Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Na minulé přednášce o anarchokapitalismu v Baru Behind the Curtain jsem mluvil o spontánním řádu a decentralizované tvorbě pravidel.
Dnes se pokusím vyčíslit, kolik nás stojí stát; a dal jsem si s tím práci, příprava této přednášky trvala určitě přes 100 hodin.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 7. května, ovšem na jiném místě – v podniku The Grail; tématem bude anarchoagorismus.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v podniku Bar Behind the Curtain (možná už naposledy tam).

Lidé automaticky předpokládají, že většina má sílu i vůli ji použít. Ať už to je většina co do počtu osob nebo klidně malý počet osob vlastnící většinu zdrojů. Lidskou přirozeností je chránit slabší či menšiny – zvláště pokud se cítí být jejich součástí. Nečekají však na útok většiny, ale zahájí útok jako první, jen jej nazývají obranou, protože útok protistrany je dle nich pravděpodobný. Chudí proti bohatým, slabí proti silným, menšina proti většině. Uspějí-li, role se otáčí a vše pokračuje dál. Dokud budeme pouhou pravděpodobnost útoku považovat za útok, nikdy se nezbavíme koletivizovaného násilí nebo volání po něm. Morálně i logicky je to špatné, ale zřejmě pro lidský druh přirozené.

Čamtalej je obyčejná vesnička v Pákistánu. Bydlí v ní 100 až 200 obyvatel. (Dotovaná) MHD tam nejezdí. Místní se přesto potřebují přesouvat z a do vesnice. Jezdí taxíky. Aby ušetřili, vejde se do obyčejného osobáku i deset lidí. Kde je poptávka, tam vznikne i nabídka. Proč myslíme, že by to u nás nefungovalo? Kolik lidí by asi při takové poptávce začalo provozovat spolujízdu za rozumné ceny? Není ČR oproti Pákistánu dost bohatá na to, aby těch lidí v autě nemuselo jet deset?

Problémom libertaliánských strán je dlhodobo nízka voličská podpora. Ale čím to je spôsobené? Znamená to snáď, že takéto myšlienky nikdy nebudú pre ľudí zaujímavé ako napríklad konzervativizmus či sociálni liberalizmus (etatistický progresivizmus)? Osobne si to nemyslím. Problémom týchto strán je, že začínajú od konca a snažia sa získať podporu v populácii, ktorá nie je týmto myšlienkam naklonená. Omnoho lepším spôsobom ako získať podporu pre myšlienky slobody je robiť rôzne osvetové akcie a snažiť sa získať ľudí pre tieto myšlienky.

Čo je koniec koncov to čo robí Urza a ďalší ľudia okolo Svobodného prístavu. Takýto prístup predstavuje dlhú a náročnú cestu. Ale je to z dlhodobého hľadiska efektívnejšie, než sa snažiť zakladať politickú stranu, ktorá sa aj tak nakoniec bude musieť aspoň čiastočné prikloniť k konzervativizmu (Svobodný) či sociálnemu liberalizmu (SASKA), aby získala nejakú podporu. Preto sa domnievam, že založenie politických strán je lepšie nachať na dobu, keď už tieto myšlienky budú mať dostatočnú podporu.

Je naprosto v pořádku, že někteří lidé se rádi spoléhají sami na sebe, zatímco jiní jsou radši součástí skupiny, preferují sdílení a mít se o koho opřít. Často však vídám mezi lidmi konflikty o tom, co z toho je správné. Slyšíme z jedné strany ekonomické argumenty pro divoký kapitalismus a růst bohatství a z druhé strany obavu z dopadů sociální nerovnosti. Ač jsou podobné diskuze důležité, osobně je pro mě podstatná především shoda na tom, že ať už by naše vysněná společnost měla tu či onu podobu, stane se tak na dobrovolné bázi zúčastněných. Zaměřením se na tento aspekt můžeme mnohdy zjistit, že s druhými máme společného více, než by se na první pohled zdálo. To jsme mohli vidět i v nedávném dílu Studia Svobodného přístavu. Nabízí se analogie, že pokud se shodneme na tom, že každý si může poslouchat hudbu, kterou chce, snižuje se potřeba si navzájem kritizovat hudební vkus.

Podnikání je vlastně synonymem pro jednání, ale definujme si ho jako jednání s cílem vydělat peníze. Podnikatel se nám zdá být ten, kdo je velmi bohatý, zaneprázdněný, vlastní auto, nechá si čistit boty černochem a do telefonu u toho rozkazuje svým špatně placeným zaměstnankyním. Přitom podnikání je přirozená mezilidská interakce – na rozdíl od třeba chození do práce. Naše přirozená podnikavost je ale zadupána do lavice už ve škole, kde se může projevovat maximálně formou rebelství.

