Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Volit stranu, se kterou nesouhlasím, jen proto, že je „menší zlo“, znamená legitimizovat něco, co považuji za špatné. Dávám tím mandát politikům, kteří nereprezentují moje hodnoty, a pomáhám udržovat systém založený na strachu, ne na skutečné volbě. Menší zlo je stále zlo — a jeho opakovanou volbou se jen posouvají hranice toho, co jsme ochotni akceptovat. Neúčast ve volbách, pokud je vědomá a promyšlená, není lhostejnost. Je to forma protestu a signál, že chci něco lepšího než nabídku „špatné nebo ještě horší“. Místo kompromisů bez přesvědčení volím morální konzistenci. Odmítám být součástí hry, ve které žádný výsledek není skutečně vítězný. Skutečná změna nezačne volbou menšího zla — začne tehdy, až ho přestaneme volit.

Důvody, proč nevolit menší zlo: (1) Normalizuješ zlo: Každým hlasem se i špatné stává přijatelným standardem. (2) Chybí jasný signál nespokojenosti: Když volíš, systém předpokládá, že jsi s někým spokojený. (3) Zlo je pořád zlo: I menší zlo může napáchat škody, které nechci podporovat. (4) Volba ze strachu není svobodná: Rozhodováním na základě strachu ke svobodě nedojdeme. (5) Zachováváš si morální integritu: Když nevolím nikoho špatného, nenesu za něj odpovědnost. (6) Vytváříš tlak na alternativy: Neúčast může být impulsem pro vznik lepších možností v budoucnu.

Co by se stalo, kdyby se děti neučily, kde psát ypsilon a kde měkké i? Jak by to vypadalo? No, asi jako v jihoslovanskích jazicích, které mají pro y a i jen jeden znak. V jihoslovanskích jazicích bívá psaná podoba celkovje blíš mluvené. Nebo jako v maďarštině, která sice znak y má, ale odpovídá spíše háčku v češtině. Ostatně pokud rozdíl mezi například „bít“ a „být“ v mluvené podobě poznáme jen z kontextu, proč by to nešlo i v psané podobě?

Časté nepochopení polycentrického práva (dále PP) pramení z jeho absence v důsledku státem vynuceného centrického práva (dále CP). Opravdu ale žijeme v absenci polycentrického práva? PP vzniká odspoda – lidé si definují pravidla nad svým majetkem. To nám nepřijde divné. Příkladem PP je tak i pravidlo, aby návštěva nechodila u nás doma v botách. Nebo nevstupování na pozemek bez povolení. Nebo nepovolení odebrat mi život. Představa, že by CP vymáhalo první pravidlo, je absurdní i pro etatisty. Avšak i zbylá dvě dokáže PP zahrnout a to mnohem flexibilnějším a svobodnějším způsobem: Mohu si například přát, aby mi život někdo odebral.

Vymáhání PP je individuální – mohu si pravidla nad svým majetkem vymáhat sám, anebo se s někým domluvit, tedy vymáhání delegovat. A poptávka vytváří nabídku. Dnes svá PP delegují lidé například na ochranky, vyhazovače (v barech) nebo na bodyguardy. Ve svobodné společnosti vznikne prostor pro trh, kde nabídka může poskytnout seznam pravidel, jež bude pro klienty vymáhat. Klient se tak rozhodne, která pravidla chce vymáhat, jak a zda vůbec si přeje toto právo delegovat. Polycentrické právo lidem ani dnes není cizí, hojně jej ve své každodennosti využívají, pouze jej neznají pod tímto názvem a aplikují ho v malé škále.

Ako argumentovať v debate odporci vs. zástanci štátu? Pokiaľ sa štátu zastávate, argumentujte ideálnym štátom, používajte teoretické príklady a vymýšľate scenáre, ktoré by bez štátu nastali. Pokiaľ ste odporcom štátu, poukazujte na to, ako štát v naozaj funguje, čoho sa štáty reálne dopúšťajú a upozorňujte na skutočné dopady štátnych „riešení“. A vraj že ankap je dobrá myšlienka, ktorá ale v praxi nemôže fungovať…

Je sice pravda, že díky svobodě slova mohou zlí lidé šířit zlé myšlenky. Svoboda slova je zároveň jeden z nejlepších nástrojů, jak takové lidi včas odhalit a zdiskreditovat.

