Omlouvat se za své předchůdce? – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Politik se může omluvit za činy státu. Podobně jako se mluvčí může omluvit za nějakou činnost firmy nebo jiné organizace,, přestože v ní třeba v té době ani nepracoval.
Navíc omluva může mít i nějaké praktické konsekvence. Pokud sedím na zlatě ukradené Židům, nelze akceptovat výmluvu : to nakrad můj táta. Je na místě se bavit o vrácení a případném odškodnění z majetku těch předků co ta zvěrstva prováděli.

Začnu od toho, proč se vlastně omlouváme. Podle mě tím přiznáváme nějakou svoji vinu. Asi by nám přišlo divné, kdyby se německý prezident omlouval za Benešovy dekrety nebo český prezident se omlouval za genocidu Židů za druhé světové.

U firem může být omluva jménem firmy podobně problematická, ale záleží. Ale tam mi to aspoň nepřijde tak škodlivé, protože firma (ať už vlastnictví, nebo zaměstnání) není nikomu přidělena.

Tiskové mluvčí bych nechal stranou – tam je snad zjevné, že názor neprezentují sami za sebe, trochu na ně lze hledět jako na takový inteligentní papír, na který někdo jiný napsal zprávu.

Praktické konsekvence u firmy klidně. Beru to tak, že nový majitel přebral firmu i se závazky, navíc přívětivý přístup k zákazníkům pro něj může být pragmaticky výhodný.

Praktické konsekvence u státu jsou s otazníkem, zejména má-li jít i nějakou finanční kompenzaci. Obvykle je to dobrý způsob řešení majetkových nepravostí, ale u státu to v podstatě znamená, že se na odškodné musí složit daňoví poplatníci.

Zlato ukradené Židům – představte si situaci, kdy koupíte nějaké zlato, a následně dojde ke zjištění, že to zlato někdo někdy ukradl. Taková situace nemusí mít dobré řešení – vy jste nakoupil v dobré víře, zároveň není fajn, aby okradený nic nedostal.

Já souhlasím, že politik se nemá omlouvat za sebe, ale prostě za stát, jako za organizaci, zvlášť když uznává nějakou právní kontinuitu. Podobně jako se může omluvit CEO firmy za nějaká její předchozí pochybení, přestože se klidně všichni zaměstnanci i majitelé mezitím mohli vyměnit. Politik tam taky leze dobrovolně.

S praktickými konsekvencemi je to složité často. Stačí že poškodíš tolik lidí, že na odškodnění nemáš dost majetku. Není žádné jednoznačné správné řešení, ale asi jím není neodskodnit nikoho. I na současné daňové poplatníky se můžeš dívat jako na poškozené.

Když se rozhodneš převzít dědictví, je to se vším všudy. Ne že si vezmeš majetek a pak si umyjes ruce, že dluhy na sebe nasekal tatínek. Stejně tak když způsobil škodu. Nic tě nenutí majetek převzít, je na tobě jestli ti potenciální zodpovědnost za to bohatství stojí.

Omluva politika za ciny statu je jen chabe gesto. Tim spise, ze omlouvajici politik sam predstavuje kolecko v masinerii statniho zla. Na benesovych dekretech vidime, jakeho zla je stat schopen, a jeste vam to prodava jako dobro.

Právě proto mě fascinuje, když se různé státní instituce a jejich představitelé neumí omluvit ani za zjevná pochybení. Často po nich lidi ani nechtějí nějaké odškodné, jen tu pitomou omluvu. Gesto. A oni se radši budou roky soudit a mrhat dal prostředky, než aby řekli "sorry jako".

Ano, stat se neomlouva. :-D Ja spise souhlasim s tim, at pekne plati stat a ti, co skodu zpusobili. Ale toho se u nas nedockame asi nikdy.