„Sedm hříchů“ našeho školství: #7 naučená bezmoc – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Děti se učí poslouchat učitele. Požadavek na poslušnost jde až tak daleko, že učitel určuje kdy, co, jakým způsobem a s kým se bude dítě učit. A to nemluvím o dovolení jít na záchod nebo nemožnost jíst, když má dítě hlad. Jde o naprosté podřízení se, kdy neexistuje možnost jak se ze situace dostat pryč. Máme totiž povinnou školní docházku. Už samotný fakt, že z nepříjemné situace děti nemůžou a mnohdy ani nesmějí odejít, je učí to, že nemají moc nad svým životem. Nemají moc nad tím, jak a s kým budou trávit svůj čas. Pokud je člověk dlouhou dobu v takovém prostředí, naučí se, že nemá vliv na to, co se mu v životě děje. Říká se tomu naučená bezmoc. Člověk rezignuje na jakoukoli snahu a nechává se „vláčet“ životem. Jsou věci, které v životě neovlivníme, ale není pravda, že nejde ovlivnit vůbec nic. Přesto se můžeme celkem často setkat s postojem lidí, kteří nadávají na jiné lidi, na okolností, osud nebo cokoliv jiného, co jim brání v tom, aby ve svém životě něco změnili. Jsou v roli oběti, která nemá na výběr a musí to vydržet. Škola nás totiž naučila, že nemáme moc nad svým životem.