Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Vidím tři možnosti, kde by mohl fungovat ankap: Internet, mezinárodní vody a vesmír. Internet postrádá fyzický aspekt a vesmír si zatím nemohou dovolit ani Ti nejbohatší. Oceán tak nabízí nejrealističtější provedení. Pokud by se (třeba ve střednědobé budoucnosti) v oceánu dlouhodobě zdržoval dostatek lidí na lodích, tak by na těchto lodích mohli také pěstovat jídlo a vyrábět věci (třeba i z plastů v oceánu). Jejich kolonie by mohla vzniknout právě v místě ostrova odpadků, kde je zároveň nejvíce potenciálního materiálu k výrobě. Komplexní technologie by byla zpočátku importována z pobřeží obchodníky. Hlavní výhodou tohoto konceptu je mobilita a fyzická decentralizace, což by mohlo pomoci proti útokům států jako například na Rose Islandu. Problematické činnosti by se časem (s technologickým pokrokem) daly přesunout i pod vodu. Budu rád, když do komentářů napíšete své představy, fantazie a názory…

Je snadné žít svobodně v těch oblastech života, kde nemáme moc strachů nebo s nimi umíme pracovat. Naopak být svobodný v tom, v čem se necítím bezpečně, je o dost náročnější. Pocit bezpečí silne souvisí s tím, jak moc se můžu uvolnit, jak moc můžu popustit uzdu své fantazii. Jakmile je někde strach, myšlení obvykle předává kontrolu té části, která řídí emoce a prožívání. Ne že by emoce bez strachu nebyly, ale jejich vliv na naše rozhodnutí, na naše chování, je regulovaný myšlením. Dalo by se říct, že strach do určité míry moduluje naši schopnost svobodně myslet. Co si o tom myslíte?

Pokud člověk za života v bezstátní společnosti nepodepíše žádnou smlouvu ohledně toho, jak se bude s jeho ostatky nakládat, co se pak stane? Bude jeho mrtvola zděděna? A co když žádné dědice nemá? Bude jeho mrtvola jen ležet a hnít na nějakém prostranství? Může přejít do vlastnictví toho, na čím soukromém pozemku zemřela? Jak řešit případné hromadění mrtvol na ulicích? Projížděl jsem ve Stokách a přednáškách, co šlo, ale nic moc jsem o tomto tématu nenašel. V současné situaci má pro zacházení s mrtvolami stát různé speciální kolonky se speciálními řešeními. Od ochrany ostatků po nesmyslnou ilegalizaci nekrofilie až po povinnost obcí mrtvoly pohřbít. Ankap jsem objevil teprve před týdnem, tak tomu ještě moc nerozumím, ale moc by mě zajímal váš názor na celé toto téma.

V skutočnosti je veľmi poučné vytvoriť zoznam všeobecne uznávaných problémových oblastí našej ekonomiky a našej spoločnosti a nachádzať pri prechádzaní týmto zoznamom spoločný do očí bijúci leitmotív – štát. Vo všetkých vysoko problémových oblastiach je štátna operácia alebo kontrola obzvlášť nápadná. Uvažujme: Zahraničná politika a vojna – výhradne štát. Branná povinnosť – výhradne štát. Zločin v uliciach – polícia a súdy majú štátny monopol a ulice sú v štátnom vlastníctve. Sociálny systém – problém je v štátnom sociálnom zabezpečení; žiaden zvláštny problém v súkromných charitách nie je. Znečistenie vody – do riek vlastnených štátom sa ukladá komunálny odpad. Poštová služba – chyby sú v štátom vlastnenej pošte; nie napríklad medzi veľmi úspešnými súkromnými konkurentmi. Vojensko-priemyselný komplex – opiera sa výlučne o štátne zákazky. Železnice – sú dotované a výrazne regulované štátom po desaťročia. Plyn a elektrina – tiež štátom privilegovaný monopol. Bývanie – ohrozené reguláciou nájomného, ​​daňou z nehnuteľnosti a územným plánovaním. Diaľnice – všetky sú postavené a vlastnené štátom. Obmedzenia a štrajky odborov – výsledok štátnych privilégií. Vysoké zdanenie – výhradne štát. Školy – takmer všetky štátne; alebo ak nie priamo, výrazne štátom dotované a regulované. Odpočúvanie a porušovanie občianskych slobôd - takmer všetko vykonal štát; súkromné spoločnosti len so súhlasom užívateľa. Peniaze a inflácia – peňažný a bankový systém je úplne pod kontrolou a manipuláciou štátu.

