Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Myslím, že jste tomu zasranýmu podrazákovi skočili zase na špek. On má šašek i Velešašek dokonce pravdu v tom, že jedním z účelů je odměňovat netrestáním ty, co se kontrolují. Když výrok podle výrokové logiky obrátíme, vychází, že účelm trestu je trestat ty, co se nekontrolují. Závěr, že účelem trestu je trestat mi přijde opravdu slabý. To bude tím jeho mozkovým myšlením.
Ve skutečnosti má trest mnoho účelů, které se vzájemně nevylučují. Největší vliv na zločinnost má riziko dopadení. Takže pokud chytnete pana A za zločin X, pánové B a C budou méně ochotni páchat zločin X, protože se to jeví riskantní. Pokud ve vězení přesvědčíte pana A, aby zanechal zločinnosti, celková zločinnost se tím snižuje. Tj. účely odštrašení a náprava. U výjimečných a doživotních trestů je účelem detence, protože náprava se u nich nepředpokládá. U veřejně prospěšných prací to může být úspora veřejných financí, u nedbalostních činů může jít o tlak na zvýšení kontroly a bezpečnosti u zaměstnavatelů. Takto bychom mohli pokrsčovat do nekonečna. Takže pravdu mají všichni i ten šašek. On je jen emoční úpír a dali jste mu pěkně napapat. Já to dělal taky, ale protože překročil hranici otevřené lži a stal se tím ještě podrazákem, tak pro mě jako partner do diskuse skončil. Navíc poslední dobou dost pokulhává v logice, takže to nestojí za to ani jako mentální cvičení.

Psychopatie je laický termín, který se pro Höschla kryje významově s porucou osobnosti. Pro Honzáka nebo Koukolíka nikoli, to jsou také kapacity. Pokud tedy trváte na svém podle Höschla, tak poznáte psychopaty snadno, trpí poruchou osobnosti - snadná odpověď, otázka je nesmyslná. Honzák např. požaduje určitý typ poruchy a závažnost. Diagnostika poruch osobnosti je popsána dostatečně. 6. jste si sprostě vymyslel, o špatných lidech jsem nepsal nic. Protože to už vnímám jako otevřený podraz, a proto s vámi už nebudu víc komunikovat. S podrazáky se totiž nebavím.

"Nebo snad chcete říct, že přední psychiatr na otázku "Jak poznat kdo je psychopat a kdo není?" odpovídal z nějakého důvodů, kdo je "psychopat" ve smyslu běžné řeči?" Přesně tak, v MKN totiž diagnoza psychopat není, takže to mohlo být pouze a výhradně ve smyslu běžné řeči. A jděte už konečně do hajzlu i nelaskavě

Pro použití v tomto komentáři se psychopat = porucha osobnosti. Diagnostická kriteria jsou veřejně dostupná. A jděte už laskavě do hajzlu

Alespoň podle psychologických teorií se na vzniku poruch osobnosti podílí dva faktory: genetický, se kterým nelze udělat nic už proto, že moc netušíme, jak to funguje u tak komplexních věcí, jako je osobnost; výchovný, kdy maminka, tatínek a ostatní příbuzní a okolí (v pořadí důležitosti) učí dítě zacházet se svými emocemi. Nejprve tak, že s emocemi dítěte nějak zacházejí a ono pak s nimi zachází stejně, později příkladem. Extrémní svoboda rodičů, jak vychovávat své děti, se mi v tomto kontextu jeví jako zásadní rizikový faktor. Ancap budou lidé chtít pouze pokud pochopí, že je pro ně výhodnější. Proto, aby to bylo možné, musejí nejprve být schopni ovládnout svou úzkost a strach z nejistoty a selhání, když je nebude zajišťovat stát. K tomu je nezbytné, aby dokázali ovládat funkčně své emoce, místo aby jim podléhali. I proto je legitimní požadovat byť nenásilnými prostředky, aby lidé psychopaty nevychovávali.

Naopak, vychází to přesvědčivě. Od osmnáctého století se míra svobody, tedy neojebávání státem dost zvedla. Nejste nevolník, nemusíte robotovat, určitý vliv na to, kdo vám vládne, také máte. Stát nám sice bere daleko větší procento příjmu, ale za ten zbytek toho koupíte nesrovnatelně víc, než tehdy. Svoboda projevu je v průměru úplně jinde než v osmnáctém století, cenzura je proti tomu také zanedbatelná. Zkuste to srovnat třeba s Ruskem té doby a jeho dalším (ne)vývojem a korelace deficitu svobody a vzdělání vám bude zřejmější. Nestátní školy mohou, ale také vůbec nemusejí být svobodnější.

