Drogy jsou špatné. Ničí životy lidí a zvyšují kriminalitu. Proto je potřeba, aby byly drogy přísně regulované a drogové zákony tvrdě vymáhané. To je velmi běžný pohled normálních lidí a často i zcela obvyklý přístup státní protidrogové strategie. Pojďme se ale podívat na to, jestli stát tímto přístupem nepáchá více škody než užitku, zaměříme se přitom na chudé lidi, protože bohatí mají zpravidla velmi snadný přístup k drogám a celá protidrogová šaráda se jich týká jen velmi okrajově.

Drogová válka stojí velké množství peněz, které jsou nuceni proti své vůli platit i ti nejchudší lidé skrze daně. Kriminalizace drog přináší nabalující se kriminalitu, která stojí další peníze daňové poplatníky a zvyšuje rizika. Důsledkem kriminalizace drog je i celá řada lidí odsouzených k odnětí svobody, což jsou další náklady, které dopadají na daňové poplatníky. Data ze spojených států jasně ukazují, že s rostoucím rozpočtem na protidrogovou válku nijak výrazně neklesá počet uživatelů drog, tudíž se dá protidrogová válka považovat za neúspěšnou. Jejím výsledkem je jen horší kvalita drog a vyšší cena drog. To dopadá hlavně na chudé lidi, kteří můžou mít kvůli nekvalitním drogám zdravotní problémy a kvůli zvýšené cenně se musí uchylovat ke drobné kriminalitě, aby si mohli drogu dovolit.

Řešením je maximální možná míra dekriminalizace drog. Liberální přístup k drogám má jasné pozitivní výsledky. Zásadní dekriminalizace drog v roce 2001 v Portugalsku měla výrazný vliv na snížení počtu infekcí HIV, snížení počtu případů předávkování a snížení kriminality spojené s drogami. Další zemí, která má pozitivní zkušenosti s liberálním přístupem k drogám je například Nizozemí.

Dnes už je téměř pro každého samozřejmostí, že máme doklady typu občanský průkaz, kterými se můžeme identifikovat, stát disponuje centrální databází občanů a shromažďuje o nich nepřeberné množství osobních údajů; zajímavé je, kolik lidí reaguje extrémně podrážděně, když se podobně chovají soukromé subjekty (a dělat to jen tak z plezíru jim dokonce zakazuje zákon), ale v případě státu to tytéž jedince nechává chladnými. Existence takových opatření je nám předkládána jako „nezbytnost“, bez které by společnost nemohla rozumně fungovat; přes tuto propagandu snadno přehlížíme, že ještě před sto lety nebyly občanské průkazy povinné (to mimochodem zavedl jistý Adolf, jemuž to pomáhalo konečně řešit), před dvěma sty lety neexistovaly vůbec a půjdeme-li ještě o dalších sto či dvě stě let zpět, narazíme na absenci záznamů v matrice – lidé prostě nebyli evidováni vůbec nijak, přesto nenastal žádný doom.

Lze samozřejmě namítnout, že v dobách, kdy lidé zdaleka tolik necestovali, každý se vyskytoval v prostředí, kde jej všichni znali, nebyla identifikace zapotřebí, zatímco v dnešním globalizovaném světě jsou požadavky vyšší; a to je samozřejmě pravda. Na druhou stranu v dnešním světě disponujeme kryptografickými prostředky, jež naši předci neznali, pomocí nichž lze problém zcela vyřešit; vyčerpávající (a dle mého názoru nedoceněný) článek o tom napsal OC – jeden z nejchytřejších a nevzdělanějších anarchokapitalistů, které znám. Ptáte se, proč to tím způsobem nefunguje, když je to tak dobré? Inu, prostě proto, že stát už to dělá jiným (byť horším, dražším, zneužitelnějším a svinským) způsobem, takže není zájem vynakládat další prostředky na jiný systém, když ten státní bude existovat tak či tak a platit ho musíme stejně; kdyby však tento existovat přestal, tržní řešení jej nahradí prakticky okamžitě.

Mezi lidmi panuje obecné přesvědčení, že porušit (jakýkoliv) zákon je prostě špatné a mělo by se takové porušení přísně trestat, i kdyby se jednalo o zločin bez oběti. Mám však takový malý pocit, že kdo nejvíce porušuje zákony je… sám stát. Nesmysl? Hloupost? Kéž by!

