Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Bohužel nemusí. Ale kdyby mu náhodou někdy došlo, jaký je hovado, chtěl bych být u toho. Jinak ochota se družit je závislá na temperamentu, který je vrozený. To jestli je někdo extravert či introvert je vrozené a neměnné. Zároveň ale může běžný introvert použít vůli a k sociálnímu kontaktu se přimět. Víte já fakt chci, aby se moje děti dokázali přimět k sociálnímu kontaktu, i když se jim moc nechce a aby i přesto měl nějakou úroveň a kvalitu. Na tom je mimo jiné dle mého založená civilizace.
Poznámka pro szdebila: osoba, jejíž vrozené temperamentové ladění ji vede ke směřování pozornosti dovnitř a spíše stranění se sociálním kontaktům, se nazývá introvert. Je to nezměnitelný stav, který tak nazýváme jen a pouze když jsou naplněna zmíněná kriteria (v literatuře se definice může mírně lišit), jinak ne. Člověka, který se tak chová, např. protože ho bolí zub, introvertem nenazýváme.

Proč do toho taháte ministerstvo? Tady jde o zaměstnavatele. Jistě by bylo krásné, kdyby každý mohl dělat jen to, co ho baví, ale statisticky to nevychází. Je především v zájmu zaměstnavatelů, aby absolventi uměli dělat i to, co nechtějí.

V jakém "kolektivu" patnáctiletý člověk se základním vzděláním s velkou pravděpodobností skončí, asi není složité odhadnout.

Pokud jste dělal střední školu v řádném čase tedy 14-18 resp. 15-19, měla mít dva účely. Vzdělávací a výchovný. U dospělých se na výchovu již rezignovalo. Jistě jste mohl jít po základce makat a na střední jít až jako dospělý na jednu z těch pár škol, co umožňují dálkové studium. Trochu problém je, že to neposkytuje totožné výsledky. Možná to bude tím, že být učen někým, kdo to umí, je výrazně efektivnějším než se učit sám. A to, že vás učitel vyrušuje ze spánku a chce po vás nějakou aktivitu, čímž vás stresuje, je to nejúčinnější v rámci možností běžného školství z hlediska výsledku. Takže za čtyři měsíce se naučíte na maturitu, ale budou vám chybět čtyři roky výchovy a fungování v pracovním kolektivu a spousta znalostí, na které se u maturity neptají, ale během těch čtyř let je učí. Také maturant, co si to "odseděl", s vysokou pravděpodobností disponuje určitou mírou vůle k tomu, aby se donutil dlouhodobě makat. Maturita za čtyři měsíce žádnou takovou byť malou záruku neposkytuje.

Kvalifikovaných výzkumníku je omezený počet. Pokud se vynaloží spousta peněz na neefektivní výzkum, zároveň se odsají výzkumníci z efektivnějších ale soukromě financovaných výzkumů.

Napovím: nejde o to kolik, ale spíš jak efektivně jsou peníze vynaloženy.

Tím, že by se zkoumaly jen věci, které má smysl zkoumat (alespoň na základě dojmu investora), by se výzkum nezpomalil, jen by se stal účelnějším a efektivnějším. Když zkoumáte nikoli to, co je potřeba, ale to, na co vypsal úředník grant, je to neefektivní a vývoji to může přispět snad jen náhodou.
Technická: za občanské války byla většina statních zakázek určena úplně běžným soukromým výrobcům zbraní, pro které byli do války dominantními zákazníky občané nikoli stát. Tedy nikoli USA, ale jednotliví američtí občané akcelerovali vývoj, protože prakticky všechny významné zbraně používané za občanské války byly vyvinuty před ní (mimo námořnictvo a těžké dělostřelectvo).

