Snad všichni libertariáni se shodnou, že stát by neměl vůbec zasahovat do sňatků (heterosexuálních či homosexuálních), prostě ať si každý své věci řeší, jak uzná za vhodné. Dnešní stav je bohužel takový, že si stát rozhodování v této oblasti uzurpuje (jako skoro vše); a mocipáni nařídili, že brát se mohou jen dva lidé různého pohlaví (dva lidé stejného pohlaví smějí své partnerství registrovat, jiné kombinace nejsou přípustné). A někteří libertariáni zastávají postoj, že když by stát neměl vůbec oddávat, rozhodně bychom neměli podporovat ani svatby homosexuálů, neboť se to více blíží stavu „žádné státní svatby“; to však nedává smysl, dokud stát v mnoha ohledech znevýhodňuje nesezdané páry před sezdanými. Manželství momentálně z čistě praktického hlediska umožňuje zmírnění některých státních regulací; a dokud tyto existují, neměli bychom možnost sňatku nikomu upírat – bez ohledu na pohlaví či počet jedinců.

Jeden z mých čtenářů mi položil otázku: Když někdo ukradne Bitcoin, poruší tím princip neagrese (NAP)? Ona „krádež“ sama o sobě (tedy odeslání podepsané transakce, která přesune BTC z jedné adresy na druhou) dle mého názoru porušením NAPu není. Nikdo totiž nemůže vlastnit privátní klíč (jedná se o sekvenci bitů, tu z principu nelze vlastnit, maximálně znát a tajit) ani bránit ostatním podepisovat transakce (tím by sám porušoval NAP), ergo nakládání s „cizími“ BTC není porušením NAPu. Otázkou však je, jak „zloděj“ ke klíči přišel; tam už nejspíše k porušení NAPu došlo (i kdyby se nikam nevloupal, ale hacknul nějaké zařízení, stále jde o porušení NAPu, neboť šlo o nakládání s cizím majetkem – tím zařízením – proti vůli majitele), ač teoreticky nemuselo (kdyby třeba ten klíč „zloděj“ uviděl a zapamatoval si). Záznam mé přednášky na toto téma z konference Bitcoin je retro si můžete pustit v Kanálu Svobodného přístavu.

Jakožto student jsem se dostal do situace, která je pro mně osobně velice pohodlná. Dostal jsem možnost dalších (vcelku rapidnich) slev na jízdné. Tato sleva se netýká jen studentů jako jsem já, ale také důchodců. Jenže po chvilce přemýšlení mi tato skvělá sleva přestala připadat tak skvělá. Trošku jsem pogooglil a hned na první stránce jsem se dočetl, jak je magistrát strašně milostiv, že rozdíl, který činí 208,5 milionu korun (a to jen v Praze), bude krýt ze „svých“ peněz.

Říkám si tři věci:
a) Jakých „svých“ peněz?! To jsou naše peníze, které z nás vytahali!
b) Jsem teď spolupachatel tohoto zločinu když tyto služby využívám?
c) Kdy přijde chvíle, ve které budou tyto peníze někde chybět?
Jak zjistíme užitečnost onoho opatření v době, v jaké žijeme, když „se to“ stejně zaplatí a my se nemůžeme rozhodnout, jestli bychom raději nevyužili těch peněz nějak jinak?

A jaký je váš názor na „výhodné“ jízdné?

Dark Velvet – bar kombinovaný s kavárnou – pořádá dnes večer anarchokapitalistický večírek; součástí programu bude krom autorského čtení umělců Dominika Fialy a Sandra Dragoje i má přednáška s diskusí. Přijde i řada anarchokapitalistů, se kterými se můžete seznámit a popovídat si.
Těším se dnes v 19 hodin v Dark Velvetu!

