Čamtalej je obyčejná vesnička v Pákistánu. Bydlí v ní 100 až 200 obyvatel. (Dotovaná) MHD tam nejezdí. Místní se přesto potřebují přesouvat z a do vesnice. Jezdí taxíky. Aby ušetřili, vejde se do obyčejného osobáku i deset lidí. Kde je poptávka, tam vznikne i nabídka. Proč myslíme, že by to u nás nefungovalo? Kolik lidí by asi při takové poptávce začalo provozovat spolujízdu za rozumné ceny? Není ČR oproti Pákistánu dost bohatá na to, aby těch lidí v autě nemuselo jet deset?
Problémom libertaliánských strán je dlhodobo nízka voličská podpora. Ale čím to je spôsobené? Znamená to snáď, že takéto myšlienky nikdy nebudú pre ľudí zaujímavé ako napríklad konzervativizmus či sociálni liberalizmus (etatistický progresivizmus)? Osobne si to nemyslím. Problémom týchto strán je, že začínajú od konca a snažia sa získať podporu v populácii, ktorá nie je týmto myšlienkam naklonená. Omnoho lepším spôsobom ako získať podporu pre myšlienky slobody je robiť rôzne osvetové akcie a snažiť sa získať ľudí pre tieto myšlienky.
Čo je koniec koncov to čo robí Urza a ďalší ľudia okolo Svobodného prístavu. Takýto prístup predstavuje dlhú a náročnú cestu. Ale je to z dlhodobého hľadiska efektívnejšie, než sa snažiť zakladať politickú stranu, ktorá sa aj tak nakoniec bude musieť aspoň čiastočné prikloniť k konzervativizmu (Svobodný) či sociálnemu liberalizmu (SASKA), aby získala nejakú podporu. Preto sa domnievam, že založenie politických strán je lepšie nachať na dobu, keď už tieto myšlienky budú mať dostatočnú podporu.
Je naprosto v pořádku, že někteří lidé se rádi spoléhají sami na sebe, zatímco jiní jsou radši součástí skupiny, preferují sdílení a mít se o koho opřít. Často však vídám mezi lidmi konflikty o tom, co z toho je správné. Slyšíme z jedné strany ekonomické argumenty pro divoký kapitalismus a růst bohatství a z druhé strany obavu z dopadů sociální nerovnosti. Ač jsou podobné diskuze důležité, osobně je pro mě podstatná především shoda na tom, že ať už by naše vysněná společnost měla tu či onu podobu, stane se tak na dobrovolné bázi zúčastněných. Zaměřením se na tento aspekt můžeme mnohdy zjistit, že s druhými máme společného více, než by se na první pohled zdálo. To jsme mohli vidět i v nedávném dílu Studia Svobodného přístavu. Nabízí se analogie, že pokud se shodneme na tom, že každý si může poslouchat hudbu, kterou chce, snižuje se potřeba si navzájem kritizovat hudební vkus.
Podnikání je vlastně synonymem pro jednání, ale definujme si ho jako jednání s cílem vydělat peníze. Podnikatel se nám zdá být ten, kdo je velmi bohatý, zaneprázdněný, vlastní auto, nechá si čistit boty černochem a do telefonu u toho rozkazuje svým špatně placeným zaměstnankyním. Přitom podnikání je přirozená mezilidská interakce – na rozdíl od třeba chození do práce. Naše přirozená podnikavost je ale zadupána do lavice už ve škole, kde se může projevovat maximálně formou rebelství.
Ani v produktivním věku ale nehraje stát s podnikatelem fér hru: hygienické normy zvyšují náklady, daně snižují zisky, živnostenský zákon přináší další poplatky a administrativu, stavební zákon zdržuje, ochrana spotřebitele přidává byrokracii a úřad práce je to poslední místo, kde byste chtěli hledat nebo nabízet práci. Zákoník práce znemožňuje jinou formu spolupráce než tu vyhovující korporátům, kterých stát je pouhý nástroj. Stát nás dokonce penalizuje pokutami, pokud nepracujeme, a lže u toho, když tvrdí, že jsme s ním sjednali nějaké pojištění. Výsledkem je mimo jiné finanční asymetrie, kterou lze pozorovat na výpisech z účtu zaměstance: výplata je jediným příjmem a výdaje jsou nejčastěji za (zdaněné) zboží a služby dalších velkých společností. Jak vypadá výpis vašeho účtu a jak by podle vás vypadal v ankapu?
Stát způsobuje problémy nám všem, socialisty nevíjamje. Oni samozřejmě ve chvíli, kdy nějaký problém způsobený státem pociťují, začnou volat po dalších státních zásazích. Na to bohužel přicházejí reakce některých libertariánů, kteří začnou problém zlehčovat, což je podle mě příšerná strategie. Pokud někdo problém vnímá, těžko ho přesvědčíte o jeho neexistenci. Pojďme místo toho ukazovat, že příčina problému je stát a regulace přinesou jen další škody. I kdyby uznali jen to první, je pořád lepší, když budou chtít odstraňovat část regulací a vytvářet nové, než když budou chtít jen vytvářet nové. Nejlepším příkladem je za mě bydlení. Socialisté mluví jeho drahotě a požadují zastropování cen. Reakci, že nemá bulet a prostě si našetřit, nepovažuji za vhodnou. Raději chci ukazovat problémy stevbních regulací a případně vysvětlovat, proč zastropování způsobuje nedostatek.