No kdyby stát neplatil žádné granty, dělaly by se pouze výzkumy, u kterých by někdo viděl smysl a návratnost (nikoli vždy pouze materiální). Když úředník nařídí určitý směr výzkumu, zároveň tím zařezává jiné směry, protože nalité peníze přitahují výzkumníky a dodavatele. Není to žádná novinka, v luzích českých máme dkouhou tradici. Kupříkladu Franc Josef resp. ministerstva do výzkumů moc nekecal, víceméně jen do vojenství, ale tam to stálo za to. Pruskorakouská válka byla zářným příkladem toho, jak rozhoduje o směru vývoje úředník. Tak měla RU armáda úžasné předovky v větším účinným dostřelem než kalašnikov, ale nedaly se nabíjet v leže a trvalo to třikrát déle, než u pruských zadovek. To celé ovšem po občanské válce v USA, kde už po sobě válčící strany střílely z mechanických kulometů a opakovacích karabin na normální mosazné patrony.

Jen proto, abyste pochopil smysl psaného textu a nedělal pořád ze sebe debila: v anarchokapitalismu vám nemůže nikdo nic sebrat a nenést za to následky, protože je to vždy nelegitimní, ve státu ano (třeba daně). V anarchokapitalismu vám ale taky nikdo nic jen tak zadarmo nedá, ve státu ano - sociálka např. -> Ve státu má průměrně schopný jedinec větší pocit bezpečí než v anarchokapitalismu, protože má důvodné obavy, že by tu sociálku mohl potřebovat a na rozdíl od charity je nároková. Bezpečí není jen o tom, co mám, ale taky o tom, co mi chybí.
Ale vy toho debila ze sebe budete stejně dělat pořád, co? Tak zase někdy, až se mi vás opět zželí a hodím vám kostičku.

Potřeby můžeme rozdělit na legitimní a nelegitimní. Nelegitimní potřeba je např. v dospělosti žít na nedobrovolný úkor druhých. Problém je, že nejvyšší potřebou je sebezáchova. Proto člověk v ohrožení prožívá úzkost, kterou obtížně snáší, a která ho nutí k akci typu útok/útěk. Toto je celkem obecně uznávané nejdůležitější kritérium rozhodování spolu s hladem, žízní, velkou zimou... Ve snižování úzkosti anarchokapitalismus rozhodně nejlepší není. Jedná se o vysoce konkurenční prostředí plné výzev a bez valných záruk bezpečí. To dost dobře nemůže snižovat úzkost. Myslím, že toto je nejvýznamnější argument proti anarchokapitalismu. Nejde o skutečnou míru bezpečí, ale o to, že si ho musí člověk obstarávat sám a za své, že není nikdo s univerzální pravomocí stíhat a eliminovat nebezpečí (byť iluzorní). Člověk, lidská psychika spíš než jako stroj funguje jako systém protivah a cílem je dosažení stability ne ideál.

Zrovna ten francouzský král si často z toho papeže zrovna moc nedělal viz Avignonské zajetí.

Tomáš Sedláček je dost histrionský pako, trochu ho znám. Ankap suverén si nekoupí vás, ale to, co mu prodáte. Nemůže koupit nic, co není na prodej. Pokud vám vadí, že něco kupuje a máte na to, pak ho přeplaťte.
Suverén z definice nespadá pod žádné cizí právo, to je podstata slova suverén.
Anarchokapitalismus je největší reprezentací a vlastně ztělesněním ochrany soukromého vlastnictví a velmi omezuje možnosti, jak o něj přijít.

Feudální vládce suverén, tedy ten co už nad sebou nemá pána např: francouzský král, nebyl právně ani fakticky majitelem země (např: Francie). Jeho předchůdci knížata, náčelníci kmenů atd. také ne. Žádný feudál nebyl nad právem a lid byl velmi citlivý na to, když překracoval své obecně vnímané dědičné kompetence. Velká většina změn v právu nastávala, když někdo prohrál válku a vítěz si na jeho bývalém území nadiktoval nová pravidla, protože byl "v právu", jelikož vyhrál, a jeho vojsko v rámci drancování potlačovalo případné nepokoje tak nějak automaticky..

Zní to dobře, ale mám velké obavy, že to dopadne jako vždycky. Nicméně držím mu palce.

