Věřili byste, že Stoky slaví desáté Vánoce? Mně přijde trochu neuvěřitelné, že je to už deset let, co jsem je zakládal; spousta se toho za tu dobu udála i změnila, ale můj přístup k Vánocům je pořád stejný – miluju je, neboť v mých očích symbolizují křesťanské duchovno, kapitalistické materiálno, anarchistické užívání si života a božskou hudbu, kterou každoročně sdílím. Jako vždy začneme Freddiem! Ani letos nebudou chybět další verze svých oblíbených koled Carol of the Bells (dost epická, ale jinak než ta loňská), dnb Deck the Halls či Ding Dong Merrily on High. Moji milovaní Glitch Mob koledy bohužel nedělají; ale tenhle track mi k letošním Vánocům sedí. Zatímco From the Ashes od Illenia mě provázela celým rokem; stejně jako Skruxova Blue Rose. A čím uzavřít? Letos vážně nevím; asi skladbou, kterou ani neznám a teď mi tu začala hrát v náhodném přehrávání (a líbí se mi).
Přeji Vám – nejen k Vánocům, především do každodennosti – především lásku a svobodu; jsou to pro mě nejen (nejdůležitější) hodnoty, ale nejspíš i dva základní principy, dle kterých se snažím žít a respektovat je. To však nejde samo; potřebuji je neustále poznávat. A jelikož má toto pozná(vá)ní bezpočet možných rovin, jedná se nejspíš o učení na celý život (a mnohem víc). V minulosti jsem logiku a rozum nadřazoval emocím a pocitům; během let mi došlo, že ani jedno není důležitější – naopak čím dál víc nacházím jejich soulad a harmonii. Myslím, že s láskou a svobodou je to podobné; z hledání jejich průniků se stala má nová životní vášeň, kterou s Vámi rád průběžně sdílím – a hodlám v tom pokračovat. Dnes (a každý další den) si užijte (nejen) Vánoce, mějte se krásně, mejte se rádi; a konečně i letos bez překlepů: MURRAY CHRISTMAS!!
Utilitaristé si často kladou za cíl maximalizovat štěstí, dobro či užitek (dále jen štěstí). Problémem je však (ne)přesnost měření štěstí. Odpověď na otázku, zda jednotlivce udělá něco šťastným, je různě přesná na základě metody měření. Odpověď například v procentech je subjektivně dobrá, ale nelze ji brát jako rovnocenou s odpověďmi ostatních. „Hlasování“ pomocí peněz prostřednictvým volného trhu je mnohem přesnější, avšak pro zvýšení přesnosti je třeba maximalizovat množství peněz přijatých dobrovolně – zloděj totiž znepřesňuje měření tím, že se nejedná o peníze, které směnil za něčí štěstí. V rámci přesnosti meření je tedy třeba zabránit všem nedobrovolným transakcím jako jsou daně, krádež, výpalné a podobně. A to celosvětově. Snahou utilitaristů by tedy mělo být oslabit a nakonec zrušit všechny státy.
Proč je špatné zabíjet? Protože se dokážeme vcítit do oběti, a to v nás vyvolá negativní emoce. Proč je špatné krást? Zřejmě ze stejného důvodu. Jistě, obě tyto věci jsou zároveň porušením vlastnických práv. Jenže tento koncept je poměrně mladý a lidstvo si dlouhou dobu vystačilo jenom s těmi emocemi. Případně pokud si někdo nebyl jistý morálností jednání druhého, zeptal se místního duchodního či nahlédl do zákoníku. Koncept vlastnických práv je přísně logický a naprostou většinu „zákonů“ z něj lze snadno odvodit.
Vyvstává tady ale mnoho situací, které jsou pro většinu lidí nestravitelné, přestože jsou v naprostém souladu s vlastnickými právy, a to neustále omílané dětské bordely, vraždy se seouhlasem, neposkytnuntí první pomoci, zooflile a mnoho dalších. Představuji si, že jednotlivé komunity by se dohodly (a nebo násilně vynutily) na dodržování určitých pravidel, která by byla nad (odporovala by) vlastnickými právy, což by mohlo být ze začátku i dobrovolné, ovšem toto by bylo platné i pro člověka, který by se do oblasti nově narodil či přistěhoval. Lze ještě takovou společnost považovat za anarchokapitalistickou? A je opravdu tak velký rozdíl mezi donucením k souhlasu a „vynucením“ souhlasu z důvodu ostrakizace?
Může být objektivismus subjektivně poznán? Věřím, že existuje objektivní realita. Potíž je v tom, že člověk jednoduše nedokáže dostatečně odhlédnout od svého subjektivního vnímání, aby to objektivně posoudil. Možná někdo takový existuje, ale nevěřím, že to je ten, kdo o sobě tvrdí, že je nositelem objektivního poznání.
