Reklama je státem silně regulovaná. Zastánci opatření velmi často argumentují nutností regulace reklamy, aby byla zajištěna férová soutěž na trhu a nebyl klamán spotřebitel. Ve výsledku jsou to ale právě spotřebitelé a firmy, kdo na takové metody v konečném důsledku a v dlouhodobém horizontu doplácejí.

Jako jeden z hlavních neekonomických argumentů považuji určitou ztrátu obezřetnosti lidí. Díky regulaci mají lidé falešný pocit, že jsou v bezpečí a jsou méně obezřetní k tomu, co je jim prezentováno. To má nejzásadnější vliv právě na chudé lidi, pro které je poté každá chyba kvůli snížené obezřetnosti mnohem více citelná. Navíc i když jsou chudí v právu, tak díky formě právní ochrany nemají často efektivní způsob obrany, protože nemá zdroje na to se bránit. Firmy zase v některých případech získávají přesvědčení, že pokud nejednají protizákonně, je způsob jejich reklamy v pořádku, a to i v případě, že se chovají třeba neeticky.

Z ekonomického hlediska je nejzásadnější narušení volného trhu regulacemi, nejedná se jen o zákaz klamavé reklamy, je mnoho jiných omezení v reklamě. Jsou známé případy porušení zákona například v reklamě na psí krmivo, kde byl pes s kupírovanýma ušima, což je v České republice nelegální praktika, celá reklama byla pak tedy nezákonná. Dalším absurdním příkladem je regulace reklamy ve filmech, kde nápadným ukazováním nebo nedej bože určitou formou propagace značky se dostáváme na tenký led v tom, co je ještě legální a co už ne, to třeba zhoršuje alternativní možnosti financování filmů. Dalším absurdním příkladem je striktní regulace srovnávací reklamy, kde je velmi omezené porovnávání výrobků nebo služeb.

Celkově je prostředí díky regulacím složitější, je těžší proniknout na trh a zanáší to do systému další náklady navíc, které dopadají nejcitelněji právě na chudé lidi. Řešením je postupná deregulace a ponechání co nejvolnějšího trhu. Z dlouhodobého hlediska se to vrátí v mnohem odpovědnějším přístupu ze strany spotřebitelů i firem.

„Absurdní. Třeba uřvaný fotbalový fanoušek žere fotbal a nadává na humanitně vzdělané hipstery, ale pak jim platí divadelní představení. A ti samí hipsteři třeba zas nadávají na fotbalové fanoušky jako na primitivy a nácky, platí zase jim ty fotbalové zápasy. A jediné, na čem se shodnou je to, že je to rozumné a jinak by to prostě nešlo, protože bychom se tady všichni postříleli. Ach jo.“
Tak zní jeden velmi pravdivý a geniálně formulovaný komentář ve Stokách; a protože jej považuji za velmi kvalitní, nerad bych, aby zapadl. Marek28 tak okomentoval státní dotace na podporu sportu; a já bych si dovolil další zamyšlení.

Z jakého důvodu se ony dvě výše uvedené skupiny shodnou na státních zásazích, místo aby si každá platila dobrovolně to své? Dle mého názoru prostě proto, že pro obě „dobrý stát“ znamená, že se jim povede násilím donutit své oponenty k placení, zatímco oni jim platit nebudou – podívejme se na rétoriku všech, kdo stát jako takový hájí, ale nelíbí se jim, kam zrovna teď směřuje prostředky („Stát je potřeba, ale měl by…“); jim se v zásadě nepříčí násilím přimět někoho k placení toho, co nechce – vadí jim to jen tehdy, když jsou na straně obětí, ale zotročení ostatních považují za žádoucí. Neříkají to těmito slovy, ale smysl jejich sdělení je jasný; co to znamená? Buď jsou to skuteční bezohlední násilníci, nebo jim bylo tak masivně vtloukáno do hlavy, že je to v pořádku, až se povedlo zamlžit podstatu věci; osobně se domnívám, že pro většinu lidí platí ta druhá možnost… ukažme jim tedy pravdu.

Nadační fond proti korupci připravuje návrh zákona o ochraně oznamovatelů trestné činnosti, o kterém organizuje debatu; a mně bylo ctí přijmout jejich pozvání.
Přijďte si diskusi poslechnout – a třeba také položit nějaké dotazy – dnes v 16 hodin v DOXu.

