Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Jinými slovy je to o tom, že nejkvalitnější výuka by byla jen v těch nejdražších zařízeních. No s tím lze rámcově souhlasit, nicméně absolutní platnost tomuto principu určitě přiznat nejde. :-)

No já právě příklad s tou vraždou používám, protože je tak jasný a ilustrativní, že ho nelze přehlížet. Zákon zakazující a postihující vraždu zbytečný rozhodně není, jak se Vy nesprávně domníváte jen podle svého vlastního individuálního postoje k této otázce, který implicitně a automaticky vztahujete na všechny ostatní lidi. Všichni vrazi a potenciální vrazi, kterým takový zákon nevyhovuje, by Vás velmi rychle vyvedli z tohoto omylu.

Argument s Austrálií neberu. Když jsem psal, že pravidla musí platit pro všechny, myslel jsem samozřejmě všechny členy dané společnosti, kterou je v případě zákonů zpravidla stát. Neměl jsem na mysli celou Zemi, celý vesmír...

Není pravdou, že pravidla mohou být funkční jen tehdy pokud s nimi všichni souhlasí. Pravdou je, že pokud se s nějakým pravidlem ztotožňují všichni a všichni ho dobrovolně dodržují, pak takové pravidlo je pak v podstatě zbytečné, protože bude respektováno i bez jeho formálního přijetí (uzákonění). Obecně (pro všechny) závazná pravidla (zákony) zde máme právě proto, že na nich není 100% shoda všech, kteří jim mají podléhat. Pravidla potřebujeme právě v případech, kdy dochází k situacím, kdy se různé zájmy střetávají a tedy nemůže existovat řešení (pravidlo), které by vyhovovalo všem zúčastněným. Proto se tyto střety řeší preventivně a jednotně pro všechny tím, že se přijme (uzákoní) pravidlo platné (zpravidla do budoucna) a platné pro všechny.
Podstatou pro všechny závazných pravidel je vyloučení toho, že se jednotlivé střety zájmů budou řešit v každém individuálním případě pomocí "pravidla fyzicky silnějšího". Z uvedeného by tak už mělo být jasné, že požadavek, aby s přijímaným pravidlem vždy souhlasili všichni, kteří se jim mají podřídit, představuje praktickou překážku pro přijet v podstatě 100% běžně platných a většinově respektovaných pravidel. Víš požadavek by způsobil, že koncept fungování podle pravidel by nebyl v podstatě realizovatelný. A to je možná taky Váš podvědomě přijatý cíl. Mluví Vám z duše Váš vnitřní anarchista, kterému prostě představa žití v prostředí, v němž platí pravidla, nevyhovuje. :-)

Uvedenému svědčí i Vaše představa, že funkčnost pravidel je třeba vztahovat k individuálním lidským záměrům. To by ale znamenalo označit např. zákaz vraždy za nefunkční pravidlo, protože je v rozporu s individuálními záměry vrahů. :-) Jinými slovy uvedené představuje jen další způsob, jak přijímání a fungování i zcela většinově bezrozporných pravidel chcete mařit, tentokrát s odkazem na individuální svobody a záměry některých jednotlivců, kterým by taková pravidla s ohledem na jejich individuální záměry nevyhovovala. Když se nad tím zamyslíte, tak jde o tentýž požadavek 100% souhlasu s pravidlem, jen pojatý z trochu jiného úhlu.

Jinými slovy jiné kolektivní a jednotné řešení konfliktů zájmů jednotlivých společností nemůže být (civilizovaně) řešeno jinak, než přijetím universálně pro všechny platných pravidel, které musí respektovat i ti, kteří s nimi nesouhlasí. Alternativou je pak prostředí bez pravidel, anarchie, kde platí pouze jediný princip individuálních řešení všech konfliktů: "právo" silnějšího.

Pro mě je volba jasná. :-) Variantu anarchie bych volil snad jen v případě, že bych se nacházel v nějaké tuhé totalitě. A to taky pouze s nadějí, že se následně ta anarchie přerodí v nějakou civilizovanou demokratickou společnost.

Ne, není to letadlo. V případě letadla existuje bod, kde už to dál nemůže fungovat (už v něm všichni letí a nezůstal nikdo, kdo by ještě mohl nastoupit). V případě státních dluhů ale neexistuje omezení centrální banky, kolik jich může nakoupit a dostat tak nakoupenou část státních dluhů do situace, kdy dlužník vlastní svého věřitele a tedy v podstatě dluží sám sobě.

Ano, já chápu, že tvrdíš, že již existence minimální mzdy zvyšuje nezaměstnanost.

