Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

1. Ty duševní nemoci, o kterých "víte, že existují", ale existují i podle mě. Ano, existují osoby, které jiným lidem ztrpčují život, a jsou proto označovány za duševně nemocné. To se děje. Ano, když se Rosemary Kennedyová spouštěla s taxikáři, jejího prachatého papínka to zahanbovalo. To se stalo. Zahanbování je podmnožina ztrpčování života. Pojem duševní nemoc odkazuje k "chování osoby, které jiným lidem ztrpčuje život". Někdy, pro jasné odlišení, používám pojem psychiatrická duševní nemoc, což je "něco v mozku osoby, co způsobuje, že jiným lidem ztrpčuje život". Přestože z kontextu by to mělo být jasné, zkušenost je taková, i z americké diskuze, že lidé mají obrovský sklon to nerozlišovat: z existence duševní nemoci automaticky usuzují na existenci psychiatrické duševní nemoci; a když zpochybňujete psychiatrickou duševní nemoc, obviňují vás, že popíráte existenci duševní nemoci. Takže v tomhle smyslu szasziáni netvrdí, že neexistují duševní nemoci, ale že neexistují psychiatrické duševní nemoci.
A Vy nemáte žádný důkaz o existenci psychiatrické duševní nemoci, řekněme schizofrenie. Protože nikdo takový důkaz nemá, což je samo o sobě silný důkaz proti. Nemáte nic, co by existenci psychiatrické duševní nemoci sebeméně podporovalo. (Opakuju, že nepopíráme, že existuje duševní nemoc schizofrenie v tom smyslu, že existují osoby, které jiným lidem ztrpčují život, a bývají proto označovány za schizofreniky.)
1.1 Že osoba "má touhu se vyléčit z duševní nemoci" dokazuje existenci psychiatrické duševní nemoci asi tak, jako že osoba říká, že "Ježíš uzdravil její duši", dokazuje existenci Ježíše. Je to důkaz psychiatrizované resp. christianizované společnosti, ničeho jiného.
1.2 "Mám takový případ v rodině" je obdoba toho, jak se psychiatři někdy odvolávají na svou "klinickou zkušenost", díky které "vědí, jak to je". Říkám tomu "argument klinickou zkušeností". Naprosto nic to neznamená. To může říct každý pavědec: "Ze své zkušenosti vím, že geopatogenní zóny existují".
1.3 Naopak Vás to diskvalifikuje. Už v tom jedete na straně psychiatrů, takže nejste nezaujatý. Dnes na to psychiatři jdou mnohem méně přes státní úřady a mnohem víc přes rodiny. A když už je v rámci rodiny použito násilí, když rodina udá svého příslušníka psychiatrům a on je násilně hospitalizován, je pro zbytek rodiny velmi těžké připustit, že to celé je nemorální nesmysl, protože by tím haněli i sebe. Takhle se psychiatrie udržuje ve společnosti. Stejně tomu bylo s procesy s čarodějnicemi: když už bylo pár čarodějnic upáleno, asi už nebylo tak lehké říct "Spletli jsme se. Je to celé nemorální nesmysl, necháme toho"… (1)
Psychiatři jsou chytřejší než Vy, alespoň jako organizace. Oni vědí, jak oblbnout lidi. Psychiatrie existuje přes 350 let. Kromě katolické církve tady není žádná srovnatelně stará organizace. Ze tu dobu se už naučili, jak na to. A to podstatné na psychiatrii je předáváno ústně nebo příkladem. Není to nikde napsané, nováčci se to učí od starých harcovníků. To vysvětluje nápadný rozdíl mezi psychiatrickým oddílem evropské MKN a americkým DSM, který tolik překvapil Pavla. Psychiatři se od zkušených kolegů naučí, jak se mluví s lidmi mimo psychiatrii: že se říká něco jiného, než jak to ve skutečnosti je. Zkušení kolegové se to naučili od svých starších kolegů, ti se to naučili stejně, a tak dále, 200 - 300 let do minulosti.
1.4 Na psychiatrii se nikdo neléčí dobrovolně, stejně jako nikdo neplatí dobrovolně daně. Když jste v situaci, že když něco neuděláte, můžete být legálně donucen to udělat, neděláte to dobrovolně. Lze říct, že to "chcete udělat", ale nelze říct, že to "děláte dobrovolně". Dokud bude existovat násilná psychiatrie, nebude žádná dobrovolná léčba na psychiatrii, tak jako dokud bude existovat daňová povinnost, nebudou existovat žádní dobrovolní plátci daní.

2. Vím, že existence duševních nemocí a legitimnost psychiatrické praxe jsou dvě různé otázky; taky je pokud možno odděluju; i předešlý příspěvek jsem začal něčím úplně jiným než "duševní nemoci neexistují". Takže jste nanejvýš konečně přišel na to, že se jedná o samostatné otázky. Gratuluju.
Jenže přestože se jedná o dva snadno oddělitelné intelektuální problémy, musí být řešeny současně, protože v současné společenské praxi jsou neoddělitelně spojeny a taky v myslích lidí jsou bohužel spojeny. Praxi násilných hospitalizací nelze oddělit od existence duševních nemocí, protože duševní nemoci jsou jejím ospravedlněním. Kdyby se teď vědci rozhodli, že duševní nemoci neexistují, co by se asi stalo? Myslíte, že by násilné hospitalizace mohly pokračovat dál? Že by si lidé řekli: "Je to užitečná společenská praxe, tak v ní pokračujme. Na tom, zda duševní nemoci existují nebo ne, přece až tak nezáleží."? Asi ne. To samé se soudy. Tam má duševní nemoc tu funkci, že když soudci z nějakého důvodu nechtějí pachatele příliš potrestat, odůvodní to, že za to nemůže kvůli duševní nemoci. Jak by to mohli odůvodnit jinak? Mohli by nanejvýš s odsouzením požádat prezidenta o udělení milosti. Ale jak by to odůvodnil prezident? Takže duševní nemoc je užitečná právní fikce. Ospravedlňuje sociální kontrolu, a tudíž ji od ní nelze oddělit.
A "člověk z ulice" tyto dvě otázky naprosto není schopen oddělit. Zde psychiatři odvedli skvělou práci: dokonale lidi oblbli. Vědí jak na to, dělají už to stovky let. Že Vám se konečně rozsvítilo, že ty dvě otázky jsou nezávislé, je super. Šiřte to dál.

