Dominikova přednáška o dark webu, sexu, drogách a Bitcoinu z cyklu Anarchokapitalismus, která měla proběhnout dnes, byla (opět) zrušena; respektive jsme ji přesunuli na 5. května.
Oproti tomu v Danovu dubnovou přednášku ještě (asi naivně) doufáme; ta by se měla konat 7. dubna.

K dnešnímu dni na nemoc COVID-19 zemřelo již přes 20 tisíc lidí. Nabízí se kontroverzní otázka: Kolik z těch lidí dnes mohlo žít, kdybychom tu neměli státem řízené, ale volnotržní zdravotnictví? I přesto, že se tato otázka určitě někomu bude zdát absurdní, měli bychom si ji položit. Všichni totiž dnes vidíme, že státní zdravotnictví selhává. Nestíhá a nedokáže dostatečně pružně reagovat na aktuální zdravotnickou situaci v zemi. Akutně se projevuje nedostatek kvalifikovaného lékařského personálu, ke kterému se stát choval jako k dobytku, takže logicky dezertoval do zahraničí. Nesmyslné předpisy a byrokracie nedovolují doktorům a nemocnicím zkoušet alternativní a efektivnější způsoby léčby, které by mohly zachránit nemálo životů. Docházejí lůžka. Systém se prostě hroutí. Jednomu to prostě nedá, aby se nezeptal, jestli by náhodou volnotržní zdravotnictví nezvládalo situaci lépe.

Já se domnívám se, že zvládalo. Volnotržní zdravotnictví by totiž díky systému cen bylo schopné konvergovat k takové alokaci lidských a materiální zdrojů, které by vedlo k minimalizaci škod a ztrát na životech. Můžeme si to ilustrovat na příkladu lůžek z ARO. Jejich vyšší obsazenost by zvýšila jejich cenu, což by vedlo ke dvěma efektům. Za prvé by se s nimi začalo šetřit a leželi by na nich jen lidé, kteří je skutečně potřebují. A za druhé by zde existovala motivace kapacity lůžek rozšiřovat, protože by se to za vyšší ceny prostě vyplatilo. V decentralizovaném zdravotnictví by navíc neexistovala jednotná cesta boje proti nemoci. Paralelně by se hledalo mnoho způsobů její léčby. A praxe by ukázala, které fungují a které ne. Na dobrá řešení by se tak přišlo rychleji. Naproti tomu znárodněné centrálně plánované zdravotnictví není schopné racionální kalkulace a neví, jak má zdroje vynakládat efektivně. Neví, co má dělat, aby zachránilo co nejvíce životů. Může jen odhadovat. Socializace nákladů v podobě státního zdravotního „pojištění“ navíc zabíjí motivaci tak činit.

Na obranu státního zdravotnictví ale spousta lidí řekne, že to je aspoň „zadarmo“. Jenže není. Je neuvěřitelně drahé. Jen to mnozí z nás nevidí, protože náklady všichni neseme skrytě. Ve výsledku je kvůli neefektivitě a špatné alokaci zdrojů mnohem dražší než by bylo volnotržní. A někteří za to platí cenou nejvyšší. Stát zabíjí.

Mnoho lidí se celkem právem vymezuje proti populismu, což je způsob řešení problémů, který je sice líbivý společenskému mínění, ale příliš jednoduchý, často přináší další skrytější škody. Prvky populismu lze najít v celé řadě pseudovědeckých disciplín, které slibují zázračné výsledky aplikací pochybných nebo neověřitelných principů. To většinou lze řešit svobodomyslným vzděláváním o vědecké metodě. Snahu řešit politický populismus různými opatřeními ovšem považuji za vesměs marnou. Podíváme-li se na nicneříkající výroky všech politických stran našeho parlamentu v jejich politických kampaních a na jejich politické programy slibující hory doly, dojdeme k závěru, že populismus je inherentní vlastností systému, ve kterém žijeme. „Nepopulistické" strany jsou vlastně jen strany, které jsou o něco méně populistické než zbytek, protože cílí na vzdělanější část obyvatelstva. Domnívám se, že k tomu částečně přispívá i existence volební klauzule.

