Autor: Ondrášeček
Čas: 2023-06-06 00:00:02
Dítě jako občan druhé kategorie
Už jako velmi mladý jsem míval pocit, že se nade mě dospělí povyšují. Dnes to vnímám tak, že jsem prostě jako příslušník dětské populace byl brán rodiči, ale zejména celým systémem jako občan druhé kategorie. Povinná školní docházka mě nutila participovat na spoustě nepříjemných aktivit, byla mi omezována svoboda pohybu a většinu svých životních rozhodnutí jsem musel konzultovat s rodiči. Na vztahové rovině to na mě dopadalo tak, že dospělí často moje potřeby a názory nebrali příliš vážně, někdy se jim přímo vysmívali. Pocit křivdy ve mně zůstal do dneška – řada lidí si řekne, že to ti dospělí dělali pro jejich dobro a že oni sami se ve většině svých postojů mýlili, ale já si za svými názory a rozhodnutími v mnoha případech stále stojím. Považuji za hluboce nemorální to, že mi moji primární pečovatelé i stát diktovali, jak mám žít, a to ve výrazně větším rozsahu oproti tomu, jak se stát chová vůči běžným občanům.
Lze argumentovat tím, že toto opatření má za cíl chránit děti. Trvalou újmu však působí všem, kdo v určitém věku dosáhli inteligence dospělého nebo alespoň některými aspekty svého intelektu předčili svého zákonného zástupce, a to není vůbec neobyklé vzhledem k velké interpersonální variabilitě jednotlivých aspektů inteligence a zvyšující se kvalitě vzdělání. Pevně navíc věřím i tomu, že existuje mnoho lepších způsobů, jak děti chránit proti špatným rozhodnutím, například osvětou a budováním respektujícího vztahu. Jsem proto jednoznačně pro zrušení institutu zákonného zástupce a nutnosti věkové hranice vůbec. Věřím, že každý člověk by měl být veden k zodpovědnosti za svůj život a měl být posuzován jako jednotlivec, nikoli na základě své věkové (nebo jakékoli jiné) příslušnosti.
Lze argumentovat tím, že toto opatření má za cíl chránit děti. Trvalou újmu však působí všem, kdo v určitém věku dosáhli inteligence dospělého nebo alespoň některými aspekty svého intelektu předčili svého zákonného zástupce, a to není vůbec neobyklé vzhledem k velké interpersonální variabilitě jednotlivých aspektů inteligence a zvyšující se kvalitě vzdělání. Pevně navíc věřím i tomu, že existuje mnoho lepších způsobů, jak děti chránit proti špatným rozhodnutím, například osvětou a budováním respektujícího vztahu. Jsem proto jednoznačně pro zrušení institutu zákonného zástupce a nutnosti věkové hranice vůbec. Věřím, že každý člověk by měl být veden k zodpovědnosti za svůj život a měl být posuzován jako jednotlivec, nikoli na základě své věkové (nebo jakékoli jiné) příslušnosti.
Přečtení: 10975
Komentáře
Komentář 93549
https://www.youtube.com/watch?v=PI6TPC_no94
Komentář 93581
Dalsi vec je vztah rodice a dite. Dokud je dite rodicem ziveno a bydli u nej, melo by plnit to, co rodic chce. Nikdo by mu vsak nemel branit v tom odejit.
Komentář 93582
Jinak to dopadne tak, že jakmile se dítě postaví na vlastní nohy, vztah k rodičům nebude dobrý a rozhodně to není optimální nastavení.
Komentář 93583
Ja jako krestan samozrejme chapu dite jako zavazek do konce zivota, ale kdo jsem ja, abych svuj pohled vnucoval ostatnim.
Komentář 93657
Jak také upozorňuje diskutér nade mnou, dítě si nevybralo, že se narodí, a i bez diskriminačních zákonů je dobré brát v úvahu, že hlavně nad tím velmi malým má obrovskou, protože je daleko chytřejší. Tato moc se snadno dá zneužít pro naplňování vlastních potřeb, které často můžou být v rozporu s tím nejlepším zájmem pro dítě – ale to už si každý musí posoudit sám, jak správně uvádíte.
