Na počátku devatenáctého století došlo k rozpuku nové industriální doby. Děti fáraly do dolů, lidé trávili v zakouřených továrnách většinu dne. A tak Marx s Engelsem zareagovali na poptávku dělníků a vytvořili hnutí, jež mělo dělníkům zlepšit život. Kdybych si měl sám sebe představit jako člověka v této době, aniž bych měl poznatky, jež jsem nabyl během svého života, ovšem zůstalo by mi mé sociální cítění, pravděpodobně bych se stal zarytým Marxistou. A to z toho prostého důvodu, že bych si v té době nedokázal představit, jak neuvěřitelný skok lidstvu kapitalismus a industrializace v průběhu následujících desetiletí přinese, bral bych otřesné pracovní podmínky jako trvalý stav věcí. Proto mám pochopení pro vznik socialistických hnutích jako takových.

Pro co ovšem pochopení nemám, je existence těchto hnutí i v dnešních dobách, kdy máme poznatky o tom, jak kapitalismus postupně vystřelil životní úroveň všech lidí do výšin, kdy si díky němu můžeme žít v takovém luxusu, o jakém se nesnilo vládcům našich předků. Nejenom že jsou taková hnutí dnes zbytečná, nýbrž dokonce destruktivní. Zcela vážně ohrožují lidi v rozvojových krajinách, v nichž není průmysl tak rozvitý jako jinde, přičemž činnost komunistických hnutí může přinést pouze stagnaci, jež zapřičiní, že se rozvojové krajiny dostanou na naši životní úroveň spíše později než dříve. Nechme kapitalismus volně plout. Jenom to umožní lidem, kteří neměli tolik štěstí, aby se narodili v Evropě, pocítit plody své práce a neumřít hlady v socialistickém ráji.

Ve slavném snímku Vykoupení z věznice Shawshank se nachází scéna, v níž si jeden z vězňů dovolí položit otázku, kdy může jíst. Odpovědí mu je pendrek do slabin a věta: „Budeš žrát, když ti řekneme, že budeš žrát; srát, když ti řekneme, že budeš srát a chcát, když ti řekneme, že budeš chcát.“ Většina lidí při sledování této scény asi pocítila znechucení; i když to jsou zločinci, zaslouží si přece alespoň základní lidská práva. Když jde ovšem o děti ve školách, najednou většinové populaci přijde v pořádku, aby byly trestány za své fyziologické potřeby. Jediným významným rozdílem je, že se místo pendreku a expresivních výrazů říká: „Vždyť jsi už dost velkej na to, abys pětačtyřicet minut vydržel.“ a když dojde k neuposlechnutí tohoto subtilního rozkazu, zapisují se poznámky nebo kreslí černé puntíky, což děti úplně zbytečně demotivuje a nutí je to školu i učení nenávidět. Nemluvě o případech autoritativních rodin, v nichž se po poznámkách tasí opasek. Pokud někdo chce ve svém dítěti takovýmto - podle mě podivným - způsobem vypěstovat disciplínu, nebráním mu. Avšak já bych to své viděl raději tam, kde se bude cítit dobře.

Keď sme pod tlakom, robíme razantné mnohokrát neuvážené rozhodnutia. Možno aj kvoli tomu si dokážeme privyknúť na takéto správanie zo strany vládnucích elít, ak je práve krízová situácia. Hlavnou zbraňou médií, ktoré májú zapôsobiť na čo najväčšiu masu ľuďí, je strhujúca emócia. Mnohokrát takéto emočné „argumenty“ sú určené len na zahmlenie reálnej podstaty problému, manipulatívne naznačenie spôsobu riešenia problému a celá táto emočná jazda väčšinou končí zas a znova len pri ďalších regulačných zásahoch do spoločnosti. Ľudia umierajú, ekonomika pomaly krváca a populácia je v neustálom strese. Výborné podmienky na manipuláciu davu. Je jedno, či budeme argumentovať logicky a hľadať problém možno v štátnej neschopnosti alebo regulácii trhu. Stačí poukázať na desivý problém „nákaza“.