Památková ochrana je bezpochyby bohulibá záležitost, jejíž cíl je zachovat architektonickou historickou hodnotu budoucím generacím. Bohužel v rukou státu se z ní stává velmi byrokratická záležitost, která zatěžuje občany nejen časově, ale i finančně. Stát přísně reguluje nakládání s památkami, což se může mnohým lidem jevit na první pohled jako dobrý přístup. Většina lidí si to ale už začne rozmýšlet, když zjistí, že v jejich docela normálním vesnickém stavení potřebují na výměnu oken souhlas památkářů. Celkové náklady na takovou rekonstrukci jsou ve výsledku mnohem vyšší, vše trvá delší dobu a vyžaduje mnohem vyšší míru angažovanosti.

Stát tímto přímo diskriminuje chudé lidi, protože pro ně je mnohem náročnější uspokojit svoji potřebu rekonstrukce v kombinaci s regulací památkového úřadu, protože právě tito lidé jsou velmi citliví na cenu, která u nestandardizovaných věcí, jako jsou historické rekonstrukce může být velmi vysoká. I v případě, že stát dotuje rekonstrukci, tak chudí jsou skrze daně přinuceni se takového opatření účastnit, stát jim nedá možnost volby, jak efektivně využít svoje peníze.

Řešením je volný trh a zrušení veškeré památkové ochrany. Ať si lidé sami rozhodnou, co je pro ně důležité chránit, a podle toho ať nakládají se svými zdroji. Pokud se lidé rozhodnou, že chtějí zachovat architektonickou integritu nějaké památky, můžou zakládat fondy, které budou pomáhat financovat rekonstrukce, nebo památky přímo vykupovat. Takový přístup pak přímo odráží to, jak si lidé památek opravdu cení a nikdo není násilím nucen snižovat svoji kvalitu života.

Říká se, že víno ve slepém testu chutná lidem lépe, když si myslí, že bylo drahé; tak na zdraví! V osmdesátých letech koupila americká armáda záchodové prkýnko v přepočtu na koruny po započtení inflace za pětačtyřicet tisíc a kladivo za třicet; kdyby to vojákům řekli, možná by se jim sralo a zatloukalo lépe. Když to prasklo, posrat se z toho mohli daňoví poplatníci; museli tak však učinit na prkýnkách o dva řády (!) levnějších. Před časem jsem tu srovnával rozpočet anarchistické Wikipedie a státní České televize; jak to asi dopadlo? Každý chápe, proč neutratit třicet tisíc za kladivo; známe totiž tržní cenu kladiva. Byly však časy, kdy vyrobit kladivo stálo i na volném trhu mnohem více zdrojů než dnes; záchodové prkénko tehdy ani neexistovalo. Ve světle toho se ptám: Jak víme, že výdaje na státní školství, zdravotnictví, soudnictví a policii nejsou další kladiva za třicet litrů? Kolik mají „správně“ stát?

Sociální inženýři mají problém; a jak už to tak ve státem řízené společnosti bývá, my jej máme s nimi. V ČR je nízká porodnost, populace stárne, národ vymírá, apokalypsa se blíží; ne že by vůbec existoval jakýkoliv problém, kdyby soudruzi ve vládě kdysi dávno nevymysleli nekonečně pitomý důchodový systém, jenž předpokládá, že se to nestane (a ne že by si toho celého vůbec někdo všiml, nebýt ČSÚ a státních evidencí každého prdu). Nicméně stalo se, stát (opět) udělal chybu; a místo aby ji napravil postupným zrušením důchodového systému, se snaží situaci zachránit pomocí dalších chyb.

Přídavky na děti, porodné, daňové odpisy na děti, nově možná i snížení sociálního pojištění za více dětí, to všechno jsou opatření, která mají poddané stimulovat k intenzivnějšímu plození; něco jako když má sedlák dobytek a z ekonomických důvodů potřebuje další kusy, tak nějak na nás mocipáni hledí. Vymysleli si nějaký důchodový systém založený na předpokladech, které kdysi platily; a to by tak hrálo, aby jim teď plebs narušoval plány, žádné takové, hezky rodit budete!

