Svět trpí celou řadou problémů, a plastový odpad ve světových vodstvech je jedním z nich. Všelijaké tašky a jiné plastové smetí plní břicha velryb a zavalují pláže. Je tedy celkem pochopitelné, že ti nejváženější spasitelé planety, nejčestnější, nejmravnější, nebo alespoň nejmocnější lidé vymýšlejí způsoby, jak tento problém řešit. Používají k tomu jediné nástroje, které znají, tedy příkazy a zákazy. A tak zatímco jenom v Číně naháží lidé do řek 95 % budoucího mořského plastového odpadu, v Evropě za toto chování neseme zodpovědnost tu zákazem tašek k nákupu zdarma, tu zákazem plastových vatových tyčinek do uší. A pokud ani potom se čínský problém nevyřeší, určitě se v Evropě objeví další příkazy a zákazy, protože to je přece to, co vždycky spolehlivě zabralo.

Nelze se ubránit pocitu, že tento způsob řešení je poslední dobou aplikován či navrhován stále častěji, při nejrůznějších příležitostech. Pokud nějaká malá skupina lidí činí někomu problémy, musí za ně převzít odpovědnost i všichni ostatní, protože tak je to přece správné a spravedlivé. Někteří živnostníci zatajují tržby? Lup na všechny EET. Někteří dělají karuselové podvody? Kontrolní hlášení na všecky! Někdo čoudí do okolí? Úředníka do každé rodiny. Deset zastřelených lidí ve školách v USA týdně? Seberme zbraně stamilionům lidí! Někdo musí chudák prodávat o svátcích? Tak už nesmí nikdo. A tak bychom mohli pokračovat. Ano, lze namítnout, že když se kácí les, létají třísky. Avšak jakkoliv platné je toto přísloví, výše zmíněné příklady ukazují na zcela jiný princip dnešní politiky: Chceš-li pár třísek, vykácej celý les.

Poplatky na úřadech jsou úplně běžná praxe, to asi nikoho nepřekvapí, platit za službu je zkrátka normální. Není ale úplně normální za ní platit dvakrát a ještě k tomu z donucení. Úřady fungují z daní a jejich provoz proto nijak neodráží přínos pro společnost, zkrátka existují jen proto, že někomu přišlo jako dobrý nápad, aby existovaly. Ten někdo je politik, který na rozdíl od investora nemusí riskovat vlastní zdroje, prostě nějak rozhodne a bez ohledu na efektivitu a přínosy daného rozhodnutí to ostatní pod hrozbou násilí zaplatí. Úřady tedy platíme bez ohledu na to, jestli je potřebujeme.

Pokud od úřadu potřebujeme nějaké povolení, potvrzení nebo jiný úřední úkon, tak za to zcela nesmyslně musíme často znovu zaplatit. Stát navíc znemožnil jakýkoliv tlak na zvýšení efektivity a kvality služeb tím, že vlastní monopol na danou službu a navíc reguluje ceny. Tím pádem úplně zahubil tržní prostředí, které by mohlo situaci zlepšit. Výsledek je tristní a pomalé fungování úřadů, dvojité placení za službu, za kterou nikdo ve výsledku platit nechce, protože jí nepotřebuje.

Samozřejmě takovéto plýtvání zdroji za zbytečnosti nejvíce dopadne na chudého člověka, který místo toho, aby mohl zdroje investovat do zlepšení své situace, musí utrácet peníze a marnit drahocenný čas za úřední úkony, které nijak nezkvalitní jeho život. Pro konkrétní příklady nemusíme chodit daleko – výměna občanského průkazu, stavební povolení, změna pozemku v katastru, přeregistrování auta, notářský zápis a další úřední libůstky.

