Často slýchám, že v ankapu by měli moc ti bohatí, zatímco chudí lidé by byli opomíjeni, proto potřebujeme demokracii, kde má každý bez ohledu na finanční zdroje stejný hlas. Tento argument sice působí na emoce, ale logické odůvodnění nemá.
1) Když je někdo v kapitalismu bohatý, tak většinou společnosti (včetně chudých) nějakým způsobem pomohl. Pokud se někomu jeho chování nelíbí, nemusí u něj nakupovat nebo využívat jeho služby (samozřejmě za předpokladu, že to bude podnikatel).
2) Chudí se můžou spojit, a tím přeplatit i velmi bohatého člověka.
3) Je známo, že politici i úředníci jsou podpláceni velkými korporacemi, jejichž vlastníky jsou právě ti boháči, na které tolik etatistů nadává. Na internetu se dá najít spousta takových podvodů a věřím, že to není ani polovina případů.

Jeden můj kamarád v pondělí při nenápadně libertariánském popivním rozhovoru zmínil, že zavírání politiků někam za plot do zoo/panoptika/blázince dle mého návrhu není nejlepší nápad, a že lidé by spíše upřednostnili politiky střílet. S tímto názorem nesouhlasím, neboť pokud by lidé vystříleli politiky (proti čemuž osobně nejsem, avšak škoda takto morálně kvalitních reprezentantů mafie zvané stát), do druhého dne by si našli politiky další. Zášť vůči politikům není systematická, nýbrž je zaměřená na konkrétní kusy, jejichž identifikace se liší dle toho, kterému klubu dotyčný potenciální střelec fandí. Potřeba jakýchkoliv politiků a státu obecně je hluboce zakořeněná idea podporovaná jednak vzdělávacími institucemi, jednak jistou setrvačností společnosti samé. Dokud si lidé budou myslet, že jejich problémy za ně vyřeší nějaké všeobjímající hůhů přesahující jejich vlastní sebevědomí i chápání, do té doby budou sobě i ostatním (proti jejich vůli) dělat ze života peklo dáváním důvěry zdatným manipulátorům a psychopatům slibujícím blaho ve jménu onoho neuchopitelného hůhů. A v případně jakékoliv násilné revoluce budou tito lidé prvními mezi těmi, kdo budou vzývat ty, již přislíbili učinit pořádek a v hůhů pokračovat. Proto (a nejen proto) anarchokapitalismus nelze šířit násilím, ale jen klidným postupným vysvětlováním, jakýmsi nabízením červených pilulek pro únik ze státního matrixu, a postupnou erozí věci, která je v konečném důsledku jen škodlivým memetickým virem usazeným v našich hlavách.

Bojovali jste někdy s ideou? Nemá zbraně ke zničení, tělo k zabití. - Gowron

Poznání level 1: Zastupitelská demokracie je vláda většiny.
Poznání level 2: Zastupitelská demokracie je vláda cca 200 lidí, neboli sled až čtyřletých autokracií.
Poznání level 3: Zastupitelská demokracie je vláda menšiny nad většinou, tj. autokracie.
K zamyšlení: Kolik lidí reálně rozhoduje či rozhodlo o konkrétní věci? Obvykle jen několik málo lidí, kteří rozhodují za většinu (návrhy zákonů, připomínkovací řízení, lobování, ústavní soud). Někdy i jen jeden (např. amnestie, soudní znalec na jména).

Deficit státního rozpočtu by se dal charakterizovat jako prohlášení vládnoucích elit: „Utratíme víc, než vám jsme schopni ukrást.“

Citace: Ještě dál v této problematice zachází Německo. V červnu minulého roku provedla německá policie razii v 36 obydlích v akci koordinované přes 14 spolkových zemí. Většina zatčení byla za pravicový extremismus na síti, ale došlo i ke dvěma zatčením za levicový extremismus a jednomu za útok na základě sexuální orientace. „Že nenávistné posty neubývají, je jasným znamením, že se policie v této problematice musí více angažovat,“ uvedl Holger Münch, prezident německé federální kriminálky.

Když byl Josef Goebbels poprvé zvolen poslancem, zachránilo ho to před vězením. A za co byl odsouzen? „Za pravicový extremismus.“ V té době bylo několik jeho odpůrců také zatčeno a za co? „Za levicový extremismus.“ Zpětně víme, k čemu to vedlo. A nevidím žádný důvod, aby to k tomu nevedlo opět. Pokud stát rozhoduje o tom co je povolená Pravda, vede to k extrémismu a nevraživosti ve společnosti. Nikdo jiný než stát, tohle nedokáže v takovém měřítku. Pokud dáme státu právo rozhodovat o našem životě a smrti, jsme už vlastně mrtví.

