Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Prostě paušalizujete. Konkrétně KBT má asi nějaký konkrétní řád, kdy 4 sezení jsou jen na to aby se ti dva seznámili a rozebrali ten problém. Pak teprve se začně intenzivnějí řešit ten problém. Jak říkám mám pozitivní zkušenost, takže to je 1:1 s vaší negativní zkušeností. No logicky to prostě občas pomůže a občas ne, z důvodů které popisujete. A samozřejmě jsem všechny rady musel aplikovat a tu nápravu musel dělat já sám. Když na ty rady kašlu, tak to zase jde z kopce. Psychoterapeut mi akorát poradil jak. A rozhodně to bylo konstruktivnější, než to co mi radili lidi co mě dlouho znají a i o problému ví. Ti byly ve svých radách naopak naprosto mimo.

Znovu opakuji ten zásadní rozdíl mezi mnou a psychoterapeuty. Já toho člověka dlouho znám a znám i hodně jeho osobních problémů a tak jsem věděl co mám řešit. Byl jsem tedy pro něj ten „psychoterapeut co trochu viděl“ nebo řekněme tušil kam mám jít. Psychoterapeuti jdou pokaždé do jeskyně o které nic neví a kde je tma. Jsou na slepo. A většinou toho moc nezjistí. Takže to pak řeší předpisem léků ze kterých pak těm lidem časem přeskočí úplně.
Kamarádovi jsem pomoct mohl, ale šance, že takhle vyléčím někoho cizího je mizivá. Jde tedy o zcela okolnostmi limitovanou výjimku. Navíc většinu nápravy musel stejně ten můj kamarád dělat sám. Já mu jako Morpheus mohl jen ukázat dveře, ale projít musel sám. Pro mě to byl v podstatě vabank, ale pořád lepší než když by u toho psychterapeuta zůstal. Právě proto že ten psychoterapeut je zpravidla slepý. Ono to ani jinak nejde, kdybyste vnímal problémy druhých stejně snadno jako viděl světlo, tak za pár hodin směny budete chtít skočit z okna, to vám garantuji.

Co s tím má nějaká moje filozofie, kterou mi podsouváte? (řečnická otázka, nic, ad hominem). Zato mícháte dohromady psychiatra a dopování prášky s psychologií a psychoterapií. Přitom to co popisujete že jste udělal, docela vypadá jako psychoterapie. Aspoň z mojí zkušenosti s psychoterapeutem co dělá KBT. Přišel jsem s problémem, během několika sezení jsem si o tom popovídali, rozebrali co ho může způsobovat a doporučil nějaké techniky, které jsem mohl aplikovat. Psychiatr tohle asi typicky moc nedělá, protože na to nemá čas, nicméně mohl by na psychoterapii klienta aspoň nasměrovat, pokud je to vhodné.

Takže jste zvládl pomoct kamarádovi vy tím že jste si popovídali a poradil jste mu, a pomohlo mu to. Tedy asi neplatí čistě jen "to co je v naší lebce nám může napravit jen jeden, a to my sami," ale lze to i tak že jeden tomu druhému s tou nápravou pomůže.

Když jeden slepý zná okolí a umí se orientovat, tak v jámě skončit nemusí, nebo taky ten jeden prostě nemusí být slepý. Zdá se mi že jen zobecňujete, asi tu svoji negativní zkušenost, na všechny psycho-logy/teraputy/iatry...

Tímhle v podstatě popíráte svou vlastní ancap-filosofii. Ten co není schopen pomoci sobě spíše nepomůže druhým. Pokud to neplatí univerzálně, pak to neplatí vůbec a nebo se mýlite vy.

Ano, mám své zkušenosti, jeden můj známý chodil k psychiatrovi a bral léky; antidepresiva co mu předepsal. Když jsem mu ukázal různé techniky které já používám a přesvědčil jsem ho aby ty léky nebral, tak během pár měsíců začal žít úplně spokojený život. Ale bylo to jen proto, že to byl člověk, kterého dlouhodobě znám a věřil mi.
Všichni psychologové a psychoterapeuti jsou jako černá díra. První návštěva je kroužení okolo horizontu událostí. Brání léků je chycení v gravitačním pásmu kde už je velmi obtížný bod návratu. A nakonec selhání sebekontroly v důsledku léků a následná hospitalizace je cesta do singularity.
Vždycky když někdo zvažuje psychologa, tak ho před ním varuji.