Na druhé straně já tvrdím, že pokud při existenci minimální mzdy a navíc při výrazném růstu té minimální mzdy, nezaměstnanost v reálu klesá (nebo stagnuje), tak tento fakt tvé tvrzení velmi relevantně zpochybňuje. Zpochybňuje, nevyvrací, protože jak správně píšeš, ve hře je celý komplex dalších faktorů, které teoreticky (a velmi nepravděpodobně) mohly převážit nad teoreticky existujícím vlivem existence minimální mzdy. Stačí ti to takto? Soudný člověk by pod tíhou těch skutečností přiznal, že jeho tvrzení je s největší pravděpodobností nesprávné, tak jako já v dané situaci přiznávám tvému tvrzení alespoň minimální a jen teoretickou relevanci. :-)

No, to bys koukal. :-) Já si totiž uvědomuji, že mezi rodinným rozpočtem a státním rozpočtem je obrovský a zásadní rozdíl. Moje rodina nemá centrální banku, která by od našich věřitelů skoupila moje dluhy, například. :-)

Přeji brzké uzdravení.

Ano v tom nejsme v rozporu. Některé systému budou lepší. Jiné (tedy automaticky) horší. :-)

Sorry za ten strašný slovosled. Příště si to po sobě přečtu, než to odešlu. :-)

Ne, takto to netvrdím. Tvrdím, že aby platilo, že AIDS se přenáší pohlavním stykem, musíš prokázat alespoň jeden případ, kdy se to stalo.

Ty jsi ale neuvedl příklad, kde byla platilo, že zvýšením minimální mzdy a došlo k růstu nezaměstnanosti. A navíc já jsem uvedl relevantní případ, kdy byla zvýšena minimální mzda a nedošlo k růstu nezaměstnanosti, což by se v případě platnosti tvé hypotézy nemělo stát. Nevím jak ty, ale já to vidím tak, že blíže k pravdě jsem v takovém případě já. :-) A to se držím tedy hodně zpátky.

Ať byl Jirka, jakej byl, v tomhle měl pravdu a prokázal tehdy velké "vizionářství". :-)

Ostatně jmenuj mi státy, které splácejí své státní dluhy. Najdeš snad jen nějaké, co oplývají nadstandardními zdroji surovin, po kterých je velká poptávka. Drtivá většina vyspělých států své dluhy nesplácí a nikdy ani nesplatí a vůbec nic se kvůli tomu nestane. Když píšu, že své dluhy státy nesplácí, neznamená to že držitelé dluhopisů nedostanou v době splatnosti peníze za jistinu. Jen tyto peníze si na to stát vždy půjčí a takto může rolovat své dluhy do nekonečna. Říká se tomu refinancování.

Tak tohle já samozřejmě nezpochybňuji, že škola (taková, nebo maková) může mít dobrý vliv na chování dětí. To je hodně o talentu a metodách učitele. Jen tvrdím, že ne s každým dítětem to vždy půjde onou sluníčkovou metodou, jaká je zmíněna v článku, tedy výhradně navozováním příjemných pocitů. :-)

A když narostla nezaměstnanost na těch 20%, tak ten nárůst způsobila existence nebo růst minimální mzdy? Můžete být konkrétnější a napsat, kdy, kde a za jakých okolností to nastalo?

Skutečnost, že zrovna teď došlo k tomu, že razantní růst minimální mzdy nezpůsobil razantní růst nezaměstnanosti neznamená jen, že to potvrzuje můj názor, ale hlavně to vyvrací ten tvůj názor. :-)

A ta nezaměstnanost nerostla ani v době, kdy rostla minimální mzda a nerostl schodek veřejných financí. Teprve v době covidu je možné psát o tom, že poklesu nezaměstnanosti zabránil růst státního dluhu. V tomto ti dávám plně za pravdu.

Za zachování nízké nezaměstnanosti nikdo nic platit nebude. To jsou jenom plané Kalouskoviny. Státní dluh budou muset budoucí generace splácet až se zase dostanou k moci budoucí "Kalouskové". Pak si to ale způsobí tím, že si zvolili nového rozpočtově "odpovědného" "Kalouska", nikoliv tím, že by bylo objektivně nutné masochisticky splácet státní dluh. Státní dluh není nutné splácet. Naopak, snahy o splácení státního dluhu jsou zcela pošetilé, protože těmito snahami akorát uvrhnete ekonomiku do krize a stejně vůbec nic nesplatíte. Státní dluhy se nesplácí. Ty se refinancují a na jejich objemu nesejde. Jediné co je důležité je, aby nedocházelo k nadměrné inflaci, a to je kdykoliv do budoucna realizovatelné zcela bez ohledu na to, kolik v minulosti stát naakumuloval státních dluhů. Ale tohle je na tebe už asi trochu vyšší dívčí. :-)

Tomu nějak nerozumím. Jako že do soukromé = volné školy se frackové nedostanou?

