Anarchokapitalistům bývá vytýkáno, že se zabývají jen vlastnickými právy (případně principem neagrese), ale kašlou na lidská práva a „člověka“ jako takového; zde se obávám, že jde o čisté nepochopení toho, co anarchokapitalismus, princip neagrese a vlastnická práva vlastně znamenají. Nejde jen o vlastnictví neživých předmětů, ale také (vlastně především) o to, že člověk vlastní sám sebe, své tělo; z toho pak plynou různá „lidská práva“ (například nebýt zabit, omezován v pohybu, poškozován na zdraví a tak podobně). Pravda, tato lidská práva nejsou definována stejně jako ta v Listině základních práv a svobod; především proto, že jsou na rozdíl od LZPS konzistentní (LZPS konzistentní není, neboť nám slibuje práva, která nelze splnit bez omezení některých práv jiných lidí). Anarchokapitalisté nejsou k „lidským právům“ lhostejní; právě naopak – jsou anarchokapitalisty, protože jim skutečně leží na srdci.

Politici v nás pěstují pocit, že bychom se měli o politiku zajímat a „být aktivní“; no pochopitelně, chtějí, abychom se zajímali o ně. Vědět, kdo zastává který ministerský post, jak vypadá a co je zač, bývá vnímáno kladně (občas mi někdo projeví uznání třeba za to, že do jisté míry znám z hlavy strukturu státního rozpočtu a mám nějaký přehled o politicích – stejně hlavně proto, jak často je kritizuji); naopak ti, kdo se o politiku nezajímají, mají občas tendence se za to omlouvat. Já si ale nemyslím, že se mají za co stydět; a naopak vůbec nejsem hrdý na to, že se tou žumpou tak často prohrabuji, není to žádná ctnost. Obecně „být aktivní ve veřejném životě“ není inherentně dobré; lze být „veřejně aktivní“ pozitivně i negativně. A vlastně mě těší i ten, kdo k volbám nechodí, stará se jen o sebe a ani netuší, kdo je prezident, premiér a ministr financí; kdyby takoví byli do jednoho úplně všichni, máme klid.

Socialisté si vždy stěžovali na „chudobu obyčejného člověka“, čímž typicky hájili přerozdělování a loupení od bohatých; za velmi zajímavé však považuji podívat se, co v jakých dobách mysleli „chudobou“. Nejprve to znamenalo, když lidé neměli ani na jídlo; pak se to změnilo, za chudého byl označován i ten, kdo neměl dost pohodlné bydlení; časem k tomu přibyly další vymoženosti; a dnes už je „chudý“ i ten, kdo má co jíst, kde bydlet, spoustu volného času a dokonce si může čas od času zajet na skromnější tuzemskou dovolenou. Těmto „chudákům“ má stát pomáhat. Budou-li se kritéria chudoby takto měnit, vždy bude důvod k legalizaci loupení v zájmu „chudých“ (již si dnes žijí lépe než bohatí v minulosti). Ale čím to je, že se chudým daří stále lépe? Pochopitelně kapitalismem; ten sice není založen na rovnosti jako socialismus, nicméně vytváří tolik bohatství, že „dnešní“ chudák má více než „včerejší“ boháč.

Ve společnosti nám vznikl nový „problém“: Mladí lidé nemají dostatek zdrojů na to, aby si pořídili vlastní bydlení, takže si „musejí“ brát hypotéky. Nejrůznější socialisté lamentují nad tím, kam ten svět spěje, jaká je to hrůza a co bychom s tím měli dělat (potažmo jak by to měl stát vyřešit); a kam tedy ten svět spěje? Inu, k prosperitě; tento „problém“ je zcela iluzorní záležitostí, neboť nikdy v historii neměli mladí lidé dostatek zdrojů k tomu, aby si pořídili vlastní bydlení, není to nic nového. Naopak nikdy v minulosti nebyli mladí (ale ani staří) tak bohatí a tak skvěle zajištění; dokonce si žijeme tak dobře, až jsme z toho zapomněli, že výchozím stavem je chudoba a divoká nehostinná příroda. Bohatství, domy a technologie jsou věci, které přichází s časem; a svět spěje k tomu, že stále více mladých bude mít vlastní bydlení… aby pak mohli socialisté fňukat, že mladí nemají vlastní tryskáče.