Jsou tu případy policistů, co překročili své pravomoci a dělali věci, na které neměli ze zákona právo. Není divu, že si někteří lidé začali nahrávat silniční kontroly, jelikož když policista udělá něco, co ze zákona nesmí, je záznam nejlepším důkazem. Pak tu máme učitele, kteří zkouší různé věci, které jim zákon neumožňuje - například dávají do školního řádu pravidla, která nemají v zákonu oporu, takže je nelze vymáhat - třeba povinné domácí úkoly nebo zákaz mobilních telefonů.

Ještě zajímavější je, že etatisté mnohdy nevěří tomu, že stát někde překročil své pravomoci a reagují nedůvěrou. Když jim řeknete o případu, kdy sociálka odebrala dítě jen kvůli tomu, že spalo v garáži z důvodů rekonstrukce bytu nebo že někomu exekutoři vybrali dům kvůli drobné chybě v účetnictví, začnou vám vysvětlovat, že: "Tohle si stát dovolit nemůže, to je nesmyl. Na to nemá ze zákona právo." A ač mají pravdu, snaží se tím mezi řádky naznačit něco jako: "Lžeš! Vymyslel sis to, abys mohl na stát házet špínu, anarchisto!", protože je jim milejší věřit, že lidé hromadně lžou, než, že stát z vysoka sere i na ty právní mantinely, které sám sobě dal.

Přirovnávat stát k mafii je pro mnoho lidí troufalé. Ale ve světle událostí posledních dní, kdy vidíme v plné nahotě mafiánské praktiky mocných politiků, se mi to zdá více než příhodné. Nejen sama podstata státu odpovídá mafii, ale také lidé, kteří stát řídí, mají mafiánské chování. Dalo by se namítnout, že lidi ve vedení státu by šlo vyměnit, nabídnu však k zamyšlení následující: Andrej Babiš má momentálně podporu obrovského množství lidí, podobně jako měli u svých oveček podporu šéfové mafiánských rodin. Můžeme si myslet cokoliv o jeho morálce a jeho praktikách, ale je prostě oblíbený. Není reálné jej vyměnit teď, ani za tři roky ve volbách. A budeme-li pokračovat v analogii s mafií, pak zjistíme jednu věc - v současné atmosféře jej sesadí (a jeho místo zaujme) pouze jiný mafiánský boss, ať už v popředí, nebo v pozadí.

Oprostěme se však od konkrétních jmen a kauz; a předpokládejme, že stát prostě vede oblíbený a úspěšný politik, ať už je jinak jakýkoliv, a přirovnejme jej k chování oblíbeného mafiánského bosse. Tak za prvé, mafiánský boss zajišťuje pořádek - potírá konkurenční obchody a další ošklivé jevy ve společnosti, za což mu lidé děkují. Oblíbený politik také - veškeré průšvihy úspěšně hází na svou konkurenci a pořádek ve společnosti je pro něj volební téma číslo 1. Za druhé, mafiánský boss má dobře podchycenou moc - na každého má složku, spousta lidí je mu různě zavázaných. Úspěšný politik také - na každého má složku a spousta lidí je mu různě zavázaných. Paralel by se dalo najít vícero, např. řízení vlastní rodiny, ale nechci tento text příliš protahovat.

A jak je to tedy se státem a mafií? Inu, stát i mafie dávají vydělávat obrovské částky svým nejvyšším představitelům a na ně napojeným osobám a firmám. Lidem v podhradí poskytují různé služby (zejména "ochranu", ovšem ne tolik ochranu před nimi) a vybírají od nich daně, resp. výpalné, aby se tyto peníze mohly přesunout do těch správných kapes (a aby lidé moc neremcali, občas něco proteče do různých aktivit pro ně). Vzhledem k těmto paralelám se tedy nelze divit, že i čelní představitelé obou typů organizací se chovají podle stejných principů a tedy podobným způsobem. Není to chyba Andreje Babiše, ani jej neudělal Kalousek; koncentrace moci zkrátka přitahuje tento druh lidí, protože jiný druh lidí nemá na to, aby šéfoval famiglii.

Na Gymnáziu Jana Keplera se koná přednáškové fórum SYMPOSION 2018; studenti mě pozvali do panelové diskuse o divočině v politice. Chcete-li, přijďte se podívat dnes v 10 hodin dopoledne.
Večer v 19 hodin pak přednáším ve Vinotéce Ve Vysoké v Rakovníku, kde se pokusím prezentovat anarchokapitalismus trochu jiným způsobem než doposud; máte-li to blízko, budu rád, když přijdete podebatovat a poskytnout mi zpětnou vazbu.

