Studio Svobodného přístavu: Deflace, ABCT, úroky a fiat money – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Pokud jste kvůli Koronaviru doma, tak tu máte nějaké e-knihy na čtení:

https://www.bawerk.eu/clanky/recenze-knih/novinky-v-publikacich.html


* DEMOKRACIE, BŮH KTERÝ SELHAL - VÝBĚR (HANS HERMANN HOPPE)

* LUDWIG VON MISES-ZÁKLADY (MURRAY N. ROTHBARD)

Toto je ještě také dost zajímavé:

- https://www.bawerk.eu/clanky/texty-jinych-autoru/trhy-versus-socialismus--proc-jihokorejske-zdravotnictvi-prekonava-italske-stran-covidu-19.html

- https://www.bawerk.eu/clanky/texty-jinych-autoru/soukroma-vlada-v-janove.html

Hynku, vážně Ti to není trapné? Chápu, že si chceš u mě dělat reklamu; a klidně to dělej.
Ale fakt musíš měnit nick? Stejně všichni vědí, že jsi to Ty.

To je vtipné:) Když už tak je to reklama autorů těchto knih a článků! Odkazy na své články sem stejně dávno nedávám! Ale klidně to smaž jestli ti autoři vadí. Pravidla stran nicků tu nemáš, tak nevím, proč nemohu použít nějaký vymyšlený nick. Ale dobře, už vás tu nechám, když se to nelíbí. Má úcta. Vlastně spolu moc společného ani nemáme.

Já myslel, že to byl nějaký Hynkův špílec. Ale tohle...?

To je vhodná četba v zimě či na podzim,
na jaře doporučuji ke čtení budto porno, nebo

https://www.databazeknih.cz/knihy/pu-a-tao-35854

fandové deflace, spojte se!

za posledních 200 let vyzdvihl inflační systém miliardy lidí z chudoby

https://inflationdata.com/Inflation/Inflation_Rate/HistoricalInflation.aspx

deflace je vždy spojena s ekonomickou krizí, viz 1929 a následující roky

ono to prostě dává smysl, stačí selský rozum. pokud můžete peníze zhodnotit tím, že je necháváte v peněžence, nikde se pořádne neinvestuje, že. nic vás k tomu netlačí. a tím, že se prachy někde válí, se žádná hodnota nevytvaří.

Ne, deflace není vždy spojena s ekonomickou krizí; ekonomické krize jsou způsobeny právě touto příkazovou ekonomikou a fiat money.
Deflace naopak byla na počátku toho pokroku, o kterém mluvíte.

A konecně ten Váš argument na konci vyvracím hned na začátku toho videa.
Nejvíc miluju lidi, kteří s argumentem naloží tak, že ho prostě vyignorují; něco se dozvědí včetně zdůvodnění, které se neobtěžují zpochybňovat, jen prostě napíší opak a doufají, že to překřičí xDD

tvoje nepodlozeny tvrzeni mam u prdele, sam si rikal, ze by sis syslil prachy nekde v penezence a tak by to delala naprosta vetsina lidi

empirie > nepodlozeny tvrzeni (jeste si vlastne protirecis v celym videu)

O empirii tam právě také mluvím.
A to držení peněz nepopírám; akorát tam vysvětluji, že to neznamená ochlazování ekonomiky, protože když odložím spotřebu o rok, tak dnes nakoupí ti, kdo před rokem odložili spotřebu o rok.

To by bola veľká chyba, keby marxistický bawerk nevyužil dúchadlá propagandy vo vlastný prospech. Len sa hádajte súdruhovia, kto sa stane záchrancom sveta pred imperialistickým chrobákom.

Najvážnejší problém nastáva, keď rôznym porovnávačom nijako nechýba a ani nevítajú voľný trh vo výbere stanovísk k etatistickým výmyslom o pandémii.

Nebudete schopní vydržať to, čo príde, neuvidíte a nebudete vedieť, čo sa deje, pretože prichádza koniec a samotná slepota je tým koncom. Sú slepí a preto zahynú, zahynú, pretože sú slepí. Dobrovoľná slepota, žitie v ilúziách, naslúchanie príjemných lží. Riešite, čo neexistuje a pritom by ste sa mali sústrediť na vlastnú správu. Disponujete niečím, o čom ani neviete, že to máte, ani to nehľadáte, ani vám nechýba, ale je niekto, kto má o ten objekt veľký záujem. Je to jediný majetok, ktorý vlastníte, a možno ste ho už predali.

