Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Prší. Stojím pod přístřeškem, jediným kouskem suchého prostoru mezi kapkami a zákony. Dešťové kapky stékají po betonovém chodníku, jako by se snažily odplavit stopy společnosti, která se tváří, že má vše pod kontrolou.
Vedle mě se znenadání objeví černoch. V ruce pytlík, v očích únava. Není to dealer z hollywoodských filmů, spíš člověk, který přežívá. Vedle něj se mihne postava, kterou by většina lidí bez zaváhání zaškatulkovala jako „smažku“. Chce cigáro. On jí ho bez řečí podá. Transakce bez stínu moralismu, jen syrová lidskost. A pak přichází dvě starší dámy. Deštníky v ruce, kabelky pevně sevřené. Zpomalí, jakmile spatří černocha. Neřeknou nic, ale jejich těla mluví: odstup, ostražitost, strach. Možná i vztek. Nejen kvůli barvě pleti, ale i kvůli tomu, co představuje. Drogový svět, chaos, vše, co by nejradši zakázaly. Stojím mezi nimi. Mezi člověkem, který porušuje zákon, ale dává cigáro, mezi člověkem, který chce cítit aspoň něco, a mezi těmi, kteří by nejradši necítili vůbec nic – hlavně ne znepokojení, které jim tato scéna přináší. Já tu jsem jako někdo, kdo věří, že svoboda je cennější než zákaz. Že když někoho odstrčíme na okraj, nevymizí – jen se stane neviditelným.
Tenhle malý moment je jako destilát společnosti. Všichni se schováváme před deštěm, ale každý trochu jinak. A každý máme pocit, že jen ten náš deštník je správný.

Spasitelský syndrom je velmi nebezpečná nemoc pro okolí postiženého jedince. V demokracii se tento problém ještě znásobí.

Anarchokapitalisté často začínají debaty obhajováním světa řízeného volným trhem – světa soukromých bezpečnostních agentur a polycentrického práva. Tento svět se dost liší od toho dnešního – (jakž takž) fungujícího a prosperujícího. Odpůrcům pak ankap připadá jako šílený a chaotický. Přitom i v něm by nejspíš existovaly entity podobné dnešní státům, ať už demokratické nebo jiné, které by se od států lišily jen dobrovolností. Když anarchokapitalista přijde s vizí nového světa, kda zdůrazní možnost existence takovýchto entit, přesvědčit (alespoň částečně) druhou stranu bude mnohem snazší.

Představme si například debatu se zastáncem státu v současné podobě. V prvním případě mu říkáme, že se svého světa bude muset vzdát na úkor toho našeho „šíleného“, což může vnímat jako vnucování. V druhém říkáme jen to, že pokud najde dostatek lidí, kteří jeho ideály státu sdílejí (což pravděpodobně najde), změní se jen to, že lidé, co chtějí žít jinak, budou žít mimo rámec tohoto „státu“. Pak nebudou anarchokapitalisté působit jako „vnucovači“ a lépe najdou společnou řeč.

Před nějakou dobou vydala ČT dokument, jehož tématem byla špatná fyzická kondice dnešních dětí a dospívajících. Kromě mobilů a počítačů označila za viníky rodiče, kteří dětem v oblasti pohybu nedávají dostatečný příklad a vozí je do školy autem. Dále pak nedostatek patřičně kvalifikovaných trenérů pro dětské kroužky. Co však v dokumentu takřka nezaznělo, byla současná koncepce školství, která svou povinností sedět dlouhé hodiny v lavicích v dětech jejich přirozenou chuť hýbat se aktivně potlačuje. Ostatně kdo v klasické škole nezažil napomenutí, či trest, za to, že si dovolil při hodině bez zeptání byť jen vstát ze židle? Přitom právě přirozený pohyb má dlouhodobě největší zdravotní přínos. Stále vyšší počet soukromých zábavních parků svědčí o tom, že děti, a nejenom ony, se hýbat chtějí, ovšem klasickému školnímu tělocviku, který mnohdy spíše připomíná vojnu, se dobrý vztah k pohybu buduje spíše navzdory. Jako v mnoha dalších případech se domnívám, že miliardové dotace na sport jsou pouze záplatou na problém, který stát sám spoluvytváří.