Z hlediska biblistiky je vše před Jošijášem dosti otazné a nejisté, ovšem z hlediska kontinuity nároku je právě až římský cenzus něčím, od čeho se dá alespoň hypoteticky odrazit. Problém jistě je, že se až na pár výjimek jedná téměř výhradně o sekundární či terciální zdroje nebo zlomky nesrozumitelných dat. Není to ale až tak zásadní komplikace, protože v té době už velká většina úrodné půdy byla v držení malého počtu mocných a bohatých rodů. Takové záznamy bývají samozřejmě také nejspíše nalezeny, protože mělo význam je zachovávat. Takže domáhat se práva na pozemky pro konkrétní osoby by šlo obtížně a jen v málo případech, jednalo by se ale patrně o požadavek na dost podstatnou část současného Izraele.

Historie neasimilace Židů je o 600 let starší tj. od babylonského zajetí a souvisí s vírou, která je výlučná a asimilaci neumožňovala. Pro některé (zdaleka ne všechny) rody se jmény Cohen, Kohen, Khon nebo Levi, Löw apod. by nemuselo být dokazování kontinuity minimálně k Herodovi - historicky doložený cenzus za účelem zdanění nařízený Římany, překvapivě se něco i dochovalo - takový problém, protože to souvisí se základními pravidly judaismu (viz Leviticus a Devarim, kmen Levi, kněžská služba). Tím se ale jen posune časová hranice zkoumání nároku.
Protižidovské útoky, persekuce a vyhánění začaly po potlačení povstání Bar Kochby (druhá válka Židovská, 135 n.l.) a byly organizovány státní mocí jako pomsta a eliminace nebezpečí dalších nepokojů. Během raného středověku jen nastal útlum pronásledování díky absenci významnější centrální moci v Evropě před Karlem Velikým.

Nekrmte ho už, prosím. On má pocit, že něco úžasného objevil a potřebuje to hovínko pořádně rozšťourat a vopatlat jím široké okolí. Je to celkem oblíbená zábava dětí v druhém roce života, u dospělého je to dost nevkusné.
Já bych například dělal psychoterapii i zadarmo, jen bych jí trávil méně času, protože bych se musel něčím živit. Trochu problém je, že v psychoterapii platba ať už přímá nebo nepřímá (ta méně) funguje i jako motivační mechanismus pacienta a způsob vytyčení hranic, takže by to fungovalo blbě nezávisle na mém příjmu z toho.
Konec konců když tvrdí, že vše má jen jeden účel a ostatní jsou důsledky a pak to sám popperovsky falzifikuje existencí švýcaráku, tak to už s logikou nemá nic společného. Tedy pokud teorii A (jediný účel) odporuje byť jediný příklad (švýcarák), je teorie vyvrácena. To je základ veškeré dněšní vědy.

Myslím, že jste tomu zasranýmu podrazákovi skočili zase na špek. On má šašek i Velešašek dokonce pravdu v tom, že jedním z účelů je odměňovat netrestáním ty, co se kontrolují. Když výrok podle výrokové logiky obrátíme, vychází, že účelm trestu je trestat ty, co se nekontrolují. Závěr, že účelem trestu je trestat mi přijde opravdu slabý. To bude tím jeho mozkovým myšlením.
Ve skutečnosti má trest mnoho účelů, které se vzájemně nevylučují. Největší vliv na zločinnost má riziko dopadení. Takže pokud chytnete pana A za zločin X, pánové B a C budou méně ochotni páchat zločin X, protože se to jeví riskantní. Pokud ve vězení přesvědčíte pana A, aby zanechal zločinnosti, celková zločinnost se tím snižuje. Tj. účely odštrašení a náprava. U výjimečných a doživotních trestů je účelem detence, protože náprava se u nich nepředpokládá. U veřejně prospěšných prací to může být úspora veřejných financí, u nedbalostních činů může jít o tlak na zvýšení kontroly a bezpečnosti u zaměstnavatelů. Takto bychom mohli pokrsčovat do nekonečna. Takže pravdu mají všichni i ten šašek. On je jen emoční úpír a dali jste mu pěkně napapat. Já to dělal taky, ale protože překročil hranici otevřené lži a stal se tím ještě podrazákem, tak pro mě jako partner do diskuse skončil. Navíc poslední dobou dost pokulhává v logice, takže to nestojí za to ani jako mentální cvičení.

