Autor: HynekRk
Čas: 2018-05-23 00:00:02

Ze skromných počátků až na vrchol

Co mají společného novinář a politik Karel Sladkovský, hudebník František Kmoch, malíř Max Švabinský, vynálezce František Křižík, politik Gustav Habrman, národohospodář Karel Engliš, hudební skladatel Vítězslav Novák, spisovatel Alois Jirásek, nakladatel a podnikatel Jan Otto, zakladatel genetiky Johann G. Mendel, arcibiskup Antonín C. Stojan nebo básník Karel Hynek Mácha? Narodili se v 19. století. To sice ano. Ale hlavní je, že jde o osobnosti, které se dokázali ze skromných či přímo chudých poměrů anebo z postavení nižších vrstev (malorolníci, venkovští řemeslníci, dělníci, sluhové atd.) či nuzných poměrů v pozdějších stádiích života vyšvihnout mezi významné a obecně známé osobnosti své doby (a výjimečně opět z této pozice spadnout, někdy až na dno). A to vlastní pílí a/nebo díky pomoci příbuzných a různorodé charity. Analyzoval jsem takhle před časem životopisy řady významných osob a vybral z nich několik desítek příkladů (nejde tedy o anekdotickou statistiku), které najdete zde (další díly jdou snadno dohledat). Podotýkám, že bych těch osobností mohl vybrat mnohem více! I když dnešnímu čtenáři některé tyto osobnosti nic už neřeknou, šlo ve své době o lidi dostatečně známé. Každopádně jde většinou o osobnosti, které se kvalifikovali do encyklopedie "Kdo byl kdo v našich dějinách" z nakladatelství Libri.

Dva příklady: Josef V. Sládek – jeho otec byl původně jen zedníkem, i když později se vypracoval na stavebního mistra. Sládek mohl studovat. Později se však rozhodl pro dvouletý pobyt v Americe, mimo jiné i z důvodu existenční nejistoty. V Americe pracoval mimo jiné i jako dělník na stavbě železnice a jako topič na lodi. I přes svůj původ a dělnické profese se stal Sládek významným básníkem a překladatelem. Johann Liebieg - byl jedním z vůbec největších a nejvýznamnějších podnikatelů 19. století v Českých zemích, potažmo ve starém Rakousku. Byl sice synem broumovského měšťana a soukenického mistra (ten brzy zemřel), ale začínal v Liberci jen jako pouhý soukenický tovaryš, později přešel k podomnímu obchodu s galanterií, s níž obcházel trhy v okolních městech. Koncem svého života zaměstnával tisíce lidí, vlastnil panství a chlubil se baronským titulem.

Kdysi byl používán plakát o osudu talentu za kapitalismu - žebrající houslista a o osudu talentu za komunismu (či nacionálního socialismu, už přesně nevím) - houslista hrající před diváky. Byl však osud talentu za (relativního) kapitalismu 19. století skutečně tak špatný?
Přečtení: 912
Autor: GrafSchmetterling
Čas: 2018-05-22 00:00:02

Majetek a Svoboda

Karel Marx se snažil ideově rozvrátit a organizačně ovládnout anarchisty první internacionály. To se se mu historicky podařilo: mnozí přijali jeho centrální tezi, že majetek (jiných) je jádrem všeho zla. Zbytek těch, kteří s ním nesouhlasili, prostě udal nebo vyšachoval z výboru (zachovaly se dokumenty, že aktivisty udával rakouským úřadům a byl za to placen). Symbolickým vyvrcholením jeho snahy byl pozdější krompáč do hlavy Trockého. Anarchokapitalisté zřejmě jako jedni z mála dosud nepodlehli této kampani. Tolik nám říkají možná druhořadé historické zajímavosti. Centrální otázka ale zůstává: je majetek dobro nebo zlo?

