Tim Kožuchov jádro problému kulturních válek skvěle shrnul, když poukázal na to, že preference minulého, současného či budoucího není sama o sobě lepší ani horší. Jedná se zkrátka o
individuální preferenci, kterou není třeba vymáhat po ostatních, jak se dlouhodobě snaží poukázat
Urza. Co je progresivní a konzervativní, zdá se navíc do jisté míry sporným: Shodný postoj lze považovat za oboje, což vyplývá mimo jiné z toho, jak si člověk
minulost či
budoucnost představuje.
Roman Joch dle mého názoru ve svém příspěvku démonizuje lidi z opačného politického spektra, čímž
polarizaci společnosti skrze kulturní války prohlubuje: Co však dokázal velmi dobře
ukázat, bylo, že nositeli mnohých hodnot, které jsou pro mě jako pro progresivistu bytostně pokrokové a zásadní, může být i někdo ze
zdánlivě opačného politického spektra. To později dokládá příkladem daleko
volnější drogové legislativy v minulosti; jsem-li pro zcela
volnou distribuci drog, jsem vlastně regresivistou?
Jako varovný signál beru prezentované ideje konzervatismu, které říkají, že ke změnám je třeba přistupovat opatrně a že většina změn ve skutečnosti směřuje k horšímu. Navzdory tomu věřím v pokrok a mám automatickou tendenci nacházet ve statu quo i minulosti chyby, z nichž hledám
východiska. Jsem progresivista a většina mých přátel jsou
také progresivisti. Pokrok považuji za pozitivní hodnotu a věřím, že směřuje k blahobytu; jenomže
proč si to vlastně myslím? Nakolik jsem doopravdy
ideu pokroku jako čehosi pozitivního přejal ze systematické analýzy dějin a vážení alternativních možností vývoje, a nakolik jsem pouhým
produktem mé sociální bubliny či mých
traumat z dětství? Podobné otázky mě nutí k pokoře. Víc než kdy dřív si přeji
hodnotit skutečnou
hloubku a promyšlenost názorů jednotlivců, spíše než jejich
ideologické zařazení.