Možná jste v minulosti slyšeli o LAMI (Letní akademie Mises institutu), jež se v souvislosti s přesunem některých akcí Ludwig von Mises Institutu pod hlavičku Liberálního institutu transformovala v MALI (Misesovu akademii Liberálního institutu); krom jména se však prakticky nic nezměnilo, organizují to titíž lidé a praktická podoba též zůstává stejná. Letos však se mnou bude na MALI přednášet Tereza (a je to její první přednáška v životě), proto budu ještě raději, když dorazíte; více o akci (včetně registrace a seznamu přednášejících) se můžete dozvědět, když kliknete sem. Tak neváhejte a přihlaste se!

Evropská unie, zřejmě pod přívalem zboží z Číny a záchvěvem nesmyslného protekcionismu, se, jak už to ani jinak neumí a nedělá, rozhodla zhoršit životní úroveň svých obyvatel tím, že prodraží balíčky z východní Asie o nesmyslné poplatky a zvětší fronty a návaly na celnicích, asi aby lidé dostávali to, co chtějí, mnohem dráže, mnohem později a s mnohem větší naštvaností všech zúčastněných, což je, jak se zdá, trojí vítězství tohoto zjevně neužitečného spolku. Při dnešní úrovni zaměstnanosti není možné pokrýt takto zvýšené požadavky na odbavení zásilek bez obětování značných mzdových a dalších nákladů, neb zde není tolik dostupných celníků. Lze tedy očekávat, že vinou nedostatečných pracovních kapacit se balíky budou hromadit, čímž se celní pošta mezi Motolem a Smíchovem učiní významným prvkem pražského panoramatu, proti němuž i blízký vrch Petřín stane se trpaslíkem.

Až zasáhnou památkáři, nebo možná ještě dříve, nebudou-li povolaní chtít stvořit výše uvedený špektákl v podobě čínské věže, přejde celní pošta na namátkový systém. Clo bude vyměřováno nahodile, ale zato velmi tvrdě a spravedlivě, protože někteří to za ty ostatní odnést musí. Nákup z Číny se tak stane loterií a adrenalinovým zážitkem. Ze strachu z výhry povstane nový tržní produkt, jenž se svou slávou zařadí vedle tepelných koulí a půjček na kotle k naprosté špičce výmyslů nepřímo stvořených státem. Celní pojištění přímo pro zákazníky čínských obchodů. Vznikne tedy celá řada nových pracovních míst, jak v pojišťovnictví, tak na celnici. A za tuto pracovní politiku patří státu uznání, protože kdyby nebylo státu, kdo by tyto lidi zaměstnával? Nemůžeme se přece spoléhat na to, že lidé, kteří si dosud objednávali levnější zboží z Číny, ušetřili nějaké peníze. Nebo můžeme?

Před pár dny proběhla médii kauza „prodeje litru mléka za 1 korunu“ v supermarketech Kaufland. Někteří lidé, kteří z různých důvodů chování Kauflandu odsuzují, volají (nikoliv nečekaně) po zpřísnění právní regulace v zákoně o cenách. Už z názvu zákona je přitom patrná absurdita jeho samotné existence. Cena vyjadřuje poměr, v němž jsou účastníci trhu ochotni směnit jednotlivé statky a nejčastěji bývá vyjadřována v penězích (např. 0,5 l piva za 25 Kč). Vzpomínaný předpis nestanovuje pouze právně závaznou definici ceny (pak by byl „jenom“ zbytečný), ale naneštěstí se však věnuje zejména regulaci cen. Obsahuje pojmy jako na jedné straně „úředně stanovené ceny“ a na straně druhé „nepřiměřený zisk“.

Pokud jsou ceny jakkoliv regulované právní úpravou, víceméně ztrácí své funkce jako jsou signalizace vzácnosti statku nebo motivace producentů ke zvýšení či naopak snížení produkce a ke s tím související efektivní alokaci zdrojů. Vzhledem k určité provázanosti trhů s prakticky všemi obchodovatelnými statky pak k určité ztrátě funkcí cen dochází i u těch, jichž se „zákon o cenách“ přímo nedotýká. Nikomu ze zákonodárců však tento fakt zatím asi nedochází, protože se o zrušení zákona nikdo z nich nepokouší…

