Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Pardon, koukal jsem na tu zprávu půl hodiny a v myšlenkách se posunul někam jinam. Pak jsem zapomněl, co jste vlastně psal.

Se stane, neřešte, ještě jednou pardon.

Když vám teda stát řekne, že nějaký pozemek je váš, tak to platí, ale když řekne, že tam nesmíte dělat to a to, tak to neplatí?

Jako aktivního fotbalistu mě pokaždé dokáže vytočit jedna věc. Ve fotbalových skupinách na Facebooku lidé sdílí, kteří rozhodčí dávají žlutou kartu za flusnutí na protihráče, a pod tím se pravidelně objevují komentáře typu: „Vždyť je to jejich práce,“ nebo „Když dodržuješ pravidla, nemáš se čeho bát.“ Právě tohle mi přijde jako ukázkový příklad bezmyšlenkovité poslušnosti. Jako by nezáleželo na tom, jaká pravidla jsou. Hlavně že nějaká existují a že se dodržují. Iluze řádu a sportovního chování má přednost před přemýšlením o tom, jestli ta pravidla dávají smysl nebo jestli jsou vůbec legitimní. Tenhle přístup v sobě nese nebezpečnou myšlenku: že správné je automaticky to, co je v pravidlech. Jenže historie už mnohokrát ukázala, že fotbal je píčovina a lepší je hrát Dark Souls 2 na PS4

Oki, děkuju. Asi bych neřekl, že z toho plyne méně svobody. Řekl bych jen, že dotyčný s nižší úrovní vědomí holt hůř odhadne následky svých činů. Záleží spíš na motivaci jeho činů, kam spadá i význam “neumí se kontrolovat”. Protože ona “neschopnost sebekontroly” tak může působit jen nám, zatímco on to tak nemusí vnímat.

Následky nevylučuju. Je jasný, že jakákoliv akce i neakce má nějaký následek. Ale dokážu si z hlavy vzpomenout na několik činů, které neměly externí následek přímo na mě. Maximálně mi to způsobilo nějaké pocity.
Což teda pod pojmem následky jsem si představil jen ty externí. Nenapadlo mě, že by někdo zpochybňoval úplně všechny následky, aby bylo nutné zmínit, že činy mají následky.

Plus teda i když budou mít mé činy externí následky, mohou být jak pro mě negativní, tak pozitivní. To je na mně, abych odhadl.

Tak, ano. Následuješ myšlenku, protože s ní souzníš. Byl bys ochoten ji opustit, když bys souznít přestal? Nebo kdyby ti to v moment přestalo vyhovovat? Nebo bys viděl své potřeby jako nižší, a pro blaho něčeho vyššího (např společnosti) bys ses ohnul?

Myslíš to tak, že by někdo měnil abstrakty, protože si myslí, že musí, pak jo. Nevím teda, jak by to úplně probíhalo, ale lidi mohou nahradit abstrakt za abstraktem a zůstat tak v kleci.
Například v historii to můžeme vidět, když si lidé nahradili Boha lidstvem -> sloužit Bohu není nutné, pojďme radši sloužit lidstvu jako celku. Klec náboženství nahradila klec liberalismu (nebo jak se tomu v té době říkalo, to je jedno).

Proto já říkám, ať lidé zahodí veškeré abstrakty, ať je nezohledňují. Já osobně nemám chuť být běžně ten, co jde proti proudu, proto padám do komunit, kde lidi smýšlí stejně - aspoň v ohledech, kterých zrovna potřebuji.
Avšak když neznám nikoho, kdo by mi poskytl jablíčka bez potřeby vyměnit je za peníze, najdu si jiný způsob, jak toho dosáhnout.

Tak mi asi, prosím, podrobněji vysvětli, co myslíš tou úrovní vědomí, a popiš mi, prosím, rozdíl mezi slepým následováním Boha a duchovním životem. Klidně si vymysli nějaký příklad.

Neodpovídá to realitě v jakém ohledu - že to neodpovídá současnému, momentálnímu stavu, nebo nějakému všeobecnému nastavení lidí jako tvorů?

