Včera zmařil střelec v ostravské nemocnici šest životů. Nikdo mu v tom nezabránil. V České republice je zakázáno vlastnit a nosit palnou zbraň bez příslušného zbrojního povolení. Počet lidí vlastnících zbrojní průkaz za účelem „skupina E – k ochraně života, zdraví nebo majetku“ je u nás asi 240 000 (2016). To znamená, že možnost bránit se palnou zbraní proti podobným násilným činům má pouze asi každý čtyřicátý Čech. Proč tomu tak je? Stát je monopol, který uplatňuje svou donucovací sílu na určitém území. Tam si může dělat, co se mu zlíbí. A nemá rád konkurenci. Pouze stát rozhoduje, kdy a za jakých okolností lze použít fyzickou sílu. V případech, jako je ten ostravský, ale i teroristické útoky například v pařížské diskotéce Bataclan, je střelci jasné, že když tasí palnou zbraň, je velmi malá pravděpodobnost, že mu v řádění ihned někdo zabrání. Poté, co vykoná své hrozné dílo, se začnou slétávat na místo tragédie politici jako vosy na bonbon a žalostně žvanit na kamery a přemýšlet nad „nápravnými opatřeními“. Těmi jsou obvykle ještě tvrdší restrikce pro legální držitele zbraní, v důsledku kterých bude šance, že se útočníkovi někdo postaví na odpor se zbraní v ruce, ještě menší. Domnívám se, že kdyby stát nestál lidem v cestě k zajištění vlastního bezpečí, by nejenom ubylo podobných tragédií (v důsledku nejistoty útočníků, zda se „oběti“ nepostaví na odpor), ale i kdyby k podobným excesům došlo, bylo by méně obětí.

Nikdo nemá rád spekulanty; těm neúspěšným ještě odpouštíme, protože si to už vyžrali, ale ty úspěšné většinová společnost odsuzuje. Co na to říkám? Tyto reakce jsou nejen nelogické a absurdní, ale hlavně úplně převrácené; úspěšný spekulant totiž ostatním pomohl, zatímco ten neúspěšný uškodil. Trh totiž není hra s nulovým součtem! Ceny statků jsou subjektivní a mění se v čase. Je-li něčeho přebytek, cena klesne; v případě nedostatku stoupne. Šikovný spekulant v časech přebytku nakoupí (čímž pomůže krachujícím producentům zvýšením ceny), aby v dobách nouze prodal (což pomůže konzumentům snížením ceny); dotyčný v podstatě „vyhlazuje“ cenové výkyvy v čase. Když se splete, může způsobit opak, čímž poškodí ostatní a sám za to draze zaplatí (tak draze, jak moc je poškodí); paradoxně tedy jen výtky neúspěšným spekulantům lze považovat za oprávněné, leč tito poškodili v první řadě sami sebe.

Téměř v celé Evropě vnímám poslední dobou šířící se vlnu nespokojenosti se současným režimem. Ve Francii je to generální stávka. Ve Švédsku mají rozrůstající se problém s migranty. Velká Británie je už unavená dohadováním o Brexitu a napětí před blížícími se volbami se stupňuje. Této situaci příliš neprospěl ani nedávný teroristický útok, při němž vyhasly dva mladé životy rukou odsouzeného teroristy. Německo už nebaví „dobrosrdečnost“ Angely Merkelové a společnost se tříští. Summit NATO, která je prý „nejúspěšnější alianci v dějinách“, schválil nesmyslné posílení Pobaltí a Polska. No a u nás máme premiéra, který je chvíli kriminálník oficiálně, chvíli neoficiálně, bonmotujícího, nemocného a minimálně polovinou národa nenáviděného prezidenta. Parlamentu a Senátu důvěřuje minimum lidí a Vlastimil Vondruška prorokuje zkázu ve své nové knize Kronika zániku Evropy.
Není už tedy načase si přiznat, že současná demokratická zřízení není to, co umožňuje lidem mírovou spolupráci, svobodu a prosperitu?

Lidé často považují hospodářské cykly (období rychlého růstu střídaná krizemi) za něco, co tu vždy bylo, někdy dokonce za vlastnost kapitalismu; obojí je však omyl. K hospodářským cyklům dochází v důsledku (státem řízeného) umělého snižování úrokových sazeb. Trh má tuto fascinující vlastnost: Je-li ve společnosti dostatek našetřených zdrojů, v důsledku zákona nabídky a poptávky klesají úrokové sazby, což motivuje lidi investovat a produkovat statky, které pak snadno prodají (ve společnosti je dostatek zdrojů); umělé snížení úroků motivuje podnikatele ke stejným investicím, avšak pro vyprodukované statky pak nenaleznou odbyt (společnost je chudší, než se z falešných cenových signálů zdálo). Podrobněji jsem tento jev vysvětloval na své přednášce o penězích. Kdo je však praktik bez zájmu o teorie, může se přesvědčit empiricky: Dokud státy úrokové míry uměle nesnižovaly, ekonomické cykly se nekonaly.

