Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Jasně, s tím, co píšete nemám žádný problém. :-) Působíte na mě jako normální člověk, ne jako nějaký fanatik, co by s Vážnou tváří bojoval za "právo" každého zaměstnávat své děti již od dvou let věku. Občas se zde ale setkávám se zcela neuvěřitelnými názory, ta mě prosím chápejte v tom, že jsem na začátku přistoupil k Vašim názorům uvedeným v diskuzi na tomto webu s určitou "opatrností". :-)

"Sere mě navíc už jen ten fakt, že mi někdo mluví do toho, koho si mám vzít a koho nemám..."

Pojem vzít si někoho, je ale právní pojem, jehož náplň mu dává demokraticky zvolený zákonodárce, ne (Váš nebo kohokoliv jiného) individuální názor. Stejně jako když se budete chtít stát studentem nějaké školy, musíte splnit podmínky kladené na to, abyste se de iure stal tím studentem. Stejně tak pokud chcete požívat postavení manžela, musíte splnit zákonem dané podmínky. Individuálně si můžete žít s kým chcete, jak chcete, ale do manželského svazku můžete vstoupit jen tak, jak to umožňuje zákon, resp. kolektiv v němž žijete, tedy občané tohoto státu, kteří si aktuálně přejí, aby za manželství byl považován pouze státem uznaný svazek muže a ženy. Můžete ostatní přesvědčit, aby souhlasili s Vaší individuální představou o manželství a tuto prosadit až do fáze jejího uzákonění. Ale domáhat se jakýchsi "práv", která jednoduše nemáte, je poněkud mimo.

No já jsem obzvláště na tomto webu velmi opatrný, co se týče předpokládání toho, jakým zdejší obhájci anarchokapitalismu uvažují. Je to tady jeden "exotičtější" názor vedle druhého. Takže, když tu někdo začne psát o využívání dětí jako pracovní síly, tak se mi nedivte, že mám určité obavy o to, jak to vlastně myslí.

To jste napsal dobře. Měchožile. :-)

Jasně. Pokud je to myšleno jako součást výchovy a v tom smyslu, že to dítě bude mít dobrý pocit, že se podílelo na budování rodinné firmy, pak je to asi v pořádku. Mě spíš přišlo divné, poněkud cynicky kalkulovat s dětmi, jako s pracovní silou. Jestli mi tedy rozumíte. Ta hranice je tam velmi tenká...

Tak ten záměr s dětskou prací mě zrovna trošku vyděsil. :-) Podnikání nikdy není sázka na jistotu a chce vždy nějaké investice. Od určitého bodu si už nevystačíte s domácí kuchyní, kde se Vám pletou nebo pracují děti. :-) A k tomu je třeba trochu odvahy a sebevědomí, přestat si jen tak bezrizikově hrát "na pískovišti" a začít to dělat "doopravdy, půjčit si peníze a/nebo něco prodat a/nebo použít úspory na počáteční investici, zařídit provozovnu a pustit se do toho naplno a profesionálně, tedy i v souladu s regulacemi, které by optimálně neměly tu kvalitní výrobu nijak zásadně omezovat. Takové to šolichání, že něco uklohním a když to neprodám, sám si to sním sám, je sice dobré pro získání nějakých zkušeností s výrobou a pro průzkum trhu v blízkém okolí, ale skutečné podnikání, které by mohlo uživit rodinu s dětmi to asi nebude.

Přesně tak. Každý to vidíme jinak naléhavě i z toho důvodu, že se nás tykají různé regulace a jiné zase ne. Pokud se ale budeme bavit o tom konkrétním příkladu, pak si myslím, že by ty regulace mohly rozlišovat podle velikosti producenta, kdy pokud někdo dělá něco v malém a prodává jen v okruhu svých známých, pak by tam měla fungovat určitá samoregulace ve vztahu ke kvalitě produkce, oproti situaci, kdy někdo produkuje ve velkém a prodává nejen ve svém nejbližším okolí, kde ho každý zná.

Mě to tak nepřijde. Samozřejmě existují nadbytečné nebo i škodlivé regulace. Opakuji nic není ideální. Nicméně představa, že žádné regulace jsou lepší by Vám podle mně velmi rychle zhořkla na patře. :-) Ale uznávám, že i pro regulace samozřejmě platí všeho s mírou a dvakrát měř, jednou řež. :-) Přeregulováno jsme tu už jednou měli za socialismu a nebylo moc o co stát.

V tomto snad lze souhlasit. Problém je, jak zaručíte, že absence té regulace nezneužijí i ti, kterým je určena primárně. Nemyslím si, že ta regulace míří na domácí malovýrobce. Omezení malovýrobců je cenou za bezpečnost produkce velkovýrobců. Nic není dokonalé a nic není zadarmo.

"Takoví lidé nepotřebují aparát, který je nutí něco dělat, podobní lidé potřebují zejména naši lásku a péči. Věřím, že je třeba řešit příčiny tohoto jednání, nikoli toto chování jako takové."
Jako kdybych četl komunisty. Začíná to řečičkami o lásce a péči, končí to zavedením trestného činu příživnictví a gulagama.

Velmi trefné. :-)

Ono nepodložené tvrzení, že bez státu by ti individuální vynálezci stejně všechno vynalezli (i kdyby bylo pravdivé) neznamená, že nám to umožňuje vyloučit možnost, že zrušení státu by mohlo vést k rozpadu společnosti ve smyslu jejího návratu do středověku. Ve skutečnosti jde jen o planou spekulaci.