Vedení účetnictví často lidé zastávají s argumentem, že kromě státního dozoru pomáhá samotným podnikatelům mít pořádek ve svém hospodaření. Bez pochyby je to v mnoha případech pravda. Ve výsledku ale právě povinnost vést účetnictví komplikuje podnikání a zanáší externí náklady, které nejvíce dopadají na chudé lidi.

Pokud odstraníme povinnost vést účetnictví, pořád zůstane možnost ho vést dobrovolně dál. Vedení účetnictví je nejvíce komplikované a nejvíce nákladné (relativně) pro malé subjekty, které nemají dostatek kapitálu a schopností řešit ho, což je znevýhodňuje vůči velkým subjektům – stát tedy malé a chudé subjekty přímo diskriminuje. Živnostníci a podnikatelé musí věnovat obrovské množství času a peněz do pro ně často zbytečné činnosti, která nijak nevylepšuje jejich podnikání. Na to z druhé strany doplácí i zákazník, protože náklady se projevují na horší kvalitě plnění nebo vyšší cenně. Složitost daných úkonů může mnohé lidi odradit od podnikání, což poté snižuje konkurenci a tím trpí jak potenciální podnikatel, který musí dělat práci s nižší přidanou hodnotou místo podnikání a také zákazník. Povinnost vést účetnictví navíc nafukuje obor jako takový, bez povinnosti vést účetnictví by mohla celá řada účetních dělat nějakou jinou produktivní činnost, která je pro společnost užitečná, protože si za ní lidé platí dobrovolně.

Řešení je jednoduché, z povinnosti udělat dobrovolnou záležitost. Pro ty, kterým to přijde jako utopie, tak nutnost vést účetnictví tu nebyla vždy a ještě dnes existují státy, které mají co se týče účetnictví velmi volné podmínky nebo ho v určitých případech vůbec nevyžadují.

Smyslem tohoto textu není až tak dalece nějaké sdělení, ale spíše vyvolání diskuse na téma, jež mi poslední dobou vrtá hlavou; rád bych znal, jaké názory na to mají ostatní libertariáni. Modelová situace: Mně blízký člověk se dostane do kritické situace, ve které je k jeho přežití nutné okamžitě provést tracheotomii, což však já neumím a nemám k tomu nástroje; v okolí je jediný lékař, jenž umí zákrok provést a má k tomu vybavení (jiná pomoc nestihne přijet včas); dotyčný s tím souhlasí, ale žádá si výměnou za to všechen můj majetek. Všichni (libertariáni) se asi shodneme na tom, že na to má právo; má otázka však zní – je to „sviňárna“? Na první pohled bych řekl, že ano, ale…

Aby se diskuse neubírala nesmyslným směrem, znovu explicitně zdůrazňuji, že zde neřeším NAP; z hlediska principu neagrese je samozřejmě jednání onoho lékaře korektní, udělat to může, ničí práva tím neporušuje a nemám právo jej k zákroku nutit násilím (ať už mu třeba dát zbraň k hlavě, nebo mu majetek nejprve slíbit, ale pak mu nic nedělat a násilím se bránit proti jeho pokusům vzít si, co mu náleží). Pochopitelně však i věci, jež jsou v souladu s NAPem, mohou být svinstvo; kupříkladu podvádět partnera, zradit něčí přátelství, vykašlat se na toho, kdo mi dlouhodobě pomáhal, pro zábavu ranit něčí city a mnoho dalších podobných věcí lze provádět v souladu s NAPem.

Na první pohled bych jednání takového lékaře řadil do stejné kategorie, na druhou stranu před nějakou dobou proběhla ve Stokách diskuse, v rámci které někdo řekl cosi ve smyslu, že by si doktor měl účtovat tržní cenu; a mě v tu chvíli napadlo: Jaká je vlastně v dané situaci tržní cena? Ta se samozřejmě liší v čase a místě (cena vody na poušti je jiná než u přehrady), ergo mě napadá, není „všechen můj majetek“ skutečně tržní cenou? Skoro bych řekl, že vzhledem k okolnostem ano. A nemá-li doktor ke mně žádný vztah, proč by mi měl poskytovat službu pod cenou? Z tohoto pohledu mi připadá docela zjevné, že jeho jednání není „svinstvo“.

