„Sedm hříchů“ našeho školství: #1 hodnocení – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Dva obligatorní citáty:

"Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání."

- Mark Twain

"Do půlky života se učíme nesmysly a pak se je druhou půlku života odnaučujeme a zjišťujeme, že jsme se naučili úplné hovadiny, které nám vlastně překážejí v normálním životě, v radosti."

- Jaroslav Dušek

Povinna skolni dochazka je spatne. Statu neni nic do toho, jak jsou vyucovani moji potomci. Na druhou stranu davat detem hodnoceni je naprosto v poradku (v soukrome skole, v rodine, v dobrovolne aktivite). Oznacovat toto za toxicke je debilita. Je naprosto v poradku, ze rodice hodnoti sve deti.

Ono je hodnoceni a hodnoceni...
Respektive motivace a motivace.
Imho nahovno je hodnoceni jako motivace. Pokud je motivaci pro cloveka, aby se neco naucil/udelal, tak je to imho spatne a jeste hur.
Pokud je hodnoceni ciste zpetna vazba, s rozvinutim nasledneho pouceni, pak to muze byt leckdy v poradku (a leckdy dokonce nutne).
Ve skole mi prijde se hodnoceni pouziva temer vyhradne jako motivace a to je imho dost zle

Ano, je rozdil laskyplne hodnoceni v rodine a to, kdyz vas nejaka vyhorela ucitelka srazi ve skole pred tridou.

Hodnoceni jako motivace je v poradku - dite je rado, ze se mu povedl hezky obrazek a treba si da na dalsim zalezet, aby mel tatinek radost a opet ho pochvalil. Toto je naprosto v pohode a v poradku.

Ve skole je motivace dostat jednicku a to je vse, coz je absolutne spatne.

No, to co jsi napsal, je podle me PRESNA ESENCE toho, co povazuju za maximalni moznou sracku. Imho PRESNE tohle je naprosto sileny.

Ne, silene to neni. Pokud to tomu diteti stoji za to, v cem je problem?

Imho je to trosku podobne, jako s drogama.
Rekneme, ze dospely clovek zacne svemu malemu diteti (ve veku napriklad 6 let) intenzivne podavat pervitin.
A kdyz se proti tomu nekdo ozve, tak ultimatni protiargument bude: No, to dite to evidentne chce, tak v cem je problem?
Jako jo, kdyz je to jeho dite, bude mi ho velice lito (toho ditete), ale to je tak vsechno, co s tim asi nadelam. No alespon dotycnemu reknu, ze to neni dobre, co dela.
To dite, o kterem mluvis, nechape, "jak svet funguje". Pokud ho clovek nauci fungovat TAKHLE, tak jiste prezije a vsechno bude v pohode - ale mohlo na tom byt vyrazne lepe. Mimochodem, prave tento pripad, o kterem mluvis, je docela castou pricinou dusevnich chorob.
Motivace "dones jednicku a tatinek te bude mit rad, kdyz ji nedoneses, tak te mit rad nebude (ci nebude mit rad tolik) je pro me osobne naprosto zrudna. Psychicky teror....

Chjo. Nevím jak přesně to Rakusak myslel, ale Je přeci rozdíl mít / nemít radost a mít / nemít někoho rad. On psal o tom prvním. A je přeci úplně normální, ze mám radost z úspěchů dítěte a když rozbije vázu tak radost mít úplně nebudu. Přijde mi vyloženě špatně snažit se dítě chránit pred důsledky jeho jednání, a i negativní emoce okolí jsou takový důsledek. Pochopitelně by taková reakce měla být přiměřená , a mělo by být zřejmé, ze to dítě mám rad pořad (dítě často muže získat pocit ze ne). To se s tím ze občas nemám radost přeci nijak nevylučuje. Pochopitelně mas pravdu v tom, ze spousta rodičů to má tak jak píšeš , a souhlasím s tím , ze je to hrozné.

No jasne, ze je to rozdil, nikde nepisu opak.
Jde mi o system, ktery funguje tak, ze "kdyz prineses jednicku, budu mit radost".
Nevim, jestli to kolega diskuter nemyslel jinak, ale podle me ne a jednoznacne z toho vyplyva: "kdyz neprineses jednicku, nebudu mit radost" (pripadne alespon dvojku ci tak neco)
Dite tedy potom chce jednicku CISTE Z MOTIVACE UDELAT RODICI RADOST. Je to jeho HLAVNI motivace.
Cely system hodnoceni se pak smrskava na "dite chce udelat rodicum radost" a ve finale to pokracuje k "a je jedno, jak toho dosahne".
Ve vysledku mame plne skoly deti, ktere delaji radost svym rodicum, ale o tom, co se tam maj naucit, toho prilis nevedi.
Deti maji totiz jednu vlastnost, vypozorovano zivotem, i od sebe samotneho - Deti vzdycky sve rodice "nejak ochcijou". Vzdycky. Rodice chteji jednicky? No ok, udelame si tahaky, opiseme to, pripadne za me se trebas prepisovaly znamky v zakovske knizce, ztracely se zakovske knizky se spatnyma znamkama...cokoliv.
To, ze dite chce, aby ho rodice meli radi, je jeho typicka prirozena vlastnost. Dite "nikdy nema dost", co se tyce "lasky od svych rodicu". Takze vyuzije sance, aby tuto lasku dostalo. Ono nerozumi tomu, ze je vydirano. Je jako fetak, ktery kdyz si slehne, tak je mu pak fajn. Dite prinese domu jednicku a je mu pak fajn....