Za tu cenu za svobodu nepovažuji nějaký "trest", co přijde po nedodržení NAP. Za tu cenu považuji újmu toho poškozeného, kterého poškodí někdo, kdo na NAP kašle a žádný oficiální skutečný trest mu nehrozí. Hrozí mu jen odplata, a to může pořád vycházet jako nízké riziko ve vztahu k "výnosnosti" takového jednání.

Ne, nechápeš. Řeč byla o tom, že když každý bude mít přičarovánu na účtu v ČR miliardu, tak drtiví většina zaměstnanců dá hned výpověď a nebude zde, kdo by pracoval a jakmile to uvidí v zahraničí, tak nám nám za ty miliardy korun nic neprodají. Ani ty dolary, ani žádné zboží.

Moje představy nejsou o splácení dluhů. Moje představy spočívají v tom, že státní dluh se naopak nesplácí, pouze refinancuje (roluje pořád do budoucnosti).

Banky nemají důvod státu nepůjčovat jimi nově vytvářené peníze. Je to pro ně bezrizikové, nejsou v tom nijak omezené a je to pro ně výhodné.

Pokud bude někdo chtít čekat než se nejprve splatí státní dluh, aby se mohlo znovu začít půjčovat státu, tak to prostě nefunguje. Viz Řecko. To by bylo čekání na Godota.

Příklad Feldkuráta není ve vztahu ke státnímu dluhu přiléhavým příkladem. Tam šlo o soukromé dluhy jednotlivce, kterým půjčovali lichváři.

Děti mám. Jsou velmi spokojené se současným stavem pravidelné příjmy jejich domácností a tedy i jejich životní úroveň pár let po škole je jednoduše famózní. Státních dluhů a toho, že by je snad někdy museli splácet se tedy nebojí. To jsem jim už vysvětlil. Užívají si života a "problémy", které řešíš ty, jednoduše neřeší.

Je v pořádku, že se cítíš spatně, když si (nesprávně) myslíš, že státní dluhy budou splácet tví potomci. To, je v naprostém pořádku. Za nevědomost, nebo za zastávání nesprávných názorů, se samozřejmě platí právě takovýmto druhem diskomfortu a strachem. :-)

Státní bankrot je nesmysl, pokud jde o stát s funkční ekonomikou (to na prvním místě) s vlastní měnou a autonomní centrální bankou. ČR zde zatím patří a zhatit to mohou pouze rozpočtově "zodpovědní" ekonomičtí diletanti, kteří jejich "péčí" o "zdraví" veřejných rozpočtů zdecimují současnou zdravou ekonomiku a/nebo vstup ČR do eurozóny, čímž bychom přišli o vlastní měnu a autonomní centrální banku, která by mohla autonomně zasahovat na trhu státních dluhopisů v dobách panik. Teprve pak bych si začal dělat nějaké starosti. Řecko byl takový test trhů, jak je vlastně ta eurozóna jednotná. Výsledek byl tragický. Řecko nechala ECB padnout, teprve až šlo o Itálii a Španělsko, tak se vzpamatovala, protože to už ohrožovalo i samotnou existenci ECB. Do tohoto bláznivého nesourodého měnového eurospolku, ČR, která je obdobně významná jako bylo to Řecko, by proste vstupovat neměla. A deficity nad 3% a přelezení státního dluhu přes hranici 60% HDP, by mohly být tedy pro ČR paradoxně a synergicky prospěšné i z toho důvodu, že by to objektivně vstupu ČR do eurozóny bránilo.:-) Abyste si to ale zase nepřekroutil. Tím samozřejmě neříkám, že by se ČR měla zadlužovat jen proto, aby nemohla vstoupit do eurozóny.

Bože můj. Pokud nikdo nebude produkovat, nic si za ty svoje peníze nekoupíte. Ani na Marsu, ani nikde jinde.

Pokud zasypeme penězi jen jeden stát, způsobem jaký navrhuješ, nikdo soudný, kdo bude produkovat za hranicemi toho státu, ti za takovou měnu nic neprodá.

Pokud zasypeš penězi všechny státy světa, přestanou produkovat všichni a nebude co za ty peníze koupit. V tomto případě celoplanetárně. Nekoupil by sis nic ani za bilion dolarů, protože by to nikdo nevyrobil. To není otázka ceny peněz. To je otázka neexistence produkce toho, co by někdo za peníze nabízel.

Se státním dluhem pořád žádný problém nevidím. Uvedené platí i pro peníze, které by si stát nepůjčil a pouze si je natiskl.

Proč by měl nulový dluh znamenat menší daně? Co by se v tom státě hmatatelného směnilo, aby bylo možno platit menší daně? Jedině snad možnost státu se více zadlužovat? Ta je ale neomezená bez ohledu na velikost státního dluhu. Nezměnilo by se vůbec nic. Úroky není třeba platit z daní. Proč, když se refinancují nominály právě splatných dluhopisů (a nic to nezpůsobuje), by měl být problém refinancovat i úrok? Státní dluh by jen rostl rychleji o deficit v němž by byl zahrnut i úrok ze státního dluhu.

Úroky se platí stejně reálnými penězi, jako se platí jistiny těch dluhopisů. :-) Mezi těmi penězi není žádný rozdíl a mohou pocházet ze stejného zdroje, z nové emise státních dluhopisů, které si koupí banky za nově vytvořené peníze. Opakuji, když není problém periodicky si půjčovat na 100% jistiny, proč by měl být problém půjčovat si na pár % úroků?

