Autor: velkej Ká
Čas: 2015-11-02 00:00:02
Dva druhy autorit
Spor mezi zastánci státu a jeho odpůrci se dá chápat i jako spor o autoritu. Lidé jsou různí, ale v zásadě lze vysledovat dva hlavní způsoby, jakým lidé směřují ostatní lidi k určitému cíli, ať už ve státě, firmě, rodině či jakékoliv jiné společenské skupině.
Ten první způsob je autorita násilná. Ať už s ní souhlasíme nebo ne, lidi směřuje ke svému cíli prostřednictvím manipulace a donucovacích prostředků – hrozeb, násilí, trestů. Je to autorita vyhrožující a trestající. Lidé poslouchají autoritu ze strachu před trestem.
Druhý způsob je autorita inspirující. Přitáhne k sobě lidi dobrým nápadem, s podobným smýšlením. Lidé spolupracují s autoritou na dosažení určitého cíle, protože chtějí (považují jej za dobrý nápad nebo je to pro ně výhodné).
Paradoxně tyto autority nemají žádnou jasnou korelaci s mírou podílu na rozhodování. Může existovat komunita, kde každý má podíl na rozhodování, ale celá její existence je prodchnuta zastrašováním, vydíráním, propagandou a politikařením; a naopak může existovat rozhodný vůdce s jasnou vizí, který si stojí za svým nápadem a když to někdo chce jinak, tak se jejich cesty prostě v klidu rozejdou.
Často slýcháme od zastánců státu argumenty typu „bez donucení to nejde“ nebo „na lidi musí být bič (a malý dvorek)“. Je proto třeba jim připomínat i druhý pól autority, alternativu k nucení, a ptát se jich, jaký cíl vlastně všichni ti porobení lidé mají, že je tak diametrálně odlišný od jejich vize státní společnosti a že potřebují ten bič. Je zřejmé, že bič je všude tam, kde si svět před určitou ideou nesedne na zadek… ale čí ideou? Toho, kdo je bičován, nebo toho, kdo má bič? Dobrá myšlenka nepotřebuje bič.
Ten první způsob je autorita násilná. Ať už s ní souhlasíme nebo ne, lidi směřuje ke svému cíli prostřednictvím manipulace a donucovacích prostředků – hrozeb, násilí, trestů. Je to autorita vyhrožující a trestající. Lidé poslouchají autoritu ze strachu před trestem.
Druhý způsob je autorita inspirující. Přitáhne k sobě lidi dobrým nápadem, s podobným smýšlením. Lidé spolupracují s autoritou na dosažení určitého cíle, protože chtějí (považují jej za dobrý nápad nebo je to pro ně výhodné).
Paradoxně tyto autority nemají žádnou jasnou korelaci s mírou podílu na rozhodování. Může existovat komunita, kde každý má podíl na rozhodování, ale celá její existence je prodchnuta zastrašováním, vydíráním, propagandou a politikařením; a naopak může existovat rozhodný vůdce s jasnou vizí, který si stojí za svým nápadem a když to někdo chce jinak, tak se jejich cesty prostě v klidu rozejdou.
Často slýcháme od zastánců státu argumenty typu „bez donucení to nejde“ nebo „na lidi musí být bič (a malý dvorek)“. Je proto třeba jim připomínat i druhý pól autority, alternativu k nucení, a ptát se jich, jaký cíl vlastně všichni ti porobení lidé mají, že je tak diametrálně odlišný od jejich vize státní společnosti a že potřebují ten bič. Je zřejmé, že bič je všude tam, kde si svět před určitou ideou nesedne na zadek… ale čí ideou? Toho, kdo je bičován, nebo toho, kdo má bič? Dobrá myšlenka nepotřebuje bič.
Přečtení: 12369
Komentáře
Komentář 1001
Komentář 1002
Komentář 1003
Komentář 1004
Komentář 1006
(Jestli na něco státy byly/jsou dobré, tak je to vedení záznamů. Pokud tedy máme záznamy ze starověku, máme obvykle záznamy o státech... ale o tom ostatním jaksi ne. To ale neznamená, že to nebylo. Nebo si myslíš, že lidi před vydáním Kamasútry nesouložili?)
Komentář 1007
Komentář 1009
Čili byl-li tento kmen teritoriální a všichni na daném území se museli řídit jeho pravidly (i ti, kdo v kmenu nebyli), pak bych je za stát klidně označil.
Člověk by řekl, že s kmeny to takto fungovat "musí", ale třeba z dochovanýh záznamů ze středověkého Islandu plyne, že tam existovalo více kmenů na jednom území, mohlo se mezi nimi přecházet a lidé mohli zůstávat i bez kmenů a na daném území žít po svém (samozřejmě to tehdy mělo spousty nevýhod, protože přežití tam nebylo zrovna snadné).
Každopádně souhlasím s tím, že co bylo v době kamenné moc nevíme, o době bronzové a železné něco ano, ale z dostupných informací není vůbec jasné, kolik procent území (a zejména kolik procent obyvatel) žilo ve státních zřízení.
Komentář 1017
Komentář 1019
Zatímco ve svobodné společnosti si bude každý spíše hledět svého a před záznamy dají přednost třeba jídlu....
Komentář 1022
Komentář 1026
Anarchy is not a lack of order; anarchy is the lack of orders.
Komentář 1027
Komentář 1028
Anarchie to rozhodně byla, i když anarchokapitalismem bych ji asi přímo neoznačil, nicméně se tomu blížila.
Každopádně ten parlament nefungoval tím způsobem, jak jsme zvyklí; nevydával zákony platné pro každého, řešil spíše mezikmenové spory (pro ty závazný byl, ale v zásadě na základě toho, že ten kmen to předtím dobrovolně přijal).
Jenže tam byl pořád ten prvek, že lidé mohli kmen opustit a přejít do jiného, případně i všechny kmeny opustit a žít si po svém, čímž pádem pro ně reálně parlament neměl žádný význam; ty kmeny nechávaly na "svém území" (tento pojem je zavádějící, protože na některém území působilo kmenů více) žít i lidi, kteří k danému kmenu nepříslušeli (dokonce ani nevadilo, když to byli příslušníci jiného kmene). Samozřejmě problém byl v tom, že tehdy bylo zatraceně těžké bez kmene vůbec přežít....
Komentář 1005
Komentář 1008
Komentář 1010
Otázka samozřejmě je, kolik takových tam bylo, koho všeho se to týkalo a podobně, což prostě nevíme....