Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Jako aktivního řidiče mě pokaždé dokáže vytočit jedna věc. V dopravních skupinách na Facebooku lidé sdílí, kde stojí hlídky Policie ČR, a pod tím se pravidelně objevují komentáře typu: „Vždyť je to jejich práce,“ nebo „Když dodržuješ zákony, nemáš se čeho bát.“ Právě tohle mi přijde jako ukázkový příklad bezmyšlenkovité poslušnosti. Jako by nezáleželo na tom, jaká pravidla jsou. Hlavně že nějaká existují a že se dodržují. Iluze řádu a bezpečí má přednost před přemýšlením o tom, jestli ta pravidla dávají smysl nebo jestli jsou vůbec legitimní. Tenhle přístup v sobě nese nebezpečnou myšlenku: že správné je automaticky to, co je zákonné. Jenže historie už mnohokrát ukázala, že monocentrický zákon a spravedlnost rozhodně nejsou totéž.

„Pravicový diktátor“ je ze své podstaty protimluv. Pinochet je přesto běžně označován za pravicového diktátora. Dle mého názoru nesmyslně – oponuji tím mediální demagogii. Ano, Pinochet prosazoval volnotržní reformy. Ale především měl na svědomí brutální státní represe a přísnou cenzuru, což je jasný znak socialistických režimů. Ani svržení socialistického prezidenta Allendeho není samo o sobě nic pravicového. Známe z historie, že komunista je komunistovi katem. Vzhledem k závažnosti a brutalitě krvavých čistek lze stěží označit Pinocheta za kapitalistu. Kapitalismus vylučuje nelidské státní zásahy, kterými terorizoval Chile. Při vší schovívavosti by šlo označit Pinocheta za centristu, nicméně závažnost krvavých aspektů jeho tvrdé diktatury převažuje nad volnotržními aspekty jeho politiky a proto Pinocheta řadím k extrémní levici mezi Hitlera nebo Stalina.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Pinocheta považuji za diktátora; dělení na levici a pravici mi smysl nedává, nicméně text zveřejňuji (jen s tímto disclaimerem, protože mi často bývají přisuzovány názory jen proto, že je publikuji).

Krize finanční i krize středního věku mají spoustu společného. Finanční krize je způsobena misalokací zdrojů – politik ví lépe než ostatní, do čeho investovat, a tak je k tomu násilím donutí. Krize středního věku je taktéž způsobena misalokací zdrojů – když dítěti rodiče doma či učitelé ve škole vtloukají do hlavy, co má v životě dělat, alokuje svůj čas a sílu na činnosti, které ve skutečnosti nechce dělat. Obě bubliny však časem prasknou.

Televizní program veřejnoprávní televize má být vyvážený, ale vyváženost je pro blbce. Nekoukal bych na debatu deset minut Hitlera a hned po něm deset minut Židů. Nemám žádného vyváženého kamaráda. Nekoupil bych si knihu proto, že podle recenze je vyvážená. Žádný z mých oblíbených filmů není vyvážený. Možná u nože je to praktické. Až si budu kupovat vrhací nůž, připlatím si za vyváženost. Vyváženost je pro magory, kteří nemají potřebu vybrat si stranu sporu.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Nerad píšu tyhle poznámky; jenže když to nedělám, řada lidí si pak myslí, že když něco publikuju, souhlasím s tím. Ač mám na ČT svůj názor, nemyslím si, že vyváženost je pro blbce; a nerad si vybírám strany sporů.

Možná si to neuvědomujete, ale velmi častým motivem lidského jednání je přesah. Ať už poznáváme svět, věnujeme se umění nebo blízkým osobám, zakoušíme, jaké je to být součástí širšího celku nebo jaký na něj máme vliv, čímž nutně bytí na chvilku přesahuje vědomé ego. Mám pocit, že vhled absolutního přesahu se vším, co existuje, se někdy také nazývá osvícení. Dále se mi zdá, že tento velmi emocionální mechanismus do jisté míry kontrastuje s principem utility: Zatímco svými prostředky někdo může pomoci tisícům lidí, hlubší a příjemnější prožitek mu oproti tomu může přinést to, když se plně ponoří do přítomného okamžiku, v němž se na něj jeden člověk hezky usměje a ze srdce mu poděkuje za laskavost. V takový moment si totiž možná vůbec poprvé uvědomuje, jak hluboký vliv má jeho jednání na ostatní prožívající bytosti.

Odpověď je zřejmá: jde o touhu pomoci.

Dnes jsem viděl malé dítě jet výtahem (postaveným z veřejných peněz), ve kterém byl nápis: „Samostatná jízda dětí do 10 let zakázána!“ Zvládlo to. Samostatně. Asi neumělo číst.

Další akce #ne_poslušnosti bude (podobně jako ta první) pouze pro zvané; chci se na ní zabývat respektem, individualismem, vnitřní svobodou i společenskými normami (na porušování zákonů samozřejmě také dojde).
Půjde o mou úplně první akci, která proběhne v noci (ve všední den), vstup bude navíc podmíněn určitými podmínkami, které mohou některým lidem způsobovat (nejspíš jen lehký) nekomfort; máte-li i tak zájem, napište mi na mail urzanarchy u gmailu své důvody, proč se chcete zúčastnit (až na pár prověřených novinářů však nepozvu nikoho, koho už alespoň chvíli neregistruji v komunitě kolem Svobodného přístavu).

