Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Pokud plánuji pouze svou ideologii, tak to stále spadá pod plánování mého života.

Souhlasím, že "instinkty" je špatné označení, měl jsem na mysli reflexy. Emoce a instinkty spadají pod Systém 1 jakýchsi okamžitých reakcí.

Ad evoluce nic neřeší. Záleží, jak si to nadefinujete. Existují evoluční algoritmy, které (jak již z definice algoritmu vyplývá) řeší problémy. Hledání systému pro konflikty v používání vzácných zdrojů je jedním z problémů, které řeší kulturní evoluce.

Doufám, že i přes nedostatky mého článku alespoň ta idea někomu něco přinesla.

Evoluce se v tradičním významu neodehrává v rámci jednání jednotlivce. Ale i v životě jednotlivce narazíme na evoluci podobné mechanismy.

Existuje způsob, jak zjistit, zda jsem naprogramoval algoritmus, který řeší nějaký problém.
Neexistuje způsob, jak zjistit, zda můj článek je dobrý. Co ovšem je možné je, psát články, dostávat zpětnou vazbu a postupně je zlepšovat.

To je ten rozdíl.

Evoluce jako Systém 3 je myšlena spíše jako jev společenský, nikoli psychologický.

Knihu jsem četl, ale nepředpokládám, že většina čtenářů zde by pochopila, kdybych napsal, že Systém 3 je evoluce.

Zčásti tomu tak je. Každý plánuje svůj vlastní život. Ale nikdo nemá právo plánovat životy ostatních bez jejich souhlasu. V tom spočívá ten rozdíl. Dalo by se říci, že jde o největší možnou decentralizaci plánování, od politbyra k jedinci.

„Přirozené“ právo je nešťastný název. Mises by řekl, že lidé přišli na to, že se jim vyplatí, protože umožňuje nejefektivnější spolupráci. To by byl umělý konstrukt. Já se ovšem spíše přikláním k Hayekově tezi, totiž, že se vlastnické právo vyvinulo spontánně jako součást kulturní evoluce.

Jaká jiná definice je konzistentní a lze použít k popisu reality? Definice z článku není konzistentní ani úplná a navíc se vnitřní pocity daného jedince jen těžko určují, pokud chceme popisovat realitu, neboť jsou na rozdíl od reality pro každého subjektivní.

Příklad 1:
A míří na B zbraní a říká mu, aby zavraždil C. Pokud B zastřelí C, soudce určí do jaké míry rozdělit vinu za vraždu C mezi A a B. Osobně bych většinu viny, a tedy i trestu, viděl v tomto případě u A, nicméně jedná se o specifikum, které není algoritmicky rozhodnutelné.

Příklad 2:
A hrozí B odcizením části jeho majetku, pokud B nepodvede C. Situace by byla řešena analogicky jako v prvním příkladu.

Jiným příkladem může být donucení za účelem podpisu smlouvy, která by následně narušovala něčí vlastnická práva.

Sei gegrüßt, Genosse.
Např. zde je velké množství knih a článků o tomto tématu (od lidí jako D. Friedman, Murphy, Hoppe, Rothbard): http://ozarkia.net/bill/anarchism/PolycentricLaw.html

Jinými slovy, pokud došlo k narušení mých vlastnických práv, kvůli čemuž jsem narušoval vlastnictví, odpovídající část viny přechází na původního narušitele.

Pokud si svobodu nadefinujete jako právo na to, nestát před volbou mezi otroctvím a smrtí hladem nebo umrznutím, tak je zcela v pořádku, aby každý byl okraden či zavražděn, jen aby se někdo náhodou chvíli necítil nesvobodně. Kdybyste k ní chtěl totiž ještě přidat ochranu vlastnictví, tak popírá sama sebe. Taková definice je k ničemu.