Proč by si stát nemohl půjčit tolik, kolik právě potřebuje? Jaká to je v daném čase absolutní částka je přece úplně irelevantní, protože když si to půjčí od banky na splacení jistiny, ty nově vzniklé peníze splacení státních dluhopisů bance tímto okamžikem zaniknou. Peníze, které si stát půjčí na splacení úroku z nějaké části zůstanou v bance, a zbytek přiteče majitelům vkladových účtů, kde aktuálně ani zdaleka neeliminuje znehodnocení těch peněz inflací. Další peníze které nevybere na daních, si půjčí a utratí je za chod státu. Jediné na čem záleží je, aby stát byl ve využívání možnosti bezbřehého zdroje peněz zdrženlivý natolik, aby přílišným přílivem nových peněz nevyvolal nadměrný inflační růst cen statků zahrnutých do spotřebního koše. Tedy aby například každému neposlal miliardy korun na účet a tím de facto korunu jako použitelné peníze nezlikvidoval.

Nejméně nákladnými metodami bohatnutí jsou podvod, vydírání, krádež a loupež. Tady máte podstatu ekonomické výhodnosti v prostředí, kde pravidla (jakákoliv) jsou předmětem dobrovolnosti jejich respektování.

O těch rizicích a nákladech celo dobu píšu. Dobrovolnost znamená svobodu, která ale má svou cenu/náklady.

Ano. V době Bismarcka vznikl důchodový systém pouze pro zaměstnance státu, tuším. No a po nějaké době chtěli takovou státní rentu pobírat i ostatní, tak se zrodil nápad na průběžný systém, který si občané budou financovat sami.

"NAP by byl závazný povinně pro všechny (pro 100%), akorát že díky tomu, že by byl většinově přijatelný: tedy dejme tomu 60% by jej přijalo, a 40% by se muselo podřídit různými způsoby nedobrovolně."

Pokud těch 60% to prosadí ve volbách, je všechno v pořádku, podobě jako dnes platí jiné zákony.

Většinová podpora nějakého režimu není nutná. Nebo si myslíte, že v totalitní systémy mají většinovou podporu těch, co v ni trpí? Jinými slovy 10% brutálních sil, je schopno udržet těch zbývajících 90% v jakkoliv absurdních podmínkách.

Pokud by NAP v ancapu neměl být dobrovolným, pak se jedná v podstatě o stát se zákony, které jsou nějak na všech vymáhány. Pokud já vím, tak ancap by měl být založen naopak na dobrovolnosti všeho, tedy i na plné dobrovolnosti NAPu s tím, že by byl každý komu by mělo být zasaženo do jeho vlastnických prav umožněno, aby se bránil, včetně násilné obrany. Na jedné straně by násilí bylo "zákázáno", pokud směřuje do vlastnických práv jiných, avšak pokud by směřovalo k obraně vlastnických práv, bylo by násilí "povoleno". Jen nikdo neví, na základě čeho by vlastně ty zákazy a povolení platily. Odpověď na tuto otázku je, že by to rozhodovaly soukromé subjekty, které by si za to nechaly platit. Že by poskytování spravedlnosti bylo poskytováno tržími subjekty jako placená služba.

To co píšete bohužel neřeší daný problém. Nahrazení sady závazných pravidel sadou nezávazných (byť většinově akceptovatelných) pravidel = efektivní zrušení všech pravidel a spoléhání pouze na morální úroveň všech lidí. UTOPIE ne nepodobná té komunistické. Zvrhlo by se to obdobně v nějakou hrůzovládu, které by se bylo velmi těžké zbavit.

Takto to historicky vzniklo už dobách Bismarcka. Zavést průběžný systém je velmi jednoduché. Zrušit jej by stálo mnoho bilionů korun.

Měl jsem z Vašeho příspěvku pocit, že jako anarchokapitalista byste si přál, aby všechny zákony zmizely, zůstal jediný princip v podobě NAP a z tohoto základu by postupně vyrůstala svobodnější, lepší a spravedlivější a hlavně pouze na privátních vztazích založená bezstátní společnost. Není tomu tak? Tomuto já říkám tvrdý restart společnosti. Asi se lišíme v tom, co si pod tím pojmem představujeme. Co Vy si tedy vlastně představujete pod pojmem restart společnosti? Jak by vypadal ten restart společnosti, který si nepřejete?

NAP jako výchozí princip. Tak vymyslet nějaký princip je to nejjednodušší. Problém je jak ten princip ve společnosti prosadíte. To je to nejtěžší. Mohl byste bohorovně prohlásit, že nic prosadit nepotřebujete, protože bude na každém, zda bude dobrovolně ten NAP bude respektovat. Pak ale o žádném výchozím principu, který je něčeho základem, nelze vůbec mluvit. Na místě je zde výstižnější označení: chaos.

Učinit vše dobrovolným a nezrušit přitom současný systém? Nemožné, tím ho efektivně zrušíte. Na první povrchní pohled krásná myšlenka. Druhý podrobnější pohled ale ukáže jediné: CHAOS. Opakuji, bude-li na vrahovy, aby dobrovolně přijal zákaz vraždění, tohoto přijetí se nedočkáte a máte problém. Obdobně zloděj. A bude dobrovolným i přijetí výchozího principu NAP? Pokud ne vrazi i zloději se vždy, když je budete "soudit", odvolají na to, že princip nedotknutelnosti vlastnictví nepřijali a paradoxně budou v právu! Uvedené platí zcela bez ohledu na to, zda dojde k onomu debilnímu restartu, nebo zavedete dobrovolnost v současném právním systému, který nezrušíte, "jen" se změní na dobrovolná, na jakési doporučení, které je k dispozici pro ty, co s ním souhlasí.