Švajčiarsko ako neutrálna krajina mimo Európskej únie s vyspelou ekonomikou, silnou bankovou tradíciou a historicky konzervatívnym prístupom k menovej politike je minimálne tak príťažlivá destinácia ako USA. Švajčiarsky frank bol do 30. apríla v roku 2000 silne prepojený na zlato pasážou vo švajčiarskej federálnej ústave. Tá vyžadovala, aby švajčiarska centrálna banka držala minimálne 40 percentné rezervy zlata voči papierovým švajčiarskym frankom. Degradácia týchto peňazí infláciou prebieha výrazne pomalšie ako u iných fiat peňazí. Švajčiarsky frank posilnil napríklad voči euru z 1,51 koncom roka 2009 na dnešných 1,05 eura za jeden frank. Silný frank nepoteší turistický ruch, výrobcov čokolády či syrov. Švajčiarski importéri alebo spotrebitelia na silnom franku zarobia. Švajčiarsky frank neplní čisto funkciu prostriedku výmeny. Vďaka problémom vyspelých krajín a relatívne zodpovednej monetárnej politike sa transformoval na aktívum, v ktorom sporí celý svet.
Odomknutie zlatých okov politikom a bankárom (od 1.5.2000) bolo odsúhlasené v referende v roku 1999 - súhlasom 14 z 26 kantónov a 59 percentami voličov pri 36 percentnej účasti. Po 15 rokoch sa konalo opäť referendum o návrate k zlatému štandardu, tentoraz iba s 20 percentnými rezervami. 23 percent voličov pri 50 percentnej účasti hlasovalo za, a zároveň žiaden kantón nepožadoval návrat. Približne tri a pol milióna z takmer deväť miliónov Švajčiarov prežila väčšinu svojho života počas zlatého štandardu. Švajčiari majú nielen relatívne dobrú menu, priamu demokraciu (referendá), ale aj veľké rezervy zlata vo svojich trezoroch. Ak niekto dúfa v slobodnejšie a kvalitnejšie peniaze, tak Helvéti budú určite pioniermi, vďaka ich skúsenostiam so zlatom, ktoré sa žiaľ ukončili pred 24 rokmi – 30.4.2000.
Pri príležitosti 56. výročia vpádu vojsk Varšavskej zmluvy bol v televízii odvysielaný krásny film o mojom vzore, ktorý ma v živote najviac ovplyvnil a posunul vpred – Alexandrovi Dubčekovi. 5. januára 1968 na zasadaní ÚV KSČ Antonín Novotný príde o svoju funkciu vo vedení a nahradí ho práve Alexander Dubček. Nové vedenie strany, na čele s Alexandrom Dubčekom začne rýchlo uvoľňovať atmosféru a schvaľovať zmeny, z ktorých sú ľudia nadšení: zrušenie cenzúry, možnosť slobodne cestovať na Západ a čiastočný návrat k trhovej ekonomike. Socializmus sa podľa Dubčekových plánov mení v tzv. socializmus s ľudskou tvárou. Kto by s ním nesympatizoval? Bol zábleskom na konci tunela. Neľudskému režimu chcel dať ľudskú tvár. Veril v dobro človeka. Mal svetlo v duši. Jeho optimizmus bol nákazlivý. „Žime a konajme tak, aby hranice ľudí nerozdeľovali, ale spájali.“ Presviedčali ma, že je slaboch, ale ja dnes viem, že to nie je pravda. Bol zásadový, bez pretvárky, sčítaný, rozhľadený, pracovitý otec rodiny. Vždy bol dobrej nálady, mal úsmev na tvári, preto ho ľudia mali radi. Po Mandelovi získal Sacharovovu cenu Dubček. Čo ma dodnes nadchýna, je Dubčekov politický príklad. Príklad utrpenia. „Nevzdávajte sa svojho základného presvedčenia, aj keď spočiatku malé šance na presadenie sa a na úspech.“ Nádej zomiera posledná. Tohto presvedčenia sa Dubček nikdy nevzdal. Jeho odkaz je krásny, nasledovaniahodný, nezabudnuteľný a večný. Svet oceňuje jeho veľkosť, ktorá spočíva v jeho odvahe. Obrátiť sa proti dogmatickému socializmu a ísť inou cestou. Dubčekov život zostane pre nás symbolom ľudskosti a statočnosti. Symbolom politiky a politika s ľudskou tvárou. Nech žije Dubček!
Pokud toužíte po svobodě, máte dvě možnosti. První je přesvědčit většinu populace, že se jim z dlouhodobého hlediska nevyplatí vás okrádat, což je velice obtížné, když ty vaše koláče tak krásně voní. Druhá možnost je přesvědčit je, že žrát vaše koláče je špatné, přestože jsou tak lahodné. Hodně štěstí!
