Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Když se diskutuje o manželství pro všechny, občas padne i otázka polymanželství. Pokud může stát uznat svazek dvou lidí, proč ne tří nebo více? Kdyby to někdo chtěl prosadit, nebudu proti – lepší než nic, přinejhorším to nikdo nevyužije. Nečekám ale, že politici přinesou něco dobře použitelného. Udělat nějakou šablonu, která nastaví právní vztahy mezi lidmi v rámci větší skupiny, mi přijde jako docela náročný úkol – mnohem těžší než u dvou lidí. Jak budou o člověku v bezvědomí rozhodovat zbylí dva lidé, když se neshodnou? Co částečné rozvody nebo naopak přidání další osoby do manželství? Nebo určení otcovství a vyživovací povinnosti? Navíc u polyamorních lidí čekám, že v rámci skupiny nebude každý přistupovat ke každému stejně, a že některé věci (dědictví, rozhodování ve zdravotních věcech, společné jmění…) budou chtít nastavit k různým lidem různě. Spíš bych tedy čekal, že z případného řešení zákonem vypadne nějaká absurdita, která by ukázala, že toto stát stěží může udělat nějak rozumně pro všechny. Právě takové spory podle mě ukazují, že problém není v počtu osob v manželství, ale v samotné snaze státu vtěsnat různorodé lidské vztahy do několika předem připravených šablon. Jako koncepční řešení vidím odluku manželství od státu.

Jeden hlas ve volbách se prakticky jistě ztratí jako zaokrouhlovací chyba. Někoho by napadlo: „No jo, jenže když si tohle řekne každý, tak pak vyhrají strany, které zvolilo pár lidí náhodou." Pojďme se na to ale podívat z druhé strany – co vlastně svou (ne)volbou podporujeme? V politice také funguje poptávka (byť trpí spoustou neduhů, jako je nedostatečná granularita nebo nemožnost spořit si hlasy na později a podobně). Pokud lidé volí náhodně, volby budou vyhrávat strany, které tomu nejvíce odpovídají. Pokud ale podporujeme současné volební ceremonie, které nutí lidi utápět čas a pozornost v předvolebních kampaních, jenom tím krmíme politiky svou pozorností a ten systém v této podobě dál upevňujeme.

Urzovo poslední video ve mně vyvolalo asi podobné zklamání, jaké prožíval Urza u videa, kde Kovanda obhajoval cenové stropy. Smutek ze „zaprodání se“ váženého člověka režimu je velký. V tomto případě šlo o pana profesora Horáčka, ať už to udělal vědomě či nevědomě. Napadá mě však otázka: Kdo je vůči tomu vlastně imunní, když to nedokáže ani člověk, který se celý život zabývá seberozvojem, psychedeliky a lidskou duší?
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Mnedle nikdo nemůže vědět, zda je imunní (byť si to spousta lidí myslí); řešení je se státem nekolaborovat. Vůbec. Nijak. Nikdy. Za nic.

Kontaktoval jsem autory výpočtu minimální důstojné mzdy s žádostí o zaslání zdrojů, ze kterých při výpočtech vycházejí. Odpověděli mi pouze odkazem na stránku – prý jsou tam všechny podklady uvedeny. Když jsem následně požádal o podrobnější informace, přestali komunikovat. Oslovil jsem je i z jiného účtu s totožným výsledkem. Když se na uvedené podklady podíváte, zjistíte, že jde převážně o obecné popisy metodiky bez odkazů na zdroje jednotlivých částek.

Například u telekomunikačních služeb se bez větších problémů dostanu na částku kolem 900 Kč měsíčně, zatímco oni uvádějí 1 200 Kč. Nikde není vysvětleno, z jakých konkrétních tarifů nebo poskytovatelů při výpočtu vycházeli. Podobný problém vidím u položky stravování. Uvádějí počet 21 jídel měsíčně, ale není jasné, zda počítají s obědy v závodní jídelně, běžné restauraci, fastfoodu nebo jiném typu stravování. Kdyby byla uvedena například průměrná cena jednoho jídla, bylo by možné výpočet ověřit. Takto je uveden pouze počet jídel a není zřejmé, jaká cena za ním stojí. Pokud například někdo chodí do jídelny, může tím pokrýt významnou část své denní spotřeby jídla, což následně snižuje náklady na potraviny nakupované domů. Bez podrobnějších dat však mohu pouze odhadovat.

