Listina zaručeného porušování svobod – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Snad nás omlouvá že zde ve Stokách planě mudrujeme v kolektivu. Nebo se máme hlásit na příjem pí Kučerové?
- Přesně tak. Jsem rád, že mí pražané mi rozumějí. Jen, úplně přesně, to kritérium je širší: není třeba mudrovat v kolektivu, stačí mudrovat skupinově. Stačí, že mudrování jedince, ať už se odehrává kdekoliv, je skupinové, tj. je rozpoznáváno jako chování příslušníka skupiny. Nejpříbuznější pojmy (nikoliv totožné), jsou biologické pojmy "in-group" a "out-group".
Diagnostikující psychiatr se vždycky ptá: "Je chování neskupinové, nebo ne?" Pokud je neskupinové ukazuje to na duševní nemoc; je tam ale ještě alespoň jedno vylučující kritérium. Pokud je skupinové, nemůže se jednat o duševní nemoc. Tato sociologická zákonitost je stejně neúprosná jako fyzikální zákony: platí vždy. Takže pseudofilosofování osamoceného jedince může být symptom schizofrenie, ale nemusí. Pseudofilosofování příslušníka skupiny nemůže, dokonce už z definice být tím psychiatrickým pseudofilosofováním – ač to v "definici" (správně "v popisu") není uvedeno, přece cítíte, že to tam mezi řádky je: že to tak Kučerová myslí nebo předpokládá – je to pseudofilosofování, ale není to to chorobné pseudofilosofování.
Důkaz, že neskupinovost je kritérium duševní nemoci má tyto implikace: 1. Je to důkaz neexistence duševních nemocí. Protože biologický jev nemůže mít sociologické, tj. ne-biologické kritérium 2. Vysvětlíte tím jak funguje psychiatrie 3. Jedná se o důležitý důkaz pro sociální teorii. Protože psychiatrické dění je vysvětlováno existencí skupin a osamocených jedinců. A víme, že něco nebyla skupina (LGBTQ+, voice hearers), třeba strašně dlouhou dobu a pak taková skupina vznikla. A my si můžeme klást otázky: Co se muselo stát, aby tato skupina začala být rozpoznávána jakožto skupina, tj. aby vznikla v sociologickém smyslu? Můžeme tak nahlédnout rovinu skutečnosti, kde se odehrávají děje zkoumané sociologií.
Proto se taky psychiatrií zabývali sociologové, například Erving Goffman. Pročpak se nezabývali neurologií? Proč je pro sociology zrovna psychiatrie tak přitažlivá? Z výše uvedených důvodů.
Psychiatři nenávidí, když se v psychiatrické praxi nějací intelektuálové (pohrdavý úšklebek) šťourají a dovolují si klást otázky jako, jak psychiatrická diagnóza vzniká: diagnostikují psychiatři něco biologického, nemoc, anebo diagnostikují sociální status osoby?
----------------------
DOKLADY:
A) Cyril Höschl: Směřování české psychiatrie na přelomu století
Totalitní stát si vždy promění represivní roli, kterou společnost v každém zřízení vůči nepohodlným šílencům prostřednictvím psychiatrie uplatňuje, v represi státní, ne-li politickou. Chápe pak psychiatrii jako svou samozřejmou služku, nikoli jako obor lékařství, který by bylo třeba rozvíjet, pěstovat a financovat. Tím vytvoří ve veřejnosti optický klam, že duševně nemocní jsou ti, které stát neprávem zavírá do svých psychiatrických zařízení, a že kdyby to nedělal, nebylo by duševních nemocí. Tomuto klamu podlehnou nejprve intelektuálové, zcela hluší a slepí k tomu, že duševní nemoce jsou v neztenčené míře i tam, kde se stát chová podstatně jinak.
zde: http://www.hoschl.cz/?pag=16&lang=cz

B) František Koukolík: Metuzalém: O stárnutí a stáří
str 82 Lze jen spekulovat, proč se Michel Foucault (1926-1984), označovaný za filosofa a psychologa, pustil kromě jiného do úvah o duševních nemocech. Není jisté, nepřispěli-li k tomu jeho homosexuální orientace.

C) Debata psychiatrů Ivana Davida a Jaromíra Maška "Transformace psychiatrie v ČR" v Debatním klubu.
9:10 Jaromír Mašek: …celkem mi vadí, pokud se někdo velice jakoby nevybíravě opírá do psychiatrických nemocnic, protože často to prostě není založeno na pravdě a je to spíš opravdu ta ideologie, která mi, musím se přiznat, vůbec není jasná, kde se to bere.

