Jak můžu vědět, že chci žít? – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Myslím že je to dáno tím že lidé přemýšlejí o světě a o životě pouze skrz jejich mysl, jinak to ani nejde. Mám tím na mysli to, že si "zdravý člověk" neuvědomuje proč by se někdo zabíjel, nedokáže to pochopit a hledá cesty jak toho dotyčného "vyléčit" či změnit, aby byl "normální". Nechápou že někteří lidé jsou nastaveni jinak a prostě takoví jsou. Připadá mi to podobné jako s napravováním gayů či mentálně postižených.

Samozřejmě je jiná věc pokud člověk jedná v afektu či z impulzu, případně pokud je pod vlivem omamných látek. Pokud není člověk informovaný a neuvědomuje si své jednání, pak je dle mého názoru morálně v pořádku zasáhnout, člověku vysvětlit o co se pokouší a poté ho nechat rozhodnout se střízlivou myslí.

Pak pokud je člověk mentálně postiženýa neuvědomuje si své jednání je to těžké, do hlavy tomuto člověku nevidíme. Při prvním pokusu bych asi zasáhl, u druhého bych se snažil přijít na příčinu, u třetího pokusu a bez zjištění příčiny bych už asi nechal takového člověka ať si rozhodne o životě sám.

Já a ani nikdo jiný nemá právo držet jiného v utrpení a bolesti a bránit mu odejít.

Já myslím, že empatický člověk to musí chápat. Někdy je život natolik komplikovaný, že si uvědomujeme tu tíhu společně s druhým člověkem... Vždycky mi přišlo hrozně divné, že nějaká možnost svobodného a důstojného odchodu z tohoto světa v podstatě neexistuje... Na druhou stranu mi přijde velmi pravděpodobné, že i po ukončení života se naše vědomí opět probudí - jen v jiném těle, s jinými kulisami a s jiným intelektem... nicméně přesně s tím samým "duchovním dluhem" jako když umírá... a za jednoho svého života se k němu můžeme postavit buď pasivně nebo aktivně (udělat dluh ještě větší - anebo se ho snažit se všech sil splatit, přestože celý se v jednom životě splatit často nedá)...
Jinak samozřejmě souhlas.

Nějaké možnosti většinou máme. Jak článek správně naznačuje (A i kdyby...), jestli jsme si život zvolili, na racionální (řecké) úrovni nevíme. Mišna třeba říká, že jo.
S asistovanou sebevraždou je inherentní problém, že za ni jde schovat reálnou vraždu, což není přímo důvod k zákazu, ale k regulaci ano.
Většina lidí to ale může zvládnout sama. Pokud se jim to nepovedlo, vyvstává legitimní otázka, jestli to chtějí.

Jak můžu vědět, že chci žít?
Pokud vím, co chci dělat, vím i bez ohledu na stát nebo nějakou třeba i anarchistickou regulaci, jak chci žít, a tím pádem i jestli chci žít. Z tohoto hlediska se článek jeví jako výmluva.

Člověk je vlastníkem sebe sama. Vlastní tedy svoje tělo, svůj život. A tedy z titulu vlastnictví (princip absolutní) může svůj život ukončit. A případně si na to i někoho najmout. Že je to v rozporu s legislativou (pozitivní právo), to je úplně jiná otázka. Takových věcí, ve kterých je pozitivní právo v rozporu s přirozeným právem, je strašně moc.

"Člověk je vlastníkem sebe sama."

To je ale čisto svetonázorové tvrdenie, ktoré nie je ničím lepšie či nadradenejšie iným názorom, trebárs klasickému kresťanskému "človek si život nedal, preto si ho nesmie ani vziať"...

Ale není tohle křesťanské moto správně uplatnitelné pouze na duchovní rovinu? Tedy nesmí si ho vzít, z důvodu Boží vůle, ale to je věc mezi člověkem a Bohem, a třetí osoba přesto nemusí mít (?) automaticky právo bránit někomu ve hříchu (sevevraždě), pokud tím sebevrah např. přímo neohrožuje cizí život (např. skokem pod auto). Ale nevím, jaky je zde křesťanský výklad od různých církví, jde jen o můj úsudek jak by to šlo brát...