Nádherným aktuálnym príkladom je snaha médii pretlačit do spoločenskej mienky myšlienku povinných očkovaní. Ľudia sa momentálne veľmi boja chorôb, a teda ľahko môžu byť strhnutí touto myšlienkou. Chrípkové vírusy sú extrémne premenlivé, a teda každý rok sa obmieňajú. Preto niečo ako vakcína proti tejto hrozbe nedáva zmysel. Ale to nebráni tomu ukradnúť ďalšiu časť slobody. Je veľmi nutné byť extrémne obozretný práve v týchto rýchlich ťažkých časoch, lebo môžeme veľmi rýchlo prijsť o ťažko vybojované slobody. Sám som za očkovania a vidím v nich veľký význam, ale je to moje presvedčenie, ktoré nikomu nevnucujem. Myslím si, že účinejšie by bolo, ak by každý mohol rozhodnúť či neočkovaní ľudia môžu vstúpiť na jeho pozemok, využívať jeho služby. Takýmto motivačným prístupom sa dostaneme bližšie k bezpečiu ale neobetujeme slobodu. Tak zostaňme bdelí.

Stát se během krize snaží všem obětem (OSVČ, male podniky) pomoci různými prostředky (jejich efektivitu nechme teď stranou). Je pravda, že volný trh selhal a stát tu teď po něm uklízí nepořádek? Proč se mi tato „pomoc“ nelíbí? Nelíbí se mi proto, že mírní následky, ale příčinu neřeší. Lidé nejsou schopni splácet dluhy, ztrácí střechy nad hlavami a přicházejí o zaměstnání,… A to vše, kvůli našemu finančnímu systému. Je to kvůli nulovým až záporným úrokovým sazbám, kvůli nekryté měně a dalším státním regulacím. Náš systém je navržen tak, že se lidé musí zadlužit a nemůžou být schopni to splácet. Lidé (celkově) dluží více peněz, než kolik (dohromady) mají. Není to problém trhu a ani lidí, je to problém nekryté měny, kterou nám tady tlačí stát. Máme tu úrokové sazby uměle tlačené dolů. To v konečném výsledku nafukuje bubliny, které někdy (při krizích) musejí prasknout. Nízké úroky také vyšlou trhu signál „začněte podnikat, bohatí zákazníci čekají“, ale zákazníci nikde nejsou. Řešením je zrušit povinné používání fiat měny a přestat regulovat finanční systém.

Trump nebude obviňován za kecy a blbosti kolem koronaviru, protože ačkoli tyhle blbosti, co se teď kolem toho dějou nejsou nutný. Jinými slovy nařízená „léčba“ je horší než nemoc sama. Všechna ta šílená omezení, která teď zažíváme i my, jsou naprosto iracionální. Nemyslím, že bude za to obviňován Trump, protože všechny ty politický krysy, který na něj ze všech stran útočí, zároveň věří, že „něco“ drastickýho udělat bylo nutný. Proto mu odkejvly i ten bezprecedentní balík peněz v dějinách USA na záchranu před „apokalypsou“. Něco se udělat muselo! Pokud ale tahle hysterie, a touhle hysterií vyvolaný ekonomický kolaps potrvá dostatečně dlouho, mohlo by to zafungovat, a mohlo by se stát, že to ohrozí Trumpovo znovu zvolení. Fašisticko-komunistická Amerika Antify, která chce nahradit „zastaralý“ model nezávislosti 1776, a „zastaralou“ ústavu 1789, je nepředstavitelně ošklivý, odpudivý prospekt. Trumpova volba 2016 byla téměř už pět minut po dvanácté. Američané vůbec nemají ještě vyhráno. Plíživý puč deep státu neskončil, impeachment verze 2.0 2020 pokračuje.

