Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Ostentativní tvrdá logika zastánců absolutní dominance vlastnictví může vytvářet iluzi objektivity, ale pokud se podíváme ke kořenům, zjistíme, že základy hradu nestojí na pevné skále, ale na písku. Celý deduktivní systém se opírá o subjektivní pocit, že princip soukromého vlastnictví je morálně správný. Nic jako právo monopolizovat si možnost užívání jezera ale ve vesmíru neexistuje. Někdo silně cítí, že je zrovna ten jeho axiom správně. Monopolizace kusu přírody vlastníkem je pouze otázkou moci. Udržováno musí být násilím a marketingový slogan „princip neagrese“ je jen zdvořilý a pokrytecký název pro násilí, které bylo ideologicky legitimizováno. Odvolávání se na smyšlený princip soukromého vlastnictví je obrana před přiznáním, že jde o osobní preferenci. „Je to porušení vlastnického práva,“ ve skutečnosti znamená: „Fuj, to se mi nelíbí.“

Kampaň na knihu Anarchoagorismus je nečekaně úspěšná, což ale neznamená, že stále nepotřebujeme každou korunu; dělám pro její propagaci vše, co můžu – dnes v 1830 budeme natáčet v LibertyLoftu podcast s Lukášem Pazderníkem, můžete se přijít podívat!

Marně hledám přirozenou podstatu „přirozeného práva“. Jeho principy mi nejsou vlastní jako spoustě dalších lidí. Koneckonců podle něj lidská společenství reálně opakovaně nežijí. Buď se mýlí lidé jako druh, nebo je mylná teorie. Neuctívám absolutní dominanci vlastnictví, která vyžaduje kolektivní uznání. Táži se, z čeho ona přirozenost takového práva vychází? Zdá se, že nejde o záležitost před-společenskou, ale o normativní umělý konstrukt postavený nad jednotlivce. Někteří ideologové ho používají pro kázání principů, podle kterých by se lidé měli řídit pod hrozbou násilí ze strany soukromé policie. Pravicoví libertariáni často tvrdí, že ostatním lidem neříkají, jak mají žít. Ukazuje se, že jde o rétorický trik, založený na klamu o přirozenosti. Vynucování „přirozeného práva“ proti lidem, kteří ho neuznávají, je de facto formou společenské smlouvy.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Publikuji i nesouhlasné texty; k tomuto bych jen rád doplnil, že jsem nikdy v životě neopíral svou argumentaci o přirozenost.

Kampaň na knihu Anarchoagorismus je nečekaně úspěšná, což ale neznamená, že stále nepotřebujeme každou korunu; dělám pro její propagaci vše, co můžu – dnes v 18 hodin vystoupím u CzechClouda, můžete se přijít podívat!

Kampaň na knihu Anarchoagorismus je nečekaně úspěšná, což ale neznamená, že stále nepotřebujeme každou korunu; dělám pro její propagaci vše, co můžu – dnes ve 20 hodin vystoupím ve StandaShow, můžete se přijít podívat!

OPRAVA: Standa to bohužel zrušil pro nemoc; nový termín najdeme, až se uzdraví.

Libertariáni často z principu nenávidí všechny regulace EU, i když existují takové, které mohou trh ve výsledku osvobodit – konkrétně ty, které nutí státy deregulovat a ukončit zavedené monopolní praktiky. Často se také setkáváme s iracionální nenávistí k obnovitelným zdrojům (OZE) nebo elektromobilům jen proto, že jsou politicky protlačovány. Je třeba si uvědomit, že technologie samotná nemá žádný politický názor – větrníky i slunečníky (stejně jakýkoliv zdroj) mají své technické výhody i nevýhody. Odmítat technologii jen kvůli tomu, že jí státy protlačují, není moc konstruktivní. Jak přesně mohou konkrétní regulace v energetice pomoci trhu? A proč bychom měli OZE vnímat více pragmaticky? To vše podrobně vysvětluji v článku na Mises.cz.

Tento text píši jako prosbu čtenářům. Je tu někdo, kdo by mě odkázal na relevantní zdroje týkající se práva v bezstátních společnostech (polycentrické právo)? Rád bych se do toho víc ponořil, bohužel mi ale přijde, že se k právu zas tak moc anarchokapitalistů do hloubky nevyjadřuje. Přitom monopol na násilí je (alespoň za mě) jednou ze základních funkcí státu. Pokud jde o formu, beru všechno. Ideální je literatura (nebo dokonce vědecké publikace), ale klidně i videa, vlákna na Redditu nebo cokoliv, co má nějakou vypovídající hodnotu. V úplně ideálním světě z obou stran pomyslné barikády, takže i kvalitní kritika ancapu. Pokud jde o jazyk, umím česky, anglicky a německy. Dankeschön!

Co byste řekli člověku, který by zavraždil někoho, koho ani nezná, a omlouval to tím, že za to nenese odpovědnost, protože mu jeho šéf řekl, aby to udělal? To je nejspíš dost absurdní obhajoba. Proč ji ale přijímáme u vojáků v armádě? Rozumím tomu v případě, kdy musejí narukovat, za dezerci se trestá smrtí, takže k podobnému jednání byli donuceni násilím; ale proč snímat odpovědnost z vojáků, kteří se k tomu upsali dobrovolně? Je přece jen a jen jejich riziko, že v rámci svého povolání zavraždí někoho, kdo nikomu nic neudělal; i řidič z povolání má asi oproti průměrnému člověku větší šanci, že někoho usmrtí, ale také mu to netolerujeme. Proč by vražda ve válce neměla být vraždou? Jen proto, že to stát tlačí do lidí svou propagandou? Řeknete, že „jinak to nejde“? Pak si představte, o co lépe by bylo na světě, kdyby lidé nebyli vychováváni k tomu, že vražda někdy není vraždou, když se to mocipánům hodí.

Záleží mi na svobodě, a proto ji chápu skrze prožívání jednotlivce. Pokud se necítím svobodný, pak pro mě svoboda v té situaci prostě není – bez ohledu na to, co tvrdí ideologická definice nebo systém. Kdybych ve „svobodné“ anarchokapitalistické společnosti stál před volbou vstupu do „dobrovolného“ otroctví, nebo hladem a umrznutím na ulici, těžko bych se v takové situaci cítil svobodný. Volba mezi hladem a otroctvím není svoboda, ale otroctví.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Chápu, že každý nazývá svobodou něco jiného; a to je v pořádku. Považoval bych však za přínosné (a) svobodu definovat před arbitrárním prohlášením, co to není, a také (b) rozlišovat mezi (ne)svobodou a pocitem (ne)svobody.

Míra vnitřní svobody jednotlivců se odráží ve svobodě celé společnosti. Chceme-li kultivovat svobodu navenek, musíme ji nejprve rozvíjet uvnitř sebe.