Chápu to v extrémním případě když to třeba rozhodne soud kvůli bezpečnosti, ale rozhodně psychoterapeut nepomůže někomu kdo má trauma nebo se chová nějak jinak.

Kromě toho, není to tak dávno, kdy se dětští psychoterapeuté snažili znormalizovat autisty a introverty a to nemluvím o školních pscholozích co řeší děti a pro stromy nevidí les; příčinu nedobrovolného pobytu ve škole.

Závěr bych ukončil pořekadlem: „Když slepý vede slepého tak oba skončí v jámě.“

Může. A i kdyby nemohli pomoct ani sobě, tak pravděpodobně u sebe řeší jiné problémy než u klienta, a i kdyby ty samé tak to, že nezvládnou ty "rady" aplikovat sami neznamená, že to nezvládne potom klient. Takže to je taky argument o ničem. Ať nemarníme čas: Čerpáš z nějakých studií, osobních zkušeností, nebo nám tu prezentuješ jen svoje dojmy?

Asi jsi to nepochopil. On ti nemůže ani pomoct. Mnohdy to bývají lidé, co nejsou schopni pomoci ani sami sobě.

Nikam bych je neradil, Šmoulové stejně jako komiksy od Němečka mají hodně pružná pravidla. A v některých epizodách či pozdějších filmových adaptacích najdeme dokonce i rozpory s dosavadní představou předchozích tvůrců námětů. V těchto jednoduchých univerzech je jen dobro a zlo vyjádřené jako Taťka šmoula coby nenásilný vůdce, nebo kmet. A Gargamel jako utlačovatel nebo jejich lovec. Ačkoliv jsou i některé epizody, kde Šmoulové porušují Gargamelova vlastnická práva aby vznikl příběh přesto že Gargamel Šmouly zrovna konfrontovat nechtěl. Je to asi stejný jako řešit jestli městečko králíčka Binga je anarcho-kapitalistické nebo komunistické. Je to irelevantní, je to jen kus fiktivního vesmíru na kterém se dělají příběhy které nemají mnohdy žádnou filosofickou hloubku. Slouží jen jako jednoduché příběhy arbitrážního dobra a zla. Nic víc v tom není.

Však s tím, aby si to člověk napravil sám ti právě psychoterapeut má pomoct. On ti samozřejmě hlavu uvnitř nepředrátuje.

Já jednou poslouchal podcast jednoho studenta který se chystal na zkoušku z psychologie a z jeho projevu i témat které vedl jsem pochopil, že nic takového nedělají úmyslně. Oni totiž vůbec nerozumí ani sobě natož aby rozuměli svým pacientům. Kdybych to měl říct stručně, psychologie je obor který nefunguje protože nikdo nemá mapu. Takže pokud někteří lidé psychoterapeuty podezřívají v tom, že léčbu protahují, tak chápu proč si to myslí, ale nemají pravdu. Oni ve skutečnosti neví jak svému pacientovi pomoct.
Když jim selžou všechny neinvazivní metody, tak předepíšou nějaké preparáty a když z těch preparátů pacientům přeskočí, tak hospitalizace ze které už tuplem není návratu.
A to nemluvím samozřejmě o tom, že i sami psychoterapeuti chodí za psychoterapeuty.
Možná by bylo lepší abychom si více uvědomovali, že to co je v naší lebce nám může napravit jen jeden, a to my sami.

S klesající váhou klesající bazální metabolický výdej, čili čím méně člověk váží, tím méně spaluje. Plus v tom hraje roli množství svalové hmoty, kde platí že čím víc svalů, tím více tělo spaluje.

S bratrem jste možná jedli stejně, ale bratr se možná více hýbal/posiloval.

Já sám jsem zhubl za pár měsíců ze 110kg na 90kg, a přes 100kg jsem se už nikdy nedostal protože už jsem o dost chytřejší a vím jak tohle všechno funguje.

Jestli chcete zhubnout pod těch 110kg, je třeba více snížit příjem kaloríí, a průběžně snižovat dokud nebudete na chtěnné váze. Důležité je také to co jíte, váha je pouze věc příjmu a výdeje kalorií, ale dlouhodobá udržitelnost a celkové zdraví nezáleží moc na kaloriích jako spíš na makro+mikro živinách (vitamíny, minerály, tuky, aminokyseliny, vláknina...) a na již zmíněné svalové hmotě.