Co je ale majetek? Je to v první řadě právo rozhodovat o něčem co nám „patří“. Možnost rozhodovat se je svoboda. Zde se nám rýsuje důležitá spojitost: majetek -> svoboda. Možná je to jasnější naopak: když nic nemáš, tak nemůžeš o ničem moc rozhodovat, musíš dělat za obživu pro někoho jiného a poslouchat jeho rozkazy. Čili je z tebe otrok. Tvoje šance využít svoje talenty, iniciativu a inovaci jsou nulové. Je už celkem jedno, jestli odevzdáš svůj majetek nějakému zlému bankéři nebo zlému státu. Tvoje výsledná situace je v obou případech stejná. Tudíž pozitivní program je: hájit a šířit soukromý majetek, předcházet jeho akumulaci buď ze strany státu či bankéřů, odmítat Marxovu pohodlnou fikci, že fiskální podrazy jsou jakkoliv „zákonité“, rovněž tak socialistickou fikci, že zneužívání a rozšiřování moci státu je normální, zajistit vrozená práva majitelů, ne se pozdě a impotentně přít o to, proti kterému zloději více agitovat.
Přečtení: 1664
Autor: HynekRk
Čas: 2018-05-21 00:00:02

Silvio Gesell a tzv. kazící se a bezúročné peníze

Silvio Gesell byl německým obchodníkem, ekonomem a reformátorem. Je znám zejména pro svou teorii tzv. kazících se a bezúročných peněz. Peníze by měly být zatíženy udržovacím poplatkem, který by odstranil jejich „mocenskou převahu“. Praktické vybírání mohlo být provedeno pomocí kolků – u každé bankovky by bylo nutné prodloužit vždy po určitém čase její platnost nalepením kolku v ceně cca 1–2 % z nominální hodnoty bankovky. Lidé tak měli být motivováni, aby peníze neschraňovali (připomíná to lorda Keynese, že).

S tím je spojeno ovšem několik problémů, zde uvádím jen jejich výběr: A) Gesellův systém tzv. kazících se peněz dnes v podstatě existuje ve všech vyspělých státech, akorát místo kolkování se používá inflace, která vede k poklesu kupní síly peněz. Člověk tak nemusí chodit do banky si peníze nechat okolkovat, což by ho stálo ztrátu cenného času.
B) Gesellův systém tzv. kazících se peněz by postihl ty, co chtějí spořit, ale zároveň nechtějí moc peníze půjčovat. Půjčování je totiž spojeno s nejistotou toho, zda se peníze půjčovateli vůbec vrátí. Část půjček zůstane, jak je obvyklé, nesplacena.
C) Gesellův systém podporuje spotřebu na úkor úspor a investic a z dlouhodobého hlediska tak škodí hospodářskému rozvoji společnosti. Při vysokém poplatku (kolku) by měl podobné důsledky jako vyšší míra inflace a vedl by ke spotřebě kapitálu.
D) Lidé budou při svobodném výběru peněz preferovat nekazící se peníze, protože za tyto peníze nemusí platit kolek, kazící se peníze tak bude muset v oběhu udržovat nějaký zákon, který jejich oběh nařídí pod hrozbou pokut či vězení.
E) Gesellovy kazící se a bezúročné peníze nedokážou odstranit úrok. To je asi nejvážnější ekonomická výtka ke Gesellově teorii. Lidé mohou půjčovat Gesellovy kazící se peníze stejně tak dobře jako dnešní inflační peníze a požadovat za ně na oplátku více peněz nazpět – tj. úrok, i když objem půjček by byl nižší než bez Gesellových kazících se peněz (ceteris paribus) a úroky budou o to vyšší. Ke zmizení úroku tak nemůže dojít ani v systému Gesellových kazících se peněz (podrobněji viz ZDE).


Přečtení: 1657
Autor: Urza
Čas: 2018-05-19 00:00:02

Kanál Svobodného přístavu: Rozhovor pro Ecofin

Přečtení: 1967
Autor: Urza
Čas: 2018-05-18 00:00:02

Ankapu rozumí každý

Živím se tvorbou software. Programování, algoritmizaci, logice, databázím, matematice, počítačovým sítím, hardwaru a dalším příbuzným oborům jsem věnoval v životě desítky tisíc hodin, během kterých se stále učím; je to nikdy nekončící proces, během kterého chybuji, získávám informace, zlepšuji se a stávám se stále větším odborníkem. Mou odbornost lidé typicky nezpochybňují; maximálně se mnou občas třeba jiný programátor nesouhlasí, má na některé věci jiný názor, o čemž někdy diskutujeme – a ne vždy se shodneme, ale oba tématu rozumíme, tak to má hlavu a patu. Jen jednou se stalo, že by mi někdo, kdo přemýšlení o programování věnoval v životě ne víc než pár minut či hodin, začal vysvětlovat, jak to dělám špatně; jednalo se o agresivního důchodce a lidé si ťukali na čelo. Dokonce ani zákazníci v případě, že něco nefunguje, jak má, mi nechodí radit, jak to mám naprogramovat správně; vědí totiž, že nemají dostatek informací a zkušeností, než aby to dávalo smysl.