Demokracie je úžasná v tom, že vznikla nejspíš bez špatných úmyslů. Není tu žádná konspirace, jak ovládnout lidi demokracií, dogmaticky je v ní udržovat nebo zvyšovat moc státu. Přesto se ale všechno tohle děje. Školy a média dogmatizují lidi myšlenkou na „ten nejlepší systém, co máme“. Ruku v ruce s tím politici rozšiřují moc státu – ať už chtějí opravdu pomáhat lidem nebo jen sami sobě. Voliči volí politiky, kteří jim slibují vyřešit jejich problémy. Firmy tlačí na regulace, které ničí jejich konkurenci. Nezapomeňme ani na Urzův smrtelný cyklus demokracie – spirálu státní pomoci a lidí na této pomoci závislých. Jakákoliv chyba systému – ekonomické krize, války, ekologie a tak dále – je jím použita jako záminka jeho k posílení. Je to fascinující. Doufám, že šíření svobody a zodpovědnosti jednotlivců bude nakonec ještě efektivnější.
V poslední době pozoruji v geopolitických debatách opakující se vzorec. Dejme tomu, že vypukne válka mezi státy Zelená republika a Modrá federace. Franta žijící v Česku se na konflikt podívá a vybere si stranu – třeba zelené. Zde většinou stále postupuje v souladu s nějakými svými morálními hodnotami. Třeba si myslí, že modří válku začali napadnutím zelených a vražděním nevinných civilistů.
Následně, když už válka probíhá, tak pravděpodobně obě strany budou páchat menší či větší prasárny. Zde však Franta již zahazuje veškeré své morální hodnoty a vše začíná podřizovat tomu, aby zelení vyhráli. Začíná v lepším případě zlehčovat či ignorovat zvěrstva páchané „tou jeho“ stranou, či v horším případě je dokonce omlouvá a oslavuje. Už ho nezajímá morálka (která ho ke konfliktu přivedla), nezajímá ho lidské utrpení, nezajímají ho oběti. Zajímá ho jen, aby vyhrál stát zelených. A aby stát modrých pohořel.
Pokud je obrana nepřiměřená, stává se útokem, přičemž přesnou hranici mezi nimi nelze objektivně určit. Nelze tedy ani jednoznačně určit, zda byla poškozena vlastnická práva. Toto považuji za nedokonalost NAPu a samozřejmě i všech ostatních právních systémů. ________________________________
Urzova otázka pod čarou: Proč zrovna algoritmická nerozhodnutelnost NAPu přitahuje tolik pozornosti? Svět je prostě příliš komplexní, než aby se dal algoritmicky popsat…
Meon vydal video o čínské cenzuře. Fascinuje mě, jak cenzoři a obyvatelé hrajou hru na kočku a myš. Pro lidi zajímající se o státní kontrolu je to podle mě hodně důležité video.
Mnoha svobodomyslným lidem se otvírá kudla v kapse, když slyší o odborech; a je to naprosto pochopitelné… v dnešní době. Leč nebylo tomu tak vždy; odbory původně vznikaly ve volnotržním prostředí coby (zcela legitimní) sdružení zaměstnanců pro kolektivní vyjednávání se zaměstnavatelem – místo toho, aby za zaměstnavatelem chodili vyjednávat zaměstnanci jeden po druhém, spojili se a dělali to naráz pro zlepšení své pozice. Takové snahy jsou naprosto v pořádku, podobně jako stávky, odehrávají-li se v tržním prostředí, kde může zaměstnavatel odbory poslat do háje a na stávku reagovat náborem nových pracovníků, což není nic proti ničemu; problém však do celé věci vnáší stát (jak jinak). V době, kdy je (možná primárním) posláním odborů tlačit na zaměstnavatele skrze legislativu, tedy s použitím násilného donucení, jde o více méně zločineckou organizaci; byť si to mnozí členové neuvědomují a „myslí to dobře“.
Poslouchám jeden youtubový kanál, název není důležitý. Píšu o něm, protože jeho autor reprezentuje názory mnoha etatistů. Čím dál nasraněji nadává na státy, ale odmítá si připustit, že to, co se děje, není jejich selhání, nýbrž naopak primární funkce! Nechce, aby jeho dítě bylo ohroženo lidmi jako Putin či Trump. Zároveň vzývá systém, který právě těmto lidem dává moc. Kde by byl Putin bez státu? Nikde! Kde by byl Trump bez státu? Asi pořád enormně bohatým člověkem, ale nemohl by zneužívat státu k potírání své konkurence, a především by mu zdaleka tolik lidí nenaslouchalo.