Všechny abstrakty jdou porušit, protože mají jen takovou sílu, jakou jim sami dáme, takže souhlasím. Nevím, co znamená, jestli jim méně věřím.
Onen rozdíl bude v tom, jestli je abstrakt zafixovaný, nebo ne. Když je zafixovaný, člověk se mění pro něj. Když není zafixovaný, mění se on pro člověka -> takto rozlišuju “abstrakty moje a ostatních”.

Když jednám nějak kvůli štěstí, strachu, nebo jinému pocitu, nemám ten pocit přesně definovaný -> neexistuje jednotná cesta, jak toho pocitu dosáhnout. Jeden den mi štěstí může přinést výměna peněz za jabko, druhý den obstarání si jabka bez placení. Jeden den mohu mít strach vzít jabko bez placení, druhý den jich mohu vzít hned šest. Třetí den pak může být stejný jak první. Zkrátka záleží na mě.
Stejnem vnímám i svobodu. Nechci se honit za svobodou, kterou definuje někdo jiný. Stejně je to tak s poškozováním -> vlastnická práva se mi snaží diktovat, kdy jsem a kdy nejsem poškozen. Proč u těhle stavů se mám odkazovat na vyšší princip? Kdo stanoví tem správný vyšší princip?

To je právě to. Já si nemyslím, že to vede ke svobodě. Podle mě to vede ke sloužení svobodě. Já nevidím rozdíl mezi tím následovat NAP ve jménu svobody a následováním třeba desatero ve jménu Boha
Podle mě to je oboje okov, pro který se má člověk omezovat. Jo, Bůh neslouží vyšší moci, Bůh slouží sobě (pokud teda je). Národ nemá nic nad sebou, pro co by se měl ohýbat - jejich věci jsou čistě egoistické.

Proč bych tedy nemohl i já mít sebe jako nejvyšší moc, nad kterou nic nestojí, a jednat taktéž egoisticky? Proč by tak nemohl jednat každý.

Jediné abstrakty, co mě ovlivňují, jsou mé vlastní. Nemám fixní ideje, které bych nemohl porušit. Proto si nechci ani “zvolit svobodně a vědomě jeden”, protože bych se svobodně a vědomě zavřel do klece.

Je možné, že jsou v zajetí tužeb. Záleží, proč ty tužby mají. Třeba je mají, protože věří nějakému “übermenschovství” a proto se snaží nabrat kolik síly jen mohou. Nebo se jen snaží být svoji.
—Teoreticky ano. Ale nevím, jestli trvale, neboť se vždy může přijít mocnější.

Abstrakty mě ovlivňují, ale nejsou to zafixované ideje. Mé pocity jsou spíš jako hlad. Když mám chuť ho ukonejšit, ukonejším ho. Když mám chuť dělat něco jinýho, nechám hlad hladem.
Když chci za jabko nechat peníze, protože cítím soucit s brigádníkem, udělám to, protože mě to těší. Ale není vyšší princip, co by mi říkal, že k němu soucit mít musím. Klidně hned další den mě může soucit opustit, a pak bych za jabko peníze nenechám.
Stejně tak se strachem. Nebojím se, že bych se choval nemorálně/nemravně/protizákonně, bojím se, že nemám v moci překonat moc sekuriťáka.

Bohužel nemám nastudované společenské systémy a směry, abych byl schopen nějaký hájit. Třeba tam jednou dojdu. A třeba taky ne.

“Mám právo” neznamená to, že mi ho někdo dal, ale že je špatné, pokud by mi ho chtěl někdo vzít.
—No ale není koncept práva to, že ti ho dají ostatní (ono možná budu zas slovíčkařit, protože mě to hrozně baví)? Takhle, když řekneš “tento pozemek je nyní můj, protože na něj mám právo”, tak když nikdo jiný tvé právo neuzná, tak ho vlastně nemáš.
—Pak jen otázka: když někdo řekne “tento pozemek je nyní můj”, neupírá tím tobě právo na vlastnění toho pozemku? Jelikož ty už nyní nemůžeš nabýt právo na ten pozemek, pokud ti ho dotyčný nedá.

