Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

"modálními slovesy „mít“ a „muset“ v trpném rodě". Bylo by dobré si zopakovat základy českého jazyka zejména slovesné rody - činný a trpný. Slovesa "mít" a "muset" nemají reálně používaný tvar příčestí trpného být "musen" resp. být "měn". S použitím zvratného "se" vzniká zvratné pasivum, které má ale sloveso v činném rodu. Uvozená věta je tudíž nesmyslná.

Problém je, že tržní řešení nemá pro průměrného občana valnou přitažlivost, protože částky placené pojišťovnou za i poměrně banální zákroky a ošetření dosahují astronomických hodnot. Dokud nedojde k úplné deregulaci povolání, snížení studijních nároků na lékaře, zrušení chechovních organizací a výraznému snížení nároků na testování nových léků a dalších bezpečnostních požadavků, které si vylobovali samotné farmaceutické firmy jako zásadní způsob boje s konkurencí, budou přímé platby mimo stále dosah většiny obyvatel. Na základě těchto změn by ale platilo americké kdo má smůlu, má smůlu. Lid, který ochutnal blaho všeobecné dostupnosti zdravotní péče, nechce nikdy jinak.

Mě už to nebaví. Nechcete konečně vybalit ten váš exkrementální objevný argument, kterým mě chcete umlátit?
Debata o individuálním vnímání významu slova chování mě nenaplňuje. Navíc jste přihodil ještě kartu "jednání", která ale patří do úplně jiné hrací sady. Na mě už hrajete příliš falešně.

Deprese není reakce, ale stav, který má projevy. Některé z rěchto projevů můžeme nazvat depresivní chování. Deprese není jen to, jak reagujeme na disbalanci neurotransmiterů, ale také ta disbalance samotná. Stav obdobný depresi lze vyvolat u intaktní osoby uměle pomocí medikace, ale po jejím vysazení se hodnotitelné projevy i subjektivní prožívání vracejí do normálu. Naopak člověk s depresí má po vysazení léčby tendenci do deprese upadat.
Psychologie má na mnohé věci spoustu různých názorů. V nejširším slova smyslu můžete jako chování označit jakýkoli projev kohokoli a čehokoli. V tom případě máme ale jedno nadbytečné slovo:) Jako chování se obvykle označují projevy v užším slova smyslu, označovat jako chování osoby např. nepodmíněné reflexy je pro většinu použití neúčelné.

Předpokládám, že se mě šašek snaží dotlačit, abych mu schválil nějaký výrok, na základě kterého vyfabuluje nějaký bombastický objev exkrementální povahy za účelem dehonestace psychiatrie. Ještě přesně nevím, co má být výsledkem, ale "kontrolek mi svítí plný pult". Myslím, že to tkví právě v té jeho zkratce, že "deprese je chování". Z toho by oslím můstkem vyvodil, že také "schizofrenie je chování" a to podle jeho zvrácených teorií chování nekonformní tudíž postihované násilnou hospitalizací. To je volovina, obojí je komplexní dlouhodobý stav nazývaný choroba Pozn. pacienti s depresí bývají nedobrovolně hospitalizováni výhradně v souvislosti se sebevražedným chováním ať už na úrovni proklamací nebo pokusů. Deprese může být označena jako chování pouze v tom nejširším slova smyslu, kdy jakýkoli projev čehokoli ve vesmíru až po horizonty událostí černých děr je chováním. Třeba chování elektronu v magnetickém poli. Jinak ne.

Vědomé chování - ve spánku či např. v deliriu můžete produkovat něco, co lze jednoznačně nazvat chováním (chodíte, manipulujete s věcmi, vydáváte zvuky...). Vědomí s tím ale nemá nic společného.
Když budete na fotbalu a tým kterému fandíte dá gól, pak se vám nejspíše zrychlí tep a rozšíří zorničky. To není chování. Chování bylo, že jste tam přišel a zápas sledoval. Kdybyste ale při tom gólu začal řvát poskakovat a mávat rukama, bylo by to chování.

