Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Na minulé přednášce o anarchokapitalismu v Baru Behind the Curtain jsem se věnoval lidově tvořivé (evoluční) ekonomii.
Dnes budu mluvit o trestech; a představím nejspíš docela kontroverzní pohled na ně.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 5. února; rád bych mluvil o takzvaných tržních „selháních“.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v podniku Bar Behind the Curtain.

Často slýchám Urzu v přednáškách definovat ankap různými způsoby – často jako běžné mantry a slogany dotáhlé do důsledků – decentralizace, princip subsidiarity, respekt/pokora, právo na sebeurčení, demonopolizace… Dneska mě napadl další takový způsob – a tím je presumpce neviny. Všechny zákony proti zločinům bez oběti se opírají o to, že by oběť mohla vzniknout. Ať už jde o drogy, zbraně či veškeré regulace podnikání. Jídlo může prodávat jen někdo (co kdyby někoho otrávil), doktor může být jen někdo (co kdyby někomu ublížil), školu může provozovat jen někdo (co kdyby děti vedl k násilí, případně jim říkal blbosti). Všechny mají jedno společné – presumpci viny. Pokud dané činnosti chcete provozovat, nejdřív prokažte nevinu (třeba certifikátem, školou). Ačkoliv v soudnictví presumpci neviny máme, samotná podstata mnohých zákonů s vinou člověka počítá. Oproti tomu v ankapu sice můžete nelicencovaného doktora zažalovat, avšak ne za nelicencování, ale až za konkrétní ublížení.

Anarchie je v podstatě systém usilující o nastolení bezvládí. Anarchisté odmítají valnou většinu hierarchií. Část anarchistů (avšak ne třeba anarchokapitalisté, anachoagoristé, anarchotranshumanisté…) usilují právě o překonání kapitalismu a jsou „kolektivisticky“ zaměření. Kapitalismus vnímají jako nepřípustný hierarchický systém. Výrobní prostředky by v této společnosti byly vlastněny kolektivně a řízeny (alespoň teoreticky) decentralizovaně skrze odbory, samosprávy pracujících, družstva, obce, komuny a podobně. Můžeme si představit pyramidu, v jejíž dolní části dole bude soukromé vlastnictví a nad ním kolektivní v různých formách od spolků přes syndikáty až ke státům (pozor, nemluvíme o soukromém spoluvlastnictví). Jaký má tedy smysl z kolektivistického hlediska zavádět anarchii zrušením států a hierarchií, když se nad soukromý sektor obratem nasadí systém kolektivního vlastnictví a řízení (teoreticky) decentralizovaně skrze odbory, samosprávy pracujících, družstva, obce, komuny a podobně? Přijde mi, že jednu velkou hierarchii (stát) nahrazují množstvím menších hierarchií (států) a dostávají se v kruhu zpět tam, kde byli. Ponecháním spodní části pyramidy (tedy soukromého vlastnictví) by vznikla volnotržní společnost.

Zítra měl proběhnout workshop o (nejen) věkově smíšených přátelstvích v Ježku bez klece; bohužel jej (nejen) ze zdravotních důvodů odsunuli na 22. března. Více informací naleznete ve facebookové události; každopádně zítra nechoďte. Děkujeme za pochopení.

Mám poměrně čerstvou zkušenost se situací, kdy jsem prožil nefalšovaný strach o zdraví a životy sebe i mé budoucí manželky. Vše nakonec dobře dopadlo, ale odnáším si mimo jiné i tuto cennou lekci: I když znám řadu ankap principů a v „klidovém stavu“ za mnohými stojím, kdyby mi v tu chvíli někdo nabídnul vyřešení té hrozby výměnou za část mé svobody, zcela upřímně bych na to nejspíš přistoupil. A proto mám nyní lepší pochopení pro etatisty, neboť jsem přesvědčen, že je to u většiny z nich v konečném důsledku ten stejný existenční strach, který je drží ve stavu implicitní podřízenosti vůči státu. Mějme tedy pochopení k odmítačům svobody, a mějme soucit s jejich strachem, neboť – když si sáhneme do svědomí – je to u většiny z nás běžných neosvícených smrtelníků nejspíš pouze otázka okolností, než nás takový strach také dostihne. Svému strachu se pak také nebraňme, neboť to mu – a tím ve finále i státu – dává sílu.

Člověk neví, jestli se má rozčílit, smát, brečet nebo zůstat v němém úžasu z té absurdity. 21. listopadu Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vydala tiskovou zprávu o tom, že všichni youtubeři, influenceři a podobně, kteří tvoří obsah, se musejí u ní registrovat. Zničehonic se tak rozhodla interpretovat zákon z roku 2010. To vyvolá poprask. 22. listopadu ministr kultury situaci mírní a tvrdí, že „mohl vzniknout dojem“, že se to týká všech influencerů. Přitom zpráva to naprosto jasně říká. O žádných dojmech nemůže být řeč. Ministr to navíc zdůvodňuje tím, že se RRTV odvolává na 14 let starý zákon, který byl přijat na základě evropské směrnice, a ta že reagovala na služby typu Netflix a léty vývoje byla překonána. Nikdo se samozřejmě neobtěžoval zákon nebo směrnici zrušit, proč taky.