3. Existence duševních nemocí se vyvrací různě. Nejjednodušší je vyvracet argumenty psychiatrů pro jejich existenci. Těch bych mohl hned vysypat z rukávu dvacet. Nebo – protože nelze dokázat neexistenci věci – se dokazuje, proč není důvod věřit v existenci něčeho takového. To už je těžší. Ultimátní argument je, že se dokazuje, že "duševní nemoc" je nesmyslný koncept, jako "kulatý čtverec" nebo "polycentrické právo". To je asi to nejsložitější, ačkoliv ve srovnání s matematickými nebo fyzikálními problémy je to pořád velmi snadné.
V tuto chvíli bohatě postačuje operionalistické vyvrácení, kdy se argumentuje tím, co se děje, když psychiatr osobě diagnostikuje schizofrenii: Psychiatři říkají, že určité protispolečenské chování je způsobeno chorobou mozku jménem schizofrenie. Co znamená, že psychiatr někomu diagnostikoval schizofrenii? Znamená to, že v mozku protispolečensky se chovající osoby nalezl lézi? Ne. Znamená to, že psychiatr se dozvěděl, jak se osoba chová, a nazval to "symptomy schizofrenie". Čili schizofrenie je označení pro chování, nikoliv pro příčinu chování, chorobnou příčinu chování, chorobu mozku. A není to podloženo ničím jiným, než dohodou psychiatrů, jaké lidi tak označovat.
Jak řekl Cyril Höschl v Hyde Parku:
Daniel Stach: A hranice té normálnosti, definuje ji vysloveně jenom dohoda? Není to příliš vágní? Psychiatři řeknou: „Tohle je ještě normální, tohle už ne“.
Cyril Höschl: Ne. Definuje ji částečně shoda a to nejenom mezi psychiatry, ale shoda a konsenzus i mezi psychiatry a laickou veřejností. Když bych Vám ukázal šílence, který produkuje bludy nebo je v psychotickém neklidu, tak se mnou budete souhlasit a sám poznáte, že je to za hranicí normy.
Pak jsou oblasti, kde to tak jasné není, ale to kritérium je vždycky to, že ta porucha nějakým způsobem narušuje začlenění toho jedince do jeho přirozeného prostředí: rodinného, volnočasového a v práci. A jestliže mu to znemožňuje fungovat v těchto oblastech, přestože před tím toho byl schopen, no tak pak se všichni asi musíme shodnout na tom, že je třeba mu nějak pomoct a že je někde problém.
- Samozřejmě se nemůžete dohodnout, že něco existuje, nebo jaké něco je. Höschl to ještě tak pěkně intuitivně změkčil, že v té dohodě jede i laická veřejnost – která do psychiatrických věcí nijak nemluví a nic o nich neví. Každopádně ani psychiatři a laická veřejnost se nemůžou dohodnout, že něco existuje.
zde: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10441294653-hyde-park-civilizace/213411058090504/ 28:14

(1) https://www.youtube.com/watch?v=kG101cC2W-g&t=2960s 59:50

DODATEK2 DODATEK2 DODATEK2
Zapomněl jsem… Jak jste začal o tom "podivném chování", na kterém podle mě vůbec nic podivného není, je tu něco, co za podivné považuju. Totiž jak mohl Eugen Bleuler v roce 1908 objevit schizofrenii. Pokud je to přírodní fenomén, jak to, že nebyl znám dřív? Dnes psychiatři říkají, že schizofrenici jsou kvalitativně odlišní od ostatní populace. Proč tedy nebyla schizofrenie rozpoznána okamžitě se vznikem psychiatrie? Proč to trvalo 250 let? V 19. století už bylo v Evropě mnoho psychiatrických nemocnic a mnoho psychiatrů. Když tehdy psychiatr dorazil do nového pracoviště, zdálo by se, že první věc, kterou po vybalení musí udělat, je objevit schizofrenii. Takže by schizofrenie měla být objevena na mnoha místech nezávisle na sobě a velmi brzo. To se ale nestalo. Proč?
Navíc, je k objevu schizofrenie nezbytně nutná existence psychiatrie? Proč prostě není známa odnepaměti? Proč o ní nemáme zprávy z antického Říma. Tam žilo milión lidí na malém prostoru. To si nikdo nevšiml tisíců schizofreniků? Proč o schizofrenii nejsou zprávy ze starých mimoevropských civilizací: Indie, Číny, Japonska? Jak mohlo něco tak strašně nápadného – tak psychiatři schizofrenii líčí – unikat tisíce let pozornosti lidstva? Psychiatři to neumí vysvětlit.
Tato prostá úvaha stačí k vyvrácení celé psychiatrie. Že by jeden ze sta lidí onemocněl tak nápadnou nemocí a 2000 let si toho nikdo nevšiml, je nesmysl. Vysvětlení je, že schizofrenie není přírodní jev, ale sociální konstrukt. Čili ptát se, zda existovali schizofrenici před vznikem psychiatrie, je jako ptát se, zda existovali hříšníci v křesťanském smyslu, před vznikem křesťanství. A sociální konstrukt můžete vytvořit kdykoliv, čili proč ne po 250 letech. ADHD psychiatři vykonstruovali ještě mnohem později. Takto to dává naprostý smysl: Od vzniku křesťanství, řekněme od roku 30, máme kontinuální záznam o hřešení v křesťanském smyslu. Ale nemáme žádné záznamy o tom před tím, v antickém Římě, Řecku, ani v mimoevropských civilizacích.

DODATEK DODATEK DODATEK
Ještě k té záhadnosti. Duševní nemoci nejenže jsou politicky stejné, představují stejný politický problém, jako "dcera se spouští", "syn chodí po hospodách" nebo "syn/dcera vstoupil do sekty", ale jsou i stejně záhadné nebo podivné. Protože proč syn chodí po hospodách? "Byl to přece tak hodný kluk. A jak byl chytrý. Samé jedničky měl! A teď na školu kašle, potlouká se po hospodách a nedá si říct!" Samozřejmě jediné vysvětlení je, že onemocněl závažnou duševní nemocí. Příčinou jsou geny a vliv prostředí. Je tam genetická predispozice, na kterou nasedají různé vlivy prostředí a spouští chorobu. Ty ještě přesně neznáme, ale může to být infekce nebo i psychologické vlivy, jako nadměrně vyjádřené emoce v rodině nebo různá psychotraumata, a významným rizikovým faktorem je kouření marihuany v pubertě.
To je jediné možné vysvětlení. Nedá se to vysvětlit jinak.