Přemýšleli jste někdy nad tím, proč jsou nacisté pronásledováni fízly za každý nesmysl, uniformované opice dělají v časných ranních hodinách domovní prohlídky v jejich bytech, ničí jejich věci a ubližují jim ve jménu potírání nebezpečné ideologie, zatímco komunisté, již vyznávají více či méně stejné hodnoty (liší se jen v tom, které skupiny lidí chtějí násilím perzekuovat více a které méně), nejen nejsou zakázané, ale dokonce sedí v parlamentu? Odpověď je celkem jednoduchá: Komunistů je prostě více; a buzerovat tak velkou skupinu lidí není jednoduché, protože by se mohli postavit na odpor. Daleko lepší je najít si podobnou ideologii, kterou vyznává pár zoufalců, jejichž společenská nebezpečnost je v současné době minimální, neboť je jich vážně málo, nicméně o to snadnější je dělat z nich terče, vykazovat činnost a tvářit se, že uniformované opice potřebujeme, protože nás před nimi chrání.

A jak se říká tomu principu, na základě kterého nacistickým dementům jejich hobby zakázali, zatímco těm komunistickým nikoliv? Inu, je to přece právo silnějšího; přesně to právo silnějšího, o kterém se mnozí obávají, že by zavládlo v anarchii. Háček je však v tom, že právo silnějšího platí i dnes, napříč různými společenskými zřízeními, liší se jen v tom, kdo je ten „silnější“; někde mezi křováky je to ten s většími svaly a kyjem, v kapitalismu nejlepší či nejbohatší podnikatel, ve feudalismu typicky ten s lepším původem, v demokracii je to holt miláček davů s nejvíce hlasy. Vždy a všude bude někdo silnější a jiný slabší, přičemž ten první mívá typicky více možností (což samozřejmě může být na úkor toho druhého, ale také nemusí); otázka je, podle čeho měříme onu „sílu“ – má být „silným“ ten, kdo nejlépe uspokojuje potřeby lidí, nebo největší populista?

Nedávno jsem na Internetu zhlédl (i když jen bokem na druhém monitoru při jiné činnosti) dokumentární historickou reality show „Dovolená v Protektorátu“ (z roku 2014); pointou pořadu bylo, že vybraná rodina musela prožít nějakou dobu (týdny či měsíce) v simulovaném prostředí druhé světové války (kdyby se náhodou někdo ptal, tak seriál sice nepovažuji za totální sračku, ale nikomu bych jej asi nedoporučil více než coby zvukovou kulisu). Cílem bylo divákovi přiblížit, jak (hrozně) se tehdy žilo; a ačkoliv dnes žijeme v úžasné době (dle mého názoru asi nejlepší v celé historii), nemohl jsem si nevšimnout určitých podobností, které však účinkujícím, nejspíše i scénáristům a umím si představit, že také většině diváků, zcela ušly, a proto bych na ně rád poukázal.

Jedna z prvních hrůz, jimiž si musela rodina v jejich novém prostředí projít, byla cenzura učebnic, ze kterých museli zmizet „nevhodní“ autoři a „nebezpečné“ myšlenky; jeden ze soutěžících se dokonce vyjádřil, že je to něco v dnešní době naprosto nepředstavitelného. Doopravdy? Tehdy prostě Hitler zakázal české autory, dnes my zakazujeme Hitlera. K dalšímu šoku došlo, když na naši rodinu dopadla dvacetiprocentní daň ve prospěch Říše; nad tím, jak šílené je to svinstvo, se spravedlivě rozhořčovali lidé, které po ukončení natáčení čeká návrat do normálního života s celkovým daňovým zatížením šedesát až sedmdesát procent. Třešničkou na dortu bylo pak připomenutí, jak Hitler sváděl tehdejší chudobu na spekulanty s potravinami; to je též velký rozdíl oproti dnešku, kde spekulanty takto populisticky již nikdo z ničeho neviní, že? Ano, v dnešní době si žijeme pohádkově; stále však platí – pozor na tyrany.

Takzvaný „anti money laundering“ a „know your customer“ slouží k tomu, aby se zabránilo praní špinavých peněz a financování terorismu nebo trestné činnosti. Jedná se o velmi silnou regulaci, která zanáší obrovskou administrativní zátěž do systému. Navíc při nedodržení trestá subjekty drakonickými pokutami. Jako další aspekt je nižší míra soukromí, kterou stát může postupně zneužívat proti některým svým občanům.

