Benzin, líh a slabá kyselina? Až od osmnácti! – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Ministerstvo zdravotnictví změnilo zákon o ochraně veřejného zdraví (ano, i takový zákon máme, neboť naše těla patří státu) tak šikovně, že ve školách studenti nesmějí přijít do styku s pohonnými hmotami (zdravím mladé automechaniky) ani se slabými kyselinami či lihem (buďte zdrávi, studenti chemie), takže i chemické olympiády mají utrum; ministerstvo školství slíbilo nápravu, nicméně na to hodilo bobek, takže nic. Jako na slovo vzatí profesionálové ministr Němeček i ministryně Valachová v první řadě řeší, kdo za to může – podle Valachové to podělal Němeček idiotskou změnou zákona, zatímco ten se hájí tím, že dotyčná měla novelu předem k dispozici, takže ji měla připomínkovat; co se samotného problému týče, ten může samozřejmě počkat, protože je vždycky možné založit mezirezortní komisi, vymyslet návrh a poslat jej hygienikům, kteří též mají času dost. Umíte si představit, že byste takto postupovali v práci?

Tato tragikomická příhoda však představuje jen špičku ledovce, symptom něčeho daleko hlubšího. Krom existence tak zjevného svinstva jakým zákon o veřejném zdraví bezpochyby je (stát jím deklaruje, že naše zdraví – a tedy ani těla – nevlastníme my sami, nýbrž politici, kteří si uzurpují právo rozhodovat), čelíme ještě jednomu problému – celý koncept naší legislativy je postavený na hlavu: Vešel v platnost zákon, který je zjevně špatný, ví to každý, včetně těch, kdo jej navrhli; přesto se jím všichni musejí řídit, neboť kdyby teď nějaký učitel se studenty dělal pokusy se zakázanými látkami (stejnými, které byly ještě před měsícem povolené), půjde bručet. Někdo by mohl namítnout, že to tak být musí, protože jinak by se v případě každého nezákonného chování muselo ještě posuzovat, zda náhodou porušený zákon není v dané situaci nesmyslný. A co na takovou námitku odpovídám? „No právě! Tak by to mělo být!“