Psychopatie je laický termín, který se pro Höschla kryje významově s porucou osobnosti. Pro Honzáka nebo Koukolíka nikoli, to jsou také kapacity. Pokud tedy trváte na svém podle Höschla, tak poznáte psychopaty snadno, trpí poruchou osobnosti - snadná odpověď, otázka je nesmyslná. Honzák např. požaduje určitý typ poruchy a závažnost. Diagnostika poruch osobnosti je popsána dostatečně. 6. jste si sprostě vymyslel, o špatných lidech jsem nepsal nic. Protože to už vnímám jako otevřený podraz, a proto s vámi už nebudu víc komunikovat. S podrazáky se totiž nebavím.

"Nebo snad chcete říct, že přední psychiatr na otázku "Jak poznat kdo je psychopat a kdo není?" odpovídal z nějakého důvodů, kdo je "psychopat" ve smyslu běžné řeči?" Přesně tak, v MKN totiž diagnoza psychopat není, takže to mohlo být pouze a výhradně ve smyslu běžné řeči. A jděte už konečně do hajzlu i nelaskavě

Pro použití v tomto komentáři se psychopat = porucha osobnosti. Diagnostická kriteria jsou veřejně dostupná. A jděte už laskavě do hajzlu

Alespoň podle psychologických teorií se na vzniku poruch osobnosti podílí dva faktory: genetický, se kterým nelze udělat nic už proto, že moc netušíme, jak to funguje u tak komplexních věcí, jako je osobnost; výchovný, kdy maminka, tatínek a ostatní příbuzní a okolí (v pořadí důležitosti) učí dítě zacházet se svými emocemi. Nejprve tak, že s emocemi dítěte nějak zacházejí a ono pak s nimi zachází stejně, později příkladem. Extrémní svoboda rodičů, jak vychovávat své děti, se mi v tomto kontextu jeví jako zásadní rizikový faktor. Ancap budou lidé chtít pouze pokud pochopí, že je pro ně výhodnější. Proto, aby to bylo možné, musejí nejprve být schopni ovládnout svou úzkost a strach z nejistoty a selhání, když je nebude zajišťovat stát. K tomu je nezbytné, aby dokázali ovládat funkčně své emoce, místo aby jim podléhali. I proto je legitimní požadovat byť nenásilnými prostředky, aby lidé psychopaty nevychovávali.

Naopak, vychází to přesvědčivě. Od osmnáctého století se míra svobody, tedy neojebávání státem dost zvedla. Nejste nevolník, nemusíte robotovat, určitý vliv na to, kdo vám vládne, také máte. Stát nám sice bere daleko větší procento příjmu, ale za ten zbytek toho koupíte nesrovnatelně víc, než tehdy. Svoboda projevu je v průměru úplně jinde než v osmnáctém století, cenzura je proti tomu také zanedbatelná. Zkuste to srovnat třeba s Ruskem té doby a jeho dalším (ne)vývojem a korelace deficitu svobody a vzdělání vám bude zřejmější. Nestátní školy mohou, ale také vůbec nemusejí být svobodnější.

No vývoj od založení povinného školství tomu celkem napovídá. Míra svobody se od nevolnictví a roboty dost zvedla. Totiž schopnost číst znamená, že si můžete ledacos přečíst (tehdy třeba Rousseaua) co vám poskytne nový politický náhled bez ohledu jestli je škola státní nebo ne. Vyšší míra vzdělání = z dlouhodobého hlediska vyšší míra svobody, a to zejména v netechnických oborech, kde se řeší člověk a ne předpětí betonu.

Samo, nikdo to neví jistě, je to jen odhad. Ale lidi, když neco můžou, často to i dělají, když na tom mají zájem. Tak snad...

Zásahy byste musel udělat vy, protože i zcela bezstátní okolí by vás k tomu donutilo. Stejně jako lidé nechtějí, aby druzí vychovávali zločince, stejně tak nechtějí, aby vychovávali emočně nestabilní psychopaty. Nenutili by vás jen drobní chudáčci v okolí, ale i obchodní partneři, pro které byste s tímto přístupem byl nedůvěryhodný. V anarchokapitalismu by patrně byl tlak na konformitu a zodpovědnost výrazně vyšší než dnes. Je nezadatelným právem lidí chtít, abyste nevyráběl společensky patologické jedince. Pokud při tom nebudou iniciovat násilí, je to zcela legitimní. Prostě lidi mají právo vám do výchovy kecat, protože se jich to týká. Zvláště když by neexistoval stát, který by škody alespoň částečně sanoval. Smiřte se s tím, není to režimem, je to tím, že jsme lidé a tím jsme determinováni.

