Upozornění: V následujícím textu nenajdete nic než hloupé výroky některých amerických státníků, nad nimiž se můžete pobavit; žádnou další myšlenku nečekejte.

„Mám své vlastní názory, pevné názory, ale ne vždy s nimi souhlasím,“ prohlásil kdysi George Bush starší, což z něj vlastně činí ideálního politika; a naprosto perfektně se k němu hodil i jeho viceprezident Dan Quayle, mistr tautologií, alespoň soudě dle následujících výroků:
„Nízká volební účast naznačuje, že k volbám šlo méně lidí.“
„Když neuspějeme, riskujeme, že selžeme.“
„Znečištění není tím, co ničí naše životní prostředí. Mají to na svědomí nečistoty ve vzduchu a vodě.“
„Holokaust byl ostudnou érou v dějinách naší země. Chci říct v dějinách tohoto století. Ale my všichni jsme žili v tom století. Já jsem nežil v tom století.“
Jeho syn, jenž se proslavil především svými válečnickými výpravami za cizí peníze a riskování cizích životů, což komentoval též slovy: „Myslím, že válka je nebezpečné místo,“ mě zas oslovil následujícím výrokem: „Naši nepřátelé jsou vynalézaví a schopní, a to jsme také. Nikdy nepřestanou vymýšlet nové způsoby, jak způsobit škody naší zemi a našemu lidu, a my taky ne.“ Měl pravdu.

Elektronická evidence tržeb srovnává podnikatelské prostředí, pomáhá vybrat o miliardy na daních víc do státní kasy a zásadním způsobem bojuje proti šedé ekonomice. Mnohým lidem to zní velmi dobře, realita je ale bohužel poněkud smutnější a nejvíce na ni doplácí malí a chudí podnikatelé.

Data jasně ukazují, že se významným způsobem přecenil přínos EET pro státní kasu, přínos opatření je i minimální co se týče boje s šedou zónou, protože se pouze změnily způsoby, jak přelévat prodeje do šedé zóny. Takže EET ve výsledku nevyřešila nic, ale je to byrokratická zátěž, další překážka, kterou člověk musí vyřešit, aby mohl fungovat. To filtruje lidi, kteří to řešit nedokážou, nechtějí nebo si to jednoduše nemůžou dovolit řešit. Tyto lidi to poškozuje přímo, přičemž nejvíce jsou v této skupině lidí zastoupení malí a chudí podnikatelé, protože pro velkou firmu to zpravidla není problém, protože má svoje oddělení, které to vyřeší a navíc náklady na zavedení jsou zpravidla u velkých podniků relativně menší. Navíc menších podnikatelů je největší množství. Menší množství subjektů na trhu způsobuje menší konkurenci, což znamená horší cenu nebo plnění pro spotřebitele. Takže EET poškozuje nepřímo i spotřebitele – přičemž opět platí to, že chudý spotřebitel je citlivější na cenu nebo horší plnění. Další negativní jev pro podnikatele i spotřebitele jsou samotné režijní náklady na vyšší byrokracii a realizaci – která se opět projeví vyšší koncovou cenou nebo menší marží.

Další skupinou poškozených jsou malé minority pro které neexistují vhodná řešení, jako třeba postižení, na které často podobné paušální zákony nepamatují – je například EET pro slepé? Není, ale prý možná dostanou výjimku, nechalo se ministerstvo slyšet po roce od spuštění EET.

Řešení je neznásilňovat lidi zbytečnou regulací. Ideální je zrušit povinnost elektronické evidence tržeb a nechat ji na dobrovolné bázi.

Filosofický spolek Libomudravna nás pozval do kavárny Kraft; cílem je představit anarchokapitalismus a debatovat o něm. Akce je otevřena i pro veřejnost, takže jste-li z Hradce či okolí, přijďte si popovídat; sice půjde o základy ankapu, se kterými jste se pravděpodobně už setkali, ale tentokrát budeme přednášet dva (Tereza a Urza) a též lze doufat, že dotazy z publika budou s ohledem na jeho složení jiné než normálně.

Těšíme se večer v 18 hodin v kavárně Kraft!

Obyčejný člověk je chudý. Zdravotnictví a vzdělávání si nemůže dovolit platit ze svého. Jedná se však o věci nezbytné k životu. Jen stát je schopen tyto služby zajišťovat. Na tom se shodnou všichni, celé politické spektrum od KSČM po ODS. Na první pohled to dává smysl. Podívejme se však na jiná odvětví: výroba textilu a potravinářství. Ty jsou na rozdíl od zdravotnictví či školství nutné k životu. Přesto jsou však zajišťovány trhem. Snad už ani KSČM nechce tato odvětví znárodnit.