Druhý odstavec:
—Nedovedu s přesností určit, jestli je mezi mým myšlením a jejich myšlením rozdíl. Je možné, že pořád uznávají nějaké vyšší právo, jen si ho ohýbají pro svůj prospěch, místo toho, aby se ho dočista zbavili. To by pak smýšleli trochu jinak. To by furt byli pod mocí (respektive dávali by vyšší moc) abstraktu.
—Politici jsou v jistých ohledech nejspíš svobodnější. Třeba takový zástup politiků, co pravidelně navštěvovali Epsteinův ostrov, mohli být osvobozeni od abstraktu “pedofílie”. Opět nechci stoprocentně tvrdit, že tomu tak bylo, protože to na sto procent bylo. Je ale možné, že onen abstrakt “pedofílie je špatná” nad nimi neměl žádnou moc, a tak od něj byli osvobozeni -> byli v tomto ohledu svobodní.
—Nebo i ona politická moc. Tady v tuzemsku se jistě najde halda politiků, co prováděla ilegální aktivity. Možná se osvobodili od abstraktu zákona, možná i morálky. Patrně se osvobodili i od strachu z porušení těchto pravidel. V tomto ohledu tedy byli svobodní, a pravděpodobně svobodnější než běžný občan.

Třetí:
—občas soucit, občas to bude i ten strach. Například když bych dostal chuť na velké balení nutelly a viděl takové ty scannery u pokladny, co pípaj, když projdeš s nezaplaceným zbožím, je fakt malá pravděpodobnost, že bych za nutellu nenechal peníze. Za sebe se nakláním tomu, že by mi za to nestál ten risk, že si toho všimnou, takže bych ve finále nechtěl odejít s nutellou bez zaplacení. Ale asi by se tomu dalo říkat i strach. Osobně v těch dvou důvodech nevidím rozdíl.

Čtvrtý:
—Následky se objeví, ale je jak pro koho. Nevím, jak funguje inventura v supermarketech. Je možné, že s krádežemi počítají a jedno nezaplacené jablíčko by jim neudělalo žádnou paseku, ani starost navíc. Je možné, že by za takové jablíčko vyhodili manažers prodejny, že neumí hlídat obchod. To nevím.
—Následky tedy budou, stejně jako z jakéhokoliv činu. Ne vždy se ale projeví vůči mně. Plus následky vzniknou lidským chováním a ne samotnou existencí vlastnických práv (vím, že to neříkáš, možná se na tom spolu i shodneme, jen to chci podotknout).

Pátý:
—Ano. Takovému Mussolinimu se určitě hodilo šířit fašismus. I se mu hodilo, že lidé fašismus vyznávali. Je to ovšem další abstrakt, což oba víme. Furt se ale můžou někomu v jeden moment víc hodit prvky komunismu, jindy zas fašismu.

Šestý:
—Pardon, píšu to tak, jak mi to zrovna přijde. Což se aj hodí, protože je vidět, že nejsem vázán abstraktem “slušnosti” :D

Náhodu, známý v korporátu tvrdil, že měli soutěž o “Nejlepší AI píseň o jejich firmě”, takže písně budou taky

Pozor, vlastnit můžeš, ale nemáš právo vlastnit. Potřebuješ, aby ti někdo dal právo dýchat, nebo prostě dýcháš? Potřebuješ právo vlastnit, nebo prostě vlastníš? Možná vnímáte vlastnění jako pasivní dění; já to vnímám jen jako aktivní, stejně jako to dýchání.


Jak už jsem říkal - to, že se někdy trefím do souladu s vlast. právy, neznamená, že se jimi řídím - je to holt náhoda. Jste žid? Protože nevraždit je přikázání v Tóře. Uznáváte stát, když dodržujete zákon a nevraždíte?