Neméně času jsem v životě věnoval studiu anarchokapitalismu, politické filosofie, etiky, rakouské ekonomie, praxeologie, volného trhu, historie různých forem totalitních režimů a podobně; i o tom jsem přečetl desítky knih, tisíce článků, vedl bezpočet diskusí a leccos sám napsal a vytvořil, chyboval, poučil se a neustále zvyšuji svou odbornost. S jejím zpochybňováním se setkávám na denní bázi; nejčastěji lidmi, kteří se tématem většinou nezabývali v součtu více než několik minut.

Nezdržují se studiem historických polycentrických právních systémů ani jedinou vteřinu, než mi vmetou, že nemohou nikdy fungovat. Z nějakého důvodu mají pocit, že tady znalosti a informace nepotřebují; nevnímají, že se chovají jako ten výše uvedený důchodce. Pochopitelně nevylučuji možnost, že si někdo vše nastuduje, a přesto nebude souhlasit; samozřejmě se to děje, úplně stejně jako se ne s každým programátorem shodnu na profesních otázkách. Ta diskuse však alespoň dává smysl.

Mohu se mýlit a chybovat v čemkoliv; ať už jde o anarchokapitalismus či programování. Leč k tomu, aby na tyto omyly mohl někdo smysluplně poukazovat, musí nejprve alespoň rámcově porozumět tématu a seznámit se s tím, co a v jakém kontextu tvrdím. Ohledně programování to všichni chápou; avšak mraky lidí, kteří poprvé slyší o anarchokapitalismu, zareagují odmítnutím skrze nějaký naprosto základní a nesčetněkrát vyřčený argument typu: „Kdo by asi bez státu stavěl silnice? Navíc spravedlnost, lékařská péče, vzdělání a bezpečnost by byly jen pro bohaté. A celé to nepočítá s průměrným člověkem.“ Pochopitelně jsem mohl ve vyvracení takových argumentů chybovat, ale takovou chybu nelze odhalit pouhým zopakováním toho argumentu; je třeba si o daném tématu něco zjistit, nastudovat, přemýšlet a seriózně debatovat. Vyvrátit na první dobrou desítky let starý myšlenkový směr, je asi tak pravděpodobné, jako že někdo najde chybu ve složitém zdrojovém kódu proto, že viděl Matrix.
Přečtení: 2253
Autor: FrantzVonLibrntaun
Čas: 2018-05-17 00:00:02

Stát proti chudým VII: Přesčasy

Člověk může ročně udělat maximálně zhruba 400 hodin přesčasů, pokud chce dělat víc, má smůlu, stát mu to totiž zakázal. Hlavní argument je samozřejmě ochrana pracovníků před zaměstnavateli a také ochrana zdraví pracovníků.

Tyto argumenty nedávají smysl. Zaprvé zaměstnavatel a zaměstnanec spolu kooperují na dobrovolné bázi. Oba to dělají proto, že nedělat to je horší volbou pro obě strany, poté jakákoliv regulace přesčasů v tomto kontextu pouze násilně intervenuje do lidské dobrovolnosti a nutí dělat lidi něco, co dělat nechtějí. Za druhé každý člověk vydrží jinou zátěž a navíc každá práce je jinak náročná (nemluvě o tom, že náročnost je v mnohých případech subjektivní) – jakákoliv snaha o regulaci je pouze střelbou slepce na pohyblivý cíl – stát nemá žádný způsob, jak efektivně reflektovat subjektivní nastavení každého jednotlivce. Pokud tedy někomu vyhovuje hodně pracovat, tak neexistuje důvod, proč by mu v tom mělo být násilně bráněno, za svoje zdraví si zodpovídá sám.

Zákon se tváří jako milosrdenství, ale doplatí na něho ti nejchudší lidé, kteří potřebují každou korunu a přesčas je vhodný způsob, jak si přivydělat. Stát tím opět ignoruje preference lidí a razí vlastní myšlenku, a každá myšlenka jiná, než je ta oficiální – státní, je zpravidla postihována sankcí. Stát si tímto postupně tvoří ideový monopol a každý, kdo ho odmítá respektovat je trestán. Recept na zlepšení je jednoduchý, nechat lidi vyjádřit vlastní preference svým chováním založeným na dobrovolné bázi a nezneužívat zákony k tlačení názorového monopolu.
Přečtení: 1924
Autor: Urza
Čas: 2018-05-16 00:00:02

Co je Svobodný přístav?