Častým argumentem pro EU je paradoxně volný trh; díky našemu členství v EU prý můžeme těžit z výhod otevřených hranic a volného trhu, za což údajně „musíme“ platit tou byrokracií, jež trhy reguluje (což je paradox – proregulujte se k volnému trhu). Když prý nebudeme regulovat, nebudou moci státy chránit „své“ firmy před dotovanou a zvýhodněnou konkurencí; já však tvrdím, že nic takového není třeba. Budou-li ostatní státy své výrobce dotovat a ČR nikoliv, čeští výrobci se sice stanou méně konkurenceschopnými, nicméně čeští zákazníci budou moci kupovat levnější (ze zahraničí dotované) zboží; a pokud někdo přemýšlí ještě dál a dojde k tomu, že všichni čeští podnikatelé tak zkrachují, jejich zaměstnanci přijdou o práci a nebudou mít peníze na nic, doporučuji nekončit tu úvahu zde, ale zamyslet se nad ještě dalším krokem (jeho důkladné promyšlení vysvětlí, proč nikdy nedojde ani k tomu katastrofickému scénáři).

Stát brání obchodníkům, aby prodávali prošlé věci a gastronomickým provozům zase přísně nařizuje, jak likvidovat zbytky. Zdá se to jako celkem racionální a přínosná regulace, dokud se nad čím člověk nezamyslí více do hloubky.

Zboží má určitou minimální trvanlivost. Po tom, co expiruje, je ze zákona neprodejné. To ale neznamená, že je nevyužitelné. Většina věcí je poživatelných i nějakou dobu po uplynutí minimální trvanlivosti nebo můžou jít využít nějak jinak – například zbytky z jídelny nebo restaurace lze využít ke krmení zvířat. Zákon to zakazuje a tím podporuje plýtvání, které pak v panice řeší například nutností darovat neprodané potraviny charitě. Ve výsledku to je vše kontraproduktivní a dopadá to především na chudé. Obchodníci místo toho, aby prodali zboží třeba s menší ztrátou jsou tlačeni odepsat celou hodnotu, navíc vzhledem k regulaci samotné likvidace zboží to vynucuje dodatečné náklady navíc. To se musí odrazit v maržích normálního zboží, aby tyto náklady navíc kompenzovali. Ve výsledku tedy mají lidé jen dražší zboží a víc se plýtvá. Pokud by se dané regulace odstranili, tak si pořád můžete kupovat zboží se stejnou čerstvostí, navíc k tomu ale budete mít možnost využít i to, co teď využít nejde, takže výsledný stav musí být nutně stejný nebo lepší než současný stav.

Závěr je jednoduchý, stát by neměl určovat co se jak smí a nesmí nakládat s prošlými potravinami a zbytky z gastronomických provozů. Zvýší se tím efektivita a sníží se plýtvání. Zdroje budou využity podle poptávky a nabídky, nikoliv podle toho, co si zrovna myslí úředník.

Tématem minulé přednášky o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála byla monopolizace a tržní mechanismy!
Dnes se budeme bavit o lidských právech v anarchokapitalismu a jejich odvození z práv vlastnických; je skutečně anarchokapitalismus bezcitné a lhostejné uspořádání společnosti?
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která bude také první středu v měsíci, ale až po prázdninách, tedy 5. září; tématem bude vzhledem k začínajícímu školnímu roku vzdělávání.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

Mnoho lidí z dálného východu se mi ozývalo, abych tam přijel přednášet; tak já tedy jedu. Svobodní mě pozvali do Impact Hubu přednášet o anarchokapitalismu. Přednáška bude sice zaměřena spíše na základy, ale následovat bude plodná debata, kde se můžete zeptat na cokoliv; a já se v diskusi budu snažit spíše těm náročnějším tématům, abych uspokojil pokud možno všechny posluchače, začátečníky i pokročilé. Akce je ale rozhodně především vhodná k tomu, abyste s sebou vzali někoho, kdo o anarchokapitalismu neví nic (nebo skoro nic) a mohl by se zajímat.

