Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Ano, je to rozdíl; a v ideálním případě by pak všechny náklady hradil pachatel.
Jenže v praxi prostě porušování vlastnických práv nese nějaké náklady.

Rozumím; ale principiálně nemusíte…
Můžete se o svou bezpečnost postarat sám.
Ostatně je to podobné jako s jídlem nebo lékařskou péčí.
Taky v podstatě nemusíte, ale chcete, protože biologie…

Bohužel je to na mě moc obsáhlé a nestíhám na to zareagovat, protože každý z těch bodů by byl na samostatnou dlouhou debatu.
Píšu to proto, abyste věděl, že Vás neignoruju nebo tak; líbí se mi, jak sem píšete a snažíte se debatovat i chápat cizí názor, tak to nechci nechat bez odpovědi (a třeba se toho ujme někdo jiný).

Jsou tam ale zajímavé postřehy, hypoteticky bychom mohli dát debatu třeba ve Studiu, kdybyste se na to cítil.

Myslím, že odpovědi jsou v té přednášce.

Vlasntě ne, asi to moc nechápete; ten argument tam měl své místo, ale upřímně se mi to nechce moc vysvětlovat teď tady, kdyžtak si to znovu přečtěte výše.

To vysvětluju v tom videu, kde o tom nějakou dobu debatuju s publikem, tak se mi asi nechce znova.
Jen jsem konstatoval, že zavrhovat ankap kvůli jedné jeho interpretaci mi moc nedává smysl, zejména když existují jiné, se kterými můžete být v souladu. A to ještě pozor, je třeba rozlišovat mezi ankapem a NAPem, což nejsou totožné věci (byť spolu úzce souvisejí).

Nemusí; stejně jako pekař může prodávat chleba za milion, přesto to nedělá (ale může a někdo možná někde ano).
Řeším to v přednášce o polycentrickém právu, kde vysvětluji, proč rozhodnutí těch soudů k NAPu budou pravděpodobně konvergovat, byť pravděpodobně ne na 100 %.

Ano, mám podobný pocit, jak píšete v prvním odstavci.

V praxi patrně volnotržní soud (v bezstátní společností), případně státní soud (ve státní společnosti).

Což nic nemění na tom, co jsem napsal.

Děkuji, že jste se odkopala; zvládáte to dobře sama, nemusím ani moc asistovat xD

Proč to vysvětlovat někomu, u koho nevidím ani špetku dobré vůle k pochopení či vzájemnému porozumění, zato spoustu (neustále projevované) chuti překrucovat?

Hezky jste si překroutila má slova – jako obvykle; na jednu stranu se v tom lepšíte, stačilo podsunout jedno slůvko navíc v druhém odstavci, byť na tom prvním by se dalo ještě zapracovat (i na těch emocích na konci), ale vlastně dobrá práce, gratuluji!

Slovo "legální" v ankapu nedává smysl; nebude tam nic legální ani nelegální.
A vlastnická práva a svobody lidí budou porušována vždy (stačí na to třeba kapesní zloděj); takže záleží jen na míře.

Logika ano; jenže lidé se mohou mýlit a dělat chyby, takže každému může připadat logické něco jiného.

Myslím, že jen v rámci nápravy toho, že ti lidé vzali svobodu někomu jinému.

Nejspíš o tom budu přednášet v prosinci.
Můj názor na tresty spíše než s odpuštěním souvisejí s tím, že jsou mnedle kontraproduktivní.
S křesťanstvím to mnedle moc nesouvisí (naopak mi přijde, že křesťané jsou co se týče trestů dost přísní).
Ani nesouhlasím s křesťanským pohledem na úrok, mnedle ve středověku způsobil dost škody.

Vždyť jsem o tom mluvil i v tom videu.

NAP se ale nerovná ankapu.
Je pravda, že když vezmeme NAP jako předpoklad, ankap je jediný možný důsledek.
Ale to neznamená, že v reálné volnotržní společnosti bude přesně dodržován NAP (nejspíš od něj budou odchylky).
Řeším tohle docela často ve videích…

Ale tak to přece není; spousta anarchokapitalistů to vidí jinak.
Není to tak, že já říkám, co je ankap, zatímco ostatní nevědí.
Někdo to vidí jako já, jiní anarchokapitalisté to mohou vidět jinak.
Že mně přijde logické toto, přece neznamená, že někomu jinému nemůže připadat logické něco jiného.

A pozor, hodně bych rozlišoval mezi reálným ankapem a NAPem.

Ano, více méně to popisujete velice přesně; dostat po hubě je celkem přijatelné, ale vstoupit do armády má pro mě osobně tak velkou cenu, že budu prakticky vždy hledat jiné cesty (třeba utěk i s těmi blízkými, které chci chránit a podobně).

To s těmi potraty ani náhodou není v konfliktu.
Já přece mohu mít osobní problém s něčím, co dělají jiní lidé, ale to ještě neznamená, že jim musím brát svobodu to dělat (tohle nemám zdaleka jen s potraty).

