„Němečtí šéfové mohou svým zaměstnankyním nařídit, aby nosily na pracovišti podprsenku. Ta ovšem musí být bílá nebo tělové barvy, aby nebyla vidět přes šaty. Také mají právo rozhodovat o délce jejích nehtů. Rozhodl o tom soud v Porýní-Vestfálsku,“ píše britský deník Daily Mail.

Otázka, zda je v pořádku, aby nám zaměstnavatel zasahoval do osobního života, není nic nového pod sluncem. Nutno však na úvod podotknout, že v této otázce je velmi důležité znát kontext. Je tedy omezování zaměstnance v pořádku? Pokud jsme podepsali smlouvu s předepsaným dresscodem, má zaměstnavatel právo ho po nás vyžadovat. Na stejném principu plátí i omezování volného času, osobních zájmů, výběru přátel nebo veřejného vyjadřování. Pokud se zaměstnanec se zaměstnavatelem domluví na ovlivňování zaměstnancových aktivit a výstupů, je ono dodržování stanovených pravidel na stejné úrovni, jako dodržování pracovní doby nebo náplně práce.

A tohle je právě onen rozhodující faktor. Zaměstnanec je nejen v pozici objektu výběru, ale i výběrčím. Může si svobodně zvolit, zda na dané podmínky přistoupí, nebo ne. Pokud je tedy součástí smlouvy dohoda o dresscodu, je nejen v pořádku ale i na místě, aby ho zaměstnavatel vyžadoval. Těmito pravidly se denně řídíme v divadlech nebo na plesech, kam nám nemusí být umožněn vstup, přes to, že ho máme zaplacený, pokud nedodržíme dresscode. To stejné však platí v MHD, školách nebo rodinných návštěvách. Před souhlasem s jakoukoli smlouvou musíme zvážit všechny okolnosti a obětované příležitosti. S uzavřením smlouvy souhlasíme s dodržováním dohodnutých podmínek. Nedodržování těchto podmínek není boj o práva, nýbrž porušování práv někoho jiného.

Koncesionářské poplatky se platí povinně, pokud jste vlastníkem televizního nebo rádiového přijímače. Tato platba zajišťuje, že máme k dispozici nezávislá veřejnoprávní média. Taková forma je ale z principu nespravedlivá a diskriminuje chudé lidi.

Systém, který zavádí uměle povinnou platbu, diskriminuje nejvíce ty, kteří mají málo peněz a je pro ně každá koruna drahá, systém sice pamatuje na ty nejchudší a ty povinnosti zbavuje, nicméně částka zhruba 2000 Kč ročně je citelnou částkou i pro lidi, kteří jsou mimo dosah daného osvobození. Jako další zásadní věc je nezávislost, neexistuje totiž v principu žádný mechanismus, který by ji zajišťoval, ač je deklarovaná. V případě, že veřejnoprávní médium nezávisle nejedná, tak lidé nemají efektivní možnost dát najevo neplacením, že nejsou s danou službou spokojeni, musí totiž platit z povinnosti. Poplatky musí platit i ti, kteří nekonzumují danou službu, ale mají pouze přijímače, což je z principu nespravedlivé, protože platí za něco, co nevyužívají.

Řešením je zrušit povinnost a nechat platby na dobrovolné bázi. Pokud lidem bude poskytována služba, o kterou skutečně stojí, tak si ji rádi zaplatí dobrovolně.

Mnoho lidí (i politiků) se velmi negativně vyjadřuje o „nakupování“ hlasů a „uplácení“ voličů; dělat to otevřeně a přímo (dát někomu peníze za to, že mě zvolí) je dokonce protizákonné, takže se na to jde přes koblihy a podobně. Kdyby však politici skutečně chtěli tento jev vyloučit ze společnosti, šlo by to velice snadno; a jako vedlejší efekt by ještě volili jen ti, kteří se o politickou situaci skutečně zajímají a něco pro ně znamená: Nechť stát přestane politickým stranám platit peníze za získané hlasy (tím je připraví o část prostředků na uplácení voličů) a tyto peníze využije jinak – každý občan ať u urny dostane na výběr, že buď odvolí, nebo dostane cash. Uplatit voliče za takových podmínek koblihou či klobásou by bylo téměř nemožné, protože kdo by volil jen kvůli tomu, raději by vzal peníze za nezvolení (případně obojí, vždyť volby jsou anonymní).