Přijde mi, že zastánci České televize jsou často nekonzistentní. Jsou horlivími obhájci demokracie, ale nechtějí televizi „dopřát“ přímý demokratický dohled. Jejich logika mi připadá následující: 1/ Svobodná média vlastní „oligarchové“, což je špatně; měla by být pod demokratickou kontrolou lidu. 2/ Zavedeme přímou volbu; ale kdo chce přímou demokracii, je populista, protože lidé nemohou rozhodovat od odborných věcech. 3/ Budeme tedy volit odborné zástupce (vládu), která bude rozhodovat; jenže politici jsou zlí, a mohli by moci zneužívat. 4/ Ok, tak uděláme „veřejnoprávní“ médium; zní to super, nikdo neví, kdo to vlastní ani kdo rozhoduje, nikdo si nemá na co stěžovat…
Ruleta je náhodná hra. Pokud by někdo dokázal predikovat ruletu, znamenalo by to, že ruleta není náhodná hra a ztrácí smysl. Vůle je svobodná, a pokud by někdo dokázal odhalit její principy, pak se z ní stane vůle nesvobodná, ale v takovém případě vůle ztrácí smysl. Tvrdím, že svobodná vůle je tam, kde jí nejsem schopen predikovat. Z toho vyplývá, že je relativní, protože někdo ve vzdáleném vesmíru ji možná už odhalil a neřekl nám to, takže ji stále máme, zatímco on nikoliv. Určitě můžete být absolutisti a tvrdit že svobodná vůle neexistuje. Nicméně to je jako si sednout k ruletě a říct, že hra není náhodná. Každý přece ví, že kulička se odráží podle nějakých fyzikálních zákonů, ale to kouzlo je v tom že nikdo nevíme, kde skončí, a proto ji říkáme náhodná. Proto je pro mě vůle svobodná (minimálně z nějaké části).
Když se nám něco nelíbí, vadí nám to, ubližuje to někomu, hodnotíme to jako špatné, nepřínosné, poškozující… Snažíme se najít viníka, který to má na svědomí. Často se stává, že místo skutečné podstaty problému obviňujeme jen prostředníka. Například peníze jsou skvělý nástroj pro komunikaci mezi lidmi, aby bylo jasné, jak si čeho lidé váží a jak je to vzácné. Podle mě „problémy peněz“ často jen odrážejí nás samotné – naši marnivost, sobectví, chamtivost a mnoho dalších vlastností, které nebývají vnímány pozitivně. Podobně je na tom i marketing. Nástroj pro propagaci něčí práce se stal pejorativním označením pro něco špatného. Napadl Vás během čtení textu i jiný podobně negativně vnímaný nástroj?
Většina nesouhlasu pramení z nepochopení (alespoň z mojí zkušenosti). Proto až budete mít pocit, že s někým nesouhlasíte, nejdříve se zeptejte: „Nemůže to myslet jinak?“ ________________________________
Urzova poznámka pod čarou: Ještě obecněji mnedle platí, že míra ochoty vyhovět (jakémukoliv) požadavku se zvyšuje s mírou pochopení smyslu toho požadavku.
Považujem sa za voluntaristu, a to znamená, že si myslím, že by ľudské bytosti mali mať dovolené robiť absolútne čokoľvek, čo chcú, pokiaľ je to pokojné a nikto by nemal mať dovolené používať agresívne násilie voči niekomu inému. Nerobím výnimky pre skupiny ľudí a najmä nie pre skupiny ľudí, ktorí sa zídu a oblečú si uniformy a pracujú v budovách, ktoré majú pred sebou vlajky. Jedna z vecí, ktorá ma rozčuľuje najviac o svete, v ktorom žijem, je, že vidím vládu a majú túto vec zvanú fiat mena, ktorú úplne ovládajú. Môžu si z nej kedykoľvek vytlačiť toľko, koľko chcú, a potom ju použiť peniaze na stavbu najrôznejších tankov, bômb, lietadiel a vraždiť ľudí po celom svete. Za všetko sa platí tlačením peňazí. S Bitcoinom sa to stať nemôže, pretože bude existovať len obmedzený počet Bitcoinov – 21 miliónov – ktorý sa nemôže zvýšiť. Pokiaľ mali ľudia možnosť si vybrať, čím budú platiť, vybrali si zlato, striebro alebo Bitcoin. Konkurencia a sloboda zabezpečí, že nikto si nebude môcť nárokovať monopol na peniaze. Bitcoin je cestou ku slobode, mieru a prosperite. Vo svojej mysli si nosím úžasnú predstavu sveta, v ktorom každý používa Bitcoin ako výmenný prostriedok. Tento svet je oveľa šťastnejší, pokojnejší a bezpečnejší pre každého jedného jednotlivca na tejto planéte. Už len aby nastal čím skôr.
PavelX7 k Anarchokapitalismus je nejefektivnější formou utilitarismu:
Ano. Jednak je to jen vaše z prstu vycuaná výmluva nebo spíš rovnou lež, a jednak je to jedno. Pokud bych chtěl nějak "maximalizovat užitek společnosti" asi nebudu zkoušet metodu která 158x selhala a skončila katastrofou, prázdnými regály a […]
