Students for Liberty pořádají konferenci „Cesta z otroctví“; zúčastní se jí i Svoboda učení, mluvit bude Zdeňka Staňková.
Se mnou a Terezkou se tam též můžete potkat, Svobodný přístav i Svoboda učení budou mít na konferenci stolky, u kterých si budete moci koupit knížky, propagační materiály a popovídat si s námi!
Těšíme se na vás zítra ve 13 hodin v CEVRO Institutu!

Mnohé státní zásahy způsobují tolik problémů, že „musí“ řešit… stát; jak? Naivní čtenáře, již si třeba mohli myslet, že rušením toho, co je způsobuje, musím vyvést z omylu – „řeší“ je přesně tím, čím je způsobil, tedy dalšími regulacemi. Typickým příkladem je socialistické zdravotnictví a zdravotní daň (zvaná zdravotní pojištění), v důsledku které pak přicházejí další regulace ve jménu zdraví obyvatelstva a snížení výdajů na jejich léčení. Pro zachování druhé (navázané) regulace se pak obvykle argumentuje existencí té první; u etatistů mě to ani moc nepřekvapuje, leč někdy se do takové logické paradoxní pasti chytí i libertariáni, již by sice byli pro zrušení obou, ale dokud existuje ta první, zastávají tu druhou. Příklady: „Stát nám bere volnotržní prostředky k řešení migrační krize, je tedy třeba regulovat vstup do země.“ „Očkování musí být povinné, dokud nebude zdravotní pojištění dobrovolné.“

Toto uvažování je však pro libertariána cestou do pekel; regulaci, kterou je možné zrušit, aniž by to někomu způsobilo problémy, k nimž by bez existence dalších státních zásahů nedošlo, aby člověk pohledal. Příklad: Otevření hranic je problém kvůli sociálním dávkám; zrušení sociálních dávek je problém kvůli zákoníku práce (lidé budou mít problém sehnat práci); zrušení zákoníku práce je problém kvůli překážkám v podnikání (zaměstnanci mají horší podmínky pro start podnikání, když jim nevyhovuje zaměstnavatel); zrušení překážek v podnikání je problém kvůli daňovým únikům; daňové úniky jsou problém kvůli důchodům a tak dále. Pokud některý z těch problémů uznáme za dostatečně závažný k tomu, abychom regulaci nerušili, s ohledem na interpersonální neporovnatelnost užitku pak nemůžeme argumentačně obstát proti nikomu, kdo prohlásí za závažný libovolný jiný; jedinou cestou je dle mého názoru vždy deregulovat.

„Lidé ještě nejsou dost vyspělí na to, aby nepotřebovali někoho, kdo by jim vládl,“ říkají mnozí, když kritizují anarchii; a lecjaký světák znalecky přikývne, když si vybaví všechny ty hloupé lidi (a ani to není ve skutečnosti tak žhavé, jak jsem rozebíral na jedné přednášce). Jenomže jak tedy mohou být titíž lidé, již nejsou dost zralí na to, aby převzali zodpovědnost za své životy, schopni zodpovědně zvolit své vládce? Přitom náročnost úkolu „postarat se o sebe, platit účty, nějak vyžít s penězi a alespoň trochu myslet do budoucna“ je přece řádově nižší než náročnost úkolu „domyslet důsledky své demokratické volby“, neboť to zahrnuje jednak odhad toho, zda volený kandidát nelže, ale především posouzení dopadů jeho politického programu z hlediska ekonomie a mnoha dalších aspektů, z nichž všechny jsou nesmírně složité a zahrnují nejen voliče samotného, ale celou společnost. Vidíte ten rozpor?