Možná vám nestačí, že chci, ale mně to stačí. Když třeba vidím pracující matku za přepážkou, nebo mladého brigádníka, nemám potřebu jim přidělovat práci, aby se mnou řešili “krádež zboží”. Ani já někdy nemám potřebu to riskovat. Prostě jak chci.

Samozřejmě co chci je ovlivněné mým samým, a to má každý unikátně. Ale nechce se mi tady rozebírat můj životní příběh, abychom společně identifikovali, proč chci, co chci.
Máte pravdu, nemám morální zásady. Respektive jak se to vezme.

Nemám nastudovanou teorii morálky, takže nevím, co vše se dá a nedá považovat za morálku - opět to pro mé činění není nutné. Ale pokud něco takového mám, nedělá mi problém se toho zbavit hned, jak mi to přestane sloužit a začne to být na obtíž.


Opět, negativní práva neexistují mimo vaší mysl. Pokud v mojí mysli neexistují, tak je nemůžu porušovat. Stejně jako nemůžu porušit takový Ramadán, jelikož to taky existuje jen v mysli jednotlivců. Pro mě konflikt vznikne hned, jakmile je něčí vůle v rozporu s mou. Jistě to nemusí být konflikt “jdem se proto porvat, abychom určili vítěze”, ale může vzniknout i kompromis.
Například jsem venku s přáteli - já chci hrát Bang, druhý zas prší. Nemůžeme hrát obě hry najednou, tudíž konflikt. Protože mi na přátelích záleží a jejich blaho je i mé blaho, tak klidně ustoupím, dám tři hry prší, a pak ustoupí oni a dáme Bang. Konflikt vyřešíme.

Děkuji za odpověď. Cením si, že jste ji nebral útočně, trochu jsem se toho bál, že tak mohla působit. Děkuji

Vlastnění m NAPu jsi neukázal nevhodnost slovního spojení. Ukázals, že tobě nevyhovuje. Což mně je jedno, protože mně to vyhovuje.

Vlastnická práva nezpůsobí maximalizaci svobody společnosti, jen to omezí svobodu druhým. Tvůj pohled vede ke stejnému počtu konfliktů, zabíjení a znásilňování, jenom vytvoříš iluzi objektivity, že se to nemá.
Jak to máš ty se zabíjením a znásilňováním? Potřebuješ ty nad sebou bič, abys neznásilňoval a nezabíjel? Ty snad chceš znásilňovat a zabíjet?

Když tady rozepisuju pohled na svět, myslíš si snad, že tím říkám “dovolte mi se takhle chovat a vy to nedělejte”, nebo spíš “také se zbavte abstraktních pánů a služte sobě”?
Když dělám, co chci, patří do toho i “chci se vyhnout konfliktu”. Když usoudím, že má moc k tomu stačí, využiji toho. Když nestačí, zachovám se jinak. Ale proto, že jednám ne podle toho, co chce nějaký vyšší abstrakt (nejednám podle toho, co říká NAP), ale podle toho, co chci já, učiním, jak chci.

Otázka spíš jen tak na zamyšlenou, protože nechci dělat velké úsudky: Není možné, že spíš ty sloužíš svobodě než ona tobě?

Pokud ti to nepřijde rozumné, jistě nebudeš sám. Jistě se dovedeš domluvit, jak ukončit věčné válčení o pouhou kytaru. Trik bude v tom, že nebudeš držet abstrakty jako nehnutelná dogmata, ale jako svůj majetek.

NAP nevlastním. S NAPem se vůbec nezahazuju. Tak jako buddhista nebere ke svému chování v potaz židovský zákon, tak ani já neberu v potaz NAP a jeho pravidla. Že se někdy shodnem je asi tak náhodné, jakože se shodnu s židovskými.

“Vlastnická práva jsou minimum pro maximální svobodu”. Chápu to správně, že pro maximální svobodu musíme svobodu limitovat? Existuje snad svoboda mimo mě, abych se pro její přijetí musel omezit? Mám snad podřídit své chování a myšlení, abych mohl mít vaši verzi svobody?

