Demokracie, všech křiváků ráj – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Demokracií a její kritikou se ve svých knihách brilantním způsobem zabývají Hans Hoppe a E. von Kuehnelt-Leddihn a já se s nimi nemohu měřit. Dodám však jeden praktický příklad. V roce 2012 jsem se pozorně (vlastně skoro až fanaticky) zajímal o kandidaturu doktora Rona Paula na pozici amerického prezidenta. Zde kandidoval člověk jak vystřižený z románu – ideál úspěšného profesního a rodinného života, stejně jako příklad dobrého křesťana a člověka žijícího americký sen. Ron se oženil a celý život zůstal se svou středoškolskou láskou a spolu vychovali pět úspěšných a bohabojných dětí.

Jako porodník a gynekolog pomohl na svět bezpočtu dětí a odmítal finance z federálních zdravotních programů Medicaid a Medicare, raději pomohl potřebným na své náklady. Stejně tak v politice hájil principy, na nichž byla založena jeho vlast a jeho víra. Ať již šlo o jeho striktní sledování ústavy, či úzkostlivé vyúčtování cestovních nákladů, kterými si většina kongresmanů vylepšuje domácí rozpočet, tady stál muž, zosobňujícící představy zastánců demokratické teorie – dalo by se říct státu obecně, ale demokraté vkládají důvěru do rukou lidu, nikoliv „náhodně“ narozených princů – stejně jako odpověď na stesky voličů, že „není žádný slušný kandidát“. Celkově třikrát (1988, 2008 a 2012) měli Američané možnost volit pro nejctihodnějšího kandidáta za bůhví kolik let. Kandidáta, jehož kanceláři se lobbisté obloukem vyhýbali, poněvadž věděli, že by tam jen ztráceli čas.

A co udělá typický Boobus Americanus (a netýká se to samozřejmě pouze Američanů) s kandidátem snů? Okázale dobrého doktora ignoruje a nadále volí zločince, na které posléze nadává. Proč? To bude zřejmě dost komplexní odpověď. Nemůžu se ale ubránit dojmu, že Boobus doufá v podíl na kořisti z kapes jeho spoluobčanů. A na politické zločince nadává, až když zjistí, že i on sám je obětí politické loupeže. S takovýmto „materiálem“ se pak dost těžce soucítí…