Autor chce reformovat demokracii. Nadává na „zmrdy a ty, kdo jim tleskají“. Mezi řádky od něj slyším: „To nebyli ti praví soudruzi.“ Neslyším však – ani od žádného jiného etatisty – jak dosáhnout toho, aby ve vedení skutečně byli ti praví, nesobečtí a moudří lidé, a nikoli ten morální odpad typu Putina či Trumpa. O to intenzivněji autor nadává na současné politiky. Jenže dokud máme demokracii, budou vítězit ti, kdo naslibují rozhazování, nikoliv bolestivé reformy. Jak říká Urza: „Výherní strategií demokracie je populismus.“
Během poslední konference zaznělo mnoho diskuzí o tom, která strana kulturních válek více brání svobodu. Myslím ale, že na tuhle otázku se dá odpověděť jediným odstavcem. Přijměmě běžnou (a zjednodušenou) definici těchto směrů, tedy že konzervatismus chce zachovat soušasný stav, zatímco progresivismus chce společenský posun. Pak bude odpověď na otázku záležet čistě na tom, jaká je momentálně míra svobody ve společnosti. Kdybychom žili v ankapu, tak je konzervatismus automaticky plně pro svobodu, jelikož ji v tu chvíli lze jen konzervovat, oproti tomu jakékoliv snahy o nastolení státu by inherentně byly progresivní. Oproti v tvrdé totalitě bude konzervatismus konzervovat útlak a nesvobodu, zatímco jakékoliv snahy o radikální změnu společnosti by s největší pravděpodobností přinesly svobodnější stav. Co je tedy svobodnější, bude záležet čistě na tom, zda si myslíte, že jsme aktuálně blíže ankapu, či románu 1984 (na tohle bych osobně nezvládl odpovědět), ne na těch ideologiích samotných.
Kryptoměny, anarchokapitalismus, rakouská ekonomie – to jsou všechno důležitá témata, která je dobré veřejně rozvíjet. Může se s nimi však pojit jistá dávka vypětí a člověka mohou příliš pohltit. Proto jsem zastánce toho, že od aktivismu a společenských otázek je dobré si dát někdy přestávku. Jednak proto, že to poskytne víc prostoru zamést si před vlastním prahem, a také proto, že se přecijen můžeme mýlit. Což není argument proti ancapu, ale pro pokoru a vnitřní pohodu.
Následující projekt převádí slavné dílo Lidské jednání: Pojednání o ekonomii od Ludwiga von Misese do podoby velice poslouchatelné audioknihy, což obnáší jisté náklady*. Reciprocita je implicitní součástí tržního jednání. Praktickým příkladem je třeba komunitně řízený crowdfunding: Příspěvkem na Bitcoinovou adresu bc1qncfjpv79kwk4zarkt3vauf7v6xwfxusfrffc9n pomáháte nejen dřívějšímu dokončení tohoto audio díla, ale hlavně tím dáváte signál tvůrci, že jeho tvorba má smysl. Společně se zpětnou vazbou se tím podílíte na výsledné kvalitě díla a na výběru dalších titulů ke zpracování. V neposlední řadě tím ale motivujete ostatní tvůrce ke spontánnímu jednání a tvorbě hodnoty s vidinou zisku. Zdrojový kód je otevřený návrhům na úpravy; ačkoliv je původní PDF už rozčleněné do textových bloků, které byly dále očištěny od neposlouchatelného smetí (čísla stránek, reference), některé části textu lze vylepšit – například vložením tagu <break time="0.8s" /> pro pomlku mezi souvislými bloky.
* Audiokniha využívá technologie ElevenLabs pro kvalitní syntézu hlasu, kdy namluvit všech 1000 stran vyjde na asi $200. Zvoleným hlasem je Jeff Riggenbach.
Na minulé přednášce o anarchokapitalismu v Baru Behind the Curtain jsem se věnoval takzvaným „selháním“ „trhu“ (která však nejsou selhání; ale ani trhu). Dnes budu mluvit o spontánním řádu; nejen o teorii, ale také o praktickém pozorování v sebeřízených školách. Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 2. dubna; rád bych vyčíslil, kolik nás vlastně stojí stát (s důrazem na důchodový systém). Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v podniku Bar Behind the Curtain.
Dnes v 18 hodin budu mluvit o NAPu a polycentrickém právu (a jeho vymáhání), v čajovně Cherubín kousek od Prahy. Do čajovny se rád vracím pro její nezvykle příjemnou atmosféru; přijďte ji také vyzkoušet!
Pacifismus jako deontologický směr upřednostňující nenásilné řešení konfliktů před použitím síly k řešení sporů asi každý zná. Někteří s ním možná identifikují. Kdo je ale skutečný pacifista? Jste-li etatista, a podporujete doslova monopol na násilí, tak asi těžko. Nemůžete zcela odmítat násilí a zároveň podporovat stát (v jakkoliv formě). Každý pacifista tedy musí být logicky i anarchopacifista. My anarchokapitalisté však nejsme kompatibilní. NAP je možná méně násilný než stát, ale stále legitimizuje násilí v případě obrany. Anarchopacifismus ho odmítá vždy. Kolik anarchopacifistů ale vůbec existuje? A kolik z nich by dokázalo říct, že násilí skutečně odmítají deontologicky? Opravdu existuje člověk jež by někomu nedal facku, i kdyby na tom měly vyset životy milionů?
