Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Mnoho etatistů – především pak nacionalistů – má tendenci nevnímat negativní stránky historických postav „své vlasti“. Třeba v Mongolsku se těší vysoké popularitě Čingischán, jenž má na svědomí mnoho lidských životů. Přitom lidé, kteří ho uctívají, nejsou žádné krvelačné bestie. Totéž se děje i v Česku. Když se řekne Karel IV., všem se vybaví most a universita. Státní školství (a v důsledku toho i celá naše společnost) však zcela ignoruje fakt, že dal záštitu krvavým židovským pogromům. Možná tak budou Němci jednoho dne (za stovky let) koukat i na Hitlera – ne jako na masového vraha, ale jako na velkého vůdce a významnou osobnost jejich historie, a to aniž by byli nějací antisemité, rasisté, či cokoliv dalšího. Prostě u nich jen převládne nacionalismus nad racionálním hodnocení historických postav.

Ředitel naší školy k nám měl proslov, ve kterém apeloval, abychom odevzdávali úkoly, protože to nás vychovává k zodpovědnosti. Zarazil jsem se. Vychovávat k zodpovědnosti? Jde to vůbec? Čím déle jsem nad tím přemýšlel, tím víc mě ten rozpor fascinoval. Ředitel pokračoval – taková zodpovědnost prý tkví ve schopnosti plnit zadanou práci a v respektu vůči dospělým a autoritám. Díky jeho proslovu jsem si uvědomil, že lidé běžně zaměňují něco moc krásného – zodpovědnost – s něčím úplně jiným, a totiž poslušností. O kolik jasnější (ale i zvláštnější) se pak jeví motivace učitelů? Vždyť přece zodpovědnost znamená vymanění se z okovů autority a odvahu jít do neprozkoumané temnoty činů z vlastní hlavy a v přijímání důsledků na vlastní pěst. Pramení z volby. Nelze vynutit. Zcela zodpovědný člověk totiž z principu ani nemůže být poslušný, pokud to jemu samotnému nedává smysl.

Již od samého začátku jsem velkým fanouškem nezávislého politického kanálu Fabulace Jana Špačka. Jedná se o „akční“ rozhovory s politiky, angažovanými osobnostmi, náhodnými kolemjdoucími nebo influencery, mnohdy kombinované s různými „výzvami“ nebo rádoby dramatickými momenty. Nejspíš právě odstup politologa umožňuje Honzovi odhlédnout od všech vlastních politických názorů a zaujímat namísto toho velmi parodickou a ambivalentní roli citlivého studenta, který se chce přátelit s politiky, ač evidentně netuší, která bije. V této roli Honza vyvolává zmatení, a protože z ní prakticky nevystupuje, nevytváří dojem někoho, kdo by byl politikovým oponentem. To umožňuje Honzovi setkávat se s osobnostmi napříč politickým spektrem a bavit se s nimi o tématech o nichž by se s nimi nikdo jiný bavit nemohl.

Obzvláště si cením jeho rozhovoru s příznivci Volného bloku nebo českými vlastenci na volná témata, z nichž působili jako docela obyčejní a sympatičtí lidé. Ačkoliv jsem se dřív vyjadřoval velmi ostře o Andreji Babišovi, díky Honzově tvorbě jsem si dokázal připustit, že to je prostě jenom workoholický a ne zrovna moudrý strejda, který se svojí mocí snaží ochránit před světem. Zdá se mi, že Honza ve spoustě rozhovorů ukazuje právě to, že všichni jsme v první řadě hlavně lidi, a naše politické názory nejsou tou primárně definující charakteristikou. Rozbíjí politikům jejich pečlivě budované kulty osobnosti tím, že je vystavuje zcela nečekaným situacím. Otevřeně vystupuje proti kultuře nenávisti, například když politiky pobízí, aby chválili své oponenty. Ač se nejspíš Honzovy pohledy s těmi libertariánskými rozcházejí, podobnou tvorbu považuji za cestu k větší vlídnosti v politickém diskurzu, a k potenciálnímu navýšení důrazu na svobodu, místo restrikcí proti „těm špatným“.