Pokud, zákony nebude třeba respektovat v případě, že s nimi nesouhlasím, tedy jejich dodržování bude dobrovolné, pak se z těch zákonů stává beletrie. Tohle máte na mysli? Dobrovolnost dodržování zákonů? Pokud ano, je to stejné jako byste ty zákony zrušil a realizoval ten debilní restart. Tady asi bude cesta k mému pochopení Vašich názorů velmi dlouhá. Nebo si uvědomíte, že Vaše názory nejsou konzistentní a tedy že je ani pochopit nelze.

Nebo se mi snažíte sdělit, že mezi zákonem zakazujícím vraždit a zákonem ukládajícím odvody do důchodového systému je nějaký důležitý rozdíl? Takže nějaké zákony budou muset být respektovány i nedobrovolně a jiné ne? A kdo pak o tom rozhodne, které povinně a které dobrovolně? Parlament? Pak O.K. a zůstáváme tam, kde jsme. Každý svobodně, sám podle svého uvážení? Pak se vracíme zase k tomu debilnímu restartu, k efektivnímu zrušení zákonů, protože ty mají smysl pouze v případě, že je musí dodržovat i ti, kteří by je dobrovolně nedodržovali.

A nebo bude NAP nějakým náboženstvím, jehož přikázání zákonodárce nesmí porušit? Pak by ale nebylo v pořádku nutit "nevěřící", aby se takovému vlivu tohoto náboženství podřizovali.

K Vašemu argumentu ohledně výběru z různých sad pravidel. To je podobné jako s tím rozšířením debaty na globální úroveň. Já samozřejmě nemám nic proti svobodě vybírat si sady pravidel, kterým se dobrovolně podřídím, jak uvádíte v souvislosti s výběrem sportu, který budete zrovna provozovat. Analogicky přece existuje svoboda zvolit si stát, ve kterém budu žít a podřídím se tak tam panujícím zákonům. A je to jako u těch sportů, pokud si zvolíte fotbal, pak všichni hráči podléhají jediné sadě pravidel a Vás by zřejmě ani nenapadlo začít se chovat vůči ostatním hráčům tak, že byste chtěl ta pravidla začít drolit tím, že některá pravidla, která se Vám nelíbí nebudete dodržovat. Fotbal má svá, hokej má svá. Francie má svá ČR má svá. Ve skutečnosti je to tak, že Vy byste si chtěl vybírat jako třešničky na dortu jen některá pravidla, která budete dobrovolně dodržovat.

Když napíšu, že je nesmysl, aby pravidlo ve fotbale zakazující hru rukou, bylo vždy k dispozici všem hráčům v tom ohledu, že si mohou vybrat, zda pro ně ten zákaz platí, budete se mnou asi souhlasit. Jistý si tím už ale nejsem :-)

Ale to Vám nebrání, abyste přišel s tím, že byste chtěl, aby si každý mohl v rámci pravidel (zákonů) platných na území nějakého státu vybrat, která se jej týkat budou a která ne. Přitom smysl pravidel ve fotbale i ve společnosti je stejný, určit pro všechny jednotná závazná pravidla "hry", která musí(!) všichni hráči dodržovat, aby ta hra dávala vůbec nějaký smysl.

Ano jednoduché myšlenky mohou být krásné a složité systému odpuzující. Rozhodující je ale funkčnost.

Sám uznáváte, že aby vaše právo mělo skutečný obsah, musí(!) mít ostatní povinnost(!) toto Vaše právo respektovat. Já si dokonce myslím, že tito povinnost musí mít všichni(!) ostatní a že pouhá většina zde stačit nebude, protože k relevantnímu popření Vašeho práva bude postačovat byť jen jediný subjekt, který ho nebude muset respektovat, nebude chtít ho respektovat a nakonec do toho Vašeho práva zasáhne a učiní je neexistujícím. Pokud chápete tuto nutnost, nechápu proč zastáváte s touto nutností zcela nekompatibilní, či spíše protichůdný názor, tedy že je dodržování pravidel (povinností) pouze na základě dobrovolnosti. Jinými slovy nemůžete zároveň uznávat, že k naplnění nějakého práva je potřeba, aby všichni dodrželi povinnost do toho práva nezasahovat a současně zastávat názor, že správné je když povinnosti jsou přijímány výhradně dobrovolně, takže je nakonec jen na libovůli každého, zda do Vašeho práva zasáhne. Pokud setrváte na požadavku dobrovolnosti přijetí pravidel (povinností), nemůžete současně počítat, že ta pravidla (povinnosti) budou vždy dodržovány a v takovém případě dojde k selhání onoho práva, které mělo být chráněno povinností všech ostatních do něj nezasahovat. Ta Vaše dobrovolnost vylučuje existenci jakýchkoli skutečných práv s reálným obsahem, na která by se mohl člověk spolehnout. neměl by žádnou právní jistotu, že do jeho práva nebude (navíc legálně) zasahováno. Jinými slovy zavedete-li pravidla, která nejsou závazná pro všechny členy daného kolektivu, kterému jsou určena, pak ani žádná skutečná pravidla nezavedete a bude panovat chaos. Opět si přestavte, že hráči v nějakém sportu budou dodržovat pravidla dané hry pouze na základě své úvahy. Absurdní samozřejmě.

Jediné na čem se asi shodneme je to, že nelze vyloučit dokonvergování demokracie k ankapu. Ano, vyžadovalo vy to notnou dávku pochopení jedněch druhými a značnou dávku velkorysosti a nadhledu. Vyžadovalo by to mnohem vyšší dobrovolně přijímané morální standardy a schopnosti empatie a notná dávka altruismu by byla taky třeba. Taky hodně důvěry mezi lidmi. Obávám se ale že to není reálné. Obávám se že jste se "zamiloval" do krásné a nereálné představy, která je obdobně náročná na vlastnosti lidí, jak byl náročný komunismus. A proto taky považuji tuto ideu za obdobně nebezpečnou.