Něco takového však politici nikdy neprosadí, neboť jednak jim jde o škváru z voleb, ale především by se mohlo také ukázat, že většině lidí, kteří ještě volí (a že volební účast není zrovna úchvatná ani dnes), ten hlas nestojí ani za pár korun; kam až by volební účast v takovém případě klesla? Ne že bych to celé považoval za nějaký extra dobrý nápad, ono by to tu mizérii demokracie beztak nespasilo, ale problém s „kupováním“ voličů by byl vyřešen jednou provždy; proč ale nic takového nikdo neuvede do praxe? Inu, jednoduše proto, že o to politici povětšinou nestojí; oni (a zdaleka nejen oni) o tom budou pořád jen žvanit, jenže pokles volební účasti ze současné plus minus poloviny na třeba desetinu nikdy nezariskují, neboť by pak někdo mohl začít zpochybňovat jejich legitimitu, takže se spíše dočkáme Zemanovy pokuty za nevolení.

Při sdílení různých článků a statusů týkajících se role státu ve společnosti a obhajoby trhu jsem obvykle konfrontován se zcela opačnými postoji etatistů, kteří proti mně vytahují (obvykle stále se opakující) argumenty. Velice aktivní je v tomto směru především jeden můj spolužák ze střední školy: tu mě nařkl z toho, že si naivisticky idealizuji volný trh a naopak „devializuji“ stát, že trh údajně selhává… Jako selhání trhu úvaděl monopol (slovy „Jistě znáš jedno ze selhání trhu, kterým je monopol“). Když jsem protiargumentoval tím, že monopol vzniká zpravidla státní regulací (tedy zákazem vstupu do odvětví) a také tím, že pokud by chtěl být konzistentní, musel by logicky zavrhnout i stát jakožto největší monopol na trhu, raději mlčel…

Daleko zajímavější ale byla jeho argumentace ve zcela jiné diskusi: Když jsem ho upozornil na to, že jím zastávaný systém zastupitelské demokracie může vést k tomu, že bude zvolen nějaký diktátor, který pak začne budovat koncentrační nebo pracovní tábory, případně rozpoutá válku, v jejímž důsledku zahynou masy lidí, reagoval slovy: „Koncentráky a války ber POUZE(!) jako selhání státu“. Inu, přesvědčený etatista sám sebe usvědčil ze slepé a ničím nepodložené víry ve stát. Pokud je totiž „pouhým“ selháním státu utrpení a smrt, přičemž „naprosto zásadním a neakceptovatelným“ selháním trhu monopol, stále z toho volný trh vychází jako jasný vítěz.

Velmi často se setkáváme s argumentem, že ačkoliv přerozdělování brzdí celkové bohatnutí společnosti způsobené kapitalismem, je třeba „hledat rovnováhu“ mezi ekonomickým růstem a sociální spravedlností, protože jsme povinni se postarat o chudé i na úkor vlastní prosperity; uvědomují si však propagátoři podobných teorií všechny důsledky? Zejména porovnejme kvalitu například vzdělání, zdravotní péče, bydlení či potravin právě těch nejchudších členů společnosti nyní a před sto lety; propastný rozdíl, což? A co když tento vývoj přerozdělováním zpomalíme? Sice to možná někomu pomůže (a i to je diskutabilní), jenže na úkor všech těch, kdo budou muset v libovolné pozdější době trpět či umírat jen proto, že ještě nebyla (kvůli zpomalení vývoje) dostupná či rozšířená technologie, která by jejich problémy řešila; každá volba s sebou totiž nese náklady obětované příležitosti, jež nelze opomíjet.