Pro optimální hubnutí se doporučuje lehké kardio (chození každý den, aspoň 7000 kroků), silový trénink minimálně 3 hodiny týdně a kalorický deficit ±200 až 500 kcal. To znamená pokud můj bazál je 2000 kalorií denně, sežeru 1500 až 1800, na tohle je na internetu spoustu kalkulaček.

To je dost divný pohled na věc teda... dle mýho názoru.

Vidět je zároveň jako oběti podobně jako anorexii, depresi atd... a zároveň jako prasata, ze kterých je ti špatně. Ani jsi nezvýraznil žádný kontrast, nenapsal "ALE" nebo "AVŠAK" ale pokračoval jsi jako kdyby ty věci nebyly naprosto v rozporu.

Muzes si uz vzit sve prasky? Ano/Ne

Zadne dobro z definice neexistuje. Existuji trzni motivace, troubo. A jistota? Jistotu samozrejme nemas! Za to dnes mas jistotu, ze budes nasilne okraden :-D

Jasně, protože se nemůže stát, že má člověk empatii nebo tak něco

No...musí závislý na heroinu nutně užívat heroin? Jistě nemusí...ale není to úplně tak jednoduché, jako když se to takhle napíše :-)

Moje zkušenost je spíše taková, že tu nenávist rozdmýchal kdysi Fatty Pillow když udělal z obezity hrdost a jakýkoliv kritik byl jeho fanouškama linčován. Zkrátka a jednoduše může jít i o oddělení táborů kvůli osobním mindrákům. Neříkám, že to je jediný důvod, ale určitě může být hodně rozšířený na základě podobných zkušeností.

Lepsi vysoka pravdepodobnost dodrzeni smlouvy v ramci vsech moznych sankci, decentralizovaneho prava a trznich incentiv, nez jistota statniho zla. Ten tvuj stat je zly z definice.

Resenim na toto je zruseni statniho zdravotnictvi a statnich zdravotnich "pojistoven". Necht si kazdy plati, co chce, at se pojisti tam, kde sam chce. Pak nas nemusi srat tlustoprdi, fetaci a dalsi divni lide.

Reseni si dostal. To, ze pozadujes exaktni hranici, je tvuj problem, ktery patrne prameni z tveho postizeni. Ze sis zase nevzal prasky?

Zajímalo by mě, jak často jde k skutečný důvod, a jak často jde jen o racionalizaci pocitu – člověk sám neví, proč to tak vnímá, a pokusí se vytvořit nějaký zástupný důvod, protože „prostě to tak cítím“ není moc společensky přijímané, ač by to byla třeba nejupřímnější možná odpoveď.

Tipoval bych spíše, že bude převažovat ta racionalizace. Nemám ale moc představu, jak toto nějak rozumně změřit.

Pokud někdo léčí rychle a dobře, a někdo dobře, ale pomalu, vyberou si lidi toho, kdo léčí dobře a pomalu?

Nie je pravda, že obéznym ľuďom stačí „len trochu sebadisciplíny“.
Hlad a chlad sú vôbec prvé pocity, ktoré človek po narodení zažije. A práve preto máme v sebe zakódované reflexy, ktoré nám majú pomôcť prežiť.

Ak je toto jadrom obezity, potom sa treba pýtať: aký je vlastne rozdiel medzi narkomanom a obéznym človekom? Oboch spája to, že aj napriek obrovskému odhodlaniu prestať, boj so závislosťou často končí neúspechom. Rozdiel je azda len v tom, že obézny človek má svoju „drogu“ úplne legálnu. Zdroj jeho slabosti – jedlo – je všade prítomný a distribútori potravín sa dokonca tešia vysokej vážnosti v spoločnosti.

Ako sa teda postaviť k zvýšeným nárokom na zdravotnú starostlivosť? V slobodnej spoločnosti si každý hradí zdravotné výkony sám, prípadne si na to platí poistku. A ak poisťovňa odmietne poistiť rizikovú osobu za priemernú cenu, logicky to rieši vyšším poistným. To môže byť aj motiváciou pre rizikovú osobu, aby sa začala správať zodpovednejšie.

Lenže – čo ak obezita nevzniká iba z nedostatku vôle? Čo ak neustály hlad vyvoláva stres, spracované potraviny či iné faktory, ktoré jednotlivec len ťažko ovplyvní?

Váš příspěvek na rozdíl od původního nemá vůbec žádný obsah. Budete se obtěžovat ho ještě doplnit, nebo jste nepodloženým útokem na autora vyčerpal svoje možnosti?