Žádné kecy.
2. Jde o to, že ignorujete ten faktor ztrpčování života. Na čemž je psychiatrická rétorika postavena: že se o psychiatrické praxi mluví jako o léčení, jako o pomoci osobě tím, že bude léčena, a nikdy ne jako o pomoci osobě tím, že se zakročí proti jiné osobě, která jí ztrpčuje život. Důsledně se mlčí o třetí straně; není divu, že i Vy to opomíjíte. Přičemž to je zásadní: to první je nekontroverzní obchod nebo charita, to druhé kontroverzní sociální kontrola. Takhle to funguje: lidé se nechají oklamat psychiatrickou rétorikou a pak si s nimi psychiatři můžou dělat, co chtějí.
I Vaše příklady odpovídají tomuto schématu (a vypovídají o opomíjení třetí strany). Osoba s depresemi, která je naprosto zoufalá, bez chutí do života. Jako by tam nebyla třetí strana, které ztrpčovalo život, že osoba "je naprosto zoufalá, bez chuti do života". Jenže tam byla, nebo ne? Starší člověk, asi důsledek stařecké demence/Alzheimera, který se "zničehonic zcvokl", začal mít úzkosti, myšlenky na sebevraždu. Jako by tam nebyla třetí strana, které ztrpčovalo život, že starší člověk "se zničehonic zcvokl, začal mít úzkosti, myšlenky na sebevraždu". Jenže tam byla, nebo ne? Politicky to jsou stejné situace jako "dcera se spouští" nebo "syn chodí po hospodách" nebo "syn/dcera vstoupili do sekty". Co s tím? V 19. století byla spouštějící se dcera neba otravná manželka běžný důvod k násilné hospitalizaci. Proč byla v roce 1941 Rosemary Kennedyové provedena lobotomie? Protože se spouštěla: spala s chlapama, tuším s taxíkářema. V dnešní tobě tohle ještě eskalovalo, jen změnilo podobu: dnes udávají rodiče psychiatrům své děti (hlavně syny) víc než kdykoliv v historii, řádově víc.
Řešením je přiznat si, že se jedná o společenský, politický problém, ne o biologický, medicínsky problém, a jako takový ho řešit. Pak je zjevné, že nejhorší možné řešení je dát skupině osob (navíc nadnárodní organizaci) pravomoc dle libosti zavírat lidi, navíc na neurčitou dobu. A ještě to udělat tak idiotsky, že takto oprávněni budou lidé, kteří mají z toho zavírání zjevný existenční a existenciální zisk, čili je to, jako by soudci byli placeni podle toho, kolik lidí pošlou do vězení.
Řešení je prosté. Musí se ale vyjít ze skutečného, nikoliv z vymyšleného: ze skutečného ztrpčování života, nikoliv z vymyšlené duševní nemoci. Má osoba právo se tak chovat? Ano/Ne. Pokud ne, na to je zde trestní právo; není zapotřebí psychiatrie. Pokud ano, zůstává otázka její svéprávnosti: zda si uvědmuje dostatečně, co dělá, a důsledky toho. To je opět právní otázka, není k tomu zapotřebí psychiatrie. Navíc dnešní násilné hospitalizace se nijak netýkají této otázky: psychiatři osobu prostě zavřou na neurčitou dobu a otázka její svéprávnosti není vůbec položena, vůbec tam nefiguruje.

4. Co dělat s takovým člověkem je právě politická otázka. Co když řekne "Nemám žádné problémy" nebo "Mám problémy, ale nechci se léčit". Co potom? Dnes je taková osoba násilně hospitalizována: je uvězněna na neurčitou dobu a jsou jí násilně do těla vpravována psychofarmaka.
Pokud se chce léčit dobrovolně, ať to dělá.
Podávání psychofarmak prokazatelně nefunguje. Kdyby to fungovalo, museli bychom to už dávno vědět, muselo by to být zjevné ze statistik. Uvědomte si, jak dlouho se už antipsychotiky léčí, kolik generací schizofreniků už pocítilo jejich blahodárné účinky. S užíváním antidepresiv je to jako s užíváním opia (nebo alkoholu, marihuany, kokainu…). Někteří lidé se cítí líp, když užívají drogy; to je přece známo. Antidepresiva ale nijak zvlášť dobré dlouhodobé účinky nemají, i psychiatři to přiznávají; je klidně možné, že užívání opia by "fungovalo" líp. Ostatně to se dnes děje: psychiatři zkoumají "terapeutické účinky" LSD, lysohlávek nebo extáze. Vygůglete si Jiřího Horáčka. I tady na Stokách už to padlo, idiotsky jako argument proti drogové prohibici; Tereza Urzová se na to specializuje, či co…

Originální znění z DSM-IV:
1. Diagnostic criteria for Schizophrenia
B. Social/occupational dysfunction: For a significant portion of the time since the onset of the disturbance, one or more major areas of functioning such as work, interpersonal relations, or self-care are markedly below the level achieved prior to the onset (or when the onset is in childhood or adolescence, failure to achieve expected level of interpersonal, academic, or occupational achievement).
zde: https://web.archive.org/web/20111102150045/http://www.behavenet.com/capsules/disorders/schiz.htm

2. Diagnostic criteria for 301.22 Schizotypal Personality Disorder
(8) lack of close friends or confidants other than first-degree relatives
zde: https://web.archive.org/web/20111107191244/http://www.behavenet.com/capsules/disorders/schizotypalpd.htm

