Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Souhlas, jen by pak byl asi problém v tom posuzování - znám ho dostatečně dobře na to, abych si u něj / ní mohla koupit dané zboží? :) Já osobně také pracuji na ŽL, ale neprodávám potraviny apod. Mám e-shop, prodávám razítka a dárkové předměty, takže nic extra naštěstí řešit nemusím. Ze své zkušenosti vím, že řada mých zákazníků je na doporučení - prostě jsou to lidi, kterým jsem byla doporučena na základě dobré zkušenosti - a časem se to prostě nabaluje, každý rok mám vyšší obrat. Stejně tak by to mohlo být u lidí, kteří dělají dobré marmelády, pečou svatební koláčky, vánoční cukroví apod... Prostě děláte dobré věci, tak by mohla být radost na obou stranách :) Časem by tak potenciálně maminka mohla zapojit do práce děti.. a pak by nastal i čas rozšířit podnikání, zařídit extra kuchyň a konečně založit svou firmu apod.

Můj pocit je ten, že v současné době máme už tolik regulací, že je to až nesnesitelné... bohužel :( ale každý na to koukáme zřejmě svým pohledem, máme různé životní zkušenosti...

Ono jedno takové omezení k druhému a je z toho velkej průser, bohužel... Chápu, že každá regulace je zavedena s "dobrými úmysly"... výsledek je pak často k pláči...

Já bych to jen malinko poopravila:
"Takoví lidé nepotřebují aparát, který je nutí něco dělat. Takoví lidé potřebují zcela jistě méně byrokracie a různých nařízení, aby bylo snazší podnikat."
Příklad: Kamarádka má zahradu a spoustu ovoce. Dělá báječný marmelády a skvěle peče. Zároveň má malé děti a je celkem dost chudá. Úplně ji vidím jak by se tím mohla živit... Ale nemůže, nemá dost peněz na to, aby měla na tyhle aktivity extra kuchyň a nehrozily by jí vysoké pokuty...

Myslím si, že tím "hledání něčeho, co nás přesahuje" není myšlena přímo "duchovní seberealizace" ale seberealizace v obecnější rovině :)
Chápu to spíš jako hledání toho, k čemu se "opravdu hodím"...
Představuji si to tak, že projdu nějakým vzděláním, začnu pracovat, abych si "vydělala na živobytí"... a pokud v té práci nejsem příliš "naplněna", tak "hledám něco víc = hledám tu podstatu, která mě činí šťastnou" a snažím se z této činnosti pomalu udělat i svoji práci, tedy zdroj obživy....
Já osobně mám v tomto ohledu jasnou představu a je mi tak příjemně. Hrozně často si ale všímám, že to není úplně běžné - a že spousta lidí vlastně neví, co je činí šťastnými a nedovede s tím pak dál pracovat... v tom je tak trochu zakopaný pes :(

Je vlastně fajn, že si (dnes už) docela velká skupina lidí ten ankap vůbec představuje, ikdyž každý možná trochu jinak (ale plus mínus máme představu). Tím pádem už tak nějak "existuje" a klíčí... To se mi líbí! I tyhle diskuze jsou fajn, protože v nich ankap získává jasnější kontury. Např. teď - my oba mu v diskuzi dáváme "život"... :)

Uvidíme jak to bude, z mého pohledu by byl ankap hezký.

Super, jsem ráda, že jsme se shodli na tom, že je to dementní zákon! :) Co bude po volbách je otázka, ale myslím si, že se nic zásadního nezmění... Kéž by nastal pomalý přerod v ankap :)

Jsem sirotek už drahně let! Komu platím důchod? Jsem poměrně dost mladá! :)

No dneska se už nic takového "neponúká", protože to bylo upraveno dementním zákonem :)

Představte si situaci, že si hledáte práci. Na vstupním pohovoru jste seznámen s tím, že by práce a odměna za ni probíhala takto. Jste nucen tuto nabídku přijmout? Je to nátlak?

O jaké vydírání jde? Pokud mi tyto podmínky nevyhovují, tak řeknu - děkuji, nemám zájem. A najdu si raději klasický zaměstnanecký poměr. Ani jedna strana není k ničemu nucena...

Ano, na světě existují různí lidé. Pokud z nich budeme dělat nesvéprávné hlupáky, tak to s lidstvem půjde z kopce, není totiž snad nic horšího... Je logické, že když by z nějakého důvodu někomu tato spolupráce nevyhovovala, tak se bude snažit o to, aby si našel jinou práci, která mu sedne... A zkusí na sobě zamakat, aby takovou práci získal. To je přece fér... nebo ne?

