Jednotlivé státy mezi sebou uzavírají různé smlouvy a dohody, což je svým způsobem anarchie, protože nad nimi už není žádná vyšší autorita, která by snad nějak centrálně definovala formu, obsah či vynucování takových smluv…

Mnohokrát jsem slyšel argument na podporu EU, který říká, že je pro nás snazší být součástí takové instituce, která automaticky zabezpečí smluvní vztahy mezi většinou států Evropy, než kdybychom uzavírali desítky smluv s každou zemí zvlášť. Nerozumím tomu, proč by měl být můj problém, jak složité je pro náš stát vyjednat mezinárodní smlouvy. Není to jejich práce? U soukromé firmy mě taky jako zákazníka nezajímá, jestli museli uzavřít padesát smluv s každým dodavatelem zvlášť, ale budiž…

Zajímavá otázka – proč veškeré mezinárodní dohody je někdy tak složité vyjednat a táhne se to roky? Protože nejde o dohody ve smyslu: „Mezi námi bude volný obchod, volný pohyb zboží a osob. Nebudeme klást žádné překážky, cla, mýtné, poplatky a nikoho nijak omezovat.“ Státy si pod pojmem „volný obchod“ představují tisícistránkovou dohodu, ve které budou regulované stovky hovadin. Jako anarchokapitalista musím však připomenout, že bez států bychom tohle vůbec nemuseli řešit.

Pro některé lidi je slovo „byznys“ sprosté slovo. Zdravotnictví nebo školství nebo snad policie nemůžou být byznys, protože jsou to příliš důležité a elementární služby na to, aby se to celé smrsklo jen na finanční zisk.

Na druhou stranu, politika není nic jiného, než byznys. Proč? Tak pochopitelně se zde vyskytuje běžná nabídka a poptávka. Jednotlivé politické strany nabízí nějaký program. Rozdíl je snad jen v tom, že případní zákazníci nevolí penězi, ale hlasovacími lístky. Stejně jako firmy na trhu si jednotlivé politické strany konkurují, předhánějí se v tom, kdo nabídne lepší balíček služeb, přičemž jejich propagace se neliší od propagací soukromých společnosti. Ty stejné billboardy u silnice, které se pyšnily reklamou na dámskou kosmetiku, se teď pyšní usmívajícím se politikem s prázdným politickým heslem na pozadí. Stejně jako na trhu jde firmám o zisk, v politice jde o zisk moci (jo a prachy jsou v tom mnohdy taky).

Jak to, že se tedy lidé bojí volného trhu, když všemi oslavovaná demokracie stojí na úplně stejných principech, snad jen s tím, že obsahuje navíc prvek donucení?

Procházím si tak sociální sítě a náhle na mě vybaflo tvrzení, že Babiš sleduje pouze vlastní zájmy, které jdou proti zájmům státu. Skočil jsem na Twitter a narazil na příspěvek kritizující ČSSD, protože se někde zastávala Babiše. „Wow! ČSSD podporuje Babišův byznys na úkor státu!“ A následně jsem toho dne narazil ještě na několik Tweetů podle kterých Babiš ohrožuje český stát.

Babiš… JE stát. Babiš je produktem demokratického systému. Babiš je to, co nakonec dostanete, když vytvoříte stát, tedy instituci, která má moc nad lidmi. Vytvořte funkci jako je předseda vlády a puf, půjdou si pro ni lidi jako Babiš, a také ji dostanou. Vytvořte systém dotací a hle, lidi jako Babiš je půjdou vysát. Vytvořte jakoukoliv mocenskou strukturu a lidmi jako on se to začne ihned hemžit. Co jiného také čekáte, že se stane?

Ne, Babiš neohrožuje stát. On je stát. On je přesně to, co dostanete, když máte stát. Není to divné, naopak by bylo divné, kdyby tam nebyli lidi jako on. Babiš je důsledek. Stát je problém. Zrušme stát.

Začínají prázdniny, které nemalou část z nás nějakým způsobem ovlivňují, ať už jde o školáky, jejich rodiče, vysokoškoláky, učitele, návštěvníky různých festivalů a podobně; návštěvnost webů s články (i takovými stokovými nečlánky) a komentáři klesá, ale také můj časový harmonogram bude prázdninami ovlivněn. Z toho důvodu přepínám Stoky na dva měsíce do prázdninového módu, což znamená:
1/ Texty zde nebudou vycházet s takovou pravidelností jako doposud; snaha bude, ale nevím, jak moc se bude dařit (očekávejte výpadky).
2/ Prosím libertariány, kteří mají více času, o texty do Stok; ty mi posílejte mailem (případně publikujte sami; ideálně trefujte dny, kdy nic nevyjde xD).

A hlavně užívejte léta i života!
Budeme se těšit zas v září <3

Stát uděluje na žádost živnosti, které vás opravňují k provozování podnikatelské činnosti. Dělá to proto, aby měl přehled o tom, kdo a v čem podniká. A v případech, které uzná za vhodné mohl živnostenské oprávnění odebrat.