1. Záměrně jsem odpověď rozdělil do dvou příspěvků. V předešlém příspěvku jsem ukázal, že psychiatrická "nosologie" je systém nadávek. Diagnózy poruch osobnosti jsou nadávky, kterými psychiatři vyjadřují opovržení nad osobnostními rysy vyšetřovaných. Diagnózy duševních nemocí (což, opakuju, poruchy osobnosti "vlastně nejsou") jsou nadávky, kterými psychiatři vyjadřují opovržení nad osobnostními rysy vyšetřovaných a nad jejich sociálním statusem.
Je to stigmatizační systém. Nelze si představit, že by psychiatrické diagnózy s sebou nenesly stigma. Není to možné destigmatizovat. Čímž bylo ukázáno, jak je Ondrův článek, a obzvláště výraz "stigmatizace neurodiverzity" neuvěřitelně mimo.
2. Ještě k něco samotné "neurodiverzitě". Přikládám video, kde je ten koncept představen; možná Vám bude připadat, jako něco dobrého. Což je to nebezpečné. Rétorika pomoci je tak nebezpečná právě proto, že se odvolává na ušlechtilé lidské city. Neurodiverzita je další antipsychiatrie. "Čím víc se věci mění, tím víc jsou stejné". Před 50 lety jsme tady měli antipsychiatrické hnutí; teď přichází neurodiverzita, což je totéž pod jiným jménem. V obou případech jde o to, že se začne říkat, že je vlastně hrozně fajn "nebýt jako ostatní". Antipsychiatři používali rétoriku, že duševně nemocní mají zvláštní kvality, jsou "citlivější", a proto v upadlé, necitelné společnosti museli zákonitě onemocnět. Není to důsledek jejich nekvality, ale naopak kvality, té "citlivosti". (Takhle nějak to říkali, nemám to nastudované.) Ve videu doktorky MacEachronové uslyšíte něco velmi podobného.
V obou případech se jedná o natírání povrchu zářivými, přitažlivými barvičkami, přitom na stigmatizační a násilné podstatě se nic nezmění.
zde: https://www.youtube.com/watch?v=aWxmEv7fOFY

1. Demence není duševní nemoc, tak jako není duševní nemoc barvoslepost nebo jakákoliv porucha zraku nebo sluchu. To všechno patří do somatické medicíny.
2. Na schizofrenii a depresi není nic podivného. "Být schizofrenik" nebo "být v depresi" je něco, co je vlastní stavu "být člověkem". Není to žádná záhada. Myslíte si, že to je záhada, protože Vám bylo řečeno, že je to záhada. Není. A samozřejmě všechno je podivné, když o tom nic nevíte. Kdybyste viděl muslima, jak se modlí, a nic o tom nevěděl, taky by Vám to připadalo podivné. Víte kolik bylo na světě podivných kultů? Slyšel jste někdy o komunitě Parsifala Imanuela? Co se tam dělo? Takže je to o něčem jiném, než o podivnosti…
3) máme tu "podivně se chovající" lidi, kteří podle psychiatrů trpí depresemi, schizofrenií... a jsou nebezpeční sobě a často i svému okolí. Co by se s nimi mělo dělat, když současná psychiatrie není podle Vás řešení?
- Tak to právě není. Není to tak, že lidé, kteří trpí schizofrenií nebo depresí, jsou proto nebezpeční. Je to tak, že když psychiatři chtějí zavřít společensky slabou osobu, tak řeknou, že trpí schizofrenií nebo depresí. Můžou to dělat, protože v Evropě vznikl takový systém sociální kontroly. Szasz to dokonale popsal. Většina lidí, kteří jiným (mocnějším) lidem ztrpčují život, nejsou pachatelé trestněprávních prohřešků. Co s nimi? Podle trestního práva je zavřít nemůžete… Tak je zavřete, protože jsou blázni. Geniální. Tento systém sociální kontroly vznikl v Evropě v polovině 17. století a od té doby se nepatrně, povrchně vyvinul. To je dnešní psychiatrie. Je to medikalizované zavírání bláznů. Kdo jsou blázni? Osoby, které mocnějším lidem ztrpčují život, ale nespadají pod trestní právo.
Co by se s tím mělo dělat? Psychiatrická kontrola společnosti by měla být zrušena, mělo by být jen trestní právo. Z hlediska práva, co je "závažná duševní nemoc"? Závažná duševní nemoc je důvod pro to, aby dospělá svéprávná osoba, která nespáchala trestný čin, byla legálně uvězněna na neurčitou dobu a násilně léčena, čili mučena. My tvrdíme, že pro něco takového neexistuje a nemůže existovat legitimní důvod, čili jím není ani závažná duševní nemoc (ať už by to bylo cokoliv).

4. Protože duševně nemocní nejsou skutečně nemocní, není tam co léčit, tudíž psychiatrická léčba nemůže mít žádné výsledky. Taky je nemá (alespoň ne pozitivní). Případy, které jste uvedl, nic nedokazují. Kdyby léčba schizofrenie a deprese fungovala, už bychom to dávno museli vědět.

Pravdy se nedoberete letmým pohledem…
Vím přesně, proč se ptáte: tohle jste nečekal… Je za tím rozdíl mezi upřímnými, bezelstnými Američany a rafinovanými Evropany. Plus rozdíl, jak psychiatři mluví s veřejností a jak mezi sebou. Tomu, co je napsáno v MKN, říkám "psychiatrický kód". Psychiatři se to naučí a ví, že to znamená něco jiného. Oni vědí, k čemu to referuje: že to referuje k něčemu jinému, než jak to zní; lidé mimo psychiatrii to nevědí.
Ostatně to, že v MKN je tak upozaděno sociální selhávání jako kritérium schizofrenie, je právě strašně nápadné! I podle evropských psychiatrů je to hlavní kritérium schizofrenie. Takže je to záměr: nedáme to tam, aby to nebilo do očí; budeme se o tom bavit jen mezi sebou, nemusí o tom nikdo jiný vědět. Viz uvedená pasáž z Foldynovy statě z Psychiatrie pro praxi. Prostě rafinovaní Evropané, bezelstní Američané.