Neexistuje vírus, nikto neumiera, žiadne nemocnice nie sú ohromené, ale prázdne. Vláda nepotrebuje jestvujúci zvláštny vírus, postačí použiť falošné správy a opakovať a strašiť a davy všetkému uveria.
Najzákladnejšia otázka vyvstala, prečo veria vládnym klamstvám? Pretože nenávidia pravdu a preto si obľúbili lož, neuverili pravde a preto nebudú spasení.

zapomněl sis vzít prášky, schízo

Ne, všechny srny nejsou zlé


Například naše srny. Srny u nás doma. Musel bych lhát, kdybych řekl, že všechny srny musí být potvory. Jsou i srny hodné a ty já mám docela rád. Nemám rád ale zlé srny, ty kazí těm hodným pověst a to se mi nelíbí.

Viděl jsem pár srn, jak se snažily zpřelámat sousedovi vaz ve hřbetě. Náš soused je známý tím, že ho všechno zajímá. Moc ho zajímá, když třeba někdo staví plot. To se pak do všeho plete a každému by chtěl radit. Srny přišly v podvečer k jeho stavení a o něčem se před jeho vraty dohadovaly. Znáte to, ten sýpavý hlas srn, když se chtějí hádat, ale nesmí tak moc křičet, aby je nikdo neslyšel. Takové to... "neboj se, nic se nám nestane, nikdo nás neuvidí"... Jedna z těch srn se zdráhala a ta druhá byla asertivní srna. Chvíli se té druhé srně smála a posmívala se jí, že se bojí. Ta druhá měla strach, ale zase nechtěla, aby si o ní někdo myslel, že je "srna strašpytel". Nakonec se tedy nechala přemluvit, bylo ale na ní vidět, že jeto citlivá srna.

Sousedova silueta se začala rýsovat za jeho oknem, nejdříve byla nezřetelná a sotva ji nebylo vidět, ale já věděl, že je to soused a že zrovna jde z kuchyně do obýváku, kde má okno. V kuchyni okno nemá a proto z něj nemůže očumovat, takže šel do obýváku. Kdo toho souseda nezná tak by si klidně mohl říct: To nemůže být jeho silueta, ten je určitě v kuchyni a kouká se tam z okna. Za chvíli už soused byl u okna a nikdo nemohl mít pochyb, že to on není, navíc když si po chvíli civění na srny v jeho pozemku poodhrnul záclonu a přitiskl čelo na tabulku okenního skla. Musel jsem se zasmát, řekl jsem si pro sebe: "Kdyby mu teď povolili kličky u okna, tak by vypadl z okna jak malé děcko." Soused ale okno měl dost dobře zavřené a proto se mohl čelem opřít o sklo tak moc, aby neprasklo sklo a né aby tou silou nepovolili okenní kličky.

Srny už byly u jeho domu, nesly si na hřbetě zelený pytel. Říkal jsem si na co pytel, ale jistě ho na něco potřebovaly a tak ho nesly. Ty srny už se na sebe smály a bylo vidět, že už jsou opět kamarádky, ani stopa po hádce. Srny svorně přišly až k rohu domu, soused si mohl vyvrátit oči. Sundaly ze hřbetů pytle a rozsypaly z nich hrách. A začaly jančit. Ale jak! Jako medvědi v cirkuse, jezdily po tom hrachu jak po ledě, to bylo něco. Soused se smál, až se za břicho popadal, všichni jsme byli v ten okamžik šťastní. Srny, soused i já. Srny se kutálely po hrachu jako švestky. Kutálely se na rohu a soused na ně mohl vidět, měl ale krk natažený na maximum a bylo to tak akorát. Pak ale přišlo něco, co jsem nečekal, co mě strašně překvapilo. Srny měly toho hrachu dost, no vždyť ho měly celé dva pytle. Dost hrachu bylo i za rohem domu, kam už soused nemohl dohlédnout. Srny na sebe zamrkaly a odkutálely se tryskem za roh, soused je chtěl vidět i za rohem, toť se ví, no vždyť to byly zábavné srny. Nevěděl ale, že má krk nadoraz, zapomněl na to v té zábavě jako na smrt. To ty srny chtěly. Čekal jsem strnulý co se bude dít a začaly se mi třást ruce. Srdce se mi rozbušilo. Stalo se to, co se stát nemělo. Soused otočil krkem ještě o přímý úhel, to znamená, že po sečtění to dělalo úhel plný. To jeho krk nevydržel a prasknul. Soused se svalil z okna jako špalek, skoro jsem se rozbrečel.

