Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Zakladatelská kniha rakouské ekonomické školy Zásady ekonomie od Carla Mengera byla po více než 150 letech od svého vydání přeložena do češtiny! Tedy do jazyka části Mengerových předků. Carl Menger v této knize systematicky rozvíjí teorii statků, hodnoty, směny, ceny a peněz. Východiskem jeho analýzy je vztah mezi lidskými potřebami a prostředky pro jejich uspokojení, kdy hodnota statků nevzniká ve výrobě, ale odráží význam, který lidé jednotlivým statkům přisuzují při uspokojování svých potřeb. Knihu vydalo nakladatelství Bourdon a má asi 250 stránek. Za vydáním knihy však stojí dle všeho Liberální institut (Praha).

Je v zájmu vládců vychovávat davy k otrocké mentalitě. Kněží a učitelé jim v tom slouží. Předpokládají hříšnou povahu člověka. To přispívá k chápání desatera Božích přikázání (DBP) jako zákona vymáhaného silou. Z DBP pak vycházejí ostatní zákony.

Myslím si, že DBP není zákon, který nám Bůh přikázal dodržovat. Myslím si, že DBP je popis toho, jak se člověk chová poté, co ho promění láska. Ve chvílích, kdy miluju, tak všechno je Jedno, volím slova přesně, naslouchám svým potřebám, respektuju lidi, nezabíjím, nesmilním, nekradu, nepomlouvám, nežádám; jinými slovy: naplňuju DBP, byť v knize Exodus (20: 1-17) je formulováno jinak. Myslím si, že DBP je Mojžíšova reklama na to, nač se můžeme těšit, kdykoliv lásku necháme skrz nás promlouvat.

Kéž by se více kněžích a učitelů zamýšlelo nad slovy Jacquese Maritaina: „Ten, kdo miluje, je svobodný a všechny zákony pro něj přestaly existovat, neboť on je králem,“ kterými odkazuje na jediného krále – na Lásku!

Students for Liberty mě oslovili s nápadem na akci, kde budeme promítat filmy a pak o nich diskutovat; ačkoliv to zpočátku nevypadalo, povedlo se sehnat kino ochotné promítnout nám Lid versus Larry Flynt – ten film jsem si zamiloval už jako malý, ale časem v něm vidím stále více témat důležitých pro svobodu. Postupem času jsem se dozvěděl i spoustu zajímavostí týkajících se samotného natáčení; moc rád se o ně podělím – stejně jako o vysvětlení, proč zrovna tento film považuji za tak zásadní. Více si můžete přečíst tady; a pokud Vás to zaujalo, ještě koupit lístky a večer v 1930 dorazit!

Co si budem, za deset let nás nečekají zrovna lehký roky, ať už kvůli neúprosný demografický krizi, nebo radikalizaci společnosti, která bude zřejmě ještě tvrdší než dnes. Je nám asi všem dost jasný, jak tyhle „problémy“ bude stát (ne)řešit: zkombinuje brutální zdanění střední třídy, zředí dluh inflací a posune věk odchodu do důchodu o x let. Místo toho, abychom jen seděli a nadávali (ať už na politiky, nebo na spoluobčany za to, koho zvolili), doporučuji si osvojit pozici tvůrce – přestat spoléhat na systém, vzít věci do vlastních rukou a jít ostatním příkladem v tom, jak v praxi vypadá skutečná soběstačnost a nezávislost.

Slýchám námitku, že bez státu bychom museli pro služby, které nám stát dnes poskytuje, vybírat hromadu firem, a že by to bylo strašně náročné. Typická odpověď bývá, že by mohla vzniknout firma, která by vše zastřešila. Teoreticky ano, prakticky si moc nedovedu představit, že by po tom byla skutečně poptávka – pokud neočekáváte, že tu budeme mít ankap třeba za deset let. Pak ano, najdou se lidé zvyklí na dnešní stát a budou poptávat firmu, která jim poskytne vše, na co jsou zvyklí.

Pokud ale očekáváte, že přechod na ankap je spíše otázkou pozvolného procesu na několik generací, stěží si dovedu představit, jak někdo poptává balíček služeb, které odpovídají současnému státu. Balíček služeb dává smysl, když nějakým způsobem souvisejí, třeba zájezd (cesta, ubytování, jídlo, výlety…). Když se ale podíváme na služby poskytované státem, je to spíše balíček, kde pejsek a kočička vařili dort. Kolik lidí dnes poptává, aby mu jedná organizace nabídla rekreační pobyt, zajistila zaměstnání, dodala auto a léky? Před pár dekádami toto všechno řešil stát. Po pozvolném přechodu na ankap by lidem přišlo stejně absurdní mít v jednom balíčku služeb bezpečnostní agenturu a školy. A lidi by si s výběrem poradili, jako u jiných věcí.

Nedávno jsem dostala otázku, jestli bych volila někoho, kdyby jeho program a působení v politice bylo směrem k větší svobodě. Jsou to už tři roky, co jsem se začala snažit nesledovat politiku a nemít tam žádné emoce. Rozhodla jsem se, že nechci svůj drahocenný čas na tomto světě věnovat něčemu, co mi nedává smysl a reálně můj život nijak nezlepšuje. Jako první mě napadlo odpovědět: „Jasně, když budeš dělat v politice něco, co chci taky, tak tě ráda podpořím.“ Ale pak jsem se zamyslela nad volením „menšího zla“, které tento člověk bude muset jako politik nevyhnutelně dělat. Skutečně chci, aby můj hlas podporoval celý tento systém? Systém, kde nám nevadí podporovat zlo? A udělovat mu tak legitimitu? Jak to máte vy? Pojďme diskutovat.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Autorka textu vystoupí zítra na livestreamu Studia Svobodného přístavu.