Ja som tu len spochybňoval premisu príspevku predrečníka.

K bráneniu samovražde (a čo je to vlastne? Napríklad také poskytnutie ošetrenia neúspešnému samovrahovi je bránenie, alebo pomoc človeku, ktorému pud sebazáchovy velí žiť?) som sa nevyjadroval, a priznám sa, že nie som si istý, aký je na to presne pohľad trebárs katolíckej vierouky (čo by som azda ako praktizujúci katolík mal vedieť). Ak sa mi bude chcieť, tak sa na to pozriem.

Jsou i vcelku jasné způsoby bránění. U toho ošetření sebevraha v bezvědomí holt nevíte, zda by ho dotyčný nakonec chtěl a jednou Vám poděkuje, nebo zda naopak by Vás jednou pak nejradši zabil za to, že bude muset skákat ještě jednou namísto pokojného vykrvácení už po prvním pokusu, či zda mu případně pomůžete jen k zatrpklému doživotí na vozíku. Možné je obojí.

Takže v katechizme katolíckej cirkvi k bráneniu samovražde nie je nič, teda minimálne priamo v sekcii o samovražde (https://katechizmus.sk/piate-prikazanie#samovrazda).

Ale keďže je tam samovražda označovaná v zásade ako objektívne zlo, a morálne správne je brániť zlu a bojovať za dobro, tak by som z toho vyvodil, že katolík má určitú povinnosť primeraným spôsobom samovražde brániť...

...když doplním předchozí, tak podle stejné logiky ( nemít právo na sebevraždu z Boží vůle) by jste mohl světskou mocí bránit i dalším hříchům proti Bohu, vč. těch nižších hříchů typu nevěra či neúcta k rodičům.

"Člověk je vlastníkem sebe sama."
To není jen nějaké nepodložené tvrzení. Je to fakt, který lze odvodit z podstaty člověka. Přirozené právo. Rothbard, Etika svobody. Kdo nevlastní sebe sama, je otrokem. Být otrokem je proti lidské podstatě.

Nevidím dôvod, prečo by človek musel vlastniť sám seba, aby nebol otrokom.

Stačí, že ho nevlastní nikto druhý (keď to vezmeme urzovským názvoslovím, buď sa ho nikomu nepodarilo homesteadovať, alebo v spoločnosti prevažuje dopyt po zákaze homesteadovania a vlastníctva človeka, či už presadený tržne alebo násilím).

Alebo, a to je snáď ešte jednoduchšie, stanoví sa axióm, že človek je niečo "viac" resp. iné než ostatné veci, a človek môže vlastniť veci, ale nie iného človeka. Tá "jednoduchosť" prevedenia všetkého na veci a vlastníctvo v ankapových teóriách je podľa mňa dosť samoúčelná...

Když tu operujete s tou přirozeností ve spojení s vlastnictvím, tak nepříjde Vám kromě přirozeného sklonu si věci hájit i přirozené to, že si lidé věci kradou? Tedy jednak v rámci možností (když technicky vzato můžou a zároveň když tam necítí vnitřní závazek nekrást) nebo pak i v rámci určitého zaběhaného postupu (různé formy kradení, vč. těch daní). Jen teda to uvádím proto, že přirozeností můžete obhájit i to, co vy zrovna moc nepreferujete.

A není to tak, že náš život se týká i našich předků a možná i potomků? Můžem zmařit to úsilí, co vložili do svých životů a přežití ti všichni před námi, díky nim tu jsme? Není ten život spíš služba nebo něco, o co, dokud můžem se máme starat jak nelíp to dokážem a snad to i předat dál, to znamená zařídit pokračování života v našich potomcích?

Sebevrazda je podle mne vrchol sobectvi a slabosti. Vzdy je lepsi zit zivot na hovno, nez zit zivot zadny. Na druhou stranu, kdo jsem ja, abych soudil druhe? Kdyz se chce nekdo zabit, at se zabije, je mi to "u prdele".