Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Nejsem si jist, ale myslím, že obojí je pravda.

Budeme mít livestream o sebeřízení, zahrnu to tam.

To je hodně zajímavý nápad, díky.

Ehm… nejraději bych silné oponenty jako Středula, ale ten nechce.
A tohoto jsem ani nevybral; pozvali mě do debaty Students for Liberty; a teoreticky to měl být silný oponent, protože když vede katedru politologie, očekával jsem, že bude argumentačně zdatný na tomto poli.

Protože bolí; protože je mu se sebou už nesnesitelně, tak doufá, že tohle pomůže, což možná chvilkově v daný okamžik ano, ale celkově se to jen horší.
Od doby, co přestaly vycházet jeho texty – a asi není náhoda, že se tolik chytil tématu, že duševní nemoci neexistují – se to jen horší; a je to mimochodem už sedm (!) let, během kterých mu stojí za to pořád navštěvovat server, kde nevyšel jeho text, a urážet všechny tvůrce, mezi které chtěl taky patřit (a patřil, dokud si nevzal osobně odmítnutí jednoho textu).
Poslední dobou už je to extrém :o(
Nechal bych ho být; a nepřiléval další olej do ohně.

Tady mám tu definici napsanou:
https://ankap.urza.cz/definice/
Je za ní ještě: které nevlastní.
Pokud jsem někde neřekl to „které nevlastní“, pak jsem se buď spletl, nebo to z mého pohledu plynulo z kontextu (ale v obou případech s tou definicí pracuji takto, jak je napsaná tady, i kdybych ji řekl neúplnou).

Neříakjí; a s tím je tak nějak dopředu seznamujeme.

Kdybych byl Terezou, tak zrovna norbertova lítost nad tím, že odcházím, by pro mě byla zdviženým prstem; ale Szasziánova reakce ho zas položila xDD

Kontroluje třeba i nás; navíc reálně ničemu nebrání.
Nicméně není jen na politiky, ale i na jejich příbuzné.

Možná ho někdy pozvu.

Frustrující to většinou není.
To "defenzivní" vysvětlování ohledně výsledků může někomu pomoci (a pak i mně); ale jinak mnohde říkám, že je to pro mě dost irelevantní.

Myslím, že někdy mluvíme; a teď jsme měli několik dalších, kde jsme mluvili víc (záznamy vyjdou).

Váš post je ukázkou takové Vaší klasiky; všechno víte, jste si tím šíleně jistý, až na to, že ani netušíte.
Děti nám program samozřejmě předkládají; mají naprosto stejné práva a povinnosti jako dospělí.

No ani ne; a řešíme to ve spoustě besed – lekce tu probíhají (a někdy je nabízejí i samy děti), ale rozhodně je nemotivujeme k tomu, aby na ně chodily, naopak se snažíme, aby chodili jen ti, kdo mají fakt zájem.
Na děti se snažíme působit jen tak, aby si samy zvolily, co chtějí; rozhodně to nemáme tak, že lepší chodit na lekce než nechodit (naopak jim zdůrazňujeme, že to je rovnocenné). Nesnažíme se je posouvat ani rozvíjet, ale dát jim prostor, aby si přišly na to, co potřebují.

Výchova, jak se to slovo mnedle běžně používá, je asymetrická, tedy obsahuje vychovávajícího (určujícího cíl výchovy – třeba předávání nějakých kompetencí) a vychovávaného (cíl následujícího).

Oproti tomu tady ve Stokách (nebo v Ježku) mi připadá, že si cíl každý určuje sám.

Tak to asi záleží, jak nadefinujete výchovu; pokud tu definici rozšíříte tak, že bude platit i na vztah autor-čtenář textu ve Stokách, pak půjde určitě napasovat i na děcka v Ježku.
Pokud však zůstanete u nějaké běžně užívané definice výchovy, tak to dost dobře nejde; a samozřejmě je OK používat definici výrazně rozšířenou, jen je fajn na to v takovém případě upozornit.

