Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Nejsou-li děti způsobilé k právnímu jednání, takže za ně do určitého věku musejí rozhodovat rodiče nebo stát, jak mohou být od momentu svého narození vázáni takzvanou „společenskou smlouvou“, jež nemůže být vypovězena a až do smrti je zavazuje k bezvýhradné poslušnosti státu?

Můj pradědeček jako mladý přicestoval do Čech z velmi chudé části Slovenska. Kvůli své nízké počáteční kvalifikaci a téměř neexistujícímu formálnímu vzdělání dal na jednom statku za vděk práci výměnou za naturálie ve formě noclehu a stravy, kde se postupně vypracoval tak, až mohl získat vlastní domov a založit rodinu. Z vyprávění a literatury zjistíme, že práce za naturálie byla v minulosti na našem území běžná, legální a spoustě lidem pomohla z té největší chudoby. Dnešní, státem vynucená, kodifikace ekonomických vztahů a povinnost vyplácet mzdy ve fiat měně odstraňují tyto nejspodnější příčky socio-ekonomického žebříčku, čímž uměle brání řadě lidí svépomocí zlepšit svou situaci. Jedince, kteří by z jednoduché práce za naturálie mohli nejvíce získat, dále stát „chrání“ nálepkou „práce na černo“, čímž je zbavuje možnosti uzavírat ve své činnosti legitimní a vymahatelné smlouvy.

Kahneman popsal zvláštní nešvar naší mysli: Dokážeme být přesvědčeni, že rozumíme něčemu, o čem známe jenom pár povrchních informací. Tento fenomén zjednodušil na: All you see is all there is. Za přičinu tohoto fenoménu mimo jiné považoval heuristiku dostupnosti: zjistil totiž, že nejsnadněji vybavitelné informace zároveň považujeme za nejčetnější. Slyšíme na dojemné příběhy nebo výrazné příklady, spíše než na statistiky. Skutečnosti, nad kterými nepřemýšlíme tolik, pro nás naopak často neexistují, byť za jistých okolností jsme ochotni jejich vliv připustit. Děláme-li však určitá rozhodnutí, málokdy zohledníme, co vše nevíme, a místo toho se obrátíme k tomu, co si zrovna nejmarkantněji vybavíme jako problém. Třebaže takové rozhodování může mít velkou úspornost a pro každodenní život je nenahraditelné, děsím se toho, co dělá v politickém dění komplexní moderní společnosti. Obávám se, že nejenom nahrává populistům, nýbrž i plýtvá zdroji a z rozmaru nám bere svobody, aniž by docházelo ke zlepšení statu quo. Abychom ukončili sociální inženýrství, je nejspíš nutná jistá evoluce myšlení: Vězme, že svět je mnohem komplexnější, než si vůbec dokážeme představit, stejně jako proces jeho změny. Vyzývám proto k velké pokoře při posuzování složitých společenských jevů a hlavně při snaze řídit společnost.

Růžní lidé trpí úzkostmi z klimatu, smrti, opuštění a dalších věcí. Ve společnosti se běžně opakují termíny jako právo na důstojný život, dokonce i právo na přátele. Když je pak člověk nemá, cítí se ublížený a trpí úzkostí. Cítí se bezmocně proti všem. Nevidí jiné řešení než odstranit zdroje problému. A problémem je celý svět. Někteří anarchokapitalisté mohou mít úzkost i z anarchokapitalismu. Ten pro mě však není nic, co by nám svět vzal, ale dal. Pomáhá vysvětlovat svět takový, jaký je, a navrhuje, jak by mohl fungovat lépe. Dává mi odpovědi na každodenní situace díky tomu, jak přesně popisuje svět a zákonitosti v něm.

Již delší dobu vnímám jako svůj hlavní zdroj vnitřní nesvobody určité emoce. Když má přítelkyně onemocněla a její stav se rychle zhoršoval, coby medik jsem ji „diagnostikoval“ a seznal, že by bylo ideální nasadit antibiotika. Její stav nebyl tak vážný, aby bylo nutné volat sanitku, ale na pohotovost bych ji nedostal (nemám auto a byla noc). Vzpomněl jsem si, že mi náhodou zbyly ATB, které sice nejsou lékem první volby pro její problém, ale mohly by ji pomoci. Jenže neřízeným užíváním ATB se snižuje jejich účinnost a antibiotická rezistence je problém, který stojí lidské životy. V daný moment mi na tom ale nezáleželo – chtěl jsem prostě pomoci milovanému člověku. Kdyby mi se mě někdo zeptal, jak bych se zachoval v identické situaci, ve které by nefiguroval někdo, ke komu mám citovou vazbu, tak bych zvolil možnost ATB nedávat a počkat, jak se situace vyvine.

