Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Vznik států byl nevyhnutelný, neboť lidé touží po bezpečí a stabilitě. V dobách lovců a sběračů jim to poskytovala pouze spolupráce kmene vedeného tím nejsilnějším a nejzkušenějším jedincem. Poté, co lidstvo opustilo lov a sběr a přeorientovalo se na chov a pěstování, nebylo již možné migrovat za potravou na různá místa. Člověk byl pevně svázán se svou zemí, avšak půdu je třeba bránit před jinými nárokovateli, protože i přes lidský pokrok bylo jídlo nedostatkovým zbožím a o úrodnou půdu byl neutuchající zájem. Proto dávalo smysl srocovat se do větších skupin a národů, neboť sto lidí vedených jedním vladykou je více než sto jedna lidí nikým nevedených. Postupem času se však nedostatek změnil v přebytek. Vlastnit půdu již neznamená rozdíl mezi životem a smrtí. Stát přišel o své výhody, nebo ještě lépe o jedinou svou výhodu oproti volnému trhu, a tou je efektivnější obrana proti hladovým vandalům, protože díky trhu již byli vandalové nasyceni.

DPH odvádí obchod, přesto kupující obvykle chápou, že to ve výsledku platí oni sami. V případě odvodů na straně zaměstnavatele je situace z ekonomického hlediska velmi podobná. Navzdory tomu ale běžně slyším, že to platí zaměstnavatel. Někteří to dokonce uvádějí jako výhodu zaměstnání ve srovnání s OSVČ. Kde se bere ten rozdíl ve vnímání?

Nie je potrebné riešiť legitimitu štátu, treba prijať fakt, že či už je legitímny alebo nie, tak v ňom proste žijeme. Ľudí k anarchokapitalizmu nepresvedčíme tým, že štát je nelegitímny, ale tým, že je veľmi neefektívny a musíme poukázať, prečo je voľný trh efektívnejší. K našej slobode a anarchokapitalizmu celkovo sa dokážeme dostať či už je štát legitímny alebo nie.

„To by si nemohli zařizovat lidi!“ – je častá reakce na to, když někdo navrhuje poskytování určitých služeb volnotržně. Na úrovni jednotlivců to je pravda, člověk si sebe představí v tom těžkém dilematu výběru z plejády nejrozmanitějších možností. Zděsí se, a pak chce, aby to radši zůstalo ve st(a/á)tu quo. Málokdy ho ale napadne vytvořit si analogii s existujícími odvětvími a simulovat si, jak by si to lidé nakonec pravděpodobně zařídili. Obvykle totiž zprostředkovatel služby má daleko nižší náklady, protože se na to specializuje a má v tom praxi. Půjdu-li například do obchodu, je to balík služeb výhodně koncentrovaný na jedno místo: Ty věci byly zabaleny, odněkud svezeny a asistent mi pomůže je zaplatit. Pokud nemám hodně neobvyklé požadavky, je na mně spíš vybrat si konkrétní formu té běžně poskytované služby.

Problém vnímám i v tom, že si to představujeme u odvětví, která dnes řídí politici. Ti toho řídí hodně najednou a jsou častěji zatíženi náročnými procedurami – třeba tvorbou zákonů, hlasováním, konzultací s odborníky, veřejnou diskuzí a podobně. Jsou sice podivuhodně složité, ale častečně proto, že to musí dělat jen politici, navíc pro obří množství lidí. Přijde mi nakonec, že hodně našich problémů se svobodou výběru je spíš v naší hlavě.

Návrhy na potravinovou soběstačnost považuji za populismus. Ve skutečnosti na sobě stejně budou subjekty různě po ČR potravinově závislé, akorát zhoršíme celkovou nabídku. Všem vlastencům, kteří ji prosazují, bych doporučil zkusit jít příkladem a jíst jenom to, co si sami vypěstují na zahrádce.

Postavme vedle sebe trh a přírodu. Trh vytvořil člověk, naproti tomu přírodní události tvoří… příroda. Jsou záplavy selháním přírody? Lze za selhání přírody považovat vymření nějakého druhu? Je zvláštní, že za selhání trhu leckdo označí událost, která se mu nelíbí, ale u přírody tyto tendence nemá. Když se řeka vylije z břehů, víme, že za to může komunista, který vybetonoval koryto. Když na trhu chybí nějaký produkt, jde o selhání trhu a nikoho nezajímá, kolik desítek státních restrikcí tomu stavu výrazně napomohlo.

Častou kritikou anarchokapitalismu ohledně někdy používané terminologie rakouské ekonomické školy je to, že za racionální jednání považuje cokoli vědomě vykonaného, třeba i vraždu, z čehož má plynout že tento termín ztrácí význam a morálně relativizuje. Osobně s touto výtkou nesouhlasím z důvodu, že na mě sémanticky působí spíš jako striktně realistický a normami nezaujatý pohled na člověka. Není hodnoceno, jak akci vidí zpětně nebo co by měl udělat morální či dobře informovaný člověk. Pouze zdůrazňuje opomíjený fakt, že za určitých okolností (třebaže limitujících) je pro člověka i vražda tím nejlepším možným vnímaným řešením.