Srny vykoukly zpoza rohu, pak sebraly prázdné pytle a kradmo se plížily k vratům. Rázně jsem otevřel okno a křikl: "Jedeš, hajzle!" Do srn jako když střelí, pelášily k lesu jako o život. Chvíli jsem jen tak seděl a pak jsem si řekl pro sebe: "Tak tohle hodné srny nebyly." Pořád ale věřím, že na světě jsou i hodné srny, možná jsem jen takový naivka.

Souhlasím s tím, že argument v podobě "odkládání nákupů" není úplně přesvědčivý a mnohdy lze prokázat, že je v některých případech nesprávný. Současně je ale zcela nesmyslný i Váš argument založený na neškodnosti jednorázového odložení spotřeby např. na 1 rok. Ten argument považuji za zcela absurdní, protože po ročním zastavení např. 50% produkce za rok nezůstane "kámen na kameni". Dalo by se to přirovnat tvrzení, že když člověku zastavíte krevní oběh na hodinu tak se mu nic nestane, protože po hodině se mu ten oběh obnoví a vše bude zase v pohodě. Problém této Vaší argumentace je ale také v tom, že počítá pouze s odložením spotřeby na základě vlastního svobodného rozhodnutí (můžu omezit spotřebu, ale nemusím). Probléme totiž nastává v okamžiku, pokud jsou spotřebitelé okolnostmi donuceni(!) k omezení spotřeby, ačkoli by velmi rádi spotřebovávali jako dřív! Tomuto případu se věnuji níže.

Pokles cen není sám o sobě principiálně škodlivý. Důležité je se podívat na to, co je příčinou poklesu cen daných komodit a služeb. Pokles cen může být projevem např. růstu efektivity výroby, kdy v konkurenčním prostředí klesají výrobní náklady, aniž by klesaly příjmy zaměstnanců a zisky producentů. Příkladem budiž např. právě zmíněný trh se spotřební elektronikou. Taková situace prospívá všem a není zde prostor pro nalezení nějakého negativního vlivu daného vývoje.

Pokles cen ale může způsobovat pokles kupní síly poptávky doprovázený růstem nebo stagnací produkce. V takovém případě se dostává ekonomika do problému a indikátorem těch problémů je deflace (ve smyslu pokles cen). Tato situace (na rozdíl od poklesu cen v důsledku růstu efektivity produkce) naopak nevyhovuje nikomu. Producentům se snižují tržby a zisky, ale nominální výše jejich závazků (např. vůči bankám) zůstává stejně vysoká. Nižší poptávka vede k nižší produkci, to vede k propouštění zaměstnanců, jejichž kupní síla se dále oslabí. Oslabení kupní síly vede k dalšímu omezení spotřeby, dalšímu snížení produkce a dalšímu propouštění. Tento pohyb v sestupné spirále se zastavuje stejně špatně jako pohyb ve spirále vzestupné (v případě hyperinflace).

Faktem tak zůstává, že škodlivá je jak vysoká inflace, tak i deflace, což asi není v rozporu s Vašimi závěry. Co je ale podstatné je zásadní asymetrie ve způsobech, jakým se čelí nastalým nerovnováhám v ekonomice, které se projevují inflačním nebo deflačním pohybem cen. V případě inflačních tlaků je možný růst úrokových sazeb v podstatě donekonečna. Avšak v případě deflačních tlaků je manévrovací prostor značně omezený (prostor se nachází mezi aktuální úrokovou sazbou a nulovou sazbou. Důvodem této asymetrie není nic jiného, než existence hotovosti, která je úročena 0% p.a., takže jakékoliv záporné úrokové sazby povedou k výběrům hotovosti z bank, což je stav který ekonomiku v krizi naopak dorazí namísto, aby jí pomohl. Proto centrální banky tak úzkostlivě hlídají ten svůj inflační cíl, který je drží v určité bezpečné zóně před onou nulovou hranicí, kde již ztrácí možnost reálně danou nerovnováhu odstranit. Ano, tento způsob udržení ekonomické stability může mít své náklady, jež jsou však neporovnatelně nižší oproti situacím, jejichž vážnost by indikovala vysoká deflace. Tímto způsobem je řešena ona asymetrie, kterou přináší existence hotovosti.