Především si ale myslím, že populismus je dopředu obsažen v naší představě vlády. Stále existuje narativ o insituci, skrze niž omezená skupina odborníků zvolená lidem bude řešit rozličné problémy naší společnosti, s omezením participace dalších subjektů (takže se o nic nemusíme starat). Svět je ovšem složitý a žádná skupina nikdy nebude schopná vyřešit všechny problémy – je třeba zvolit různé množství přístupů a dát všem lidem dostatečný prostor, aby mohli vyvíjet svou vlastní iniciativu v jejich řešení a uvědomili si jejich složitost. To je omezeno tím, čím mocnější je stát, ať už demokratický nebo diktátorský. Když se podívám, co vše dnes omezuje, se ani nedivím, co za populitiky nám vládne.

Proč nedává smysl srovnávat náklady VISA transakce s Bitcoin transakcí? Protože o to tu nikdy nešlo. Co je ještě úspornější než VISA? Psát si svůj zůstatek do bia na Twitteru, posílat si částky tweetem a přepisovat bio. Že pak může každý podvádět? No právě!

Chceme-li diskutovat o skutečné rovnoprávnosti, je třeba jasného vymezení toho, kdo nositelem práv je a kdo nikoli. Ohledně dětí, dominantní argumenty pro jejich nerovnoprávnost s dospělými jsou založeny na racionalitě. Typicky že nejsou schopny dostatečné predikce nebo že se o sebe nedokáží postarat. Většinu takových argumentů považuji za potenciálně nebezpečné. Je tomu z důvodu, že je lze použít takřka proti komukoli. Bez ohledu na to, jak je kdo starý a vzdělaný, nikdy nebude schopen plně predikovat svět okolo nebo se o sebe v různých prostředích postarat. Myslím, že neexistuje jasné pomezí mezi dítětem a dospělým – každý dospělý je vlastně tak trochu dítě a každé dítě je tak trochu dospělým. Náš systém předpokládá, že tohle pomezí existuje ve věku 18 let, jenže není žádný logický důvod, aby člověk v den svých osmnáctých narozenin zrovna přišel k rozumu. Buďto rozum dostal už předtím, a pak bylo neetické nutit mu jeho zákonného zástupce, anebo ho nedostal, a pak je vlastně kontradikcí mu nějaká práva vůbec udělovat.

Za lepší považuji předpokládat, že dítě se rovnoprávným rodí, akorát práv není schopno využít, a proto je deleguje. V opačném případě bychom totiž vytvářeli prostředí, které rodičům umožňuje chovat se k dítěti opravdu špatně a zároveň nenést odpovědnost. Presumpce delegace dítěti dává možnost převést svá práva na někoho, kdo se mu stane lepším opatrovatelem. Také mu umožňuje usilovat o osamostatnění již v relativně nízkém věku. Už z důvodu, že nevíme, kdy jejich iniciativa vzít život do svých rukou přijde, by podle mě děti měly mít apriorní rovná práva s dospělými.

Ministerstvo školství upravilo a zredukovalo učební plán pro základní školy. Zpráva o tom vyvolala mediální rozruch, zvlášť kontroverzní bylo vyškrtnutí Newtonových zákonů z výuky. Odpověď odborné komunity na sebe nenechala dlouho čekat – byl sepsán otevřený dopis, který se proti chystaným změnám ohrazuje. Proč nejsem ani na jedné straně tohoto sporu? Obě strany totiž lobbují za centrální řešení. Jedna by ráda všem školám výuku Newtonových zákonů prakticky zakázala, zatímco druhá je pro status quo, kdy má naopak každá škola povinnost je těm dětem nalít do hlavy. Celá kauza tak krásně podtrhuje hloupost a nepromyšlenost státního centrálně řízeného školství, ve kterém pár nekompetentních politiků a úředníků rozhoduje o osudu všech škol i žáků. Máte o vzdělání svého dítěte jinou představu? Smůla, můžete tak maximálně napsat nesouhlasný dopis, který v případě úspěchu bude mít dopad opět na úplně všechny.

