Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Typickým argumentem pro dotace různých odvětví (zejména třeba zemědělství) bývá, že ostatní země také dotují „domácí“ producenty, takže musíme skrze dotace udržovat konkurenceschopné i ty naše; to sice vypadá na první pohled krásně, ale z ekonomického hlediska si tím nepomůžeme (důvody jsem rozebíral již dříve). Teď mě však zajímá jiná věc: Proč bych měl pomáhat nějakému zemědělci, kterého ani neznám, aby byl konkurenceschopný jinému zemědělci, kterého též neznám, jen proto, že ten první je Čech? Záleží mi na blahu lidí (bez ohledu na stát); a na blízkých lidech mi záleží více než na méně blízkých, na známých více než na neznámých, to mi připadá přirozené a samozřejmé. Není mi ale jasné, proč by pro mě mělo být blaho Čechů důležitější než blaho libovolných jiných lidí; z jakého důvodu bych měl cítit sounáležitost vůči někomu jen podle toho, jak nějací politici nakreslili do mapy nějaké hraniční čáry?

Nedávno jsem poslouchal (roky) starý záznam jakési diskuse s Petrem Gazdíkem; vysvětloval v něm na základě své minulosti a „životního příběhu a zázemí“, proč by nikdy nevzal úplatek. Předpokládejme na chvíli, že mluvil pravdu a jedná se vážně o hrdého neúplatného člověka; hned vzápětí se značnou hrdostí v hlase prohlásil, že hazardní lobby jej nikdy nezlomí a on bude proti hazardu bojovat po celý život, jinak by se nemohl podívat do zrcadla. Ten člověk si velmi pravděpodobně ani neuvědomuje, že prosazuje násilnou perzekuci nějaké skupiny lidí a šlape po jejich vlastnických právech; a víte, co je horší, než politik iniciující vůči vám agresi? Inu, mnohem horší je politik iniciující vůči vám agresi, který se ani nedá uplatit, aby toho nechal. Ani kdyby v parlamentu seděli všichni, kdo „to myslí dobře“ (a i k tomu máme daleko), stát nezačne fungovat v náš prospěch; naopak to leckdy může být ještě horší.

Je mi sedmnáct. Dnes jsme ve škole dostali za úkol vyjádřit se k situaci ohledně Trumpa. Po chvíli debaty s učitelem jsem vyjádřila, že mi je nepříjemné něco takového dělat, když vím, že situaci nerozumím a nemám na ni názor. Optal se mě, zda si uvědomuji, že budu už brzo volit. Proč? Měl to být snad pokus mě ponížit? Je přece zřejmé, že nelze rozumět všemu. Čekají snad etatisté, že všichni podřídí celý svůj život té jejich „morální povinnosti“ „zvolit dobře“? Vnímám to jako nátlak, abych z pocitu viny přijala názor většiny. Často se setkávám i s tím, že „nevím“ není odpověď – jako bych byla blbá a nezvládla se nad tím zamyslet. Když se ale zamyslím a dojdu k tomu, že raději řeknu nevím, než abych plácala nesmysly, tak to není závěr, který by si přáli, abych měla – a to se zdá jako problém. Demokracie mi připadá jako hra na to, že rozumíme všemu.

Pro zodpovězení otázky, zda poškozením reputace porušuji vlastnická práva (a tedy útočím a poškozený se může bránit silou), je třeba nejprve zjistit, zda lze reputaci vlastnit. Má reputace jsou vlastně názory lidí na mě; reputace je, co si ostatní myslí. A mohu vlastnit myšlenky a názory ostatních? Určitě ne. Jak bych tedy mohl vlastnit svou reputaci? Není to možné; není mým majetkem ani rozhodnutím, co si o mně budou ostatní myslet. Když mě tedy někdo pomlouvá, je na místě na to reagovat, pomluvy vyvracet nebo vše ignorovat (to záleží na rozhodnutí každého z nás); není však adekvátní použít fyzického násilí a omezit svobodu slova a vlastnická práva pomlouvače, neboť on na můj majetek nezaútočil, jelikož svou reputaci (tedy názory jiných lidí) nevlastním. Mohl mi uškodit, ale to samo o sobě neznamená porušení vlastnických práv; když mi s ním odejde partnerka, též mě to může poškodit, ale není na místě řešit situaci násilím.

Anarchistům, ať už kolektivistickým či individualistickým, je často vyčítáno, že jejich myšlenky jsou utopické, někdy dokonce dystopické. Etatisté si stěžují, že anarchisté slepě věří tomu, že se jejich utopické představy jednoho dne naplní. Tvrdí, že anarchistické myšlenky jsou hezká teorie, ale při racionálním zkoumání vyjde najevo, že jsou neuskutečnitelné. Nabádají ke kladení důrazu na vědecká fakta, kritické myšlení a zdravý rozum. Dnes schválila vláda den české vlajky. Kromě opakovaného náboženského rituálu ve formě voleb, indoktrinace státními symboly a báchorek o selhání trhu, jsme tak obohaceni o další rituální uctívání symbolů Nejvyššího českého utlačovatele.

Ó náš Nejvyšší, kterého jsme si na základě vědeckých fakt, kritického myšlení a zdravého rozumu zvolili v extázi po vhození papírku do urny s posvátným státním symbolem!

