Mezi anarchokapitalisty a anarchokomunisty panuje rivalita (a nejen mezi těmito dvěma směry, ale i mnoha dalšími jim příbuznými; ty dva beru jako příklad za ostatní); anarchokapitalisté vyčítají anarchokomunistům nekonzistenci, zatímco tito jim na oplátku vytýkají, že nejsou skuteční anarchisté. Proti tomu v zásadě až tak dalece nic nemám, nicméně zaráží mě, jak málo oba tábory vědí o svých oponentech, vůči kterým se tak vymezují; většina anarchokapitalistů totiž čerpá své znalosti o anarchokomunistech od ostatních anarchokapitalistů, kteří je zesměšňují a karikují (naopak platí přesně totéž). Je pak vždy smutné vidět kritiku kapitalismu typu: „Kapitalismus je, když stát dává privilegia bankám.“ Na druhou stranu to (anarchokapitalistická kritika anarchokomunismu) však není o nic lepší; proto všem, kdo chtějí anarchokomunisty kritizovat, doporučuji jít a nejprve mluvit přímo s nimi.

Daň z přidané hodnoty je velmi často obhajována tím, že se jedná o zásadní příjem do státního rozpočtu a jednoduše se vymáhá a odvádí ji v podstatě jen plátci DPH. Navíc lze u daně uplatňovat odpočty a nechat si daň vracet. Jak ale DPH poškozuje (nejen) chudé?

Především tím, že velká část koncových produktů a služeb je nejméně o DPH dražší. To zásadním způsobem ovlivňuje dostupnost právě pro spotřebitele, hlavně pro ty chudé, pro které je zhruba pětinové navýšení ceny velmi zásadní. Kromě samotné finanční zátěže daň komplikuje systém a zanáší větší míru byrokracie, která sebou nese další náklady, které se projeví v ceně koncových produktů. Navíc kvůli velmi přísnému vymáhacímu aparátu vzniká bariéra na trhu, protože podnikatel musí splnit podmínky pro plátcovství DPH, což ho může do té doby obchodně znevýhodňovat ve vztahu k dodavatelům. To má za následek horší konkurenci a horší konkurence menší tlak na optimalizaci služeb v podobě levnějšího nebo lepšího plnění. To opět nejvíce dopadá na chudé, kteří jsou na plnění a jeho cenu velmi citliví.

Řešení je daň zrušit a s ní i byrokracii, která zbytečně lidem svazuje ruce. Všichni včetně chudých lidí pocítí zlevnění služeb a lepší plnění.

Poslední dobou se můžeme stále častěji dozvídat o lidech, kteří si nejsou jisti svou „genderovou“ identitou. Nemyslím teď „čisté“ transsexuály, již mají ve svém pohlaví jasno, jen se toto „jasno“ neshoduje s jejich fyzickými těly, což lze řešit operací; mluvím o lidech, kteří prostě nevědí, cítí se býti střídavě ženami a muži, případně dokonce bytostmi úplně jiných pohlaví. Já jejich identitu respektuji (i když mám někdy trochu zmatek v tom, v jakém rodě je oslovovat – a to jich znám jen pár), nepřipadá mi, že by to vůbec byla moje věc; proto mě překvapují stále častější výkřiky obránců rodinných hodnot, kam ten svět spěje a že tohle ohrožuje tradiční rodinu. Cože? Jak asi? Neumím si představit, v jakém stavu musí být rodina, kterou ohrozí, že někde existuje někdo, kdo nemá jasno v tom, zda je ženou či mužem; myslím si, že prorodinní bojovníci by se měli hlavně starat o svém rodiny a ostatním dát pokoj.