Přesně tak... je to smutný... :(

To mi přijde taky hodně zásadní! Má zkušenost: nikdy jsem nebyla klasický zaměstnanec ani jsem o tom nepřemýšlela... Po škole jsem pracovala 6 let jako grafička v jedné malinké firmě na ŽL, měla jsem domluvený hezký hodinový plat (na tehdejší dobu hodně příjemný), ale neměla jsem žádné klasické výhody (ale i závazky) jako by měl zaměstnanec... neměla jsem jasně dané kolik hodin měsíčně odpracuju, všechno bylo podle potřeby... takže vlastně švarc systém, kdy byly obě strany spokojené... Při takové práci jsem měla hodně prostoru na svoje další zakázky. Nikdy by mě nenapadlo, že pokud se takto obě strany dohodnou, tak je na tom něco špatného...

S tím limitem pro zamilování - to mi přišlo taky vždycky zajímavé, ale četla jsem o tom mockrát! :) Na druhou stranu mi přišlo zajímavé přemýšlet i o tom, že to třeba člověk za život ani nemusí zažít a přijde o tu zkušenost... Láska je velké téma! :) <3

S tou náladovostí je to naštěstí rok od roku lepší, myslím, že se to za nějaký čas samo srovná... ale jsou prostě věci, které si musí člověk prožít, aby je pochopil. Bez určité zkušenosti to jde těžko předat :)
Se zamilováním je to taky hodně individuální, každý si musí zažít a pak má svou unikátní zkušenost :) Někdo říká, že se člověk může zamilovat maximálně 3x za život - a někdo to nezažije nikdy :) Já mám za sebou 4 zamilování - a racionální uvažování bylo vždycky dost na vedlejší koleji - i když úplně mimo jsem snad v úsudku nebyla (nikdy se mi nestalo, že bych si odnesla nějaký silně negativní pocit a rozčarování). To poslední zamilování přerostlo v opravdovou lásku, která doufám bude trvat až do smrti :)

Určitě můžeme mít rádi lidi z povzdálí, ale v tom případě se podle mě řídíme většinou právě tím, jestli jsme si názorově blízcí. Chemie při osobním setkání pak může zařídit nečekaný obrat... někdy je to zajímavé :)
Své děti se snažím vnímat i pochopit jak je to jen možné, ale jedno z dětí mi to svým temperamentem (náladovostí) občas hodně ztěžuje. Je to věc, na kterou jsem jako rodič nebyla vůbec připravená, ale je to taková moje výzva - a beru to tak. Samozřejmě vím, kde má dcera silné stránky, které maximálně podporuji! Jen určité věci nás prostě mohou zaskočit, i když se týkají našich vlastních dětí, se kterými trávíme hodně času a jsou nám nejcennější na světě :)
S tím odcizením dvou lidí - to má asi spoustu důvodů... Přijde mi, že často v tom hraje roli právě ta chemie. Když jsme zamilovaný, tak si projektujeme do druhého to neúžasnější... v té fázi jde určitě o zkreslené pocity, které jsou založené na hormonech, ze kterých pak musíme všichni vystřízlivět :) Většinou mi ale přijde, že u delšího vztahu jde o pozvolný proces odcizování... pak záleží jak moc ti dva chtějí / nechtějí hledat zase společnou cestu.

Hezká myšlenka! I když ještě tam asi hraje roli určitá "chemie" při osobním setkání, která rozhodne (vidět někomu do hlavy podle mě nestačí). Někoho máme rádi jako člověka, i když s ním moc názorově nesouhlasíme – a naopak. Bylo by to zajímavé i tady - setkání nesmiřitelných ankapáků a etatistů u piva :) U dětí to může být podobné. Mám 2 děti a jsem (asi jako každá máma) rozhodnutá je mít obě stejně ráda. První dítě mi vždycky v tomhle smyslu dávalo hodně zabrat, protože se často vztekalo, věčně "ukřičené" a hodně náročné... Druhé dítě jako andílek, věčně usmívající-se pohodář... trochu se musím snažit, mít je obě stejně ráda, žádnému nenadržovat a nedělat rozdíly... :) U partnerských vztahů to je většinou tak, že si každý po nějakém čase jde ve vztahu trochu jiným směrem (byť na začátku měli stejné hodnoty, byli sladění a šli vedle sebe) - a pak ti dva zjistí, že jsou jejich cesty už tak jiné, že se sobě ztratí úplně (a na té cestě potkají někoho jiného)...

To samozřejmě taky chápu! je to problém, škoda, že se člověk v té situaci nemůžee "vypařit".... :)
To úplně nejhorší co jsem tehdy prožívala já bylo, že se jednak ten pokus nepodařil - a že jsem zažila při tom "návratu do života" fakt neuvěřitelně špatné zacházení. Pekelná kombinace...

Je mi naprosto jasné, že je to nepřenosné. Byla jsem také vychovávaná v křesťanské rodině, ale necítila jsem nikdy v tomto směru žádnou vinu, že bych se nějak provinila. Někdy se člověk může dostat do takové situace, souběhu okolností, že ta představa je to nejlepší řešení. Z toho oživování a následného krátkého pobytu na psychiatrii mám husí kůži ještě dnes, bylo to opravdu neuvěřitelně potupné, možná by se to dalo přirovnat k surovému znásilnění, můj pocit... Někdo může říct: Ale jsi na živu a máš spokojený život. Ano! - ale já věřím, že život je nekonečně "teď" okamžiků a smrt je jen přechod a restart. Nemám ke smrti automaticky přiřazenou negativní emoci, záleží na okolnostech. Kdyby se to tehdy stalo, tak by existovalo něco jiného. Co? To zatím nevím.