I když odmyslíme zfalšované statistiky a pseudovědce, již dosahují na státní peníze skrze vyrábění důkazů a tvorbu katastrofických scénářů vycházejících z nejistých předpovědí počasí na desítky či stovky let dopředu, připouštím objektivní fakt, že v posledních sto či sto padesáti letech, kdy měříme teplotu, se trošku otepluje; nemáme však žádné důkazy, že by na to měla lidská činnost nezanedbatelný vliv. I kdyby však měla, je otázkou, zda se vůbec jedná o problém; a pokud ano, není jasné, o jak velký. Na druhou stranu prokazatelně víme, že Země má tendence se enormně ochlazovat i oteplovat sama – bez ohledu na existenci těžkého průmyslu, automobilů či dalších moderních technologií (i bez nich tu byly doby ledové, případně zelené pastviny v Grónsku); zásadní otázka zní, jak moc zásadních je těch pár stupňů či desetin stupňů oteplení možná vyvolaných lidmi v porovnání s desítkami stupňů způsobených přírodou.

Odpověď bohužel nikdo nezná, vše jsou jen lépe či hůře podložené odhady, jenže de facto jednak nikdo nedokáže říci, jaký vliv má lidská činnost na globální počasí, ale především není vůbec jasné, jaký je skutečně dlouhodobý (tedy nikoliv desítky či stovky, ale tisíce a více let) trend vývoje teplot a co vlastně ty skleníkové plyny a další vedlejší efekty technologií způsobují; přitápíme k již probíhajícímu oteplování? Nebo oddalujeme následující dobu ledovou? Obávám se, že se současnou úrovní poznání prostě nikdo neví. Jak k tomu tedy přistupovat? Jednoduše nechat každého, aby se rozhodl po svém; dokud nebude existovat důkaz, že oteplování atmosféry skutečně někoho poškozuje (či bude reálně poškozovat v budoucnu), není přijatelné iniciovat násilí vůči komukoliv, kdo tak činí, jen kvůli něčí domněnce, že by to možná někdy mohlo způsobit nějaké škody.

Stát informace o pozemcích pečlivě zaznamenává do katastru nemovitostí a samotné pozemky rozděluje na různé druhy. Takové opatření vnáší pořádek do majetkových vztahů, pomáhá chránit půdní fond, lesy nebo třeba reguluje stavební parcely, a tím i novou výstavbu. Opatření se zdá důležité, nicméně v důsledku je význam možná menší, než se může zdát a negativní jevy daného aparátu dopadají především na chudé lidi.

Systém nejvíce poškozuje chudé lidi, protože zanáší další překážky v tom, jak lidé můžou nakládat se svým majetkem. Právní úkony často trvají dlouhou dobu a zdržují procesy, které by jinak fungovaly plynule, což je prodražuje. Kromě časové náročnosti právních úkonů je nutný i určitý vhled do problematiky, takže často člověk potřebuje nakoupit služby poradenství nebo věnovat další čas na správné zdolání úředních formalit. Kromě toho se za změny musí často platit, což vnáší další umělé náklady na manipulaci s majetkem. Například udělat z pole stavební parcelu bývá obvykle nejenom složité právně, ale i drahé finančně. Samozřejmě všechny tyto negativní jevy dopadají především na chudé, kteří mají málo prostředků a při umělých nákladech musí využít peníze jinak, než opravdu chtějí.

Řešením je alespoň částečná liberalizace systému. Tedy zrušení nebo dramatické snížení poplatků za převody pozemků z jednoho druhu na jiný a zkrácení nebo úplné zrušení čekací doby. Místo procesu schvalování pouze například proces oznámení.

