali svůj názor. Ano, i sezení v parku je projevem protestu nebo názoru proti aktuální vládě a nařízením a proti tomu, co se právě teď děje. Proč tedy jedno násilí schvalujeme a jiné odsuzujeme? Kde je ta dělicí čára? Podle mého jsou každá forma a každý projev útočného násilí neomluvitelné…

Polyamorie je způsob nemonogamního soužití, kdy člověk žije ve více milostných vztazích. Vyloučen není ani společný vztah více lidí. Pro mě osobně být polyamorickým člověkem znamená, že si povoluji cítit hlubokou a upřímnou romantickou lásku, ke kolika lidem si přeji, bez sebevýčitek. Totéž mi nevadí u mých partnerek, protože již nemám potřebu svoje nejbližší omezovat v jejich životě, a ani nechci, aby tak oni činili mně. Tato koncepce vztahů je postavená zejména na otevřenosti, komunikaci a respektujícím přistupu. Skrze něj jsem se přiblížil k mojí přirozenosti, svobodě v mysli a zejména autentičnosti ve vztazích.

Skutečnost, že dnes stát neumožňuje polygamní sňatky, lidem jako já přináší řadu komplikací. Pokud bych chtěl soužít s více partnerkami a vychovávat s nimi naše děti, vůči dítěti by se mnou měla právo vždy jen jeho biologická matka. To může komplikovat různé situace, kdy některé instituce požadují přítomnost rodiče s dítětem. V některých situacích to může jít naprosto proti zájmům dítěte, při úmrtí mě i biologické matky dítěte by muselo být dáno do opatrovnictví někomu z našich příbuzných nebo do ústavní péče. Řešení spatřuji v odluce manželství od státu. Manželství by mělo být především záležitostí smluvního vztahu. Každý by měl mít právo jakékoli množství lidí mezi sebou oddat a mělo by být na každém tržním subjektu, zda tuto instituci bude uznávat, nebo nikoli.

Stát proti nám vede válku. Zní to absurdně? No, ona je to ale v podstatě pravda. Jaká je definice války? „Válka je stav organizovaného násilí mezi dvěma nebo více skupinami lidí. Násilí je ve válce použito válčícími stranami jako mocenský prostředek k prosazení politických, náboženských, ideologických, ekonomických nebo jiných cílů.“ Co dělá stát? Pod pohrůžkou násilí (případně za použití násilí) prosazuje svoje politické, ideologické, mocenské (a někdy i náboženské) cíle. A vede tak vlastně válku proti vlastním občanům. Ta válka ale už trvá tak dlouho, že to vlastně skoro všem přijde normální…

Na jednu stranu panuje široká shoda (mezi ekonomy a vlastně i celospolečenská a snad také mezi politiky), že dobrovolná směna a dělba práce vede k blahobytu a prospěchu; celkem všichni chápou, že spolupráce je cestou k prosperitě. Z toho logicky plyne, že cokoliv, co směnu a dělbu práce nějakým způsobem omezuje, způsobuje pravý opak, tedy chudobu a úpadek; míra se pochopitelně různí podle velikosti takových omezení. Kdykoliv tedy někdo hlásá protekcionismus, to jest omezování zahraničního obchodu ve jménu „ochrany“ tuzemských podnikatelů, logicky tím jde proti blahobytu společnosti; a proč vlastně? Z jakého důvodu potřebuji „chránit“ nějakého podnikatele jen proto, že se mnou sdílí stejnou stranu nějakých umělých státních hranic? Argumentuje-li někdo zvoláním: „Nic než národ,“ považuji to sice za hloupé, ale ne nutně nekonzistentní; ať mi ale nikdo neříká, že protekcionismus „pomáhá ekonomice“.

Státní zásahy bývají obhajovány nedokonalou informovaností na volném trhu; dokonalá informovanost však neexistuje nejen na trhu, ale ani ve státu. Jenže stát potřebuje k plánování svých zásahů obrovské množství informací; nejen více než potřebují jedinci (ti se snaží řídit „jen“ svůj život), ale tolik dokonce tolik (neboť stát se snaží řídit životy obrovského počtu jedinců), že reálně není možné, aby je všechny získal. A přichází zajímavý moment: Čím lepší rozhodnutí má stát činit, tím více informací potřebuje, což ale není zadarmo, poddaní mu je musejí dávat na své náklady, které ale rostou s tím, čím lépe má stát být informován; paradoxně tedy čím lepší může být stát ve smyslu rozhodování, tím horší musí být ve smyslu obírání lidí o jejich zdroje. A jaká je ta optimální míra? To z principu nelze zjistit, neboť k tomu je zapotřebí těch informací; změny zkoumaného subjektu tedy mění metodiku zkoumání.

Dnešní přednáška Dana Steigerwalda byla (opět) zrušena; celkem smutné skóre na to, že se měla konat před rokem. Co myslíte, vyjde v červnu? Případně dokonce Dominikova přednáška o darkwebu v květnu?

„V Československé republice nebude míti více místa stará dobročinnost, která byla vždy pokládána za milost, jež obdarovaného chudáka vždy ponižovala a jeho lidské vědomí otupovala. Na místo ponižující milosti stavíme dnes sociální povinnost.“ (Tomáš Garrigue Masaryk) Obdarovaný chudák byl pak svému dárci vděčný; a možná zažil i ponížení, jež ho motivovalo dělat věci lépe. Pak přišla sociální povinnost; dotyčný se pak necítí obdarovaný, už to není tak, že mu někdo něco dal, teď je to jeho „právo“. A když někomu vysvětlíte, že má „právo“ na peníze ostatních a on tomu uvěří, nemá proč být vděčný; naopak je naprosto logické, když si ještě stěžuje, není mu to dost dobré a žádá víc. Proč by měl jednat jinak? Nemůžeme někomu přiznat „právo“ na něco a zároveň od něj chtít, aby za to byl vděčný; máte-li na něco „nárok“, vděčnost to vylučuje, neboť ta dává smysl jen tehdy, kdy člověk dostane něco, co dostat nemusel.

Lidé typicky nemají moc rádi politiky; nebo alespoň většinu z nich. Vědí o nich, že jsou zkorumpovaní, dělají si z nich v lepším případě legraci, v horším jimi pohrdaní; ano, leckdy mají i své oblíbence, ale jen málokdo je spokojen s většinou těch, kdo vládnou a tvoří zákony. Jen těžko by si lidé chodili k politikům pro rady ohledně etických otázek ve svých životech; a já to naprosto chápu, též bych k nim pro radu nešel. Proč jsou ale pak pro všechny tak posvátné zákony? Vždyť zákony jsou jen to, co odhlasují právě ti lidé, o jejichž morálním kreditu a schopnostech většina z nás pochybuje; a logicky konzistentně nelze tvrdit, že politik není ten, kdo by mohl dávat rady, ale zároveň je správné se jeho vůlí řídit. Jenže tady nejde o logiku, nýbrž o emoce; státní propagandou nám bylo natlačeno do hlav, že zákony jsou správné a musíme je respektovat – dokonce i když je zjevné, že nedávají smysl.