o) třeba když se podívám určitým směrem, abych přijal očekávaný podnět, je to chování
1) ano určitě se dam chování vyskytuje
2.1 Ne
2.2 otázka je nesmyslná a záněrně zavádějící. Pokud původně nedobrovolně hospitalizovaný pacient podepíše dobrovolný vstup, tak je dobrovolně hospitalizovaný.
2.3 Nadpoloviční část pacientů tvoří pacienti gerontologičtí s různými formami demence. Ti tam mnohdy být nechtějí, ale jsou tam na základě přání opatrovníka nikoli psychiatra. Psychiatr pouze zhodnotí jakou péči můžeme pacientovi poskytnout a zda je pobyt účelný. Chcete se v tom šťourat? Další velkou skupinou jsou závislí. Pomineme-li pár jedinců, kteří jsou umístěni na ochranné léčbě jako součásti rozsudku v nějaké trestní věci, jsou závislí hospitalizováni dobrovolně a rozhodně je tam nikdo nedrží, zájemců je přebytek. Dveře u psychoterapeutického oddělení jsou odemčené a mají kliku z obou stran. V součtu bude nedobrovolně hospitalizovaných málo a ani ti, co byli při vstupu zapsáni jako nedobrovolní, i když si to později třeba rozmysleli, rozhodně netvoří většinu hospitalizovaných.

Chcete hovadinu jako obvykle. Reakcí na euforizující podnět bývá třeba rozšíření zorniček, zvýšení tepu a tlaku. To má původ v dopaminu, noradrenalinu a adrenalinu. Ty zase ve zpracování vjemu a základním vyhodnocení jeho významu. Ty v percepci podnětu. To je celá řada reakcí. Jediné, co z toho je chování, je rozhodnutí vnímat podnět, v tomto případě výsledek pokutového kopu. Vše ostatní jsou reakce, ake nic z toho není chování.
2) vaše obvyklé lži

Viditelné reakce jsou chování, euforie není chování, ale pocit. Fanoušci se rozhodli chovat tak, jak se chovali. Emoce, které prožívali, ovlivňovaly ale neurčovaly jejich chování. Vědomé chování určuje vůle na základě více faktorů.
Elektrokonvulze je nabízena výhradně dobrovolným pacientům s afektivní poruchou zejména těžkou depresí. Vzhledem k tomu, že pacient musí splňovat některé požadavky na somatický stav, které řada lidí již ve středním věku nesplňuje, je to léčba výběrová. Je to stále spojeno s určitými byť malými riziky a vzhledem k jednoduchosti úkonu je to zárověň nízkonákladové. Ekonomicky vyloženě blbá kombinace v dnešním zdravotnictví. Rozhodně to nikomu nevnucujeme. Pacieti se pro elektrokonvulzi rozhodují často na základě toho, že to pomůže některému spolupacientovi.

To, co prožívají fanoušci na videu budou nejspíš emoce jako smutek, zklamání možná zoufalství apod., zřejmě ale nemají depresi. Deprese není prožívání jedné nebo více emocí, ale déle trvající stav projevující se navenek typickým chováním či absencí určitého chování (hypobulie, abulie). Lidé s objektivně (z venku) sledovanými obdobnými projevy typickými pro depresi též obvykle líčí vzájemně podobné subjektivní prožívání.
Jedním z častých dlouhodobých stavů osob, které neumějí zacházet se svými emocemi, je stav známý jako deprese. Deprese má typické vnější projevy, vnitřní tělesné projevy, a prožívání. Vnější projevy - chování jsou důsledkem vnitřních tělesných projevů a proživání. Ty se ovlivňují navzájem.
Člověk s depresí může byť omezeně svou vůlí ovlivňovat např. směr toku svých myšlenek, čímž může ovlivňovat hloubku depresivních propadů. Může se cíleně pohybovat a ovlivňovat hladiny hormonů a průběh metabolických procesů, čímž může změnit vnitřní prostředí i své pocity. Může si pořídit psychoterapeuta, aby mu s tím pomohl a/nebo psychiatra, aby mu dal prášky, které mění vnitřní prožívání a spoustu dalších věcí s depresí souvisejících. V nejhorším případě může DOBROVOLNĚ podstoupit elektrokonvulzi, která zresetuje jeho emoce.

Něco se nějak naučí, něco vůbec ne a jednoduše bude podléhat emocím a reagovat biologicky podmíněně např: strach->křik, úzkost->panika. Stavy ohrožení do určité míry vedou k emoční regulaci a takovou zkušenost lze zužitkovat i při jiných příležitostech, ale z pohledu socializovaného člověka to nebude žádný zázrak.