To, že lékař dodržuje pravidla své profese včetně přísahy, je pro něj obvykle výrazně důležitější, než jednorázový příjem. Důvěra, že pomůže a hlavně neuškodí je to, co dělá doktora doktorem krom medicíny. Takže ho nemůže prostě nechat být, protože status lékaře je pro doktora obvykle cennější než peníze. Bohužel takový pacient zdržuje, vytváří práci navíc a podepisuje se svým chováním na psychickém stavu lékaře tj. nic, o co by ostatní pacienti stáli.
Rozmazlených emočně nestabilních synáčků se moc neobávám, protože peníze stejně jako emoce nechávají nekontrolovaně řinout ven, takže dlouho latifundisty nebudou.

Myslíte, že latifundisti nepotřebují doktory?

Pokud by vzniknul někde anarchokapitalismus, sousedi by vás velmi rychle byť nenásilně přesvědčili, že jim je něco do toho, jestli své děti vychováváte z jejich pohledu nebezpečně. Jsou tisíce situací, kdy budou interagovat zcela nezávisle na vaší vůli a představách. Např. můj nejstarší syn studuje medicínu a nebude psychiatr, nejspíš chirurg. Jak si můžete být jistý, že ho vaše děti nikdy nebudou potřebovat = interagovat s ním, a jejich emoční labilita mu nebude komplikovat práci. Taková náhlá příhoda břišní má ohromný vliv na emoce.
Ano přijde mi naprosto správné tlačit nenásilnými např. ekonomickými či ostrakizačními metodami na rodiče, aby ze svých dětí nevychovávali emočně nestabilní psychopaty, protože ve světě jich plném se blbě žije. Přikazovat a donucovat násilím bez předchozího smluvního ujednání samozřejmě ne, to se do anarchokapitalismu nevejde. Dokážu si ale takovou podmínku představit například jako součást nájemní smlouvy.

To státní frustrující povinné školství už opravdu závání slaměným panákem. Ne, nediskutuji o státním školství, ale o školství jako takovém.
Druhá věc je, že vaše a moje děti budou vytvářet společnost a na základě příkladu výše je mi něco do toho, jak jsou vaše děti schopné zvládat frustraci, protože to potenciálně může mít v budoucnu vliv i na moje děti. To není nic proti anarchokapitalismu. Ten sice neumožňuje útočné násilné donucování, ale obsahuje nepřeberné množství nenásilného tlaku, když se lidé proti něčemu spojí. Určitou kvazivýhodou státu je, že kdy občas něco povolí, snaží se často o společenské přijetí toho povoleného (LGBT). V anarchokoapitalismu vám může kecat kdo chce do čeho chce, pokud neiniciuje násilí. Trochu se obávám, že by to lehce připomínalo holandskou kalvinistickou společnost 18. stol.

Děkuji, nápodobně.

Frustrace zjednodušeně nastává, když nejde to, co chceme, ať už z důvodu naší nedostatečnosti nebo objektivní překážky a je to trvající a významné. Já opravdu nechci, aby šlo všechno, co si dítě usmyslí a chci, aby si umělo poradit se sebou, když to nejde. To bez určité míry tréningu není možné. Tedy nejde o to, aby nebylo v dospělosti frustrováno, ale aby svou frustraci zvládalo. To se vůbec nevylučuje se spokojeným a radostným dětstvím. Spokojené dítě je to, co se konfrontuje a obstává před výzvami svého věku. Aby to mělo smysl, aby to vůbec dokázalo odlišit, musí zažívat i neúspěch a frustraci, jak jinak by mohlo mít radost z úspěchu. Abychom si vůbec dokázali uvědomit dobré, musíme zažívat i špatné.
Oni totiž lidé, kteří si neumějí poradit se svými frustracem strašně komplikují život širokému okolí. Mrkněte třeba na grétu, byť jí asi vzhledem k diagnoze pomoci nebylo.