Zajímavé je, že spotřební daně jsou často obhajovány tím, že snižují spotřebu; daň z tabáku omezuje kouření, daň z alkoholu redukuje pití, daň z pohonných hmot motivuje lidi šetřit pohonnými hmotami (i přírodu) a tak dále. Tato logika dává smysl, daněmi lze skutečně chování lidí ovlivňovat; ne že by to bylo dobře, ono to nakonec vždy někoho poškodí, ale jde to. Otázka pak zní, jaký efekt má v tomto smyslu daň z příjmu? Zdaněním práce reálně demotivujeme poplatníky této daně pracovat; za svou práci totiž dostanou nižší odměnu. V kombinaci s nejrůznějšími dávkami a podporou v nezaměstnanosti se jedná skutečně o celkem efektivní nástroj, jak odradit lidi od práce. Více méně totéž lze říci i o DPHčku; ačkoliv se jmenuje jinak, má více méně stejný efekt, jen ne na zaměstnance, nýbrž na podnikatele. A co myslíte, o kolik jiné je to v případě takových odvodů na sociální a zdravotní „pojištění“?

Mnoho lidí považuje za vážný problém svobodné společnosti fakt, že by i silniční síť byla vlastněná soukromými majiteli; proč by to zdaleka takový problém nebyl, vysvětluji například ve svém seriálu o anarchokapitalismu. Je však pozoruhodné, že ačkoliv otázky typu: „Co když mi někdo nebude chtít pronajmout ve městě svou silnici?“ slýcháme často, skoro nikdo se nezeptá: „Co když mi někdo nebude chtít pronajmout ve městě svůj byt?“ Jak to? Inu, pronájmy bytů fungují více méně volnotržně a v zásadě s nimi není problém; a přitom není žádný důvod, proč by se majitelé silnice měli chovat nějak výrazně odlišně od majitelů bytů – všichni chtějí prostě vydělat a jen málokdo má zájem vlastnit pozemek a nic s ním nedělat (v takovém případě jej vždy může prodat). Ano, občas se najde nespolupracující majitel silnice, podobně jako dnes občas narazíme na nespolupracujícího majitele bytu; většina z nich se však chová normálně.

Někdy nerozumím reakcím etatistů na ankap. Tedy proč se ihned přepnou do nenávistného („Taková utopie! Blbost!“) nebo do zesměšňujícího módu („Jasně, takže si můžeme povraždit, ha ha!“). Je fakt, že já obecně nepociťují odpor či nenávist k méně běžným názorům. Vlastně mi nevadí ani flat-earth society, anti-vax, konspirátoři a prakticky – ať si každý věří, čemu chce. Ony někdy i ty mainstream názory nedávají moc smysl (hlavně demokracie je plná kognitivní disonance).

Myslím si ale, že etatista, když dá šanci ankapu, se nemusí stát ihned ankapem, ale může si z toho něco odnést. Tj. nějaké ty zajímavé postřehy, myšlenky či zkrátka jen odlišný pohled na běžné každodenní věci. Ankap přístup ke státu je něco, co si do jisté míry může osvojit i běžný etatista. Například je fajn jistá míra skepticismu k vládě, úředníkům, politikům, prostě obecně k tomu, jak funguje stát. Když se etatista začne ptát: „Je opravdu nutné, aby tohle stát zakazoval?“ nebo „Opravdu politici ví, co dělají?“ případně „Skutečně nedovede nikdo jiný zajistit vzdělání, takže ho musí zabezpečovat stát?“

A pokud si takové otázky pokládá, je to jedině správně, protože jistá míra skepticismu a pochyby jsou dobrá věc… vlastně úplně všude. To platí i pro anarchokapitalisty mimochodem.

OSA je spolek, který získal od ministerstva kultury status kolektivního správce s oprávněním vybírat poplatky za veřejné hudební produkce. OSA a zákony, které ji umožňují formu současného fungování jsou zamýšleny jako ochrana autorů, nicméně hudebnímu průmyslu spíše škodí.