EU povolila další durh hmyzu pro použití v potravinářství. Důvody k povolení, tedy zrušení zákazu, nejsou pro tento text relevantní. Někteří lidé se ale cítí, bůhví proč, být rozšířením svobody ohroženi. Jsou z hrozby přicházejících regulací z EU tak zpovykaní, že když se objeví očividná deregulace, interpretují si to naopak jako vnucení a zásah do svých svobod – pro konkrétní příklady můžete nahlédnout do komentářů ke zprávám o tom informujícím. Tento postoj vnímám jako další problém konzervativismu…

Lidé typicky vnímají MHD jako typicky socialistickou věc. Kdo však ví, jak začínaly tramvaje v Praze? První linky neprovozovalo město, ale belgický podnikatel Eduard Otlet – na vlastní náklady, bez dotací a čistě za účelem zisku (byť určitá spolupráce s městskou radou probíhala – platil poplatek za pronájem ulic a plnil některé podmínky stanovené městem). Časem se ukázal krásný tržní mechanismus, kdy se Otletovi nechtělo přejít na elektřinu, a proto ho v průběhu devadesátých let 19. století nahradily jiné společnosti (část provozovalo město, ale vedlo oproti dnešku relativně férovou soutěž). Až v roce 1907 Praha koupila dopravní společnost Františka Křižíka, čímž získala 100% podíl na trhu s tramvajemi. Do té doby zde 32 let trvala tržní soutěž. MHD nemusí být socialistická, nemá-li nekalou konkurenci z veřejného sektoru.

Většina lidí ve Stokách se asi shodne, že současný důchodový systém je špatný, a měli bychom se ho zbavit. Ale jak? Podle mě to nelze udělat beze škod. První generace, která pobírala důchody, je dostala v podstatě zadarmo. Platila je ta další. Zároveň systém postupně bobtnal, takže mnoho generací dostalo více, než kolik zaplatilo. Důchody jsou však hra s nulovým součtem, takže celou dobu jedou na dluh a při jakémkoliv pokusu o zrušení na tom někdo bude tratit. Zrušíme je ze dne na den? Odnesou to dnešní důchodci. Řekneme, že lidé narození po roce 2000 nedostanou důchod? Budeme tu mít dvě genrace, které budou platit do systému a nic z něj nedostanou. Budeme důchody snižovat postupně? Tím asi nikoho nezlikvidujeme, ale zároveň jen rozložíme škody na několik generací…

Dnes od 19 hodin budeme s Timem a Romanem Jochem pokračovat v debatě z Konference Svobodného přístavu; a to v podniku The Grail.

Tim Kožuchov jádro problému kulturních válek skvěle shrnul, když poukázal na to, že preference minulého, současného či budoucího není sama o sobě lepší ani horší. Jedná se zkrátka o individuální preferenci, kterou není třeba vymáhat po ostatních, jak se dlouhodobě snaží poukázat Urza. Co je progresivní a konzervativní, zdá se navíc do jisté míry sporným: Shodný postoj lze považovat za oboje, což vyplývá mimo jiné z toho, jak si člověk minulost či budoucnost představuje. Roman Joch dle mého názoru ve svém příspěvku démonizuje lidi z opačného politického spektra, čímž polarizaci společnosti skrze kulturní války prohlubuje: Co však dokázal velmi dobře ukázat, bylo, že nositeli mnohých hodnot, které jsou pro mě jako pro progresivistu bytostně pokrokové a zásadní, může být i někdo ze zdánlivě opačného politického spektra. To později dokládá příkladem daleko volnější drogové legislativy v minulosti; jsem-li pro zcela volnou distribuci drog, jsem vlastně regresivistou?

Jako varovný signál beru prezentované ideje konzervatismu, které říkají, že ke změnám je třeba přistupovat opatrně a že většina změn ve skutečnosti směřuje k horšímu. Navzdory tomu věřím v pokrok a mám automatickou tendenci nacházet ve statu quo i minulosti chyby, z nichž hledám východiska. Jsem progresivista a většina mých přátel jsou také progresivisti. Pokrok považuji za pozitivní hodnotu a věřím, že směřuje k blahobytu; jenomže proč si to vlastně myslím? Nakolik jsem doopravdy ideu pokroku jako čehosi pozitivního přejal ze systematické analýzy dějin a vážení alternativních možností vývoje, a nakolik jsem pouhým produktem mé sociální bubliny či mých traumat z dětství? Podobné otázky mě nutí k pokoře. Víc než kdy dřív si přeji hodnotit skutečnou hloubku a promyšlenost názorů jednotlivců, spíše než jejich ideologické zařazení.