Pokud narážíte na to, že tedy to poskytování péče rodiči není výhradně v rámci rodiny a že část té péče přitéká v rámci státního systému, pak v tom máte tedy pravdu. :-)

Jen pro úplnost: Celé to nakonec platí rodiče (převážně na přímo) a některé věci jsou placeny (zprostředkovaně) z daní, které ale odvádí zase ty rodiče (a také bezdětní). Otázka, zda k tomu stačí odvody daní odvedené rodiči na DPH, spotřebních daních a z příjmů, je otázka. Troufám si ale tvrdit, že postačují bohatě a že jediné peníze, které státu tak nějak schází (a musí si na ně tedy půjčovat, nebo je financovat penězi z EU), jsou ty na předražené stavební, IT a jiné projekty, na ty tzv. státní investice. :-)

Ano základem průběžného systému je oplácení péče rodičů poskytnuté dětem, těmi dětmi rodičům. Ano, poskytování péče rodičů dětem probíhá individuálně v rámci jednotlivých rodin, zatímco péče dětí o rodiče v důchodu probíhá kolektivně prostřednictvím sociálních odvodů, které jsou následně vypláceny důchodcům.

On ten sirotek je také členem kolektivu, kterou představuje generace, která platí důchody členům generacím jejich rodičů a prarodičů. To, že je sirotek, tím jeho charakteristika nekončí. :-)
A platí z důvodu, že je členem kolektivu občanů ČR, kteří si zde vydělávají a pro něž platí zákony platné na území ČR, které upravují důchodový systém jako průběžný systém aplikovaný na celé generace občanů ČR a nikoliv jen v rámci jednotlivých rodin. Ale tuto odpověď už jste obdržel.

Souhlas.

Lojzo, ano stát si v podstatě může půjčit kolik chce, nebo kolik zrovna potřebuje ekonomika. Nic moc tomu nebrání. Nicméně je zde jedno ale, a tím je potřeba stabilní ekonomiky, která představuje to primárně důležité z hlediska životní úrovně. Stát tiskem peněz a jejich rozdáváním žádné nové bohatství, které by si ti obdarovaní mohli koupit za ty nové peníze, nevytváří. Spíše by tím pouze vyvolal růst cen. Nicméně pořád platí, že příčinou nějakých potíží by nebyla samotná velikost toho dluhu. Příčinou růstu cen by samozřejmě byla převaha poptávky nad nabídkou. Pokud by lidé získané peníze neutratili, ceny by nerostly. O konečném výsledku takového jednání státu by tak v konečném důsledku rozhodovali ti obdarovaní lidé.

Jinými slovy stát by měl (stejně jako centrální banka) usilovat prostřednictví fiskální politiky o nastolení takových podmínek v ekonomice, aby byl její chod pokud možno stabilní a ceny spotřebních statků směřovaly k inflačnímu cíli. A s tímto cílem jsou samozřejmě tvoje absurdní návrhy neslučitelné. Všichni přece nemohou mít tolik peněz, aby nemuseli pracovat. Kdo by pak vyráběl to, co by si ti všichni boháči chtěli nakupovat za ty jejich peníze. A vlastností účetních peněz je právě to, že takové situaci docela brání tím, že každou korunu kterou někdo má, někdo jiný dluží, takže to co dluží musí produkovat, aby mohli získat peníze od těch co je mají, aby mohli splatit své dluhy.

Pokud by stát zasypal ekonomiku penězi natolik, že by všichni mohli splatit své dluhy a dát výpověď v práci, okamžitě by se hned stali obětí pouhého klamu, že jsou bohatí, protože za své peníze by si nic nemohli koupit. Toto je také jeden z limitů štědrosti států a i na jeho překračování nás vždy včas upozorní růst cen. Skutečné bohatství nespočívá v penězích. Skutečné bohatství spočívá v existenci ekonomiky, která je schopna produkovat tolik statků, aby si ti, kdo mají peníze mohli užívat spotřeby těch statků, které si za ty peníze koupí.

Že v případě státního dluhu jde o pouhé bezvýznamné číslo je možné pochopit intuitivně tak, že si představíš, co by se vlastně stalo a to by ses probudil do ekonomiky, kde číslo představující státní dluh by bylo najednou nulové. Jak by to tobě nebo komukoliv jinému mohlo reálně pomoci? Pokud nijak, pak úplně stejnou odpověď bys měl mít i pro otázku, jak by tvůj nebo kohokoliv jiného ovlivnila skutečnost, že za stejných podmínek (tedy ráno zde bude stejná ekonomika) bude číslo představující státní dluh milion bilionů korun? Pokud ekonomika funguje stejně přijatelně jako včera, nárůst státního dluhu o mnoho řádu reálně nijak nepocítíš. Stát je jenom prostředí v němž ekonomiky funguje a státní dluh je pouze parametrem toho prostředí, který nemá na tu ekonomiku žádný reálný vliv. Je to jenom bezvýznamný údaj. To důležité se děje v té ekonomice.

