Jak nás ve škole (ne)učí pracovat se stresem – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Jak konkrétně by měla práce se stresem vypadat? Od jaké třídy by tato výuka probíhala a kolik hodin týdně této výuky navrhujete?
Vadí Vám spíš absence výuky práce se stresem – anebo spíš to, že se ve škole vůbec píší testy a zkouší se před třídou?
Pokud by byl ve škole předmět "Práce se stresem", tak by Vám zkoušení před třídou nevadilo? A známkování?
Vzpomínám si na "zpěv před tabulí", zpívat moc neumím... Pomohla by mi v tomto případě práce se stresem? Mohli bychom též pracovat s pocity trapnosti? :)

Jak konkrétně by měla práce se stresem vypadat?
odpověď: Učení práce s emocemi. Jsou na to třeba manažerská školení ve firmách, jako prevence vyhoření. Ale děti jako by emoce neměly a vyhoření nikoho nezajímá. A přitom je to neuvěřitelně snadné. "Proč jsi z toho ve stresu, co by ti pomohlo, aby se ti daná činnost dělala snáze?" Škola je jeden velký nesmyslný stres. Známky (které v 99% případů nikoho nikdy v dalším životě nebudou zajímat), kritika, trestání za chybu...

Od jaké třídy by tato výuka probíhala a kolik hodin týdně této výuky navrhujete?
Od narození. A nula. Rozdělení předmětů na hodiny je nesmysl. Tohle se musí prolínat celým vzdělávacím procesem od miminek až po starce.

Vadí Vám spíš absence výuky práce se stresem – anebo spíš to, že se ve škole vůbec píší testy a zkouší se před třídou?
Oboje. Testy a zkoušení jsou neefektivní způsob ověřování znalostí. Kdyby dospělého někdo zkoušel před celým týmem spolupracovníků, kritizoval ho za každou chybu a pak poníženě poslal zpět na pracoviště se sníženým platem, spousta dospělých by to zvládala těžce. Ale vystavovat tomu 7leté děti? Pohoda...

Pokud by byl ve škole předmět "Práce se stresem", tak by Vám zkoušení před třídou nevadilo? A známkování?
Zkoušení známkování je překonaná a nemyslná blbost. Takže ano, vadilo. Viz výše. Tohle je tak zastaralý náhled na vzdělávání. Je mi z tohoto typu přemýšlení neuvěřitelně smutno. Doporučuju blog Líný učitel, Táta parťák, Nevýchova, Svoboda učení a další a další zdroje, kde na vaše otázky najdete odpovědi podrobněji, než já zvládnu dát v komentáři.

Vzpomínám si na "zpěv před tabulí", zpívat moc neumím... Pomohla by mi v tomto případě práce se stresem? Mohli bychom též pracovat s pocity trapnosti? :)
No jistě! Nucení člověka do něčeho, co mu nejde, navíc před lidmi, kteří se mu za to následně můžou posmívat, je normální šikana. Tisíce lidí z toho mají celoživotní trauma, koktají, bojí se vystupovat na veřejnosti. Práce se stresem a pocity trapnosti může nepříjemný zážitek výrazně zmírnit. A v respektujícím prostředí může i člověk, co zpívat neumí, zpívat s radostí a vesele, což mu dá pevný základ do života, aby se nestyděl za svoje projevy.

1. Práce se stresem (a s emocemi vůbec) je asi náš největší úkol po celý život. Nezačíná až ve škole a každý má jiné typy "úkolů", protože každý jsme jiný...
"A přitom je to neuvěřitelně snadné. ...Proč jsi z toho ve stresu, co by ti pomohlo, aby se ti daná činnost dělala snáze?"
Je to opravdu tak snadné? Není to tak snadné. Empatický učitel / učitelka však dokáže udělat celkem divy, proto je klíčové kdo konkrétně Vaše dítě vzdělává + jestli se dítě v kolektivu cítí dobře nebo ne. Známky dle mého soudu nejsou potřeba, trestání za chybu také ne.

2. Shoda! (viz bod 1) :) Rozdělení hodin na předměty může mít smysl, ale dobrý učitel je základ.

3. Vadí mi také spíš zkoušení a známkování než samotné poučky o tom jak zvládat stres. Se Svobodou učení jsem se už částečně seznámila a nejsem úplně nadšena...

4. Bingo! Tím jsem narážela na to, že bychom se měli bavit o jiném problému ve školství, než o absenci výuky typu "jak zvládat stres"... Základem je empatický učitel, přátelský kolektiv a nenucení žáků do věcí, které jsou jim vyloženě nepříjemné a trapné...

Achjo :( Mě fakt zaráží ta míra míjení se našeho uvažování. Jak moc musí být člověk systémem pohlcen, aby takto přemýšlel.

Autor příspěvku vyzve k tomu, aby zvládání stresu bylo součástí výuky. A vy to hned uchopíte jako nový předmět, který by se snad ještě mohl zkoušet a známkovat. Ale najednou je z toho zase jen součást procesu jako takového. Takže jakým směrem tedy uvažujete? Škatulky, známkování nebo naopak? Asi se v tom ztrácím trošku.

