Vrtěti výší sociálního pojištění – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Ministerstvo práce přišlo s geniálním návrhem sociálního pojištění; čím více dětí, tím nižší částku musí člověk platit. „Logika“ se za tím skrývá údajně taková, že kdo vychovává daňové poplatníky, měl by dostat slevu, protože tito státu zaplatí v průběhu života na pojištění také slušnou částku; no… nebo také ne, protože si umím představit nejrůznější sociálně vyloučené rodiny, jež si pořizují mimo jiné jako další „zdroj příjmů“, nikoli však v tom smyslu, že by se o ně v dospělosti starali, nýbrž i kvůli penězům, které jim za to dá stát už bez ohledu na nějaké daňové úlevy, případně existují i lidé, již to prostě mají na háku, antikoncepci moc neprožívají a co čert nechtěl, občas se něco narodí.

O problému samozřejmě probíhá veřejná diskuse, přičemž je podobně jalová, jak už debaty o podobných tématech typicky v naší demokratické společnosti bývají; řeší se zejména to, kolik má kdo dětí, jak moc tyto budou či nebudou platit daně, kolik peněz státu kdo odvede v součtu se svými dětmi a podobně. Jedni se cítí neprávem znevýhodněni, když je stát daní za jejich rozhodnutí si děti nepořídit, zatímco druzí jsou zas ublíženost sama, protože by jejich potomci měli platit na důchod nejen jim, ale i dalším lidem, již si dovolili žádné děti nemít; postoje obou stran jsou sice svým způsobem pochopitelné, leč zcela ignorují podstatu problému.

A v čem tedy onen problém spočívá? Inu, především v tom, že vůbec existuje nějaké sociální „pojištění“; co kdyby do toho stát jednoduše nezasahoval a nechal každého, ať se o svůj důchod postará způsobem, který si sám zvolí? Někdo si může spořit (ať už do matrace, nebo svěřit důvěru nějaké instituci… a pochopitelně nést rizika, jež lze snížit například diverzifikací investic), jiný dobře vychová produktivní děti, jež se o něj na stará kolena postarají (samozřejmě i zde existují nějaká rizika, ale to už je život), další založí prosperující firmu (zde je riziko samozřejmě obrovské), případně se zajisté najdou lidé, již výše uvedené způsoby nějak zkombinují.

Že pak lidé přijdou o své jistoty? Ano i ne. Úplnou jistotu nemá nikdy nikdo (každého může srazit auto), leč snížit míru rizika tak, aby byla blízká nule, dokáže snad každý, komu na tom doopravdy záleží; samozřejmě to není zadarmo, ale to rozhodně není ani v případě, že to zajišťuje stát (což je patrně ještě dražší). Problém je v tom, že dnes stát všem nařizuje kupovat si (neuvěřitelně předražené) „jistoty“, takže ti, kdo chtějí své peníze investovat jinak (a podstoupit riziko) mají prostě smůlu. Nemluvě o všech dalších nevýhodách neférovosti tohoto systému, jež se ukazují například v diskusích o tomto zákonu – ve skutečnosti totiž neexistuje způsob, jak nastavit „spravedlivou“ výši onoho „pojištění“ (zejména dokud jeho výše poměrově závisí na příjmech dotyčného).