Svobodný přístav je Terezy a můj (teď už) zaregistrovaný spolek; nemusel by být, ale státní byrokracie nás k tomu dotlačila, neboť chceme-li dělat, co děláme, prakticky to bez spolku nejde. Stoky Svobodného přístavu byly jeho prvním projektem (ač tehdy ještě nebyl zaregistrovaný); přidal se Kanál Svobodného přístavu, facebooková stránka a Fórum Svobodného přístavu. Jedná se o platformy sdružující tisíce lidí s podobným přesvědčením a životním názorem; a tím ten výše ještě nekončí. Už nějakou dobu pracujeme na Studiu Svobodného přístavu; tam chceme rozjet talkshow (s Terezou ve dvou i s hosty), do které nám budete moci i volat a podobně, nicméně to není tak snadné, jak se zdá (nebo alespoň nám naivním bláznům zdálo). Respektive na to potřebujeme hodně času, který nemáme; a je třeba se naučit spoustu věcí, které neznáme, a vyřešit celou řadu různých zapeklitostí.

Co je cílem? Šířit myšlenky svobody, seznamovat lidi s anarchokapitalismem, oslovovat je a ukazovat jim pohled na svět, se kterým se moc často nesetkají. Jen na nich je, jak s tím naloží; naše mise spočívá v doručení těch myšlenek v co možná nejpřijatelnější formě (což se samozřejmě ne vždy podaří).

Co pro dosažení toho cíle děláme? Předně publikujeme; nejen texty na webu, ale napsal jsem knihu a momentálně s Terezou a zdejším autorem TaxationISTheft píšeme další. Krom toho dostáváme ankap do médií; každé slovo této věty je jeden odkaz, jenomže její délka nestačí, takže přesáhneme do věty příští (a to nemluvím o médiích tištěných). Také začínáme pracovat na grafice (to ještě není skoro nikde vidět, ale už probíhá tvorba). Natáčíme videa. Pracuji na nové sérii textů o ekonomické kalkulaci; zatím nevím, zda ji vydat jako budoucí knihu nebo ji protlačit do Reflexu či Finmagu. Chceme udělat kratičký (vážně hodně krátký) profesionální dokument, kde představíme lidem ankap i Přístav; nejspíše se ukážeme a představíme anarchii i v jednom profesionálním francouzsko-německém dokumentu. Snažíme se rozproudit veřejnou debatu, naposledy dopisem české televizi. Mluvím o ankapu s youtubery. Přednáším v deCentrále i ve školách. Mám relaci Anarchokapitalismus v online rádiu Slobodný vysielač. Krom Přístavu též s Terezou spravujeme Institut Ludwiga von Misese.

Dává vám to smysl a chcete nás podpořit? Pochopitelně nepobíráme žádné dotace, fungujeme z dobrovolných příspěvků. Přinášíme-li vám užitek, budeme rádi, když nám pošlete příspěvek na účet 2201359764/2010; daleko více bychom však ocenili pravidelnou podporu na měsíční bázi. Pro jednorázové příspěvky prosíme o variabilní symbol 4, pro trvalý příkaz symbol 2. Děkujeme! I vážně malá částka nám pomůže, zejména bude-li pravidelná.
Přečtení: 1970
Autor: Urza
Čas: 2018-05-15 00:00:02

Paradox poslanecké imunity

Poslanci (i senátoři) mají imunitu, na základě které mohou být trestně stíháni jen se souhlasem kolegů (a přestupky s nimi řeší jen kolegové); představte si, kdybyste to tak měli taky, stíháni můžete být jen tehdy, když to kolegové v práci odsouhlasí. Coby anarchokapitalista to vidím jen jako výsměch mocipánů prostým poddaným; jaké jsou ale ty „oficiální“ důvody k oblbnutí veřejnosti? Prý je tomu tak proto, aby poslanci (či senátoři) nemohli být „šikanováni“ zbytečnými žalobami, což by mohlo paralyzovat činnost parlamentu (či senátu); vnímáte ten výsměch? Zákonodárci vytvářejí systém práva, přičemž z něj potřebují výjimku, aby proti nim (jeho tvůrcům) nemohl být zneužit! Oni tedy vytvářejí zneužitelný škvár, ve kterém my musíme žít (občané též nemají imunitu, aby nemohly být skrze systém práva paralyzovány jejich firmy), ale sami potřebují výjimku, jež je má chránit před dopady toho, jak podělali svou práci!
Přečtení: 2364
Autor: FrantzVonLibrntaun
Čas: 2018-05-14 00:00:02

