Studio Svobodného přístavu: O centrálním bankovnictví s Mojmírem Hamplem – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

„Pořád zapomínáte na to, že peníze jsou prostředek směny“ – nezapomínám. Vy zas z mého úhlu pohledu ignorujete žádoucí vlastnost peněz, a to je uchovatel hodnoty pro možnost odložení spotřeby. Fiat měna tuto vlastnost plánovaným znehodnocováním přímo podrývá.

„I v případě účetních peněz tedy směňujete něco, co už někdo vytvořil za něco co už někdo vytvořil.“ – vezmu si půjčku, vzniknou nové peníze. Co jsem vytvořil (krom slibu), že se to směňuje něco za něco? Tento slib je nerozlišitelný od již vytvořených hodnot, protože ty bankovky i zůstatky na účtu vypadají stejně. Nerozlišitelně. Takže mohu směňovat tak, jak jste naznačil penězi, co jsou již nějakou dobu v oběhu. U nových peněz tomu tak není a to je to, co celou dobu kritizuji – spolu se zákonem nutícím akceptovat tuto měnu. Ale to už se dostaneme zas do kolečka, že vy jako člověk, který věřil by najednou zjistil, že někdo, kdo nevěří to neakceptuje a vy byste svou druhou část směny nemohl provést. Ano, a bylo by to v pořádku, aby si člověk mohl vybrat, kterému systému bude věřit a kterému ne.

„Banka si vezme část úroku pro sebe a zbytek zaplatí onomu prodejci kachny.“ – pokud by byl prodejce kachny součástí smlouvy (jedna z podepisujících stran), věděl by o rizicích (kuře pojde a na nové nemám) a akceptoval to, měl byste pravdu. Takto tomu ale není.

„přičemž jeho čekání na slepici bylo kompenzováno úrokem“ – zajímavé, já zatím pozoruji, že držením měny dostávám inflaci, úrok za držení hotovosti jsem nikdy nezaznamenal.

„Když uznáte, že dlužní úpis je něco a ne vzduch“ – dlužní úpis, který nezíská existující peníze, ale vytvoří nové, dosud neexistující, které ale mají vlastnosti stejné jako ty již v oběhu, jsou ze vzduchu. Jsou ze vzduchu a ještě jednou, JSOU ZE VZDUCHU. Pokud by banka půjčovala existující peníze třeba toho majitele kachny, který by svůj zůstatek k tomuto propůjčil, pak byste měl pravdu a dokonce by i ten majitel kachny dostal onen zisk za podstoupení rizika, které za něj rozhodla a realizovala banky (která také dostala svůj díl odměny). Ale pokud peníze vzniknou, jedná se o „PRACHY ZE VZDUCHU“ a je mi líto, že se tak snažíte. Nemůžete tento můj postoj změnit, protože popisuje faktický stav věci. Oproti slibu se peníze nepůjčí, ale vytvoří, vrhnou se do oběhu a pak se doufá, že daný subjekt to splatí.

V BTC umořit takovou ztrátu z vlastních zdrojů znamená převést peníze od sebe někomu jinému. V účetních penězích je možnost podvodu, jak to sanovat, rozložit, prodat jako neevymahatelnou pohledávku subjektu, který udělá bílého koně a pak půjde do likvidace na úkor někoho jiného o tolik snazší. Lidé nejsou všichni poctiví. Obzvláště, pokud jsou u moci, je dobře kontrolovat jejich činnost a koukat jim pod prsty. BTC toto řeší. Půjčuje se existující, ztrátu nelze zamazat pod stůl nějakou úpravou legislativy (prominutí dluhu, sanování ze státního rozpočtu, na který si ten stát u té banky, která by krachla, protože špatně hospodařila, půjčí…).

„nemělo by Vám vadit, že přitom vzniká to oběživo, pokud si půjčujete v bance a ne od souseda.“ – vadí protože když by oběživo tímto způsobem vytvořil soused, jde za katr za penězokazectví. PRotože on by mohl vytvořit směnku na dluh a s tou pak obchodovat a všichni by viděli, že toto je sice cenný papír, ale nejsou to peníze. Je to smlouva s jistým rizikem. A v tom je ten kardinální rozdíl. Vám to přijde prospěšné, já mám přesně opačný názor.