Mnozí tvrdí, že za nenávistí k bohatým stojí závist; a možná mají pravdu (částečně určitě). Já si však myslím, že krom závisti hraje roli ještě obecně rozšířené přesvědčení, že trh je hra s nulovým součtem, takže když někdo bohatne, musí se tak dít na úkor jiného, který chudne. To však zjevně není pravda; proběhne-li mezi dvěma lidmi dobrovolná směna, každý si subjektivně cení statku, který získává, více než toho, jehož se vzdává (kdyby ne, takový obchod by dobrovolně neuzavřel). I díky tomu bohatství společnosti neustále roste; pohleďme, v jakých podmínkách lidé žili před několika stovkami let, a porovnejme to s tím, jak se máme nyní. Společnost jako celek bohatne; i chudí bohatnou. Na volném trhu nejlépe vydělává ten, kdo nejvíce zlepšuje situaci ostatních. Když tedy někdo firma vydělá mraky peněz, není to „na úkor“ zákazníků; polepší si obě strany.

Tématem minulé přednášky o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála byla věda a (základní) výzkum na volném trhu.
Dnešním tématem bude ekonomika třetí říše; a přednášet bude Vláďa Krupa! Uslyšíte od něj o tom, jak skutečným a tuhým socialismem byl nechvalně proslulý socialismus národní.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která bude až za dva měsíce, tedy 5. února; přednášet bude Lucka Komárková a tématem budou kryptoměny.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

Měli by liberálové prosazovat povolení stejnopohlavních manželství? Na jednu stranu je fakt, že registrované partnerství či soukromá smlouva nemůže podle současných zákonů upravovat například společné jmění a děti; na druhou stranu ovšem manželé mají určitá privilegia (vdovský důchod, volno při svatbě) a navíc se současná regulovaná smlouva vnutí všem. Stejnopohlavní manželství je z hlediska svobody polovičaté řešení, něco jako regulační poplatky – lepší než nic, ale že by bylo co oslavovat?

Podle tohoto článku patří Česká republika mezi tři země, které nejvyšším tempem tisknou peníze. Češi se tak „obohatili“ v meziročním porovnání o 132,5 mld Kč. Jedná se pochopitelně o likvidní peníze, neboli fyzické bankovky, které tvoří pouze jednotky procent z veškerých peněz v ekonomice (drtivá většina peněz totiž existuje pouze jako položky na bankovních a úvěrových účtech). Česká národní banka k tomuto tempu tištění nových peněz přistoupila údajně z důvodu přání oslabit českou korunu. I takové „malé“ množství peněz ale může mít dalekosáhlé následky v ekonomice. Za prvé: Peníze se nerozdávají rovnoměrně mezi všechny občany, tudíž ti, ke kterým se nové bankovky dostanou nejdříve, disponují větší kupní silou při starých cenách. Větší množství peněz v ekonomice totiž vede, ceteris paribus, ke zdražení. Za druhé: Nárůst peněžní zásoby vede k mylným investicím, plýtvání, hypotečním bublinám a jiným omylům. A za třetí: Při nástupu finanční krize, kterou mnozí ekonomové očekávají v USA již příští rok, se tyto mylné investice projeví jako ztrátové a nastartují krachy firem i domácností. Jak vidíte následující finanční krizi vy? Přijde podle vás brzy? Bude ještě horší, než ta minulá? Nebo to národní banky nějak „vykoumají“ a krizi vyřeší, vyléčí, či ji dokonce předejdou nějakým zázračným opatřením?

Je-li o něco zájem, v naší kapitalistické společnosti to typicky bude dříve či později k mání; a nejrůznější předměty s obrázky revolucionáře Che Guevary nejsou výjimkou. Mnozí jej dokonce vnímají jako symbol svobody; a já se nestačím divit. Vrah stovek lidí, jenž s Castrem pomáhal nastolit tvrdou diktaturu na Kubě, ve které pak sám zastával významné vládní pozice (byl ministrem), vedl banku (!) a intenzivně centralizoval veškerou moc ve společnosti, ve vraždění (nejen v boji) si zjevně našel zálibu, neboť se osobně účastnil masových poprav, ačkoliv bezpochyby nemusel. Když se mocní (el Che s Fidelem) rozkmotřili, odtáhl z Kuby do Zaire, pak do Bolivie; na obou místech coby profesionální revolucionář pokračoval v ubližování lidem a šíření utrpení; svých cílů však nedosáhl, selhal, byl zajat a nakonec rozstřílen od paty k hlavě. Z fotek soudím, že byl fakt hezký chlap; je snad tohle důvodem, proč si jej někdo dá na triko?