Limitní případ principu subsidiarity

Princip subsidiarity ve zkratce říká, že proces rozhodování a zodpovědnosti ve veřejných záležitostech se má odehrávat na nejnižším stupni veřejné správy, který je nejblíže občanům.

Tento směr je mnohými etatisty honorován a považují ho za správný. Troufám si tvrdit, že na pozitivním vlivu tohoto principu se shodne většina lidí. Nepotkal jsem mnoho lidí, kteří by ho vyloženě rozporovali. Ono to zní i logicky, proč by o veřejném osvětlení v Mrchojedech měla rozhodovat vláda, když kraj to ví líp než vláda, proč by o tom měl rozhodovat kraj, když okres to ví určitě líp, proč okres, když na obci vědí, co potřebují. Naopak, když jim do toho bude mluvit někdo z „vyšších pater systému“, tak to v nich spíše vyvolá pocit křivdy ve smyslu – oni tu nežijí, ale kecají nám do toho. Z principu vyplývá, že lidé blíž k problémům, ví nejlépe, jak se s těmito problémy vypořádat efektivně a s jakou prioritou.

Pokud takový princip obecně platí, neexistuje důvod proč, by měl najednou přestat platit na úrovní správy obce a neměl by platit dál na úrovni jednotlivých rodin nebo obyvatel v takové obci. Což při plné míře přenesených kompetencí je v podstatě identita s anarchií – každý, ať si rozhoduje o svých problémech sám, protože je sám zná nejlépe, ví s jakou prioritou je řešit a jaké zdroje na ně vynakládat. Otázkou zůstává, proč princip subsidiarity je obecně tak pozitivně přijímán (hlavně v kombinaci s demokracií), kdežto anarchie – potažmo anarchokapitalismus je neustále považován naprosto neoprávněně za chaos, sodomii a bezpráví.
Přečtení: 1593
Autor: Urza
Čas: 2018-05-13 00:00:02

Kanál Svobodného přístavu: Přednáška na střední škole ART ECON

Přečtení: 1003
Autor: Urza
Čas: 2018-05-12 00:00:02

Anarchokapitalismus v prvej línii: Vojny a armáda

Přečtení: 1011
Autor: HynekRk
Čas: 2018-05-11 00:00:02

Neutrální Moresnet

Neutrální Moresnet byl neutrálním území mezí dvěma státy Belgií (původně Nizozemím) a Německem (původně Pruskem). Toto území vzniklo po pádu napoleonské Francie, a to v letech 1814-15, a to v podstatě chybou Vídeňského kongresu, který nepřesně rozdělil původní francouzský zábor mezi Nizozemí a Prusko. Tyto státy se následně nedokázaly dohodnout na rozdělení území, a tak tento zvláštní útvar zůstal pod jejich společnou správou dalších 100 let (po 1. světové válce připojeno k Belgii), ovšem bez vojenské administrace. Správa to byla poměrně dost mírná, i když Německo později dělalo problémy. Daně byly dosti nízké, k roku 1882 stejné jako k roku 1814. Šlo celkem o 548 tehdejších dolarů (dnes je to určitě bratru minimálně 100x více, ale vzhledem k počtu obyvatel šlo o velmi malé daně) plus nějaké obecní daně. Export z Belgie a Německa byl bez cla, reexport už ovšem ne. Území mělo asi 3,5 km2 a původně ca 200 až 250 obyvatel. Časem však bylo obyvatel až asi tři tisíce, což značí poměrně velkou prosperitu. V Moresnetu také ležel velký důl na zinek (kalamit) (vytěžen roku 1885), ale vliv na růst obyvatel mohla mít i relativně velká svoboda a do určité doby i vyhnutí se vojenské službě. Moresnet se řídil právem Code Napoleon. Zajímavé ovšem je, že dobový pramen tvrdí, že: „Civilní a kriminální procesy jsou předkládány podle uvážení žalobce anebo navrhovatele před pruský anebo belgický soud.“ Šlo tak o konkurenci mezi soudy. Rovněž si zde konkurovali belgičtí a pruští notáři anebo soudní vykonavatelé.