„Úplně stejný průběh by měla daná transakce i v prostředí komodity v roli prostředku směny, jen byste si musel najít toho souseda co by Vám půjčil.“ – ano, místo vymyšlené kachny by mi musel proti vzduchu a slibu dát svou kachnu. To je pro mne dost podstatný rozdíl, takže to není ekvivalentní ani náhodou.

„nikdo ze zúčastněných není poškozen.“ – emisí nového oběživa je malinko znehodnocena zásoba všech s tím, že pokud to růst ekonomiky dožene, místo deflace bude stabilita. Cílenou inflací 2 % je vidět, že se centrální banka snaží poškodit úspory držené v dané měně u všech bez rozdílu. Takže je, ale 2 % ročně zatím tak moc nebolí a málokdo si to spočítá ve výhledu 35 let. Když vám inflace skočí na 18 %, najednou si toho všimne více lidí.

„Účetní peníze mají také tu výhodu, že mohou začít fungovat i v prostředí, kde zrovna žádné peníze neexistují.“ – to je právě otázka, zda je to výhoda. Je to vlastnost, která podrývá jinou vlastnost a tou je udržitel hodnoty.

„Tvorba účetních peněz se v komoditním standardu popisuje jako podvodné jednání bank, protože banky údajně emitují nekryté peníze a bezpracně a bezrizikově tak vydělávají.“ – je to podvod, protože pokud se může emitovat jen oproti krytí a já to poruším, pak se obohacuji na tom, že doufám, že se na to nepřijde. Legalizovat zločin je u státu docela zaběhlá praxe.

„To ale není pravda.“ – pokud je bankou hlásáno, že poskytuje svým bankovkám 100% krytí danou komoditou, tak je to podvod jak prase.

„Představa, že banky emitovaly více směnitelných bankovek, než měly zlata a tyto bankovky pak půjčovaly za úrok a tak bezpracně bohatly, je nesprávná.“ – toto je přesně to, co ty banky dělaly a doufaly, že si nikdy 100 % držitelů bankovek nepřijde vyměnit papír za zlato. Proto také v minulosti banky dělaly na sebe runy a snažily se tak prokázat, že ta druhá banka není košer.

„Tento způsob úvěrového trhu je ale zcela nedostatkový plně závislý na dostatku peněz klientů.“ – proto také byly peníze vzácné a měly hodnotu. Koukněte se na kupní sílu dolaru v počátcích jeho platnosti a dnes. Nebe a dudy.

„kdy by banka chtěla půjčit peníze důvěryhodnému klientovi, ale neměla by na to peníze“ – pokud má tak málo solventních klientů, tak se to klidně může stát. Řešením by bylo třeba vytvoření oněch bankovek – nekrytých peněz, které by si měly nějaký kurz k té zlatem kryté měně. Kdo by ji držel, mohl by ji po určité době vyměnit za zisk, pokud se to povedlo. A pokud se to nepovedlo, má kus papíru. Něco jako akcie banky – čímž by banka mohla získat zdroje na to, aby mohla realizovat své záměry a pokud jí to půjde dobře, bude o její bankovky zájem. Stále je zde ale možnost mít tvrdou měnu opřenou o zlato a pokud člověk nerad riskuje, má svobodu si vybrat. A to je to podstatné, za co tu celou dobu kopu.

„Proto banky v případě nedostatku(!) peněz monetizovaly dlužní úpisy klientů.“ = půjčily něco, co neměly, vydaly nekryté peníze a nikomu na trhu (ani tomu dlužníkovi) o tom nic neřekli. Když se na to přišlo (půjčili moc či krachli, protože to neodhadli), lidé chtěli zpět své zlato, nedostalo se na všechny a bankéři zůstali pro výstrahu na kandelábrech.

Když vám slíbím čisté maso a začnu za to vydávat piliny, do určité míry mi to může procházet. Od určité míry ale dostanu zaslouženě přes držku.