Fracka stihnou vyrobit rodiče ještě před tím, než se dostane někam do školy. Představa, že s hodných dětí dělají fracky pouze školy, by vedla k tomu, že pak bychom zde měli jen samé fracky. A nepodceňujete dědičnost. To je velmi silný vliv.

Tohle jen slovíčkaření. Tonoucí se i stébla chytne, že? :-)

Obecně lze samozřejmě souhlasit a směr je to správný. Na druhé straně si dovedu velmi lehce představit, že u některých fracků byste si s vyvoláváním pouze pozitivních pocitů skutečně nevystačil...

Já si nemyslím, že pokud je nějaké pravidlo vnuceno úplně všem, že je to automaticky špatně a že pokud by byl dosah toho pravidla přijímán jednotlivci pouze na základě dobrovolnosti, že by to bylo lepší. Vezměme si např. všeobecně platné, pod stanoveným trestem vynucované pravidlo, že vraždit lidi je zakázáno. Samozřejmě, že by se mohli najít lidé, kteří by se této zákonné ochrany rádi vzdali a riskli by, že je někdo zabije s tím, že ale za toto podstoupení rizika budou mít právo zavraždit kohokoliv a beztrestně. Tady by mělo být zřejmé, že pokud nějaká regulace neplatí úplně pro všechny členy dané společnosti, pak prostě nemůže být funkční.

V posledních letech se minimální a zaručené mzdy zvedaly docela brutálně a nevšiml jsem si, že bychom se potýkali s nějakými zásadními problémy s nezaměstnaností. Naopak teď všude slyším nářky zaměstnavatelů, že žádné lidi nemohou sehnat. :-)

Já to vidím tak, že mezi riziky a jistotami mohou být synergie. Když nebudete mít žádné jistoty, budete podstupovat tolik rizik, že nebude mít kapacitu je všechna řešit a některé by mohly nýt nad Vaše síly. Pokud nějaká část Vašeho života je řešena systematickým odstraněním rizik, pak Vám zbyde více kapacit na to, abyste se soustředil i na příležitosti. :-) I zde to tedy mám ve stylu: všeho s mírou. :-) Jistot i rizik.

"Hmm, zrovna minimální/zaručená mzda je v podstatě jen zákaz pracovat těm, jejichž práce má menší hodnotu."

Práce, která má menší hodnotu, než je potřebná pro civilizované přežití zaměstnance, by neměla být vůbec nabízena. Smyslem práce zaměstnance je vydělat si na živobytí, nikoliv naplnit podnikatelovy potřeby.

Uvádíte většinou jen výjimky z pravidla. Ty zákony jsou ale pro většinové případy a reálný svět, v němž na poctivé a férové zaměstnavatele jen tak nenajdete. Ale to už trošku točíme v kolečku.

Tak například ten Lidl nabízí týden dovolené navíc nikoliv protože by mu to provozně vyhovovalo, ale protože po jím poptávané profesi aktuálně poptávka převyšuje nabídku.

Nic z toho co uvádíte k těm variantám neřeší ten kalkulační problém. A že by se zaměstnanci začali učit pojistnou matematiku, aby si mohli spočítat hodnotu vzdání se svých práv, to si nemyslím, že by bylo řešením.

Úplně všechno. :-)

Uvedl jste příklad, který začínal slovy: "Zaměstnavatel hledá zaměstnance a je za to ochoten něco obětovat."

Ale zkuste si ten samý přiklad představit v případě, že bude uvozen následující větou: "Zaměstnanec hledá zaměstnavatele a je za to ochoten něco obětovat." :-)

A nakousl jste ještě jednu věc. Pokud by ti zaměstnavatelé zvedli mzdy zaměstnancům adekvátně hodnotě toho, čeho se vzdají, ekonomicky by tím nic nezískali. I to je jeden z důvodů, proč by pravděpodobně zaměstnavatelé ono vzdání se práv spíše finančně podhodnocovali. A je také otázkou jak takové vzdání se práv ocenit.

Vezměte si příklad toho vzdání se odstupného.