K penězům. Současné peníze nejsou principiálně inflační. Současné účetní peníze umožňují stejně pokles objemu peněžní zásoby (peněžní deflaci - kontrakci), jako umožňují růst peněžní zásoby (peněžní inflaci - expanzi). Jestli budou současné peníze inflační nebo deflační závisí na tom, zda je uspokojená poptávka po úvěrech vyšší než objem aktuálně splácených úvěrů a o tom rozhodují dlužníci a banky. Převis poskytovaných úvěrů nad splácenými je dán ekonomickou aktivitou obyvatelstva a firem, nikoliv samotným principem fungování účetních peněz. Proč je pro bezpečné a stabilní fungování ekonomiky dobrá nízká inflace, vysvětluji níže.

Ano existují již ze své povahy deflační peníze (např. zlato, či obecně komoditní peníze), které za běžných podmínek principiálně vedou k deflaci (cenovému poklesu). Ano. Problém inflačních peněz spočívá v horších podmínkách pro střádaly, kterým se jejich úspory mohou (nemusí) znehodnocovat (pokud je úrok nižší než inflace). Deflační peníze zase naopak umožňují bezpracný a bezrizikový zisk v podobě zhodnocování toliko držených peněz. A zde se vracíme k původnímu argumentu "odkládání spotřeby". Podle mne je poměrně přesvědčivé tvrzení, že účetní peníze s cílovou inflací např. okolo 2% budou rozhodně méně motivovat ke spoření a tedy omezování spotřeby zbytných věcí (nikoli jen jejímu odložení na určitou dobu!), než bezrizikově a bezpracně se zhodnocující deflační peníze. Jinými slovy do určité míry lze tvrdit, že ekonomika si s určitou pravděpodobností povede hůře v prostředí deflačních peněz, než v prostředí peněz účetních (aktuálně mírně inflačních), neboť ekonomika je prostředím, v němž spotřebitelé uspokojují své potřeby a přání.

Čím více spotřebitelé poptávají tím více mohou producenti na prodeji své produkce vydělat. Většina spotřebitelů jsou zároveň zaměstnanci producentů, kteří čím více vyrobí, tím více si vydělají a mohou tak navýšit svou spotřebu a poptávku, což využijí opět producenti. A ocitáme se ve spirále, která je opakem deflační spirály a na rozdíl od deflační i hyperinflační spirály, tato "spotřebitelsko-producentská" spirála je oním kýženým cílem fungování ekonomiky, kdy roste životní úroveň všem (spotřebitelům i producentům). Paradoxně v takové rovnovážně se vyvíjející situaci moc nezáleží na tom, jestli ceny stabilně mírně rostou nebo stabilně klesají, nebo kolísají. Opět opakuji, že mírný růst cen je žádoucí pouze z důvodu asymetrie možností, jak ovlivnit případné přehřátí nebo ochlazení ekonomiky.

Prezentoval jste svou teorii o signálech v podobě výše úrokových sazeb a jejich vazby na úspory. Ten koncept mi nepřijde přesvědčivý, a to z toho důvodu, že pokud lidé mají naspořeno, neznamená to automaticky, že ty úspory budou právě teď utrácet a už vůbec ne za produkt, který chci nabízet. To, že někdo má vysoké úspory svědčí spíše o tom, že moc neutrácí a Vy dovozujete opak, tedy že existence vysokých úspor je indikátorem toho, že najednou se ze spořivců stanou marnostratníci, co začnou utrácet. To fakt nebude fungovat.