Protože deprese není chování, ale stav. Je možné pomocí psychoterapie "doučit" některé lidi, jak s emocemi zacházet, ale nebude to stejné, jako kdyby se to naučili v dětství. Když s emocemi zacházíte funkčně, dochází k posilování určitých oblastí v mozku a v dětství to má větší strukturální efekt, vznikají významné rozdíly. Když se učíte v raném dětství druhý jazyk, výsledek je jiný, než když se ho učíte v dospělosti. Jednoduše nestačí se rozhodnout nemít depresi. Navíc zřejmě existují genetické faktory, které ovlivňují, jak dobře se s emocemi můžeme naučit zacházet a jak budeme náchylní k např. depresivitě.

Dítě je biologicky nastaveno přejímat způsoby chování a vztahování se, a to zejména k sobě samému. Nejdůležitější, co se učí, je jak zacházet s vlastními emocemi nejprve podle toho, jak zacházejí s jeho emocemi druzí zejména matka, později podle toho, jak druzí zacházejí se svými emocemi. Nenaučit dítě s emocemi zacházet vůbec je horší, než ho to naučit jakkoli špatně.

Pokud se nedomníváte, že jste to "vykopání", které u Ondry snad vůbec nenastalo, způsobil modlitbou k bohu(m) dle výběru, ale nějakým svým myšlením a konáním, překračujete dnešními komentáři diagnostickou hranici bludu. Představa, že svou vůlí a bezvýznamnými činy ovlivňujete realitu druhých, tedy jakési vaší božské všemocnosti, by vedla nejednoho psychiatra k úvaze o vhodné medikaci a diagnostickém pobytu v lůžkovém zařízení. Jste úplně bezvýznamný a neovlivňujete vůbec nic mimo vaši omezenou osobní kompetenci.

Šašek je i na poměry poruch osobnosti mimořádný. Dají se nalézt asociální i hraniční rysy, ale narcismus převládá. Často se to označuje jako smíšená porucha osobnosti, což je dosti neurčité, ale zdravotníci z psychiatrického prostředí si udělají poměrně konkrétní představu s kým mají tu čest. Hovadismus je celkem výstižný termín, naštěstí je takových opravdu málo a navíc se celkem často takový stávají oběťmi násilných trestných činů.

Zkuste to brát tak, že když lidi mluví o druhých často mluví hlavně o sobě. Z tohoto úhlu pohledu šašek pochybuje o svých duševních schopnostech ("debile"), možná má podezření na nějakou duševní nemoc ("kreténe") a uvažuje o sebevraždě ("běž se zabít"). Chápu, že to není váš příklad, vy ho chcete hlavně urazit, ale na mě z toho jde poslední dobou spíš lítost.

Bůh se nazývá Hospodin či Adonai psáno יהוה, Jošua byl boží syn a syn člověka. Bůh je jeden, nemá smysl ho nazývat nejvyšším bohem, to je modloslužba. Satan je jen myšlenkový koncept a jako takový je součástí božího stvoření. Na závěr: co je císařovo, císaři (císař=stát).

Píšete s odpuštěním hovadiny. SÚKL je státní, to je to S na začátku zkratky. VZP je státní, stát je 100% akcionář. ČEZ - většinový akcionář stát může ze svého rozhodnutí vyplatit menšinové akcionáře, nepotřebuje jejich souhlas, je na to zákon. Stát akredituje jednotlivé studijní programy vysokých škol a na základě těchto akreditací je financuje, tím pádem může klást podmínky. Stát určuje mzdy lékařů v zařízeních zřizovaných organizačními složkani státu vyhláškou, pokud by je odměňoval dostatečně, neutíkali by, ledaže byste zadrátoval hranice. Státní, krajská či obecní je stále převážná většina nemocnic, tedy nikoli máloco nýbrž většina. Toť k vašim hovadinám.
Náklady mohou být vynaloženy efektivně nebo needektivně. Podnikatel se snaží o efektivitu, protože má konkurenci, v některých oborech je tou konkurencí mimo jiné i stát. Podnikatel chce zisk, proto v těchto oborech musí být výrazně efektivnější než stát, aby mu mohl konkurovat se ziskem. Podnikatel navíc platí z tohoto zisku státu daň, stát tedy na jeho zisku vydělává, je podílníkem na jeho zisku, má na něm zájem. Toto nemá vůbec nic společného s anarchokapitalismem a RŠ, je to úplně normální ekonomika, kterou se můžete naučit na každé lepší střední škole. Náklady tedy užitek nedeterminují podle vůbec žádné teorie krom vaší vlastní. Pokud bychom čistě teoreticky připustili nějakou objektivní hodnotu statků a užitku z nich, pak ten užitek determinuje efektivita vynaložení nákladů ne jejich výše. Pokud toto neuznáte, jste jen trapný egoista, který jde proti elementární logice, aby nemusel přiznat svou chybu.

