A proč jsi tehdy nic neřekla? – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Když jsem byla dítě, někteří lidé kolem mě se ke mně ne vždycky chovali nejlépe a ubližovali mi. Jako starší, když jsem o tom mluvila, jsem si víc než jednou vyslechla větu typu: „A proč jsi tehdy nic neřekla?“ Vrtalo mi to hlavou, až jsem vymyslela teorii, která by to částečně mohla vysvětlit.

Problém je v tom, že rodiče a učitelé, tedy ti mocní, se většinou neřídí pravidlem, že co je pro dítě velmi nepříjemné nebo bolestivé, je špatné nebo aspoň hodné řešení. Často se řídí pravidlem typu, že dospělí ti smějí způsobovat bolest, ale děti ne. Jenže i na to se vztahuje obrovské množství výjimek. Jsou věci, které ani dospělý nemůže dělat dítěti, a to dost v závislosti na jeho postavení vůči dítěti. Existují věci, které když udělá dospělý nebo jiné dítě, tak už jsou podle ostatních dospělých špatné, i bez ohledu na to jestli ona dětská „oběť“ to cítila jako bolest. Pak existují věci, které když dítě udělá jinému dítěti, tak i když tím způsobilo bolest, dospělí to nepovažují za špatné nebo hodné řešení.

Pak dochází k tomu, že místo aby dítě prostě mluvilo o všem, co ho bolí, snaží se vyznat ve spletitém labyrintu toho, co je nebo není v pohodě, což mu ale třeba v osmi jde jen těžko. Pak se stane, že i kdyby třeba bývalo bylo vyslyšeno ohledně nějakého problému, ani ho nenapadne o tom mluvit.