“Pokud by tě nechytili/nepotrestali, kradl bys?” - Ne! Krádeží bych uznal jejich právo/nárok na vlastnění! Ani kdyby věta zněla identicky, ale místo “kradl” by bylo “bral si, oč žádáš” by nevystihovala mé činy. Já beru, co chci. Fakt, že mě nechytnou je irelevantní, pokud věc nechci.
Logicky ale možnost odporu hraje roli. Je mi jasné, že sekuriťák v obchodě mi nebude chtít dovolit vzít si jabko bez placení. Tudíž se mi vystavují dvě možnosti - chci za jabko nechat peníze a mít klid, nebo nechci za jabko nechat peníze a risknout to?
A podle toho, co zrovna chci, se rozhodnu. Konfrontace NAPu vůbec nenastane.

Znásilňoval bych a zabíjel, kdyby se mi zachtělo? - Ano. Popravdě už teď znásilňuju a zabíjím v takové míře, jaké chci (čili nulové)

Jistě, že bude kytara jeho. Když ji má v rukách, hraje na ni, ladí struny, k čemu mi je hulákat na něj “to je má kytara”? Očividně k ničemu, jelikož ji nemám. Ať už mi nějakým právem patří, či nepatří, nemám ji -> nevlastním ji.
Ale když si najdu přátele, kteří mi ji pomohou získat zpět, pak bude zas má.

Já teda abstrakty vlastním, jelikož si je tvořím a manipuluju s nimi podle svých potřeb. Nevnímám je jako nedotknutelné, nezpochybnitelné zásady, kterým se musím podřídit, vnímám je jako své sandály - je-li mi zima, vyměním je za jinčí boty. Vyrostu z nich, zbavím se jich.

“Pokud by se jimi společnost důsledně řídila” - pak je společnost ve většině a jsou ti silnější, není-liž pravda? Budou snad ti lidé ve společnosti čekat, až se vlastnická práva seberou a půjdou vrátit “slabšímu” kytaru? Ne! Zvednou se a půjdou tu kytaru získat sami! A pokud uspějí, kdo je teda slabší? Onen muž s tyčí, nebo onen “slaboch”, který má v moci soucit druhých?

Já si nemyslím, že si můžu brát, co chci. Já to vím! A už teď tak jednám! Když chci jabko v krámě, nevadí mi za něj na oplátku odevzdat hrstku peněz. Když najdu na chodníku desetikačku, nevadí mi si ji strčit do kapsy a koupit si za ni jabko.
Když mi “oboustranná dobrovolnost” udělá radost, podstoupím ji. Když mi radost neudělá, nechám ji ležet na ulici a obstarám si jabko jiným způsobem

Pokud je všechno předem dané a já nemám jinou možnost, než podle toho jednat, tak pak jsem neměl jinou možnost, než ten komentář napsat přesně tak, jak jsem ho napsal.
Tudíž to ani není má úvaha, ale úvaha všech okolních jevů, co na mě působí, ani to není na půl cesty, protože to píšu podle onoho “předem určení”, kvůli kterému to píšu jak nejlíp dovedu

Domněnka za domněnkou. Není žádné právo silnějšího, není totiž žádné právo!
Když mi někdo bude s železnou tyčí vyhrožovat, ať přiznám, že je tráva červená, přistoupím na jeho hru. Ale jen, abych se vyhnul jeho železné tyči - jakmile se otočí, opustím koncept červené trávy, neboť už mi k ničemu neslouží. Jen proto, že mi v dané chvíli silnější poručí, že je tráva červená, hned neznamená, že tráva je skutečně červená!

Jistě, že to tak platí pro všechny, jen někteří omezují svou svojskost abstrakty - strašidly, co jim straší v hlavě. Potřebuješ snad napsaný zákon, abys nevraždil ostatní? Potřebuješ snad existenci vyššího Boha, abys nevraždil? Potřebuješ své myšlení a chování omezit principem neagrese, abys nevraždil? Nebo je to jen nepotřebný abstrakt, který můžeš zahodit stejně, jako červenou trávu? Pověz, vlastníš ty abstrakt, nebo abstrakt tebe?