Mimochodem, co to bude asi tak za lidi, na které budou motivační metody státu účinné? Chcete zvyšovat porodnost tím, že lidem s dětmi dáte finanční výhody, vážení sociální inženýři? Svatá dobroto! V nejlepším případě to prostě nebude mít žádný efekt; v horším případě to bude znamenat, že si někdo začne pořizovat děti, protože na to dostal od státu dotace. To budou jistě skvěle zajištění lidé překypující láskou, kteří dokáží svým potomkům předat to nejlepší a vychovat z nich slušné lidi. Výsledkem bude další generace ještě závislejší na státu než ta předchozí; a co hůř, dost pochybuji, že toto by byl nějaký ďábelský plán, prostě jen normální koloběh věcí, kdy dementní státní řešení zcela přirozeně vytvářejí a podporují hloupé etatisty.

Další otázka samozřejmě zní, kolik je správný počet lidí v ČR? Deset milionů? Jedenáct? Devět? Sto? Jediný milion? Ačkoliv by naše společnost s desetinásobnou či desetinovou populací vypadala dost odlišně, než jak se jeví nyní, životní podmínky by se změnily, ale kdo vlastně ví, jak přesně? Neexistuje nikdo, kdo by dokázal přesvědčivě zdůvodnit, proč deset milionů lidí v ČR je správnější stav než devět milionů tamtéž; jediným argumentem, proč se snažit o těch deset (a víc) je ten špatně nastavený důchodový systém. Proč ale zmírňovat sociálním inženýrstvím důsledky špatného rozhodnutí, když správným řešením je toto rozhodnutí změnit?

Občas se objeví v mém zorném poli rómský aktivista Ivan Veselý, jenž čas od času komentuje různé dění ve společnosti; pamatuji si jeho vyjádření o Němcích, jimž nevěří a nemá je rád, protože holokaust („zabili naše elity“ – míněno rómské), a také o muslimech, které by nechával napichovat na kůly, pokud by s nimi musel bojovat. Řekněme, že jeho druhé prohlášení se mohlo týkat jen těch muslimů, s nimiž by válčil, nicméně Němcům nevěří plošně (i bez války) kvůli tomu, co provedli jejich – dávno mrtví – spoluobčané. Není to ironie? Jeho životním tématem je, aby lidé nesoudili všechny cikány na základě špatných zkušeností s některými jednotlivci, ale sám tento přístup veřejně aplikuje (byť vůči jiné skupině); dotyčný – jako spousta jiných – však bohužel nechápe, že řešením není „kopat“ za svou skupinu proti jiným, nýbrž oprostit se jednou pro vždy od kolektivní viny a jít tak příkladem i ostatním.

Po hodně dlouhé době jsem měl možnost letět na dovolenou. Moji destinací se stalo Řecko, přesněji Kréta. Když jsem dorazil, skoro každý barák zde byl rozestavěný. Říkal jsem si, že třeba jsem v nějaké chudší oblasti, ale po dvou dnech cestování to bylo pořád stejné. Baráky vybaveny lépe nežli většina českých domků, ale na střechách mají připravenou stavbu dalšího patra. Po chvilce pátrání jsem zjistil, proč tomu tak je. Jde o to, že v Řecku mají zákon (který se bude bohužel rušit) dle kterého z nedokončené nemovistosti nemusí vlastník platit daň.
Což je super, nemusejí (zatím) platit daně! Ale kdo bude stavět silnice, když nezaplatí? Snad každý sice řekne, že daně jsou důležité a nezbytné, stát potřebujeme, někdy dokonce slyšíme, že daně platíme dobrovolně… Ale když pak má člověk na výběr, zda platit nebo ne, co si asi vybere? Slova, nebo činy – co je víc?

V České republice je povinná školní docházka. Už slovní spojení „povinná docházka“ evokuje, že vzdělávání pravděpodobně není primární cíl. Stát se tváří, že se snaží rovnoměrně a spravedlivě distribuovat vzdělávání, ale přitom všem nutí povinnou docházku do instituce, kde se často mrhá energií, časem a penězi nejen žáků, ale i učitelů. Takový přístup je ve výsledku nejhorší právě pro chudé, kteří nemají přebytek zdrojů – ať už časových, tak i finančních.