Náklady užitek nedeterminují, mohou, ale taky vůbec nemusejí s užitkem souviset. Např. stát neustále zvyšuje počet státních zaměstnanců a osob ze státního rozpočtu placených prostřednictvím navázaných organizací. Nezdá se ale, že by se jakkoli významně zlepšovaly služby poskytované státem, spíš naopak. Je drahá elektřina - ČEZ je převážně státní ve smyslu vlastnictví, stát skrze SUKL a VZP ovlivňuje dostupnost lékařské péče a léků, skrze státní univerzity ovlivňuje počty vystudovaných lékařů a sester a kvalifikační požadavky na ně. Máme obludné množství fízlů, kteří zavírají nesmyslné množství lidí za "zločiny", které jinde vůbec neexistují atd. Stát je absolutně needektivní ve všem, co dělá. Výjimkou je živení parazitů, to mu jde skvěle.

Mohl byste mi prosím nějako srozumitelně vysvětlit, co máte s těmi metaforami? Jedná se o standardní řečnický obrat, různá přirovnání se používají od starověku a umožňují pochopit něco, s čím nemáme přímou zkušenost, či otevřít dosud neviděný úhel pohledu na věc. K čemu je dobré počítání metafor? Co je na nich pozoruhodného, že jim tu pozornost věnujete? Proč zamořujete diskusi dalším obsedantně ruminovaným výrazem?

Tomu, co popisujete, se říká puč nebo revoluce, podle preference. To není cesta, ke které se anarchokapitalismus hlásí. Cesta vzniku anarchokapitalismu má být postupná a nenásilná, úzce propojená se zásadní decentralizací rozhodovacích procesů. Psali jsme o tom jaká jsou rizika zhroucení ankapu a jak mu případně zabránit. Vy píšete o tom, jak zabránit jeho vzniku. To není úplně to, co bych si představoval pod konstruktivní debatou.

Jelikož stát není legitimním vlastníkem území na kterém se nachází, tak si to umím představit jen obtížně. Jako že by někdo vykoupil všechny vlastníky pozemků na území nějakého bývalého státu. V případě území ČR by se jednalo o +milion majitelů z řad fyzických osob a další statisíce právnických
Vlastník neurčuje všechno. Např. pokud je pozemek zatížen nejakým břemenem, musí ho vlastník zohledňovat trvale nebo do vypršení takového závazku. Je spousta mechanismů, jak riziko skoupení omezit.

Jste geniální v tom, jak nakrmit vlastní narcismus a zároveň plácat naprosté hovadiny. Centrální autorita z definice autority rozhoduje. Centrální rozhodnutí opět z definice vyhovuje nějakému centru, nějakému výboru, který možná zastupuje většinu, ale obvykle ne všechny účastníky a dotčené. Kdyby existovala všeobecná shoda, netřeba autority. Autorita pak iniciuje násilí proti těm, jejichž oprávněný zájem její rozhodnutí narušuje. To je v rozporu s NAP a tím pádem s anarchokapitalismem. Centrální autorita tudíž není a nenůže být řešením pro anarchokapitalismus už z definice, protože porušuje jeho základní princip.

Je milé, když na něco pořád odkazuji a někdo to skutečně četl. Děkuji

Období vzniku tzv. kněžského kodexu (tedy ustanovení vámi zmiňovaných pravidel) moderní archeologie, biblistika a hermeneutika klade do šestého století před občanským letopočtem, tedy do obddobí+- exilního a krátce před tím (Jeremjáš) a po tom. Období souců klade naopak do století +- jedenáctého či ještě dřívějšího. Tehdejší volné kmenové společenství čítající maximálně několik desítek tisíc (na základě arch. nálezů) osob rozptýlených po asi dvojnásobku území dnešního Izraele, žádnou významnou kněžskou vrstvu ještě nemělo mimo jiné proto, že by jí neuživili. Vypadalo to asi jako menší cirkus vláčející stánek a pozlacenou bednu mezi jednotlivými vesničkami. Oběti byly v zásadě dobrovolné, kdyby to mělo mít prvky donucování a rabování, dlouho by nepřežili. To přišlo až se vznikem státu, který poskytl vymáhací aparát.

