Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

V tom, kdo končí na psychitatrii, si dovolím oponovat já, pracuji tam, živím se mimo jiné tím, že pomáhám naučit se zvládat frustraci těm, které to v dětství správně nenaučili (např. gen. úzkostná porucha, úzkostně depresiví, panická...). Děti jsou připravené a nastavené absorbovat adaptační mechanismy, dospělí si musejí všechno přežvýkat, zaujmout k tomu postoj a vybojovat mnoho bitev se svým odporem.
Já nejsem ten, "kdo bude urcovat, co je spravne a neni", to určuje právě ta poptávka. Protože svým dětem nemohu s naprostou jistotou zaručit bezstarostnou budoucnost a ani nechci, považuji za vhodné, aby byly schopny této poptávce rámcově vyhovět. Domnívám se, že je to zájem a situace převážné většiny rodičů.
Co ale nevím je, "proc by jim mela zbusobovat frustraci rigidni povinna statni skola plna vyhorelych stoletych ucitelek". Nikde o tom nepadlo slovo, stát jsem vyloučil na začátku.
Ps: neberte si to osobně, bojím se o všechny děti rodičů, co nemuseli nikdy pracovat.

Na začátku jse vyloučil stát, nevím, proč ho sem zase taháte. Pokud v tom nebude figurovat stát, netřeba posílat děti do školy či je vzdělávat, bude to vaše rozhodnutí. Nepíšu univerzální pravdy, ale to s čím nesouhlasím v příspěvku, na který jsem reagoval. Stát potřebuje je špatně, svět potřebuje není špatně, protože svět je prostá realita. Svět prostřednictvím miliard nabídek, pracovních příležitostí apod. poměrně srozumitelně říká, co chce, co je potřeba.
Bohužel naučit se zacházet s frustrací až v dospělosti je pozdě. Takoví lidé pak běžně končí na psychiatrii. Mozek dítěte je odlišný od dospělého, například prochází třemi fázemi fixace resp. prořezávání synapsí, posilováním jiných. To, co se nezafixuje v dětství pak obtížně doháníme rozumem a vůlí v dospělosti a neumíme na to adekvátně emočně reagovat.
Ps: bojím se o vaše vnoučata

To je právě to "zbytečně". S frustrací si musíte umět poradit, abyste ve společnosti uspěl. Aby to bylo možné, je třeba jí přiměřeně zažívat. Je to jako sportovní tréning. Je to celkem nepříjemné a i to bolí, ale bez toho lepší výkon nepodáte. Takže to vůbec není zbytečně, je to cílené a účelné a je to jen otázka způsobu a míry.

Víte, já bych s Vámi i souhlasil, že státu není nic do toho, v čem a kde se děti vzdělávají. V čem ale souhlasit nemohu, je váš názor na způsob vzdělávání. Myslím, že nezbytnou součástí vzdělávání a školní výchovy je i hodnocení, nárok a frustrace. Svět nepotřebuje pokojové květinky, ale lidi, kteří si s určitou mírou obtíží dokáží samostatně poradit. Lidi budou v dospělém věku vystavováni různým zkouškám a škola je na to dle mého má přiměřeně vlídným způsobem připravit. Alespoň je to to, co od ní jako rodič požaduji.

Ne že bych tak moc fandil škole, ale použité příklady trénují odložení spotřeby nikoli bezmoc. Tj. dítě může jíst ve škole, ale o přestávce. Dítě může chodit po třídě, někde i po škole, ale ne během výuky. Dítě může jít na záchod, ale ne šestkrát za hodinu. Schopnost odložit spotřebu tedy ovládat svoje emoce se mi jeví jako velice žádoucí. Otázkou není zda je ovládat, ale jakým způsobem.