Na druhou stranu bych zase „svinstvem“ označil, kdyby lékař v podobné situaci, kde by sice byl můj blízký, ale ne já (a nikdo, koho by mohl zkasírovat), nechal zraněného ležet na zemi, překročil ho a šel dál (ač na to má samozřejmě právo); neposkytnutí první pomoci (v případě, že to někdo umí a nepředstavuje to pro něj riziko) vnímám jako hnusné jednání. Ale účtovat si za to tržní cenu (a třeba o ní v rychlosti vyjednávat, takže když blízký zraněného řekne, že nedá celý majetek, ale „jen“ milion, zákrok provést) přece těžko může být zlé, nebo ano? Na známém příkladu prodeje „předraženého“ benzinu v oblastech postižených živelnou katastrofou, kde zůstane jediná nedotčená čerpací stanice, lze demonstrovat, že podobné jednání je nejen v pořádku, ale dokonce žádoucí a „společensky prospěšné“. Je zde něco jinak?

Taková zajímavá věc. Pokaždé, když stát něco výrazně pokazí (policajt někoho umlátí k smrti, protože přešel na červenou, doktorka odejde o krvácejícího dítěte a nechá ho na pospas osudu, což zachytí bezpečnostní kamera a stane se z toho skandál, muž dostane likvidační pokutu od finančáku a ještě mu zapečetí dům, kvůli tomu, že oni mají bordel v papírech), docela to nahrává ankapům, aby mohli říct: "Vidíte? Stát prostě pokazí, na co sáhne!"

A to obvykle vede k reakcím jako "Ale jdi ty! V ankapu by to mohlo být ještě horší!", což je tvrzení předložené bez argumentu, takže ho zase my můžeme bez argumentu v klidu odmítnout. Nicméně, i tak to tvrzení ukazuje extrémní submisivitu etatistů. Vidím, že je něco úplně na hovno, ale pokorně to přijmu, protože… mohlo by to bejt horší. Je to jako když oběť domácího násilí řekne: "Sice mě můj partner bije, mučí, psychicky týrá, ale zůstanu s ním, protože můj další partner by mohl být ještě horší."

Přemýšleli jste někdy nad tím, co se stane, když nezaplatíte daně? Inu, přijde na to – půjde-li o kopu peněz a ještě státu zalžete o svých příjmech, budete legálně uneseni a vsazeni do kobky rovnou; pokud prostě jen neuděláte nic, stát se ozve, pak pošle exekutory a budete-li před nimi svůj majetek bránit, dojde i na uniformované sadistické opice, kterým když budete klást odpor, buď vás odprásknou jako psa, nebo vsadí do kobky na ještě delší dobu než v předchozím případě. Fakticky se to neliší od mafie vybírající výpalné; rozdíl spočívá jen v legalitě jednoho a ilegalitě druhého, tedy jinými slovy v tom, co nějací grázlové v parlamentu odhlasovali.

Občas se však lze setkat s tímto etatistickým argumentem: „Já ale daně platím dobrovolně.“
Samozřejmě můžeme pochybovat o tom, zda to tak skutečně je a zda by dotyčný i bez hrozby násilím platil daně v té výši, kterou stát požaduje; ale ani kdyby tomu tak bylo, daně tím ospravedlnit nelze.

Proč? Inu, kdyby toto ospravedlnění obstálo, lze takto omluvit libovolný násilný čin, pro který existuje alespoň jedna oběť, které být obětí nevadí a v podstatě to tak chce.
Kupříkladu bychom mohli říci, že chodit po nocích znásilňovat ženy do parku je v pořádku, protože existují takové, které by se s násilníkem vyspaly i bez toho, aby měly na krku nůž.

Na problematice daní je bohužel vidět státní propaganda neuvěřitelně zřetelně; nejen, že bývá v souvislosti s daněmi běžně za „krádež“ označováno jednání, kdy někdo jen odmítne vydat své peníze agresorovi, ale ještě ke všemu mnoho lidí napadne argumentovat tím, že on platí daně dobrovolně, tak je vše v pořádku. Jen si představte, jak absurdní by to bylo v jiném kontextu – třeba někomu vyprávíte, jak jste byli okradeni, načež se od toho, komu to povídáte, dozvíte, že se vlastně nic nestalo, protože když naposledy okradli jeho, zrovna mu to ani moc nevadilo, takže co si stěžujete; ale pro stát holt platí jiná měřítka, což nás učila už paní učitelka ve škole…