Doktrína „ochrany pracovních míst“ je více či méně založena na mylné představě omezeného počtu pracovních míst na světě (či v zemi); jedná se však o podobnou iluzi jako tezi o tom, že celkové bohatství světa je konstantní. Ani jedno z toho však není pravda; s tím, jak bohatství neustále roste (jen porovnejme, jak se máme nyní a jak to bylo před pár stovkami let), mají lidé neustále další a další potřeby. Zatímco dříve byli rádi, když měli něco k jídlu, dnes již chtějí zábavu, cestování, krásné domy, auta… a až přijde doba, kdy budou mít i tohle všechno, začnou chtít ještě více (další formy zábavy, cestování do vesmíru, bydlení na mořích či pod hladinou, vznášedla…). V souvislosti s tím budou neustále vznikat nová pracovní místa (a budou-li jednoho dne dělat veškerou práci stroje, tím lépe; lidé nebudou muset pracovat, jejich potřeby budou naplňovány i bez práce, takže jim zbyde spousta volného času).

X může znamenat útočné násilí, porušování vlastnických práv (vraždy, loupeže, znásilnění, ničení cizího majetku…); to teď ponechme stranou a pojďme se bavit o případech, kdy X je cokoliv jiného (tedy činnost nenásilná, vlastnická práva respektující). Co pak znamená výzva k regulaci X? Reálně jde o volání po užití útočného násilí vůči někomu, kdo si hledí svého a nikomu nic nedělá. Znamená to: „Támhleten člověk si dělá na svém a za své něco, co se mi nelíbí; donuťme jej, aby s tím přestal a podřídil se mé vůli.“ Když řekneme neznalému člověku tuto větu, nejspíše ji jednoznačně odsoudí; přesto drtivá většina z nich bude některé z takových regulací zastávat. Přitom se jedná o totéž, liší se to jen formulací. Je fascinující, jakou sílu má státní propaganda; kvůli ní stačí stejnou tezi jen přeformulovat do slov, jež nám byla státem prezentována jako „žádoucí“… a hle, jasné odmítnutí se změní v souhlas.

Mnozí lidé zavrhují zavilé kapitalisty, protože „jdou jen po penězích“; co to ale znamená, když někdo na volném trhu (tedy bez porušování vlastnických práv) „jde po penězích“ a vydělává? Takový člověk něco nakupuje (a spotřebovává), něco prodává (ne nezbytně vytváří, ale může); buď se jedná o podnikatele, jenž nakoupí zdroje (materiál, práci…) a přetvoří je v produkt, nebo o spekulanta (či zprostředkovatele), jenž nakoupí to, co později (či jinde) prodá. V obou případech platí, že hodnota, kterou spotřeboval, je nižší než hodnota, kterou ostatním poskytl (a to i v případě spekulanta – nezapomeňme, že hodnota je subjektivní a mění se v čase, nákladová teorie hodnoty byla vyvrácena); jeho zisk pak vyjadřuje, jak moc obohatil společnost. Pochopitelně kapitalista, jehož nejvyšší hodnotou jsou peníze, asi nemusí být zrovna nejlepším partnerem do života; těm, kdo s ním obchodují, však zjevně prospívá.

Občas se mi honí hlavou, kde se vzala potřeba některých lidí řídit společnost. Touha po moci nebude jediným důvodem. Jsem si jistá, že i touha pomoci hraje svou roli – spousta lidí bere úlohu řízení společnosti jako poslání a bohulibou činnost. Proč taky ne, na první pohled se tak může jevit. Ti obětaví lidé ve vládě dřou do úmoru, aby nám vymysleli ty nejlepší zákony. Díky nim se přeci cítíme v bezpečí. Nebýt těch dvou milionů právních norem, bůhví co by s námi bylo! Navíc už od malička neustále posloucháme, že společnost se přece jen tak sama řídit nemůže. Kdo to kdy viděl!

Ve skutečnosti jsem přesvědčena o následujícím: Kdyby každý z těch lidí, kteří nás mají řídit, řídil pouze sám sebe a staral se pouze o své štěstí, bylo by postaráno o mnohem více lidí. Teprve až se přestaneme snažit řídit společnost, začne opravdu fungovat. Potom budeme moci sledovat, jak směšné bylo naše počínání. Zkuste si představit, že veškerá ta energie a úsilí, které je vkládáno do obřího a neekonomického giganta jménem stát, se nasměruje jinam – tam, kam budou lidé skutečně chtít, což demonstrují svými peněženkami, ne volebními lístky. Držme se činností, které mají smysl, které nás naplňuje a ve kterých jsme dobří – což poznáme tak, že nás za ně ostatní ocení. Hlavně nikomu nic nenuťme a přinášejme lidem radost. Lásku v srdcích a úsměv na tváři. <3