"Škola nám nedala prostor zkoumat náš vnitřní svět". Ano, ale to není účelem školy. U řezníka také nenakupujete květiny.
Škola je založena na zpětné vazbě tj. hodnocení. Vzdělávání bez zpětné vazby tj. informace, jak nám to jde, postrádá smysl. Taková informace může být podávána různým způsobem, ale bez ní to nejde. Memorování faktů je do nějaké míry nutné, faktické znalosti kotví naše úvahy v realitě, matematické a fyzikální vědomosti pomáhají myslet logicky atd. Průměrný žák ZŠ tráví ve škole 6 hodin denně, nejdřív méně později více. Bylo by jistě dobré nezatěžovat děti mimo školu obsolentními "domácími úkoly" a zvýšit kvalitu ušitelského sboru. Bylo by hezké mít nadšené učitele, alespoň trochu. Vnitřní svět má sle dítě zkoumat někde jinde, s rodiči a příbuznými, kamarády, ve hře... Nikdy to nebyl účel školy a je k tomu vyloženě nevhodná z podstaty věci.

Psychiatrie je o málo starší než psychoterapie narozdíl od šikany, kterou lze běžně pozorovat u primátů, či nálepkování, kterého písemné důkazy máme již ze starověku. Obávám se, že ani s ní evoluce zatím nepočítá.
Má strašně dlouhý vedení.

Obávám se, že Váš názor souvisí především s dětskou neschopností sebereflexe. Řekněte mi, které dítě na ZŠ zejména prvním stupni umí přiznat chybu, prohrát, přijmout negativní hodnocení bez zranění ega? Většina nálepek je víceméně přiléhavých, vznikají pozorováním chování. Jistě existují méně přiléhavé nálepky vzniklé vlivem náhody nebo zlé vůle. Připouštím i, že nálepka může zapříčinit opuštění směru, ve kterém dotyčný moc nevyniká, ale mohl by se zlepšit, dozrát.
Je pravda, že děti se k sobě chovají v zásadě tak, jak se k nim před tím chovají rodiče, ale na ZŠ už nějaké jsou a nálepky to spíš jen potvrzují. Dále také platí, že nálepky sice formálně útočí na faktické vlastnosti a jejich vnější projevy, ale ve skutečnosti směřují převážně vůči osobnostním charakteristikám, jako je egoismus a emoční nestabilita, speciálně úzkostnost. Mají útočit a odlišnost, která už existuje, evytvářejí novou. Vzhledem k věkové segregaci a tím vyšší míře konkurence je tolerance i k relativně nevýznamným osobnostním odchylkám velmi malá. Evolučním "záměrem" nálepkování a patrně i šikany byla ostrakizace a eliminace jedinců s budoucí poruchou osobnosti a jedinců výrazně nestastečných. Takoví byli a jsou ohrožením pro skupinu a společnost. S existencí psychoterapie zatím evoluce bohužel nepočítá.

Vážně si autorko myslíte, že když dítě označíte na ZŠ jako bordeláře, vytvoříte v něm "smysl pro nepořádek"? Nálepky mají buď dobré nebo špatné lepidlo, podle toho, zda jsou přiléhavé, či nikoli. Postoj zda nekdo preferuje chaos, je schopen výrazného sebepotlačení, hraje se světem hru "kazisvět" (E. Berne), či se staví vůči světu agresivně, nevzniká rozhodně až ve škole. Tyto postoje vznikají převážně vlivem primární rodiny, přizůsobovámín se požadavkům rodičů, kopírováním vzorů, osvojováním adaptačních mechanismů. Je absolutní blud krátkozrakého myšlení, že v dětství problém vzniká tam, kde se projevuje. Dítě na ZŠ už dávno není nevinný nepopsaný list papíru, je již pokročilým výtvorem okolí, zejména rodičů, tvořeným již od narození. Je nesmírně důležité měnit školství pro to, co následuje, ne proto, co už v dané fázi vývoje dítěte je. Většina vlivu napřeného ve smyslu změny na dítě teď se navenek projeví až v dalším stupni jeho vývoje.

Drobná technická: svou svobodu mít sex můžete v ČR na civilizovaných místech uplatnit po většinu dne někdy i nonstop, a to tím, že si ho koupíte. Máte právo a můžete ho uplatnit, pokud máte protihodnotu a netrpíte nějakou speciální negativní eventualitou, jako je syfl. Nikdo vám v tom nebude bránit.

Dobrý přirovnání s tou ženskou. S dovolením zaznamenám a použiju.