No vývoj od založení povinného školství tomu celkem napovídá. Míra svobody se od nevolnictví a roboty dost zvedla. Totiž schopnost číst znamená, že si můžete ledacos přečíst (tehdy třeba Rousseaua) co vám poskytne nový politický náhled bez ohledu jestli je škola státní nebo ne. Vyšší míra vzdělání = z dlouhodobého hlediska vyšší míra svobody, a to zejména v netechnických oborech, kde se řeší člověk a ne předpětí betonu.

Samo, nikdo to neví jistě, je to jen odhad. Ale lidi, když neco můžou, často to i dělají, když na tom mají zájem. Tak snad...

Zásahy byste musel udělat vy, protože i zcela bezstátní okolí by vás k tomu donutilo. Stejně jako lidé nechtějí, aby druzí vychovávali zločince, stejně tak nechtějí, aby vychovávali emočně nestabilní psychopaty. Nenutili by vás jen drobní chudáčci v okolí, ale i obchodní partneři, pro které byste s tímto přístupem byl nedůvěryhodný. V anarchokapitalismu by patrně byl tlak na konformitu a zodpovědnost výrazně vyšší než dnes. Je nezadatelným právem lidí chtít, abyste nevyráběl společensky patologické jedince. Pokud při tom nebudou iniciovat násilí, je to zcela legitimní. Prostě lidi mají právo vám do výchovy kecat, protože se jich to týká. Zvláště když by neexistoval stát, který by škody alespoň částečně sanoval. Smiřte se s tím, není to režimem, je to tím, že jsme lidé a tím jsme determinováni.

To, že lékař dodržuje pravidla své profese včetně přísahy, je pro něj obvykle výrazně důležitější, než jednorázový příjem. Důvěra, že pomůže a hlavně neuškodí je to, co dělá doktora doktorem krom medicíny. Takže ho nemůže prostě nechat být, protože status lékaře je pro doktora obvykle cennější než peníze. Bohužel takový pacient zdržuje, vytváří práci navíc a podepisuje se svým chováním na psychickém stavu lékaře tj. nic, o co by ostatní pacienti stáli.
Rozmazlených emočně nestabilních synáčků se moc neobávám, protože peníze stejně jako emoce nechávají nekontrolovaně řinout ven, takže dlouho latifundisty nebudou.

Myslíte, že latifundisti nepotřebují doktory?

Pokud by vzniknul někde anarchokapitalismus, sousedi by vás velmi rychle byť nenásilně přesvědčili, že jim je něco do toho, jestli své děti vychováváte z jejich pohledu nebezpečně. Jsou tisíce situací, kdy budou interagovat zcela nezávisle na vaší vůli a představách. Např. můj nejstarší syn studuje medicínu a nebude psychiatr, nejspíš chirurg. Jak si můžete být jistý, že ho vaše děti nikdy nebudou potřebovat = interagovat s ním, a jejich emoční labilita mu nebude komplikovat práci. Taková náhlá příhoda břišní má ohromný vliv na emoce.
Ano přijde mi naprosto správné tlačit nenásilnými např. ekonomickými či ostrakizačními metodami na rodiče, aby ze svých dětí nevychovávali emočně nestabilní psychopaty, protože ve světě jich plném se blbě žije. Přikazovat a donucovat násilím bez předchozího smluvního ujednání samozřejmě ne, to se do anarchokapitalismu nevejde. Dokážu si ale takovou podmínku představit například jako součást nájemní smlouvy.

To státní frustrující povinné školství už opravdu závání slaměným panákem. Ne, nediskutuji o státním školství, ale o školství jako takovém.
Druhá věc je, že vaše a moje děti budou vytvářet společnost a na základě příkladu výše je mi něco do toho, jak jsou vaše děti schopné zvládat frustraci, protože to potenciálně může mít v budoucnu vliv i na moje děti. To není nic proti anarchokapitalismu. Ten sice neumožňuje útočné násilné donucování, ale obsahuje nepřeberné množství nenásilného tlaku, když se lidé proti něčemu spojí. Určitou kvazivýhodou státu je, že kdy občas něco povolí, snaží se často o společenské přijetí toho povoleného (LGBT). V anarchokoapitalismu vám může kecat kdo chce do čeho chce, pokud neiniciuje násilí. Trochu se obávám, že by to lehce připomínalo holandskou kalvinistickou společnost 18. stol.

Děkuji, nápodobně.

