Svobodu musím cítit – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Problem tohoto pojetí “pocitu” svobody je, ze jde pouze o váš pocit . Vybral jste extrémní příklad na kterém se asi se spoustou lidí shodnete , ale obecně nejsou pocity interprsonálně porovnatelné. Ostatní vám můžou snést modré z nebe, ale vy si můžete stále připadat nesvobodně; taky se občas říká “zlatá klec “. Vaše pocity jsou samozřejmě validní , ale neměly by sloužit k obhajobě nucení dalších lidí vám ten pocit svobody nějak naplňovat , protože to zase může pocit nesvobody způsobit u nich .

Vynechme nyní, že v tomto textu žádné donucování neobhajuji. Ale zaujalo mě, že proti donucování argumentujete právě pocitem nesvobody.

Pokud si svobodu nadefinujete jako právo na to, nestát před volbou mezi otroctvím a smrtí hladem nebo umrznutím, tak je zcela v pořádku, aby každý byl okraden či zavražděn, jen aby se někdo náhodou chvíli necítil nesvobodně. Kdybyste k ní chtěl totiž ještě přidat ochranu vlastnictví, tak popírá sama sebe. Taková definice je k ničemu.

Požadavek, abych svobodu nejprve definoval, než smím říct, co pro mě není, už sám předpokládá, že existuje nějaká svoboda nezávislá na mně, ke které se mám vztahovat. Já ale žádnou takovou svobodu neznám. Znám jen takovou, jakou ji cítím nebo necítím.

Podle mě si dost pletete pocit svobody si vybrat s pocitem spokojenosti z toho, z čeho máte na výběr. Svoboda pro mě znamená, že máte možnost si vybrat ze všech možností co v ten moment existují (kterých bude spíše více než jen hlad a otroctví, ale budiž) a nikdo vám žádné uměle nezakazuje. To, že se vám žádná možnost nelíbí chápu, ale to, že byste si přál nějakou další bonusovou možnost je jaksi úplně mimo situaci. Nejenom, že byste musel násilím nutit ostatní poskytovat vám jiné varianty (protože pokud by to bylo dobrovolné, už by existovaly), ale ve vaší definici svobody, by nic jako svoboda nemohlo vůbec nastat, neboť není možné aby byl pro každého nekonečný počet možností a on si tak mohl vybrat přesně to, co chce. Že vy nechcete volit mezi otroctvím a umrznutím je celkem pochopitelné, co ale pokud by někdo nebyl spokojený ani s variantami normálně pracovat apod. a svobodně by si přišel pouze tehdy, když by mohl přijít ke každému domů, vyjíst mu lednici a znásilnit manželku?

Když říkám, že bych v nějaké situaci nebyl svobodný, tak to neznamená, že bych někoho musel k něčemu nutit. O tom můj text vůbec není.

Že se v rámci každého společenského uspořádání někdo pravděpodobně bude cítit nesvobodný mi přijde zřejmé.

Pokud pocit svobody skutečně za všech okolností prožíváte podle předložené definice, tak mi to přijde zvláštní, ale žádnou umělou definici vám vnucovat nebudu. Možná se někdy v životě setkáte se situací kdy to bude jinak, možná ne.

Nějaký intenzivní pocit svobody neprožívám, pouze si někde vevnitř uvědomuji, jestli ji mám nebo nemám a přemýšlím nad tím. Pocity a emoce prožívám různé, třeba i ve stejných situacích v jiné dny.
Když píšete, že je pro vás svoboda důležitá, chápu z toho, že bychom k ní měli nějak směřovat, což pokud ji chápete jako pocit není možné, viz můj komentář, případně to obsahuje nucení někoho k něčemu (proto o tom píšu, rozumím, že to není vaše původní myšlenka).
Potom nechápu co jste chtěl článkem říci a opravdu mě to upřímně zajímá.

Podle mě je možné se různými způsoby snažit pomáhat lidem k větší míře svobody. Jenom si nemyslím, že by někdy reálně vznikla společnost, kde by se všichni cítili naprosto svobodně jenom protože bude existovat společenská struktura vyhovující nějaké definici.

Článkem jsem chtěl říct, že mi libertariánská definice svobody postavená nad prožívání jednotlivce přijde zavádějící, protože její prosazování reálně k prožívání svobody vůbec vést nemusí. Dokonce hrozí, že otřesné pocity nesvobody bude vydávat za svobodu.

Přijde mi, že tohle je hrozně časté. A nebezpečné. Socialisté a komunisté vám řeknou, že člověk nechodí do práce dobrovolně (=svobodně), protože přece potřebuje peníze, čímž je v podřadném postavení proti zaměstnavateli. A z toho si odvodí, že zaměstnavatel omezuje jejich svobodu a lze proti němu iniciovat násilí (daněmi, zákony, okradením apod.). Jenže když si nadefinujeme svobodu takto (a budeme z toho odvozovat důsledky při jejím narušení), tak si vlastně může každý při každém svém pocitu říct, že je "nesvobodný", protože nesnese pohled ze svého trabantu na sousedova bavoráka.

Proto mi přijde lepší říkat tomu "možnosti", ne "svoboda". Což mimochodem neznamená, že odepření "možností" nemůže být nemorální. Jen to není odepření svobody.

Spíš popisujete žádostivost. Respektive říkat si tomu můžete jak chcete, ale označovat to za svobodu mi přijde celkem nepatřičné; dává to pocit, že si od ostatních můžete *žádat* co vám připadá, že vám schází.

V té situaci je vaší svobodou umřít na hlad/mráz nebo se nějak zajistit (třeba s dobrovolnou pomocí někoho jiného). Svoboda někoho jiného je například vám nabídnout potravu za otroctví. A tím vlastně tu divně pojatou svobodu rozšiřuje - dává vám vedle možnosti umřít taky možnost žít a otročit. Díky takové možnosti by mi spíš dávalo smysl se "cítit svobodněji", a právě žádostivost to může přebít pocitem, že je to málo.

Když si tak čtu konverzace pod příspěvkem, tak mi dále ještě víc připadá, že "nesvobodou" myslíte nedostatek (což je subjektivní míra) a "pocitem nesvobody" právě žádostivost.
Potom ale nemá smysl vytýkat anarchokapitalistům, že by jejich systém vedl k pocitu nesvobody, protože odstranění téhle vaší "nesvobody" není jejich cílem.

Vlastně kritizujete opět jenom používání pojmů, ne skutečné cíle anarchokapitalistů a jejich metody k dosažení toho cíle.

Žádostivost můžem být jedním ze zdrojů pocitu nesvobody, ale mluvit o žádostivosti v situaci existenčního nátlaku který jsem uvedl jako příklad mi přijde bizarní.