Dnes začíná školní rok; a s ním bohužel i další pravidelná vlna donucování eufemisticky nazývaná povinná školní docházka. Kdyby si jakýkoliv jiný subjekt než stát dovolil vyhrožovat násilným odebíráním dětí rodičům, kteří se je rozhodnou vzdělávat jinak, než tento subjekt nařizuje, považovali bychom to za zcela nepřijatelné. Proč tedy drtivé většině lidí připadá správné, aby OSPOD odebíral děti rodičům jen proto, že je vzdělávají v rozporu s představami MŠMT, a to i v případech, kdy nedochází k žádnému týrání či zanedbávání? A jaké edukační modely mimo rámec naší legislativy vůbec existují?

Protože svobodné vzdělávání považuji za klíč ke svobodné společnosti, začal jsem působit v Ježku bez klece – dle mého názoru nejméně nesvobodné škole v ČR; tam jsem pochopil, že ještě nebezpečnější než indoktrinace státní propagandou je poslušnost, které učíme děti odmalička. Dětem či vzdělávání bývá v září typicky věnována i přednáška, nicméně letos budu první středu v Brně (ale místo ní bych rád vydal do dvou týdnů záznam z poslední #ne_poslušnosti); ve čtvrtek se však můžete těšit na livestream Studia Svobodného přístavu o vzdělávání s Aničkou Rous, jež je teď hodně aktivní ve svobodomyslných aktivitách.

Prázdniny jsou u konce, Stoky tedy obnovují svůj standardní provoz; a se Stokami i celý Svobodný přístav.
Zároveň prosíme všechny autory o zasílání textů do Stok; a kohokoliv o případnou finanční podporu našich dalších aktivit.
V následujících dnech nás čeká pražský a brněnský křest knihy Anarchoagorismus, více společných akcí se SFL (třeba promítání filmu), mé vystoupení na Chaincampu i brzké vydání záznamu z poslední #ne_poslušnosti.
Pravidelné aktivity jako přednášky či livestreamy také pokračují; a moc se na Vás zase těším!

Když jsem čekala své první dítě a seděla na kontrole u gynekoložky, řekla mi, ať toho moc nečtu na internetu. Když jsem se jí ale zeptala, kde se mám dozvědět relevantní informace, nevěděla, co mi doporučit. Je to už šest let. A pořád to ve mně zůstává. Dnes vidím, že se situace mění. Mnoho odborníků – a počítám se mezi ně – si zakládá účty na sociálních sítích a snaží se srozumitelně předávat informace ze svého oboru. A to mi přijde skvělé. Vlastně to jen podtrhuje to, co si myslím už dlouho.

Ještě před pár lety byl docela silný narativ, že lidé by neměli číst informace na internetu, ale měli by se obracet na odborníky a důvěřovat jim. Jenže tenhle přístup má jeden zásadní problém. Důvěra se nedá vyžadovat. Odborník by neměl bazírovat na tom, že je autorita, které se má věřit. Podle mě by měl svým jednáním, komunikací a znalostmi důvěru přirozeně budovat. Je to z mého pohledu docela jednoduché: Lidé nemusejí víc důvěřovat odborníkům. Odborníci mohou být důvěryhodnější. Důvěru je třeba si zasloužit.

Je to jednoduché. Jsou tady zorganizovaní lidi se zbraněmi, kteří nás okrádají, a pokud jim nezaplatíme výpalný, strčí nás do klece. Tito lidi už necítí, nerespektují, nejsou v souladu se sebou ani s celkem. Možná by stačilo se nepovyšovat, neponižovat, cítit se navzájem, mít soucit, pokoru, respekt, lásku a duvěru v ostatní. Život na Zemi by mohl být ráj pro všechny. Kdyby lidi se zbraněmi a touhou po moci odložili zbraně a respektovali jak druhé tak sebe. Se všemi spoluobyvateli v našem společném domově bychom mohli žít v harmonii, svobodě a v míru, ve vzájemné úctě a přirozené spolupráci. Každého jednoho z nás spojuje jeden duch. Je to jedno Duché. A možná, je to úplně jinak. Možná je to složitější.

Nebyla by to velká zátěž řešit si poskytovatele zdravotnictví, bezpečnostní agenturu, hasiče a další? Nemyslím si. Už dnes si běžně vybíráme banku, pojišťovnu nebo mobilního operátora. U služeb, které dnes poskytuje stát, by to nebylo zásadně jiné. Někteří lidé si budou chtít možnosti sami porovnávat a vybírat. Další využijí recenze a srovnávače. Jiní dají na doporučení kamaráda, kterému v dané oblasti důvěřují, a sami tomu věnují minimum času. I rozhodnutí podle kamaráda bude podle mě informovanější než to, co vyjde z demokratických voleb, kde voliči nemají incentivu se nad volbou zamyslet, protože moc neovlivní výsledek. Ta chybějící incentiva bude nejspíš ten důvod, proč se lidi dnes necítí tolik kompetentně v těchto oblastech rozhodovat za sebe.