První kritérium je z materiálu "Diagnostika schizofrenie" z webu Centra duševního zdraví Jeseník a je to oficiální kritérium schizofrenie podle DSM-IV.
Druhé kritérium je ze statě "Schizotypní porucha" od Zdeňka Faldyny z odborného časopisu "Psychiatrie pro praxi" a je to oficiální kritérium schizotypní poruchy podle DSM-IV.
1. zde: http://cdzjesenik.cz/Diagnostika_schizofrenie_IPVZ_11_06.pdf
2. zde: https://www.psychiatriepropraxi.cz/pdfs/psy/2001/01/03.pdf

1. Tohle je diagnostické kritérium pro schizofrenii: nedojde k dosažení očekávaných mezilidských vztahů, akademických nebo pracovních výkonů.
Tohle je diagnostické kritérium pro schizotypní poruchu (což je totéž co schizofrenie): málo blízkých přátel kromě příbuzných prvního stupně.
To jsou věci, pro které se nadává: že jste neoblíbený a neúspěšný. Co to má společného s medicínou, s biologií, s přírodovědou?
2. Nebo si vezměte rozdíl mezi psychopatií a psychózou. Rozdíl, skutečný rozdíl je tento: Psychotik je sociálně neúspěšný psychopat a psychopat je sociálně úspěšný psychotik". "Psychopat" znamená "má nežádoucí osobnostní rysy". "Psychotik" znamená "má nežádoucí osobností rysy + je společensky neúspěšný". Viděl jste někdy seznam psychiatrických diagnóz? Vždyť to bije do očí! Psychiatři rozlišují psychopatie, což "nejsou nemoci v pravém smyslu slova" (což jim nebrání takové lidi hospitalizovat a léčit), a duševní nemoci, což jsou "nemoci jako jakékoliv jiné".
Skutečný rozdíl mezi "jen poruchou osobnosti" a "skutečnou duševní nemoci" je rozdíl mezi "má nežádoucí osobnostní rysy" a "má nežádoucí osobnostní rysy + je společensky neúspěšný".
Je to jako Mendělejevova tabulka:
"nežádoucí osobností rysy" (ne skutečná nemoc) +sociální neúspěšnost = nemoc jako jakákoliv jiná nemoc
schizoidní porucha osobnosti => schizofrenie
hraniční porucha osobnosti => bipolární porucha
depresivní porucha osobnosti => deprese
anxiózní porucha osobnosti => úzkostná porucha
obsedantně-kompulzivní (anankastická) porucha osobnosti => obsedantně-kompulzivní porucha

3. Jak psychiatři rozlišují schizotypní poruchu (což má být něco na půl cesty mezi "jen poruchou osobnosti" a "skutečnou nemocí) od schizofrenie na jedné straně a schizoidní poruchy osobnosti na druhé straně:
Diferenciace mezi schizotypní poruchou a simplexní schizofrenií je někdy velmi obtížná a jedním z důležitých faktorů je zde míra psychosociálního selhávání, dále paranoidní a schizoidní porucha osobnosti, oproti nimž je schizotypní obraz bizarnější a je více narušeno psychosociální fungování.
Takže máte ne-nemoc schizoidní porucha osobnosti, přidáte psychosociální selhávání (= společenskou neúspěšnost), a dostanete schizotypní poruchu. Ještě přidáte psychosociální selhávání (= společenskou neúspěšnost), a dostanete schizofrenii, nemoc jako jakoukoliv jinou. Sami psychiatři to přiznávají, jak vidíte. Jediný rozdíl mezi ne-nemocí schizoidní poruchou osobnosti a schizofrenií, nemocí jako jakoukoliv jinou, je společenská úspěšnost, tj. sociální faktor, ne biologický, medicínský. Psychiatrům se to ale zdálo málo, tak mezi to přidali schizotypní poruchu: příliš společensky neúspěšný na schizoidní poruchu osobnosti a příliš společensky úspěšný na schizofrenii. Geniální.
Čili je to celý systém nadávek.

1. Jaké diagnózy tělesných nemocí se používají jako nadávky? Rakovina, tuberkulóza, rýma, hemeroidy, migréna, covid, AIDS, zubní kaz, zlomená noha…
2. Neřekl jsem, že se psychiatrické diagnózy používají vždy jako urážka. Samozřejmě, typicky se používají ve významu, že to morálně odsuzované chování je symptom choroby, takže za to dotyčný nemůže. To nic nemění na tom, že psychiatrické diagnózy referují k morálně odsuzovanému chování, a že jaderné psychiatrické koncepty (psychotik, psychopat) jsou nadávky.
3. Přesně je to tak, že všechny psychiatrické diagnózy jsou morální odsouzení, a že některé, ty ústřední (psychotik, psychopat) jsou tak bezobsažné, že jsou nadávkami. Proto se jako nadávky používají. Každá nadávka je morální odsouzení, ale ne každé morální odsouzení je nadávka. Nadávka referuje jen k pocitům mluvčího, nevypovídá o označeném nic jiného, než že jím mluvčí opovrhuje. Pojmy "zmrd" nebo "schizofrenik" jsou jako pojem "odpad". "Odpad" znamená "chci se toho zbavit", "nechci to v mém domě"; nevypovídá to nic jiného, nic o té věci. "Schizofrenik" znamená něco velmi velmi podobného: "nechci to ve svém domě/blízkosti/ve společnosti"; v jazyce psychiatrů "schizofrenik" znamená "zavřít a násilně léčit". Jsou to pojmy, které vypovídají o postoji mluvčího k věci, ne o věci samé.
Takže ústřední psychiatrické pojmy – psychopat, psychotik, schizofrenik a mnohé další, například hysterka – jsou nadávky, protože o označovaném nevypovídají nic jiného, než že jím psychiatr opovrhuje. Jiné psychiatrické pojmy, jako "deprese" nebo "obsedantně-kompulzivní porucha" už o osobě něco vypovídají, takže už to nejsou nadávky, ale morální odsouzení. Slovenské "pupuš" je nadávka, protože vyjadřuje jen opovržení mluvčího. Pojmy jako "mamánek", "xenofob", "oikofob", které denotují morálně odsuzované jednání nebo postoj osoby, nejsou nadávky, ale morální odsouzení.
Všechny duševní nemoci jsou morální odsouzení a ústřední psychiatrické pojmy jsou nadávky.

…ale bohužel není – jakkoliv je to těžko uvěřitelné.
1) To, že má někdo mentální poruchu, neznamená, že je špatným člověkem.
- Ne. Že má někdo duševní nemoc, ZNAMENÁ, že je špatným člověkem (přesně: znamená to, že ten, kdo mu přisuzuje duševní nemoc, ho považuje za špatného člověka). Diagnózy duševních nemocí jsou nadávky. Schizofrenik, psychopat, sociopat, maniak, hysterka jsou nadávky, jako zmrd, zkurvenec, hajzl, čurák, kravka. Totéž základní pojmy: psychotik, šílenec, blázen. Jsou to nadávky, protože vyjadřují, že dotyčný dělá, co by dělat NEMĚL, nebo nedělá, co by dělat MĚL. Vyjadřují morální soud. Diagnózy tělesných nemocí morální soud nevyjadřují.
Výrazy "psychopat" nebo "hysterka" vznikly jako odborné medicínské termíny. Proč se začaly používat jako nadávky? Protože to vždycky byly nadávky – jen maskované jako lékařské termíny. Proto psychiatři začali duševním nemocem dávat nápadně dlouhá jména: aby jejich diagnózami nešlo nadávat a nebylo tak vidět, o co se ve skutečnosti jedná. Diagnózou "generalizovaná úzkostná porucha" (= strašpytel) se nadávat nedá…

2) Nadáváním do psychopatů atd. je vytvářena představa, že lidé s psychickou poruchou jsou špatní.
- Nadáváním do zmrdů atd. je vytvářena představa, že zmrdi a zkurvenci jsou špatní.