V souvislosti s vnitřní svobodou v sobě stále řeším otázku konzumu. Navzdory tomu, že je legitimní součástí volného trhu, se tato chronická fabrikace pocitu nedostatku a upírání pozorosti na věci, které nám chybí, projevuje svazováním našeho myšlení, které směřuje tam, kam bychom si často nepřáli. Co s tím? Nemyslím si, že cestou je žít asketický život odpírání, v němž touha zůstává stále přítomná nebo uměle potlačená. Přeci jen, nebyl by náš život pak stále svázán konzumem, tedy spíše formou jeho pravého opaku? Myslím, že cesta vede spíše skrze „sběratelství“. Sběratel má svou sbírku, tu opečovává, udržuje, ví, co je její součástí, avšak nebrání se tomu ji uměřeně rozšiřovat nebo naopak protřídit. Téměř žádná sbírka – podobně jako cokoliv v životě – dovednosti, vztahy, znalosti i majetek nebude kompletní, ale sběratele naplňuje více, co už nashromáždil, než to, co mu chybí.

Někteří říkají „v životě jsou věci, které musíš dělat, i když nechceš“. Já přemýšlím pozitivně a snažím se zařídit si život tak, abych dělal jen věci, které chci. Všiml jsem si ale, že se příliš nemění, co dělám, ale spíš to, jak o tom přemýšlím. Nad nudnou pracovní administrativou přemýšlím tak, že chci mít věci přehledné a fungující. Nad vynášením odpadků tak, že chci mít čistý domov. Zkuste změnit svoje přemýšlení nad činnostmi, které děláte. Mně se to velmi osvědčilo.

Pred pár mesiacmi som videl prednášku Tima o práve nevoliť. Pred pár dňami som sledoval prednášku Urzu, tuším o demokracii (áno, som tu nový :D). Nemusím vysvetľovať – vezňovo dilema, náklady hlasu sú vyššie ako výsledok… Mal som to problém vstrebať. Všimol som si, že to majú problém vstrebať aj ostatní. „Keď si to povedia všetci…“ Rozmýšľal som nad tým. V zásade to nie je veľmi komplikované, ale cítil som niečo zvláštne. Šrotovalo mi to v hlave do nočných hodín. Potom som si predstavil situáciu – ochoriem v deň volieb. Vtedy som to videl inak. Tam som okamžite videl, že ak nepôjdem, tak môj hlas nič nezmení. Uvedomil som si, že nejde o ten hlas, ale o niečo iné – mal som emočný problém s vetou: „Jeden hlas nič nezmení.“ Kognitívna disonancia? Indoktrinácia? Nezistil som presne, prečo s tým mám problém. Napriek tomu to považujem za cenné. Identifikoval som vlastné iracionálne správanie. Pomohlo mi to o milimeter pochopiť seba a ostatných ľudí.

Na své krásné cestě životem potkávám řadu odpůrců anarchismu či kapitalismu, nejčastěji obojího. Antikapitalistům typicky vadí hrabivost, sobectví, že někdo má málo a jiný hodně, nerovnost… Tyto jevy se v kapitalismu vážně vyskytují; leč jeho regulacemi nemizí. Hrabiví sobci přejdou do služeb státu, kde nadále hrabou (v závislosti na režimu se místo peněz mohou zaměřit na moc, známosti a podobně), jen sobectví není využíváno k uspokojování potřeb zákazníků; a nerovnost sice státními zásahy omezit lze, ale tak, že se výrazně sníží blahobyt společnosti, neboť nerovnosti vznikají růstem blahobytu – trh není hra s nulovým součtem (dobrovolná směna zvyšuje užitek obou stran); nerovnosti typicky vznikají tak, že někdo trochu zlepší život spousty lidí, zatímco sám si polepší skokově. Antikapitalisté kritizují věci, které se jim nelíbí, ale uniká jim, že to nejsou důsledky kapitalismu, ale vlastnosti světa, které socialismus sice deklarativně mění, ale reálně je jen přetváří v něco mnohem horšího.

Na své krásné cestě životem potkávám řadu odpůrců anarchismu či kapitalismu, nejčastěji obojího. Antianarchistům typicky vadí představa společnosti bez centrální autority, která si uzurpuje monopol na násilí. „Společnost nemůže fungovat bez pravidel,“ říkají; a mají pravdu! Jenže o fungování společnosti bez jakýchkoliv pravidel nestojí ani anarchokapitalisté, již si jen nechtějí nechat diktovat ta pravidla shora od centrální autority, ale podporují jejich tržní vznik na decentralizované bázi. Každý ať si určuje svá pravidla na svém pozemku, ve svém podniku; prostě tam, kde zároveň nese zodpovědnost. A spolupracuje-li na něčem více lidí, ať si svobodně dohodnou podmínky spolupráce; a nevyhovují-li jim, spolupracovat nemusejí. Bude-li to pro lidi příliš složité, není nic proti ničemu, pokud začnou dobrovolně postupovat podle jednotných norem; ale ať k tomu nenutí ty, kdo si něco takového nepřejí, byť by byli v menšině. Anarchie není absence řádu; jen absence centrální autority.