Škola bez příkazů – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

V duchu Bastiatova „Co je vidět a co není vidět“ přemýšlím nad různými aspekty zákazů u dětí. Často by u nás ve škole bylo jednoduché něco dětem nařídit či zakázat. Kupříkladu když nějaké dítě je agresivní vůči druhému dítěti, tak bych mohl jednoduše přijít a autoritativně mu přikázat, že tohle prostě dělat nebude. Následně bychom i viděli, že se to již neděje. Tohle je vidět. Co ale není vidět, je to, že se celá situace přesune jen někam jinam, mimo náš zrak a rozhodně se tím nevyřešila agrese daného dítěte. Naopak bychom mu tím ještě předali vzorec, že je v pořádku používat autoritativní zákazy, když se nám něco nelíbí. Agrese bude pak probíhat stále dál, jen bude probíhat tak, abychom ji neviděli. Proto volíme jinou cestu – s dítětem si povídáme a povídáme a povídáme.

Respektujeme, jaké je a pokoušíme se zjistit, co ho vede k agresivnímu chování. Vyžaduje to více času a úsilí než zákaz? Rozhodně ano, ale již se nám takto podařilo vyřešit nejeden konflikt. Tento přístup má z dlouhodobého hlediska daleko lepší výsledky a vždy se ukáže, že za chováním agresora se skrývá jen nějaké nepochopení či trauma z minulosti, které se touto respektující komunikací krásně rozplývá a léčí. Zákazy nevedou k řešení problému, ale jen k jeho přesunutí na jiné místo a často i k jeho zhoršení.