3) To pak velmi negativně dopadá na sebeuvědomění jiných takových lidí a jejich coming out vůči okolí.
- Coming out? COMING OUT??!! COMING OUT??????!!!!!!!!!!!!! To je super. Uvědomte si, co to znamená. Že dotyčný přijme, jak o něm smýšlí okolí, a začne tak o sobě smýšlet sám: "Chtěl bych se vyautovat: Jsem zmrd."

4) V debatách o státu se setkávám s některými kolektivisty, kteří nadávají libertariánům, že jsou psychopati, sociopati nebo osoby na autistickém spektru.
- A proč to tak je? Protože to jsou nadávky.

5) Stigmatizace neurodiverzity v levicové komunitě
- "Stigmatizace neurodiverzity" je úžasný výraz. Je perfektním příkladem toho neustálého přejmenovávání, které musí psychiatristé provádět, aby morální odsuzování nebilo do očí. Rozeberme si jej:
1. Nejprve se mluvilo o "duševních nemocech", které se skládaly z mnoha "psychiatrických diagnóz". "Duševní nemoc" je stigmatizující označení ze dvou důvodů: 1. proto, že je to nadávka 2. proto, že s osobami označenými za duševně nemocné se jedná jako s podlidmi.
2. Pak se začalo mluvit o "destigmatizaci duševně nemocných". Což je ekvivalent "destigmatizace zmrdů" (tedy až na to, že označení "zmrd" nevede k tomu, že se s dotyčným jedná jako s podčlověkem). Z dvou důvodů uvedených o bod výše destigmatizace duševně nemocných není možná.
3. Přišlo se s řešením: vymyslelo se nové jméno: "neurodiverzita". Už se nebude říkat "duševní nemoci", ale "neurodiverzita". Je to nové slovo, a jako takové není stigmatizující – dokud nevíte, co znamená. Vážně super: stejně tak bychom měli místo "tělesné nemoci" říkat "somatodiverzita" nebo "organodiverzita".
Jenže "neurodiverzita" má stejný referent jako "duševně nemocní", a tudíž je stejně stigmatizující. A to je na tom to nejhorší: Koncept neurodiverzity znamená, že se něčemu nepěknému, morálně odsuzovanému dá pěkné jméno a bude se dělat, že to s sebou žádné stigma nenese, a přitom v morálním cítění a společenské praxi se nic nezmění: neurodiverzitní aka psychopatologické aka šílené+hříšné bude samozřejmě stále morálně odsuzované a s dotyčnými osobami bude stále jednáno jako s podlidmi.
4. A teď podle Ondry levičáci stigmatizují neurodiverzitu. Podívejme se, jakou cestu má pojem za sebou:
morálně odsuzované chování (vyjádřeno) => "hříšné" (stigmatizováno) => "bláznivé", "šílené" (destigmatizováno) => "psychopatologické", "chorobné", "symptom duševní nemoci" (destigmatizováno) => "neurodiverzita".
A teď levičáci chudinku neurodiverzitu stigmatizují…

Takže odsuzovat, že lidé chtějí volit politika, protože slíbil, že máslo bude zadarmo, je "nesmyslné elitářství", protože každý má svou cenu, a ti lidé, kteří jsou v jiné finanční situaci než my, prostě chtějí máslo. Navíc to lze "rozporovat subjektivní teorií hodnoty".
A přirovnávání podpory špatné politiky k prodeji vlastního hlasu…

Nic neoznamuju, ptám se. Položil jsem dvě otázky. Odpovězte na ně, ať má vlákno nějaký konec.

Jaký mandát zase? A co vykládám? Jde o to, že dvě Vaše myšlenky jsou v rozporu. Nejde o úroveň řeči, ale o úroveň myšlení. Nejde o slova použitá k vyjádření myšlenky, ale o myšlenky, ke kterým ta slova odkazují. Totalitní praktika je myšlenka-koncept (která odkazuje k sociální skutečnosti a je to sousloví). Jsou to tři roviny: myšlenka, skutečnost, slova. Váš koncept totality je myšlenka-koncept (který odkazuje sociální skutečnosti a je to věta). Celou dobu je řeč jen o myšlenkové úrovni.
Je to prosté. Dvě otázky:
1. Připouští Váš koncept totality existenci totalitní praktiky? Ano/Ne
2. Pokud nepřipouští (a já tvrdím, že nepřipouští), co jste myslel výrazem "nejrůznější totalitní praktiky".

pokud někdo uznává jako autoritu volnotržního soudce, proč by z toho mělo plynout že uznává autoritu momentální vlády
- Ale o to nejde. Jde o to, že pokud jste pro princip autority, uznáváte rozhodnutí volnotržního soudce/momentální vlády, i když s nimi nesouhlasíte.

