Studio Svobodného přístavu: O centrálním bankovnictví s Mojmírem Hamplem – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

V kostce – chápu-li to správně – vlastně říkáte, že reaguje centrální banka a snaží se reflektovat situaci na trhu, případně jej predikovat a vyjít vstříc žádoucí situaci či včas předejít rizikům. S tím souhlasím s výhradou, že se nejedná o tržní incentivy ale řízené směrování, které je přímo závislé na lidech tuto politiku tvořících se všemi výhodami a nevýhodami, které to přináší. Mezi nevýhody počítám omylnost, chybné predikování vývoje trhu a díky tomu možné neoptimální alokace zdrojů. Což může a v opakujících se cyklech ve výsledku vede tu k menším a tu k větším krizím.

Ony schody vidím podobně jako zde Dominik Stroukal: https://www.youtube.com/watch?v=p24NJPzuafk&t=4189s

„Právě ta libovolná emitovatelnost peněz (pružnost jejich zásoby) umožňuje na ten signál v podobě výše úroku efektivně reagovat.“ – přijde mi zvláštní, že takzvaný nedostatek peněz se snažíte vyřešit velkou emisí nového oběživa, které v důsledku způsobí snížení kupní síly. V onom „rigidním peněžním systému“ není nedostatek peněz. Jen peníze se stávají hodnotnější. Místo abych měl kdysi rohlík za 10 haléřů a o pár dekád později za 4 koruny (což je nehezká ukázka ztráty kupní síly) by stál rohlík třeba půl halíře. Místo abych musel řády přidávat (milionář byl kdysi pojem, nyní je to v podstatě skoro každý, kdo má auto a pár dalších dražších věcí), tak bych stávající peněžní zásobu drolil na menší celky, protože by to dávalo smysl. Dnes nedává smysl razit halíře a kdo ví, zda podobný osud za pár let nečeká i malé mince.

„V prostředí pružných peněz se peněžní zásoba a úrokové míry přizpůsobují ekonomice, v níž o tom, co se v ní děje, svobodně rozhodují ekonomické subjekty, nikoliv nějaká komodita.“ – v prostředí pevné peněžní zásoby se ekonomice přizpůsobují kurzy/poměry/ceny daného statku, jen na druhou stranu. Vše pozvolna zlevňuje. V pružných penězích vše pozvolna zdražuje. V krizi v pružné zásobě vše zdražuje rychleji. V pevné je tomu zas naopak. Rozdíl je pro mne zásadní ten, že netrestán držitele oběživa za to, že jej ještě neutratil a svou zásobu odložil.

„Do výtahové šachty padaly ekonomiky v dobách smíšeného účetně-komoditního peněžního standardu, kde expanze účetních peněz vytvořila problém, který vazba peněz na zlato znemožnila řešit a pak ekonomika zahučela do šachty.“ – hyperinflace je reálná i dnes, takže v tomto závěru se rozcházíme.

„Stoupání té nakloněné roviny je ale mnohem menší, než stoupání přímky proložené těmi schody, po kterých stoupá ekonomika v pružném peněžním prostředí.“ – k tomu nejsou relevantní data. Bohužel. A jak říká v odkazu Dominik Stroukal, v dlouhodobém horizontu možná, ale stejně bych zastával kryté peníze, protože v těch propadech umírají lidé.

„Bez změny rigidního peněžního prostředí na pružné se pak ekonomika z takové šachty nevyhrabe vůbec.“ – u státu, který utrácí cizí peníze, to dává smysl a souhlasím. U decentralizovaného rozhodování už s tímto závěrem nesouhlasím.