Problém se nejmenuje hodnocení, ale podmíněné přijetí. Nevzniká ve škole, vzniká v rodině v raně předškolním věku. Školní hodnocení ho už jen fixuje. Proto se taky se školní docházkou nic moc pozitivního neděje, protože je spíše důsledkem než příčinou problému. Hodnocení není takový problém jako to, jak špatně ho dítě nese. Děti v naší společnosti bývají rodiči, v první fázi zejména matkou, přijímány, protože jsou hezké, hodné, chytré, poslušné etc. jinak ne. Dítě má ale být přijímáno bez podmínky: "Mám Tě rád(a), protože jsi." A stejným způsobem, jak zprvu k dítěti přistupují rodiče, k sobě posléze dítě přistupuje samo, a přijímá se jen za výkon, jinak ne. Hodnocení samo o sobě je nezbytnou součástí života a naprostým základem kapitalismu. Prostřednictvím hodnocení si vybíráme a prodejnost produktu je i hodnocením pro výrobce. Hodnocení je v pořádku, apriorní nepřijímání sebe není v pořádku.
Duškovo slovo "laskavý" je odvozeno od "láska", "laskat". Doporučuji spíše slovo "vlídný", znamená "uvádět v (sou)lad" neboli harmonizovat. Mít se rád je fajn, být v souladu se sebou je myslím lepší.

Závislost s drogami úzce souvisí a je většinově spojena. Pokud hledáme obecné souvislosti, je třeba se zabývat tím, jak to má většina. Adiktologie mapuje celou drogovou kariéru od prvního užití a motivací k němu viz primární prevence.
Já také nepíšu primárně o závislosti, já vám vyvracím statisticky nepodložené tvrzení o vyšší hladině testosteronu a riskantnějšímu chování směrem k drogám. Ono totiž stejně platí že např.: ...mezi lidmi, kteří se ocitli „na dně“ v důsledku ""vyhýbavého chování"", je pravděpodobně v poměru ku zbytku společnosti relativně více lidí se zkušenostmi s drogami... Mezi vyhýbavým chováním a testosteronem je negativní korelace. Ve smyslu vašeho tvrzení má význam zkoumat různé skupiny na dně a jejich odlišné hladiny testosteronu, ne srovnávat se zbytkem společnosti, protože mezi lidmi na dně je bez ohledu na míru riskantnosti jejich ostatního chování více uživatelů drog.

Hladina testosteronu nemá zásadní souvislost se zvýšeným rizikem závislosti na drogách, trochu vyšší korelace je u alkoholu vzhledem k typu účinku. Testosteron nezpůsobuje až tak podhodnocování rizik, jako spíš agresivní a impulsivní chování a neřešení rizik vůbec.
Závislí bezdomovci bývají často lidé spíše neprůbojní a úzkostní, kteří nezvládají nároky společnosti a jejich hladina testosteronu nevybočuje z normy. Alkohol pro ně bývá cestou, jak mohou emočně přežít.
Velká část mladých uživatelů drog neriskuje z přemíry testosteronu, ale z prázdnoty a zoufalství. Život pro ně má malou hodnotu, protože jejich emoce, pokud nějaké prožívají, mívají negativní znaménko. To drogy dočasně změní.
Lidská psychika je někdy komplikovanější, než se na první podled zdá.

Při souběžné absenci státního sociálního zajištění se investice do dětí velmi srozumitelně vrací ve formě rodinného zabezpečení ve stáří. Anarchokapitalismus významně zvyšuje důležitost úspěchu našich vlastních dětí z naprosto sobeckých příčin a motivuje nás do něj investovat. Sobecká motivace na rozdíl od jakýchkoli ideologií vždy spolehlivě funguje.

Dvojka vytváří či manipulativně podsouvá z hlediska kontextu fiktivní dilema tím, že do opozice proti přidělené autoritě staví pouze podílení se na volbě autority. Autoritu si ve skutečně svobodném světě mohu zvolit sám individuálně nebo si také nezvolit žádnou. Dále podřízení se nějaké autoritě chápu jako smluvní akt - něco za něco, ne jako volbu nejmenšího zla, jak probíhá v demokracii.