Snad každý se již setkal s celkem populárním strašením, že stroje a technologie obecně berou lidem práci; a mnozí tomuto ekonomií nepodloženému tvrzení uvěřili. Pojďme si tedy ukázat, proč to není pravda; jednoduše to lze vysvětlit přibližně takto: Potřeby lidí jsou prakticky nekonečné (jakmile máme pití a jídlo, chceme bydlení, když máme bydlení, chceme auto, po autě zábavu, pak více volného času, ještě více zábavy a tak dále – toto je samozřejmě jen příklad), takže když jich část zajistí stroje, nevznikne nezaměstnanost, nýbrž poptávka po dalších statcích, což opět vytvoří pracovní místa. To většina zastánců teorií o „braní práce technologiemi“ sice uzná, ale vzápětí přijde námitka, že práce sice bude, ale nikoliv pro nekvalifikovanou pracovní sílu. Ani to však nedává smysl; proč?

Inu, předpokládejme, že stroje vytlačí z trhu všechny nekvalifikované pracovníky, kteří se stanou nezaměstnanými; co pak? I tito lidé budou mít potřeby, které je třeba uspokojit (pití, jídlo, oblečení, střechu nad hlavou a podobně); to by sice mohli udělat boháči s technologiemi, jenže těm nekvalifikovaní dělníci nemají co nabídnout (jejich práce není majiteli strojů žádána), takže mohou nastat v zásadě dvě možnosti: Buď jim bohatí dají statky zdarma (což není příliš pravděpodobné, ale kdyby se tak stalo, vlastně ona nezaměstnanost přestává býti problém), nebo začne skupina nekvalifikovaných nezaměstnaných poptávat a nabízet práci sobě navzájem; budou sice chudší, ne však nezaměstnaní, neboť v nejhorším případě vytvoří v podstatě paralelní ekonomiku, která se bude samozřejmě rozvíjet (mimo jiné i díky know-how té mechanizované části společnosti). V souvislosti se stroji tedy můžete klidně spát.

Často můžeme kolem sebe zaslechnout, že kapitalismus selhává; jako důkazy jsou předkládány současné problémy (typicky zaviněné státem a jeho regulacemi, což někdy není zjevné hned na první pohled, ale často ano), kterým naše společnost čelí. Proč je tato argumentace zcela nekorektní? Inu, zejména proto, že prostě nežijeme v kapitalismu, nýbrž v nějakém mixu kapitalismu a socialismu, přičemž problémy se objevují především v těch oborech, které stát reguluje více (školství, zdravotnictví a podobně), naopak funkční jsou ty, do nichž stát příliš nezasahuje (třeba IT).

Kapitalismus je systém, ve kterém výrobní prostředky vlastní soukromníci a mohou s nimi po libosti nakládat; socialismus naopak znamená, že výrobní prostředky vlastní či ovládá stát. V dnešní době sice většinu výrobních prostředků stále ještě vlastní soukromí vlastníci, nicméně s tím nakládáním už to není tak horké; stát svými regulacemi vlastníky omezuje v tom, jak smějí a nesmějí své výrobní prostředky používat. Ostatně za poměrně směrodatnou indicii lze považovat i to, že většinu z peněz, které vyděláme, odevzdáváme státu a jeho centrálnímu plánování, menšinu si necháváme pro sebe a utrácíme tržně – to přece není kapitalismus, nebo snad ano?

Nemluvě o tom, že naše společnost – státu a socialismu navzdory – stále prosperuje; ano, jistě, problémy existují, ale jen pohleďte, co si mohou i dnes dovolit relativně chudí lidé: střechu nad hlavou, dostatek potravin, teplou vodu, zábavu, informace a vzdělání, volný čas, dostupné levné dopravní prostředky, mnoho kusů oblečení. Kdo měl k takovým věcem přístup před sto lety? Pouze ti nejbohatší; a jen díky kapitalismu se tento blahobyt rozšířil mezi široké masy, jež se teď proti němu tak často vymezují (ač mezi nimi není prakticky nikdo, kdo by výdobytků kapitalismu nevyužíval).