ČNB se rozhodla zakročit proti hypotékám. Její nová pravidla požadují, aby celkový dluh klienta banky nepřesahoval devítinásobek ročního čistého příjmu a současně měsíční splátka dluhů byla nejvýše 45 procent měsíčního čistého příjmu. ČNB v minulosti při sledování keynesiánské anticyklické politiky a při snaze eliminovat posílení koruny vůči euru, z důvodu kvantitativního uvolňování dalších a dalších eur do ekonomiky Eurozóny ze strany ECB, zaplavila českou ekonomiku (prostřednictví komerčních bank) velkým množstvím nových korun. Podnikatele zajímá samozřejmě rozdíl cen mezi výstupy jejich produkce a vstupy pro jejich produkci. Je-li tento rozdíl záporný, nebudou si půjčovat od bank a ani banky jim nebudou moc půjčovat. Tato situace nastala i při poslední hospodářské krizi a trvala poměrně dlouho.

ČNB a ECB proto do svých ekonomik napumpovaly opravdu mnoho nových peněz a dělaly to obě dost dlouho (u ECB byly důvodem i obrovské dluhy některých zemí Eurozóny). Nové peníze začali u nás v ČR lidé časem používat mimo jiné na nákup nemovitostí, jako jsou byty a domy. Proto jsme v posledních letech svědky opravdu velkého vzestupu cen bytů a domů (ten se ovšem neodráží v indexu spotřebitelských cen). ČNB tak vlastně hasí požár, který sama způsobila. Místo běžného zvýšení úrokové sazby ovšem používá poněkud neobvykle jiné metody. Nabízí se otázka proč? Snad se ČNB bojí, že zvýšení úrokové sazby by vedlo k další hospodářské krizi (likvidace mylných investic jak v případě hypoték, tak v případě podnikových úvěrů). Keynesiánská anticyklická monetární politika vede celkem logicky k tomu, že některé mylné investice, které měly být hospodářskou krizí zlikvidovány, přetrvávají. A navíc díky ní vzniknou i nové mylné investice.

Začínají prázdniny, které nemalou část z nás nějakým způsobem ovlivňují, ať už jde o školáky, jejich rodiče, vysokoškoláky, učitele, návštěvníky různých festivalů a podobně; návštěvnost webů s články (i takovými stokovými nečlánky) a komentáři klesá, ale také můj časový harmonogram bude prázdninami ovlivněn. Z toho důvodu přepínám Stoky na dva měsíce do prázdninového módu, což znamená:
1/ Texty zde nebudou vycházet s takovou pravidelností jako doposud; publikovány budou spíše nahodile.
2/ Prosím libertariány, kteří mají více času, o texty do Stok; ty mi posílejte mailem (případně publikujte sami; ideálně trefujte dny, kdy nic nevyjde xD).

A hlavně užívejte léta!

Dotace jsou nástroj, který se tváří tak, že pomáhá chudým a slabým, přitom je to ryzí příklad selhání systému. Myšlenka dotací je špatná už z principu bez ohledu na praktickou implementaci. Dotuje se zpravidla něco, co by jinak nefungovalo, jinak neexistuje důvod to dotovat už přímo z logiky věci. Dotace živí neefektivitu, která by viníka za normálních okolností požrala a vyčistila systém od něčeho, co zřejmě nefunguje nebo funguje špatně. Pokud ale začneme dotovat, tak následky sanují všichni plátci daní místo viníka. Systém tak částečně přichází o očistný mechanismus.

V obecné rovině je patrné, že jde o ekonomické plýtvání, které platí úplně všichni, takže i chudí z toho mála, které mají. V praxi je situace ještě zajímavější, protože vzhledem ke složitosti dotačního systému a nutnosti splňovat většinou přísná kritéria, je složité se k dotaci dostat. To znamená, že vzniká další režie, která zvyšuje ekonomickou neefektivitu a také zvyšuje požadavky na zdroje žadatele. Takže chudý člověk má problém dostat dotaci, protože neví jak, a nemá čas to řešit, popřípadě nemá peníze na právníka, který by to zařídil. Celý tento systém pokřivuje trh a následek jsou horší služby a zboží za vyšší ceny, což je další faktor, který nejvíce dopadne na ty, kteří nemají ekonomickou sílu na to, aby si připlatili za kvalitnější a lepší plnění.

V diskusích s odpůrci anarchokapitalismu často zaznívají různé stesky, jak anarchokapitalismus neřeší to nebo ono, jak by se něco zhoršilo, nebo jak by dokonce živořily či umíraly miliony lidí. Ukazují na stát, který řeší různé problémy, byť ne třeba nejlépe, ale pro odpůrce anarchokapitalismu jsou státní řešení vzorem. Všechny tyto argumenty kloužou po povrchu, protože jejich nositelé nechápou jednu věc.