Ach jo; celý můj příspěvek je právě o tom, že to není negací výchovy. Vy napíšete, že na výrokovou logiku nemáte kapacitu, ale pak následuje (chybná) aplikace výrokové logiky. Doufal jsem, že mé vysvětlení bude dostatečné, ale když to shodíte tím, že na výrokovou logiku nemáte kapacitu, ale pokračujete v ní, zkusím to formulovat bez použití matematických symbolů, jen prostě česky:
Je pravda, že nelze zároveň vychovávat a nechat být; není však pravda, že když nevychovávám, automaticky to znamená, že nechávám být – existuje totiž spousta vztahů, které nejsou výchovou, ale zároveň to není "nechat být" (rovnocenný partnerský/kamarádský vztah, pracovní vztah, naše povídání tady ve Stokách a tak dále). A právě o tom mluvím; když děti v Ježku nevychováváme, automaticky to neznamená, že na ně kašleme.

Protože to není výchova; je to vztah podobný jako mezi jakýmikoliv jinými lidmi.
Když si tu my dva píšeme, nevychováváme se, přesto si věnujeme čas; s dětmi to jde úplně stejně.

Zaměňujete ekvivalenci s implikací.
Platít totiž "vychovávat -> nenechat být", ale opačná implikace nikoliv (tedy ani ekvivalence "vychovávat == nechat být").
Když někoho vychováváte, nenecháváte ho být; ale nenechávat někoho být lze realizovat více způsoby než pouze výchovou.
Jinými slovy platí, že kdo někoho nechá být, nevychovává ho; ale neplatí, že když někdo někoho nevychovává, nechává ho být (my v Ježku třeba děcka nevychováváme, ale to neznamená, že na ně kašleme).

Jj, tak to použití slova závisí na kontextu; je podle mě zjevné, že naše malé ježečky nenecháváme být ve smyslu, že bychom na ně kašlali, naopak.

A ano, výchova je složená často z manipulací; proto to tak nechceme dělat. Ale neznamená to, že bychom na děti kašlali…

xDDDD

Díky!

Já nevím, proč máte pocit, že "nechat bejt" je protikladem k "výchově".
Přece se můžu normálně s někým bavit (hodně), být s ním, třeba se s ním radit, radit jemu, nechat si radit, ale nemusím ho "vychovávat"; to jsou přece normální vztahy mezi lidmi…

Taky myslím, že je dobré radit nebo říkat názory; a zejména třeba jít příkladem.
Nicméně je fajn nechat toho člověka, aby s tím vším (tedy i rady, názory a příkladem) naložil po svém.

Je to dost individuální; máme tam děti hodně divoké i naopak hodně mírné, takže to závisí na tom, s kterou skupinkou zrovna kde jsme.

Co se týče rovnosti a pravidel – ano, ale záleží na tom, kdo ta pravidla určuje. Každopádně na dětech vidím, že se chovají hodně rozdílně podle toho, kde jsou a s kým; třeba jsem si jist, že s jinými kolegy by ta beseda vypadala úplně jinak (ale dost možná by zas tahle děcka o to neměla zájem).

Ne.

Díky, těším mě, že se Vám zrovna tato líbila.

Vlastně ano, třeba jednou na školním výletě za mnou přišel učitel z jiné školy, protože tam docházelo ke konfliktu mezi našimi a jejich dětmi.
On měl představu, jak bychom si měli naše děti držet zkrátka, což jsem jasně odmítl; řešil jsem s ním jen ty konkrétní problémy, ale zároveň u toho byla naše děcka – protože jsou s námi rovnocenná – a normálně se vyjadřovala.

To je dost jedno, co si myslí lidi, kterých se to netýká; záleží na tom, jak to je. A přednášky děláme, protože nás baví.

Jednáme s nimi jako s dospělými; když budou v kině dělat bordel, zachovám se k nim stejně jako k jakýmkoliv jiným dospělým, třeba asi minulý měsíc jsem zrovna nějakého úplně cizího člověka v kině žádal o ticho.

Zjišťují si to samy; však normálně žijí v reálném světě.

Ne, teď už ne.

Nějakým způsobem se vyvíjím; a tohle už je nějaký čas.
Směřoval jsem (byť oproti drtivé většině lidí naprosto minimálně), mou výchovu považovala většina lidí za extrémně svobodnou, já osobně teď zpětně tolik ne (byť oproti „průměru“ hodně).