V kruzích Svobodného přístavu se někdy setkávám s mírnou rezervovaností ohledně agorismu. I já jsem zpočátku vnímal agorismus jako pocitově méně sympatický směr. Rád bych popal, co jsem v sobě objevil – třeba tím inspiruji i někoho jiného. Zatímco anarchokapitalismus primárně vysvětluje, proč je systém špatný a nefunkční, agorismus naproti tomu nabízí návod, jak s těmito poznatky efektivně pracovat v praxi.

Velká část diskusí na anarchokapitalistických fórech se točí kolem toho, co všechno je špatně a jak nás to poškozuje. Tímto způsobem se lidi, byť v dobrém úmyslu popsat problém, postupně pasují do role oběti. Když pak za nimi v této roli přijde někdo s reálným řešením, které však není zrovna pohodlné, často si tváří v tvář tomuto diskomfortu ani nedokážou představit, kolik možností a reálné síly vlastně v rukou máme. Přechod z pasivního stěžování do aktivního budování paralelních struktur vyžaduje změnu myšlení, která pro mnohé není komfortní, ale je důležitá pro reálnou změnu.

Často se setkávám s větou, že o určitých věcech a s určitými lidmi se prostě nediskutuje – ať už jde o politiku, válku nebo jiná kontroverzní témata, kde nálepka nepřijatelného názoru slouží jako okamžitá propustka z debaty. Považuji to za naprostý nesmysl, protože kdo by změnil svůj postoj nebo uznal chybu jen proto, že druhá strana uraženě mlčí a pohrdá jím? Komunikace je přitom naprostým základem pro lidské pochopení a mírové soužití. Neumím si představit, že bych se s někým odmítal bavit jen kvůli jeho názorům, i když s ním hluboce nesouhlasím. V momentě, kdy spolu lidé přestanou mluvit a dobrovolně se izolují ve vlastních názorových bublinách, zbývá už jen prostor pro ignoranci a vzájemnou nenávist. Skutečný respekt k druhým totiž začíná tam, kde máme odvahu mluvit i s těmi, kteří vidí svět úplně jinak.

Pravda je často vnímána jako kategorie, která nepotřebuje definici, nicméně se mi zdá, že je tato kategorie často vnímána různě. Nějakou dobu trávím svůj volný čas objevováním filosofie, každopádně odborné vzdělání nemám. V rámci tohoto zájmu mě hodně uchvátilo téma definicí řečených teorií pravdy. Diskuze na poslední Urzově přednášce se tohoto tématu dotkla. Emet je pojetí pravdy, jinak než jak jí běžně vnímáme. Vnímá jí jako absolutní věrnost, stálost a spolehlivost v činech i slovech, což pravděpodobně ani není vyčerpávající definice. Konsensuální teorie bere jako pravdu to, co si myslí nějaká skupina lidí (třeba většina, či nějaký spolek akademiků apodobně). Zdá se mi, že hodně lidí s touto teorií pracuje implicitně. Pragmatismus může vnímat jako tu prakticky nejvýhodnější či nejužitečnější možnost. Ne všichni pragmatici takto pravdu vnímají. Adekvační/korespondenční teorie bere informaci za pravdivou v případě, že koresponduje s realitou. Co všechno patří do reality není jednoznáčné a často je to velmi obsáhlé. Koherenční teorie říká, že pravda je správně vydedukovaný závěr. Pravdivý výrok je ten, který je koherentní se svými předpoklady.

Jde jen o ukázku mnoha definic, z nichž mám z praxe zkušenost jen s posledními třemi. Jsem lajk, takže budu asi nechtěně starwmanovat. Každopádně bych chtěl zjistit jak vnímájí pravdu různí libertariáni a rád bych o tomto tématu debatoval či zjišťoval implikace jednotlivých teorií na teroretickou část AnKapu.

Občas se člověk setká s argumentem pro státní zásahy typu: „Souhlasím, že většina toho, co stát dělá, je neefektivní, ale kdyby USA nesponzorovaly Sillicon Valley, nebyly by dnes technologickou špičkou.“ Asi 70 % startupů zkrachuje v prvních 10 letech. Je však těch úspěšných 30 % důvodem pro to, abychom ty krachující dotovali? Centrální plánování může někdy investovat do něčeho dobrého. Ale mechanismus výběru v porovnání s trhem snižuje šanci, že se tak skutečně stane.

Na minulé přednášce o anarchokapitalismu v LibertyLoftu (která ještě není online, protože publikujeme záznamy z konference) jsem mluvil o různých aplikacích rakouské ekonomie do běžného života.
Dnes si budeme povídat o tématech, která sami přinesete; případně můžete posílat otázky online.
Zároveň zvu všechny i na příští přednášku, která bude spíše dialogem mezi mnou a Matějem Krejčiříkem, kolektivistickým anarchistou; mluvit budeme o sjednocování anarchistických hnutí.
Dnes večer se na Vás těším v LibertyLoftu – jako vždy v 19 hodin!