Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Dobrý dealer prodává to, co lidé chtějí. Prodává dobrovolně, bez nátlaku. Nikoho nenutí. Jen nabízí zboží a riskuje za to vězení. Ne proto, že by škodil ostatním, ale protože porušuje zákon, který omezuje svobodné rozhodnutí. Úředník nic neriskuje. Jen sedí na židli, bere plat z peněz, které stát lidem sebere, a pomáhá udržovat systém zákazů a regulací. Možná nevidí důsledky své práce, ale je součástí stroje, který svobodu ničí. Zatímco dealer musí stát obcházet, úředník mu slouží. Jeden vzdoruje moci, druhý ji zajišťuje. A tak se může stát, že někdo s několika gramy trávy v kapse dělá víc pro svobodu než celý úřad plný „slušných lidí“.

Lidé často emočně reagují na prohlášení, že účast ve volbách s nejvyšší pravděpodobností nic nezmění, a proto nemá smysl chodit hlasovat. Obvyklá reakce zní: „Co kdyby si to řekl každý?“ Nevím, co by se stalo, kdyby si to řekl opravdu každý. Kdyby si to ale řekla drtivá většina populace, pravděpodobně by se změnilo jen málo, protože nezaleží na počtu hlasů nýbrž na jejich vzájemném poměru. Volby by tedy asi dopadly podobně. Jen členové volebních komisí by měli větší klid na kafíčko a luštění křížovek. Dále tvrdím, že aby si to řekl (téměř) každý, tak předpokladem je jinak smýšlející společnost, pro kterou tato nízká účast nebude nijak velkou bolístkou.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Ba naopak by opravdu nízká volební účast mohla začít otevírat otázku ligitimity voleb a demokracie.

Chci se věnovat „scout“ a „warrior“ mindsetu z nedávného rozhovoru mezi Urzou a Petrem Ludwigem ve Studiu Svobodného přístavu. Tvrzení, že „scout mindset“ – tedy snaha o co nejpřesnější zmapování reality a hledání pravdy – je nadřazený „warrior mindsetu“, může narážet na své limity. Snaha o hledání pravdy, jak Urza zdůrazňuje, je v kritickém myšlení klíčová a sama o sobě se nevylučuje s akcí – ostatně i on sám aktivně koná (zmínil například svoji pomoc Ukrajině). Avšak proti agresi může přílišná prodleva v tomto hledání vést k paralýze či opožděné reakci. Neustálé „hledání pravdy“ a odmítání jednoznačného stanoviska tam, kde je situace ve svých základech černobílá (agresor vs. oběť), může nahrávat agresorovi, zatímco napadený potřebuje okamžitou a zřetelnou podporu.

V takových urgentních chvílích nemusí být dostatek času na vyčerpávající analýzu všech myslitelných aspektů; je nutné se rychle rozhodnout, postavit se na stranu napadeného a jednat. Bez určité míry „válečnického“ odhodlání se člověk může obávat jít s kůží na trh veřejně a hlasitě. Taková veřejná angažovanost však může být klíčová pro strhnutí širší podpory a mobilizaci efektivnější pomoci. Nečinnost pramenící z obavy před neúplným poznáním či z nekonečného hledání dalších perspektiv může mít fatálnější následky než aktivní obrana s občasnými přešlapy. Jsou momenty, kdy je třeba volit jasnou akci na základě dostupných, byť nekompletních, informací, nikoliv jen pokračovat v primárně observačním módu „scouta“.

Existuje spousta výzkumu o tom, jak naše vrozené osobnostní vlastnosti, výchova (případně rebelie vůči ní) a zejména rané životní zkušenosti ovlivňují náš světonázor v dospělosti. Proto jsem toho názoru, že ať už s nějakou ideologií souhlasíme či nikoliv, je vždy velmi užitečné sáhnout si do svědomí a zamyslet se nad tím, zda tak činíme proto, že jsme skutečně kriticky zvážili merit co nejširší palety co nejkvalitnějších argumentů pro i proti, nebo proto, že nám daná ideologie zkrátka jenom sedí, či nesedí. Troufnu si říct, že to platí tím víc, čím silnější v tom máme emoce, obzvlášť pokud se projevují jako potřeba přesvědčovat ostatní.

Představ si obří knihu, kde každá stránka je jeden možný Bitcoin privátní klíč — těch je asi 2^256, což je číslo tak obrovské, že se nedá pořádně ani představit. Kdyby každá stránka byla 1 mm tlustá, celá kniha by byla vysoká přes 10^57 světelných let — to je mnohonásobně víc, než je velikost celého pozorovatelného vesmíru. Pro srovnání – nejbližší hvězda je vzdálena 4,2 světelných let. Šachových partií je asi 10^120, možných her Go ještě mnohem víc, a atomů ve vesmíru je „jen“ 10^80. Bitcoin tedy není jen digitální měna — je to kryptografická báseň vesmíru, hledání jediného správného klíče v oceánu nekonečna.

Minule jsem přednášel o anarchoagorismu v podniku The Grail; řešil jsem nepolitickou cestu k anarchii.
Dnes bude přednášet Teri; bude se věnovat příčinám symptomů nefungujícího státu.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 3. září; rád bych mluvil o (ne)poslušnosti.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v podniku The Grail.

Nepovažujeme stát za legitimní autoritu v otázce manželství, a proto necítíme potřebu uzavírat tento svazek před úřady. Věříme, že skutečné manželství je duchovní závazek – slib daný před Bohem, ne jen právní akt zapsaný do matriky. Manželství není o razítku, ale o víře, oddanosti a hlubokém duchovním spojení. Má rodina je má zodpovědnost a od státu chci jediné – aby nás nechal být a nevměšoval se do našich životů. Zákon se nerovná dobru. To, co je zákonné, nemusí být správné. A to, co je správné, často nestojí na straně zákona. Skutečný základ dobra, pravdy a lásky nelze najít ve státě.

Urza ve své přednášce o ceně státu zapomněl na další (ač nejspíš nevyčíslitelnou) položku – náklady ušlé příležitosti (a pozornosti) všech novinářů, analytiků, podcasterů a dalších profesí (a jejich diváků, posluchačů, čtenářů) placených ze soukromých peněz! Vždy mě překvapovalo, kolik lidí detailně sleduje politiku a pak se zhádá o návrhu či výroku nějaké mluvící hlavy z parlamentu. Soukromé zdroje věnované například válce o „manželství pro všechny“, jež se ve skutečnosti vůbec netýká všech, ale limitně spíš nikoho, by se daly nepochybně vynaložit ku většímu společenskému prospěchu – a tím může být i to, že se více lidí bude více starat o své vlastní záliby a problémy. Stát nás tedy kromě peněženky nepochybně daní i v hlavě.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Nezapomněl; jen – jak správně píšete – jde nejspíš o nevyčíslitelnou položku, a proto jsem ji (spoulu se spoustou dalších) nezahrnul. Navíc myslím, že i v bezstátní společnosti by lidé řešili nějaké celospolečenské problémy; jen jiné a jinak (nejspíš efektivněji).