Co by celou situaci vyřešilo? Kdyby se stát vzdal svého monopolu a umožnil fungování volnotržního školství. Jak by to tedy řešilo výuku Newtonových zákonů? Celkem jednoduše a přirozeně. Na volném trhu by zcela jistě existovala celá plejáda škol - od těch, co by Newtonovy zákony třeba nevyučovaly vůbec až po ty, co by je probíraly hodně do hloubky. Každý rodič by si tak mohl zvolit, zda-li své dítě pošle do té či oné školy podle toho, jak moc mu znalost Newtonových zákonů přijde důležitá.

Bylo to štěstí, vyrazit ráno s bandaskou kafe a kusem chleba na pěší cestu do fabriky. Dostal práci! Vžilo se říkat tomu tak. Ale jak to bylo doopravdy? Ten člověk tam šel odevzdávat svou práci, svoje úsilí a svůj čas. Vousatý teoretik, který dal světu nenávistné paradigma o vykořisťování, by dodal, že za tu odevzdanou práci dostal jen žalostnou odměnu zkrácenou o jakousi „nadhodnotu“. Jiný pohled nám říká, že zaměstnavatel nakupuje práci od řady zaměstnanců, tvoří z jednotlivých příspěvků celek, který pak umisťuje na trhu. Této kolektivní práci vlastně dává smysl. S každým zaměstnancem má smlouvu, která by mohla obsahovat v jádru pouze pár základních závazků: zaměstnavatel se zavazuje zajistit veškeré potřebné pracovní podmínky pro bezpečný a zdraví nepoškozující výkon práce, za tuto práci vyplatit odměnu ve sjednané výši, …, zaměstnanec se zavazuje vykonávat určenou práci s náležitou péčí a přesností, dodržovat stanovenou pracovní dobu, dodržovat bezpečnostní předpisy,… Tečka. Zdá se vám to málo? Pokud by mohli zaměstnavatelé uzavírat se zaměstnanci smlouvy čistě oboustranně, bez zásahu zvenčí, bylo by to zřejmě zcela dostatečné pro svět dospělých a svéprávných bytostí. Ne tak v mateřské školce zvané stát.

Omylem jsem dnes zaslechla kousek politické debaty u paní Jílkové. Nemůžu se vynadivit, jak moc lidé chtějí omezovat druhé. Z obsahu debaty na mě úplně kapala motivace ovládat v kombinaci se strachem. Stát bohužel dokonale vytváří prostředí pro lidi ovládané strachem a touhou po moci. A dává jim do rukou zbraně ve formě zákonů, které budou použity proti komukoliv. Proti nám. Otevřít či neotevřít restaurace? Stát to raději zakáže všem. Vzhledem k různým potřebám lidí by na volném trhu vznikla spousta rozličných řešení. Lidé by si sami mohli zvolit danou variantu nebo nezvolit žádnou z nich. Určitě by to bylo lepší než vnutit jedno řešení všem skrze zákon.

Obklopen etatisty? Kamarádi. Příbuzní. I ten prodavač v pekárně. Jsou všude. Můžeš je přesvědčovat, ale ruku na srdce, kdo by si chtěl donekonečna kurvit vztahy politickou agitkou. Na druhou stranu nechceš jen tak nečinně přihlížet plíživému nástupu totality. Existuje způsob jak mít příjemný pokec s etatistou a zároveň u toho "jen tak mimochodem" úspěšně zasít semínko svobody.
Možná by stálo za to to omrknout. První dvě kapitoly jsou již připravené.
--> Kurz sázení semínek svobody <--

Každý náboženský, filozofický i politický směr má svůj narativ, kterým se snaží srozumitelně popsat to, jak náš svět funguje a jakou roli v něm hrajeme, protože nezjednodušený je hodně komplikovaný. Tyto narativy, často ideologicky podbarvené, mohou být výhodné, protože plně chápat nehostinnost světa může znamenat závažný distres. Pokud by běžný středověký nevolník věděl, jaká nespravedlnost se na něm děje, možná by ho brzy rozdrtila tíha jeho života.