Vždyť na čem je vlastně kapitalismus založen? Na volném trhu a dobrovolných směnách! A kouzlo dobrovolné směny spočívá v tom, že zvyšuje užitek obou zúčastněných stran; kdyby tomu tak nebylo a užitek alespoň jedné ze stran by směnou klesl, nikdy by ji tato strana dobrovolně neuzavřela. Navzdory všem ambicím centrálních plánovačů a regulátorů, z nichž každý ví nejlépe, jak by měl svět správně fungovat, je nejlepším a zároveň nejjednodušším způsobem, jak dosáhnout blahobytu, prostě nechat lidi konat, dobrovolně směňovat statky a rozhodovat si o sobě po svém; no a tento systém se nazývá kapitalismus.

V posledních dnech se dost mluví o legalizaci trávy. V souvislosti s tím, se často vyskytuje argument s bezpečností, který se nese v duchu 1) tráva může být nebezpečná 2) tráva může způsobit to a ono. 3) Tráva ovlivňuje psychiku tak a onak. A vůbec se zdá, že se společenská diskuze vede na téma: je tráva škodlivá?

Nicméně ta otázka je ve skutečnosti irelevantní, když se bavíme o legalizaci. Ve skutečnosti škodlivost či nebezpečnost nejsou žádným legitimním důvodem pro zákaz. Co kdyby se ukázalo, že lidé, kteří tvrdí, že tráva je škodlivá, mají pravdu? Všechny statistiky, výzkumy a vše bude hovořit pro ně? Co z toho pak vyplyne? Jen to, že je tráva škodlivá. Vyplyne ale z toho, že by měla být zakázaná? Nikoliv!

Odpůrci trávy si však myslí, že z jednoho plyne z druhé. Tedy, že ze škodlivosti plyne automatiky důvod pro zákaz. Pravda je taková, že i kdyby mi po vykouření brka explodovala hlava, je naprosto moje věc, jestli ji budu kouřit. Úplně stejně jako je moje věc, jestli si koupím nůž a bodnu si jej do oka. Nebo si koupím savo a vypiju ho na ex. Nebo si koupím motorovou pilu a přefiknu se na půl.

Tenhle argument s bezpečností musíme zcela odmítnout.

Často slýchám, že bychom měli být vděční za to, že žijeme ve svobodné zemi. Pokud trochu zatnu zuby a vyplním pár formulářů, mohu mimo jiné držet zbraně, podnikat a cestovat do zahraničí. To jsou všechno důležité lidské svobody a za to že je mohu využívat, tvrdí etatista, bych měl být vděčný. Vždyť kolika lidem na světě jsou tyto svobody odepřeny!

Proč bych ale měl být vděčný státu? Svoboda je přirozený stav člověka, je neodejmutelná a při narození ji obdržel každý, bez ohledu na svou třídu, pohlaví či barvu kůže. Proč bych se měl klanět státu za to, že mi milostivě dovolil si část mé přirozenosti ponechat? Neděkujme státu za svobody, které nám nechal, ale usilujme o navrácení těch, které nám zapověděl.

Proces stavění budov je státem velmi regulovaný – od regulace pozemků až po kolaudaci, případně následné stavební úpravy. Mnoho lidí si neumí představit, že by stát do těchto věcí nezasahoval, budovy by nám pak totiž začaly padat na hlavu. Je skutečně taková regulace nutná?

V první řadě nikdo nemá zájem na tom, aby domy padaly na hlavu, dříve mnoho regulací neexistovalo (někde na světě stále nejsou) a nikde domy hromadně na hlavy nepadají. Současný model navíc prodražuje celý proces výstavby a úprav, čímž činí bydlení mnohem hůře dostupné. To nevíce dopadá na chudé lidi, pro které je nájem nebo stavební náklady zásadní položka v jejich rozpočtu. Regulace navíc zásadním způsobem prodlužují stavební proces, čímž nedovolují trhu elasticky reagovat na poptávku – to má opět vliv na vznik tržních neefektivit, které nejtvrdším způsobem dopadají na chudé lidi, kterým následná fluktuace ceny dokáže zásadním způsobem ovlivnit rozpočet.