To jestli je Vámi vyřčený přístup k vraždám Váš individuální přístup, je v ohledu toho, co jsem k tomu napsal zcela irelevantní. Pointa spočívá v tom, že je velmi pravděpodobné, že individuální přístupy k mnoha věcem se budou lišit a tam, kde je to dejme tomu nezbytné, bude přijat přístup většinový za všeobecně závazný pro všechny členy společnost. Nikde nepíšu o tom, že zákony lidí mají moc změnit záměry lidí. Mohou je ale ovlivnit (např. právě hrozbou trestu za zrealizování záměru, který je v rozporu se zákonem). Ano, jednání v souladu se zákonem nemusí být realizací daného individuálního záměru. Kvůli tomu taky ty zákony jsou. Kdyby všechny záměry všech jednotlivců byly vždy v souladu se zákony, nebylo by v podstatě zákonů potřeba. Takový předpoklad je ale zcela nerealistický, proto ty zákony potřebujeme. Přirozená poptávka po změně se může realizovat ve změně těch pravidel/zákonů.

Vaše globální chápání společnosti je v pořádku. Nicméně bavili jsme se o zákonech a jejich platnost se ve většině případů vymezena územím států. Takže v tomto ohledu je moje vymezení pojmu společnost přiléhavé a Váš argument s australskými domorodci je nepřiléhavý.

Vaše minimalistické pravidlo absolutní ochrany pouze vlastnictví považuji za totálně nevyhovující a nefunkční. Aby právní řád byl funkční musí splňovat mnoho základních požadavků a to tedy NAP nesplňuje ani náhodou. Drtivá většina střetů zájmů se totiž nachází právě v oblasti vlastnických práv a pokud tyto střety ponecháte bez právní úprava, která by je řešila pro všechny stejně, nastolíte tím zcela chaotické a nespravedlivé bezpráví. Tahle představa mi přijde prostě úplně mimo. Jak mám občas pochopení pro některé Vaše argumenty, tady mi připadáte úplně mimo. Vy chcete restart celého systému, postavit společnost na bílý nepopsaný list a začít všechno budovat znovu těmi vašimi paralelními cestami? Vy vidíte možnost, že se tím fungování společnosti zlepší. Nevidíte ale jak dramaticky by se ale mohlo zhoršit a jak obrovské úsilí by muselo být znovu vynakládáno na obhajobu a zavedení dnes naprosto samozřejmých společenských pravidel. Já tedy v tomto nevidím lepší zítřky, vidím v tomto přímou cestu do pekla. To, že Vy nechcete v prostředí nynější bohaté a civilizované společnosti krást a vraždit neznamená, že Vám to vydrží i v době, kdy by se naplnil Váš scénář a společnosti by se vrátila zpět na jakousi pomyslnou startovací čáru. Dokonce si myslím, že byste tento svůj civilizovaný záměr velmi rychle přehodnotil, neboť je velmi pravděpodobné, že by Vás k tomu ten nastalý chaos donutil. Začal byste jednat pouze na základě svého pudu sebezáchovy, nikoli na základě záměrů civilizovaného slušného člověka. A to nepíšu o těch, co nemají problém krást a vraždit i nyní v prostředí civilizované společnosti. Vaše představy mě spíše děsí, než aby mě naplňovali byť jen malinkou nadějí na něco lepšího, než je teď a to oba víme, že současnost má k dokonalosti daleko. :-)

Váš přístup k pravidlům je prostě nefunkční a v podstatě existenci funkčních pravidel vylučuje. K tomu jsem Vám napsal robustní a lehce pochopitelnou argumentaci, kterou zjevně ignorujete a stále jen píšete JÁ CHCI. U společných pravidel ale musí platit MY (VĚTŠINA Z NÁS) CHCEME. Plnění odlišných přání jednotlivců vytvoření společných pravidel pro všechny vylučuje. Váš požadavek lze připodobnit k tomu, aby to co rozdělíte zůstalo celé. Prostě to tak nejde.

Vy ten svůj odpor k pravidlům omezujete na, která podle Vás zasahují do Vašich majetkových práv, tedy do pravidel, které jste si určil sám, bez ohledu na názor většiny (absolutní nedotknutelnost vlastnictví). I tímto tedy jdete cestou maření možnosti existence společných pravidel, kterou maříte tím, že jste si sám vůči druhý stanovil pravidlo, které všem ostatní zamezuje stanovení smysluplných společných pravidel, aniž by narušili to Vaše jediné pravidlo, z kterého nehodláte ustoupit. Přitom toto pravidlo, ač velmi jednoduché a krátké, je potenciálně způsobilé zablokovat drtivou většinu společných pravidel, která by společně řešila spoustu sporů, které se týkají právě vlastnických práv.

Tento Váš přístup současně obsahuje vnitřní rozpor. Absolutní nenarušitelnost vlastnického práva nemlže být určena jednotlivcem. Jakékoliv právo je kolektivní institut a pokud kolektiv Vaše vlastnické právo nebude respektovat, Vaše vlastnické právo bude jen Vámi vyslovovaná deklarace, kterou není nikdo povinen respektovat. Váš přístup vyhlášení nedotknutelnosti Vašich vlastnických práv, se kterým se neztotožní úplně všichni ostatní, tak plně opravňuje kohokoliv kdo tuto Vaši deklaraci nebude respektovat k tomu, aby Vás Vašeho vlastnického práva, jakýmikoliv prostředky (včetně loupežné vraždy) zbavil. A jsme spět u "systému" "práva" silnějšího, tedy totálního chaosu. Rozpor spočívá v tom, že mluvíte o vlastnickém právu, které Vám nemůže nikdo upírat, ale k tomu aby Vám jej skutečně nikdo nemohl upírat, musí s tímto pravidlem souhlasit i všichni ostatní. A jsme u nutnosti konsenzů a kompromisů při tvorbě pravidel, aby mělo to Vaše "právo", přesněji Váš návrh na přijetí Vašeho náhledu na právní systém adresovaný těm, kteří jej mají respektovat a dodržovat, nějakou váhu, aby se jednalo o skutečné a reálné právo, které nejenže máte, ale ostatní se zavázali je i respektovat. To, že si něco jen Vy sám přejete, popř. to přání všem oznámíte, nikomu v ničem nezabrání a Vaše toliko přání (nikoliv právo) zůstane nevyslyšeno, pokud si ho sám individuálně na všech ostatních svojí větší silou nevynutíte.