Průmyslová revoluce a osvícenství znamenaly rozvoj vizí souvisejících s hledáním lepšího společenského uspořádání. Narativem marxismu je konflikt dvou společenských tříd, narativem fašismu nebo nacismu je idea jednotného silného národa. Tyto narativy působí naivně svojí představou o existenci něčeho jako společný třídní zájem nebo spiklenecký židozednář – ovšem pro životem deprimované lidi to opět mohlo být otázkou přežití. Postmodernismus přináší poměrně zajímavý narativ o absenci narativů, ukazuje náš svět v jeho absurditě. Sám vidím anarchokapitalismus jako projev postmodernismu právě z důvodu, že zdůrazňuje subjektivitu a individualistický přístup. Jako jeden z jeho důležitých prvků vidím vymezení se vůči narativu státní demokracie, která říká, že existuje něco jako věci veřejné a že hlasováním se o ně dokážeme postarat. Dále myslím, že plyne z hluboce zakořeněného zvyku z dob absolutismu, že určitá posvěcená odvětví se řídí odlišně. Také obsahuje prvky mnoha předchozích narativů (například národu, vůdce), ale v menší míře.

Co pro nás znamená narativ o absenci jednotícího narativu? Myslím, že značnou prvotní nejistotu a odcizení od okolí. Nejspíše i proto mnohé demokraty irituje, když někdo vyvrací stát – představa zpochybnění něčeho tak esenciálního je tíživá. V neposlední řadě v něm však vidím příležitost přestat žít ve lži a najít si jedinečný životní narativ, nezávislý na názoru boha, vůdce nebo většiny.

Blackout, jeden z moderních strašáků dnešní doby, není zdaleka řádně doceněn. Slyšeli jsme cosi o nějakém problému v USA, ale to je přece daleko za vodou. U nás by se to „nějak zvládlo“. Nezvládlo. Skutečný blackout znamená totální rozpad energetické soustavy, kdy by nefungovalo prakticky vůbec nic. Pár nejkritičtějších pracovišť by běželo na náhradní zdroje, dokud by jim nedošlo palivo do agregátů. Další by nikdo nepřivezl. Postupný náběh elektráren by trval řadu dní. Synchronizace sítě není žádná sranda! Nápravu vidím v decentralizaci. Tak jako bylo možné nahradit jeden mohutný parní stroj v továrně množstvím malých elektromotorů, tak jako byly velké sálové počítače vytěsněny sítěmi počítačů často menších než klasický psací stroj, tak i mohutné elektrárny, rozvodny, dispečinky a dálkové trasy velmi vysokého napětí (vvn) mohou být nahrazeny víceméně autonomními ostrůvky, které by mohly fungovat případně i bez propojení s ostatními. Ale propojení je možné a vysoce žádoucí. Samozřejmě z technických důvodů by propojovací vedení byla stejnosměrná (obdoba technologie HVDC). Ostrovy by se specializovaly: některé by jely hlavně na takzvané „obnovitelné zdroje energie“, jiné by si pořídily třeba kontejnerové jaderné minielektrárny, jiné by se specializovaly na akumulaci energetických přebytků sousedů a prodávání energie na požadavky ve špičkách. Ceny za energii by se zřejmě řídily kategoriemi smluv: Nejcennější by byla energie na požádání (vytržení trnu z paty), potom dodávky v předem sjednaných dobách, potom dodávka trvalá, a nejnižší cenu by měly přebytky nabízené „do placu“.