Často narážím na názor, zejména potom u problematiky eutanázie, že ačkoli mohu mít právo na to libovolně sám vykonávat nějakou činnost či nakládat se svým majetkem, nemusím k tomu mít inherentně právo své právo delegovat. Je tomu ale skutečně tak? Myslím si, že tato dvě tvrzení jsou celkem viditelně v kontradikci. Pokud máme právo nějak nakládat se svým majetkem, musí s tím přicházet i právo nechat to udělat někoho jiného, tedy součástí práva je i právo delegovat jej. Pokud ne, potom nemám skutečné plné právo nad daným majetkem – rozhoduje o něm člověk, který mi právě tuto delegaci násilím zakazuje, ať už stát nebo jiné organizace, které by podle některých v bezstátní společnosti tuto delegaci omezovaly. Zákaz eutanázie je skokem k násilnému posílání lidí na psychiatrii za pokus o sebevraždu.

Pokud žiju s myšlenkou svobodné společnosti, vím, že se jí nedožiju. Co s tím? Jak žít svobodně už teď? Jsem neaktivním členem komunity několik let, ale pořád nevím jak se cítit v pohodě a co můžu teď dělat, jak se můžu teď cítit lépe… Pocit beznaděje a toho, že nic nemůžu udělat vede k paranoidním stavům a pocitům méněcennosti. Nebylo by snazší vrátit se k tomu, že mě to nebude zajímat, ale budu šťastná?
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Myslím, že na tento text odpovídám ve své přednášce o cestě k ankapu v praxi.

Minimální mzda je mezi liberteriány často považována za ekonomicky devastující s častým argumentem většího vytížení rozpočtu zaměstnavatelů, kteří s větší minimální mzdou začnou propouštět své zaměstnance a nové přestanou poptávat. Ač tento argument považuji za validní, spatřuji i další (nedostatečně zdůrazňovaný) problém minimální mzdy – v dopadu na (ne)možnost ekonomické kalkulace.

Pohybujeme-li se na trhu práce pod prahem minimální mzdy, nemá zaměstnavatel efektivní možnost sdělit, která pozice je pro něj důležitější. Tuto informaci totiž musí dát najevo finančně – jako u čehokoliv jiného při ekonomické kalkulaci. Musí-li však ceny být stejné, informace se vytrácí a začne docházet k misalokaci zdrojů (stejná výplata pro více i méně potřebné pozice). Trh práce pod minimální mzdou je vlastně určitým socialismem a nárůstem minimální mzdy tento druh socialismu expanduje.

11. Ľudia, ktorí sú označovaní za „konšpiračných teoretikov“, sú často dobre informovaní a jednoducho predbiehajú mainstreamové naratívy. 12. Väčšina ľudí si viac váži „bezpečnosť“ a „istotu“ ako slobodu, aj keď „bezpečnosť“ je len ilúzia. 13. Hedonická adaptácia prebieha oboma smermi a akonáhle nastane zotrvačnosť, je ťažké vrátiť ľudí späť do „normálneho stavu“. 14. Významné procento ľudí si podmanenie štátom naplno užíva. 15. „Veda“ sa vyvinula do sekulárneho pseudonáboženstva pre milióny ľudí na Západe. Toto náboženstvo nemá nič spoločné so samotnou vedou. 16. Väčšine ľudí záleží viac na tom, aby vyzerali, že robia správnu vec, než aby robili skutočne správnu vec. 17. Politika, médiá, veda a zdravotníctvo sú v rôznej miere skorumpované. Vedcov a lekárov si možno kúpiť (ako politikov). 18. Ak ľuďom urobíte dostatok pohodlia, nebudú sa búriť. Môžete udržať milióny ľudí poslušných, keď ich zbavíte práv tým, že im dáte jedlo, peniaze a zábavu. 19. Moderní ľudia sú priveľmi spokojní a nedostatočne ostražití, pokiaľ ide o obranu vlastných slobôd pred zásahom štátu. 20. Je ľahšie človeka oklamať, ako ho presvedčiť, že bol oklamaný. Bonusová myšlienka: 21. Väčšina ľudí je dosť súcitná a má dobré úmysly, a preto má veľký problém pochopiť, že niektorí ľudia, vrátane našich „vodcov“, môžu mať zlomyseľné alebo zvrátené úmysly.