Bohuzel jsi asi muj prispevek nepochopil. Mluvil jsem o laskyplnem prostredi, kdy dite chce treba potesit tatinka. Nic vice, nic mene. To jen vy vsichni si do toho projektujete sve rodiny, ale o tom fakt rec neni. Prosim nevsouvej mi nic do ust, dekuji.

To by mě teda zajímalo jakého mentálně stabilního rodiče zajímá či dokonce mu dělá radost to jaké nosí dítě známky. Tam vidím ten problém, ono i když ten rodič bude láskovitý a bude dítě chválit za jedničky, to dítě se bude stále stresovat aby ty jedničky nosilo a dělalo tatínkovi radost. A tady neprojektuji, moji rodiče byli přesný opak (díky bohu), jediné co chtěli bylo abych prošel, klidně se čtyřkami, já většinou nosil jedničky nebo dvojky i tak protože mě ta různá témata zajímala a bavila ale to už je jedno, ale motivace určitě nebyla "udělat tatínkovi radost", z takového prostředí vylézají lidé které pak někdo ve vztahu zneužívá, "Martinko umyj nádobí, udělá mi to moc velkou radost, děkuju"....

Pokud je tatinek potesen pouze tim, ze dite prinese domu jednicku....ehmmmmm...o tom pisu.
Ja trebas svym detem davam najevo, ze me tesi a ze je miluju pokazde, jak to jen jde. Nepotrebuju k tomu nejake jednicky...

“… potesen pouze tim, ze dite prinese domu jednicku...” Pouze? Kdo tu něco takového psal?

Jsem se asi spatne vyjadril, slo mi o toto:
"dite je rado, ze se mu povedl hezky obrazek a treba si da na dalsim zalezet, aby mel tatinek radost a opet ho pochvalil"
Podle me tohle je strasne spatne, spatna motivace a v dospelosti se pak z techto deti rekrutuji pacienti s psychickymi nemocemi.
Podle me motivace "delam veci proto, aby me otec pochvalil" je hruza.

Nesúhlasím s tým, čo píšeš.

To chapu, a bohuzel nejses sam.
Ono je strasne tezke vymanit se z toho nekonecneho retezce "jiz muj prapredek to tak delal, muj deda tak vychovaval otce, otec tak vychovaval me, i ja tak budu vychovavat..."
A neplati to jen u vychovy (vypozoroval jsem tenhle retezec napriklad i u sikany, na vojne je to krasne studijni prostredi, kdyz ti, co nejvice trpeli sikanou na zacatku na konci casto jsou nejhorsi sikanatori)
Clovek proste dela veci tak, jak je zazil a prijde mu to "normalni"
Neni od veci se nad tim pokouset zamyslet, jestli nahodou ty "staletimi proverene postupy" nemuzou byt spatne...

Lepšie, než by som to vedel popísať sám, to opísal "marcusant Čas: 2023-09-19 10:54:21". S týmto príspevkom sa z veľkej väčšiny stotožňujem.

Problém se nejmenuje hodnocení, ale podmíněné přijetí. Nevzniká ve škole, vzniká v rodině v raně předškolním věku. Školní hodnocení ho už jen fixuje. Proto se taky se školní docházkou nic moc pozitivního neděje, protože je spíše důsledkem než příčinou problému. Hodnocení není takový problém jako to, jak špatně ho dítě nese. Děti v naší společnosti bývají rodiči, v první fázi zejména matkou, přijímány, protože jsou hezké, hodné, chytré, poslušné etc. jinak ne. Dítě má ale být přijímáno bez podmínky: "Mám Tě rád(a), protože jsi." A stejným způsobem, jak zprvu k dítěti přistupují rodiče, k sobě posléze dítě přistupuje samo, a přijímá se jen za výkon, jinak ne. Hodnocení samo o sobě je nezbytnou součástí života a naprostým základem kapitalismu. Prostřednictvím hodnocení si vybíráme a prodejnost produktu je i hodnocením pro výrobce. Hodnocení je v pořádku, apriorní nepřijímání sebe není v pořádku.
Duškovo slovo "laskavý" je odvozeno od "láska", "laskat". Doporučuji spíše slovo "vlídný", znamená "uvádět v (sou)lad" neboli harmonizovat. Mít se rád je fajn, být v souladu se sebou je myslím lepší.