A poslední dotaz - nebyl by snad AnCap totéž, čemu říkáš právo silnějšího? Copak nezávisí AnCap na tom, že většina, či jen silnější, uznávají vlastnická práva, a ti slabší se musí přizpůsobit? Copak není na světě tolik lidí, co benefitují ze současného systému? Copak nechceš pro sebe víc na úkor právě těchto lidí?

To vše spadá pod tvou moc!
Brání ti rozum, láska? Kdeže, ty sám! Není ve tvé moci vzepřít se svým pocitům, myšlenkám. Je to snad špatně? Kdeže!

Tvá moc neříká “ber, co můžeš” - vždyť ani nemá pusu! Ty sám určíš, nač své moci užiješ. Ne zákon, ne Desatero, ne vlastnická práva, ty sám. Nedovol nějakým abstraktním bubákům se tě zmocnit. Nenásleduj mermomocí pravidla, co si někdo kdysi vycucal z prstu. Buď svůj.

Jinak v pohodě, podle mě blbnou stoky. Taky mi to blbne

Odpověď už je dostatečná. Přišlo mi, že jste si dodával podmínky navíc, které mi pak úplně neodpovídali na původní dotaz.
Ačkoliv teda nesouhlasím. Nemyslím si, že nabytím statusu poslance náhle začne nařizovat ostatním, co mají dělat. Pokud to tak vychází z definice, pak mi ta definice přijde nevhodná. Je pravda, že nemám jinou, tudíž ani lepší, ale upřímně já definici státu nepotřebuju. Pokud Vám stačí tahle, brát vám ji nebudu.

Myslím si, že nařizování vzniká až v případě stíhání. Nemyslím si, že slečna Smejkalová sedí ve sněmovně a hlídá výrobce cigaret, jestli jednají dle zákona, ani nehledá obchodníky na černém trhu, aby jim zatrhla jejich akce. Z jejího chování je vůči tomu lhostejná. Nařizování by probíhalo, kdyby nějakého výrobce žalovala, přičemž pak by se do nařizování přidal nejspíš i soudce a pracovníci bezpečnostních složek, kteří by měli na starosti vymáhání (nebo jak to funguje, idk, idc).

Ne asi. Když si mi tuhle známý stěžoval, že např. “Google sere youtube reklamama”, nemyslel tím brigádníky na zákaznické podpoře, ale pár lidí z vedení a akcionáře s vysokým podílem. Když říká “Google něco sere”, je schopen se dostat na lidi, kteří aktivně “něco serou”. Z abstraktního “Google” udělá lidi. Protože abstrakty jednat neumí.

A znova: slečna Smejkalová je poprvé v životě poslankyní - předtím nebyla součástí žádných složek, které jste vyjmenoval, že by byly součástí státu -> netvořila stát.
Čili žádné “pokud pracovala”, nepracovala. Nutí teda slečna Smejkalová v současnosti výrobce cigaret, co mají dávat na své obaly? Nebo už jste schopen mi to zúžit podobně jako u Googlu?

Vyhnul ses otázce a opět zhmotňujete nehmotný stát. Já se neptám, kdo reprezentuje stát, já se ptám, kdo je stát. Na to se mi dostalo odpovědi, že ho tvoří 200 poslanců, senátoři atd.
Dále, protože, jak tvrdíte, stát nařizuje výrobcům, co mají dávat na své obaly, jsem se ptal - nařizuje konkrétně slečna Smejkalová výrobcům cigaret, co mají dávat na své obaly? Koneckonců i ona nyní tvoří stát

Já teda používám jen svůj majetek.
Pokud s něčím mohu manipulovat, ať už se jedná o les, oběd, nebo klidně i myšlenku, pak se jedná o můj majetek. V případě, že s majetkem nemohu manipulovat, pak to není můj majetek.Neexistuje vyšší moc, která by mi říkala, co je a co není můj majetek. Jediná zábrana je má moc.
A tak to má každý.
Když pan Urza odmítá užívat “cizí” majetek, je kvůli na-Urzovi-nezávislé existenci Vlastnických práv? Ne, ta práva existují jen v Urzovi (případně kýmkoliv, kdo se oné myšlence podrobí). Urza si sám brání používat “cizí” majetek. Čili (zatím) není v jeho moci onen majetek užívat - manipulovat s ním.
V případě, že se odhodlá používat “cizí” majetek, ale onen cizí ho flákne tyčí a tím mu v tom zabrání, pak Urzovi chybí moc překonat cizího s tyčí.