Takové opatření nejvíce zasahuje chudé lidi. V první řadě se musí za udělení oprávnění zaplatit absolutní částka, která relativně nejvíce zasáhne chudé. Další problém je složitost, je to sada kroků, kterou musí lidé udělat a to je nepochybně v určité míře může odrazovat od podnikání. Nejvíce na to doplácí lidé, kteří nemají prostředky na to, aby si nakoupili právní poradenství a sami mají problémy problematiku správně pochopit nebo nemají čas a energii se věnovat studování zákonů a postupů – prostě chtějí pouze poskytovat nějakou službu nebo prodávat zboží.

Další forma poškozování chudých může vznikat tím, že kvůli výše zmíněným důvodům se lidé radši rozhodnou zůstat zaměstnaní, čímž zvyšují nabídku práce, která se projeví nižší cenou práce.

Řešením je zrušit koncept živností a nechat lidi podnikat jak uznají za vhodné. Ušetří se nejen administrativní náklady na straně státu i živnostníků, ale povede to k rovnější hospodářské soutěži.

Jak zní věta, kterou anarchokapitalista naštve levicového socialistu i pravicového konzervativce?
„Zastávám právo sezdaných homosexuálních párů bránit plně automatickými zbraněmi své obchody s volně dostupnými drogami všeho druhu, které tam prodávají i nezletilí zaměstnanci neregulováni žádným zákoníkem práce.“
Jedná se sice o poněkud svérázný způsob prezentace libertariánského pohledu na svět, leč ne nadarmo se říká, že anarchokapitalista je ten, kdo za větou: „Jsem zastáncem svobody,“ nedodává slovo „ale“.
Regulace drog a zbraní jsou na první pohled poměrně nesouvisející témata; a při trochu detailnějším průzkumu zjistíme, že typicky zastánci deregulací jednoho by rádi s o to větší vervou regulovali to druhé. Jenže proč? Logicky vzato je argumentace pro deregulaci obojího principiálně téměř totožná. Nesouhlasíte? Tak se přijďte pobesedovat s Terezkou a se mnou; pak budete dost možná nesouhlasit ještě víc. Rozhodně však dostanete možnost o daných tématech vášnivě podebatovat a zkusit o svém názoru přesvědčit ostatní; nebo se třeba něco nového dozvědět.
Těšíme se na vás večer v baru Nebe!

Po zmínění Rothbardovy věty (v Kanálu Svobodného přístavu): „Pokud stát jsme my, pak židé v nacistickém německu spáchali sebevraždu,“ jsem začal přemýšlet trochu do hloubky. A postupně jsem si začal uvědomovat, že rozdíl mezi dnešním státem a nacistickým německem spočívá v počtu obětí a míře zločinu páchaných na občanech…

Zatímco Němci Židy okradli o jejich bohatství a následně povraždili, stát v dnešní době lidi okrade a nechá napospas s minimem. V tom horším případě vás ještě zavře do klece…

Zločiny proti lidskosti, které jsou v dnešní době naprosto nepřijatelné a každý je ihned odsoudí, se vlastně stále dějí. O čem mluvím? Především o konzumentech různých látek, kteří jsou cíleně vyhledáváni a následně trestáni, i přestože nikomu nic neudělali. Jen si hleděli svého. Tak proč by měly být na těchto lidech vykonávané ponižující a omezující tresty? Troufám si tvrdit, že to, že když se někomu nelíbí konzumace kokainu a zakáže ji, je podobné, jako když se němcům nelíbilo, že Židé jsou ti bohatí a chtěli jim jejich bohatství sebrat. A to se díváme jen na lidi, na kterých jsou zločiny proti lidskosti cílené a viditelný. Co ti lidé, kteří v důsledku regulací a omezování vlastnických práv přišli o bohatsví či vzdělání, které mohli mít? A že zrovna takových chudých lidí není málo…

Říct daňovému poplatníkovi, že může využít služeb soukromých škol či zdravotnických zařízení (ve smyslu placených extra), je jako říct denně znásilňované ženě, že přece může mít sex i s někým, s kým chce.

Lidé si často stěžují na to, jak se má „obyčejný člověk“ špatně a jeho situace se stále zhoršuje, takže je třeba zásahů vlády; upřímně řečeno mě momentálně nenapadá žádný populární mýtus, jenž by se pravdě vzdaloval více (minimálně v Evropě či Americe). Zaprvé se „obyčejný člověk“ nikdy v historii neměl lépe než teď; máme dostatky (často přebytky) pitné vody, jídla, žijeme v domech, kde je teplo, světlo, požíváme obrovské množství výdobytků moderní doby. Zadruhé se situace „obyčejného člověka“ asi nikdy nezlepšovala tak rychle; prakticky všechny myslitelné metriky ukazují, že se máme stále lépe. Zatřetí nikdy nebylo zapotřebí tak málo práce průměrného člověka, aby se tento uživil; máme tedy mraky volného času (oproti snad všem myslitelným obdobím v minulosti). A konečně začtvrté se tak děje právě navzdory vládním zásahům; ty mohou naši skvělou situaci jen zhoršovat.