Dnes od 19 hodin budu přednášet o tom, jakou ústavu jsem navrhl pro Liberland, proč a jak to celé dopadlo; a to v brněnském podniku Ambasáda.

Když jsem poslouchal přednášky o polycentrickém právu, zdálo se mi extrémně složité. Když jsem ho konečně pochopil, začal jsem ho vysvětlovat dalším lidem. Všiml jsem si přitom, že čím je člověk mladší, tím rychleji ten koncept chápe. To mě přivádí k myšlence, že polycentrické právo vlastně není složité, ale čím jsme starší, tím víc jsme zvyklí na to centrické, takže si těžko představujeme jiné.

Fascinuje mne, jak bývá dostupnost bydlení automaticky spojováná pouze s jeho cenou. Dostupnost je přece také místní (jiná v Praze a v Mostě) a časová (stěhuji se za měsíc či deset let). Vysoká cena není objektivně nic špatného. Je to jen ukazatel zájmu o daný statek, respektive ukazatel jeho nedostatku. Všechny pokusy o „řešení“ pomocí zastropování nájmů pouze plní soudružské tabulky „nízkými“ čísly, ale dostupnost (ve smyslu možnosti vůbec bydlení sehnat) logicky naopak zhoršují…

Utilitaristický filozof Jeremy Bentham tvrdil, že najvyšším cieľom v spoločnosti je dosiahnutie ľudského blaha. A za týmto účelom by mal existovať nástroj na maximalizáciu ľudského blaha v rámci celej spoločnosti. S čím osobné súhlasím, napriek k tomu, že k jeho názorom mám inak množstvo výhrad. Myslím si, že takíto mechanizmus by mal ľuďom dávať priestor na naplnenie ich potrieb. A napriek tomu, že si myslím, že trh je v tomto ohľade podstatne efektívnejší než demokratický štát, tak pokiaľ je reč o štátnych systémoch, myslím si, že demokracia dáva ľuďom zatiaľ najviac priestoru pre naplnenie ich potrieb. A to z toho dôvodu, že si v nej ľudia môžu odhlasovať, čo najviac potrebujú. Čo znamená, že v demokracii sa spravidla odhlasuje to, s čím aspoň do istej miery súhlasy väčšina. Narozdiel od iných štátnych zriadení, ktoré sú spravidla autoritárske a prispôsobujú predovšetkým záujmom a potrebám menšiny, ktorá práve vládne.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Text se mi pocitově nelíbí, ale splňuje kritéria pro vydání, takže jej publikuji.

Na minulé přednášce o anarchokapitalismu v Baru Behind the Curtain jsem mluvil o spontánním řádu a decentralizované tvorbě pravidel.
Dnes se pokusím vyčíslit, kolik nás stojí stát; a dal jsem si s tím práci, příprava této přednášky trvala určitě přes 100 hodin.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 7. května, ovšem na jiném místě – v podniku The Grail; tématem bude anarchoagorismus.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v podniku Bar Behind the Curtain (možná už naposledy tam).

Lidé automaticky předpokládají, že většina má sílu i vůli ji použít. Ať už to je většina co do počtu osob nebo klidně malý počet osob vlastnící většinu zdrojů. Lidskou přirozeností je chránit slabší či menšiny – zvláště pokud se cítí být jejich součástí. Nečekají však na útok většiny, ale zahájí útok jako první, jen jej nazývají obranou, protože útok protistrany je dle nich pravděpodobný. Chudí proti bohatým, slabí proti silným, menšina proti většině. Uspějí-li, role se otáčí a vše pokračuje dál. Dokud budeme pouhou pravděpodobnost útoku považovat za útok, nikdy se nezbavíme koletivizovaného násilí nebo volání po něm. Morálně i logicky je to špatné, ale zřejmě pro lidský druh přirozené.