„které měly někdy za následek růst cenové hladiny“ – proč asi…

„A máte tu run na banky, krachy bank, peněžní kontrakci a krizi.“ – příčinou ale není zlatý standard, ale naboostování ekonomiky v příliš krátkém časovém úseku. Přehřátí a krach jsou přirozený vývoj.

„Tímto jsem Vám popsal neodvratnou a stále se vracející situaci (hospodářský cyklus?), kterou ale nezpůsobovala ta samotná inflace, ale existence směnitelnosti inflací znehodnocených peněz za zlato!“ – vy si odporujete, píšete, že, cituji „Vznikaly tak účetní bezhotovostní peníze a peněžní zásoba pak sestávala z bankovek směnitelných za zlato a bezhotovostních účetních peněz.“ a pak „existence směnitelnosti inflací znehodnocených peněz za zlato“.

Za zlato měly být směnitelné jen ty bankovky kryté zlatem. Směnky mohla banka možná vykupovat, ale jen v případě, že tomu záměru věřila a za své zásoby zlata, které generovala ziskem svého podnikání. Pokud začala ve směnkách utápět i peníze klientů, kteří pak přišli pro své zlato a zjistili, že banka je jen plná papíru, není to selháním zlatého standardu, ale banky, která se snažila ochránit své směnky za cizí zdroje (zlato, které jí nepatřilo).

„Po odstranění směnitelnosti peněz za zlato byl tento systémový problém odstraněn.“ – jo, otevřely se hradla inflaci a hyperinflaci. Zakázalo se vlastnit zlato a zlodějina mohla, nyní již legálně, probíhat ve velkém. Protože státu se tato politika velmi hodila. Vždy se hodí mít možnost dostat peníze od instituce, které já vydávám licenci a mám tedy na ni jak zatlačit – třeba pohrůžkou ztráty licence. Nebo změnou legislativy (musíte držet nějaké peníze na státním účtu jako jistinu – kdo by přeci pochyboval o holubičích záměrech státní moci).

„Inflace přestala způsobovat krachy bankovního systému a následné krize.“ – způsobuje je stále vysíláním falešných signálů úvěrového trhu.

„Tím byste ale ekonomiku zasaženou krachem bankovního systému zabetonoval právě v situaci totálního nedostatku peněz, tedy v hluboké krizi“ – ne, umožnil bych směnkami konkurenci, možnost výdělku těch, co budou směnky držet a možnost s nimi obchodovat by byla dobrovolná. Kdo chce zlato, dostane bankovku. Kdo chce příslib zhodnocení, vezme směnku. Něco, jako když by bylo možné platit akciemi (dluhem a podílem na prosperitě dané firmy).

„Jedinou možností jak se vymanit z takové krize bylo znovu dostat zlato zpátky do bank“ – není pravda. Možností je rozhodně více, vy navrhujete takovou, která se vám pak následně nehodí do krámu.

„K tomu ale nikdy nedošlo a vždy po nějaké době to zase krachlo, naposledy v roce 1929, což tentokrát konečně vedlo k ukončení směnitelnosti dolaru (a postupně i ostatních měn) za zlato.“ – já už fakt nemám sílu. KDyž by ty systémy držely od sebe oddělené a účetní by nešly směnit za zlato či bankovky klientů banky, tak by žádná taková krize nenastala. Padly by některé projekty, ale run na banku by skončil stoprocentní výplatou bankovek zlatem klientů. Krom toho zlata, které by nebylo vázané na bankovku, ale na smlouvu, že banka může s tímto zlatem zkoušet podnikat, úvěrovat a investovat – s tím, že je tam nějaké riziko, ale také nějaký úrok. A také by tam byl nějaký časový úsek, po který není možné směnku na zlato bez pokuty/penále proměnit.

To, že bankovek bylo v oběhu více než zlata, je ve zlatém standardu podvod na klientech. Pokud chci standard opustit, a neřeknu to klientům, je to realizace podvodu. Byla asi všude a dokud byla v rozumné míře, lidé neměli potřebu testovat, zda za papírky dostanou hodnotu. Pak, když už to banky přehnaly, hodnotu získali jen ti první a zbytek měl spoustu potištěného toaleťáku.