Mnohem praktičtější mi přijde sledovat ceny. Když ceny rostou, značí to, že lidé mají dost peněz (nemyslím tím úspory), které navíc i utrácí(!). Lepší je tedy podle mne následující schéma: růst cen = sílící poptávka (a/nebo slábnoucí produkce) = signál pro investice do produkčních kapacit zboží/služeb, jejichž ceny rostou. A současně klesající ceny = slábnoucí poptávka (a/nebo nadměrně rostoucí produkce = neinvestovat do dalších produkčních kapacit zboží, jehož ceny klesají. Zde je samozřejmě výjimkou pokles cen díky technologickému pokroku, což je samozřejmě naopak signál k investicím do nových technologií. Takže užitečnějším a hlavně adresnějším signálem jsou podle mě ceny daného produkovaného zboží, či služeb, nikoliv všeobjímající úrokové sazby. Proto se taky soudobá ekonomická kalkulace (resp. investiční rozhodování) obejde bez znalosti skutečně tržní úrokové míry, založené na poměrech na trhu s penězi (nabídka úspor vs poptávka po úvěrech). Trh s úsporami, kde by nabídku tvořili střádalové a poptávku tvořili úvěruchtivé subjekty dnes neexistuje, proto ani neexistuje tržní úroková míra v tomto smyslu, že by se jednalo o indikátor úrovně úspor.
Zjednodušeně řečeno: v současnosti úroková míra odráží pouze minulé reakce centrální banky na budoucí očekávaná vývoj cen spotřebního koše. Mimochodem Vaše teorie o tom, jak lidé nechtějí držet inflační peníze a tím způsobují nižší úrokové sazby, je úplný nesmysl. O výši úrokových sazeb držitelé peněz vůbec nerozhodují (ani nepřímo). Ti, co chtějí spořit peníze se musí v podstatě akceptovat úrok, který je jim nabídnut. O tom, že by to mohli nějak pro ně pozitivně ovlivnit, nemůže být řeč.

Nicméně správný je Váš závěr, že krize vznikají tím, že lidé nemají dost peněz na to, aby nakoupili všechno to zboží a služby které vyrobí producenti (na čemž se zhusta jako zaměstnanci podílí). Nedostatek peněz ale nezpůsobuje ČNB tím, že drží nízké sazby a tím dává podnikatelům chybný signál. Uvedená situace nedostatečné kupní síly nastává zcela přirozeně (a nijak to morálně nezpochybňuji) v důsledku toho, že zaměstnanci získávají v peněžním vyjádření postupně menší a menší podíl na tom, co společně s producenty (jejich zaměstnavateli) produkují. To co nedostane zaměstnanec zůstane producentovi, který v určité kritické fázi může udělat tu chybu, že investuje do rozšíření výroby v okamžiku, kdy poptávka (zaměstnanci obdobně se chovajících producentů) už si tu další spotřebu nemůže finančně dovolit. Nějakou dobu to budou spotřebitelé dohánět spotřebitelskými úvěry, aby nakonec dosáhli maximálního úvěrového limitu a pak už nepomůže nic. Čili ano, za krizi může nedostatečná kupní síla poptávky v kombinaci s nadměrnými produkčními kapacitami, ale nemůže za to jakýsi chybný signál v podobě výše úrokových sazeb. Jde o zcela přirozenou a v podstatě nevyhnutelnou součást bytí v kapitalistickém prostředí (nevykládat tak, že tímto kritizuji kapitalismus, protože tak to není). Samozřejmě, že tak jak ten proces popisuji, to ani zdaleka není vyčerpávající, takže se nesnažte hledat výjimky, které budou pouze potvrzovat toto základní pravidlo.

Přes výše uvedené souhlasím se základní tezí, že vývoj ekonomiky ovlivňuje (zásadně) peněžním systéme, ve kterém ekonomika funguje. Díky účetním penězům máme od roku 1971 (definitivní opuštění zlata jako měnového kovu) daleko delší a intenzivnější období růstů, které občas zasáhne nějaká ta krize, jejíž následky nejsou zdaleka tak devastující, oproti krizím z dob komoditních peněz (poslední z nich byla Velká krize z 30 let). O příčinách krizí lze sáhodlouze diskutovat a často se bude stávat, že částečně bude mít pravdu více diskutujících, byť se značně nesourodými názory (viz má poznámka o ne zcela vyčerpávajícím podání dané věci z mé strany). Důležitý je ale výsledek, jakého dosáhne ekonomika. Ve finančním systému založeném na účetních penězích je možné krize nejen velmi efektivně řešit ale i jim předcházet. Jediné, co tomu v praxi občas brání, je to, že doposud spousta ekonomů přemýšlí v rámci, který je aplikovatelný pouze v prostředí komoditních peněz (které nás již snad definitivně opustily) a nikoliv v prostředí současných peněz účetních.