Frustrace zjednodušeně nastává, když nejde to, co chceme, ať už z důvodu naší nedostatečnosti nebo objektivní překážky a je to trvající a významné. Já opravdu nechci, aby šlo všechno, co si dítě usmyslí a chci, aby si umělo poradit se sebou, když to nejde. To bez určité míry tréningu není možné. Tedy nejde o to, aby nebylo v dospělosti frustrováno, ale aby svou frustraci zvládalo. To se vůbec nevylučuje se spokojeným a radostným dětstvím. Spokojené dítě je to, co se konfrontuje a obstává před výzvami svého věku. Aby to mělo smysl, aby to vůbec dokázalo odlišit, musí zažívat i neúspěch a frustraci, jak jinak by mohlo mít radost z úspěchu. Abychom si vůbec dokázali uvědomit dobré, musíme zažívat i špatné.
Oni totiž lidé, kteří si neumějí poradit se svými frustracem strašně komplikují život širokému okolí. Mrkněte třeba na grétu, byť jí asi vzhledem k diagnoze pomoci nebylo.

V tom, kdo končí na psychitatrii, si dovolím oponovat já, pracuji tam, živím se mimo jiné tím, že pomáhám naučit se zvládat frustraci těm, které to v dětství správně nenaučili (např. gen. úzkostná porucha, úzkostně depresiví, panická...). Děti jsou připravené a nastavené absorbovat adaptační mechanismy, dospělí si musejí všechno přežvýkat, zaujmout k tomu postoj a vybojovat mnoho bitev se svým odporem.
Já nejsem ten, "kdo bude urcovat, co je spravne a neni", to určuje právě ta poptávka. Protože svým dětem nemohu s naprostou jistotou zaručit bezstarostnou budoucnost a ani nechci, považuji za vhodné, aby byly schopny této poptávce rámcově vyhovět. Domnívám se, že je to zájem a situace převážné většiny rodičů.
Co ale nevím je, "proc by jim mela zbusobovat frustraci rigidni povinna statni skola plna vyhorelych stoletych ucitelek". Nikde o tom nepadlo slovo, stát jsem vyloučil na začátku.
Ps: neberte si to osobně, bojím se o všechny děti rodičů, co nemuseli nikdy pracovat.

Na začátku jse vyloučil stát, nevím, proč ho sem zase taháte. Pokud v tom nebude figurovat stát, netřeba posílat děti do školy či je vzdělávat, bude to vaše rozhodnutí. Nepíšu univerzální pravdy, ale to s čím nesouhlasím v příspěvku, na který jsem reagoval. Stát potřebuje je špatně, svět potřebuje není špatně, protože svět je prostá realita. Svět prostřednictvím miliard nabídek, pracovních příležitostí apod. poměrně srozumitelně říká, co chce, co je potřeba.
Bohužel naučit se zacházet s frustrací až v dospělosti je pozdě. Takoví lidé pak běžně končí na psychiatrii. Mozek dítěte je odlišný od dospělého, například prochází třemi fázemi fixace resp. prořezávání synapsí, posilováním jiných. To, co se nezafixuje v dětství pak obtížně doháníme rozumem a vůlí v dospělosti a neumíme na to adekvátně emočně reagovat.
Ps: bojím se o vaše vnoučata

To je právě to "zbytečně". S frustrací si musíte umět poradit, abyste ve společnosti uspěl. Aby to bylo možné, je třeba jí přiměřeně zažívat. Je to jako sportovní tréning. Je to celkem nepříjemné a i to bolí, ale bez toho lepší výkon nepodáte. Takže to vůbec není zbytečně, je to cílené a účelné a je to jen otázka způsobu a míry.

Víte, já bych s Vámi i souhlasil, že státu není nic do toho, v čem a kde se děti vzdělávají. V čem ale souhlasit nemohu, je váš názor na způsob vzdělávání. Myslím, že nezbytnou součástí vzdělávání a školní výchovy je i hodnocení, nárok a frustrace. Svět nepotřebuje pokojové květinky, ale lidi, kteří si s určitou mírou obtíží dokáží samostatně poradit. Lidi budou v dospělém věku vystavováni různým zkouškám a škola je na to dle mého má přiměřeně vlídným způsobem připravit. Alespoň je to to, co od ní jako rodič požaduji.

Ne že bych tak moc fandil škole, ale použité příklady trénují odložení spotřeby nikoli bezmoc. Tj. dítě může jíst ve škole, ale o přestávce. Dítě může chodit po třídě, někde i po škole, ale ne během výuky. Dítě může jít na záchod, ale ne šestkrát za hodinu. Schopnost odložit spotřebu tedy ovládat svoje emoce se mi jeví jako velice žádoucí. Otázkou není zda je ovládat, ale jakým způsobem.