Rozkvet ľudskej spoločnosti závisí od dvoch faktorov: od intelektuálnej schopnosti vynikajúcich ľudí vymyslieť zdravé sociálne a ekonomické teórie a od schopnosti týchto alebo iných ľudí spraviť tieto ideológie prijateľné pre väčšinu. Ron Paul má pozoruhodnú schopnosť prijímať komplexné a dôležité poznatky a prezentovať ich jasnými a údernými výrazmi. Ron Paul je nezvyčajný politik, v prvom rade skutočne vie, o čom rozpráva, a tiež svoje zásady nepodporuje len slovne, ale bojuje za nimi srdcom aj mysľou. Vie, že zdravá ekonomika, morálne princípy a sloboda jednotlivca spolu tvoria konzistentnú filozofiu slobody. Nedajú sa oddeliť, vstanú alebo padnú spolu. Ron Paul nás naučil, že boj za slobodu myšlienkami má oveľa väčší zmysel ako boj so zbraňami, politikou alebo donútením. S ideami môžeme urobiť skutočnú zmenu, ktorá pretrvá. Zásady sú jediné, na čom záleží. Ron Paul je jedným z najvplyvnejších propagátorov slobody, ktorí kedy žili. Ak by nebolo jeho, veľmi veľa jednotlivcov by doteraz žilo v ideologickej temnote. Jeho kampane v rokoch 1988, 2008 a 2012 priniesli do mainstreamu debatu o centrálnej banke, imperiálnej zahraničnej politike, individuálnej slobode a minimálnom štáte. Je skrátka jedinečný. Prikladám zopár odkazov na jeho skvelé vystúpenia, ak máte záujem, pozrite si aspoň jedno, neoľutujete to.

Dozvedel som sa, že vraj jedna z najhlavnejších európskych hodnôt je sloboda. EU produkuje samé príkazy a zákazy, čo vedie k totalite, čiže opaku slobody. Cieľ (sloboda) je dobrý, len cesta (legislatíva) je nesprávna. Vidím rozpor v tom, čo deklarujú a čo robia.

Pro každého není hodnota svobody na prvním místě, a nelze ji tedy uvažovat jako vrcholně morální univerzální a objektivní hodnotu. Slyšel jsem o zajímavém případu člověka, který páchá trestnou činnost se záměrem dostat se do vězení. Ve vězení má automaticky zajištěnu většinu fyzických potřeb a co víc, uznání a přátelství spoluvězňů. Nic z toho venku nemá. Nemá motivaci k ekonomické činnosti, neboť v jeho případě nevede k maximalizaci užitku, naopak páchané násilí ano. Nic neriskuje. Vězení pro něj není trestem, je odměnou. Podobné přemyšlení má většina lidí závislých na státu, tedy ti, kteří byli obrání o svobodu, na které jim ale nezáleží a bylo jim zaplaceno statky a službami, které jsou pro ně subjektivně cennější. Možná jsou dokonce přesvědčeni, že všichni ostatní to vnímají stejně, a nebo jim na nich jednoduše nezáleží. Jejich užitek je maximalizován bez sebemenší snahy. Otázky zní, proč to měnit?

Vidím tři možnosti, kde by mohl fungovat ankap: Internet, mezinárodní vody a vesmír. Internet postrádá fyzický aspekt a vesmír si zatím nemohou dovolit ani Ti nejbohatší. Oceán tak nabízí nejrealističtější provedení. Pokud by se (třeba ve střednědobé budoucnosti) v oceánu dlouhodobě zdržoval dostatek lidí na lodích, tak by na těchto lodích mohli také pěstovat jídlo a vyrábět věci (třeba i z plastů v oceánu). Jejich kolonie by mohla vzniknout právě v místě ostrova odpadků, kde je zároveň nejvíce potenciálního materiálu k výrobě. Komplexní technologie by byla zpočátku importována z pobřeží obchodníky. Hlavní výhodou tohoto konceptu je mobilita a fyzická decentralizace, což by mohlo pomoci proti útokům států jako například na Rose Islandu. Problematické činnosti by se časem (s technologickým pokrokem) daly přesunout i pod vodu. Budu rád, když do komentářů napíšete své představy, fantazie a názory…

Je snadné žít svobodně v těch oblastech života, kde nemáme moc strachů nebo s nimi umíme pracovat. Naopak být svobodný v tom, v čem se necítím bezpečně, je o dost náročnější. Pocit bezpečí silne souvisí s tím, jak moc se můžu uvolnit, jak moc můžu popustit uzdu své fantazii. Jakmile je někde strach, myšlení obvykle předává kontrolu té části, která řídí emoce a prožívání. Ne že by emoce bez strachu nebyly, ale jejich vliv na naše rozhodnutí, na naše chování, je regulovaný myšlením. Dalo by se říct, že strach do určité míry moduluje naši schopnost svobodně myslet. Co si o tom myslíte?

Pokud člověk za života v bezstátní společnosti nepodepíše žádnou smlouvu ohledně toho, jak se bude s jeho ostatky nakládat, co se pak stane? Bude jeho mrtvola zděděna? A co když žádné dědice nemá? Bude jeho mrtvola jen ležet a hnít na nějakém prostranství? Může přejít do vlastnictví toho, na čím soukromém pozemku zemřela? Jak řešit případné hromadění mrtvol na ulicích? Projížděl jsem ve Stokách a přednáškách, co šlo, ale nic moc jsem o tomto tématu nenašel. V současné situaci má pro zacházení s mrtvolami stát různé speciální kolonky se speciálními řešeními. Od ochrany ostatků po nesmyslnou ilegalizaci nekrofilie až po povinnost obcí mrtvoly pohřbít. Ankap jsem objevil teprve před týdnem, tak tomu ještě moc nerozumím, ale moc by mě zajímal váš názor na celé toto téma.