Těším se na vás v 19 hodin v Impact Hubu!

Všechny ostatní ideologie jsou výsledkem touhy jedince nebo skupiny lidí vymodelovat systém, který považují za správný. Třeba komunismus je založený na myšlence třídní rovnosti a následném popisu její implementace a fungování. Konstrukce ideologií jsou soupis toho jak má společnost fungovat. Když se taková ideologie střetne s realitou, je to obrovský problém, protože lidé se nechovají podle toho, jak autor modelu očekával.

Myšlenka a konstrukce anarchokapitalismu je naprosto unikátní. Nikdo neurčuje, jak má systém vypadat a jak má fungovat. Anarchokapitalismus lze získat z libovolného systému nebo ideologie tím, že z ní odstraníte pouze útočné násilí. Systém tedy není definován souborem podmínek, pravidel a předpokladů. Pouze odmítá útočné násilí, a dokonce ani neříká, jakým způsobem se má omezovat, to nechává vykrystalizovat z inherentní povahy a touhy lidí. Anarchokapitalismus tedy nepotřebuje žádné předpoklady, žádné soupisy toho, jak má fungovat. Proto nemůže být ani označován za utopii, jeho snaha totiž není vytvoření ideální společnosti.

„To nikdy nemůže fungovat,“ namítají mnozí; MHD musí být dotována, jinak by se z lístků neuživila. Proč? No… tato argumentace je založena čistě na tom, že momentálně to tak je, dopravní podniky jsou ztrátové a fungují příšerně i navzdory dotacím; a když dnes něco nějak je, lidé mají tendenci věřit, že jinak to být nemůže. Leč už od pohledu to nedává smysl, neboť lidé se chtějí dopravovat a není důvod, proč by na tom nešlo vydělávat (a kdyby vážně náhodou nešlo, znamenalo by to, že lidem za reálné náklady MHD prostě nestojí, ergo nedává smysl je k platbě nutit). Každopádně soukromé bylo před lety například metro v New Yourku, dnes je například v Hongkongu městská hromadná doprava převážně soukromá a bez problémů funguje; překvapuje to někoho? Mě rozhodně ne; kdybychom umožnili soukromníkům hromadně a neregulovaně přepravovat lidi třeba po Praze, jsem si jist, že výsledkem bychom byli velmi příjemně překvapeni.

Při převodu staršího vozidla se musí uhradit ekologická daň. Daň má pravděpodobně motivovat lidi k nákupu novějších typů automobilů, které splňují přísnější emisní normy a mimo jiné vybraná daň slouží jako další prostředky k přerozdělování.

Takové opatření naprosto přímo dopadá na chudé lidi, protože právě oni si kupují starší ojetá auta. Nekupují si je z důvodů ekologické rozmařilosti, ale protože na novější auta jednoduše nemají peníze. Stát nedělá nic jiného, než že nechává platit svoji enviromentální politiku těmi nejchudšími lidmi. Přitom jim vůbec nedává na výběr, prostě jim ji rovnou naúčtuje. Pro chudé lidi má možnost dopravovat se autem velmi pravděpodobně vyšší hodnotu, než ekologická stopa, kterou tím učiní – mimochodem automobilová doprava se podílí na emisích CO2 několika málo jednotkami procent. Tudíž regulace určitých typů ojetých automobilů nedává v podstatě žádný ekologicky signifikantní smysl, ale reálně zhoršuje život mnoha chudých lidí.

Stát by neměl lidi trápit umělými náklady, většina lidí si ráda koupí nové (ekologické) auto, až na něho budou mít peníze. Tím, že musí zaplatit ekologickou daň jen stát posouvá dobu, kdy si nové auto budou schopni koupit. Což ve výsledku může mít negativní dopad na ekologii, protože delší dobu budou jezdit ve starém autě, navíc to zcela evidentně zhoršuje kvalitu života, protože musí vynaložit prostředky na něco, z čeho nemají užitek a vzniklo to naprosto uměle.