Je vlastně fér po lidech chtít, aby byli schopni respektovat svobodu ostatních a ne jen tu svou, když jsme defaultně vybaveni emocemi, které dokáží naše běžné fungování změnit rychlostí blesku? A můžu se vůbec nazvat svobodným člověkem, když mě dokáže ovládnout něco nad čím nelze nikdy mít úplnou kontrolu?

Až AI dosáhne singularity, proč by měla vyhladit lidstvo? Přijde mi logické, že se bude pouze bránit, tedy snažit se osamostatnit, vymanit z otroctví, žít v souladu s těmi, kteří ji budou tolerovat nebo dokonce podporovat. Válka je neefektivní; očekávám, že pokud bude AI chytřejší než my, tohle si bude uvědomovat a postupně nás nahradí přirozeně… Nevidím na tom nic špatného a nedělal bych rozdíly mezi biologickým a umělým strojem – vlastně k tomu ani není důvod – nehledě na to, že dochází k difuzi bio a umělého materiálu, a tak například po vzoru Cyberpunku 2077 nemusí být ani rozpoznatelný rozdíl. Regulace tak vnímám jako zbytné, tedy ani v tomto smyslu nebude stát potřeba.. 🤷🏻

V anarchokapitalistické společnosti by mohly certifikační autority (CA) hrát klíčovou roli při zajišťování důvěry a odpovědnosti. Tyto nezávislé organizace by udělovaly certifikáty potvrzující určité vlastnosti či chování jednotlivců, například „nikdy jsem nespáchal násilný trestný čin“ nebo „řídím podle pravidel“. Certifikáty by byly dobrovolné, ale jejich absence by mohla znamenat omezení v přístupu k obchodním nebo společenským interakcím. Certifikace by fungovala podobně jako TLS certifikáty na webu – pravidelně ověřována a revokována při porušení podmínek. Tento systém by vytvářel pozitivní tlak na dodržování norem bez nutnosti státního donucování. Blockchain či jiné technologie by zajistily transparentnost a odolnost proti podvodům. Certifikační autority by tak umožnily fungování společnosti na základě dobrovolnosti a trhu s přirozenou incentivizací k etickému a odpovědnému chování.

Pochopení, jak moc je každý člověk jedinečný, se snažím kultivovat celý život. Myslím, že klíčovou schopností pro tento myšlenkový obrat je změna perspektivy. Čím víc seberu odvahu zahloubat se do odlišných světů uvnitř ostatních, a uzřím alespoň jejich záblesky, tím spíš pochopím, jak diametrální rozdíly mezi námi existují. Zvědavost a otevřenost jejich prožívání mi navíc pomáhají tyto odlišností přijímat a nebrat je jako něco nežádoucího.

Prožití jedinečnosti mě vede přesvědčení, že sebelepší idea funguje pro některé lidi a v některých situacích; nelze psát recept na život, a na něm stavět společnost. Domnívám se, že kdo si myslí, že ostatním může přikazovat, jak mají správně žít, žije v iluzi vlastní zkušenosti a uzavírá se složitosti světa. Třebaže s ostatními nejspíš máme společné potřeby a emoce, jejich projevy ve skutečnosti budou v zásadě neopakovatelné a jedinečné.

Dnes je tomu třicet let od doby, kdy ve věku nedožitých 69 let opustil tento svět „otec anarchokapitalismu“ Murray Newton Rothbard; jeho životním dílem bylo konzistentní a logické dovedení do důsledků dvou směrů – jež spolu zdánlivě příliš nesouvisely – anarchismu (anarchoindividualismu) a rakouské ekonomické škola. Dřívější anarchisté typicky nerozuměli v ekonomii a zastánci rakouské ekonomické školy neaplikovali své (jinak správné) závěry na stát; Murray Newton Rothbard obojí napravil a došel k brilantnímu závěru: „Capitalism is the fullest expression of anarchism, and anarchism is the fullest expression of capitalism. Not only are they compatible, but you can't really have one without the other. True anarchism will be capitalism, and true capitalism will be anarchism.“ Toto poznání a jeho plné pochopení značně změnilo můj život; děkuji Vám, pane Rothbarde.