Nikdo nepochybuje, že i ti nejchudší by si při znárodnění oděvnictví či potravinářství pohoršili. Státní zásahy například v SSSR nebo KLDR vedly k hladomorům, v EU k vysoké ceně másla.¨Zatímco jídlo a oděv si dnes může dovolit každý v poměrně dobré kvalitě, na školství a zdravotnictví se nadává snad v každé zemi. Myslím, že lidé mají právo na privatizované školství a zdravotnictví. Nezaslouží si být nadále hračkami v rukou politiků. Tato odvětví jsou příliš důležitá, než aby je směl řídit stát.

Jste chudí? Státní úřednice Maláčová má řešení – vaše děti půjdou sedět. Na další tři roky do školy. Prodloužení povinné školní docházky do osmnácti let je jedním z patnácti bodů jejího návrhu, jak bojovat s chudobou (mezi další patří klasika jako regulace pronajímání bytů, hygienická norma na počet osob žijících na určité ploše apod.).

Jsou taková opatření rozumnou cestou, jak řešit špatnou finanční situaci? Těžko říct, pro někoho možná ano, pro jiné asi ne. Zhorší-li to opatření někomu život, Maláčové to může být jedno (ona ho jen navrhla, nemůže za to, když to poslanci schválí). Není lepším řešením chudoby nebrat lidem jejich výdělek a nerozhodovat direktivně za ně, jak mají řešit své životní situace?

Snad každý z nás se občas dočte – případně zaslechne – něco o tom, kolik lidí žije „pod hranicí chudoby“; většinou se o tom dozvídáme v souvislosti s nějakou alarmující zprávou ve smyslu, že takových lidí přibývá, nebo alespoň neubývá. Znamená to tedy, že ač naše společnost neustále bohatne, chudáci mají stále méně a méně, případně stále stejně? Ne! Neznamená! Uhodnete proč? Inu, takzvaná „hranice chudoby“ není nic než byrokratický konstrukt, jenž je neustále předefinováván tak, aby dělil populaci na chudé a bohaté v poměru, v jakém se to mocipánům zrovna hodí; ano, až tak prosté to je – kdybychom „chudobu“ definovali stále stejně (a netřeba žádné libertariánské definice, bohatě stačí vzít ta byrokratická měřítka z minulosti), zjistili bychom, že chudých lidí neustále ubývá.

Pořádek musí být a kdo má vše v pořádku, nemá se čeho bát. Díky kontrolnímu hlášení má stát větší přehled. Pro někoho to může znít dobře, ale realita je často úplně jiná a doplácí na to právě chudí nebo malí podnikatelé.

Kontrolní hlášení je především byrokratická zátěž, na kterou je potřeba vynakládat zdroje navíc. Podnikatele to stojí peníze nebo čas a komplikuje to podnikání. To má dopady hlavně pro malé podnikatele a živnostníky, pro které je taková zátěž relativně větší než pro firmu, která má na vyřešení regulace celé právní oddělení. Další negativní faktor je zvýšení náročnosti vstupu do odvětví nebo dosažení určité velikosti podniku od které vzniká povinnost podávat kontrolní hlášení. Pro spotřebitele to má také negativní dopady, protože díky nižší konkurenci a vyšším nákladům dostanou horší nebo dražší plnění, to opět dopadá nejvíce na nejchudší spotřebitele, kteří mají velmi často omezené možnosti si vybírat nebo financovat spotřebu.

Řešení je zrušit regulaci, která je tu teprve krátce a šlo bez ní bez problému existovat i předtím. Podnikatelům se uleví a sníží se náklady na podnikání. Na druhé straně se ušetří i za odstranění potřeby zpracovávat a kontrolovat data z kontrolních hlášení na straně státu.

Tématem minulé přednášky o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála bylo duševní vlastnictví, čímž jsme navázali na předchozí přednášku o NAPu.
Dnes se podíváme na něco z úplně jiného soudku. Nerovnost je něco, o čem se často mluví, avšak téměř bez výjimky je vždy považována za něco špatného a negativního, aniž by docházelo k nějaké hlubší analýze problematiky, o kterou se dnes pokusím.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která bude také první středu v měsíci, avšak ne v lednu, nýbrž až v únoru, přesněji 6. února; tématem budou následky drogové prohibice a přednášet nebudu já, nýbrž má manželka Tereza!
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

„Kdyby se každý staral sám o sebe, bude nakonec o všechny postaráno.“
Tato věta dle mého názoru naprosto dokonale ilustruje podstatu většiny problémů dnešního světa; každý má potřebu řídit život všech ostatních, sociální inženýři vědí ze všech nejlépe, co je pro koho nejlepší, socialisté touží centrálně plánovat naprosto všechno. Myšlenku, že by se někdo staral sám o sebe, současný establishment považuje za rouhání proti největšímu, nejrozšířenějšímu a nejnebezpečnějšímu náboženství dnešní doby – etatismu.