Ani v produktivním věku ale nehraje stát s podnikatelem fér hru: hygienické normy zvyšují náklady, daně snižují zisky, živnostenský zákon přináší další poplatky a administrativu, stavební zákon zdržuje, ochrana spotřebitele přidává byrokracii a úřad práce je to poslední místo, kde byste chtěli hledat nebo nabízet práci. Zákoník práce znemožňuje jinou formu spolupráce než tu vyhovující korporátům, kterých stát je pouhý nástroj. Stát nás dokonce penalizuje pokutami, pokud nepracujeme, a lže u toho, když tvrdí, že jsme s ním sjednali nějaké pojištění. Výsledkem je mimo jiné finanční asymetrie, kterou lze pozorovat na výpisech z účtu zaměstance: výplata je jediným příjmem a výdaje jsou nejčastěji za (zdaněné) zboží a služby dalších velkých společností. Jak vypadá výpis vašeho účtu a jak by podle vás vypadal v ankapu?

Politika je správa věcích veřejných – politici spravují veřejné statky. Pokud takové nebudou existovat, nepotřebujeme politiky ani stát.

Stát způsobuje problémy nám všem, socialisty nevíjamje. Oni
samozřejmě ve chvíli, kdy nějaký problém způsobený státem pociťují, začnou volat po dalších státních zásazích. Na to bohužel přicházejí reakce některých libertariánů, kteří začnou problém zlehčovat, což je podle mě příšerná strategie. Pokud někdo problém vnímá, těžko ho přesvědčíte o jeho neexistenci. Pojďme místo toho ukazovat, že příčina problému je stát a regulace přinesou jen další škody. I kdyby uznali jen to první, je pořád lepší, když budou chtít odstraňovat část regulací a vytvářet nové, než když budou chtít jen vytvářet nové. Nejlepším příkladem je za mě bydlení. Socialisté mluví jeho drahotě a požadují zastropování cen. Reakci, že nemá bulet a prostě si našetřit, nepovažuji za vhodnou. Raději chci ukazovat problémy stevbních regulací a případně vysvětlovat, proč zastropování způsobuje nedostatek.

Demokracie je úžasná v tom, že vznikla nejspíš bez špatných úmyslů. Není tu žádná konspirace, jak ovládnout lidi demokracií, dogmaticky je v ní udržovat nebo zvyšovat moc státu. Přesto se ale všechno tohle děje. Školy a média dogmatizují lidi myšlenkou na „ten nejlepší systém, co máme“. Ruku v ruce s tím politici rozšiřují moc státu – ať už chtějí opravdu pomáhat lidem nebo jen sami sobě. Voliči volí politiky, kteří jim slibují vyřešit jejich problémy. Firmy tlačí na regulace, které ničí jejich konkurenci. Nezapomeňme ani na Urzův smrtelný cyklus demokracie – spirálu státní pomoci a lidí na této pomoci závislých. Jakákoliv chyba systému – ekonomické krize, války, ekologie a tak dále – je jím použita jako záminka jeho k posílení. Je to fascinující. Doufám, že šíření svobody a zodpovědnosti jednotlivců bude nakonec ještě efektivnější.

V poslední době pozoruji v geopolitických debatách opakující se vzorec. Dejme tomu, že vypukne válka mezi státy Zelená republika a Modrá federace. Franta žijící v Česku se na konflikt podívá a vybere si stranu – třeba zelené. Zde většinou stále postupuje v souladu s nějakými svými morálními hodnotami. Třeba si myslí, že modří válku začali napadnutím zelených a vražděním nevinných civilistů.

Následně, když už válka probíhá, tak pravděpodobně obě strany budou páchat menší či větší prasárny. Zde však Franta již zahazuje veškeré své morální hodnoty a vše začíná podřizovat tomu, aby zelení vyhráli. Začíná v lepším případě zlehčovat či ignorovat zvěrstva páchané „tou jeho“ stranou, či v horším případě je dokonce omlouvá a oslavuje. Už ho nezajímá morálka (která ho ke konfliktu přivedla), nezajímá ho lidské utrpení, nezajímají ho oběti. Zajímá ho jen, aby vyhrál stát zelených. A aby stát modrých pohořel.

Dnes od 18 hodin budu besedovat o anarchokapitalismu v Paralelné Polis Košice; máte-li to náhodou při cestě, stavte se!