Studio Svobodného přístavu: O centrálním bankovnictví s Mojmírem Hamplem – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Nejprve děkuji za obsáhlou odpověď, které si velmi vážím a oceňuji čas, který jste na jejím sepsání musel strávit. Klobouk dolů.

„Dá se tedy říci, že skutečným věřitelem státu je vždy aktuální držitel peněz, na kterého byly převedeny peníze, které vznikly v okamžiku, kdy si je stát půjčil od banky.“ – pokud by se jednalo o onen státní úpis, kterým by daný subjekt měl nárok na úrok, tak by to bylo i z mého pohledu realitou. Jenže, pokud se nepletu, stát inkasuje zaměnitelné bankovky (dominantně jen zůstatek na účtu) a tak informace o tom, že se někdo stává oním skutečným věřitelem státu, protože drží tuto emisi bankovek, není do těchto peněz nijak propsána a informace s první útratou jako takovou zaniká. Pokud by se platilo státním dluhopisem, pak by se dodavatel mohl rozhodnout, zda chce akceptovat příslib úroku v budoucnu a nebo zda chce peníze nyní.

Což by mohlo elegantně řešit problém půjček i v BTC systému. Nemám nyní ty BTC, ale sepíšu s vámi smlouvu, ve které se zavazuji za odebrané zboží a služby zaplatit v budoucnu. Tento úpis by šel použít jako cenný papír k úhradě s další stranou, pokud by tato strana obchod akceptovala. V době splatnosti by pak daný subjekt došel pro splacení dluhu a zhodnocení. Pokud by byl dlužník nesolventní, pak by o jeho dluhopisy nebyl zájem a nikdo by je neakceptoval. Pokud by proplatil svůj dluh včetně zhodnocení, stoupl by na důvěryhodnosti a jeho dluhopis by byl tímto o něco více atraktivní, protože krom obávané deflace by nabízel i úrok. Dluhopis by mohl být formulován i tak, že nemusí být splacen peněžně, ale například zbožím v definované kvalitě a hodnotě. Tím by se zúžil okruh subjektů ochotných takový dluhopis přijmout, na druhou stranu, pro některé by mohlo být právě pro nabízené zboží a služby velmi atraktivní daný dluhopis mít v portfoliu.

„Také z tohoto důvodu si banky nechávají onu úrokovou marži, kterou financují mimo jiné i dopady selhání dlužníků.“ – chápu a dává to smysl.

„Avšak z ekonomického hlediska je skutečným věřitelem dlužníků držitel peněz, které leží na vkladovém účtu v bance.“ – což při změně na hotovost informačně zaniká a dále pak záleží na typu účtu a jeho úročení, což u běžných účtů bývá kladná nula (oproti inflaci bohužel záporné jednotky procent – pokud se plní inflační cíl).

„Tato diskrepance je pozůstatkem nesprávné představy, že banky půjčují dlužníkům své vlastní peníze. Banky by tedy správně měly vymáhat nesplácené dluhy jménem skutečných věřitelů, tedy držitelů příslušných vkladů, které ale mohou dávno být převedeny do jiné banky. Takové právní řešení by bylo ale velmi komplikované a prakticky nerealizovatelné.“ – tuto představu jsem nikdy neměl, banka, byť své peníze jistě má, hospodařila s vklady svých klientů a půjčovala jejich peníze za předem s nimi dohodnutých podmínek (na jak dlouho, do čeho, je mi to jedno/nízké/vysoké riziko atp). Ze sníženého vkladu o půjčku se u klienta udělal záznam, komu kolik a za jakých podmínek půjčil a dlužník měl záznam kolik komu a za jakých podmínek má splácet. Kam pak šly ony peníze bylo bance upřímně jedno. I ona si na daném riziku přihodila nějaké zhodnocení pro případnou sanaci špatného úvěru.

„V tomto místě raději končím, abychom se nepustili příliš hluboko do tenat bankovního/peněžního prostředí. :-)“ – chápu a ještě jednou děkuji za velmi obsáhlý vhled. Potlesk.