Z ekonomického pohledu je nejhorší velká administrativní zátěž pro firmy, které podléhají AML a KYC. Ta se samozřejmě projeví horším nebo méně efektivním plněním, protože náklady někdo musí zaplatit. To vždy nejvíce dopadá na chudé lidi – ať na straně zaměstnanců tak na straně spotřebitelů. Pro spotřebitele je takový proces navíc časově náročný, protože pokud chtějí využít služby dané instituce, tak musí projevit součinnost, která stojí čas, což opět nejvíce pocítí chudí lidé, kteří nemají prostředky na to, aby jimi mohli plýtvat na zbytečné formality. Účinnost celého opatření je velmi spekulativní, protože i přes velmi tvrdá pravidla existuje terorismus, trestná činnost i špinavé peníze dál stejně jako tomu bylo dřív, když daná pravidla neexistovala.

Řešením je zrušit dané regulace, jejich funkčnost je velmi sporadická, kdežto náklady a ztráta soukromí jsou naprosto evidentní. Trestná činnost a terorismus budou fungovat dál bez ohledu na to jestli daná pravidla existují nebo neexistují.

Téměř každá politická strana má ve svém programu boj s korupcí; proč to nefunguje? Že by to vždy vzali do rukou ti špatní lidé? Typicky ano, ale to není ten důvod. Korupce je inherentní součástí státní moci, neboť ta stojí a padá na tom, že její lidé disponují zdroji, jež nejsou jejich, ale stát je uloupil poddaným; takové prostředí vytváří korupční potenciál samo o sobě tím, že existují veřejné prostředky. Každý kontrolní orgán pak naráží na úplně stejný problém, neboť je sám korumpovatelný; jen tím, že byl pověřen korupci potírat, získal moc, jež mu dává motivaci nechat se zkorumpovat. Má tato situace vůbec nějaké řešení? Ano, jistě; nedisponuje-li stát veřejnými prostředky a zdroji, k jeho korumpování zcela chybí motivace. Žádný kontrolní orgán, žádný politik s planými sliby, jednoduše nikdo nebude schopen korupci zastavit, dokud budou existovat veřejné prostředky; až tyto zaniknou, problém zmizí s nimi.

Jste z Olomouce či okolí? Přijďte dnes v 18 hodin na Liberty Evening pořádaný Students for Liberty v Bluesbaru GARCH.
Budeme tam s Luckou Komárkovou přednášet o anarchokapitalismu; po standardním úvodu bude následovat debata, ve které se můžete zeptat na cokoliv (a ideálně oponovat)!

O návrhu VK ml., který zavádí nový trestný čin se sazbou až tři roky nepodmíněně, napsalo spousta lidí spoustu slov. A určitě ještě napíše. Mně celý ten zákon připomíná odvodovou komisi v době mobilizace. Tady máš pušku a mazej bojovat za naši věc, teda za vaši svobodu. Nepochybuji totiž, že majitel a administrativa společnosti Facebook to vše dělá na nátlak vlád Německa a asi i Francie. Dost možná i EK, i když naše paní eurokomisařka tvrdí, že ne. Ale můžete jí věřit, jestli vám to přijde jako dobrý nápad.

Takže se pan VK ml. rozhodl, že FB a další podobné společnosti mají proti tomuto omezování naší svobody bojovat. A když nebudou, dostanou tři roky na tvrdo. Tady dost pomíjím celý ten návrh zákona, který sám o sobě vůbec nedopadne na FB, maximálně může zařídit, že FB hodí těch pár miliónů čechů přes palubu a služby tu zablokuje. Samozřejmě dopadne jen na občany ČR. Ve skutečnosti by přijetí toho zákona znamenalo mnohem větší omezení svobody projevu, než současný stav, protože by většina provozovatelů své diskuze zrušila. Kdo by riskoval tři roky kriminálu, za to že něco smaže a nebo jiný trest za to, že nesmaže?