Máme tu minimálně tři scénáře, které jsou všechny reálné ale každý vede k jiné fixní předem stanovení ceně vzdání se práva na odstupné:

1. Zaměstnanec odejde až do důchodu. Cena za vzdání se práva na odstupné tak bude nulová (pokud při odchodu do důchodu není nárok na odstupné, což tedy nepředpokládám).
2. Zaměstnanec dostane výpověď hned v měsíci, kdy se vzdá svého práva na odstupné. V tom případě by bylo férové navýšení měsíčního platu o 250% za předpokladu nároku na 3 měsíční odstupné.
3. Nevíme kdy v příštích několika desítkách let dojde k ukončení pracovního poměru. Pak nějakou fixní kompenzaci nelze předem spočítat, resp. jedinou spravedlivou kompenzací by bylo doplacení mzdy tak, aby při ukončení onoho pracovního vztahu získal zaměstnanec o úrokový výnos dosud vyplacené částky sníženou) částku chybějící do výše celého odstupného. Taková kompenzace pak v podstatě nedává žádný smysl, kromě toho, že je vyplácena předem a po částech.

Jasně, tomu co píšete rozumím. V ideálním světě by samozřejmě bylo možné, any se zaměstnanec vzdal své zákonné (a nepochybně finančně nákladné) ochrany za vyšší plat. V reálném světě by však zaměstnavatelé tuto zákonem umožněnou svobodu zneužívali k tomu, že by donutili zaměstnance vzdát té zákonné ochrany, aniž by mu za to cokoliv nebo jen částečně zaplatili.

Jinými slovy v ideálním světě, kde působí pouze poctiví a féroví zaměstnavatelé, kteří nebudou zneužívat své silnější postavení by to mohlo fungovat. V realitě ale tomu brání skutečnost, že takových poctivých a férových zaměstnavatelů by bylo jako šafránu. Vždyť se podívejte, kolik tady máme švarcpodnikatelů. Kdyby se legalizovala možnost, že se zaměstnanci vzdají svých zaměstnaneckých práv, všichni tito švarcpodnikaltelé by se stali zaměstnanci, kteří se dobrovolně vzdali svých práv a pak by přibylo velké množství takových zaměstnanců i u ostatních zaměstnavatelů, kteří od svarcsystému upouštěli pouze z toho důvodu, že nechtěli riskovat, že při tom budou chyceni a nově by to již zrealizovali "legálně", resp. pomocí zneužití své vyjednávací síly a obejití zákona, jak ho popisuji.

Aby se to nedalo zneužívat muselo by se přejít na tabulkové platy, tedy na regulaci mezd. Pak by se dalo zajistit, že když se někdo vzdá své ochrany, dostane náležitou kompenzaci od zaměstnavatele. Tudy ale cesta nevede, to víme asi všichni.

Druhá možnost je důvěra mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, tedy že si dohodnou, že např. za nevyužití výpovědní lhůty a práva na odstupné bude zaměstnanec brát např. o 5% vyšší plat. Pak musí zaměstnavatel věřit tomu, že jakmile si o to zaměstnavatel řekne, zaměstnanec s ním podepíše dohodu o okamžitém skončení pracovního poměru a že se následně nebude zaměstnanec soudit o to odstupné. Tohle mi taky nepřijde jako nějaké funkční řešení. Nicméně, pokud budeme předpokládat poctivé a férové zaměstnance (což je stejně těžké jako u zaměstnavatelů), pak by to mohlo fungovat. Ono v imaginárním světě, kde jsou všichni lidé poctiví, féroví a spravedlivý, může fungovat všelicos, a to i bez zákonné regulace. I ten anarchokapitalismus, nebo nakonec i ten komunismus. :-) Tedy teoreticky. :-)

Co se týče např. té dovolené. Pokud se jí zaměstnanec dobrovolně vzdá, dostane ji od zaměstnavatele proplacenu. Některé záležitosti jsou tak samozřejmě řešitelné jen na základě dohody. Opět záleží na tom, jestli ji ten zaměstnanec dodrží a tu dovolenou si skutečně nevybere, protože na ni má nárok.

Zákon samozřejmě nemůže vyjednat lepší finanční podmínky, tedy pominuli úpravu minimální a zaručené mzdy. :-) Ano je to především o těch "benefitech" jako je dovolaná. Málokdo by chtěl podle mě, aby pracoval např. 40 v kuse bez jediného dně dovolené. Dovedu si ale představit, že takových zaměstnavatelů, kterým dovolená jen komplikuje jejich podnikání je někde blízko 100%. A zase pokud to necháte na volné dohodě budete tady mít velmi rozsáhlou skupinu zaměstnanců, kteří budou pracovat bez nároku na dovolenou a bez náležité finanční kompenzace, protože zaměstnavatelé si takové podmínky budou moci legálně nadiktovat. Je to o civilizování kapitalismu tak, aby se v něm dalo zaměstnancům žít.