Vkládám příspěvek s diskuze pod "Jak může nebýt anarchokapitalistou…"
Na Kanálu Svobodného přístavu dostal Urza inteligentní otázku: "Když v nevlastněném lese někdo rozestaví fotopasti, houmsteduje ho tím, nebo ne"? Urza odpověděl: "O tom by rozhodoval soud." A zde vyvstávají stejné otázky, které kladete Vy: "Kde vzal soud právo to rozhodovat? Kdo na něj to právo mohl delegovat, když ho žádný jedinec sám nemá?" Rozumějte: Ani jedna ze stran to právo nemůže mít, protože kdyby ho měla, tak by prostě spor rozhodla ve svůj prospěch. To je par excellence případ, kdy "lidé delegují na někoho práva, která nemají" (použijeme-li vaše pojmy, které, jak to tak vypadá, nebudou nejvhodnější).
Aplikujeme-li princip "má-li určitý subjekt nějakou pravomoc, musí mít stejnou pravomoc, kdokoliv jiný" (obdoba "když má stát právo vybírat daně, musím ho mít i já") na houmsteding, dostaneme situaci, kdy verdikt soudu o houmstedingu může kdokoliv zrušit – může prohlásit "Já mám svůj vlastní soud a podle něj je to jinak" – tudíž nikdo nic nezačne vlastnit, tudíž ankap, založený na soukromém vlastnictví, vůbec nevznikne. Můžete sice říct, že když budou všichni souhlasit, tak vznikne. Jenže to nic neřeší, protože stejně tak můžou všichni souhlasit s demokracií.
- To je vyvrácení důležitého anarchokapitalistického argumentu "nemůžete delegovat práva, která nemáte". Vidíme, že autorita přirozeně vzniká, skoro bych řekl, že je vyemergovávána společností. Principem autority myslím to, že autoritu posloucháme proto, že je autorita, a ne proto, že s ní souhlasíme. Autorita, kterou posloucháme jen tehdy, pokud s ní souhlasíme, není autorita.

takže si můžete za ten výraz dosadit, cokoliv je Vám libo (což stejně uděláte); ne že bych to o kus výše nevysvětlil, ale to je asi úplně jedno.
- Jako tohle?: co jsem tím myslel, tedy "praktiky často používané totalitními režimy, které jsou důležité pro jejich udržení", což už tam naprosto sedí (proč jsou odposlechy pro fungování totalitního režimu důležitější než hygienické normy velice dobře vysvětlil například Richard Vokoun na konferenci o totalitách).
To přece nijak neodstraňuje ten základní konceptuální rozpor. Je jedno, jestli řeknete "totalitní praktiky" nebo "praktiky používané totalitními režimy". Podle Vašeho konceptu totalitnost spočívá v kvantitě státního zasahování, ne v jeho kvalitě. Tudíž podle Vašeho konceptu neexistuje žádná státní praktika specifická pro totalitu; pro totalitu je specifická míra použitých (per se netotalitních) praktik. Podle vašeho konceptu tedy nelze myslet totalitní praktiku (kvalita), jen totalitní míru zasahování (kvantita).

V tom případě Vám na veškerou Vaši kritiku lze prostě odpovědět, že i když někdo něco napsal, myslel to jinak xDD
- Ale to je to, na čem záleží: co si lidé myslí. Co říkají, je podružné, protože se taky můžou vyjádřit nepřesně. Jinými slovy, myšlení by mělo být přesné, v řeči se nějaká ta chybka promine, obzvláště v mluveném projevu. A já přece kritizuju Vaše myšlení ne řeč.
Takže otázka: Pokud koncept "totalitní praktika" není v rozporu s Vaším konceptem totality (všimněte si, že se pohybujeme na konceptuální úrovni, tj. na úrovni myšlenek), tak co jste tedy výrazem nejrůznější totalitní praktiky myslel?

1. Ve státu jsou lidé dobrovolně, pokud jim není bráněno z něj odejít. Bránil někdo Jakubovičovi odejít z Rakouska-Uherska, Maďarska, Československa? Do státu se rodíte. Pokud z něj můžete volně odejít, jste v něm dobrovolně.
Daně samozřejmě nejsou dobrovolné, když jsou povinné. Ale zda se stanete daňovým plátcem, už dobrovolné je: pokud nevyděláte dostatečné množství peněz a nebudete vlastnit majetek, daně platit nebudete. Je to stejné jako s placením dluhů. Placení dluhů není dobrovolné. Ale zda se stanete dlužníkem, už dobrovolné je.
2. Když jste v situaci, že když něco neuděláte, budete donuceni to udělat, neděláte to dobrovolně. Daně a dluhy se neplatí dobrovolně. K čemukoliv můžete být přinucen, nemůžete dělat dobrovolně. Můžete to dělat "bez námitek" nebo "rádi", ale ne "dobrovolně". A je jedno co tomu předcházelo: jak jste se do situace, kdy můžete být donucován, dostal.
Že anarchokapitalisté předefinovali slovo "dobrovolně" tak, že v novém významu člověk, který je násilím donucen něco podstoupit, zoufale se tomu brání, udělal by vše, co je v jeho silách, aby se tomu vyhnul, to podstupuje dobrovolně je orwellovská, totalitní zrůdnost. Co je to jiného než newspeak?
Hodí se zde citát od Szasze: To concepts like suicide, homicide and genocide, we should add "semanticide" – the murder of language. The deliberate (or quasi-deliberate) misuse of language through hidden metaphor and professional mystification breaks the basic contract between people, namely the tacit agreement on the proper use of words.

Ale jste. Anarchokapitalisté jsou pro princip autority. Nedávno jsem to dokázal. Je to ten argument, jak se na Kanálu někdo Urzy ptal "Když v nevlastněném lese někdo rozmístí fotopasti, houmsteduje ho tím?" a Urza odpověděl "O tom by rozhodoval soud". Pokud jste pro tohle, jste pro princip autority.

A přesně tak to je správně, protože ... jí už nevím co za blbost bych musel vymyslet abych to mohl považovat za správné.
- Důvod pro to je prostý a zazněl už od Romana Jocha v diskuzi Joch, Semín, Urza. Je pro to stejný důvod jako pro svobodu slova. Být pro svobodu slova znamená uznávat právo lidí šířit myšlenky, se kterými nesouhlasíte. Obdobně být pro princip autority znamená uznávat právo autority činit rozhodnutí, se kterými nesouhlasíte.

Státy vznikají a zanikají, firmy vznikají a zanikají. Z toho, že firmy vznikají a zanikají, neplyne nic. Z toho, že státy vznikají a zanikají, plyne… co přesně?

1. Ale myslel jsem to tak, že vypadnu, když mi to právem vlastníka zakáže. Už jsem to vysvětlil v příslušném vláknu. Je to chytání za slovo. Je přece jasné, že nemám povinnost plnit Urzova přání.
2. Že Urza má dvě koncepce totality, jednu pro sebe a druhou pro veřejnost, není záležitost "přesného vyjadřování" nebo "slovíček". I kdybych skutečně udělal, co mi vytýkáte, jednalo by se jen o změnu názoru. Že bych si nejprve myslel, že mám povinnost plnit přání vlastníka fóra, a až v konfrontaci s jeho nepříjemným přáním si uvědomil, že nejde o to, co si vlastník přeje, ale o to, co zakáže. Na změně názoru není nic špatného. Já si vyhrazuju právo měnit názor. (Opakuju ale, že to takhle nebylo.) Kdežto být v rozporu s vlastní definicí je intelektuální trapas. Je to intelektuální obdoba pomočení se na veřejnosti.