Sestaveno na základě knihy „Neutral Territory od Moresnet“ od W. W. Tuckera a Ch. Hocha (volně k nalezení v různých formátech na webu); české wikipedie, heslo „Neutrální Moresnet“ aj.
Přečtení: 1484
Autor: FrantzVonLibrntaun
Čas: 2018-05-10 00:00:02

Stát proti chudým VI: Minimální mzda

Minimální mzda má zajistit důstojný život, nemá být pouhou almužnou, člověk za ni musí žít slušný život. Zní to krásně, než se člověk zamyslí trochu hlouběji. Nepochybuji, že zastánci minimální mzdy mají dobré úmysly, nechtějí nikomu škodit. To se jim ale bohužel podařit z principu nemůže.

Regulace minimální mzdy je regulace jako každá jiná. Jediné co reálně způsobí je, že sníží počet možností, které lidé mají k tomu, aby prošli realitou. Pokud omezíte počet možností průchodu, nikdy tím nezískáte nové lepší možnosti, pouze budou některé chybět, které mohly být pro některé lidi lepší, než ty které zbyly.

Zavedením minimální mzdy připravíte o práci všechny, kteří vykonávají práci s nižší přidanou hodnotou, než je hodnota minimální mzdy. To dopadne na ty nejchudší, kteří začnou být závislí na pomoci státu nebo si budou muset hledat novou práci, což pro ně je přinejmenším nepříjemná komplikace, tedy umělá zátěž. Minimální mzda neomezuje jen práce s nízkou přidanou hodnotou, ale i například stáže. Jsou lidé, kteří jsou ochotni pracovat za málo nebo i zadarmo, aby získali zkušenosti a kontakty, ale minimální mzda je pro ně jen další překážkou. Minimální mzda také přímo uměle snižuje konkurenceschopnost lidí vůči strojům, a tím vede k vyšší míře robotizace na úkor těch nejchudších a nejméně kvalifikovaných.

Stát by vůbec neměl nijak zasahovat do výše mzdy, je to čistě věc zaměstnance a zaměstnavatele, kde obě strany podstupují dané podmínky dobrovolně, tudíž neexistuje ospravedlnitelný důvod k tomu, aby jim v tom někdo třetí (stát) bránil.
Přečtení: 2111
Autor: Glande
Čas: 2018-05-09 00:00:02

Záchrana kulturního dědictví

V přemnoha diskuzích a článcích slýcháme a čteme, jak je stát potřebný pro zachování kulturního dědictví, památek, obrazů a já nevím čeho všeho, protože by jinak přišly na smeťák nebo zbourat a místo nich se postavi supermarkety a sklady. Musí se platit odborníci, kteří určí co zachovat a co ne a jak peníze státu utratit. Obyčejní lidé tomu nerozumí a nemají na to prostředky. Nebo je to jinak?

Cca 350-400 let starý barák s hospodou Packhorse Inn byl po staletích provozu nabídnut k prodeji ukrutnému developerovi, který ho chtěl předělat na byty. Pak se ale objeví pár štamgastů, kteří vyberou mezi sebou a ostatními 1 025 000 liber a dům vykoupí, aby se tam mohla dál provozovat jejich oblíbená hospoda. Sice se do toho taky míchal stát, ale jeho role byla spíš minoritní, protože bez ohromného nasazení "aktivistů" a široké veřejnosti by hospoda skončila.

Jaký je to rozdíl například od Švédska, které pod záminkou nedostatku peněz své archeologické nálezy z doby železné a raného středověku taví na železo!! Aspoň kdyby je prodalo do soukromých sbírek. Ale tam dochází k cílené likvidaci. A pak že památky ničí jen Islámský stát.
Přečtení: 1855
Autor: FrantzVonLibrntaun
Čas: 2018-05-08 00:00:02

Zdanění a regulace robotů

Není tomu dlouho, kdy se i u nás v ČR objevil nápad zdanit a regulovat roboty. Některé politické strany to mají i v programu. Podle nich technika připraví o práci tolik lidí, že je pracovní trh nedokáže vstřebat. Dokonce se ozývají hlasy po tom, aby roboty platily sociální pojištění. Jiní prosazují Industry 4.0 a chtějí robotizaci naopak subvencovat. Oba přístupy jsou nepochopení historického vývoje a ekonomických důsledků.

