Chování racionální, smyslupné a sobecké – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

"Když dělám něco, co mne baví, je to sobecké": ano i ne, záleží k jakému cíli se vztahujeme.
***
"Když nedělám nic, je to sobecké": ano i ne, pokud z nějakého důvodu nemůžete nic dělat, tak můžete být jen NE-mocný.
***
"Dokonce i když dělám něco pro ostatní, je to sobecké": pokud do děláte z důvodu toho, že se Vám nechce, ale víte, že JE to DOBRÉ, tak to rozhodně není sobecké. Nesleduji tím svůj užitek, ale užitek druhých, na úkor sebe.
***
"Toto dobře chápe rakouská ekonomická škola." Je zjevné, že jste rakouskou školu absolutně NEPOCHOPIL, takže nechápu, proč Vám Urza tyto nesmysly zveřejnil...
***
"Mises si vzal do úst „racio“, nicméně na světě je opravdu dost TUPÝCH lidí, pak to tady vypadá tak, jak to tu vypadá... běhá tu hodně sobečků, primitivního ducha

to je spíš problém definice - jasně, pokud sleduju užitek druhých, obvykle to neoznačíme za sobectví, ale zároveň se můžeme ptát, proč ten užitek druhých sleduju - a tam nevyhnutelně dojdeme opět k tomu, že to dělám kvůli sobě. na stejný definiční problém naráží vaše "dělat, co se mi nechce" - v běžné řeči všichni chápou, co to znamená, ale při bližším pohledu dojdete k tomu, že se vám přece jenom víc chce, než nechce. dokud jste individuum, nemůžete sobectví překročit.

Souhlasím – Váš komentář bravurně vystihuje myšlenku mého textu.
Děkuji.

"pokud sleduju užitek druhých, obvykle to neoznačíme za sobectví, ale zároveň se můžeme ptát, proč ten užitek druhých sleduju - a tam nevyhnutelně dojdeme opět k tomu, že to dělám kvůli sobě"
Ano, obvykle to za sobectví neoznačíme. Můžeme se ptát proč ten užitek sledujeme a dojdeme k tomu, že jsou přinejmenším 2 druhy lidí:
1. moudří lidé, kteří chápou smysl altruistického jednání a proto altruisticky jednají
2. duševní mrzáci, které by Nietzsche označil za druh lidí se sklonem k RESENTIMENTU, orientovaní na to své MALÉ JÁ, čili sobci, kteří nedohlédnou smysl altruistického jednání, proto se zaměřují nejraději na to, kdo jim jak ublížil a hledají vždy viníka té své malosti...

Problém vidím především v samotném pojmu; ovšemže jsem schopen se slovem "sobecký" pracovat konvenčně. Jak naznačuji celým textem, snažím se popsat něco, pro co nemám slov, která by přesně ohraničovala mnou ohraničenou skutečnost.

V případě tohoto textu předpokládám, že člověk vždy dělá to, co chce. Opět můžete namítat, že tomu tak není, ale je to problém názvosloví. Myšlenky se snažím předat jak nejlépe dovedu – třeba je dokážete formulovat lépe.

Myslíte, že člověk může vědět, že je něco dobré?
Co když si myslí, že to ví, a později změní stanovisko?
Když se na to podívám křesťansky: nenáleží pouze Bohu, aby hodnotil věci? Měl by člověk konat soudy? Jaký smysl má víra, když někdo prohlašuje, že ví, že Bůh existuje? Že je něco dobré? (Neměl by to prohlašovat pouze Bůh, tedy něco člověka přesahujícího?)

"pokud do děláte z důvodu toho, že se Vám nechce, ale víte, že JE to DOBRÉ, tak to rozhodně není sobecké. Nesleduji tím svůj užitek, ale užitek druhých, na úkor sebe."
>> jak jsem psal v jiném komentáři; jak můžete dělat něco, co nechcete dělat? Kdo pak koná? Nějaká část Vás, kterou popíráte? Nebo to ve skutečnosti dělat chcete (jelikož Vám to za to, vzhledem k okolnostem, stojí)?