Mezitím, v našem českém kotlíku, tytéž nevýslovné blbosti kolem koronaviru vyvolávají nejhorší totalitní instinkty, pavlovovské podmíněné reflexy rabského ducha represí, bonzáctví, a trestání neposlušných – kromě nepřízpůsobivých. Je to k nevíře jak snadno, rychle a dobrovolně nechal si celý národ navlíct chomout totality včetně zavření hranic „na dobu neurčitou“. Klasická směna osobní svobody za iluzorní slib bezpečí a ochrany ze strany státu. Ekonomická devastace v celé zemi bude daleko horší než jindy, horší než metanolovou aférou způsobená tupá celoplošná prohibice 2012-13. Sledujte duben, květen, červen…. Teď si můžeme už jen zazpívat: „Za co, Panebože, zaco, trestáš tento sprostý lid…“ a odebrat se do hrobu i my „humanitní“ Češi v „posthumanitní“ Evropě 2020.
________

Urzova poznámka pod čarou: Nejsem autorem textu (uvádím to, jelikož řada lidí mi přisuzuje autorství všech textů ve Stokách); s mnohými autorovými postoji nesouhlasím, ale prostor ve Stokách není podmíněn názorovou shodou s provozovatelem.

Když libertariáni vysvětlují základy ekonomických zákonitosti na příkladech, jež jsou často kontroverzní, dávají socialisté rovnítko mezi tímto vysvětlováním a etikou autora. Dává přece rozum, že autor, jenž popisuje, proč je lepší neregulovat ceny respirátorů a roušek, musí být přece automaticky neetický sociopat jdoucí přes mrtvoly po zisku, ne? Samozřejmě ne, Newton sice popsal gravitaci, nepodporoval však sebevraždy pádem. A přesto přichází od socialistů taková absurdní tvrzení, jako že jsou libertariáni vyděšeni, když by se měla prosazovat láska a solidarita. Ano, libertariány skutečně děsí, když někdo chce prosazovat lásku a solidaritu. Láska ani solidarita totiž nejde prosadit, musí vycházet - když to napíšu pateticky - ze srdce. Je velký rozdíl, když skočím do vody za tonoucím a když mi někdo dá pistoli k hlavě a poručí mi, abych ho zachránil. Obojí má ve výsledku pozitivní efekt, ale v jednom případě jsem to udělal z lásky, zatímco v tom druhém především ze strachu. Lásku a solidaritu si v sobě musí každý vypěstovat sám, ať už skrz víru či vlastní etický kodex. Pokud láska a solidarita pochází z hlavně brokovnice, není to ani láska, ani solidarita.

Dan Steigerwald bude dnes přednášet v deCentrále; protože Babiš je velkým fanouškem anarchokapitalismu, vyjednali jsme pro tuhle akci vládní výjimku.
Nicméně pro případ, že by tomu někdo neuvěřil, se bude identická přednáška opakovat i první středu příštího měsíce, tedy 6. května.

Všude teď čtu: „Vláda podpoří, vláda pomůže, vláda přispěje, vláda projedná podporu,“ a na druhou stranu: „Je třeba podpořit…“ Copak si nikdo neuvědomuje, že podporu budou potřebovat skoro všichni? A že vláda nemá jiné peníze než ty naše? Copak někdo snad věří tomu, že Babiš vybere účty Agrofertu a vrátí všechny ty miliardy, které pro své firmy vyčerpal na úkor všech ostatních? To nejefektivnější, co by vláda mohla udělat je, že se stáhne, zruší nebo alespoň omezí většinu byrokratických překážek, omezí výběr daní a odvodů a s tím samozřejmě i všechny zbytné výdaje a nechá lidi, ať si pomohou sami. Jen tak se ekonomika rychle uzdraví. Schopní lidé budou vyrábět, vydělávat a dávat práci těm méně schopným. Pokud se ale budou rozdávat peníze na údajnou podporu a to především neschopným parazitům, pak ekonomická krize bude horší než pandemie způsobená coronavirem.