Mnozí (zdaleka ne všichni) anarchokapitalisté (včetně mě) neuznávají duševní vlastnictví; to rozhodně neznamená, že bych měl něco proti tomu, aby se lidé smluvně zavazovali k čemukoliv, co uznají za vhodné – tedy klidně i k nešíření zakoupené knihy či třeba software (a to pod hrozbou libovolné pokuty za porušení smlouvy). Co tedy považuji za nepřijatelné? Aby kdokoliv platnost této smlouvy rozšiřoval na další jedince, kteří s ní nemají vůbec nic společného. Vytvoří-li osoba A dílo, jež prodá osobě B, která se smluvně zaváže obsah nešířit, ale přesto tak učiní, nedává smysl za jeho další šíření stíhat osobu C, pokud tato žádnou smlouvu neuzavřela (a díla se nezmocnila porušením něčího vlastnictví). Namítáte, že je v praxi těžké osobě B něco prokázat? To zajisté ano; ale dojde-li k těžko prokazatelnému zločinu, budeme za něj snad stíhat nevinné jen proto, že nedokážeme najít pachatele?

Leckdo se diví, proč někteří z anarchokapitalistů neuznávají duševní vlastnictví, ačkoliv vlastnická práva jsou jim svatá; inu, ač to zní paradoxně, právě tohle je tím důvodem. Představme si člověka, jenž vlastní pozemek, tužku a papír; sedne si na svém pozemku a začne tam něco psát svou tužkou na svůj papír. A právě tohle je to vlastnictví, jež je nám svaté; on si může se svými prostředky nakládat dle vlastního uvážení! Prohlásit, že někdo „vlastní“ třeba text knihy, znamená přiřknout mu částečné vlastnictví všech tužek, papírů a dalších prostředků k psaní knih v celém vesmíru; podobně jako když stát zakazuje lidem například brát drogy, uzurpuje si částečně vlastnická práva k jejich tělům, což považujeme za nepřijatelné (byť se též jedná jen o omezení jedné z mnoha činností, které můžeme s našimi těly provádět; a nejinak je tomu v případě těch tužek a papírů).

Zaprvé: Dotace způsobují korupci; příjemci uplácejí úředníky.
Zadruhé: Přerozdělováním se ztrácejí prostředky; ti, kdo je řídí, nepracují zadarmo.
Zatřetí: Dotace škodí drobným podnikatelům; daně platí všichni, ale větší subjekty snáze zvládnou administrativu a splní podmínky.
Začtvrté: Ztrátové firmy plýtvají, ergo by měly zkrachovat a uvolnit místo těm prosperujícím; přerozdělování je zachraňuje, čímž křiví trh, ničí dobré a pomáhá špatným.

Pořadí, v němž jsem nevýhody dotací uvedl, odpovídá tomu, jak závažně je dle mého názoru veřejnost vnímá (zatímco ty první každý vidí jako velký problém, ty poslední si většina lidí nejspíše vůbec neuvědomuje); jejich skutečná škodlivost je však pravděpodobně skoro přesně opačná – zatímco nějaká korupce způsobí v podstatě jen to, že místo aby byly peníze utraceny dle zvůle jednoho úředníka, jsou utraceny dle potřeb jiného, podpora plýtvajících a neschopných vytlačuje z trhu schopnější, čímž poškozuje zákazníky, již musejí platit více peněz za méně kvalitní služby. A to vůbec nemluvím o morální stránce celé věci, neboť peníze, jež stát rozdává, musí nejprve někomu uloupit.

Včera vyšel ve Stokách text, jehož autor volá po odluce manželství od státu (což je věc, na které se rozhodně shodneme), avšak zároveň je proti manželství stejnopohlavních párů s odůvodněním, že by se jednalo o porušení NAPu, protože stát ho prý nutí považovat homosexuály za manžele, zatímco on je chce považovat za devianty. Já však tvrdím, že prohlásit dva lidi za manžele samo o sobě proti NAPu není; k něčemu takovému by totiž docházelo i ve svobodné společnosti, kde by ty dva za manžele neprohlašoval stát, ale jiné volnotržní instituce. Autor by pak takový pár mohl i nadále považovat za devianty, což ale může i teď. Samozřejmě by bylo nejlepší, aby se stát do manželství vůbec nepletl; souhlasím s odlukou (nejen) manželství od státu. Dokud k tomu ale nedošlo, jsem zastáncem co největší svobody a nejmenších regulací v této oblasti. Nechť se mohou brát i stejnopohlavní páry; a nejen páry.