Z toho nakonec ani náhodou neplyne, že vraždit je v pořádku – plyne z toho, že existují lidé, kteří podobného činu jsou schopni, pokud se jim to vyplatí. Anarchokapitalisté si mimo jiné za cíl kladou podpořit fungování takové společnosti, v níž je racionální jednání v nejvyšším množství případů také provitální a produktivní. Zároveň došli k závěru, že institucí, která vytváří obrovská incentiva k racionálnímu, ale neproduktivnímu jednání, je právě stát. Příkladů lze najít nezměrné množství napříč společností – zkorumpované politiky, policisty vybírající pokuty na bezpečných místech, „služebníky byrokracie“, profesionální pobíratele dávek, ale i např. učitele, kteří neučí to, co oni, žáci nebo jejich rodiče považují za důležité pro svůj život, nýbrž to, co jim bylo nadiktováno shora. Cílem většiny anarchokapitalistů je, aby bylo neprovitální jednání podporováno co nejméně. Za nejlepší cestu považují tržní systém, v němž lidé díky nabyté svobodě mají mnohem větší prostor dojít k takovému řešení, které k různým formám podobně škodlivého jednání nepobízí.

Ve volnotržním prostředí lidé svými penězi přímočaře hlasují – utrácejí za to, co jim dává smysl. Vnímáme-li peníze jako hlasovací lístky volného trhu, pak dobrovolnou volbou toho, komu za co zaplatíme, volíme i to, na koho svou „hlasovací sílu“ převedeme, a kdo tak bude mít následně i vyšší vlastní „hlasovací sílu“. Zato výběr daní znamená odebrání hlasovací síly všem a její přesun na ty, kdo daně vybírají. V případě fiat peněz je pak navíc emitace nekrytých peněz další, měně viditelný přesun hlasovací síly od lidí, jejichž peníze kvůli inflaci ztrácejí hodnotu, k lidem, kteří z emitace peněz těží a kteří i díky cantillonovu efektu mohou potenciál nově emitovaných peněz nejlépe využít.

Často se o stejnopohlavních sňatcích mluví jako o něčem exkluzivním pro homosexuály. To mi ale nepřijde přesné. I jako heterosexuál chci mít tu možnost, člověk nikdy neví, co se mu v životě přihodí. Třeba bych v nějaký moment života mohl mít motivaci vzít si svého ovdovělého kamaráda, abych mu mohl pomáhat vychovávat jeho děti… Sere mě navíc už jen ten fakt, že mi někdo mluví do toho, koho si mám vzít a koho nemám, jak kdyby mě vodil za ručičku.

Oblíbeným narativem autoritářů je narativ o člověku, který je neschopný, a proto potřebuje vůdce, který ho povede správným směrem. Jejich představou je, že takovému člověku je třeba podsunout vzdělání, aby měl alespoň nějaké znalosti, pak ho donutit platit za řadu služeb, které by si jinak nezaplatil, ideálně mu dohodit pracovní místo a ještě mu nenechat moc svobody; jinak by si přece ublížil…

Podobná představa podle mě vychází ze zásadního nepochopení toho, co o člověku společenské vědy ví. Motivace jsou různé: řada z nich je čistě krátkodobě hédonická, ale řada z nich vyplývá i z naší potřeby zapadnout do společnosti a naplňovat náš potenciál. Potřeba sebeaktualizace (někdy seberealizace), postavená právě na naplňování našeho potenciálu a hledání něčeho, co nás přesahuje, hraje zásadní roli poté, co nám je umožněno naplnit základní potřeby, zděděné od zvířecích předků.

Kdo přesně to je ten člověk, který není schopen dělat nic produktivního? Obvykle je to jedinec s vážnými psychickými nebo životními problémy. Je to někdo, komu je jeho vlastní mozek nepřítelem, anebo někdo, kdo nedokázal naplnit své základní potřeby, ba třeba ani neví, jak je naplnit, a tak prostě stagnuje a vysává druhé. Považuji za velkou chybu myslet si, že být takový je normální. Takoví lidé nepotřebují aparát, který je nutí něco dělat, podobní lidé potřebují zejména naši lásku a péči. Věřím, že je třeba řešit příčiny tohoto jednání, nikoli toto chování jako takové.

Často se setkávám s názorem: „Kdybychom zrušili stát, tak se vrátíme do středověku.“ Opravdu myslíte, že bychom jako lidé zahodili vše, co dnes máme, tedy telefony, televize, auta a vědomosti, a vrátili bychom se na venkov a začali obdělávat pole? Jsou tedy státy, dříve monarchie, odpovědné za momentální vývoj společnosti? Za technologický vývoj nebo za aktuální poznání? Má odpověď zní: „NE!“ Jako společnost jsme došli tam, kde jsme, díky lidské individuální vynalézavosti. Hnala nás přirozená zvídavost a snaha porozumět okolnímu světu a využít ho k vlastnímu prospěchu, ze kterého následně těžili i ostatní. Ať už přímo nebo v důsledku šíření znalostí či využití nějakého vynálezu – čím více se společností šířil, tím více usnadňoval lidem životy…

Napadlo vás někdy, že tvrzení: „Děti patří do školy,“ trochu připomíná tvrzení: „Žena patří do kuchyně?“