Regulovat své emoce rozhodně neznamená je dusit. Znamená to zpracovat, dávkovat, odložit, převést svou pozornost jinam, sublimovat emoci pomocí cílené činnosti (např. vztek a štípání dříví) atd. Pouze dusit emoce znamená zadělávat si na řadu zdravotních problémů. Základům emoční regulace učí dítě matka již od kojeneckého a batolecího věku. Pokud vás matka naučila pouze emoce potlačovat, asi by se hodila cílená terapie na zacházení s emocemi. Zároveň platí, že i zcela zdravý člověk má svůj emoční limit, po jehož překročení buď zcela zkolabuje nebo se přestane kontrolovat.

Za násLedky projevů svých emocí neseme odpovědnost, emoční inkontinence které někteří říkají autenticita, je příšerná věc. Nemenším problémem jsou nekorigované narcistické projevy, které také bývají nazývány autenticitou. Přiměřená emoční regulace a sebereflexe ano, pravdivost a nepředstírání určitě, "radikální" autenticita rozhodně ne. Většina té autenticity vám bude za pár let připadat jako děsný kraviny. Před skoro třiceti lety jsem si taky dal ledacos a měl jsem z toho ještě zajímavější zážitky, které mi moje specialitace při nejlepší vůli vysvětlit neumí, ale objev z toho nedělám.

O Číně mlčíte... Korea byla akcí OSN, která zabránila tomu, aby vraždící hordy korejských komunistů zahnaly do moře korejské kapitalisty. Američany do Vietnamu pozvala oficiální vietnamská vláda v Saigonu, primárně bojovali Vietnamci s Vietnamci a před tím Korejci s Korejci. Ve Vietnamu a Koreji snad na straně komunistů nebojovali taky Číňani a rusové (potažmo i pár Čechů)? Bude to chtít ty lži z vaší strany víc propracovat.

1) stejně jako všechna vaše přesvědčení a tvrzení
2) to jste nepochopil vy, nestojí o to znamená také je mu to jedno, nestojí mu to za to vyvíjet aktivitu, ale když to spadne z nebe... ale to je zase jen vaše trapné pseudologické slovíčkaření
3) hloupě podsouváte něco, co vůbec nebylo obsahem. Tedy to, že je nejspíše lepší, aby hladem nezemřely, neznamená, že jejich zotročení bylo legitimní. Nebylo. Otázkou je, zda se vždy najde někdo, kdo se o ty děti postará normálně. Pokud se udělá dostatečně názorná dobrovolnická kampaň o úchylných otrokářích, tak nejspíš jo. Sem tam to někdo odnese, ale to teď taky.
Protiústavnost psychiatrie prosím řešte s ústavním soudem, držím palce. Já jsem své řekl a trvám na tom, že je v souladu s ústavou. Pokud ale ústavní soud shledá opak, nebudu se přít.

Vážně, já si to pamatuji naopak Čína, Korea, Vietnam... Tam všude útočili komunisti na nekomunisty.

Z pohledu NAP to možná není ok, protože vlivem těžaře se zhoršily životní podmínky na daném území, snížila se jeho cena. Sebrat někomu vodu je legitimní casus belli, co jsou lidi lidmi. Možná je to i proti NAP, co myslíte?

Melete děsný kraviny. To, že Urza někde tvrdí, že anarchokapitalismus umožňuje prodat sám sebe jako člověka (není řeč o prodeji na díly) neznamená, že má pravdu. Já jsem například přesvědčen, že sebevlastnictví je nepřevoditelné a otroctví je nelegitimní z podstaty. Také si myslím, že vůbec není absurdní, aby bylo zlepšování něčí situace nelegitimní, například když o ně nestojí. V anarchokapitalismu platí pouze negativní definice zlatého pravidla, tedy: nečiň druhým, co nechceš, aby činili tobě. Váš příklad je nesmyslný, protože jste ho postavil na nesmyslném ARGUMENTu. Děti ve vašem případě nejsou otroky a nikdy nebyly, boháč by byl patrně dříve či později zlynčován davem, který by tím za děti převzal odpovědnost. Urza není Mojžíš nového náboženství a docela často mele kraviny.