Téma minimální důstojné mzdy přitom vyvolává zejména u levicově orientovaných voličů silné emoce a některé politické strany s výsledky běžně pracují. Například Strana zelených je využívá jako argument pro tvrzení o ekonomické nedostatečnosti současných mezd.

Ve školách se učí dost lží a nepřesností, jak se tu ostatně řeší poměrně často. Mimo to mi ale přijde více a více zavádějící způsob vyučování o kapitalismu; na hodinách ZSV a dějepisu slýchávám: „Dříve tu prostě byl komunismus (případně socialismus), teď tu máme kapitalismus. Tečka.“ Ale kde? Ve srovnání s předchozím režimem jistě ano – a jsem za to ráda. Jenže reálně se dnes u nás prvky socialismu vyskytují snad všude – od státních zásahů a regulací trhu až po plně socialistické zdravotnictví či sociální systém…

To podle mě není ideologický pohled – že má ČR (i ostatní státy) smíšenou ekonomiku, je prostě (snadno dohledatelný) fakt. Vyučování ekonomie a společenských věd pomocí těchto zkratek určitě neučí studenty kriticky myslet, což bývá deklarováno jako jeden z hlavních cílů školství. Vlastně mě nenapadá jediný rozumný důvod, proč to takhle učit. Přijde mi to minimálně podivné.

O svobodě, v dnešním světě, mohu jen snít.
Nesvobodu, v dnešním světě, musím žít.

Tolik zla vůči dětem v rodičích,
tolik zla vůči dětem v lavicích.
Proč má někdo radost ze slz v očích mých?
Proč mě tedy stvořili, když mě nechtěj mít.

Nejsem první ani poslední,
tolik dětí zraněných.
Stali se z nich dospělí.

Dospěláci bez lásky, zájmu a přijetí,
kompenzují si trauma ve státním pojetí.

Ve jménu zákona!
Na kolena!
Ve jménu zákona
bude nám platit on i ona.

Ve jménu zla,
ve jménu absence dobra.

Legalizujem krádež, zlo i násilí.
Ale jen tam kde to stát přislíbí.

Na začátku to byly jen nemilované děti.
Teď to jsou už jen nemilosdrdní zmrdi.

Spolčují se proti nám.
Pro daně se zbraní chodí k vám.

Oni ovšem dělají jen svou práci.
V naději, že zapomenou, jací to jsou ubožáci.

Radši než otrokem a nemilovaný být,
to radši na větvi budu snít.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Texty ve Stokách mají být krátké (zejména na výšku, aby nebylo třeba scrollovat); mimo sezónu dělám výjimku.

A jsou tu zase prázdniny, jež nemalou část z nás nějakým způsobem ovlivňují, ať už jde o školáky, jejich rodiče, vysokoškoláky, učitele, návštěvníky různých festivalů a podobně; čtenost a sledovaost textů i videí Svobodného přístavu v tomto období každoročně klesá. Přepínám proto Svobodný přístav na dva měsíce do prázdninového módu, což znamená méně obsahu a sníženou pravidelnost; mezitím se budeme nejen pilně připravovat na sezónu 2026/2027, odpočívat, dodělávat resty, ale přeci jen i o prázdninách se bude něco dít (třeba pobyt v Domu Svobodného přístavu).

Všechny autory Stok zároveň prosím o další texty; a předem děkuji! Užívejte si všichni léta; a především života!

Myslím, že název článku by mohl stačit. Není jedno jak. Není jedno, jakým způsobem. Cíl nestačí. Proč to píšu? Protože účel prostě nemůže světit prostředky. Bojovat za mír, volit za svobodu. Nedává to smysl. Cíl je důležitý, ale cesta k němu je neméně důležitá. Chtěla jsem tuto myšlenku jen připomenout. Když dělám něco, co má nějaký cíl, nepopírám způsobem cesty k němu samotný záměr? Jsem vůči sobě poctivá/ý? Nelžu si do kapsy? Souhlasí mé jednání s tím, co prohlašuji?

Mám krámek. Říkám mu komunitní krámek. Ukazuji, že téměř každý člověk může být překupníkem potravin. Jednoduše nakoupím a prodám. Často prodávám i levněji než Kaufland, protože využívám jejich zákaznickou kartičku, díky které získávám slevy ve výši 5 až 30 %. Svým zákazníkům tak mohu nabídnout, že za ně nakoupím za stejnou cenu, jakou by zaplatili oni sami, a zároveň jim ušetřím čas. Můj zisk tvoří právě sleva 5 až 30 %, kterou díky kartičce získám. Při nákupu za 1 000 Kč to obvykle znamená výdělek 50 až 190 Kč.