Řada států kvůli virové nákaze zavřela restaurace. To vedlo ke zvýšené poptávce po dovozu jídla až ke dveřím – a geniální volný trh se okamžitě přizpůsobil. Ovšem v San Francisku se pánové úředníci rozhodli, že budou na lidi „hodní“ a nastaví maximální cenu za donášku jídla. K čemu to vedlo? Nestalo se, že by lidé dostávali jídlo levněji. Naopak se jeden z největších rozvozců (a nevím kolik menších) rozhodl, že se mu za stávajících podmínek nevyplatí do této oblasti dovážet, a přestal zde provozovat svou službu. Co to ve výsledku znamená? Tento zákaz – jako vždy – nepomohl, ale naopak znemožnil lidem z této oblasti naplno využívat dovozu potravin, který je teď tak potřeba (paradoxně právě kvůli státnímu zákazu restaurací). Žádný oběd není zadarmo, ani se slevou. Jídlo (bydlení, auto, voda ani nic jiného) nevzniká zákonem, ale prací, proto je naivní si myslet, že by cokoliv takového mohlo fungovat. A zde vidíme praktickou ukázku.

Pokud definujeme totalitu jako stát, který zasahuje do téměř veškerého konání lidí, byla ve 14:00 dne 12. 03. 2020 v ČR nastolena totalita. Ze dne na den. Jsou politologové a filozofové, kteří tvrdí, že demokracie nám zaručuje, že totalita nevznikne. Teď jim můžete ukázat, že nemají pravdu. Totalita nastolena byla. Možná bude zrušena. Částečně prý 17. 5., ale nikdo zatím nic přesného neví. Ani jak moc bude zrušena. Takže se ukazuje, že každý stát je v principu totalitní, jen toho ne vždy využívá. Pokud budete tento můj názor komentovat potřebností těch vládních zásahů, tak si prosím uvědomte, že o tom jsem vůbec nepsal. Pokud jste přesvědčeni, že to potřeba bylo, smiřte se s tím, že tvrdíte, že bylo potřeba nastolit totalitu. Jen netvrďte, že to totalita není jen proto, že ji považujete za potřebnou.

První povrchní odpověď by mohla znít, že jsou to obrovské nadnárodní korporace; k hlubšímu poznání je však třeba se ptát, co činí ty obrovské korporace tak obrovskými, kde vlastně svůj vliv berou. Pravdou je, že jim tuto velikost, moc a peníze dávají jejich vlastní zákazníci, tedy „obyčejní lidé“; to jsou ti, od koho na svobodném trhu vychází moc, oni jsou ti, kdo ve volnotržní společnosti vládnou! Kdyby ekonomika byla loď, korporace jsou kormidelníky či důstojníky komandujícími mužstvo, ale kapitánem, jenž určuje směr plavby, je právě zákazník; nebude-li korporace sloužit těm, kdo od ní dobrovolně nakupují, nebude mít přístup k jejich penězům a svou moc ztratí. Někdo může namítnout, že dost velká a mocná korporace dobrovolné zákazníky nepotřebuje, neboť se může na jejich vůli vykašlat a k placení je donutit násilím; to riziko samozřejmě existuje… a taková korporace se pak nazývá jedním slovem: stát.

Obrovská spousta lidí nenávidí kapitalismus; nebo jej alespoň nemá moc ráda. Mně však není úplně jasné, co vlastně nemají rádi… že se každý rozhodne, co bude dělat, co nechce dělat, co si koupí a nekopí, jaké služby bude a nebude poskytovat, jaké dohody uzavírat, koho zaměstnávat, nezaměstnávat a za jakých podmínek? Nelíbí se jim, že lidé mají svobodu nakládat se svými životy po svém a touží je násilím nutit podvolit se vůli silnějších (většinou státu)? Chtějí řídit životy ostatních jen tak z plezíru? Vyhovovalo by jim, abychom žili v bídě a nouzi způsobené nemožností ekonomické kalkulace v centrálním plánování? Ne. Nevěřím, že jsou ti lidé zlí (alespoň většinou). Nechtějí, abychom trpěli. Bohužel však s tímto utrpením mají spojený právě ten kapitalismus; většinou bez nějakého hlubšího zdůvodnění či logické analýzy. Už to slovo má obrovskou negativní konotaci; očistěme je!