Vybavuje se mi střípek z jednoho filmu (nevím jakého), kde Simona Stašová říká: „Přece si nevezmu někoho, kdo volil Bushe.“ Ta věta, alespoň myslím, měla být humorná a nadsazená, z čehož bych soudil, že pro většinu lidí to asi nebude dostatečný důvod; a protože to mám v hlavě asi nějak jinak, chtěl bych se zeptat, jak to cítíte vy, vážení čtenáři? Pro mě osobně je to, aby byla má partnerka anarchistka, pro vztah dost zásadní; i minarchismus (ve smyslu omezit stát na armádu, policii, soudy a možná nějakou infrastrukturu) ještě překousnu, ale cokoliv jiného by pro mě bylo naprosto nepřijatelné – neumím si představit, že bych žil se ženou, která chce velký stát se vším tím násilím (nebo si ani neuvědomuje, v jaké míře k němu dochází). Budu rád, když mi napíšete do komentářů, jak to vidíte vy; bez ohledu na to, zda jste libertariáni, nebo ne, jak podstatné pro vás je, aby s vámi vaše partnerka sdílela tyto hodnoty?

Často zjevně ano: Když jste policajtem předvedeni na služebnu, je policajt zosobněním státu. Často ale také ne: Když lidé kolem vás uznávají nestátní soudy a arbitry. Tak dnes fakticky v mnohých komunitách stát existuje jen sporadicky a ve zbylém čase se takové komunity řídí svými vlastními pravidly. Stát se s nimi může dohodnout. Tak již některé starověké říše tolerovaly náboženské komunity a jejich soudy. Osmanská říše chápala, že pro zaručení své moci v křesťanských a židovských komunitách potřebuje uznat jejich soudy. Podobně bylo nutné, aby Spojené státy uznaly bitcoin, protože opak by znamenal vzdát se vlády nad důležitou a vzdělanou smetánkou internetové komunity programátorů a přenechat ji jinému státu. Někdy se ale stát není schopen dohodnout. Každému, kdo trochu zná muslimy, je jasné, že ilegalita muslimských soudů v Evropě znamená pouze tolik, že o nich státy nevědí. Na Příbramsku po dlouhá léta platilo, že kdo chtěl něco dohodnout, musel to dohodnout s místním nekorunovaným králem, a pak to posvětily i tamější úřady. A další (určitě ne poslední) příklad jsem slyšel z úst úředníka izraelského ministerstva školství: "Evidujeme několik komunit nezletilé mládeže, která nechodí do školy. Ne se všemi se nám ovšem podařilo navázat kontakt. Někdy nás považují za bezpečnostní složky."

Zdá se tedy, že nutnou a postačující podmínkou existence státu je poslušnost státu uložená v myslích nadkritického množství lidí. Stát je vlastně jen stavem mysli určité skupiny lidí. A nic víc.

Dovolím si citovat cosi, co kdysi dávno napsal OC – anarchokapitalista, jehož si velmi vážím, neboť mě již více než deset let inspiruje v tom, co dělám; jedná se o (fiktivní) dopis, jenž dostanete poté, co se přistěhujete do nového domu:
Vážený sousede,
vítám Vás v naší klidné a příjemné čtvrti. O její klid se ovšem starám já, a mám s tím značné náklady; je tedy jen spravedlivé, aby se tyto náklady rozložily i na ostatní sousedy. Dnes je pondělí; nepošlete-li do pátku na můj účet 50 000 Kč, obávám se, že k Vám hned počátkem příštího týdne přijde můj zástupce osobně pro 100 000 Kč. Vyhodíte-li jej ze dveří, přijde znovu a s ním skupina ozbrojených mužů, již Vás, nebude-li zbytí a nezaplatíte-li, zabijí. Pokud byste je snad proti všemu očekávání pobil či zahnal, následující den přijde skupina dvojnásobně velká a lépe vyzbrojená.
Všichni ostatní ve Vaší ulici platí svůj roční příspěvek rádi, včas a řádně; doufám, že právě Vy se nestanete narušitelem našeho pokojného a přátelského soužití.
Váš M. V., v.r.