Já se přiznám, že jsem stoky nikdy nečetla, takže nevím. Zaregistrovala jsem se dnes, protože mě zaujalo tohle téma. O anarchokapitalismu jsem se dozvěděla cca před půl rokem. Od té doby jsem si naposlouchala hodně rozhovorů, které mi přišly velmi logické a cítila jsem jak moc v těch tématech s Urzou souzním... Do detailu anarchokapitalismus nemůžu znát, ale líbí se mi hodně i rakouská ekonomická škola a nedávno jsem si koupila knížku Lidské jednání od Misese. Přijde mi to minimálně hodně inspirativní.

To je tedy mega argument! Sláva mu a On je pašák!

PS: A stát mi po této nepříjemné anabázi samozřejmě nikterak dál v životě nepomohl :) jen mi to zbyla tato nehezká vzpomínka na systém :)

PS: Tehdy jsem byla velmi zoufalá, že mne zachránili. Pár let jsem z toho měla trauma.

Bylo to velmi nepříjemné. Předávkovala jsem se práškama... Navracení k životu bylo VELMI potupné. Pumpování žaludku, ležela jsem nahá na nějakém sále, měla jsem všude nějaký hadičky... sestry a celý personál byl velmi hrubý... vyslechla jsem si komentáře "ty náno blbá, cos to provedla" a podobně. Ráno se na mne přišly podívat medici, bylo to také velmi ponižující, dívali se na mne jako na zvěř. Pak převoz na psychiatrii, asi na pozorování. Velmi odpudivé a ponižující prostředí, dali mi vyplnit docela podrobný formulář, ptali se na celkem intimní věci apod. Na pokoji asi 10 žen, většina otupená nějakými léky... Když byla vizita, tak jsme všechny musely stát v pozoru u postele. Opřela jsem se ledabyle o postel a dostala jsem vynadáno, že takto stát je nevhodné. Osprchovat jsme se mohly v určený čas, stály jsme frontu na sprchu... Pak ty ženy také stály frontu na léky na spaní... Něco tak otřesného bych znovu zažít nechtěla. Okamžitě jsem odtud uprchla, bylo to extrémně patologické prostředí.

Mé tehdejší rozhodnutí zemřít bylo po velmi dlouhé úvaze, cítila jsem, že je život příliš komplikovaný. Když se na to dívám zpětně, tak jsem na jednu stranu na sebe pyšná, že jsem to zvládla a že jsem dokázala zmobilizovat veškerou energii, abych to tady ustála - a že se mi povedlo. Na druhou stranu kdyby se to tehdy povedlo, tak by to bylo zase jinak, asi mír a klid. Nevím co je po smrti, věřím, že zase něco bude... takový upgrade... nebojím se smrti, bojím se nedůstojného života a nedůstojného umírání.

V té době jsem cítila absolutní zoufalství! Cítím naprostý respekt ke všem, kteří se tak rozhodnou... Těžko se vysvětluje... bohužel :(

PS: vysokou školu jsem nemohla studovat, nemohla jsem si to dovolit (rodiče mi brzo umřeli)... okolo mých 20 let jsem denně přemýšlela o sebevraždě (život se mi zdál natolik těžký, že jsem nevěřila tomu, že ho zvládnu žít), mám za sebou 1 neúspěšný pokus = zoufalství ještě větší a bezmoc :)
Nakonec se to pomalu začalo v dobré obracet... Dnes je mi 40 a cítím se svobodně, mám rodinu, hodně pracuji, dělám práci, která mne baví, můžu si koupit co potřebuji, podnikám a velmi soucítím se všemi chudými lidmi...

Tvrzení, že "vztah k chudým je někde mezi lhostejností, pohrdáním a nenávistí" je fakt úplně mimo. To, že se člověk narodí do chudé rodiny neznamená, že musí být chudý celý život (to je můj případ). Pokud se pak takovému člověku daří, tak může podobné lidi zaměstnávat, motivovat - a může to brát jako své poslání, že pomůže chudším lidem nabrat jiný směr, dokáže se velmi dobře vcítit do jejich situace... I takový člověk může být zároveň anarchokapitalista... :)

Jestli je to tak, že si nemůžete potvrdit u notáře takové přání, tak je to ještě smutnější... Nepátrala jsem po tom :)

Kdyby ten sebevrah měl u sebe úředně potvrzenou listinu, že chce zemřít, tak ho prostě zachrání! O tom se přece vůbec nediskutuje...

Netrestá, ale pokud se to o fous nepovede, tak ho bez milosti zachrání! :)