Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Minulou přednášku o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála jsme mluvili s Evou Césarovou o psychedelicích.
Dnes vystoupím zas jen osamoceně; věnovat se budu regulatorním principům anarchokapitalismu – ten totiž neznamená svět bez pravidel, jen bez vládců.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 1. února; Tereza se na ní bude věnovat historii psychoaktivních látek.
Těšíme se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

Netlačte mě dělat věci, protože pak nevím, jestli ty věci chci dělat kvůli sobě, nebo kvůli vám. To mě mate, a čím zmatenější jsem, tím hůř se mi žije.

Kolik úžasných knih by nevyšlo, kdyby o tom rozhodovala nějaká centrální autorita/plánovač? Podle čeho by se rozhodoval? Nejde jen o ekonomickou kalkulaci, ale i o určitou myšlenkovou cenzuru. Co je pro jednoho brak, pro druhého může být nejlepší knihou, která zcela změní jeho život.

Často slýchám o tom, že lidé chtějí svobodu. Svobodu pro sebe. „Svobodu“ být těmi největšími diktátory na světě a určovat druhým, jak mají žít.

Dnes v 18 hodin budu mluvit o různých anarchistických směrech v čajovně Cherubín kousek od Prahy. Do čajovny se rád vracím pro její nezvykle příjemnou atmosféru; přijďte ji také vyzkoušet!

Často si představujeme, že demokracie nám umožní omezit svobodu hloupých lidí, abychom je ochránili před zničeným životem. Tak často už si ovšem neuvědomujeme, že i my jim tím dáváme příležitost zničit život nám. Jedinečným benefitem anarchie je v tom, že v ní hloupí lidé mohou ničit život „pouze“ sami sobě.

Všem, kteří se proti kritice ohánějí argumentem „vždyť je to dobrovolné“, chci jen říct: Nevynucovat věci násilím je pouhé minimum morálky.

Základní atribuční chyba je kognitivní zkreslení, kvůli němuž máme při posuzování pozorovaného chování lidí tendenci přeceňovat dispoziční okolnosti, zatímco u sebe přeceňujeme situační okolnosti. Když vysvětlujeme jednání ostatních, hovoříme například o schopnostech a vlastnostech, zatímco u sebe spíš o vlivu náhody, aktuální náladě a podobně. Spousta diskuzí na téma bezstátní společnosti obsahuje různé katastrofické scénáře. U nich mi přijde, že existuje chyba podobná, ale ve vztahu ke známému systému: Zaprvé, pokud nastane problém v něm, je to selhání jednotlivců. Zadruhé, pokud nastane problém v anarchii, je to problém daného uspořádání. Diskutující se bohužel často zaseknou u bodu 2, zaleknuvše se katastrofického scénáře, a nejsou ochotni jít dál. Tyto modelové situace typicky postrádají širší kontext, který si diskutující umí doplnit pouze do známého systému. U známého systému naopak dokážou najít spoustu situačních výmluv, proč daná věc nešla a jak by normálně byla lepší, čímž pak budou status quo považovat za lepší, než jaký doopravdy je.

Všiml jsem si, že u historických a literárních postav lidé často schvalují činy, kterých by se nikdy nedopustili a u ostatních je zavrhovali, třeba vraždy nepřátel. Jak je to možné? Působí to na mě tak, že tito jednotlivci často svoje pojetí morálky odvozují od společenského řádu. Zkrátka se toho násilí nedopouštějí, protože systém, ve kterém žijí, tuto formu násilí nepodporuje. Dojdou-li ovšem k závěru, že činy dané osobnosti jsou v souladu s morálními pravidly světa, ve kterém se pohybuje, spokojí se s tím. Osobně mám hodně oblíbených historických i literárních postav, které jednaly nemorálně, protože mi přijdou zajímavé. Obávám se ovšem, že dokud k jejich konání nezačneme přistupovat kriticky a analyzovat důvody našich morálních pravidel do hloubky, značně riskujeme, že se podobných činů dopustíme i my.

V kontextu „levicově-pravicových diskuzí“ je stereotypním sporem, zda si bohatí lidé zaslouží svoje peníze. Levičáci říkávají, že není morální, aby byli dva tvrdě pracující ohodnoceni řádově jinými odměnami. Pravičáci oponují, že bohatý si ty peníze zaslouží, protože je chytrý, schopný a důležitý pro společnost. Podle mě se jedná o neřešitelnou etickou past. Odpověď záleží na subjektivním úhlu pohledu, případně definicích slov. Záleží, zda předpokládáme, že chytrý a schopný člověk se o svoje schopnosti přičinil, nebo k tomu přistupujeme z determinističtější perspektivy, dle které za úspěchem stojí (téměř výhradně) genetické predispozice a vhodné prostředí. Bohatí navíc nejsou homogenní skupinou – někteří se o své bohatství nejspíš „zasloužili“ hodně, zatímco jiní téměř vůbec.

Proto jsem přestal řešit zásluhovost a raději se zabývám sociálními dopady snah tyto peníze přerozdělit. Obecně můžeme říci, že v případě úplné platové rovnosti by zásadně hůře docházelo k rozlišení toho, která vykonaná práce je pro lidi jak vzácná a důležitá, čímž by se pravděpodobnost vykonání takové práce snižovala. Na základě toho docházím k závěru, že čím blíže jsme na pomyslné škále k přerozdělování, tím hůře pro celkovou utilitu společnosti.

Přijďte pobesedovat se mnou a Gabrielou Ježkovou o svobodě i „svobodě“ ve vzdělávání; dnes v 16 hodin vystoupíme v centru Kosatec v Pardubicích.