Historicky od dob pěstních klínů jakékoliv zlepšení nástrojů, metod nebo míry vzdělanosti mělo za následek nárůst bohatství společnosti a redukci námahy potřebné k vyprodukování konstantní hodnoty. V průběhu dějin běžně zanikala pracovní místa a trh lidi vždy vstřebal. Myslet si u robotizace opak, znamená opomíjet fakt, že nahrazování lidí roboty probíhá především pro snížení nákladů a pokud bude na trhu dostatek nezaměstnaných, tak klesne cena práce, což vytvoří přirozený tlak na zpomalení robotizace. Mechanismus robotizace je samoregulující z pohledu trhu práce. Navíc roboti nenahradí nikdy všechna místa, která byla potřeba k vyprodukování dané hodnoty, protože je někdo musí spravovat a ovládat. Na druhé straně tedy vznikne mnoho míst s vyšší přidanou hodnotou a menší mírou monotonie a námahy. Naopak, kdo chce pomocí subvencí podporovat robotizaci, tak vlastně přímo diskriminuje lidi a pokřivuje samoregulační mechanismus volného trhu, protože tím zlevňuje proces jejich nahrazení robotem.

Legislativní zásah do procesu robotizace přináší pouze riziko narušení dynamické rovnováhy volného trhu, který již mnohokrát historicky osvědčený proces zvyšování produktivity zvládl. Pokud politici chtějí lidem v konkurenci vůči robotům pomoci, měli by naopak snížit daně a deregulovat pracovní trh. Tím zvýší konkurenceschopnost lidí a sníží potřebu robotizace, protože pořídit si robota bude dražší než zaměstnat člověka.
Přečtení: 1486
Autor: Freeman
Čas: 2018-05-07 00:00:02

Stát jako garant spravedlnosti – skutečně?

Právo není totéž co spravedlnost. Pro někoho fráze, pro mě osobní prožitek. Moje rodina se soudí se státem od roku 1995. Předmětem sporu je vlastnické právo ke dvěma domům, které jsme užívali k bydlení a podnikání. V roce 1992 je stát v rámci privatizace prodal podniku X. Od něho je o rok později koupila moje rodina. V roce 1995 na nás stát podal žalobu, že domy nejsou naše. Ukázalo se totiž, že podnik X nebyl v době podpisu privatizační smlouvy ještě zapsán v obchodním rejstříku, tudíž z právního hlediska neexistoval. To si však úředník předem neověřil – pochybení státu! Kvůli tomu byla privatizační smlouva označena za neplatnou, stejně jako následná kupní smlouva mezi mojí rodinou a podnikem X.

Přes opakovanou snahu mojí rodiny vyřešit situaci mimosoudní cestou probíhá již třiadvacátým (!) rokem soudní mašinerie držící mou rodinu v životní nejistotě. Po celou dobu jsme naivně doufali ve spravedlnost. Proto jsme vložili do rekonstrukce domů nemalé úsilí, vlastní práci, čas i peníze. Jenomže – právo a spravedlnost není totéž. Ačkoliv se většina soudů z pohledu morálky stavěla na naši stranu, z hlediska práva jsme spor prohráli. V roce 2011 soud rozhodl, že vlastnictví domů připadá státu. Všechny další soudní i mimosoudní snahy o zvrácení tohoto rozsudku byly marné.

Navíc stát mé rodině nejen nevrátil investice vynaložené na koupi a rekonstrukci domů (o odškodnění za psychickou újmu spojenou s vleklým sporem ani nemluvě), ale ještě si začal nárokovat ušlé nájemné za to, že moje rodina „jeho“ domy užívala. Nezbylo nám než svůj domov a provozovnu k podnikání v roce 2015 opustit. Zůstal jen pokračující soudní spor o výši ušlého nájmu a pocit křivdy, nespravedlnosti a nedůvěry ve stát a jeho instituce, včetně těch soudních.

Případ dokládá, že ačkoliv se stát prezentuje jako ochránce lidí, ve skutečnosti se tak sám nechová. Stát rozhoduje svými soudy podle svého práva ve svůj prospěch. Není a nemůže být garantem spravedlnosti. Ovšem, selhává-li stát v tak základní věci, k čemu je potom dobrý?
Přečtení: 1979