Najvyšší súd USA povolil vláde zakázať transrodovým osobám slúžiť v armáde. Väčšina ľudí svoj postoj k tejto problematike zakladá čisto na tom, aký majú názor na transrodové osoby. Aké stanovisko by mal zaujať libertarián? Dochádza z dôvodu prítomnosti transrodových osôb v americkej armáde k demoralizácii ostatných členov a k zníženej efektivite armády? – Ak áno, tak by libertarián mal byť oponentom daného zákazu. Ak ku ničomu podobnému nedochádza a prítomnosť transrodových osôb v americkej armáde neznižuje jej efektívnosť, libertarián by mal takéto obmedzenie vítať ako krok, ktorý umožňuje znížiť veľkosť najväčšej bandy plieničov, vrahov a násilníkov v súčasnom svete – armády USA.

Velká část lidí možná nikdy nebude chtít žít v anarchii (i za cenu omezení svobody), a proto se asi v následujících generacích tímto směrem asi nic neposune. Při všech těch debatách neustále poslouchám, ať se odstěhuju, když se mi to tady nelíbí. Ale já se odstěhovat nechci. Chci mít svobodu tady v Čechách. Proto jsem přemýšlel, jak uspokojit všechny a obecně snížit polarizaci společnosti. Za zatím nejlepší řešení považuji Krajskou Federativní Republiku.

Celá současná státní struktura může zůstat zachována, „pouze“ budou přerozděleny jednotlivé kompetence. Kraje budou „povýšeny“ do malých státních celků s vysokou rozhodovací pravomocí. To umožní každému kraji pružněji reagovat na potřeby místního obyvatelstva a zároveň venkov nebude hnán městy k vyššímu výkonu a naopak města nebudou brzděna pomalým venkovem, což je dle mého názoru velký polarizační faktor, který je v ČR neustále způsobuje hádky. A jako bonus, jeden kraj by si mohl uzmout anarchisti pro sebe :), protože náklady na stěhování v rámci ČR jsou velmi nízké.

Svoboda je pro mě nejvyšší hodnota ze dvou důvodů: (1) Osobní autonomie – Je mi příjemné rozhodovat sám o sobě a považuji za morální umožnit to i ostatním. (2) Prosperita společnosti – Svoboda vede k lepším výsledkům pro celou společnost, což potvrzuje deduktivní i empirická ekonomie. Existuje nějaký důvod, proč bych od tohoto přesvědčení měl upustit?

Prší. Stojím pod přístřeškem, jediným kouskem suchého prostoru mezi kapkami a zákony. Dešťové kapky stékají po betonovém chodníku, jako by se snažily odplavit stopy společnosti, která se tváří, že má vše pod kontrolou.
Vedle mě se znenadání objeví černoch. V ruce pytlík, v očích únava. Není to dealer z hollywoodských filmů, spíš člověk, který přežívá. Vedle něj se mihne postava, kterou by většina lidí bez zaváhání zaškatulkovala jako „smažku“. Chce cigáro. On jí ho bez řečí podá. Transakce bez stínu moralismu, jen syrová lidskost. A pak přichází dvě starší dámy. Deštníky v ruce, kabelky pevně sevřené. Zpomalí, jakmile spatří černocha. Neřeknou nic, ale jejich těla mluví: odstup, ostražitost, strach. Možná i vztek. Nejen kvůli barvě pleti, ale i kvůli tomu, co představuje. Drogový svět, chaos, vše, co by nejradši zakázaly. Stojím mezi nimi. Mezi člověkem, který porušuje zákon, ale dává cigáro, mezi člověkem, který chce cítit aspoň něco, a mezi těmi, kteří by nejradši necítili vůbec nic – hlavně ne znepokojení, které jim tato scéna přináší. Já tu jsem jako někdo, kdo věří, že svoboda je cennější než zákaz. Že když někoho odstrčíme na okraj, nevymizí – jen se stane neviditelným.
Tenhle malý moment je jako destilát společnosti. Všichni se schováváme před deštěm, ale každý trochu jinak. A každý máme pocit, že jen ten náš deštník je správný.

Spasitelský syndrom je velmi nebezpečná nemoc pro okolí postiženého jedince. V demokracii se tento problém ještě znásobí.

Anarchokapitalisté často začínají debaty obhajováním světa řízeného volným trhem – světa soukromých bezpečnostních agentur a polycentrického práva. Tento svět se dost liší od toho dnešního – (jakž takž) fungujícího a prosperujícího. Odpůrcům pak ankap připadá jako šílený a chaotický. Přitom i v něm by nejspíš existovaly entity podobné dnešní státům, ať už demokratické nebo jiné, které by se od států lišily jen dobrovolností. Když anarchokapitalista přijde s vizí nového světa, kda zdůrazní možnost existence takovýchto entit, přesvědčit (alespoň částečně) druhou stranu bude mnohem snazší.