Samozřejmě že z čistě finančního hlediska ta zákonná ochrana zaměstnance (i zaměstnavatele) stojí dost peněz a asi to těm zaměstnancům stojí za to. Jinak by zvolili nějakou stranu, která má v programu nějakou zásadní liberalizaci pracovního trhu. Nikde ale nevidím, že by takové strany vyhrávali volby.

Chápu Vaši úvahu, že by zaměstnanci mohli vyměnit svou zákonnou ochranu za lepší platy. Ale kde máte jistotu, že to tak nakonec dopadne a že ty peníze neskončí v zisku zaměstnavatele nebo v platech managementu nebo na oltáři konkurenčního boje ve slevách pro zákazníky? Proto zaměstnanci jsou rádi, že mají alespoň něco jisté, a to že je to něco stojí, to moc neřeší, protože tuší, že kdyby se té ochrany vzdali, teoreticky (v ideálním světě) by se mohli mít ti, kteří se toho vzdají, finančně lépe ale současně vědí, že v reálném světě by to tak nedopadlo.

Slabí samozřejmě uzavírají smlouvy se silnými a rádi, pokud podmínky považují za férové. Silnější postavení neznamená automaticky že ke zneužití větší síly dojde. Přece jen stále platí, že zaměstnavatelé své zaměstnance potřebují, prodejci potřebují své zákazníky a ti silnější nikdy neví, kdy se situace může v budoucnu obrátit. A někteří zaměstnavatelé i prodejci si samozřejmě uvědomují, že jejich zaměstnanci budou lépe pracovat, pokud budou s podmínkami, za nichž pracují, spokojenější a že zákaznici budou raději nakupovat u prodejců, kteří jim budou prodávat za podmínek se kterými budou ti zákazníci spokojeni a nebudou si připadat jako odíraní, či podvedení.

No právě s ohledem na to, že prakticky nikdy nemají obě strany stejnou sílu (a často o tom ani nevědí) je většina transakcí bez zákonné regulace typu "ochrana slabší strany". Jen některé vztahy např. mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem nebo vztahy mezi prodejcem a spotřebitelem jsou regulovány za účelem ochrany zpravidla(!)slabší strany (zaměstnance a spotřebitele). To, že v menšinových případech je poměr sil opačný, než předpokládá zákon je pouze jistým nákladem dané regulace, který nesou na svých bedrech ty pouze zdánlivě silnější strany. Nic nejde udělat dokonale. A pro zákonnou regulaci to platí samozřejmě také.

Pokud silnější strana nějaké transakce využije svého silnějšího postavení k tomu, aby si diktovala pro protistranu nevýhodné podmínky a odmítá návrhy protistrany, připadá zde v úvahu celá škála označení pro takové jednání, od "je to běžné tržní chování", přes "je to zneužití silnějšího postavení" až po "je to vydírání". Zde záleží na konkrétní transakci a také na úhlu pohledu toho, kdo takové jednání hodnotí.

Pokud má silnější pozici zaměstnanec, pak zákonnou ochranu nepotřebuje samozřejmě. Silnější zaměstnanec má větší možnosti sjednat vyšší ochranu, než mu skýtá zákon. A ano v těchto případech by mohlo být na zaměstnance využívajícího ochrany zákona nahlíženo jako zneužívání jeho postavení vůči zaměstnavateli. Ta zákonná úprava je pro ty zaměstnance, kteří tu ochranu skutečně potřebují.

Zneužito by bylo objektivně silnější postavení zaměstnavatele, který by byl natolik silnější, že by dokázal (se slovy ber nebo nech bejt) přesvědčit objektivně slabšího zaměstnance (který zrovna tu práci potřebuje a jiné možnosti nemá), aby se ve smlouvě nepravdivě označil za silnějšího a že si omezení vlastních práv sám dobrovolně přeje. Vám to nepřijde jako zneužití silnějšího postavení? O.K. můžeme tomu říkat využití silnějšího postavení. To ale nic nezmění na výsledku, který se vyhýbá zákoníku práce na základě pouze zdánlivého splnění dané podmínky pro svobodné vzdání se ochrany zaměstnance.

Ano, pokud aplikujete průběžný systém v rámci jednotlivých rodin, pak by sirotci měli to "štěstí", že nemusí platit rodičům důchody.

Pokud ale průběžný systém aplikujete v rámci celého státu, pak sirotci se tomuto těšit nemohou, protože povinnost platit se vztahuje na celé generace, stejně jako právo důchod dostávat platí svědčí celým generacím (po splnění nastavených podmínek, tedy).