Stačí se rozhlédnout kolem sebe do novin, na politiky, nejrůznější blogery, přečíst si jejich články; většinou se zabývají masovými problémy ve velkém a v rámci svých řešení diktují ostatním, co mají a nemají dělat. Přitom by bohatě stačilo, aby si každý hleděl svého a nevymýšlel nesmysly: Vymyslíte-li si totiž něco sami pro sebe a zjistíte, že jste se zmýlili a nesete následky, prostě rozhodnutí přehodnotíte, protože jeho důsledky pociťujete na vlastní kůži; jenže rozhoduje-li někdo tímto způsobem o jiných, pak i v případě, že se ukáže jeho omyl, dotyčný si za ním často stojí z čiré ješitnosti, neboť následky nese někdo jiný a z cizího krev neteče.

Typická námitka samozřejmě zní, že někteří lidé se sami o sebe postarat nedokáží; odpovědnost za takové lidi mohou převzít jejich blízcí či rodina (což není nic proti ničemu), ale i pak zůstane určité (malé) procento těch, kdo sami schopni nejsou a nikoho jiného nemají. Inu, ty si pak mohou vzít na starosti všichni lidé, kterým se výše popsaný princip nezamlouvá (a i někteří další; já osobně též věnuji část svých příjmů na pomoc lidem, kteří to dle mého názoru potřebují); nic však nikoho neopravňuje přijít k někomu a násilím jej obrat o prostředky, které dotyčný sám vydat nechce.

Ano, uznávám, výsledkem bude, že sem tam někdo dopadne špatně; na druhou stranu to se děje i nyní a vždy se dít bude. Rozdíl je především v tom, že momentálně za to státu platíme absurdně vysokou daň; a tou teď nemyslím jen většinu našich příjmů, nýbrž i svobodu, o kterou nás stát připravuje svými zákony. Došli jsme už tak daleko, že názor, aby se každý staral sám o sebe a nezasahoval do životů druhých (pokud s tím obě strany nesouhlasí), je považován za extrémismus; prosím, nenechme se tímto zmanipulovat – správné je, když si lidé o sobě rozhodují sami.

Společnost není připravena nést za sebe plnou zodpovědnost, lidi si neumí vyplnit ani daňové přiznání, neumí si spořit peníze, fungují konzumně a nemají žádné ideály, jen vydělat – utratit – umřít, dnešní děti sedí jen u monitorů a nic neumí – nic nedokážou.

Tak tohle je ten největší nesmysl, který se opakuje od té doby, kdy se první pračlověk rozhodl slézt ze stromu, jsou to prázdné řeči a nikam nikdy nikoho neposunuly. Jediné co se na těch řečech mění, je to, co člověk není “schopen” a co všechno dělá špatně. Je to taková pojistka těch, kteří chtějí ještě chvíli zůstat na evoluční špičce, ale někdo jim to bourá tím, že chce jít dál. Není asi příliš překvapivé, že si historie nepamatuje těch, kdo říkali, jak něco nejde, ale těch, kdo je neposlouchali. Ne sice všech, ale nikdy se nebudou psát příběhy o lidech, co řekli, že na něco nemají, a proto to ani nezkusí.

To je také důvod proč se považuji za člověka progresivního, ačkoliv to má spoustu hanlivých přívlastků, což na druhou stranu mělo vždycky a vždycky mít bude. Vyjet nové koleje není taková samozřejmost jako si lebedit v zajetých a dobře namazaných tratích. Obnáší to větší odpor, nepochopení a někdy i násilí těch, kteří chtějí bránit minulost.

Jsme připraveni na to být svobodní? Nemohu mluvit za všechny, ale věřím, že jsme. A těm, kteří se mnou souhlasí, radím nehledět na to, že společnost není připravena a že je hloupá a potřebuje, aby jí někdo vedl. Proč by ji někdo měl vést a v čem je ten vůdce/vůdci lepší než já? Soudím, že v tom, jak utvrzuje ostatní, že jsou nepřipravení, nezodpovědní a na oněch vůdcích závislí.