Anarchokapitalismus není řešení problémů. Anarchokapitalismus je prostor k řešení problémů.

Různí lidé mají různé problémy, a jen lidé je mohou a dovedou řešit. Ne nějaký spasitel, ne nějaká nadpřirozená bytost, ne stát. Stát ví houbeles, jaký má kdo problém a jaké řešení by komu pomohlo; může se jen domnívat a pak nějaké řešení všem vnutit; často bez valného úspěchu. Skutečné řešení problémů často vyžaduje individuální a osobní přístup. Proto to nejlepší, co může být, je mnohost. Přítomnost mnoha způsobů řešení v kterýkoliv čas. Narozdíl od státu, který nabízí omezené množství řešení ustrnulých i mnohá léta, lidé jsou vynalézaví a nabídka řešení se může měnit ze dne na den, podle potřeb těch, kteří mají problémy; každý (nebo téměř každý) si může vybrat. Nejdu se svým problémem za nějakým anarchokapitalismem, protože to není nějaké božstvo, ale prostor. Jdu s problémem za jinými lidmi, protože ti konají, jednají, řeší.

Stát je historicky jediná monopolní korporace, která kdy okrádala chudé lidi o víc jak polovinu jejich příjmu, a ještě vytvořila aktivní přesvědčení, že za chudobu těchto lidí může to, že ti bohatší se nenechali okrást více.

Každý politik, chce-li zapřáhnout společnost do okovů stále vyšších daní, přísnějších zákazů a nesmyslnějších příkazů, dobře ví, že to nemůže udělat najednou, protože to by si lid obecný mohl něčeho všimnout a bouřil by se. Musí na to chytře a žába se musí vařit pomalu. Jednou z metod, jak toho docílit, je kompromis. A tak politik vypustí nějakou naprosto příšernou změnu, a prohlásí: "Je to jen návrh, některé parametry ještě musíme upravit."

A vaření může začít. Ve společnosti se strhne diskusní mela. Jedni návrh zcela odmítají, další schvalují, další upravují parametry. Celkem logicky by největší slovo měla mít pozice zachovávající současný stav, nicméně často se odmítání návrhu setkává s tím, že odmítnutí přece není konstruktivní kritika, a tak ti, co návrh odmítají, jsou do země zašlapání všemi ostatními konstruktivně kritickými. Tak je tedy dosaženo kompromisu v podobě zhoršení situace mnoha lidí. Tímto způsobem je možné schválit zákaz prodeje o svátcích (původně o víkendech, nakonec jen pár dní v roce), EET (původně pro všechny, nakonec v několika fázích a s různými výjimkami) a řadu dalších, jež si teď zrovna nevybavím.

Co mi na tom všem vadí, krom těch nesmyslů samotných, je to vnímání ve společnosti: Snaha nenechat se ojebat, snaha odmítnout každý ojeb je brána jako něco destruktivního, jako dupání do báboviček vlhce snících etatistů. Je to ta představa, že změny se přece dělají pro změnu, že jsou v zásadě dobré a stačí je občas jen trochu upravit, a kdo se brání, ten je nepřítelem pokroku, nebo dokonce nějakým nepřítelem třídním (to je určitě zloděj, vykořisťovatel atd.). Přitom ti lidé, kteří se brání změnám, dost možná vidí dopředu, dost možná se drží jasných zásad a mají jasnou představu, o čem to celé je. Aspoň tu si nenechme vzít. Kompromis je jistě dobrá věc v případě sporu, ale není to dobrá věc, pokud jde o zásady.

Poslední dobou se můžeme sem tam doslechnout o omezování a následně i úplném zrušení hotovosti; k čemu by to bylo? Inu, stát by měl absolutní kontrolu nad všemi peněžními transakcemi, které probíhají; kdykoliv něco někomu zaplatíte, zůstane elektronická stopa, po které se mohou v případě potřeby vydat uniformované opice. Pak by v zásadě byla zbytečná i ta EET, protože stát by viděl ještě mnohem víc. Samozřejmě to nepůjde ze dne na den, lidé by brblali, nicméně postupnými krůčky se k tomu blížíme (už teď jsou zákonem omezeny příliš velké hotovostní transakce); a až zruší hotovost nějaká „západní vyspělá země“, začnou nám ji naši politici dávat za příklad hodný následování, protože „poctivý člověk se přece nemá čeho bát“. Je to pochopitelně k pláči, ale co s tím? Naštěstí pořád máme kryptoměny; těm by zrušení hotovosti mohlo dát obrovský prostor.