Řešením je deregulace a maximální možná liberalizace celého procesu. Ta by měla snížit náklady na stavební proces a urychlit ho.

Je vidět, že se maká. Na silnicích se staví. Takto vypadala snaha argumentovat a legitimovat stát. Stát a bandu lidí, kteří si říkají vláda. Zvláštní. Myslel jsem, že lidé jsou si v právu rovni. Přesto není realita jiná, než že jedni lidé vládnou těm druhým. Jedni prosazují své názory a zájmy nad druhými. A to za použití násilí a donucení.

Necelé čtyři kilometry, 3770 metrů. Přesně tolik se za rok 2018 podařilo státu postavit dálnic. Je vidět, že se maká. Jsem si jistý, že oproti některým rokům se tento výkon dá považovat za úspěch. Stát a jeho silnice. Nechci, aby mi stát pod pohrůžkou trestem bral peníze a pak je dle své vůle přerozděloval. Nechci, aby se s mými penězi a s penězi všech těch, kteří nesouhlasí, nakládalo takto. Nechci nést rizika a ztráty. Nechci se účastnit investice, o které jsem přesvědčen, že je to špatnou investicí. Chci, aby rizika nesla soukromá společnost, která si to spočítá, a přesto se rozhodne investovat. Důvěřuji takové společnosti, protože možnost ztráty je hnacím motorem, který zajistí maximální efektivitu. Důvěřuji takové společnosti, protože udělá-li špatné rozhodnutí, projeví se to. A bude-li tato investice špatnou investicí, zjistíme to. Pakliže je to dobrá investice přinese nám užitek a bohatství, pakliže je tato investice špatnou investicí, přinese ztráty a krach. Soukromá společnost ví, co má dělat. Mezi tím zde máme stát, který není schopen ekonomické kalkulace. Nevíme, zda užitek je větší, než zdroje vynaložené na realizaci. Nevíme, zda za tuto cenu tu silnici vůbec chceme. Nevíme, v jaké kvalitě a na kterých místech. Nevíme, zda není výhodnější jiný způsob dopravy. Jiný způsob dopravy, o kterém díky nucené investici do liniové stavby bohužel neuvažujeme. Víme, že stát za naše peníze centrálně naplánoval a udělal na mapě čáru. Nevědom si všech důsledků, které takové jednání přináší. A víme, že ač my jsme ti, kteří to platí, nikdo se nás neptá. Stát plánuje a vládne. My platíme a nejezdíme.

Je vidět, že se maká. Necelé čtyři kilometry. “Argument“ o makání a státní efektivitě, který měl být pevným štítem, se rozsypal. My libertariáni dál stojíme pevně na zemi a znovu opakujeme: „Vždyť my jsme vám to říkali. Proč? Protože stát je špatný sluha, ale zlý pán.“

Vítejte ve Stokách v roce 2019!
Rok 2018 byl neuvěřitelný masakr; a dost možná i nejlepší rok mého života. Jeho shrnutí si můžete přečíst zde!
Libertariánů stále přibývá; a řada z Vás začíná být aktivní a něco tvořit. Prosím, vytrvejte v tom! Pokud nemáte čas, ale i tak chcete pomoci, můžete tak učinit zde.
Hlavně nezapomínejme, že pro to, co děláme, je extrémně důležitá vlídnost a láska při jednání s lidmi; a také, že z nás vychází to, co je uvnitř, takže pracujme na svém štěstí, v jehož důsledku uvidíme svět krásný a budeme jej dělat ještě krásnější – to je mé přání do nového roku.