Spoločnosť je tvorená z jednotlivcov. A činy jednotlivcov utvárajú stav spoločnosti. Je teda na správnom mieste otázka: „Kde zmizla zodpovednosť?“ Ako môžeme vidieť, svet je v globálnej kríze. Je na zamyslenie, čo spôsobilo tento stav veci. Zdravotné systémy naprieč svetom kolabujú a ekonomiky nápor štátnych opatrení nevydržia. Jednoducho povedané, najväčšia kríza ešte len príde po vyriešení tej dnešnej. Tento nelichotivý stav spoločnosti odráža jeden neduh štátneho vplyvu na nás. „Choroba moderného sveta je mnohými spôsobmi školou vyvolaná choroba. Práve v škole sa väčšina ľudí naučí očakávať a akceptovať, že ich nejaký odborník vždy môže zaradiť do nejakého rebríčka či hierarchie. V škole sa stretávame, zvykáme si a učíme sa vieru v úplne ovládanú spoločnosť.“ Povedal odborník a autor mnohých diel o školstve John Holt a ja len súhlasím.

Myslím si, že táto ľahostajnosť pramení v pocite, že ak by sa niečo reálne dialo, tak s tým tí kompetentní v štáte niečo urobia. Ak je nejaké správanie nebezpečné, tak nám ho zakážu. Alebo naopak, ak je nejaké chovanie správne, tak to budú oni, ktorí nám takéto chovanie prikážu. A tak sme si namiesto zodpovedného prístupu privykli na návykový etatistický model spoločnosti. Model spoločnosti, v ktorom zjavne nie je normálne dávať si pozor na svoje zdravie, ale spoliehať sa na rozhodnutia tých hore. Práve toto správanie je podľa mňa produktom socialistickej spoločnosti. Myslím si, že ak by nebola pod nami tá takzvaná humánna sociálna sieť štátu (ktorá nás vraj chráni, keď sa dostaneme do zlej sociálnej situácie), bola by cena nezodpovedných rozhodnutí jednotlivca tak vysoká, že výsledkom by bola spoločnosť zodpovednejších ľudí, a teda aj tieto situácie by sa ľahšie zvládali, ba priam až si myslím, že by vznikali v minimálnom počte. Je dôležité využiť takéto situácie a poučiť sa na nich. Brať zodpovedne život a nespoliehať sa na neviditeľnú ruku štátu ktorá nás zachráni. Práve aj v takýchto situáciách máme možnosť vidieť neblahé následky štátneho vplyvu a redukovať ich.

Člověk byl asi naivní, když si nepřipouštěl, že ztížené až prakticky nemožné cestování mezi evropskými zeměmi se může stát realitou tak snadno. Letecké společnosti omezily lety a některé je zrušily úplně. Nedokážu říct, jak velkou roli v tom sehrála vlastní snaha společností o zpomalení šíření nákazy a nakolik to ovlivnila přísná státní opatření proti šíření koronaviru napříč celým světem. Odhadovala bych, že prudký pokles poptávky cestujících díky opatřením byl tím hlavním. Se zavřenými hranicemi a radikálně omezeným pohybem se ale není vůbec čemu divit a bylo by bláhové se vztekat, že si už není možné každý den zaletět přímým letem z Prahy do Tallinu. Není svoboda – nejsou zájemci o lety – není příjem. Pro letecké společnosti tak omezení provozu dává největší smysl. Sama jsem díky této situaci uvízla v cizí zemi a ironií osudu bude, pokud mě odsud vysvobodí vládní speciál. Útěchou pak může být to, že téhle nouzovky budu muset využít kvůli následkům opatření státu.

Maďarsko v rámci boje s koronavirem poslalo do několika desítek svých klíčových podniků vojáky, jejichž prostřednictvím od čtvrtka postupně přebírá kontrolu nad těmito firmami. Využívá k tomu takzvaný akční výbor ministerstva obrany. Tolik citace. Předpokládám, že zabrali fabriky, co vyráběly něco důležitého pro lidi. To znamená, že každý, kdo něco takového teď vyrábí také, přemýšlí, že toho nechá a začne vyrábět něco jiného. A zcela určitě teď nikdo nepřemýšlí o tom, že by do výroby těchto věcí investoval svůj kapitál. Takže co se stane? Ty zabrané fabriky začnou být čím dál neefektivnější a výroba (či její kvalita) bude klesat. Cena půjde nahoru, protože lidi to potřebují, což by normálně vedlo k tomu, že někdo další by to také začal vyrábět, ale o tom teď nikdo neuvažuje, protože by mu to stát zabavil. No, parádní státní řešení – jako vždy.