Kdo tomuto ghettu vládne? – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Lidská paměť je nejen velmi selektivní, ale také značně milosrdná. Stačí, když začnou chlapi vzpomínat na zážitky z vojny (osobně svědčit nemohu, protože jsem se této společenské hry na obranu socialismu s kalachem v ruce odmítl zúčastnit). Nikdo z nich si nepamatuje na buzeraci a šikanu a různá příkoří, která se mu přihodila, ale vyprávění se nese spíše v duchu veselých historek z natáčení. Očekával bych, že podobný efekt se odehraje i v mé mysli a paměti, a to špatné bude zapomenuto. Jenže ouha! Nedovedu si vybavit v těch posledních 30 letech ani jednu věc, o které stát nějakým způsobem rozhodl, o které bych řekl: ano, to už bylo dávno zapotřebí, či ano, to mám radost, to mi opravdu velice pomohlo. Mám snad nějakou mentální vadu, že mi zůstává v paměti pouze to, o co mě stát nejen materiálně, ale i na úrovni osobní svobody stále intenzivněji okrádá? A to nejen zdejší stát, a fortiori superstát Evropské unie.

Dobrá, mohl bych i připustit, že to je třeba určitá moje obsese, jenže stále častěji kolem sebe slyším, že nejsem sám. Například teď, po proběhlých volbách, se poměrně masivně ozýval názor, že volby byly zmanipulovány. Přes čtvrt století od pádu totalitního režimu tedy žijeme v zemi, kde velké množství údajných patriotů „svému státu“ vlastně vůbec nedůvěřuje. Ale také živnostníci a podnikatelé se se svým státem rozcházejí a v důsledku jeho šikany a byrokratické zvůle stále častěji uvažují, že raději založí svoji kariéru v nějaké jiné destinaci, než zde. Dobře to zaznamenal jeden kolega: „…republika se tak mění v sociální ghetto, které ti schopnější opouštějí, zůstavší jej milují a nenávidí zároveň“. Dává to nějaký smysl? A kdo tedy tomuto ghettu vládne? Et cui bono?