Domovní svoboda: zásah, potopena! – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Další útok státu na naše svobody tentokrát přichází z poměrně nečekaného místa; ministerstvo životního prostředí přichází se zákonem, jež umožňuje obecním úřadům, aby mohly kontrolovat domácnosti, v nichž se topí nejrůznějšími neschválenými odpadky. Kontroloři (říkám si, co asi tak za „lidi“ může vykonávat tuto práci; hanba jim) získají právo vstupovat do soukromých domů, šťourat se tam v cizích kamnech, vybírat vzorky cizího popela, jež bude následně laboratorně analyzován; kdo odmítne tyto svině pustit přes práh, toho stihne pokuta až padesát tisíc korun (a zákon neříká nic o tom, že vzápětí nemůže následovat opět tatáž kontrola se stejným postihem).

Vláda samozřejmě slibuje, že kontroly nemají být „šikanózní“ (zajímavé je, že nejspíše žádný politik v historii nikdy nezaváděl zákon s prohlášením, že „šikanózní“ bude; jenže ouha, nějak se nám to sešlo, že když se kolem sebe rozhlédneme, vidíme jednu zákonnou buzeraci vedle druhé); pochopitelně všem jde jen o naše zdraví, zdraví našich dětí, zdraví dětí našich dětí i zdraví dětí jejich dětí. Sociální demokrat Jiří Dienstbier nás ujišťuje, že kontroly budou samozřejmě až nejkrajnějším řešením poté, co všechny ostatní pokusy o nápravu selžou; úplně to vidím, je totiž zcela vyloučené, že by to snad hypoteticky mohlo fungovat jako třeba kasírování v podání dopravní policie.

Ministr životního prostředí, člen strany fízlů vedených velkým fízlem Babišem, Richard Brabec, dělá čest jménu svému i strany tímto prohlášením (cituji): „Potvrdil se náš názor, že nedotknutelnost obydlí není neomezitelná.“ To je ovšem názor, panečku! Kdybych se živil vykrádáním domů, zastavím se hned v noci u Brabců, vybílím jim to od sklepa až na půdu a zanechám vzkaz: „Vážený pane ministře, tímto potvrzuji váš názor, že nedotknutelnost obydlí není neomezitelná.“ Naprosto chápu, že grázlové jako pan Brabec tyto názory zastávají, leč za velmi smutný však považuji stav společnosti, ve které se podobnými zavrženíhodnými názory dotyčný ještě chlubí.

„A jaké je tržní řešení?“ Jako obvykle nejprve zdůrazňuji, že volný trh nelze predikovat; mám-li však hádat, očekávám, že kdyby to někoho trápilo, prostě by si počkal, až vítr zanese kouř ze sousedova pozemku nad jeho, zachytil by jej a udělal rozbor tohoto dýmu (opakovaným měřením z různých míst by snad bylo možné zamořování prokázat). Za zmínku též stojí, že kdyby stát neplýtval zdroji, společnost by byla bohatší a méně lidí by mělo motivaci topit závadnými materiály. A konečně to nejdůležitější – kdyby ve svobodné společnosti někdo vtrhl jinému do domu a zjistilo by se, že neprávem, měl by útočník oběť odškodnit; ne že by něco podobného nemohlo platit i nyní (když ten zákon přece není „šikanózní“, tak o co jde, nikomu nevinnému do domu jistě nepolezou), jenže to pan Brabec samozřejmě nechce, neboť to zavání tím, že by stát měl nést odpovědnost za své činy.