Budou-li se mi někteří snažit zabránit v poskytnutí marihuany příteli, pak využiju své moci, abych jejich moc obešel.
Bude-li se mi někdo snažit zabránit v procházce po lese, pak využiji své moci, abych jejich moc obešel.

Ale bude-li někdo chtít vzít auto mého přítele, využiju své moci, abych mu v tom zabránil. Ne proto, že by snad ten někdo porušoval vlastnická práva, nebo protože by porušoval Boží přikázání, či český zákon - zabráním mu v tom, protože blaho mého přítele je důležitější, než blaho cizího někoho

Dobrá. Takže všichni poslanci, senátoři, policisti, úřady (tady je to opět dost vágní) tvoří stát.
Podle předchozího komentáře (od jiného autora, možná s ním souhlasíte, idk) stát nařizuje výrobcům, co mají dávat na svá balení.
Znamená to, že taková slečna Smejkalová ještě loni nenařizovala výrobcům, co mají dávat na svá balení, ale teď už jo? Ačkoli poslední změna tohoto nařízení (co tak vím) proběhla v roce 2016, kdy slečna Smejkalová nebyla, jak tvrdíte, součástí státu?

Jakože ty a já? Jakože *začne se červenat* ty bys se mnou chtěl používat násilí proti menšinám? UwU

Stát. Zase ten stát. Ten mYzera! Kecá nám do všeho strká do našich záležitostí prsty! Tedy, obrazné prsty. Stát totiž ruce, natož prsty, nemá. A ani teda pusu, takže úplně kecat nemůže… ale i tak to dělá! Že?

Kdo je ten stát? Není to poprvé, co slyším/čtu “stát se montuje do tohohle a tohohle”. A když jsem chtěl pak vědět, co to ten stát vlastně je, dostal jsem onu slavnou Weberovu definici. To mi ale moc neříká, KDO je to ten stát?

Ptám se tedy, kdo je to ten stát?

Avšak rozdělení na dobro/zlo, oni/my je běžnější, než si myslíš. Už jen označením se anarchistou rozdělíš společnost na my(anarchisti) vs oni(statisti). Ba dokonce jen vytvoření morálního kodexu rozděluje společnost na my(morální) a oni(nemorální).
Pokud nechceš mít mentalitu my vs oni, nesmí existovat škatulkování na my/oni.
Termíny jako anarchista/demokrat, kluk/holka, člověk/potkan… to jsou jen drobné atributy, které ale tebe, mě, ani nikoho jiného nedokážou vystihnout dokonale. Neschovávej se pod deštník nálepek, aby sis našla my, přijmi každého, jak je unikátní. Teprve pak zničíš my i oni, a vzniknou jen asociace jedinečných.

To nevadí.
Třeba jednou najdete v chlebu klíč a otevřete zbývající klece. A nebo taky ne. Je to na vás. Někteří lidé preferují iluzi vyšší kodexu, na který se mohou v případě nejistoty obracet. Pro některé je to křesťanství, pro jiné vlastnická práva.

A abych odpověděl ještě na jeden dotaz - ne, nejsem se svobodným potápěčem jedna osoba. Oba jsme unikátní

Nemyslím, že je tomu tak. Pakliže chápete mou kritiku, musí vám být jasné, že nehodlám lidem předkládat alternativu.
Bylo-li by podle mě, bydleli bychom všichni v lese vedle zvířátek, sýra a vína kolik bychom snědli, a potkánci by žili s láskou. Není to morální, správné, či nejlogičtější - je to jen, co se líbí mně.