Afrika je chudý světadíl, říká se. Také je příjemcem značné mezinárodní pomoci. Různé charity vymýšlejí horem dolem, co všechno Afričanům dát, poskytnout, s čím vším jim pomoct. A pořád je to chudý světadíl. Říká se: Dej člověku rybu, zasytíš ho na den; nauč člověka ryby chytat, zasytíš ho na celý život. V Africe byla rozvojová pomoc nejprve toho prvního druhu, tedy vozilo se velké množství ryb. O tom se ví, že asi moc nefunguje, takže se místo ryb vozí velké množství prutů, sítí a lektorů chytání ryb. Problém je, že pokud člověk sám nepřijde na to, že by mohl ryby chytat, když ví, že nějaké ryby dostane (buďto on, nebo jeho potenciální zákazník), nebo že mu rybu někdo chytí, tak prostě ryby chytat nebude, a stavte se na hlavu. Druhý problém je, že africké země obvykle neoplývají zrovna vysokou svobodou lidského jednání, takže i když by někdo třeba chtěl vlastními silami zlepšit svou situaci, nesmí.

Africkou zemi máme i v moderní civilizované Evropě. Posíláme ryby, pruty, sítě a lektory chytání ryb mnohým chudým lidem a doufáme, že je to jednak zasytí, jednak, že se sami naučí ryby chytat a jednak, že ty ryby chytat budou. A to jako doprdele proč, když oni a jejich potenciální zákazníci všechno dostanou? Jsou blbí? A když ne, tak jak ty ryby budou chytat, když by třeba i něco dělat mohli, ale nesmí, protože jejich práce např. nestojí ani minimální mzdu, nebo jejich snu překáží v cestě asi tak milion byrokratických překážek a povinných plateb?

Sami si často myslíme, že bez našich darů (i těch nedobrovolných) a příspěvků by ti chudí na nic neměli a že by bez nás pomřeli; však podívejme se, jak jsou základní služby a zboží drahé. Ale nedivme se - ty služby a zboží chudým nekupují chudí, ale ti bohatší; to jim se cena přizpůsobuje. Stejně tak říkáme, že sami nemůžou nic rozjet, nic začít, a že jim musíme pomáhat. Jenže svou neustálou "pomocí" (jim a jejich potenciálním zákazníkům) a tím, jaké stavíme všelijaké bariéry, ubližujeme nejvíce právě těm chudým, kteří by se chtěli mít lépe. To jsou zmařené životy socialismu. Na rozdíl od dob ukrajinského a čínského hladomoru, v moderním evropském socialismu nejsou zmařené smrtí, ale jsou zmařené prázdnotou a nenaplněním snů.

Sdílená ekonomika je v masovém měřítku trend až poslední doby, nikdy v historii nebyla možnost tak jednoduše propojit lidi a nechat je sklízet plody své práce. Státy velmi často reagují na takovéto trendy regulacemi, které obhajují ochranou spotřebitele nebo třeba omezením nekalé konkurence zavedeným podnikatelům. Přesně tyto snahy o regulaci ale ve skutečnosti škodí jak zákazníkům, tak podnikatelům a těm chudým úplně nejvíce.

Sdílená ekonomika totiž přináší velmi jednoduchý (ne nutně snadný) způsob jak být ekonomicky aktivní. I velmi chudý člověk může začít sdíleně vařit, sdíleně vozit, sdílet pokoj nebo třeba sdíleně doručovat, může se jednoduše připojit na libovolný trh, který má určená nějaká vlastní pravidla a kde se střetává nabídka s poptávkou. Tam je velmi vysoká míra konkurence, na které profitují všichni zúčastnění. Zákazníci mají skvělé a efektivní plnění, podnikatelé mají možnost kdykoliv vydělávat, pokud dokáží být konkurenceschopní. Když stát začne reagovat regulacemi, zanáší do systému vyšší složitost (ztrácí se ta jednoduchost), prohlubuje náklady na poskytování plnění a celkově provoz takového modelu. Na to doplatí ti nejslabší na obou stranách trhu, což jsou často právě chudí lidé, kteří jsou citliví na zbytečné náklady.

Řešením je nechat trh co nejvíce volný, jak praxe ukazuje, tak systém si poradí i bez regulací – např. použitím reputace.

Tématem minulé přednášky o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála byl všemi neustále skloňovaný princip neagrese (NAP); krom toho, co to je, jsme si především řekli, co to rozhodně není (záznam doporučuji zejména anarchokapitalistům).
Dnes na toto téma navážeme; čím? Rozebereme si detailněji duševní vlastnictví; to jsem chtěl původně zařadit do přednášky o NAPu, ale nakonec jsem usoudil, že se jedná o problematiku příliš rozsáhlou, která si zaslouží samostatnou přednášku.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která bude také první středu v měsíci, tedy 5. prosince; tématem bude s anarchokapitalismem některými (zejména socialisty) spojovaná nerovnost.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.