Jsou to různé úhly pohledu. Povznesme se nad různé definice a zkusme na chvíli chápat veškeré naše jednání jako chtěné (popř. racionální, proto ta rak. ek. škola, ty pojmy jsou nešťastné) – jaký je principiální rozdíl mezi jednámím chtěným a nechtěným? Cítím v tom rozpolcenost osobnosti – jedna její část zavrhuje jednání jiné. Souvisí to i s disciplínou, o které, myslím, píšete jinde.

Je vůbec třeba se k něčemu nutit? Nestačí prostě žít?

"Myslíte, že člověk může vědět, že je něco dobré?"
Ano, samozřejmě to může vědět, ale musel by se zajímat o filosofii a skutečně chápat širší souvislosti. "Malý člověk" se bohužel "ušlechtilých myšlenek" málokdy dobere... Plebs by tedy neměl vládnout.

"Co když si myslí, že to ví, a později změní stanovisko?"
To se může stát. Nejprve si o něčem myslíte, že je to dobré, ale skutečně můžete časem zjistit pravdu, tedy že "sobectví jako takové" reflektuje malost.

"Jaký smysl má víra, když někdo prohlašuje, že ví, že Bůh existuje?"
Pletete sem hrušky a švestky. V konečném důsledku totiž jednáme všichni v závislosti na své víře - člověk, který tvrdí, že "Bůh neexistuje" má stejnou víru...
Nicméně žijeme na světě s dalšími lidmi, na kterých jsme závislí... Proto by se právo mělo řídit zejména logikou...

Ayn Randová:
„Z hlediska intelektuálního hrdost vyžaduje, abychom v morálních otázkách usilovali o pochopení pravdy a nesmiřovali se s neplatnými klišé nebo pouhými pocity. Hrdý člověk se morálními otázkami zabývá otevřeně, explicitně a objektivně, přičemž používá metodu logiky. Jen kodex objektivních principů – kodex založený na faktech přírody a lidské přirozenosti – lze uplatňovat důsledně bez jakéhokoli rozporu s realitou. Vstupuje-li však někdo do oblasti etiky tím, že chce přepisovat realitu, nepřipadá pak otázka morální dokonalosti vůbec v úvahu.“

Nejprve si o něčem myslíte, že je to dobré, ale skutečně můžete časem zjistit pravdu
>> Jak potom víte, že jste zjistila (konečně) pravdu?

Protože třeba zjistíte, že Vás někdo cíleně manipuloval.
Rozeznat manipulaci je někdy hodně těžké.

Chtěl jsem říci, že si člověk nikdy nemůže být jist, že zná pravdu, jelikož není jisté, že se v budoucnu neobjeví něco, co vyvrátí stávající náhled.

To samozřejmě ano, proto bychom určitě měli diskutovat - to je dobrý způsob jak pravdu prověřit - proto jsme oba tady :) Jist si v určitých pravdách být můžete a v určitých věcech se můžete pouze pravdě přibližovat nebo se od ní vzdalovat. Pokud tedy diskutujeme, tak prověřujeme pravdivost argumentů, které jsou platné a které ne. Díváme se z různých pohledů a stavíme různé pravdy do konfrontace... měříme, poměřujeme :)

K altruistickému jednání často vede nikoli to, že "mi to přijde správné", ale empatie, tedy že se lidé vciťují do druhých a jednají v jejich prospěch, aniž by z toho měli zjevný užitek. Děje se tak proto, že vlivem empatie mají lidé schopnost vnímat odraz emoce např. trpícího člověka a pokud mu pomohou, přestanou tento odraz utrpení vnímat. Bohužel se to netýká všech lidí.

Děkuji Vám za obohacující komentář!

Nejspíše jsem jedním z těch, kterých se to spíše (je to škála) netýká, anebo alespoň své jednání v takových případech zdůvodňuji vědomým jednáním.

Socialiste, etatiste a kolektiviste nechapou, ze osobnim uzitkem cloveka muze byt jen to, ze dal na neco penize. Treba z jeho pohledu prospesneho. Proto etatiste opakuji mantry o nutnosti statu kvuli sockam a zdravotnimu pojisteni.

Ano. Jsou lidé, kterým nepřijde na mysl, že by někdo mohl činit ekonomicky (finančně/nominálně) očividně ztrátovou aktivitu, jen proto, že jedná dle svých preferencí.

Ano, jsou to omezenci, kteri si mysli, ze existuje jen financni (materialni) uzitek.