Pravidlo silnější jednotlivce lze vyloučit právě pravidlem silnější většiny, kterému se podřídí i ti silní jednotlivci, kteří by jinak svoji sílu zneužívali k prosazení své libovůle. Samozřejmě samotná pravidla nemohou zabránit tomu, že nebudou respektována. Nicméně přesto mají docela vysokou účinnost.
Vaše představa, že namísto smysluplného života budete bojovat o holou existenci se všemi, kteří si myslí, že jsou silnější než Vy, mi přijde mimořádně absurdní. Někdy mám pocit, že ztrácíte úplně soudnost. Jestli ta převaha bude fyzická nebo inteligenční je přece úplně jedno. Takovéto uvažování bych očekával spíše u těch, kteří si myslí, že budou dostatečně silní na to, aby se násilím a inteligencí bránili ostatním a to jste nedávno psal o tom, že nechcete vraždit a krást. To ale nejde moc dohromady. Nakonec začněte krást, abyste mohl preventivně zavraždit každého, kdo by Vás jen potenciálně ohrožoval. Na to, že se i z mírumilovných civilizovaných lidí pouhou změnou podmínek v nichž se nacházejí, stanou nelidské nemilosrdné bestie, existuje nejeden pokus a v realitě si můžete začít zjišťovat čím byli dozorci v koncentračních táborech, než se přihlásili dobrovolně na práci těch dozorců.

S Vašimi názory na metody, jak zjišťovat ta nejlepší a nejefektivnější pravidla nemám problém.

K tomu projití vraždy. Předně by vraždy procházeli mnohem snadněji. Vrazi by si dali pozor, aby zanechávali svědky a případné zadavatele pátrání po vrazích, takže by se po nich nich automaticky pátralo spíše sporadicky. Pokud už by se někdo živil hledáním vrahů, co by mu bránilo v tom, aby si svoje "statistiky" a příjmy vylepšoval tím, že za vraha, kterého zadavateli doručí mtrtvého, označí prakticky prvního, na koho narazí. Vaše představa budování funkčních systému od nuly je prostě mírně řečeno dětinská.

To jak Vy nahlížíte na jednotná pravidla zřejmě není tak radikální a s tak vážnými potenciálními následky, o jakých zde píšu. Už jsem tady psal o tom, že samozřejmě existuje mnoho pravidel, která když budou porušována tak se toho nic moc nestane. Ano současné právní systémy jsou přebujelé a je možné je redukovat, zlepšovat... Nicméně moje argumenty jsou v principiální rovině a míří především na Vaše názory typu, JÁ CHCI, JÁ NECHCI A VŠICNI OSTATNÍ BY TO MĚLI RESPEKTOVAT. Tento přístup jednoduše eliminuje možnost vzniku společných pravidel. Principiálně a obecně. Jiná věc je kvalita, rozsah a dodržování těch pravidel. Proto jsem si vybral jako příklad právě zákaz vraždy, abychom byli co nejblíže tomu principu a abyste tento princip nemohl snadno bagatelizovat.

Jinými slovy já nevidím v tom, že nesouhlasíte např. s některými daňovými zákony, nespatřuji anarchii. Anarchii spatřuji ve Vašich principiálních názorech, které kdyby se prosadily, zabránily by principiálně vzniku společných pravidel a absenci společných pravidel vnímám jako anarchii.

Ano, prodej státních dluhopisů v cizí měně navíc cizím bankám může být velký problém (viz např. notorický bankrotář Argentina). Státní dluh není problém pro vyspělé země s funkční tržní ekonomikou, vlastní měnou a autonomní centrální bankou. Řecko bohužel nesplňovalo poslední dvě podmínky.

Množství prostředků nacházejících na této planetě velikost státních dluhů nijak neomezuje. Státní dluh je z fyzikálního hlediska číslo v účetnictví státu zaznamenané na nějakém médiu. O moc větší praktický význam nemá a to samotné číslo na ničem fyzikálním nezávisí (odhlédneme-li od potřeny evidovat ho na nějakém médiu). Problém by tak mohl nastat pouze v rovině zaznamenání velikosti státního dluhu na nějaké fyzické medium. To zaznamenání čísla je jistě omezeno prostředky nacházejícími se na této planetě. :-) Nicméně uvažovat v této souvislosti je samozřejmě zcela absurdní a hlavně tento "problém" by byl (nekonečně krát) řešitelný dávno před tím, než by se mohl byť jen minimálně projevit (prostým periodicky se opakujícím vydělením všech čísel ve všech účetních evidencích stejnou konstantou). Ale jak říkám tento rozměr uvažování je spíše jen taková moje rozšafná libůstka, než abychom to brali vážně. :-)