1. Státy vznikají a zanikají, ale stát jako instituce přetrvává. 2. Také firmy neustále zanikají, vznikají, krachují atd. Plyne z toho něco? Že by firmy neměly existovat, protože… ?

Urza mi diskutování na Stokách nezakázal, takže proč bych měl odsud vypadnout?

1. Ano, můžete si vymyslet pojem "praktika, která dává státu větší kontrolu nad občany" a můžete jej pojmenovat "totalitní praktika". To je jasné. Můžete si vymyslet libovolný pojem (= něco koncipovat) a libovolně jej pojmenovat.
2. Každopádně musíte vyjít z pojmu totalita s tím, že "totalitní" je pak to, co "má atribut totality". "Totalitní" je odvozeno od "totality", ne naopak. Takže na Vaši otázku se nedá odpovědět, protože nevím, jak koncipujete totalitu.
3. Tak jako tak je to prima facie nesmysl. Každé zvětšení pravomoci státu mu dává větší moc nad občany.

Co je tak těžkého k pochopení na tom, že když vymyslíte koncept podle kterého je věc definována kvantitou, a jen a pouze kvantitou, tak potom tu věc nemůžete odlišovat od jiných věcí kvalitativním atributem? Prostě proto, že podle vašeho konceptu se ta věc kvalitativně vůbec neodlišuje.
Konkrétně: Podle Urzova konceptu je kritériem totality míra výskytu určitých jevů (zasahování státu do životů poddaných). Takže podstatou Urzovy totality, Urzova totalitnost, je "množství zasahování", kvantitativní kritérium. Proto žádné kvalitativní státní zasahování nečiní společnost totalitní, protože společnost se stává totalitní až mírou zasahování. Proto podle Urzova konceptu totality nemůže existovat totalitní praktika. Nic, co stát dělá, není podle Urzova konceptu samo o sobě totalitní; může se to ale totalitním stát, pokud to bude prováděno v kontextu dostatenčně velkého státního zasahování.
Vidíme, že podle Urzova konceptu nic, žádné státní zasahování, není samo o sobě totalitní, a zároveň všechno, jakékoliv státní zasahování, může být totalitní.
Podle Urzova konceptu nic co stát dělá, není samo o sobě totalitní, protože totalitní je podle jeho konceptu až míra toho, co stát dělá.
Urzova totalita je podobný koncept jako přelitá sklenice. Když kape voda do sklenice, žádná kapka ji nečiní "přelitou"; když do ní ale nakape kritické množství kapek, najednou vznikne přelitá sklenice.

Chápu na tom všechno. Proč bych to neměl chápat? Říkal jsem snad, že to nechápu?

To žádný anarchokapitalista není schopen logicky argumentovat? Jak Česká republika neexistuje ani 30 let, a Island přetrvává jako stát 1000 let?
Počátek státnosti na území Islandu: 930–1262, Islandské společenství. Počátek státnosti na území Česka: 872–1198, České knížectví.
Po zániku Islandského společenství existovalo na území Islandu 7 dalších států. Recentní Islandská republika vznikla v roce 1944; existuje 76 let.
Po zániku Českého knížectví existovalo na území Česka cca 10 státu, rozhodně jich nebylo řádově ani dramaticky víc než na Islandu. Recentní Česká republika vznikla v roce 1993; existuje 27 let.
zde: https://en.wikipedia.org/wiki/Iceland zde: https://en.wikipedia.org/wiki/Czech_Republic

Jde o to, že Podle Vaší "definice" totality (ve skutečnosti je to "koncept totality") stav, kdy stát výrazně zasahuje do prakticky všech aspektů životů svých poddaných, nemůže něco jako totalitní praktika existovat. Podle zavedeného konceptu totality je mezi totalitou a ne-totalitou kvalitativní rozdíl. Můžeme ukázat na něco specifického, co dělá z ne-totality totalitu. Podle tohoto konceptu existují totalitní praktiky. Podle Vašeho konceptu totality je mezi totalitou a ne-totalitou kvantitativní rozdíl. Nemůžete ukázat na něco specifického, co dělá z ne-totality totalitu. Podle Vašeho konceptu totalitní praktiky neexistují.
Je to přesně jako rozdíl mezi hromádkou a hromadou. Použijete-li tyto koncepty, nemůžete říct "Tenhle písek dělá z hromádky hromadu, ale tenhle písek ne". Podle konceptů hromady a hromádky nemůže existovat něco jako "hromadovitý písek" (písek, který dělá z hromádky hromadu) nebo "hromádkovitý písek" (písek, který nedělá z hromádky hromadu). A stejně jako podle zavedených konceptů hromady a hromádky nemůže existovat hromadovitý nebo hromádkovitý písek, tak podle Vašeho konceptu totality nemůžou existovat totalitní praktiky nebo netotalitní praktiky.
A proto jste v rozporu s vlastní "definicí". V tomhle to spočívá. Sice razíte vlastní účelový koncept totality, ale zároveň používáte ten zavedený, protože bez něj byste nemohl mluvit o totalitních praktikách, což evidentně chcete. Vlastně to dokazuje, že v myšlení používáte zavedený koncept totality (není divu, na rozdíl od Vašeho k něčemu je), a jen ho účelově opouštíte v řeči, hlavně v přednáškách. Prořekl jste se.

Nejrůznější totalitní praktiky – zejména třeba odposlechy, ač nejen ty
- Vždycky mě zablaží, když se Urza dostane do rozporu s vlastní definicí. Navíc tím potvrzuje mou tezi, že není snadné lhát: vždy když něco účelově změníte, dostanete se s tím do rozporu, a to překvapivě rychle a snadno, až nevyhnutelně. Všimněte si například, kolik je logických chyb ve filmech.
Urza "definuje" totalitu jako stav, kdy stát výrazně zasahuje do prakticky všech aspektů životů svých poddaných.
zde: https://stoky.urza.cz/index.php?action=showdrop&DID=177
Proč by potom totalitní praktikou měly být zrovna odposlechy, a ne třeba hygienické normy (nebo cokoliv jiného)? Šach mat.