OSA vybírá poplatky i za díla, jejichž autory nezastupuje. Těmto autorům, pokud se o to sami nepřihlásí a neuvedou přesně a podrobně označení dotčených produkcí, autorské odměny nevyplácí. Kromě toho je s tímto spolkem spojena celá řada neetických praktik, které mají přesah i do ekonomické efektivity a projevují se tím pádem dalšími náklady, které nejvíce dopadnou na chudé a začínající umělce nebo jejich posluchače. Kromě toho OSA přísně vymáhá poplatky z produkce například v obchodech, barech, restauracích, ubytovacích zařízení či jiných místech, kde se zdržují lidé. To samozřejmě znamená náklady na víc bez ohledu na to, jestli tam probíhá produkce děl, jejichž autoři si přejí dostávat zaplaceno. Je to plýtvání lidským časem a penězi, které dopadá opět nejvíce na ekonomicky slabší podnikatele i spotřebitele.

Konkrétní příklad ekonomicky i eticky špatného přístupu je i praxe, při které hudebníci, kteří nejsou u OSA nijak registrovaní, musí odvádět poplatky, hrají-li svoji hudbu na svých koncertech.

Řešení je nedávat žádným spolkům ani státním institucím speciální privilegia a nechat lidi najít si vhodné modely monetizace a přístupu k duševnímu vlastnictví.

Tématem minulé přednášky o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála byla mainstreamem opomíjená ekonomická kalkulace.
Dnes se budeme bavit o libertariánské ústavě; možná jde o protimluv, ale byl jsem požádán o tvorbu jedné takové – a výsledek bych večer rád odprezentoval.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která se bude konat první středu po prázdninách, tedy 4. září; věnovat se budeme s ohledem na začínající školní rok mému oblíbenému tématu, jímž je vzdělávání – opět z trochu jiné perspektivy.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

Kvůli EET můj otec řemeslník malíř/natěrač přestal pracovat pro obyčejné lidi. „Na nějaké EET a posranou krabičku, z které vyjíždí papírky, se můžu vysrat,“ povídal. Dále zmínil, že situace pro malé řemeslníky je tu horší než za komunistů pro „melouchaře“ a že po živnostnících jde vláda jako kuře po kvasu.

Výsledek? Pracuje pouze pro velké firmy přes fakturu. Normálním lidem se řemeslná práce prodraží. Méně řemeslníků ochotných podstoupit těmto špízáckým podmínkám = nižší nabídka práce = vyšší cena. Práce, která by se nemusela zdanit, se zdaní a zaplatí to především ti, kteří si službu objednali. Hlavně, že nikdo nikde „nekrade“. Voliči ANO okrádají především sami sebe.

Dle mnohých si bohatí v anarchokapitalismu budou moci koupit žoldáky a ostatní ovládnout, neboť 1 % populace má většinu majetku, takže je nikdo nepřemůže. Je-li tomu tak, mohli by si ale bohatí i dnes koupit politiky a ostatní ovládnout, což je snazší, jelikož politiků stačí koupit méně.

Často se v diskusích o anarchokapitalismu člověk dostane do situace, kdy mu etatista vymyslí nějaký příklad, co zlého by se někomu mohlo stát, a ptá se, jak by danou situaci vyřešil trh; může jít o nezaplacení zdravotního pojištění a umírání na nemoc, případně o dítě, jež týrají rodiče, a podobně. Většina obhájců volného trhu pak začne na takové námitky různě odpovídat (charita a tak dále); nic proti tomu, ale myslím, že jako úplně první by mělo zaznít, že ani existence státu takovým případům nezabrání – spousta lidí umře v důsledku špatné lékařské péče v socialistickém zdravotnictví, mnoho rodičů týrá své děti i navzdory zákonům. Nikdo totiž netvrdí, že anarchokapitalismus znamená ideální svět, kde nikdy nedochází ke špatnostem; do obhajoby anarchokapitalismu nikoliv proti státu, nýbrž proti ideálnímu světu, se ale necháme vmanipulovat každým přijetím námitky: „A co kdyby <nepravděpodobná situace>?“