Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Pojďme se kriticky podívat na stát v době od Sametové revoluce do současnosti jako na dobu, po kterou probíhala jakási amatérská implementace svobody. Protože nebylo moc času k vypracování kvalitnějšího návrhu, náš systém není ideální. Co byste na návrhu zdokonalili, s čím byste vy na místě Havla odešli z jednání o předání země, kdybyste měli k dispozici data nasbíraná za více než třicet let?

Naše situace se vyznačovala tím, že tu byla absence síly agresora, kterého se nechystal bezprostředně vystřídat jiný jako například po Druhé světové válce. Šikanované obyvatelstvo na konci dvacátého století mělo šanci se osvobodit, takže existovala možnost vybudovat svobodnou společnost na zelené louce se zdroji, které jsme měli, a s aliancemi s okolními zeměni, které jsme mohli uzavřít.

Možným řešením by mohl být postupně se zmenšující stát – řekněme projekt na 30 let. Jaké by byly parametry takového projektu?

Přijďte pobesedovat se mnou a Gabrielou Ježkovou o svobodě i „svobodě“ ve vzdělávání; dnes v 17 hodin vystoupíme v Pavlově.

Přijďte pobesedovat se mnou a Gabrielou Ježkovou o svobodě i „svobodě“ ve vzdělávání; dnes v 17 hodin vystoupíme v Ústí nad Labem.

Když v první školní den dítě poprvé usedne do lavice, chce se po něm, aby bylo poslušné. Nezáleží na tom, co skutečně chce, máme povinnou školní docházku, která znemožňuje dětem a jejich rodičům, aby se samy rozhodli, jestli do školy budou chodit či nikoli. Poslušnost je dalším „hříchem“, kterého se naše školství na dětech dopouští. Školní třída a celý koncept vzdělávání je totiž vymyšlen takovým způsobem, aby vedl děti k poslušnosti. Třídy orientované tak, aby všichni viděli na jednoho člověka vepředu – učitele. Krátké bloky vyučovacích hodin, neustálé střídání témat, téměř žádná moc nad tím, co se dítě bude učit, kdy se to bude učit a jak se to bude učit. Vynucování kázně, nevyžádané hodnocení, srovnávání, tlak na konformitu. Představa poslušnosti již nemůže být lépe hmatatelná než popisem školní třídy a výuky v ní.

To, co školu dělá školou, troufám si tvrdit, je vyžadování podřízení se – bez vzdoru a bez přemýšlení. Odevzdání zodpovědnosti druhým, přijmutí neznámého člověka jako svou autoritu. Jaké dopady to má na naši společnost, je zjevné. Poslušní občané bez názoru, lehce zmanipulovatelní, bez osobní zodpovědnosti. Sen každého diktátora. Škola nás naučila být poslušnými.

Dnes v 18 hodin máme na programu společné vystoupení Zrzky a Matfyzáka se Svobodným přístavem – tématem budou totiž školy – v čajovně Cherubín kousek od Prahy. Do čajovny se rád vracím pro její nezvykle příjemnou atmosféru; přijďte ji také vyzkoušet!

Měli bychom rozlišovat mezi svobodou a možnostmi? Můj názor je, že ač se tyto dva koncepty částečně překrývají, lze v nich najít principiální rozdíl, který považuji za důležitý pro pochopení vztahů ve společnosti. Zatímco možnosti člověku udávají, co vše může v různých situacích dělat, svoboda popisuje, kolik z těchto možností mu zatím nebylo odepřeno jinými lidmi. Klíčová role tohoto rozlišení dle mého názoru leží v tom, že zatímco možnosti jsou proměnlivé a rapidně rostou s technologií a vědomostmi, svobodu lze indexovat objektivním výčtem zákazů a oblastí života, do nichž zasahují. Pokud by někdo chtěl bojovat proti nesvobodě a svobodu definoval pocitově, například jako možnosti, které určitý člověk nemá, ale mohl by mít (obávám se, že podobně činili komunisté), nejspíš by v cestě za vysněnou společností ubral i spoustu důležitých možností, čímž by způsobil i mnoho škody a zmatku.

V souvislosti s tím mi také přijde, že člověk v těžké životní situaci není nesvobodný (jak se někteří socialisté domnívají), nýbrž spíše bezmocný. Bezmoc vnímám jako právě ten pojem a pocit, který dobře vystihuje to, čím procházejí „nesvobodní“ lidé ve svobodných systémech. Bezmocným lidem je třeba vrátit moc skrze různé formy sociální práce, toho však trvale nelze docílit ubíráním svobod jiným lidem. Anarchokapitalistická definice svobody se v tomto ohledu jeví jako skromnější a místy necitlivější, avšak zároveň poskytuje poměrně jasný návod na to, jak lidem bez rozdílu na podmínkách trvale navyšovat míru svobody.

Stát je jedna obří tragédie obecní pastviny. Proč stále existují lidé, kteří se to pokouší opravit, ačkoli už dávno bylo popsáno, že to nefunguje a všichni potom trpí?

Systém vzdělávání v České republice je již z dob Marie Terezie postavený na modelu pruské kadetky. Tento přístup ve školství produkuje téměř nevyhnutelně určité typy chování, myšlení a postojů, které můžeme vidět všude kolem nás. V tomto cyklu článků postupně uvedu 7 z těchto principů, které ovlivňují téměř každého z nás, ačkoliv už máme povinnou školní docházku dávno za sebou.

Dnešním tématem je hodnocení. Začíná to mnohdy už ve školce, možná i dřív, v rodině. „Už chodí na nočník? To je ale šikovný chlapeček.“ Ve škole potom známky a tlak na výkon, neustálé porovnávání a hodnocení. Výsledkem je zvnitřnění (interiorizace) hodnotícího postoje. Čelit v dětství tak promyšlené manipulaci je téměř nemožné. Výsledkem je všudypřítomné nutkání všechno a všechny hodnotit, porovnávat. Člověk se stane sám sobě drábem a hodnotí a kritizuje všechno. Tento hodnotící postoj je toxický, jeho používání a neschopnost komunikovat jinak přináší mnoho problémů. Je těžké naučit se nehodnotit, být k sobě laskavý, neporovnávat se, být vyrovnaný, nelpět na výsledku… Je těžké začít přemýšlet jinak, když už od útlého dětství je nám tento způsob myšlení předkládán. Hodnotící postoj je něco, co je v našem životě zbytné a co většině z nás do života „naprogramovala“ škola. Že to jde i jinak, nás učí svobodné školy a svobodné vzdělávání.