Představme si například debatu se zastáncem státu v současné podobě. V prvním případě mu říkáme, že se svého světa bude muset vzdát na úkor toho našeho „šíleného“, což může vnímat jako vnucování. V druhém říkáme jen to, že pokud najde dostatek lidí, kteří jeho ideály státu sdílejí (což pravděpodobně najde), změní se jen to, že lidé, co chtějí žít jinak, budou žít mimo rámec tohoto „státu“. Pak nebudou anarchokapitalisté působit jako „vnucovači“ a lépe najdou společnou řeč.

Před nějakou dobou vydala ČT dokument, jehož tématem byla špatná fyzická kondice dnešních dětí a dospívajících. Kromě mobilů a počítačů označila za viníky rodiče, kteří dětem v oblasti pohybu nedávají dostatečný příklad a vozí je do školy autem. Dále pak nedostatek patřičně kvalifikovaných trenérů pro dětské kroužky. Co však v dokumentu takřka nezaznělo, byla současná koncepce školství, která svou povinností sedět dlouhé hodiny v lavicích v dětech jejich přirozenou chuť hýbat se aktivně potlačuje. Ostatně kdo v klasické škole nezažil napomenutí, či trest, za to, že si dovolil při hodině bez zeptání byť jen vstát ze židle? Přitom právě přirozený pohyb má dlouhodobě největší zdravotní přínos. Stále vyšší počet soukromých zábavních parků svědčí o tom, že děti, a nejenom ony, se hýbat chtějí, ovšem klasickému školnímu tělocviku, který mnohdy spíše připomíná vojnu, se dobrý vztah k pohybu buduje spíše navzdory. Jako v mnoha dalších případech se domnívám, že miliardové dotace na sport jsou pouze záplatou na problém, který stát sám spoluvytváří.

Na minulé přednášce o anarchokapitalismu v Baru Behind the Curtain jsem počítal cenu státu; vřele doporučuji její zhlédnutí.
Dnes budu mluvit o anarchoagorismu coby anarchokapitalistickém proudu; proč už nevěřím politice?
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 4. června (taktéž v podniku The Grail); Idealistka Teri bude přemýšlet, jak „opravit“ stát.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v podniku The Grail.

Neliberálně zaměřený jedinec bude věčně kritizovat korporáty za to, že jim jde o zisk. Na druhou stranu se mu nebudou líbit ani jejich protějšky, neziskové organizace, protože v nich jde zase „jen“ o ideologii a aktivismus. Dá se takovým lidem vůbec zavděčit?

Zábavní a umělecká tvorba s libertariánskou tématikou je spíše vzácná. Nádhernou výjimkou tomuto pravidlu je sci-fi western Firefly. Posádka vesmírné lodi Serenity s jejich kapitánem jsou jako mezi mlýnskými kameny ve světě, kde meziplanetární totalitní vláda zvaná Aliance komplikuje každý jejich krok a zároveň se musí mít na pozoru před Pleniteli - brutálními vesmírnými divochy. Kapitán a jeho posádka tvoří dobrovolnou hierarchii a společně si v tomto nelehkém světě počínají způsobem, který je většinou nezákonný. Seriál si však šikovně pohrává s různými stupni morální a etické šedi jednotlivých postav tak, že z nich ve finále dělá sympatické protagonisty kterým nelze než fandit. Je to především jejich smysl pro individuální morální volbu, často v rozporu se zákonem, díky čemuž tento seriál vnímám jako libertariánský. To vše je podtrženo úžasnou stylizací, soundtrackem, herectvím a scénářem. Je to krásný seriál, který si za svá léta existence oblíbila i spousta ne-libertariánů.

Všichni asi známe dilema „svoboda versus bezpečí“. I slavný citát, že kdo si zvolí bezpečí, ztratí obojí (což nemyslím, že platí vždy, ale to je teď vedlejší). Snad každý libertarián (i část etatistů) řekne, že svoboda je důležitější (s čímž se ztotožňuju). Jak se to však projevuje v otázkách migrace? Nemyslím, že mám právo omezovat svobody milionů lidí, kteří chtějí překročit hranice kvůli svému pocitu bezpečí. Máme právo omezovat konkrétní jedince (násilníky, zloděje, teroristy…), ale ne celou skupinu. Jejich svoboda pohybu je důležitější než moje „bezpečí“. Jak může někdo tvrdit, že svoboda je víc než bezpečí, a zároveň hájit zavřené hranice argumenty o riziku? Takový člověk se buď toho hesla nedrží, nebo prostě svobodu (a ve výsledku i to bezpečí) cizích lidí nepovažuje za až tak podstatnou.