10 vecí, ktoré som sa naučil o spoločnosti počas pandémie: 1. Väčšina ľudí by radšej chcela mať väčšinové názory než tie správne. 2. Minimálne 20 percent ľudí má silné autoritárske tendencie, ktoré sa objavia za správnych podmienok. 3. Strach zo smrti súperí len so strachom zo sociálneho vylúčenia. To druhé môže byť silnejšie. 4. Propaganda je rovnako efektívna ako pred 100 rokmi. Prístup k neobmedzenému zdroju informácií nespravil bežného človeka o nič odolnejším. 5. Všetko môže byť spolitizované médiami, štátmi a tými, ktorí im veria. 6. Veľa politikov a obrovských korporácií ochotne obetujú ľudské životy, ak to slúži ich politickým alebo finančným ašpiráciam. 7. Väčšina ľudí verí, že štát koná v ich najlepšom záujme. Aj mnoho z najväčších kritikov štátu. 8. Raz, keď si človek sformuje názor, väčšina ľudí zotrvá v nepravdivom názore, než by si priznali, že sa mýlili. 9. Ľudia môžu byť trénovaní a prispôsobení rýchlo a relatívne ľahko zmeniť svoje správanie – k lepšiemu či horšiemu. 10. Pokiaľ sme dostatočne vystrašení, nielenže budeme akceptovať autoritárstvo, ale sa ho aj dožadovať.

Pre nás libertariánov nie je libertarianizmus len intelektuálnou kontempláciou nádhernej, pravdivej a spravodlivej politickej filozofie. Nejde len o estetickú kontempláciu krásneho ideálu. Ideál sveta bez organizovanej agresie, sveta harmónie, slobody, prosperity, vzájomnej spolupráce prostredníctvom dobrovoľníckych aktivít a voľných trhov. Je to samozrejme všetko z vymenovaného. Stávame sa libertariánmi v prvom rade preto, že sa zamilujeme, takpovediac, do dobra, pravdy a krásy libertarianizmu. Ale zdá sa mi, že my, libertariáni, sa neuspokojujeme s kontempláciou spravodlivosti, uvažovaním o dobrote a kráse, nehráme intelektuálne hry, chceme zmeniť svet. Chceme túto vec uviesť do reality. Aby sme to urobili, vydávame sa za najušľachtilejšou úlohou rozložiť leviathanský štát v každej z našich krajín a napokon po celom svete. A aby sa to podarilo, aby sme slobodu zaviedli do praxe, teda preniesli myšlienky z kníh do reálneho sveta. Aby sme vkročili do sveta slobody, svet bez násilníkov a organizovaných gangstrov, ktorí robia z toľkých životov peklo na zemi, musíme sa zorganizovať a musíme sa stať masovým hnutím, napriek akýmkoľvek problémom, ktoré môžu v priebehu nastať.

Minule přednášel o anarchokapitalismu v Baru Behind the Curtain Tim; mluvil o ochraně menšin.
Dnes ho vystřídám já; a budu se věnovat (lidově tvořivé) ekonomii.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 4. prosince; rád bych mluvil o trestech.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v podniku Bar Behind the Curtain.