Vy, pane Urzo, apelujete na svobodu. Říkáte, jak ji milujete, jak chcete žít svobodně, jak nás stát limituje. Říkáte, že Česko je svobodnější volba nežli například Rusko či Severní Korea. Ale pořád je to nesvobodný systém.
Leč AnKap stojí na stejném principu - ideologicky omezovat chování druhých.

Co je lepší koncept? Milost pane, to po mně přeci nemůžete chtít, vždyť já jsem jen prostý potkánek, pobíhající po stokách. Krysa v kanále - *písk písk*, jak se lidově říká.

Milost pane, jste příliš skromný. Vlastnictví JE ideální! Neboť to nic než ideál není. Jen abstrakt, co si někdo vycucal z podnehtu, zatímco já si vycucával zbytky sýra. “Ale to je můj sýr! Tys mi porušil vlastnická práva!” křičel na mě někdo. “Aha, proč mi to ta práva neřekla?” “Říkám ti to já!”
Copak ta práva neumí mluvit za sebe? Neumí se snad samy bránit? Co teda umí ta vaše vlastnická práva? Nic. Jen to, co jim samy dovolíte. Můžete ležet na zemi, bouchat rukama a kopat nohama, zatímco mi recitujete morálnost NAPu a krásu vlastnických práv. A já vás budu milerád poslouchat a žvýkat “váš” sýr.

Ptám se tedy, od odděluje kapitalistu s puškou, co střeží vlastnická právo od policisty, co s puškou střeží české právo?

Leč Urzo, opět balíš své násilí do hábitu svobody! Tvá svoboda stojí mimo tebe, je to ideál, kterému se musíš ohnout.
Obracíš se snad při konzumaci dobrého pokrmu k definici chutného jídla, abys věděl, jestli ti pokrm chutná? Obracíš se snad při dobře trávených chvílích k definici štěstí, abys věděl, jestli si šťastný? Proč se tedy obracet k definici svobody, abych věděl, jestli jsem svobodný (v tvém případě nejspíš vnějšně svobodný)

Má svoboda záleží čistě na mě. Stejně jako svoboda druhých závisí čistě na druhých. Za cílem našich svobod vznikne konflikt, který je nevyhnutelný. Ty však přicházíš s vlastnickými právy a říkáš “ten má na vlastnění lesa právo! Ty nemáš právo mu narušovat soukromé vlastnictví,” čímž hierarchicky řadíš jeho svobodu nad mojí, ať už chci, nebo ne.
Dáváš mě tedy opět do situace, kde se pod výhružkou násilí mám podřídit pravidlům, se kterými nesouhlasím.

Pak je AnKap stejný okov jako “každá jiná ideologie”, a patřičně jí to vytknu!
Hájil by snad AnKapitalista Trumpa, že limitování svobodu není jeho chyba, ale chyba politiků bez rozdílu? Ne! Hodí ho s ostatními do jednoho pytle a pošle po řece.
“Podívej, jak jsi svobodný! Tví trýznitelé jsou pryč!” ukazuje nadšeně prstem. Jeho ruce jsou volné! Tolik nových možností! Až dočista zapomene, že nohy má stále spoutané.

AnKapista může shledat Česko svobodnější volbou než Rusko, avšak v jejich zásadě jsou pro něj stejně špatné. Proč tedy se bojí dalšího krok vpřed, další pytle vhodného do řeky, a shledat vlastnická práva jako další okov pro svou svobodu?

“Tahle jabloň je nyní má! Pokud to nebudeš respektovat, použiju proti tobě násilí,” řekl kapitalista bojující za svobodu. Avšak kapitalista si definoval svobodu externě a staví ji jako myšlenku mimo sebe.
Kapitalista ohne hřbet, schová ocas mezi nohy, vše v zájmu vyšší svobody. A po tobě žádá - ba vymáhá - totéž.
“Ne!” křičíš! Ta svoboda není tvá, nýbrž ty její. Má tě omotaného kolem prstu, a ty máš netopýry ve zvonici!