"Škola nám nedala prostor zkoumat náš vnitřní svět". Ano, ale to není účelem školy. U řezníka také nenakupujete květiny.
Škola je založena na zpětné vazbě tj. hodnocení. Vzdělávání bez zpětné vazby tj. informace, jak nám to jde, postrádá smysl. Taková informace může být podávána různým způsobem, ale bez ní to nejde. Memorování faktů je do nějaké míry nutné, faktické znalosti kotví naše úvahy v realitě, matematické a fyzikální vědomosti pomáhají myslet logicky atd. Průměrný žák ZŠ tráví ve škole 6 hodin denně, nejdřív méně později více. Bylo by jistě dobré nezatěžovat děti mimo školu obsolentními "domácími úkoly" a zvýšit kvalitu ušitelského sboru. Bylo by hezké mít nadšené učitele, alespoň trochu. Vnitřní svět má sle dítě zkoumat někde jinde, s rodiči a příbuznými, kamarády, ve hře... Nikdy to nebyl účel školy a je k tomu vyloženě nevhodná z podstaty věci.

Psychiatrie je o málo starší než psychoterapie narozdíl od šikany, kterou lze běžně pozorovat u primátů, či nálepkování, kterého písemné důkazy máme již ze starověku. Obávám se, že ani s ní evoluce zatím nepočítá.
Má strašně dlouhý vedení.

Obávám se, že Váš názor souvisí především s dětskou neschopností sebereflexe. Řekněte mi, které dítě na ZŠ zejména prvním stupni umí přiznat chybu, prohrát, přijmout negativní hodnocení bez zranění ega? Většina nálepek je víceméně přiléhavých, vznikají pozorováním chování. Jistě existují méně přiléhavé nálepky vzniklé vlivem náhody nebo zlé vůle. Připouštím i, že nálepka může zapříčinit opuštění směru, ve kterém dotyčný moc nevyniká, ale mohl by se zlepšit, dozrát.
Je pravda, že děti se k sobě chovají v zásadě tak, jak se k nim před tím chovají rodiče, ale na ZŠ už nějaké jsou a nálepky to spíš jen potvrzují. Dále také platí, že nálepky sice formálně útočí na faktické vlastnosti a jejich vnější projevy, ale ve skutečnosti směřují převážně vůči osobnostním charakteristikám, jako je egoismus a emoční nestabilita, speciálně úzkostnost. Mají útočit a odlišnost, která už existuje, evytvářejí novou. Vzhledem k věkové segregaci a tím vyšší míře konkurence je tolerance i k relativně nevýznamným osobnostním odchylkám velmi malá. Evolučním "záměrem" nálepkování a patrně i šikany byla ostrakizace a eliminace jedinců s budoucí poruchou osobnosti a jedinců výrazně nestastečných. Takoví byli a jsou ohrožením pro skupinu a společnost. S existencí psychoterapie zatím evoluce bohužel nepočítá.

Vážně si autorko myslíte, že když dítě označíte na ZŠ jako bordeláře, vytvoříte v něm "smysl pro nepořádek"? Nálepky mají buď dobré nebo špatné lepidlo, podle toho, zda jsou přiléhavé, či nikoli. Postoj zda nekdo preferuje chaos, je schopen výrazného sebepotlačení, hraje se světem hru "kazisvět" (E. Berne), či se staví vůči světu agresivně, nevzniká rozhodně až ve škole. Tyto postoje vznikají převážně vlivem primární rodiny, přizůsobovámín se požadavkům rodičů, kopírováním vzorů, osvojováním adaptačních mechanismů. Je absolutní blud krátkozrakého myšlení, že v dětství problém vzniká tam, kde se projevuje. Dítě na ZŠ už dávno není nevinný nepopsaný list papíru, je již pokročilým výtvorem okolí, zejména rodičů, tvořeným již od narození. Je nesmírně důležité měnit školství pro to, co následuje, ne proto, co už v dané fázi vývoje dítěte je. Většina vlivu napřeného ve smyslu změny na dítě teď se navenek projeví až v dalším stupni jeho vývoje.

Drobná technická: svou svobodu mít sex můžete v ČR na civilizovaných místech uplatnit po většinu dne někdy i nonstop, a to tím, že si ho koupíte. Máte právo a můžete ho uplatnit, pokud máte protihodnotu a netrpíte nějakou speciální negativní eventualitou, jako je syfl. Nikdo vám v tom nebude bránit.

Dobrý přirovnání s tou ženskou. S dovolením zaznamenám a použiju.