Občas se můžeme setkat s následující otázkou: „Co způsobuje chudobu?“ Odpověď však – k překvapení mnohých – zní, že chudobu nezpůsobuje nic; je to přirozený stav. Lidé jsou od přírody chudí a nemají nic krom toho, co se nachází volně kolem nich; nic z toho, co označujeme bohatstvím (nebo alespoň ne chudobou), samo o sobě k dispozici není, všechny tyto statky musely být někým vyprodukovány – a jen proto, že jsme jimi v současnosti tak zahrnuti, máme pocit, že jde o něco, na co mají všichni nárok (a mnozí z nás rádi zapomínají i na to, že aby někdo něco dostal, musí to také někdo vyprodukovat). Nemyslím, že má smysl se ptát, co způsobuje chudobu, která je přirozeným stavem a nezpůsobuje ji nic; daleko lepší otázka totiž zní: „Co způsobuje prosperitu?“

Vyspělé státy velmi často poskytují chudším státům rozvojovou pomoc. Někdy se určitá forma rozvojové pomoci využívá i v rámci jednoho státu mezi různě bohatými regiony. Obvyklá argumentace je taková, že bohatí by měli pomáhat chudým, pojďme si ale ukázat, že taková pomoc je spíše danajským darem.

V první řadě když bohaté státy platí rozvojovou pomoc, tak skrze daně tak činí i z peněz chudých lidí v bohaté zemi, takže na to přímo doplácí chudí lidé v bohaté zemi. Další problém je, že se velmi často stává, že část dané pomoci končí v korupčních strukturách v dané zemi, čímž dochází k znehodnocení pomoci v intencích původního záměru.

Nejzásadnější poškození chudých spočívá ale v tom, že pokud se pomoc již dostane na místo, tak tam napáchá zásadní škody tím, že ničí volný trh nebo brání vůbec jeho vzniku. Například rozvojová pomoc v podobě textilu zničila zárodky textilního průmyslu v některých zemích Afriky, protože věcem „zadarmo“ volný trh může jen těžce konkurovat, to má ale za následek ztrátu pracovních míst, propouštění, absenci inovací a jakéhokoliv posunu vpřed. Společnost díky pomoci ustrne a přežívá v extrémně neefektivním a chudém stavu, který dotují bohatší státy. Z takového zacykleného stavu se dostává velmi těžko.

Řešením je zrušit rozvojovou pomoc a zachovat pouze dobrovolnou humanitární pomoc. To umožní chudším regionům postavit se na vlastní nohy a budovat efektivní ekonomiku založenou na tržním prostředí.

Tématem minulé přednášky o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála byla nerovnost.
Dnešním tématem budou důsledky drogové prohibice; a přednášet bude Tereza! Jaké jsou důsledky války proti drogám? I kdybychom se shodli, že drogy jsou špatné – má smysl je zakazovat?
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která bude také první středu v měsíci, tedy 6. března; budeme si povídat o tom, jak by mohlo v praxi fungovat volnotržní polycentrické právo.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

Typickým časovým obzorem plánování průměrného demokratického politika je přibližně jedno volební období, takže tito parazité vládnou stylem „po nás potopa“; v tom se od nich celkem neliší ani zelení ekoteroristé, kteří však v rámci svého mediálního tématu předstírají časové preference výrazně nižší, když nám vysvětlují, že se máme v současnosti vzdát různých statků, abychom si (nebo svým potomkům) pomohli v daleké budoucnosti. Mnoho lidí se domnívá, že čím více se plánuje dopředu, tím lépe; je tomu ale skutečně tak? Není; a to ze dvou hlavních důvodů. Prvním důvodem je, že časové preference jsou ryze individuální záležitostí – někteří lidé se mají raději lépe hned a platí za to později, jiní zas naopak; oba tyto přístupy mají své výhody i nevýhody, jejichž posouzení záleží na každém z nás a nelze objektivně rozhodnout, který přístup je „lepší“.

Druhým důvodem, snadno pochopitelným pro ty, kdo nejsou důvěrně obeznámeni s principy rakouské ekonomické školy, je pak nemožnost předpovídat budoucnost (a zejména tu dalekou), čímž pádem není vyloučeno (navíc je to leckdy i velmi pravděpodobné), že v současnosti přijmeme nějaká nákladná opatření, jež nám nadiktují ekologové, aby se nakonec ukázalo, že to bylo úplně zbytečné; například omezíme výrobu materiálů, které se v přírodě pomalu rozkládají, abychom za pár (desítek) let zjistili, že díky pokroku je dokážeme nejen rozložit, ale ještě tím něco získat. Samozřejmě k ničemu takovému dojít nemusí, ale to nikdo nemůže vědět, všichni (i ti nejstudovanější z nás) jsme odkázáni na pole dohadů; každý by se tedy měl rozhodnout sám podle sebe, aniž jej někdo (zejména vláda) bude násilím nutit řídit se představami ekoteroristů.