Vesničané měli pochopitelně právo na nápravu či kompenzaci jak ztráty hodnoty půdy tak výnosů z ní. Těžaři prostě poškodili jejich majetek oproti původnímu stavu. To, že je v Jižní Americe malá vynutitelnost práva, nesouvisí s konkrétním režimem, ale s kulturou.

Ano, socialisti trpěli nikoli bezdůvodnými obavami, že jsou kapitalistům úplně u zadku, proto museli harašit flintičkami, aby si jich někdo vůbec všímal.

Kriticky myslet nás někdo naučil ať už přímo nebo zprostředkovaně přes informační zdroje jako je literatura. Pokud budete studovat filozofii a číst konkrétní filozofy, diskutovat se současnými filozofy atd., patrně zjistíte, že přemýšlejí odlišným způsobem a docházejí k jiným výsledkům než většina populace. Je to získaná schopnost, která zdaleka nevychází jen ze znalostí, a získána byla učením zejména nápodobou (snažím se zjistit, jak na to ten dotyčný přišel krok po kroku) tedy obtiskuji do sede jeho způsob myšlení. Myšlení je z velké části automatické, co nás napadá můžeme ovlivnit jen částečně a co naše podvědomí předem vyloučí vůbec. K mnoha rozhodnutím dochází nejprve na rovině emocí a myšlení k tomu jen doplňuje racionální zdůvodnění, což je na zobrazovacích metodách dobře vidět.

Já neargumentuji pro současné školství. Přečtěte si můj komentář znovu a strčte si svého slamáka za klobouk. Já jen hájím to, že děti v určitém věku je z psychologického hlediska dobré učit fyziku a chemii, protože to pozitivně ovlivňuje strukturu mozku v analytických oblastech. O sezení, nehýbání se či opakování jsem nic nepsal, o tom, že způsob a objem výuky jsou otazné, jsem psal sám. Jsou zase předměty, jejichž penzum je pro ZŠ nesmyslné např. matematika od složitějších výpočtů trojúhelníků a rovnic o dvou neznámých dál je fakt mimo.
Kritické myšlení hlavně z hlediska porozumění významu textu by vám také dost prospělo.

Myslím, že bych vám při krátkém rozhovoru dokázal opak, jsou to podvědomé limity myšlení způsobující, že nevěříme na magii a nenecháme se tak snadno zmanipulovat "vědci". Řídíte auto?

Tedy krom strukturování mozku - určité způsoby myšlení se fyzicky obtiskují do struktury mozkových spojení v rozdílném věku rozdílným způsobem - je to jakýsi obecný náhled, který vám umožní neskočit na úplné kraviny, i když si konkrétní detaily už dávno nepamatujete. Přestože se to nezdá, kritické myšlení je ukotveno určitými znalostmi a náhledy na realitu. Myslím, že nejde o to jestli učit chemii, ale jak se má učit a kolik se jí má učit.

1.) Manipulativně vynecháváte druhé kriterium, že se má zároveň chovat jako magor. Hodně lidí se chová nebezpečně sobě, ale nikdo jim to moc nezakazuje. Jmenuje se to sport.
Pokud chovat se nebezpečně sobě a zároveň jako magor zavdává příčinu k nedobrovolné hospitalizaci, nemá z logiky věci smysl to zakazovat, protože existuje apriorní předpoklad, že dotyčný by to ve svém stavu stejně nedocenil.

K té eugenice: pokud je někdo nesvéprávný, rozhoduje také někdo jiný, zda může mít děti (viz DANA). Pokud je kriterium výběrové, tak lidé, kteří na svéprávnost dosáhnou později či vůbec, budou omezeni v šíření svých genů a naopak.

Blbý, nechápete ironii, škoda.
Pořád nějak nechápu to nabytí svéprávnosti. Takže Fanda přijde ve věku asi dvanácti a půl domů a oznámí fotrovi, že je dospělý. Fotr opáčí: super, vítej v klubu, kde budeš bydlet? Fanda: no já bych přeci jen nějaká ta práva rád ještě delegoval na tebe. Fotr: Sorry, já už je nechci...