Připusťme, že tržní úrokové sazby v prostředí komoditních peněz (kdy banky mohou půjčit jen ty peníze, které střádalové do banky nejprve vložili a pak bance poskytli k úvěrování podnikatelů) by byly skutečně lepším indikátorem pro investiční rozhodování než cenový vývoj zboží a služeb, což si vzhledem k výše uvedenému nemyslím. Ale připouštím, že v prostředí komoditních peněz by měli všichni o jeden tržní indikátor ve svých kalkulacích navíc. Připouštím také, že uvedená možnost lépe ekonomicky kalkulovat by pravděpodobně také vedla ke stabilnější ekonomice méně zkoušené vážnými krizemi. Ale jako vždy a všude, i zde platí něco za něco. :-) O něco lepší schopnosti ekonomické kalkulace podle mne ani zdaleka nevyváží přínos prostředí účetních peněz, které prakticky jen s velmi malým omezením zcela pružně reaguje na potřeby ekonomických subjektů financovat svou produkci nebo spotřebu. Stejně tak ona údajná výhoda lepší kalkulace nijak nevyváží prakticky bezmeznou schopnost státu zahraňovat ekonomiky v ekonomických ale i jiných krizích.

Kruciální otázka tak zní: jsme ochotni vzdát se pružné nabídky účetních peněz, která umožňuje daleko delší a rychlejší růst ekonomiky a poskytuje státu schopnosti a nástroje k záchraně ekonomiky v krizi, jen za cenu jakési údajně přesnější ekonomické kalkulace, jejíž jediným přínosem by bylo údajné předcházení krizím, které jsme navíc ve světě účetních peněz schopni efektivně řešit, reps. jim předcházet? Za mě je odpovědí zcela jasné NE.

Asi je možné, že svět používající komoditní peníze by byl spravedlivější než současný svět účetních peněz (ve smyslu, každý má je to, co si poctivě vydělal) a přehlednější ale všichni (včetně bohatých i těch nejbohatších) bychom dnes byli spravedlivě dramaticky chudší!!! To co se připisuje 100% kapitalismu s komoditními "nefalšovatelnými" penězi, tedy že v něm si polepší všichni včetně těch nejchudších, platí. Avšak mnohem intenzivněji to platí v případě kapitalismu (byť ne 100% tržním kapitalismu) v prostředí účetních peněz.

Na mou reakci na část Vaší přednášky o tom, jak by měly fungovat banky a vklady se ještě můžete těšit. :-)

Urza tvrdí, že banky mohou platit klientům úroky z běžného účtu, jen protože banky klienty někde nějak nepozorovaně podvedou. Podle Urzy by bylo naopak namístě, aby klienti bance za vedení běžného účtu platili poplatek, aniž by zároveň dostávali nějaký úrok.