Ivan David: No, já si myslím, že to je taková, řekl bych, intelektuální výzva, vůbec se zabývat tím, kde se to… kde se to bere. Já neříkám, že jsem to… že jsem to objevil, že jsem tedy na stopě této… této záhadě, kde se to bere, ale některé kořeny jsou docela zřejmé.
Souvisí to jaksi s nechutí k institucím. Ta nechuť k institucím zase souvisí s tendencemi, které se objevily u intelektuální levice, zejména po druhé světové válce, kdy bylo takové přesvědčení takového vypjatého individualismu, že každý má tedy fungovat sám – dneska připisovat tyto tendence levici se zdá být bizarní, ale je to tak – a bylo takové přesvědčení, že je potřeba podporovat jinakost, i když tehdy se to slovo ještě nepoužívalo, a že vlastně ta snaha ty lidi léčit jim bere jejich individualitu a jejich možnost žít jako nestandardním životním stylem. Ty duševní poruchy se pokládaly za vlastně určitou formu odporu proti společenským normám, což bylo vnímáno jako velmi pozitivní, že se někdo bouří tím, že žije v nějakém přístřešku jaksi z větví na okraji města, takže tím vlastně jako bourá ten zkostnatělý buržoazní systém. Takže byly to tyto bizarní myšlenky.
A k nim je potřeba ještě připočítat myšlenky, že vlastně duševní poruchy neexistujou, že jsou pouhým výmyslem, že… že vlastně… že vlastně si je vymysleli lékaři, kvůli svému prospěchu, aby mohli… mohli jaksi týt z těch pacientů, kterým se snaží nasugerovat, že mají nějakou chorobu, vnucují nemocným diagnózy, psychiatrizují, medicinizují společnost, a z toho žijí, a proto mají zájem na udržení těch institucí, které jsou totalitního rázu. Jo, čili to jsou… to jsou levičácké hloupé řeči, které nicméně dodnes mají jaksi velkou oblibu u určitých skupin lidí a já jsem byl překvapen, že tyto teorie, např. kanadského sociologa Goffmana, jsou stále základem při vzdělávání některých oborů na filosofické fakultě apod., ačkoliv se ukázalo, že ty jejich teze jsou nesmyslné.
zde https://www.youtube.com/watch?v=yz7QWk21TWM 9-16

-----------------------------------------------------------------------
POZNÁMKY
1. Všimněte si, že podle Höschla není psychiatrická represe, tj. represe kterou společnost v každém zřízení vůči nepohodlným šílencům prostřednictvím psychiatrie uplatňuje represí politickou, a dokonce ani státní. Tak jakou represí teda je? Medicínskou?
Pokud represe není politická represe ani státní represe, tak už zbývá jen náboženská represe…
2. Též si všimněte užitého jazyka: "Totalitní stát si vždy promění represivní roli, kterou společnost v každém zřízení vůči nepohodlným šílencům prostřednictvím psychiatrie uplatňuje, v represi státní, ne-li politickou."
- Společnost uplatňuje represivní roli čeho? Zjevně psychiatrie. Höschl tedy napsal, že "společnost uplatňuje represivní roli psychiatrie prostřednictvím psychiatrie". Proč napsal takový nesmysl? Höschl tím sugeruje, že ve společnosti je nějaká jiná instituce než psychiatrie mající "represivní roli", a že represe této jiné instituce je pouze "uplatňována prostřednictvím psychiatrie". Taková "jiná instituce" ale zjevně neexistuje, a rozhodně neexistuje v "každém zřízení". Höschl si tak nad skutečností psychiatrického násilí krásně rétoricky umyl ruce: zdroj psychiatrické represe je někde jinde – tato represe vzniká v nepecifikovaném "někde jinde", v psychiatrii jen jen uplatňována.
Zbavena rétoriky zní věta takto: "Totalitní stát si vždy promění represivní roli psychiatrie uplatňovanou v každém zřízení vůči nepohodlným šílencům v represi státní, ne-li politickou."
Postavme věty vedle sebe:
R1: "Totalitní stát si vždy promění represivní roli, kterou společnost v každém zřízení vůči nepohodlným šílencům prostřednictvím psychiatrie uplatňuje, v represi státní, ne-li politickou."
R0: "Totalitní stát si vždy promění represivní roli psychiatrie uplatňovanou v každém zřízení vůči nepohodlným šílencům v represi státní, ne-li politickou."
Höschl, přední český intelektuál (Ha, Ha, Ha!), se takhle nesmyslně vyjádřil, dokonce v psaném projevu, jen proto, aby se vyhnul přiznání, že psychiatrie má represivní funkci, tj. že je instucí sociální kontroly.

Ale to je jistě jen náhoda. Jistě to není proto, že Höschl odmítá vyslovit, že psychiatrie má represivní funkci – a je schopen kvůli tomu dělat úplné rétorické psí kusy, jak pozorujeme – proto, že se nesmí mluvit o tom, že psychiatrie je instituce sociální kontroly, protože kdyby se o tom mluvilo, psychiatrie by mohla začít být rozpoznávána jako instituce sociální kontroly, což se nesmí stát, protože kdyby psychiatrie byla rozpoznávána jako instituce sociální kontroly, bylo by jasné, že tato sociální kontrola postrádá ospravedlnění.