Chudí lidé jsou skrze daně nuceni platit neefektivní školství, přitom často právě chudí dosahují minimálního vzdělání a zatěžují tedy vzdělávací systém nejméně. Nedobrovolně musejí dotovat například vysoké školy, na kterých statisticky studují bohatší lidé nebo lidé, kteří budou v budoucnu vydělávat více peněz. Dotuje se tím i výzkum, který pak aplikují soukromé firmy a sklízí plody práce, kterou zaplatily peníze chudých.

Vhodné řešení je volno tržní školství a odluka školství od státu – tedy zrušení povinné školní docházky. Tento krok povede k tomu, že lidé budou studovat tak, jak potřebují a to co potřebují. Bude zde prostor pro vznik úplně nových systémů a konceptů vzdělávání, které budou schopné dynamicky reagovat na stav společnosti a nebudou se topit jako dnes v rigidní formě z 18. století.

Dokážete si představit život bez únosců? Kdyby vás nikdo neunesl, kdo by vás krmil? Kdyby vás nikdo neunesl, čí sklep byste obývali? Kdyby vás nikdo neunesl, kdo by na vás vybíral výkupné? Kdyby vás nikdo neunesl, komu byste dělali společnost? Je hrozné představovat si nemít nic z dobrodiní únosců. Muset se živit sám, obstarat si své bydlení, své peníze, svou společnost. Jenom naprostý blázen by chtěl něco takového. Únosci jsou tu pro naše dobro, bez nich by se svět rozpadl.

Dokážete si představit život bez státu? Kdybyste neměli stát, kdo by vám stavěl silnice? Kdo by vám poskytl vzdělání? Kdo by vybíral daně? Kam byste chodili volit? Je hrozné představovat si nemít nic z dobrodiní státu. Muset si platit silnice sám, najít si své vzdělání, své zdroje peněz, činit volby sám za sebe. Jenom naprostý blázen by chtěl něco takového. Státy jsou tu pro naše dobro, bez nich by se svět rozpadl.

Kolektivní Stockholmský syndrom je stav, kdy velká skupina lidí je citově závislá na svém únosci (či jiné osobě, jež jim ubližuje). Ke státům existují citové vazby, jako tradice, nostalgie, výchova, iluze starosti o druhé atd. Nejvážnějším citem je však strach. Strach z toho, co by bylo, kdyby nebylo. Spousta lidí, i když se snaží stát rozebírat a kritizovat rozumem, nakonec narazí na obavy z toho, že kdyby stát přeci jen přestal existovat, stalo by se něco hrozného, před čím nás stát chrání. Ale opravdu může být něco horšího než stát? Celé dějiny ukazují, čeho jsou státy schopny. Mě hrůzou nenaplňuje myšlenka absence státu, ale myšlenka jeho existence.

Před časem jsme se s Terezou (kdo neví s kterou, nesleduje náš kanál, což doporučuji změnit zde) účastnili libertariánského večírku; zatímco já alkohol nepiji, Terezka má ráda pivo, takže si ten večer dvě dala (během několika hodin). Protože jsem dvě předchozí noci skoro nespal, padla na mě únava a vůbec se mi nechtělo řídit; byl jsem však z nás dvou ten střízlivý a dle státu způsobilejší k řízení, ač reálně nikoliv (ne že bych byl tak unavený, že bych řídit nemohl, ale Terezka by odřídila lépe). Dvě piva (vypitá během večera) možná lehce zhorší řidičovy schopnosti, leč méně než má únava (ne že bych měl usnout a bourat, ale na krizové situace bych reagoval pomaleji); nemluvě o tom, že Tereza je navzdory svému věku jedním z nejlepších řidičů, které znám (a veřejně přiznávám, že dle mého názoru řídí lépe než já). Jenže její řidičák jsme riskovat nechtěli, takže za volant sedl ten z nás v danou chvíli méně způsobilý (byť stále způsobilý); ať žije bezpečnost na silnicích v rukou státu!