Má člověk inherentní morální povinnost pomáhat? – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

S většinou lidí bych nejspíš našel shodu na tom, že vědomě ubližovat ostatním je nemorální. Ostatně bych řekl, že tím, že člověk z podstaty nechce, aby mu bylo ubližováno, vytváří kategorický imperativ, aby ani on neubližoval ostatním. Je však jeho jednání nemorální, i když lidem prostě odmítá pomoct?

Přijde mi, že povinnost pomáhat ostatním předpokládá existenci apriorního morálního závazku. Na jakýkoli podobný závazek lze namítnout, že není korektní, dokud nebyl odsouhlasen. To mi přijde důležité právě v tom kontextu, že člověk se nerodí dobrovolně, nýbrž je do vlastní existence vržen, a všechny důsledky jakéhokoli implicitního závazku dokáže zvážit až později, kdy však ukončení života pro něj nese další negativní důsledky. Namítnout lze také, že adekvátní míra pomoci je obtížně měřitelná – to už však je spíše doménou právní implikace takového etického systému.

Navzdory tomu bych řekl, že pokud člověk očekává, že mu budou ostatní pomáhat, je jediným logickým závěrem, když se tím i on sám zaváže pomáhat ostatním. Takto vzniklý imperativ však ani náhodou nepovažuji za univerzálně platný, neboť raději budu žít ve světě, v němž ostatní nebudou cítit povinnost pomáhat mi, než abych žil ve světě, v němž mi sice pomohou, ale zároveň z toho pro mě vyplyne bezpodmínečná nutnost sebeobětování v případě jejich potřeby. Osobně rád pomáhám lidem, ale nemyslím si, že k tomu mám morální povinnost; pomáhám jim nejspíš hlavně proto, že mi to dává smysl a naplňuje mě to. Sám si pomoc od ostatních nenárokuji a přijmu ji s vděkem jako něco, co ani náhodou není samozřejmé.