Uvedené názory krásně ilustrují, jak Urza mluví o něčem, o čem má jen velmi mlhavé a navíc zcela nesprávné informace. Banky k tomu, aby platili klientům úrok z peněz držených na běžném účtu nemusí nikoho samozřejmě podvádět. Banky neplatí klientovi úrok za to, že svěřil bance své peníze, které banka eviduje na jejich běžném účtu. Banka s těmito penězi nemůže nijak disponovat. Ve skutečnosti je to tak, že banka peníze, které nyní drží klient na běžném účtu, půjčila nějakému dlužníkovi DŘÍVE, než se tyto peníze dostaly na klientův běžný účet. Je to otázka pořadí, v jakém ty kroky probíhají. Peníze, které aktuálně drží klient na běžném účtu velmi pravděpodobně vznikly tak, že nějaká banka je v minulosti půjčila nějakému dlužníkovi a teprve následně tyto peníze připluly na onen běžný účet. Od doby, kdy ty peníze byly půjčeny bankou dlužníkovi, dlužník platí bance úrok z úvěru a banka platí úrok klientovi, který aktuálně dané peníze drží na své běžném účtu. V každém okamžiku si tedy banka může dovolit platit úrok z peněz ležících na běžných účtech (přesto, že těmito penězi už nemůže disponovat). Peníze, které banka vytvořila jejich půjčením dlužníkovi jí nesou úrok z něhož pak banka platí úrok z peněz ležící klientům na běžných účtech. Banka samozřejmě inkasuje vyšší úrok od dlužníka, než banka platí držitelům běžných (či termínových) účtů. Banka z rozdílu mezi bankou přijatými a bankou placenými úroky zpravidla financuje ztráty způsobené nesplácením úvěrů některými dlužníky. Nikdo nikoho tedy nemusí podvádět a vše může fungovat poctivě, jak má. Celý Urzův omyl spočívá v premise, že klienti bankám půjčují své peníze a banky s nimi disponují, přičemž v případě běžného účtu je tato dispozice prakticky vyloučena a banka tak nemá jak získat výnos z těchto peněz, z kterého by platila úrok z peněz na běžných účtech). Opak je však pravdou. Klienti bankám nepůjčují peníze. To banky půjčují klientům peníze, které před jejich půjčením neexistovaly a od tohoto okamžiku mají banky taky úrokový příjem od dlužníka, a z tohoto příjmu hradí úroky držitelům takto již dříve vytvořených peněz.

Vidím, že Urzu svět peněz fascinuje, a to i přestože je chápe úplně špatně. Pokud pochopí jak fungují ve skutečnosti, bude fascinován asi tak 10 x více, než je teď.

Další Urzův zásadní omyl spočívá v tom, že se domnívá, že banky nemohou vyplatit všechny peníze, které jsou na běžných účtech proto, že banky tyto peníze už půjčily svým dlužníkům a tak je nemají k dispozici. Ano, platí že banky svým dlužníkům v minulosti půjčily drtivou většinu peněz, které nyní leží na běžných účtech. Klíčové je ale to, že se tak stalo ještě předtím, než se tyto peníze dostaly na účet klienta, kterému nyní banka platí úrok z peněz ležících na běžném účtu. Tato skutečnost ale není žádnou překážkou k tomu, aby banky vyplatili klientům v hotovosti všechny peníze, které leží na běžných účtech.

Při výběru peněz z běžného účtu totiž nedochází ke skutečnému výběru bezhotovostních peněz, které ani fyzicky vybrat nejdou (jsou to čísla v účetních knihách). Při "výběru" peněz z běžného účtu dochází ke změně formy peněz (z bezhotovostní na hotovostní) a také původu daných peněz. Všechny existující peníze (až na pár nepodstatných výjimek) vznikly v obchodních bankách jako bezhotovostní peníze připsané na peněžní účty nebankovních klientů bank. Při "výběru" peněz z běžného účtu v hotovosti dochází k tomu, že obchodní banka si půjčí potřebnou hotovost (bankovky a mince) od centrální banky proti kolaterálu, kterým jsou zpravidla státní dluhopisy. Takto získanou hotovost banka vydá klientovi, který nyní drží v ruce peníze emitované centrální bankou (došlo ke změně formy i původu peněz). Předtím držel klient na běžném účtu bezhotovostní peníze vytvořené obchodní bankou a po výběru drží hotovostní peníze emitované centrální bankou.

Nemožnost bank vyplatit všechny vklady v hotovosti tak nespočívá v tom, že by banka peníze, které měla držet na běžných účtech klientů, někomu půjčila. Skutečnost je daleko prostší. Objem peněz, které mohou všechny banky vyplatit v daný okamžik v hotovosti je v zásadě dán objemem státních dluhopisů držených bankami. Jakmile banky vyčerpají zásoby státních dluhopisů, které mohou poskytnou centrální bance jako kolaterál proti půjčce hotovosti, končí jejich schopnost měnit peníze ležící na běžných účtech na hotovost emitovanou centrální bankou a tím i jejich měnit bezhotovostní peníze na hotovost, kterou by vypláceli klientů. Je to prosté.