Chtěl jste princip neagrese, máte princip neagrese. Že anarchokapitalismus z něčeho vychází, je jen logické, žádné nápady nevznikají izolovaně. A že to, z čeho vychází, je mimo jiné kniha Soudců a další kapitoly Bible, opravdu není žádné tajemství. Anarchokapitalismus se k této inspiraci hrdě hlásí, nic si manipulativně nepřivlastňuje.

Kdybyste dokázal dohlédnout dál než na špičku svého nosu, věděl byste, jaký jste napsal nesmysl.

Ano, předpokládá, protože krom základního bodu, že vládnout má jedině Bůh - je to primárně náboženská kniha, je tím, že bude iniciovat násilí, zpochybňována legitimita potřeby mít světského vládce a tedy státu jako takového. Podobně také v 1.Samuelova 8. Nebo jinak, právě to, že iniciuje násilí, je důvod, proč je světský vládce špatně. Ohledně neiniciace násilí nezi lidmi navzájem, je tam desatero třeba v Dt 5. Tedy nekrást, nevraždit, neznásilňovat a obecně netoužit si přivlastňovat majetek druhých. Mně to přijde docela podobné principu neagrese.

To je právě ta demokracie. Dostatečně velká menšina upírů podpořená sociálně cítícími "svědomáky" může v demokratickém státě dlohodobě vysávat a zneužívat ty, co převážně něco vytvářejí. Navíc ti se moc nebouří, protože mnoho z nich také sem tam něco využije, takže mají pocit, že mají sami máslo na hlavě. A cirkus jede dál...

1) je tam explicitní upozornění, že pokud zřídíte stát, v tomto případě ustanovíte krále, bude proti vám iniciovat násilí.
2) nijak si to nevysvětluji, nejspíš je to nenapadlo
3) to, že něco někoho nenapadne, nevyžaduje žádnou omluvu, mimochodem četl jste "O společenské smlouvě"? Ono to zase není tak, že vůbec nenapadlo, jen v jiném kontextu
4) ono to není tak prosté, nejspíš to nebyla náhlá myšlenka osvícení, spíš docela složitý reverzní inženýring lidství. Mnohé myšlenky také souvisí s overtonovými okny, dříve třeba byly v určitých údobích některé prostě nemyslitelné.

Ano, stát je utlačovatel a spoustě lidí to bohužel vyhovuje, že žijou tak trochu na úkor jiného. Dalo by se říct, že většina lidí u nás žije v něčem na úkor jiného a naopak v něčem jiném je zase vysávána. Celý ten cirkus řídí ti, co téměř výhradně sajou a nikoho neživí. Pro mnoho lidí, co prožili život ve státu je nepředstavitelné, že by neměli nárok vůbec na nic, co si sami neobstarají.

Někdo na to zjevně přišel. Četl jste tu Jótamovu bajku (Soudců 9.)? Jinak zjevně není pravda, že na to nikdo nepřišel, jen to nedefinoval a nenapsal či jinak nezveřejnil, pouze tak některá společenství žila či žijí. Komunismus před Marxem také nikdo vědecky nedefinoval, přesto bylo v historii několik společenství, která se chovala velice kolektivisticky a násilně, řekl bych prarudě.
Navíc to tak chodí, že někdo něco vymyslí nebo pojmenuje první, jako většina těch jmenovaných pánů. Proč bych měl kohokoli z nich mít za blbce, oni přišli na jiné úžasné věci. Není někdo blbec jen proto, že mi to podsouváte. Je to jen vámi podvržené falešné dilema. Ve dvacátem století, zejména v jeho druhé polovině, došlo k velkému množství objevů ze všech možných odvětví lidské činnosti, mimo jiné i v těch společenskovědních.

Anarchokapitalistická etika spočívá v NAP, tedy "neiniciaci násilí". Z tohoto pravidla lze odvodit řešení pro mnohé konkrétní situace. Toto pravidlo je blízké negativní formulaci tzv. zlatého pravidla - autor rabi Ješua ben Josef ha-Nocri. Toto pravidlo bylo základem mnoha filozofií od pozdního starověku, přes středověk, až vyvrcholilo v kategorickém imperativu Immanuela Kanta. Bohužel ani Ježíš, ani rabíni před ním, ani Pavel a Petr a kněží po nich, nebyli schopni či nechtěli nahlédnout nepřístojnost světské moci. Najdou se náznaky např. Jótamova bajka, ale neujaly se.