A taky velice naivní představa je, že empatický učitel je základ systému. Naopak. Empatický učitel je antagonista systému a systém jej buď přemění nebo úplně vyčerpá. Základ je změna vzdělávacího systému, aby prostý respekt k dětem jako lidským bytostem nebyl jen na bedrech "empatického dobrého učitele", který 24/7 vzdoruje systému kolem sebe.

A nakonec - nikdo nemluví o "poučkách jak zvládat stres", ale o práci s emocemi jako takovými. Ne že si někdo sedne do kroužku (s empatickým učitelem) a bude si vykládat psychologické kecy. Ale prolínající se vyjadřvání emocí a zvládání stresových situací v respektujícím prostředí jako běžná součást vzdělávání. Na tu ovšem v systému "hodina přestávka biflování písemka zkoušení známka" není žádný prostor. A ze škol už dvě stě let lezou emočně zcela negramotní lidé (čest výjimkám).

"Jak moc musí být člověk systémem pohlcen?" Člověk je různě pohlcen ledačíms. Člověk je tvor zvídavý, zajímají ho různé věci, proto klade otázky různého typu. Nejsou míněny zle, je to rovnocenná diskuze. Ráda o věcech přemýšlím, proto se ptám.

Ne neuchopím to tak automaticky, jen mám zájem o bližší specifikaci. Ano, ztrácíte se ve vlastní předpojatosti, bohužel.

Empatický učitel je klíčový. Od toho se odvíjí jakým způsobem s dítětem pracuje. Znám takové a vážím si jich.

Školy i učitelé jsou různí. Nemůžete takto povrchně generalizovat. Méně předsudků a hned Vám svět bude připadat zajímavější!

Ano, jsou dobré školy a dobří učitelé. Nikde netvrdím opak. Ale i ty nejlepší školy a nejlepší učitelé fungují ve špatném systému nebo někdy i jemu navzdory. To je problém, o kterém tu hovořím a který vy nazýváte "předpojatostí".

O systému jako takovém jste začala hovořit Vy, to by bylo na zcela jinou debatu.
Dobrý učitel je základ, jsem moc ráda, že se na tom shodneme! Dobrovolnost by byla také fajn.
Fandím ankapu, ale fandím také školám... :) Proto nechápu to "před-nasrání" ke školám obecně... To mi přijde celkem ubohé, směšné a dětinské... nemohu si pomoci.
Thevar sice vždycky vykopne nějakou "prapodivnou" úvahu, ale pak se jaksi straní toho, aby nám to dovysvětlil... to není moc poučné... Proto pokládám otázky.

Já bych to dělal stejně jako pan Vojtěchovský z kurzu Totálního plavání.
Je úplně neuvěřitelné, jak lidi plavou namáhavě a spěchavě a přitom se to dá dělat efektivně, klouzat vodou s radostí a rychlostí a vyhrávat tím medaile.
Tak kdybyste chtěl někdo pocítit radost snadného klouzání vodou, třeba se na nějakém kurzu potkáme :-)
Jo a samozřejmě, stejně jako ten kurz, by účast byla dobrovolná :-)
https://youtu.be/T5FlDy3YmDQ
https://totalniplavani.cz
Sorry za reklamu, ale tenhle kurz mi dost otevřel oči v tom, jak se lidi zbytečně nadřou a přijdou o radost z pohybu. Stejně jako barefoot boty - jak přejdete na chození v barefoot botech, prsťákách a bosky, už není cesta zpět do úzkých a těsných "běžných" bot, které nejsou šity na přirozený tvar nohy.
Stejně jako školství není vytvořeno na přirozené lidské vzdělávání...

Stres je emoce jako každá jiná. Práce se stresem je jen jedním z typů emoční regulace, tedy schopnosti, která v populaci průběžně ubývá v důsledku čehož se zvyšuje výskyt tzv. emočně nestabilní poruchy (osobnosti). Tomu jak zvládat své emoce se dítě učí podstatně dřív, než na základní škole, už od prvních dnů života. Škola může situaci i významně zhoršit, když například způsobí, že se dítě dostane do odporu, zlepšit toho může jen málo. Pokud, tak pozitivním příkladem, vzorovou následováníhodnou postavou učitele, která příkladným způsobem stres zvládá. Obecně k lepší práci s emocemi přispívají prvky tzv. DBT (dialektická behaviorální terapie), což je soubor technik a návodů jak účinně regulovat svoje emoce doplňovaný o zkušenost se sebou samotným. Jak ale samotné slovo terapie napovídá, jedná se o postup nápravy či spíše kompenzace již vzniklého problematického stavu. Neříkám, že uvedené možnosti a postupy jsou zbytečné, ale daleko většího efektu by se dosáhlo investicí do matek zejména budoucích a jejich školení, jak mají zvládat emoce své a svých dětí zejména v prvních týdnech a měsících života.