Napisu nejake laicke poznatky ohledne "tlustych/hubenych lidi", mam osobni zkusenosti.
Nekteri tlusti lide proste pouze "hodne jedi". Nekterym je pak jedno, ze jsou tlusti, protoze pro ne ten pozitek z dobreho jidla prekona nepohodli zpusobene tloustkou, coz docela chapu, protoze proc ne - ostatne u jinym lidi nejake jine pozitky zpusobuji nejake jine potize. Napriklad nekdo ma rad dobry alkohol, pije ho hodne, protoze z toho ma pozitek...atd...Az po lezeni po skalach, jak nekdo psal.
Co je ale zajimavejsi je, ze docela dost tlustych lidi k tomu proste ma geneticke predispozice. A naopak. Klaciky priklad jsem ja a bratr. Oba jsme stejne vysoci, sveho casu jsme oba bydleli spolu, a jedli jsme cca stejne jidla - on typicky nedokazal pribrat pres nevim, 70kg, a ja typicky nedokazal mit mene, nez tak 110-120kg. A to fakt pri stejnem prijmu jidla. Tohle je neco, co uz je vedecky potvrzene, ze to takhle funguje.
Osobne mam cca 190cm a kdyz jsem si uzival "dobreho jidla" a neresil jsem nic, tak moje homotnost byla rekneme okolo 130kg. A ted zajimava vec - v okamziku, kdy jsem chtel zhubnout, zacal jsem spravne jist atd, tak dokazu velice rychle hubnout na nejakych 110kg, to jde uplne v pohode, a tam se vse zastavi. Jim stale to same, delam stale to same, a proces hubnuti se zastavi, kdy predtim jsem mel rekneme 5-8kg mesicne dolu....a z niceho nic 110kg a uz ani kilo.
Jiste, kdybych hodne chtel, dolu by to jeste slo, ale musel bych vyvinout extremne velke usili, nesrovnatelne s tim, jake by musel vyvinout napriklad muj bratr, kdyby se ocitl v me situaci. Je to az strasidelne, jak proste se to najednou z niceho nic zastavi, a to jsem fakt nezmenil NIC.
Jak jsem o tom cetl nejake vedecne pojednani, je to fakt vec nejakych genu....

Ano. To je přesně ta vzájemná závist a sledování, které socialismus v lidech uměle vytvořeným nedostatkem probouzí.

>>>Když se zeptám, proč jim obézní jedinci vadí

Přiznám se, že když vidím tlusté lidi, také vidím je jako "nechutná tlustá prasata" a je mi z nich nazvracení. Dle mého mají problém se sebekontrolou nebo regulací. Je to první, co mě napadne, a nahlížím na to dost podobně jako třeba anorexii, depresi či sebe poškozování. I u Urzy mi to občas zkreslovalo názor na něj. Vysvětloval to tím, že neměl čas řešit jídlo, ale stejně to nechápu.

Jinak píšu to, jak to cítím, ne jako urážku, nemá to být ani "ragebait", je to spíš moje osobní nepochopení. Sám jsem nikdy tlustý nebyl a nechápu, jak by se mi to mohlo stát. Zajímavé je, že oba moji rodiče jsou celkem tlustí, (90kg), a taky nechápu, jak se jim to stalo. Nikdo z nich mi to není schopný vysvětlit, a to nechápu už vůbec.

To jestli zatěžují zdravotnictví je mi celkem jedno.

Zavrit te do blazince :-D

Kdezto v tom tvem state je nema nikdo, jelikoz jsou okradani bez vyjimky vsichni. A cim jsi schopnejsi, tim vice jsi okraden :-D

???

Nevim, co rikaji ostatni ankapaci na tyto umele priklady, ale tvrdim, ze se clovek muze rozhodnout, pokud jiz na to kognitivne staci. A samozrejme ta hranice je u kazdeho jina a neni zjevna. Takovy norbert by patrne nebyl schopen rozhodnuti nikdy. A ty, kvuli svym psychickym deficitum a chorobam, take ne.

Ve chvili, kdy umiras hlady, te nejaky stat nezajima. Ve spouste statu kazdy den umiraji lide hlady. A kde je ten jejich stat?

Tak i pro osobu v te tve situaci je lepsi to, co jsi napsal, nez zemrit hlady. Tedy zrovna pro tu osobu. Nekdo by radeji zemrel. A to je prave ta neporovnatelnost subjektivni hodnoty a uzitku. ;-)