Na minulé přednášce o anarchokapitalismu v Baru Behind the Curtain jsem počítal cenu státu; vřele doporučuji její zhlédnutí.
Dnes budu mluvit o anarchoagorismu coby anarchokapitalistickém proudu; proč už nevěřím politice?
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 4. června (taktéž v podniku The Grail); Idealistka Teri bude přemýšlet, jak „opravit“ stát.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v podniku The Grail.

Neliberálně zaměřený jedinec bude věčně kritizovat korporáty za to, že jim jde o zisk. Na druhou stranu se mu nebudou líbit ani jejich protějšky, neziskové organizace, protože v nich jde zase „jen“ o ideologii a aktivismus. Dá se takovým lidem vůbec zavděčit?

Zábavní a umělecká tvorba s libertariánskou tématikou je spíše vzácná. Nádhernou výjimkou tomuto pravidlu je sci-fi western Firefly. Posádka vesmírné lodi Serenity s jejich kapitánem jsou jako mezi mlýnskými kameny ve světě, kde meziplanetární totalitní vláda zvaná Aliance komplikuje každý jejich krok a zároveň se musí mít na pozoru před Pleniteli - brutálními vesmírnými divochy. Kapitán a jeho posádka tvoří dobrovolnou hierarchii a společně si v tomto nelehkém světě počínají způsobem, který je většinou nezákonný. Seriál si však šikovně pohrává s různými stupni morální a etické šedi jednotlivých postav tak, že z nich ve finále dělá sympatické protagonisty kterým nelze než fandit. Je to především jejich smysl pro individuální morální volbu, často v rozporu se zákonem, díky čemuž tento seriál vnímám jako libertariánský. To vše je podtrženo úžasnou stylizací, soundtrackem, herectvím a scénářem. Je to krásný seriál, který si za svá léta existence oblíbila i spousta ne-libertariánů.

Všichni asi známe dilema „svoboda versus bezpečí“. I slavný citát, že kdo si zvolí bezpečí, ztratí obojí (což nemyslím, že platí vždy, ale to je teď vedlejší). Snad každý libertarián (i část etatistů) řekne, že svoboda je důležitější (s čímž se ztotožňuju). Jak se to však projevuje v otázkách migrace? Nemyslím, že mám právo omezovat svobody milionů lidí, kteří chtějí překročit hranice kvůli svému pocitu bezpečí. Máme právo omezovat konkrétní jedince (násilníky, zloděje, teroristy…), ale ne celou skupinu. Jejich svoboda pohybu je důležitější než moje „bezpečí“. Jak může někdo tvrdit, že svoboda je víc než bezpečí, a zároveň hájit zavřené hranice argumenty o riziku? Takový člověk se buď toho hesla nedrží, nebo prostě svobodu (a ve výsledku i to bezpečí) cizích lidí nepovažuje za až tak podstatnou.

Pojď si zahrát hru: Probudil ses ve škole, sedíš v lavici ve třídě plné dětí, které mlčky hledí na vykládajícího učitele. Hrozně se ti chce na záchod, takže náhlé zvonění působí jako vysvobození. Zvedneš se a odejdeš směrem ke dveřím, ale v tu ránu tě učitel zastaví zvýšeným hlasem a podrážděně vypálí: „Kam si jako myslíš, že jdeš? Hodinu končí učitel!“ Co uděláš? (a) Budeš vzdorovat. Rozčílíš se a začneš kopat do lavice. Dají ti nálepku autista, aby se od tebe ostatní děti ze stáda držely dál, protože máš negativní vliv na jejich výchovu. (b) Ztuhneš. Neuděláš nic. Hoď kostkou na hladinu kortizolu. Hodil jsi pětku? Pochcal ses. Sebevědomí se ti snížílo o 10 bodů. Hoď si znovu kostkou, jestli začneš fetovat nebo zavřeš svoji crush do sklepa. (c) Změníš tvář. Usměješ se a vysvětlíš, že jdeš panu učiteli pomoct odnést třídníci do kabinetu. (d) Utečeš do lesa. S rozostřenýma očima skočíš přes pařez, ukryješ se v listí či v jehličí, kde se tvé hodinky zastaví; větříš a nasloucháš. Pak tě najdou někde v keřích, s nosem u země, nehybného a tichého…