Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Je sice pravda, že díky svobodě slova mohou zlí lidé šířit zlé myšlenky. Svoboda slova je zároveň jeden z nejlepších nástrojů, jak takové lidi včas odhalit a zdiskreditovat.

Najvyšší súd USA povolil vláde zakázať transrodovým osobám slúžiť v armáde. Väčšina ľudí svoj postoj k tejto problematike zakladá čisto na tom, aký majú názor na transrodové osoby. Aké stanovisko by mal zaujať libertarián? Dochádza z dôvodu prítomnosti transrodových osôb v americkej armáde k demoralizácii ostatných členov a k zníženej efektivite armády? – Ak áno, tak by libertarián mal byť oponentom daného zákazu. Ak ku ničomu podobnému nedochádza a prítomnosť transrodových osôb v americkej armáde neznižuje jej efektívnosť, libertarián by mal takéto obmedzenie vítať ako krok, ktorý umožňuje znížiť veľkosť najväčšej bandy plieničov, vrahov a násilníkov v súčasnom svete – armády USA.

Velká část lidí možná nikdy nebude chtít žít v anarchii (i za cenu omezení svobody), a proto se asi v následujících generacích tímto směrem asi nic neposune. Při všech těch debatách neustále poslouchám, ať se odstěhuju, když se mi to tady nelíbí. Ale já se odstěhovat nechci. Chci mít svobodu tady v Čechách. Proto jsem přemýšlel, jak uspokojit všechny a obecně snížit polarizaci společnosti. Za zatím nejlepší řešení považuji Krajskou Federativní Republiku.

Celá současná státní struktura může zůstat zachována, „pouze“ budou přerozděleny jednotlivé kompetence. Kraje budou „povýšeny“ do malých státních celků s vysokou rozhodovací pravomocí. To umožní každému kraji pružněji reagovat na potřeby místního obyvatelstva a zároveň venkov nebude hnán městy k vyššímu výkonu a naopak města nebudou brzděna pomalým venkovem, což je dle mého názoru velký polarizační faktor, který je v ČR neustále způsobuje hádky. A jako bonus, jeden kraj by si mohl uzmout anarchisti pro sebe :), protože náklady na stěhování v rámci ČR jsou velmi nízké.

Svoboda je pro mě nejvyšší hodnota ze dvou důvodů: (1) Osobní autonomie – Je mi příjemné rozhodovat sám o sobě a považuji za morální umožnit to i ostatním. (2) Prosperita společnosti – Svoboda vede k lepším výsledkům pro celou společnost, což potvrzuje deduktivní i empirická ekonomie. Existuje nějaký důvod, proč bych od tohoto přesvědčení měl upustit?

Prší. Stojím pod přístřeškem, jediným kouskem suchého prostoru mezi kapkami a zákony. Dešťové kapky stékají po betonovém chodníku, jako by se snažily odplavit stopy společnosti, která se tváří, že má vše pod kontrolou.
Vedle mě se znenadání objeví černoch. V ruce pytlík, v očích únava. Není to dealer z hollywoodských filmů, spíš člověk, který přežívá. Vedle něj se mihne postava, kterou by většina lidí bez zaváhání zaškatulkovala jako „smažku“. Chce cigáro. On jí ho bez řečí podá. Transakce bez stínu moralismu, jen syrová lidskost. A pak přichází dvě starší dámy. Deštníky v ruce, kabelky pevně sevřené. Zpomalí, jakmile spatří černocha. Neřeknou nic, ale jejich těla mluví: odstup, ostražitost, strach. Možná i vztek. Nejen kvůli barvě pleti, ale i kvůli tomu, co představuje. Drogový svět, chaos, vše, co by nejradši zakázaly. Stojím mezi nimi. Mezi člověkem, který porušuje zákon, ale dává cigáro, mezi člověkem, který chce cítit aspoň něco, a mezi těmi, kteří by nejradši necítili vůbec nic – hlavně ne znepokojení, které jim tato scéna přináší. Já tu jsem jako někdo, kdo věří, že svoboda je cennější než zákaz. Že když někoho odstrčíme na okraj, nevymizí – jen se stane neviditelným.
Tenhle malý moment je jako destilát společnosti. Všichni se schováváme před deštěm, ale každý trochu jinak. A každý máme pocit, že jen ten náš deštník je správný.

Spasitelský syndrom je velmi nebezpečná nemoc pro okolí postiženého jedince. V demokracii se tento problém ještě znásobí.

Anarchokapitalisté často začínají debaty obhajováním světa řízeného volným trhem – světa soukromých bezpečnostních agentur a polycentrického práva. Tento svět se dost liší od toho dnešního – (jakž takž) fungujícího a prosperujícího. Odpůrcům pak ankap připadá jako šílený a chaotický. Přitom i v něm by nejspíš existovaly entity podobné dnešní státům, ať už demokratické nebo jiné, které by se od států lišily jen dobrovolností. Když anarchokapitalista přijde s vizí nového světa, kda zdůrazní možnost existence takovýchto entit, přesvědčit (alespoň částečně) druhou stranu bude mnohem snazší.

Představme si například debatu se zastáncem státu v současné podobě. V prvním případě mu říkáme, že se svého světa bude muset vzdát na úkor toho našeho „šíleného“, což může vnímat jako vnucování. V druhém říkáme jen to, že pokud najde dostatek lidí, kteří jeho ideály státu sdílejí (což pravděpodobně najde), změní se jen to, že lidé, co chtějí žít jinak, budou žít mimo rámec tohoto „státu“. Pak nebudou anarchokapitalisté působit jako „vnucovači“ a lépe najdou společnou řeč.

Před nějakou dobou vydala ČT dokument, jehož tématem byla špatná fyzická kondice dnešních dětí a dospívajících. Kromě mobilů a počítačů označila za viníky rodiče, kteří dětem v oblasti pohybu nedávají dostatečný příklad a vozí je do školy autem. Dále pak nedostatek patřičně kvalifikovaných trenérů pro dětské kroužky. Co však v dokumentu takřka nezaznělo, byla současná koncepce školství, která svou povinností sedět dlouhé hodiny v lavicích v dětech jejich přirozenou chuť hýbat se aktivně potlačuje. Ostatně kdo v klasické škole nezažil napomenutí, či trest, za to, že si dovolil při hodině bez zeptání byť jen vstát ze židle? Přitom právě přirozený pohyb má dlouhodobě největší zdravotní přínos. Stále vyšší počet soukromých zábavních parků svědčí o tom, že děti, a nejenom ony, se hýbat chtějí, ovšem klasickému školnímu tělocviku, který mnohdy spíše připomíná vojnu, se dobrý vztah k pohybu buduje spíše navzdory. Jako v mnoha dalších případech se domnívám, že miliardové dotace na sport jsou pouze záplatou na problém, který stát sám spoluvytváří.