Co se týče tisku peněz. Centrální banka netiskne při nákupu státních dluhopisů od jiných bank (tedy při realizaci QE) peníze, které by navyšovaly peněžní zásobu. Tohle už jsem zde mnohokrát vysvětloval. Tak teď jen stručně. Onen přesun státních dluhopisů do rozvahy centrální banky má na reálnou ekonomiku a množství peněz v oběhu obdobný vliv, jako transakce, při níž by si od jedné (komerční) banky státní dluhopis koupila jiná (komerční) banka, tedy vliv nulový. Předmětný krok "sprovození státního dluhu ze světa" tím, že si ho koupí centrální banka tak nemá na ekonomiku vůbec žádný ekonomický vliv. Nula, nic. Přestože většina ekonomů v mediích o tom mluví jako o tisku peněz. Nemají prostě pravdu. Přesněji strašně a fatálně se mýlí a někteří z nich už na to i přišly, když po té co FED i ECB "natiskly" biliony dolarů a eur na nákupy státních dluhopisů, peněžní zásoba ani inflace se zvedla jen velmi nepatrně, ačkoliv tak obrovskému tisku peněz (pokud by skutečně nastal) by odpovídala spíše hyperinflace. Ti zvídavější začali pátrat, proč se inflace ani nezvedla, když měli vážně míněné obavy z hyperinflace a přišli na to. Ti línější a pomalejší ještě dnes píší to tom, že centrální banky v rámci QE tisknou obrovské sumy peněz.

Pokud tedy eliminace státních dluhů centrálními bankami nedopadá na inflaci, nemohou ani na toto doplácet ti "běžní lidé". Samozřejmě, že žádné dopady (při nákupu státního dluhu centrální bankou) jsou pro (nejen běžné) lidi mnohem lepší, než dopady které by měly (zcela marné) snahy o splácení státních dluhů. Splácení státních dluhů navíc ani nemá žádný racionální důvod, protože v podstatě státní dluh dluží stát ve skutečnosti držitelům peněz, které v souvislosti se státním dluhem vznikly. Za tyto peníze lze označit peníze, které leží domácím subjektům v úsporách. Asi uznáte, že by bylo divné, aby stát zdanil lidi, aby těmito vybranými penězi splatil státní dluhy v situaci, kdy těmi věřiteli jsou vlastně ve většině titíž lidé, kteří ty daně na to musí odvést. Navíc pokud jde o dluhy, jež plynou z dluhopisů, které drží banky (podíl bankami držených dluhů je dle mých informací nadpoloviční) by došlo k tomu, že ty peníze vybrané na splacení dluhopisů držených bankami, v okamžiku splacení těch dluhopisů zanikly. Lidé by odváděli daně, aby pak ty peníze, co je odvedli zanikly. Nedostane je žádný věřitel. Uznejte sám, dává Vám pořád smysl, aby státní dluhy byly spláceny? Splácením státních dluhů dojde totiž k zajímavé věci. Státu klesne číslo v účetnictví, které v podstatě daňové poplatníky vůbec nezajímá a současně o sumu splaceného dluhu daňoví poplatníci zchudnou v důsledku odvedení těch daní. Má to podle Vás smysl? Vyměnit stav, kdy existuje zadlužený stát s prosperující ekonomikou a ve státě žijí bohatí občané za stav, kdy existuje oddlužený stát s zdevastovanou ekonomikou a chudými občany? Podle mě je ta změna těch stavů úplný nesmysl. V Řecku se o to pokusili (nikoliv z vlastní vůle) a výsledek je více zadlužený stát se zdevastovanou ekonomikou a chudými občany. Ten "nejdůležitější" cíl - razantní snížení zadlužení Řecka se přes všechny to brutální oběti prostě nedostavil. Mě to bylo tehdy jasné předem, jak ta šílenost v Řecku dopadne. Když jsem to všude psal, všichni se mi smáli. Všichni chtěli jen vidět, jak v Řecku teče krev a pot v jménu snížení státního dluhu. Viděli jen tu krev a pot.

Je to tedy naopak. Nesplácení státního dluhu naopak umožňuje zachování bohatství občanů a zachování prosperity ekonomiky. Teprve (marný) pokus o splácení státního dluhu by vedl k ožebračení vlastních občanů a likvidaci ekonomiky.

Nepopírá. Ten princip stále platí, je jen aplikován v širším, než v nejužším a intuitivně velmi lehce pochopitelném kontextu, kdy je aplikován v rámci jednotlivých rodin.

Já tomu tvému principu rozumím. Nicméně zde mohou působit i jiné principy. Např. ten, že zaměstnavatel bude motivován nahradit práci, která je za minimální mzdu drahá, něčím jiným (automatizace, outsourcing...) a původní zaměstnance přesune na kvalifikovanější práci nebo je propustí a ti si najdou jinou práci. Ta automatizace nebo outsourcing ale může být dražší než pracovník, kterému by platil tu vysokou minimální mzdu, pak si toho zaměstnance ponechá a začne mu platit vyšší mzdu. Navýšení mzdových nákladů pak může neřešit (snížením zisku) nebo řešit zvýšením cen nebo zavřením podniku (pokud by se už dostal do ztráty). Podnik, který má tak nízkou efektivitu, že neumožní platit ani minimální mzdy hold zanikne. Já říkám žádná škoda. Může začít podnikat v lukrativnějším oboru, nebo jít do práce.

Jinak, pokud by byl problém s minimální mzdou v tom, že tlačí producenty k efektivnější výrobě bez drahých minimální mzdou placených zaměstnanců, pak by musel nastat obdobný problém i v případech, kdy se efektivnost zvyšuje zcela bez ohledu na výši minimální mzdy, v rámci modernizace a automatizace provozu. Pokud vím, tak automatizace a zvyšování efektivity a produktivity výrobních procesů nepřináší problémy s růstem nezaměstnanosti, protože propuštěný personál si najde přece jiné pracovní uplatnění. Nebo zde chcete začít obhajovat Luddity? :-)