Pěkné svinstvo, což? A kdybych vám řekl, že M. V. je ministr vnitra a tomu výpalnému se říká daně… změní to něco? Pokud ano, proč? Neváhejte napsat do diskuse xD

Studenti Gymnázia Jana Keplera pořádají již 23. ročník přednáškového fóra Symposion; a protože se jim můj výstup v rámci debaty na loňském ročníku líbil, pozvali mě i letos, čehož si velice vážím.
Přijďte také podebatovat! Budu se těšit dnes odpoledne v 16 hodin na Gymnáziu Jana Keplera.

Smím sám sebe dobrovolně prodat či darovat do otroctví? Na této otázce nepanuje mezi libertariány (ani slavnými autory, ani v naší komunitě) shoda; a já se svou odpovědí: „Jednoznačně ano!“ přidávám na stranu těch, kdož jsou v současnosti v menšině. Nemohu však odpovědět jinak; proč? Nebylo by to konzistentní s principem neagrese a základními libertariánskými principy. Co znamená, že jsem něčím otrokem? Že jsem jeho majetkem, on mě vlastní, může mi dávat rozkazy a odporuji-li, smí mě i zabít. Avšak připouštíme-li, že lidé mají právo prodávat své orgány (i v případě, že by je to stálo život), a také to, že mají právo si půjčovat věci (obě tyto věci libertariáni připouštějí), pak mohu komukoliv prodat všechny své orgány a on mi je může zapůjčit k užívání na tak dlouho, dokud budu plnit každý jeho rozkaz, nebo dokud se mu zlíbí; pak jsem jeho otrokem, on mě vlastní a rozhoduje o mě.

A kdo se proti tomu staví, ten musí zpochybnit mé právo prodávat své orgány či právo kupce mi je pak půjčit; to však snad žádný libertarián neudělá, ergo chce-li být konzistentní, musí uznat legitimitu dobrovolného otroctví. Někteří i navzdory tomu namítají například to, že i když mé tělo někdo bude vlastnit, nemůže jej přímo ovládat, nicméně to přece není podmínkou vlastnictví; i zvířata lze vlastnit a jejich tělo také nemůžeme přímo ovládat. Námitka, že smlouvu v momentě jejího uzavření zneplatňuje fakt, že se vzdávám možnosti svobodně jednat, též neobstojí; když někomu prodám či daruji srdce, zemřu, čímž se bezesporu vzdávám možnosti svobodně jednat mnohem definitivněji, přesto bych jen těžko hledal libertariána, jenž by mi chtěl brát možnost prodat či darovat srdce. Proč bych se tedy nemohl dobrovolně stát něčím otrokem? Ať se nám to líbí, nebo ne, je to konzistentním důsledkem principu neagrese.

Všimli jste si, jak se z maturity, zkoušky na školách, stalo politikum? O jak moc víc je to teď politické téma? A že tomu tak před jejím zestatněnímm tolik nebylo? Tak vypadá zpolitikaření…

Předpokládejme anarchistickou společnost, která neuznává duševní vlastnictví, a nelze tedy někoho žalovat za poškození dobrého jména – například tím, že se nějaká jiná firma vydává za Apple a prodává zákazníkům padělky pod značkou Applu. Spor je jen mezi padělatelem a podvedeným zákazníkem, který kupoval přístroj v dobré víře, že není padělaný. Jedná se o podvod na zákazníkovi, který by se mohl řešit soudně (v polycentrickém právu). A když by Apple přišel na to, že někdo prodává přístroje pod jeho značkou, mohl by kontaktovat podvedené zákazníky, skrz které by se mohl soudil s padělatelem. Firma Apple by tedy mohla zastupovat podvedené zákazníky. Odškodné by dostala takové, jaké by si s poškozenými předem domluvila.

Přijal jsem pozvání na zítřejší konferenci CzechFuture.tech v Plzni; přednášet budu o technologiích a jejich vlivu na svobodu ve společnosti. Jsou moderní technologie zkratkou k totalitě nebo prostředkem v boji za svobodu?
To vše a mnohem víc si přijďte poslechnout do Moving Station!