Pro lidi s nižšími příjmy může být tato činnost zajímavým přivýdělkem. Převezmou nákupní seznam, nakoupí zboží a doručí ho zákazníkovi. Není ani potřeba mít vlastní kamenný obchod. Stačí nakupovat na objednávku a nákup rovnou doručit klientovi. Na začátek postačí kapitál ve výši 1 000 až 5 000 Kč na financování nákupů. Pokud si chce člověk vydělat více, může některé položky nakupovat do zásoby, zejména když jsou ve slevě 40 až 60 % a ví, že o ně budou mít zákazníci v budoucnu zájem. Další výhodou je, že získávám přibližně 1,5 % zpět díky platbě kartou. Žijeme v konzumní společnosti, kde má čas hodnotu minimálně 130 Kč za hodinu. Proto není až tak obtížné najít lidi, kteří si raději zaplatí někoho jiného, aby za ně nakupoval.

„Štve mě, že lidi nechápou základní ekonomické principy,“ zaslechla jsem minulý týden na setkání Pokec o svobodě. „Ale oni je možná chápou, jen jim nevěří. A v tom je velký rozdíl,“ odpověděla jsem. Ono totiž není až tak důležité, co máme naučené ani čemu rozumíme. Důležitější je to, čemu věříme. Ať už to máme zformulované nebo to jen cítíme. Ten pocit „tohle je správně“ a „tohle je špatně“ je totiž mnohem silnější než jakákoliv znalost pouček. Víra rozhoduje o tom, co uděláme, jak se zachováme a co budeme považovat za správné. Je hlubší než myšlenky. Víra v něco může mít mnoho podob – víra v autoritu, v systém nebo v demokracii.
Když jdeme do diskuze s někým a máme pocit, že to nikam nevede, možná stojí za to se zastavit a zeptat se: „Čemu vlastně věří? Co je pro něj vnitřně správné?“ Věřím, že zvědavost a touha po porozumění dokážou překlenout i situace, kdy někdo vytváří argumenty, které ve skutečnosti jen obhajují jeho vnitřní víru, ne racionální přesvědčení. Víra je v mém životě velmi důležitá a má své místo. Jen bývá někdy nevědomá – a právě to může přinášet výzvy.

Nakonec nějaké otázky pro tebe: Čemu věříš ty? Jaké je to diskutovat s někým, kdo něčemu věří, ale netuší to? Co pro tebe byla v poslední době největší výzva? Pojďme diskutovat ❤️

Charity by se daly financovat z dividend. Pak by nebylo potřeba, aby stát lidem bral peníze a přerozděloval je. V jednom podcastu jsem zaslechl, jak se jeden člověk rozčiloval, že ministerstvo kultury sebralo jedné organizaci asi 50 tisíc korun na překlad knih. Vysvětloval, že překlady pomáhají dělat reklamu naší zemi a že je to jen 50 tisíc korun. Jenže sehnat 50 tisíc mezi umělci by přece neměl být problém. Vždyť právě oni brání kulturu a demokracii. Nebo by alespoň mohli té organizaci půjčit peníze, aby je investovala a z dividend financovala svůj provoz.

Podílím se na projektu rozdávání semínek zdarma. Je to vedlejší efekt jiného projektu. Peníze na nákup semínek, sáčků a dalšího materiálu získáváme z dividend. Lidé, kteří tuto službu chtěli, investovali své peníze a mohou si je kdykoliv vybrat zpět, pokud pro ně služba přestane být přínosná. Zapojili se proto, že jim služba přinášela větší užitek, než jaký by měli z peněz uložených na spořicím účtu. Organizaci, která potřebuje 50 tisíc korun ročně, by stačilo půjčit přibližně 800 tisíc korun od lidí. Píšu půjčit, ne darovat.

Koncentrácia členov štátu je vyššia vo veľkých mestách, kde sú ministerstvá a rôzne štátne inštitúcie. To znamená, že ľudia v malých mestách (obciach) prispievajú prostredníctvom daní na život, infraštruktúru a rozvoj veľkých sídiel veľa rokov. Je to fenomén, ktorý si uvedomí málokto.