Problém se nejmenuje hodnocení, ale podmíněné přijetí. Nevzniká ve škole, vzniká v rodině v raně předškolním věku. Školní hodnocení ho už jen fixuje. Proto se taky se školní docházkou nic moc pozitivního neděje, protože je spíše důsledkem než příčinou problému. Hodnocení není takový problém jako to, jak špatně ho dítě nese. Děti v naší společnosti bývají rodiči, v první fázi zejména matkou, přijímány, protože jsou hezké, hodné, chytré, poslušné etc. jinak ne. Dítě má ale být přijímáno bez podmínky: "Mám Tě rád(a), protože jsi." A stejným způsobem, jak zprvu k dítěti přistupují rodiče, k sobě posléze dítě přistupuje samo, a přijímá se jen za výkon, jinak ne. Hodnocení samo o sobě je nezbytnou součástí života a naprostým základem kapitalismu. Prostřednictvím hodnocení si vybíráme a prodejnost produktu je i hodnocením pro výrobce. Hodnocení je v pořádku, apriorní nepřijímání sebe není v pořádku.
Duškovo slovo "laskavý" je odvozeno od "láska", "laskat". Doporučuji spíše slovo "vlídný", znamená "uvádět v (sou)lad" neboli harmonizovat. Mít se rád je fajn, být v souladu se sebou je myslím lepší.

Závislost s drogami úzce souvisí a je většinově spojena. Pokud hledáme obecné souvislosti, je třeba se zabývat tím, jak to má většina. Adiktologie mapuje celou drogovou kariéru od prvního užití a motivací k němu viz primární prevence.
Já také nepíšu primárně o závislosti, já vám vyvracím statisticky nepodložené tvrzení o vyšší hladině testosteronu a riskantnějšímu chování směrem k drogám. Ono totiž stejně platí že např.: ...mezi lidmi, kteří se ocitli „na dně“ v důsledku ""vyhýbavého chování"", je pravděpodobně v poměru ku zbytku společnosti relativně více lidí se zkušenostmi s drogami... Mezi vyhýbavým chováním a testosteronem je negativní korelace. Ve smyslu vašeho tvrzení má význam zkoumat různé skupiny na dně a jejich odlišné hladiny testosteronu, ne srovnávat se zbytkem společnosti, protože mezi lidmi na dně je bez ohledu na míru riskantnosti jejich ostatního chování více uživatelů drog.

Hladina testosteronu nemá zásadní souvislost se zvýšeným rizikem závislosti na drogách, trochu vyšší korelace je u alkoholu vzhledem k typu účinku. Testosteron nezpůsobuje až tak podhodnocování rizik, jako spíš agresivní a impulsivní chování a neřešení rizik vůbec.
Závislí bezdomovci bývají často lidé spíše neprůbojní a úzkostní, kteří nezvládají nároky společnosti a jejich hladina testosteronu nevybočuje z normy. Alkohol pro ně bývá cestou, jak mohou emočně přežít.
Velká část mladých uživatelů drog neriskuje z přemíry testosteronu, ale z prázdnoty a zoufalství. Život pro ně má malou hodnotu, protože jejich emoce, pokud nějaké prožívají, mívají negativní znaménko. To drogy dočasně změní.
Lidská psychika je někdy komplikovanější, než se na první podled zdá.

Při souběžné absenci státního sociálního zajištění se investice do dětí velmi srozumitelně vrací ve formě rodinného zabezpečení ve stáří. Anarchokapitalismus významně zvyšuje důležitost úspěchu našich vlastních dětí z naprosto sobeckých příčin a motivuje nás do něj investovat. Sobecká motivace na rozdíl od jakýchkoli ideologií vždy spolehlivě funguje.

Dvojka vytváří či manipulativně podsouvá z hlediska kontextu fiktivní dilema tím, že do opozice proti přidělené autoritě staví pouze podílení se na volbě autority. Autoritu si ve skutečně svobodném světě mohu zvolit sám individuálně nebo si také nezvolit žádnou. Dále podřízení se nějaké autoritě chápu jako smluvní akt - něco za něco, ne jako volbu nejmenšího zla, jak probíhá v demokracii.

Regulovat své emoce rozhodně neznamená je dusit. Znamená to zpracovat, dávkovat, odložit, převést svou pozornost jinam, sublimovat emoci pomocí cílené činnosti (např. vztek a štípání dříví) atd. Pouze dusit emoce znamená zadělávat si na řadu zdravotních problémů. Základům emoční regulace učí dítě matka již od kojeneckého a batolecího věku. Pokud vás matka naučila pouze emoce potlačovat, asi by se hodila cílená terapie na zacházení s emocemi. Zároveň platí, že i zcela zdravý člověk má svůj emoční limit, po jehož překročení buď zcela zkolabuje nebo se přestane kontrolovat.