Je hodně snadné (a vypadá to dobře) se proti něčemu vymezit, odmítat.
Jenže co potom? Pokud tento koncept práv odmítáte, který místo toho uznáváte? Protože něco nakonec bude…
Jinými slovy mi přijde – když už – lepší to prostě nějak modifikovat (a tím si vlastně vytvořit vlastní verzi) než odmítnout.
Ono odmítačů všeho je dost, ale pak si je snadno chytí kdokoliv, kdo bude dost řvát a vymezovat se, byť to bude třeba nějaký toalitář.

Nene, souvisí to s tím, co jsem četl v Bibli.

Bavilo mě to.

Chci dělat věci, které mi dávají smysl; a když mě někdo nutí do toho stejného, rozhodně mě to neodradí od toho, abych to dělal.
Ale je fakt jiné bránit se proti agresorovi způsobem, který uznávm za vhodné, a způsobem, že půjdu do armády, kde musím poslouchat rozkazy.
V příkaldu s holkou to pak znamená:
Jsem ochoten někoho jiného bránit na vlastní pěst v tu chvíli (nebo i opakovaně, když si o tom můžu rozhodnout); nejsem ochoten kvůli obraně někoho jiného (ani sebe) vstoupit do organizace, která mě pak může dělat pod hrozbou zastřelení věci, které jsou v rozporu s tím, co považuji za správné.

S tou válkou jste ale ten argument použil Vy; přímo jste napsal:
"nemuseli bysme tu být mi vůbec, páč ve WW2 by třeba všichni ti co proti náckům bojovali utekli"
A já poukazuji na to, že to nedává smysl, protože buď tedy řekneme, že uvažuju sám za sebe, ale ne za ostatní, nebo za všechny, ale pak ta válka vůbec není; ale Vy jste to aplikoval selektivně jen na jednu stranu té války.
Přirovnání k holce na ulici nesedí; osobně jsem už takto pomáhal, ale vnímám obrovský rozdíl mezi tím, kdy se rozhodnu sám něco udělat a kdy poslouchám rozkazy (vysvětloval jsem to ve videu o povinné mobilizaci na Ukrajině).

S tím přenastavováním věcí v hlavě souhlasím, sám to dělám hodně a pracuju se sebou, je to můj velký koníček. Stejně jako lepší komunikace s lidmi a další věci; ale dělal jsem to rád, rozhodně jsem se nikdy necítil jako oběť toho.
Já totiž nemám nic proti tomu, když překonávám nějaký nekomfort, ale proti tomu, když se postavím do pozice oběti, že to dělám pro druhé, případně když k tomu někoho nutím a po někom to chci, protože já to přece také udělal (což je typicky příklad těch škol).

To je dost selektivní pohled:
– Kdyby doktoři nebyli lidé, které serou jiní lidé, dost možná bychom tu měli doktory, kteří se s Vámi baví hezky; ono je to v těch službách (státu) totiž dost poznat.
– A zejména to s tou válkou… Kdyby se VŠICHNI řídili tím, co říkám, pak by žádná WW2 nebyla; ani WW1. Proč to tedy chcete aplikovat jen na jednu stranu? To přece nedává smysl.
Jasně, že někdy děláme věci, co jsou nepříjemné; ale právě na konci té přednášky ten kluk, co pracuje u záchranky, ale serou ho lidi, přesně ukazuje důvod, proč jsou pro mě nemocnice místo, kam jdu až fakt když musím, protože se tam ke mně chovají právě tím způsobem, jak se chováte k někomu, kdo Vás sere…

Děkuju <3

Souhlas, možná jsem tu zkušenost příliž zobecnil.
S tím hedonismem asi nevím, co myslíte; ale už si možná nepamatuju, co v té přednášce bylo.

Jj, souhlas; byť se těžko řekne "nemáme", ono se to prostě někdy děje, takže je potřeba to přijmout a pracovat si s tím.

A malý tip pro ušetření času: Nick li je více méně troll; přišla sem asi nějak v dobré víře, psala i nějaké texty, ale pak nějak otočila, takže teď sem chodí hlavně prudit lidi. Každopádně tu potřebu mentorovat druhé měla už od začátku; přečetla pár filosofických knížek, ze kterých ráda cituje a odkazuje se na autory, ale nemá moc smysl se snažit o diskusi, protože si přečtené sice pamatuje, ale moc tomu nerozumí, pročež ty diskuse nakonec končívají argumentem autoritou či knihou.

Nevím, proč píšete "taky"; já do kostela nechodil.
Jinak jsem rád, že už ani nepředstíráte klid (i když ten možná ještě jo) nebo přátelské naladění, ale začala jste se projevovat (alespoň trochu víc) autenticky; je zajímavé, jak je pro Vás pouhá názorová odlišnost dost na to, abyste začala komunikovat tímto stylem. Já Vás v té svaté válce tedy zase nechám a půjdu si po svých; třeba zase někdy.