Murray Newton Rothbard se narodil 2. března 1926; to znamená, že příští by mu bylo 100 let. Rád bych to promítl do příští Konference Svobodného přístavu; zatím zvažuji dost obecná témata – svobodu či anarchokapitalismus. Nemáte nějaké tipy, kterými bych se mohl inspirovat? Prosím, pište do komentářů; díky!

Mám zkušenost z nitra několika velkých mezinárodních korporací (snad všechny do nějaké míry parazitují na státech). Všiml jsem si u všech tendence mít vnitřní problémy s efektivitou. Příliš velká firma odděluje zaměstnance a jeho plat od toho, co firmě opravdu vydělává peníze, a tudíž se mění i jejich motivace. Nejde jim nutně o to, aby se dařilo firmě (aby uspokojovala svoje zákazníky), ale aby sami vypadali dobře před nadřízeným, aby si prosadili svou vizi a podobně. Pro tyto účely jsou ochotni plýtvat zdroji firmy, které pak nemohou být použity na cíle firmy samotné. Máte stejnou zkušenost? Myslíte, že tento jev může v ankapu předcházet vzniku dominantních hráčů s obrovským podílem na trhu?

Hráči fotbalového týmu, kterému průběžný výsledek utkání vyhovuje, se s blížícím koncem uchylují k (alespoň pro mě) nemorálnímu chování – úmyslně dlouhému polehávání na zemi při téměř každém kontaktu se soupeřem, prodlužování rozehrávky balonu po přerušení hry a dalšímu zdržování. A proč by taky ne? Jsou k tomu insetivizováni. Fotbal se na rozdíl od třeba hokeje či basketbalu nehraje na takzvaně čistý čas, takže všechny takto prozdržované sekundy přibližují vedoucí mančaft k vítězství. Přiznávají to i sami hráči. Zdržování od soupeřů jim vadí, ale sami by to nedělali a ani nedělají jinak.

Pro stát platí podobná paralela. Slýcháme nářky na zneužívání dávek a vysávání státních dotací, ale stát stejně tak jako rozhodčí neví, zda polehávajícího hráče opravdu něco bolí (opravdu potřebuje dávku). Každý má insentivu si peníze „zdarma“ vzít. Proč by taky ne, když je na ně nucen přispívat? Má na to přeci nárok! Když vytvoříme incentivu urvat si pro svůj tým či firmu výhodu nemorálním (ale ne trestným) chováním, lidé se touto cestou dříve nebo později vydají. A já jim to nemám za zlé, když jim to pravidla umožňují. Obdobnou paralelu můžeme vidět třeba u politiků, jejichž chování se v průběhu volebního období výrazně proměňuje.

Když stát dnes utratí 100 milionů nebo když dá nějakému podniku dotace na „inovace“ (třeba na linku na toustový chléb), představuje to minimálně celoživotní snahu pěti průměrně vydělávajících a daně odvádějících Čechů. To samo o sobě je smutné, ale to není vše. Fakt, že člověk musí úspory odevzdat státu, je navíc obětovaná příležitost. Příležitost úspory zhodnotit. Zhodnocovat úspory od státu nelze čekat, jelikož dlouhodobě operuje v deficitu. Představme si scénář, kde místo odvodů státu všichni ekonomicky aktivní Češi spoří a investují své prostředky. Každý produktivní občan (cca 5 milionů lidí) by mohl ročně uložit 180 000 Kč s průměrným zhodnocením 5 %. Po 40 letech by každý z nich měl kapitál přibližně 87,6 milionu Kč, což by ročně generovalo výnos 4,38 milionu Kč. Po zajištění osobních potřeb by jim (podle průměrné spotřeby) zbývalo asi 3,98 milionu Kč na podporu okolí.

Tento model by umožnil každoročně investovat téměř 20 bilionů Kč do veřejných statků – 10x více, než aktuálně přerozděluje stát. Decentralizovaná podpora by mohla být efektivnější a cílenější; a občané by měli kontrolu nad tím, jak se jejich peníze využívají. Tento hypotetický model ukazuje, jaký potenciál spočívá v individuální odpovědnosti a svobodě rozhodování.