Komentář 93641
Zodpovědné rozhodování nesouvisí ani tak s inteligencí, ale spíše se zralostí nervové soustavy a zkušeností. To, že měl někdo smůlu na rodiče, neznamená, že by měl mít jakékoli právo odlišné od ostatních. Zároveň platí, že věkové hranice nejsou pouze arbitrální, ale minimálně ve svých limitech reálné a absolutní. Např. dítě před šestým rokem života není schopno se komplexně rozhodovat na úrovni dospělého nikdy a v ničem, protože mu z biologicky daných příčin funguje jinak mozek. Zároveň mu chybí zkušenosti s prožíváním vlastní uvědomované sexuality a nemůže je ve svém rozhodování zohlednit. Je možné debatovat o hranicích plnoletosti a zplnoletnění, ale nemůžeme považovat děti za automaticky svéprávné, protože prostě nejsou. Obecně není žádná lepší alternativa, než rodina, i když se to tak individuálně jevit nemusí.
Být deprivantem je těžké, deprivanti mají vypozorované přirozené tendence k levičáctví a totalitám, přitom chudoba a deprivace nemusejí nijak souviset. Dá se s tím něco dělat, dokud je tyran démonem živí to ve vás, udělejte z něj pro sebe slabocha, abyste vy mohl být konečně ten silný. Naprostou většinu lidského zla vykonali slaboši ze slabosti a zbabělosti. Tyto motivace pak lze snadno pochopit.
Komentář 93655
"Nemůžeme děti považovat za automaticky svéprávné" – Ano, ale stejně tak i dospělé, pokud si tedy dospělého definujete věkovou hranicí.
Komentář 93659
Komentář 93660
Rovnost šancí u dětí mi přijde asi podobně smysluplná jako majetková rovnost – sebereme to všem dětem, aby náhodou někdo neměl víc. Takto postavená rovnost šancí bohužel porušuje NAP a věřím, že v našem zájmu by mělo být, aby každý člověk, který se svými právy nakládat dokáže, s nimi nakládat mohl.
Komentář 93668
S rovností majetkovou je to nesrovnatelné, je to rovnost příležitosti. Pokud je hranice 18, tak všichni, co nejsou zjevně příliš hendikepovaní, mají šanci, stačí se dožít. Jiná měřítka by vedla nepochybně k výběrovosti. Možná nějaké zkoušky z dopělosti... nějaké skutečné "maturity"?!
Komentář 93669
Chránit lidi před následky průserů, to mi připomíná socialismus. Nesouhlasím, každý ať se před průsery chrání sám. Zkoušku dospělosti není třeba dělat, stačí právně zadefinovat, kdo je schopen uzavřít smlouvu a kdo ne, a pokud vám přijde, že nějaká smlouva je nelegitimně uzavřena, můžete to soudně napadnout. Pak by možná mohlo k nějaké takové zkoušce dojít.
Svéprávnosti jednoduše nabudete tím, že si uvědomíte, že se na vás vztahuje NAP, a víte, jak ho neporušovat u druhých. Důležité je, že kdokoli má i právo svoje práva delegovat.
Ale princip je stejný. To, že se mohu dožít dospělosti, je irelevantní, protože ve jménu ideálu rovnosti byl nenávratně porušen něčí NAP. Dle této logiky bychom tu hranici mohli rovnou posunout na 30, abychom ještě víc lidí ochránili před špatnými výsledky. Nebo třeba rovnou ta práva sebrat všem, u nichž si myslíme, že někteří z jejich skupiny nejsou schopni o sobě rozhodovat.
Komentář 93675
Pořád nějak nechápu to nabytí svéprávnosti. Takže Fanda přijde ve věku asi dvanácti a půl domů a oznámí fotrovi, že je dospělý. Fotr opáčí: super, vítej v klubu, kde budeš bydlet? Fanda: no já bych přeci jen nějaká ta práva rád ještě delegoval na tebe. Fotr: Sorry, já už je nechci...
Komentář 93678
Komentář 93677
Komentář 93679
Komentář 93681
Komentář 93670
Vynucování individuálního posuzuvání dospělosti z toho vychází jako podobná zvůle, jako vynucování majetkové rovnosti, kterým bychom také rozhodovali o cizím majetku, nikoli naopak.
Komentář 93680
Ono to posuzování sice má být individuální, ale ten princip za ním už je jasný – uvědomuje si dotyčný svoje práva? Určitý prostor pro pochyby tam sice je, ale většina případů už je jasná. Dvanáctiletý Fanda ano, čtyřletá Anička ne. Vy si představujete, že to bude soudce posuzovat podle pocitu, ale vezměte si, že soudci ve všech systémech dokážou relativně konzistentně soudit v souladu s právními normami. To individuální posuzování naopak vlastnická práva chrání.
Komentář 93796
Komentář 93807
Nastavení zobrazení uživateli nechtěných a neschválených komentářů
Některé uživateli nechtěné či neschválené komentáře mohou být skryty; zobrazit je můžete po přihlášení.