Státní důchodový systém garantuje lidem důstojné stáří v podobě doživotní renty za to, že celý život pracovali a tvořili hodnoty pro společnost. Bez státu by lidé žili ve stáří v bídě, protože na stáří by si nikdo nespořil.

Státní důchodový systém je „letadlo“. Systém totiž funguje na bází průběžného financování, což znamená, že peníze, která teď odvádíte státu na důchod jsou ihned využity pro současné důchody. Nic se nespoří a naděje na váš důchod spočívá ve víře, že až vy budete v důchodu, tak stát dokáže z pracujících lidí v té době vytáhnout dostatek peněz na pokrytí vašeho důchodu.

Pomineme-li zcela amorální stránku věci, tak systém trpí především tím, že nevychází matematicky. Je zcela patrné, že vzhledem k demografické křivce a delší době dožití se současným nastavením parametrů nebude fungovat. To logicky povede k vyšší daňové zátěži v budoucnu a delším odchodům do důchodu.

Na chudé to dopadá nejvíce v tom, že právě oni jsou nejvíce závislí na státním důchodu a současný systém pro ně tedy znamená do budoucna velmi velké riziko, proti kterému se nijak nezajišťují, protože důvěřují státu (a navíc efektivně ani nemohou, protože stát i jim bere obrovskou část jejich příjmů). Pokud to tedy stát nevyřeší, doplatí na to právě nejvíce chudí, pokud to ale stát vyřeší, velmi pravděpodobně to budou vyšší daňovou zátěží a posouváním odchodu do důchodu. To ale znamená opět největší problém pro chudé, protože z jejich práce jim v budoucnu zbude menší část a budou muset pravděpodobně pracovat delší část života. Vyšší zdanění se také projeví snížením kupní síly.

Řešení je liberalizace systému s možností se alespoň opt-outovat. Privátní důchodové fondy běžně fungují velmi dobře a riziko se v nich dá mnohem lépe diverzifikovat.

Anarchokapitalisté bývají občas označováni za fanatiky a velmi často jim bývá etatisty podsouváno, že nejsou ochotni změnit své názory a uznat chyby; takové tvrzení mi připadá zajímavé a do jisté míry až paradoxní. Téměř všichni jsme přece byli vychováváni k etatismu; skoro každý původně věřil ve stát. Anarchisté z nějakého důvodu během života museli minimálně jednou projít poměrně zásadní názorovou změnou a uznat omyl; etatisté sice mohli také, ale nezbytně nemuseli. Jak pak mohou etatisté obviňovat anarchisty z neschopnosti přehodnocovat názory a kriticky myslet, když právě oni již v životě tuto schopnost minimálně jednou prokázali? Samozřejmě je možné, že anarchisté se mohou ve svých názorech na svět mýlit a etatisté mohou mít pravdu, nicméně šance, že byl někdo fanaticky zmanipulován, je vyšší právě u etatistů, neboť ti věří tomu, co bylo do nás všech vštěpováno již na základní škole.

Napříč společností existuje velmi populární přesvědčení, o kterém se v podstatě nediskutuje – soukromý sektor je dražší než státní; ano, přiznává se mu vyšší kvalita, ale cenově je v očích téměř všech stát levnější. Proč by to tak ale mělo být? Ve skutečnosti k tomu neexistuje důvod, stát není schopen tvořit statky levněji než soukromník; naopak je dražší, protože krom těch statků samotných je třeba platit ještě byrokracii, úředníky, centrální řízení a podobně. Rozdíl je v tom, že platby jsou skryté a zatímco peníze, jimiž zaplatíme soukromé firmě, vidíme v plné výši, u státních služeb jsou daně oddělené (a navíc rozdělené do mnoha složek, aby zaniklo, že nám stát bere kolem dvou třetin z toho, co vyděláme); především jsme ale podobnými mýty manipulováni již od útlého věku skrze státní vzdělávací systém, jehož cílem je šíření propagandy. Proto nevěřme dogmatům a vždy se ptejme na důvody.

Není to zase tak dávno, co mnoho lidí všeobecně věřilo, že ekonomika musí být centrálně řízená, jinak budeme hladovět, protože něco tak důležitého jako výrobu a distribuci potravin nelze nechat na volném trhu, takže obojí zařizoval stát – a podle toho to také vypadalo; po revoluci se stalo to, čeho se mnozí obávali… a ejhle, najednou to začalo fungovat lépe. A k „velkému překvapení“ stejně dopadla i ostatní odvětví, jež byla zprivatizována; spousta jich však zůstala v rukou státu, aby mohly jejich notorické problémy pokračovat. V souvislosti s tím mě napadají dvě otázky: Jak je možné, že i když vše, o co se již stát nestará, prosperuje lépe, stále tolik lidí namítá, že přesně u toho, co je stále státní, by tomu bylo jinak? A jak může někdo věřit tomu, že stát, který nedokáže zajistit ani tak primitivní věc jako toaletní papír na pultech, se dobře postará například o vzdělávání či zdravotnictví?